Vzpomínka na babičku (došlo mejlem).

Vyhynou původní české babičky stejně jako tasmánští čerti? Kam se ztrácejí? Kam odcházejí a kde mizí pěkné české babičky? Kam se vytratila jejich vůně? Kdo a kde naposledy zahlédl jejich přirozenou vlídnost? "Ještě jednou, Patriku, a Batmana sto pro neuvidíš! " vylila ze sebe zlost v téměř holé větě žena na parkovišti před Albertem. Patrik lehce zklidnil svoji  urputnost (prachobyčejnej vztek rozcapenýho fracka), podíval se zespoda  na ženu před sebou a odseknul v posledním vypětí sil: "Nemám tě rád, babi". Nad frackem stála žena, která každé ráno zcela jistě prchá před odcházejícím středním věkem v ložnici po běžícím pásu sledujíc u toho opakování VIP zpráv. Vycpaná prsa jí trčela dopředu jako dva libeňské plynojemy, kontura kolem rtů  byla opravdu hnusně vygravírovaná a "odliposukcovaný" zadek nacpala do džín pro holky z osmejch tříd základní školy. Zpod rukávu bílého letního trička se přes  rameno dolů k lokti linula vytetovaná lilie a nepřirozeně bílé zuby drtily ve vzteku žvejkačku.Po opravdu dlouhý době jsem byl rád, že jsem vlastně starej a díky tomu nemusím říkat "babi" něčemu, co vypadá jako klon Barbíny a divoké Xeny.
Kam se poděly klasické české babičky? Kde jsou krásně kypré ženy, jejichž ňadra byla měkká jako paličky bílých pampelišek? Kam zmizely ženy typu Míly Myslíkové, Slávky Budínové nebo Stelly Zázvorkové? V jakých zákrutech života se schovávají ženy líbezné jako barokní komody předkloněné babičce, která mě vítala před chalupou? Věděl jsem, že její rozpřažená náruč je hebká jako dlouhé ženské vlasy čerstvě umyté v březovém šamponu.
Věděl jsem, že její šaty voní směsí babiččiných vůní a šeříkového mýdla Elida. Její rty byly vždycky nenápadně přirozeně růžové a nelepily po žádných lescích nebo rtěnkách (pokud teda nevyrážela za "holkama" do cukrárny). Věděl jsem, že přes léto její dlaně voní po rybízu a po žmolence.To byly její Diory a Chanely! Po každém naběhnutí do náruče jsem čekal na její pevný a přitom tak laskavý, něžný a vstřícný stisk. Cítil jsem v něm pokaždé obrovskou nekonečnou něhu a vlídnost. Cítil jsem v něm bezpečí.
Když mě okřikla, nikdy to nebylo v afektu a nikdy to nebylo sprostý. Když mě klepla přes prsty - pamatoval jsem si to tak dlouho, jak dlouho jsem jedl nenáviděnou dušenou mrkev, kterou mi s láskou připravovala. Tu dušenou mrkev, které se teď nemůžu nabažit, protože při jejím vaření a pojídání myslím právě na ni - na babičku. Když se mě ptala na některý slova v křížovce, kterou luštila, cítil jsem se strašně důležitě. Určitě všechna slova znala, jen mi nenápadně dávala pocit potřebnosti a spolupráce. Ukazovala mi způsob, jak spolu mají lidi mluvit a jednat. Když mi před odchodem z domova pokaždé narovnala límec (s mým narůstajícím věkem si stále více a více musela stoupat na špičky chodidel), usmál jsem se na ni. ona mi jen tak nenápadně pokaždé přejela dlaní přes tváře. Když jsem u stolu kousal do krajíce, který namazala, seděla často naproti mně oblečená do županu a mlčky se na mě jen tak dívala.
A když pochopila, že její pobyt se mnou je u konce, v klidu odešla. A já jsem se v tom brzkým červencovým ránu šel projít do úvozu pod chalupu a vylejval jsem z očí smutek a radost zároveň. Radost z toho, že jsem jí nikdy neřekl "nemám tě rád".
Často se jí, s pohledem nahoru do nebe, ptám na to, čemu nerozumím. Odpovědi nepřicházejí. Musím si na ně ještě pár let počkat...

Únor 2016, měsíc přídavku

Čeští penzisté získají v únoru roku 2016 jednorázový dárek ve výši 1200 korun. Dále se jim podle platné legislativy zvýšil od lednové splátky důchod o 40 korun měsíčně. Zvýšení penze je platné pro všechny důchodce, kdyby tomu bylo jinak, tak by senioři s nižšími důchody získali částku nižší. Součástí únorové měsíční splátky důchodu je tedy v letošním roce zvláštní přídavek k důchodu. Otázkou zůstává jestli to stačí. 

Před několika lety jsme totiž na stránce, kde si všímáme některých zajímavých potravin "testovali" italský výrobek, sýr Pecorino sardo. Tehdy jsme napsali, že sýr nabízel jeden významný řetězec na našem trhu za dobrou cenu, 300 Kč/kg, s tím, že kdo koupil rozhodně neprohloupil. To platilo v době, kdy se text tvořil, s odstupem několika let to už neplatí, protože cena se mezitím zvedla o 2/3 (!). Protože to není jev ojedinělý, nýbrž obecný trend, musíme proto vyslovit mimořádnou pochybnost nad tvrzením ČNB, MF, MPSV, že inflace je "záporná" a důchodci nepotřebují žádné valorizace. 

Abychom nebyli úplně nespravedlivý, zejména vůči MPSV a ČSSD, potažmo vládě, tak dodejme, že je tady úprava, která zajistí, aby důchody nebyly zvyšovány o nízké částky v řádech desítek korun. Vláda na návrh Michaely Marksové schválila úpravu valorizačních pravidel tak, aby mohla posílit příjmovou úroveň důchodců a rozhodnout i o vyšším zvýšení, než jaké plyne z dosavadních pravidel. Nově by tak u průměrného starobního důchodu úhrn částky zvýšení základní výměry a procentní výměry činil až 1,7 % jeho výše, pokud by zvýšení vyplácených důchodů podle valorizačních pravidel bylo nižší.

Podle nových pravidel bude zvýšení důchodů stanovovat vláda svým nařízením. Nejedná se přitom o novou úpravu, jde o částečný návrat k právnímu stavu před zářím 2011, kdy horní hranice zvýšení nebyla stanovena. Tehdejší vlády přesto sáhly k mimořádnému zvýšení důchodů pouze dvakrát.Nabytí účinnosti zákona se navrhuje dnem 1. srpna 2016 s ohledem na skutečnost, aby podle nových pravidel mohlo proběhnout zvýšení důchodů již v lednu 2017.

My lékaři jsme se mýlili

Dr. Dwight Lundell (Jako kardiochirurg jsem vykonal více než 5000 operací srdce, a dnes přišel den, abych napravil svůj omyl lékařskými a vědeckými fakty.)

My lékaři se vším naším vzděláním, znalostmi a autoritou si často vybudujeme dost velké ego, které nám pak ztěžuje přiznat, že jsme se mýlili. Takže tady to je. Otevřeně přiznávám, že jsem se mýlil. Jako kardiochirurg s pětadvaceti lety praxe jsem vykonal více než 5000 operací srdce, a dnes přišel den, abych napravil svůj omyl lékařskými a vědeckými fakty.

Mnoho let jsem praktikoval s dalšími prominentními chirurgy, označovanými za „tvůrce veřejného mínění". Bombardováni vědeckou literaturou, neustále na seminářích, jsme my, coby tvůrci veřejného mínění, trvali na tom, že onemocnění srdce je prostě důsledkem zvýšené hladiny cholesterolu v krvi.

Jedinou přijatelnou léčbou bylo předepisování léků na snižování krevního cholesterolu a diety s velmi nízkým obsahem tuků. Pochopitelně jsme trvali na tom, že taková dieta sníží hladinu cholesterolu a výskyt onemocnění srdce. Odchýlit se od těchto doporučení bylo považováno za kacířství a mohlo vést až k žalobě.

Nefunguje to!
Tato doporučení již nejsou vědecky ani morálně obhajitelná. Už před lety bylo zjištěno, že skutečným důvodem onemocnění srdce jsou záněty stěn tepen, a toto zjištění vede pomalu ke změně způsobů, jakým budou onemocnění srdce a další chronické nemoci léčeny.

Dlouhodobě praktikovaná zavedená dietetická doporučení vyvolala epidemii obezity a cukrovky, jejichž následky úmrtností, lidským utrpením a ekonomickými dopady porážejí veškeré morové epidemie v historii.

Ačkoliv 25% lidí bere drahé statiny, a i když jsme snížili množství tuku v potravě, zemře tento rok na onemocnění srdce více Američanů, než kdykoliv dříve.

Statistiky American Heart Association ukazují, že 75 miliónů Američanů trpí onemocněním srdce, 20 miliónů má cukrovku a 57 miliónů je jí ohroženo. Tyto nemoci postihují stále větší počet stále mladších lidí.

Jednoduše řečeno, bez zánětů v těle není možné, aby se cholesterol usazoval na stěnách tepen a způsoboval onemocnění srdce a mrtvice. Bez zánětů by se pohyboval volně tělem, jak to příroda zamýšlela. Jsou to záněty, kvůli nimž se cholesterol usazuje.

Zánět není nic komplikovaného - je to jednoduše přirozená obrana těla před nepřáteli, jako jsou bakterie, toxiny nebo viry. Zánět je ve své funkci ochrany těla před těmito bakteriálními a virovými vetřelci dokonalý. Pokud ovšem tělo neustále vystavujeme zraněním toxiny nebo potravou, k jejímuž příjmu není uzpůsobeno, dojde k něčemu, čemu se říká chronický zánět. Chronický zánět je přesně tak škodlivý, jako je akutní zánět prospěšný.

Který rozumný člověk by se vědomě vystavoval potravinám a jiným látkám, o nichž ví, že mu poškozují tělo? Dobře, možná kuřáci, ale ti se k tomu alespoň rozhodují dobrovolně.

My ostatní jsme se jednoduše drželi doporučené stravy, obsahující nízké množství tuků a vysoké množství polynenasycených olejů a sacharidů, aniž bychom tušili, že si tím permanentně poškozujeme tepny. Toto opakované poškozování vede ke vzniku chronických zánětů směřujících k onemocnění srdce, mrtvicím, cukrovce a obezitě. Ještě jednou to zopakuji.  Nízkotučná dieta, kterou nám po léta doporučovala zdravotní věda, způsobuje poranění a záněty tepen.

Co je největším viníkem chronických zánětů? Odpověď je jednoduchá: je to přebytek jednoduchých vysoce zpracovaných sacharidů (cukr, mouka a všechny produkty, které jsou z nich vyrobeny) a nadměrná konzumace rostlinných olejů omega-6, jako jsou sójový, kukuřičný a slunečnicový, které se nachází v mnoha zpracovaných potravinách.

Představte si na chvíli, že si drsným kartáčem opakovaně přejíždíte přes kůži, dokud nezčervená a takřka nezačne krvácet. Řekněme, že to budete dělat několikrát denně po dobu pěti let. Pokud dokážete snášet bolestivé kartáčování, budete mít nakonec na kůži krvácející, oteklou infikovanou oblast, jejíž stav se bude s každým dalším kartáčováním zhoršovat. To je dobrý způsob, jak si představit proces zánětu, který vám možná právě teď probíhá v těle.

Nezáleží na tom, kde k zánětu dojde, jestli uvnitř nebo na povrchu vašeho těla, jde vždy o totéž. Nahlédl jsem do tisíců a tisíců tepen. Nemocná tepna vypadá, jakoby někdo vzal kartáč a opakovaně rozdíral její stěny. Potraviny, které jíme, několikrát denně vytvářejí drobná poranění, na něž tělo opakovaně odpovídá tvorbou zánětů.

Ačkoliv máme rádi sladkou koblihu, tělo na ní odpovídá poplachem, jakoby dorazil nepřítel vyhlašující válku. Potraviny plné cukru a jednoduchých sacharidů nebo zpracované s oleji omega-6, aby vydržely déle v regálech supermarketů, jsou již dlouho základem naší stravy. A tyto potraviny pomalu otráví každého.

Jak vede snězení obyčejné koblihy k tvorbě zánětu a onemocnění?
Představte si, že si na klávesnici vylijete sladký sirup a získáte představu o tom, co se stane s vašimi buňkami. Když sníme jednoduchý sacharid, jako cukr, hladina cukru v krvi rychle vzroste. V odpověď začne slinivka vylučovat inzulín, aby přesunul cukr do buněk, kde bude uskladněn jako zásoba energie. Pokud jsou buňky plné a další glukózu nepotřebují, nepřijmou ji.

Jakmile plné buňky extra glukózu odmítají, hladina cukru v krvi vzroste, což vede k další produkci inzulínu, a cukr je proměněn na tuk a uskladněn v tukových tkáních.

Co má toto všechno společného se záněty? Hladina cukru v krvi je udržována ve velmi úzkém rozsahu. Nadbytečné molekuly cukru se totiž navazují na různé bílkoviny, které pak poškozují stěny tepen. Opakovaná poškození vedou k tvorbě zánětů. Když si několikrát denně zvednete hladinu cukru v krvi, je to totéž, jako byste rozdírali citlivou vystýlku svých tepen kartáčem.

I když to nevidíte, buďte si jisti, že k tomu dochází. Během pětadvaceti let jsem viděl více než 5000 pacientů, a všichni měli jedno společné - záněty v tepnách.

Vraťme se ke koblize. Tato nevinně vypadající dobrota obsahuje nejen cukr, ale byla upečena v jednom z mnoha omega-6 olejů, například v sójovém. Brambůrky a hranolky se smaží v sójovém oleji. Polotovary jsou vyráběny s omega-6 oleji, aby se prodloužila jejich životnost v supermarketech. Ačkoliv omega-6 oleje patří mezi esenciální - jsou součástí každé buněčné stěny, která kontroluje výměnu látek mezi vnitřkem buňky a okolím - musí být konzumovány ve správném poměru k olejům omega-3.

Pokud se tato rovnováha posune ve prospěch přílišné konzumace olejů omega-6, produkují buněčné membrány blokovací chemikálie, tzv. cytokiny, které přímo způsobují záněty. Dnešní strava obsahuje extrémní nepoměr těchto olejů. Tato nerovnováha se pohybuje mezi 15:1 až do 30:1 ve prospěch omega-6. To znamená obrovské množství cytokinů vyvolávajících záněty. Optimální zdravý poměr by měl být 3:1.

Aby to bylo ještě horší, nadbytečná váha, kterou sebou díky těmto potravinám nosíte, vede k tvorbě přeplněných tukových buněk produkujících velké množství pro-zánětlivých chemikálií, které poškození způsobená vysokou hladinou cukru v krvi dále zhoršují. Proces, který začal koblihou, se promění v začarovaný kruh, který vede k onemocnění srdce, vysokému krevnímu tlaku, cukrovce a nakonec Alzheimerově nemoci.

Nelze utéct před skutečností, že čím více konzumujeme připravených a zpracovaných potravin, tím více si každodenně přidáváme k zánětům. Metabolizmus lidského těla není navržen k zpracování potravin plných cukrů a olejů omega-6.

Existuje pouze jediný způsob, jakým záněty odstranit, a tím je návrat k potravinám bližším přírodnímu stavu. K budování svaloviny potřebujete více bílkovin. Vybírejte velmi komplexní sacharidy, jako například ovoce a zeleninu. Omezte nebo eliminujte zánětlivé oleje omega-6 jako kukuřičný a sójový a zpracované potraviny, které je obsahují. Jedna lžíce kukuřičného oleje obsahuje 7,280 miligramu omega-6. Sójový ho obsahuje 6,940 mg. Používejte místo nich olivový olej nebo máslo z mléka krav živených trávou.

Živočišné tuky obsahují méně než 20% omega-6 a jsou mnohem méně zánětotvorné, než údajně zdravé rostlinné oleje. Zapomeňte na „vědecká fakta", která vám tak dlouho vtloukali do hlavy. Ve skutečnosti neexistují vůbec žádná vědecká fakta, podle nichž nasycené rostlinné tuky způsobují onemocnění srdce. Vědecká fakta, podle nichž nasycené tuky zvyšují hladinu cholesterolu v krvi, jsou také velmi slabá. A protože dnes už víme, že cholesterol není příčinou onemocnění srdce, jsou obavy ze saturovaných tuků ještě absurdnější.

„Cholesterolová teorie" přišla s doporučením jíst potraviny bez tuků nebo nízkotučné, a to pak vedlo k vzniku „potravin", které nyní způsobují epidemii zánětů. Doporučením, aby se lidé vyhýbali saturovaných tukům a upřednostňovali potraviny s vysokým obsahem olejů omega-6, udělala medicína obrovskou chybu. Dnes tu máme epidemii zánětů tepen, vedoucí k onemocněním srdce a napomáhající dalším tichým zabijákům.

Co můžete udělat? Dejte přednost skutečným potravinám, které ještě jedla vaše babička a vyhněte se těm, které vaše matka nosila či nosí z regálů supermarketu plných polotovarů. Eliminací zánětlivých potravin a přidáním esenciálních živin z nezpracovaných potravin můžete napravit poškození tepen způsobené dnešní typickou stravou.

Zdroj: >>>

Blahodárná slanina (slovenský pohled)

Na úvod pár čísel. Slanina je jediný mäsový výrobok, ktorý má v sebe okolo 150 rôznych látok. Všetky samozrejme nie sú zdraviu prospešné a tak sa odporúča konzumovať ju len v malých množstvách. Čerstvá slanina obsahuje v sto gramoch 0,44 mg vitamínu B1 (tiamín, aneurín), 0,16 mg vitamínu B2 (riboflavín), 0,35 mg vitamínu B6 (pyridoxín), 0,50 mg vitamínu E (tokoferol), tiež minerály – 13 mg vápnika, 0,8 mg železa, 108 mg fosforu a podobne. Nie sú to síce veľké čísla, no spoločnou kombináciou dokazujú zložky obsiahnuté v slanine divy. Nás budú zaujímať aj ďalšie látky, obsiahnuté v nej. Ide hlavne o polynenasýtené mastné kyseliny o ktorých je známe, že naše telo si ich samo nedokáže vyprodukovať. Bez týchto kyselín náš organizmus nedokáže správne fungovať a sú obzvlášť dôležité pre náš hormonálny systém. Druhou zaujímavou látkou v slanine je kyselina arachidonová, ktorá pôsobí ako regulátor metabolizmu cholesterolu v tele. To znamená, že táto kyselina čiastočne rozloží cholesterol, ktorý konzumujeme s jedlom. Ďalšou významnou zložkou slaniny je kyselina hyalurónová. Význam tejto zložky je vyzdvihovaný hlavne v kozmetike a prípravkoch proti starnutiu pokožky. Čítajte ďalej.

Kozmetické prípravky zo slaniny.

 Kedysi koncom minulého storočia zháňal môj známy vzácny marocký arganový olej pre svoju manželku, ktorá trpela takzvanými „suchými lakťami“. Keďže v tých časoch u nás o tomto oleji takmer nikto nevedel, požiadal svojho lekára (ktorý pochádzal z Tunisu), či by mu ho nedoviezol, keď pôjde za rodinou. Lekár sa na neho zadíval a povedal, že ak by nebol moslim, nekupoval by drahý arganový olej, ale získaval ho zo slaniny „nečistej“ ošípanej. Mal pravdu. Posledné vedecké štúdie potvrdzujú, nielen to, že tuk v slanine je podobný olivovému oleju, ale tiež arganovému. V tomto prípade sa jedná o vzácne lipidy obsiahnuté v slanine v porovnateľnom množstve ako v marockom oleji. Keďže tuky v slanine sú organické (živočíšne), s pleťou vynikajúco reagujú a účinok lipidov je vyšší ako pri syntetických výrobkoch. Ak vám vôňa slaniny neprekáža, vyskúšajte nasledujúce recepty.

Proti suchej pleti a vráskam.

 Naša pokožka dokáže s plynúcim časom v sebe viazať čoraz menej vlhkosti. Jej prirodzený obsah hyalurónu klesá. Pružnosť pokožky sa znižuje. Objavujú sa prvé čiary a jemné vrásky. Navyše je pleť suchá a často dochádza k odlupovaniu malých šupiniek okolo nosa, na brade aj za ušami. Naše babičky si nemuseli kupovať drahé oleje a mastičky. Úplne im postačila obyčajná slanina a masť z nej vyškvarená. Ako na to? Nakrájajte čerstvú slaninu na tenké malé prúžky a priložte si ich na pleť v miestach, kde sa tvoria vrásky (okolie očí, čelo). Ukazovákom jemne krúžte pol minúty každým prúžkom slaniny po pokožke a potom nechajte pôsobiť 20 – 30 minút. Pokožka bude jemnejšia a vrásky sa po pár kúrach začnú vyhladzovať dodaním hyalurónu zo slaniny.

Slaninový peeling.

 Proti suchej pleti a šupinkám sa odporúča najprv slaninový peeling – plátky slaniny potrieme malým množstvom sódy bikarbóny a potierame postihnuté miesta, kým sa šupinatá koža neodstráni. Nepritláčame. Naše pohyby musia byť jemné. Po peelingu slaninu omyjeme v teplej vode, osušíme kuchynskou utierkou a priložíme na miesta, ktoré sme predtým ošetrovali. Necháme minimálne štvrťhodinu pôsobiť a potom opláchneme vlažnou vodou s hydratačným mydlom.

Citlivá pokožka, pleť a bradavky.

 Tento recept je vynikajúci hlavne pre mladé mamičky, ktoré majú citlivé prsníky a zapálené bradavky, no použiť sa dá aj na miestach, kde je naša pokožka začervenaná a citlivá napríklad po použití agresívnych čistiacich prostriedkov. Postup: Z kapustného listu vystrihneme nožničkami vhodný tvar, jemne ho poklepeme tĺčikom na mäso, Plátky čerstvej slaniny položíme na bradavky a prekryjeme kapustným listom. Necháme pôsobiť 20 minút jemne pritlačené. Pri červenej pokožke na rukách natrieme tieto bravčovou masťou, na najpostihnutejšie miesta priložíme plátky slaniny a pokúsime sa ich zabaliť tiež do kapustného listu (na uchytenie kapusty použijeme napríklad staré vlnené rukavice – palčiaky).

Na lámavé nechty a zádery.

 Z papiera na pečenie si nastriháme štvorce z ktorých vytvoríme „čiapočky“ na prsty. Vrchnú časť prstov (nechty) prekryjeme plátkami slaniny a prikryjeme čiapočkami. Previažeme obväzom a necháme pôsobiť cez noc počas spánku.

Na tvrdé a popraskané päty.

 Prekrojíme citrón po dĺžke a vydlabeme dužinu. Vzniknú nám dve sedielka, ktoré obopnú pätu. Sedielka vystelieme tenkými plátkami slaniny, pritlačíme na päty a na vrch obujeme staré ponožky. Tiež používame v noci počas spánku. Ak sú päty popraskané, postupujeme rovnako, no ešte predtým sa snažíme do prasklín dostať bravčovú masť.

Ďalšie spôsoby použitia slaniny na liečenie.

 Možno nebudete veriť, ale slanina dokáže zastaviť napríklad krvácanie z nosa, pomáha pri zapálených žilách, dne, angíne a podobných chorobách. O spôsoboch liečby sa dočítate v nasledujúcich riadkoch.

Krvácanie z nosa.

 Každý, kto trpí častým krvácaním z nosa by mal nosiť pri sebe niekoľko kúskov slaniny. Tvrdia to otorinolaryngologovia z Detroitu a dodávajú, že slanina poskytuje najúčinnejší a najrýchlejší spôsob, ako zastaviť krvácanie z nosa. Výsledok ich štúdie je jednoznačný: Údená solená slanina nakrájaná na hranolčeky a vložená v tampóne do nosa zastavila krvácanie z neho rýchlo, efektívne a bez patologických následkov. Neveríte? Tak vedzte, že takýmto spôsobom to robili aj naše prababičky. Jednoducho nakrájali slaninu na malé hranolčeky, obalili vatou vopchali do nosa. Časom sa táto metóda prestala užívať z obáv, že sa krvácajúci môžu zo slaniny infikovať baktériami. Obavy však boli neopodstatnené. Dnes sa slanina spomína v odborných kruhoch ako vynikajúci prostriedok pri Glanzmannovej trombasténií – ide o permanentné krvácanie z nosa, ktoré ohrozuje život. Pri tejto chorobe nepomáhajú ani dávky proteínu na zrážanie krvi a často musí byť nasadená transfúzia, aby pacient nevykrvácal. Slanina však pomohla. Je zdokumentovaný prípad, kde bezradní lekári siahli po tradičnej medicíne a pacientke vopchali do nosa slaninu. Samú – bez gázy či vaty. Krvácanie ustalo. Čo sa vlastne stalo? Vysoká prítomnosť soli v slanine zapríčinila malý opuch a umožnila krvným bunkám stiahnuť sa oveľa viac, čím sa krvácanie spomalilo a krv sa mohla zraziť. Tento jednoduchý spôsob liečby je dnes čím ďalej, tým viac uznávaný. Apropo, vedeli ste, že slanina (resp. bravčová masť) je základným stavebným kameňom masti proti svrabu? Spolu s prídavkom síry a kyseliny salicovej dosahuje 88% úspešnosť v liečbe. Existujú aj masti so 100% účinkom, ich výroba je však minimálne 240-krát drahšia, ako mastičky zo slaniny.

Boľavé kĺby na prstoch rúk.

 Slaninu musíme nakrájať na plátky dostatočne dlhé na to, aby sme nimi mohli postihnutý kĺb ovinúť. Keď to urobíme, oviažeme slaninu obväzom, aby sa nám plátky nezošmykli a necháme pôsobiť celú noc. Liečbu opakujeme v rade siedmich nocí. Potom by mala bolesť prejsť. Ak sú bolesti reumatického pôvodu, odporúča sa slaninu namočiť do francovky, alebo do octu po dobu minimálne 6 hodín a až potom použiť. V druhom spôsobe sa požíva už len bravčová masť, ktorú je potrebné zmiešať v rovnakom pomere s pravým včelím medom a natrieť na kĺby, ktoré potom prekryjeme potravinárskou fóliou a oviažeme s obväzom. Rovnako ako v prvom spôsobe musí kúra prebiehať minimálne 7 nocí za sebou.

Bolesti kolena.

 Plátky slaniny namočíme na deň do alkoholu či francovky, položíme na boľavé miesto, prikryjeme listom lopúcha obyčajného a previažeme obväzom. Takto sa vyspíme počas noci. Ak je ráno lopúch čiernej či tmavej farby, znamená to, že „vyťahal chorobu“. Ak nie je, skúste kúru zopakovať. Útlm bolesti vám prezradí, či bola liečba lopúchom a slaninou úspešná.

Angína.

 Pri hnisavej angíne sa hruď potiera buď priamo bravčovou masťou, alebo môžeme použiť dva ďalšie spôsoby. V prvom nakrájame bielu, neúdenú slaninu na tenulinké plátky, poprášime sladkou mletou paprikou a opatrne položíme na boľavé miesto. Zaviažeme a ak sa dá, necháme pôsobiť 24 hodín. Druhý spôsob: Plátky bielej slaniny namočíme do octu, priložíme na boľavé miesto a potom previažeme šatkou.

Pri horúčke.

 Ak horúčku sprevádza kašeľ a bolesti v hrudníku, rozmiešame v domácej pálenke (liehu) bravčovú masť tak, aby vznikla kaša. Masťou natrieme hrudník, priložíme pár plátkov slaniny – toto všetko prikryjeme pokrkvanými novinami (papierom na pečenie), na vrch dáme ľanovú, alebo bavlnenú utierku a poriadne „zababušime“.

Ostrohy na päte.

 100 gramov bravčovej masti roztavíme na panvici do tepla (nie horúca). Pridáme jedno surové vajce, poriadne rozmiešame a pridáme deci octu a polievkovú lyžicu medu. Opäť miešame a necháme odstáť dva dni. Po dvoch dňoch opäť dôkladne premiešame. Nohy umyjeme v horúcom kúpeli, ostrohy a miesto v ich okolí natrieme pripravenou masťou, prikryjeme plátkom slaniny a slaninu kusom potravinárskej fólie. Natiahneme staré ponožky a necháme pôsobiť celú noc. Po týždni takéhoto používania ostrohy zmiznú.

Bolesť zubov.

 Slaninu na boľavé zuby používali už starí Slovania a vďaka svojim mastičkárom údajne aj Mária Terézia. Primeraný kus slaniny (bielej, neúdenej, nesolenej) treba držať medzi ďasnom a lícom na postihnutej časti, prípadne medzi lícom a zubami aspoň 30 minút. Látky zo slaniny pôsobia upokojujúco nielen na zuby, ale tiež na zapálené ďasná a paradontózu. Neriešia však bolesti od zubného kazu. Vtedy je potrebné navštíviť zubára.

Kŕčové žily, zápal žíl.

 Ak vás mučí bolesť nôh, zapríčinená kŕčovými alebo zapálenými žilami, vyskúšajte toto: Tenké plátky nesolenej slaniny poukladajte na miesta s navretými žilami a jemne previažte obväzom. Nechajte pôsobiť celú noc. Ráno bolesť nielenže ustúpi, ale sa aj kŕčové žily objemovo zmenšia.

Proti vysokému cholesterolu.

 Odporúča sa len malá denná dávka slaniny – okolo 20 gramov, no musíme ju jesť pravidelne buď ráno po jedle, alebo večer pred spaním. Arachidonová kyselina, obsiahnutá v tejto dávke pôsobí podobne ako pilulka, ibaže nemá vedľajšie účinky. Biologická aktivita slaniny je vysoká (napríklad masti až 5 krát vyššia ako masla). Arachidonová kyselina bráni rozvoju aterosklerózy a normalizuje metabolizmus cholesterolu v tele, čo vedie k tomu, že cholesterol nie je deponovaný na stenách krvných ciev a vylučuje sa z tela von so stolicou. Podmienkou však je jesť malý kúsok kvalitnej slaniny denne. Na čistenie ciev sa odporúča konzumovať slaninu s cesnakom.

Hemoroidy a praskliny v okolí konečníka.

 Podľa starého receptu je potrebné vložiť „medzi polky“ kus slaniny tak, aby sa časť dotýkala konečníka. Takto ju treba mať hoci aj celý deň, samozrejme po veľkej potrebe ju bude treba vymeniť za novú.

Bolesti a zápaly uší.

 Tento recept pochádza už zo stredoveku, kedy si aj šľachtici pri bolesti v ušiach vyrábali zo slaniny akési štuple a nosili ich v ušniciach po celý deň.

Popáleniny.

 V ľudovej medicíne sa často spomína aplikovanie plátku slaniny na popálené miesto. Slanina utíši bolesť, zabráni tiež v mnohých prípadoch zlezeniu kože.

Na záver: Slanina dodá telu potrebnú energiu počas zimných mesiacov, kedy je nedostatok čerstvého ovocia z našich končín. Obsah selénu v slanine navyše chráni organizmus človeka pred vznikom rakoviny. Metionín pomáha pri odvodňovaní organizmu a kyselina arachidonová sa významnou mierou podieľa na tvorbe nových buniek. Už v úvode tohto článku sme hovorili, že slaninu treba jesť striedmo, no pravidelne. Denná dávka v lete sa odporúča v rozmedzí 20 – 40 gramov, v zime 30 – 70 gramov. Nezabúdajte, že menej je niekedy viac.

Moudra Seniora

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c., jako spisovatel známý též pod autorským jménem Max Kašparů], (* 14. května 1950 Žirovnice) je český psychiatr, pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista. Působí v Pelhřimově. Je autorem duchovní literatury. Je externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu Jak to vidí. Příležitostně vystupuje také v pořadech ČT O autorovi:

Max Kašparů je spisovatel, premonstrátský diákon, psychiatr, esperantista a autor dvaceti esejistických knih přeložených i do polštiny, italštiny a francouzštiny.

Co se stalo s naší dobou?

Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?

Dnes pohledem autora, který zná českou duši přímo zevnitř. Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak.

Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus. Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby. Ztráta studu, rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem a z obou předchozích plynoucí pocit tíživé bezmoci.

Diagnóza

"Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby.

Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu.

Ony totiž zaujaly místo jako vzory po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by "moderní český sjednocený Evropan" už ani nekopl.

Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron... Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály.

Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě! Ti mají jiné starosti. Stávající garnituře jde o to, aby se ve službách různých mafií udržela u moci co nejdéle jakoukoli strategií, a ti, kteří mlsně hledí na jejich místa, hledají taktiku, jak by je mohli vystřídat. Bez onoho přežitku, kterému se říkávalo stud.

Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne! Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí.

Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí. Obojí bude obtížné, protože v prvním případě už těžko nahmatáme zlozvykem zkolabované žíly a ve druhém už nerozřízneme politikařením zkamenělou hroší kůži.

Místo domu barabizna

Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu. Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Co bylo kdysi jednoznačným tabu, pyšně rozkmitali moderním relativismem. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně. Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Oč má u nás trh silnější zuby, o to bezzubějšími se stávají zákony. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna. Tolik k diagnóze.

Terapie

Co s terapií? Jsou dvě řešení. Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci. Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct. Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce. Možná by se vyplatilo prchnout za asijským studentem do té země, kde ještě nevyhynul stud.

Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Frustrace vystřídá depresi, zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst. Buďme ovšem upřímní a nestěžujme si jen na ty nahoře.

Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci...

Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence.

Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám. Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy VŠICHNI!

Hřích je ztratit své hranice (Rozhovor z časopisu Moje psychologie, mejlem došlý.)
Výjimečný člověk, charismatická osobnost, lékař, na kterého jsme moc pyšní. Profesor Josef Koutecký. V 60. letech začal v bývalém Československu budovat obor, který tehdy nikdo nechtěl dělat: dětskou onkologii. Úmrtnost na zhoubná nádorová onemocnění u dětí byla tehdy 97 procent. Dnes 90 procent dětí přežije. I díky němu. Vedle téhle neuvěřitelné práce dokázal mít i krásnou rodinu, moderoval koncerty Kocianova kvarteta, psal... Na to všechno ale nebyl sám... Byli dva. „Jsem smutný. Umřela mi žena. Po šestapadesáti letech dokonalého vztahu...“ 

Povídejte nejdřív o Ní… 
Jitka… Byli jsme příkladem toho, jak dokonalý vztah dovede člověka sjednotit. Proměnit. Zdokonalit. Zocelit. Já pocházel z velmi chudé rodiny, otec byl sirotek. Těžko si představit nešťastnější dětství, než bylo to jeho. Přesto hrál na housle na rakovnickém kůru, odmaturoval a oženil se s mojí matkou, které nikdy nedovolil jít do práce. To proto, aby mě mohla řádně vychovat. Doma jsme, i přes velkou chudobu, měli knihovnu. 
Otec byl pyšný na to, že byl členem Spolku českých bibliofilů, hrál na housle v dobrovolnickém orchestru. Považovalo se za samozřejmé, že i já od druhé třídy chodil „do houslí“. Rok nato, nevím dodnes, kde na něj vzal, se doma objevilo pianino a já jsem se začal učit i na ně. A gramofon zněl u nás často… Žil jsem v harmonické rodině, jejíž součástí byla hudba, knihy, obrazy… V rodině mé ženy to tak nebylo - byly tři sestry. Ona byla nej…starší. 
Měl jste na jazyku nejhezčí? 
Ano. Nejstarší a pro mě samozřejmě nejkrásnější. Narodila se na Silvestra 1938 a za války vyrůstala u babičky ve Slatiňanech. Její otec byl vlakvedoucí, maminka kuchařka v mateřské školce. Taky byli chudí, ale u nich doma nebyla hudba, knížky ani obrazy. Ale zamilovali jsme se do sebe a moje paní spolu s láskou ke mně získala lásku k umění a historičnu… A já láskou k ní svou druhou půlku. 
Umění vám během vaší práce asi hodně pomáhalo… 
Založil jsem obor, který nikdo nechtěl dělat. Dětskou onkologii. 97 % dětí tehdy umíralo. A já jsem přes lásku ke kráse a umění našel víru a přes ni odvahu pouštět se i do zdánlivě předem prohraných bitev. Umění mi pomáhalo. Časem jsem objevil, že žít v pokoji, naději a víře v to, co dělám, se opírá o tři základní principy. Platí stejně pro kvalitní život jedince, ale potažmo rodiny a společnosti. 
Prvním je Poznání - člověk má touhu vědět, chce mít rozhled. Je to přesný opak dnešní superspecializace, díky níž lidem uniká univerzum světa. Druhým principem je Vnímání krásy. To je požehnání. Někdo ho má a někdo ne. S mojí paní jsme začali chodit na koncerty, do divadla, četli jsme knihy, dívali se na obrazy a ona, aniž by kdy dřív tohle všechno viděla, začala to vnímat a milovat. 
A když je člověk naplněn touhou poznávat a má požehnání vnímat to, co je hezké, teprve pak najde třetí princip, který je vpravdě darem: Vztah. Nejdříve k sobě v podobě vnitřního vyrovnání. A tím, že je v harmonii se sebou, vyrovná se s prostředím, které může být někdy velmi negativní. 
Proč jste tak kritický k dnešní společnosti? 
Jsou to mé názory, nikomu je nevnucuji, ale zdá se mi, že si málokdo všiml detailu, že současná Evropa nemá ideologii. Chcete-li ideu. Je to tristní. Poslední idea v části Evropy byl scestný marxismus leninismus. Dnes ho nahradila ideologie trhu. Ale copak to je nějaká idea?! Ani špatná ne! Zastánci téhle pseudoideologie se často odvolávají na Medicejské. Ano, oni byli zdatní obchodníci, ale své velké zisky dávali do umění a vědy. Ve své družině měli filozofy a vzdělance. Mizí Evropa, která vyrostla na antice, judaismu a křesťanství. Je to smutný pohled. 
Proč tomu tak podle vás je? 
Evropa prošla hrozným 20. stoletím. První světová válka, druhá světová válka a v druhé polovině její část pokřivila totalita s krutou nespravedlností, která tomu, kdo chtěl přežít kvůli dětem nebo kariéře, deformovala charakter. Všichni takoví, kteří chtěli jen jednoduše žít, museli ideu a ideály odhodit. A když to zdánlivě přešlo, dozvěděli jsme se, že všechno vyřeší trh. Ze svého oboru vím, že nevyřeší. Zdraví si nezaplatíte. Když budete bohatí, můžete si vylepšit péči. Ale zdraví ne. Nekoupíte si ani požehnání vnímat krásu života a navazovat vztahy. To není klišé, stačí se zamyslet. Lidé se podvádějí a okrádají. Jsou vůči sobě zlí. Já když měl něco vytknout svému podřízenému, celou noc jsem nespal. Držel jsem se zásady kárat mezi čtyřma očima a chválit přede všemi. To je lidskost, úcta. Ale jaké máme dnes vzory? Vezměme si politiky, nejen naše, ale i evropské… Kdo přijde s koštětem vymést tenhle Augiášův chlév? 
Cítím z vás, z člověka, který zachránil nespočet lidských životů, zklamání. A tudíž smutek na druhou… 
Celé to dnes vede k tomu, co jsme prožívali v komunismu: ti vědomější se uzavírají a ostatním stačí chléb a hry. Obchoďáky jsou plné, nákupní vozíky jsou plné, všichni se dívají na televizi, mají auta a pět milionů lidí z desetimilionového národa jede na dovolenou do zahraničí. Tak to je ten dnešní chléb. A hry? Přijde člověk, o kterém za dvacet let nikdo nebude vědět, a naplní to stotisícové hřiště… Kdo se zamyslí nad hodnotami života, hodnotami světa? Žebříček hodnot se nesmírně změnil. Ti, co se snaží to ovlivnit, jsou kapkou v moři. Jsem rád za každého jediného, zatím ještě celého člověka, který prozře. O to jsem se celý život snažil. Otevírat lidem oči. 
Opravdu se člověk evropský za dobu celého vašeho života tak moc zhoršil? Onemocněl? 
Když jsem dělal koncerty s Kocianovým kvartetem, někteří tam chodili kvůli tomu, aby pan děkan viděl, ale přišla řada těch, která poděkovala za poznání. Ale dnes tu cestu do nikam vidím všude kolem. Moji vnuci žijí život, kterému ne zcela rozumím. A přitom tady odmalička běhali. Prostorem plným umění, hudby a knih. A nejsem schopen s tím něco udělat… 
Vzhledem ke své profesi jsem musel být optimista. Když děti umíraly a přišly další, musel jsem věřit, že tentokrát se podaří je zachránit. Za totality byla v onkologii hrozná situace, trpěli jsme nedostatkem všeho, ale přesto se výsledky začaly dostavovat… Bylo to naplnění mého optimismu. 
Ale z toho optimismu začínám přecházet do pesimismu. Na téhle planetě už byla řada civilizací, které zanikly. Teď končí ta evropská. Mizí mravní hodnoty, na kterých vznikla. Nepochybuji o kvalitě některých lidí. Jen se obávám, že ti už to nezachrání… 
Ptala jste se, zda člověk evropský onemocněl. Posuďte sama: Lidé, kteří dnes spolu začnou žít, udělají smlouvu o ekonomickém vyrovnání, až se budu rozcházet. Jak můžu jít do něčeho s tím, že to skončí? Já jsem budoval obor a musel jsem věřit především sobě, myšlence a beze zbytku dalším lidem… Dnes už by to nešlo. Lidem strašně zbytnělo ego. Většina usiluje o majetek a moc, a to je jiná cesta, než cesta k ideálům. Já přece netušil, že jednou dostanu z rukou prezidenta, kterého si budu vážit, státní vyznamenání… 
Já neusiloval o vlastní zhodnocení, ale o to, aby neumíraly děti. A s tím souvisí i to, že kdybych neměl ženu takovou, jakou jsem měl, nikdy bych nedokázal to, co jsem dokázal. Především díky ní máme v Česku dětskou onkologii. Nikdy mi nic nevyčítala. Ve všem mi pomáhala. A to jsem býval denně v práci od šesti do večera. Každou volnou chvíli jsme pak byli spolu, ale nemuseli jsme si cokoli říkat. 
Nemohl byste býval mít ženu s vlastní kariérou? 
Mně to dokonce připadá proti přírodě. Ženy jsou ty, které nesou společnost. Jsou silnější. Jsou matky. Muži je potřebují, aby dokázali naplnit svoje schopnosti, touhy a myšlenky… Ale pozor, když je žena nositelkou velkého talentu a velké myšlenky, taky se neztratí. Znám spoustu vynikajících umělkyň, lékařek, vědkyň a manažerek. Obecně: když je schopný člověk, nezávisle na tom, jestli je to žena nebo muž, místo na slunci najde. Ale podle mě pořád platí, že teprve dva, žena a muž, jsou jeden celek. 
Žili jsme ve společnosti maskulinní, teď jsou na přetřesu stále víc zájmy a touhy žen… 
K tomu, co jsem říkal, je podstatné opomíjené B: Žena má mít vedle sebe muže, který ji respektuje, váží si jí, uvědomuje si to obrovské bohatství, kterým ho naplňuje a miluje ji. Žena nesmí mít vedle muže strach. O děti, o existenci. Ani z toho, že jí muž bude zahýbat. To je zásadní nárok na muže. Ti dnešní to neplní. V tom je potíž. 
Co se stalo, že přestal fungovat muž, žena i společnost? 
Je subjektivní, co odpovím: Lidé přestali věřit v Boha. Hříchy ztratily své hranice. Všechno je dobré jen pro účel. Přitom co je jednodušší, než žít podle desatera? Je v něm idea, úcta ke stáří i běžné denní hodnoty. Mně nedělá celý život potíž podle toho žít. A když něco pokazím, vede mě to k tomu to napravit. 
Profesor Josef Koutecký 
Jak vypadají vaše běžné dny? 
Celý život intenzivně pracuji, věnuji rodině, co mohu, a sám pro sebe jsem si vytvořil chvíli jakési koncentrace požitků a vyrovnání s uplynulým dnem. Špatně spím. Měl jsem se spánkem potíž, ještě když žila moje žena, teď je to už tristní. Nicméně večer si najdu muziku, naliji si sklenku, zapálím si doutník. Zhasnu, upíjím a poslouchám. Ať mám za sebou sebetěžší den, najdu v něm usmíření, a když se mi pak podaří usnout, tak s nadějí, že ráno půjdu dál. Kdo ale dnes smířlivě přemýšlí o uplynulém dni? 
Všimla jsem si, že ke všemu přiřazujete slovo láska… 
Samozřejmě. Já byl denně po desetiletí na klinice v šest ráno. Dělal jsem svoji práci s láskou. Ale stihl jsem pak i koncert a věnovat se rodině. Taky s láskou. Jak jinak… 
Měl jste na své cestě nějaká velká omezení? 
Na každé cestě „za něčím“ přece jsou. Sám jsem například procházel léta nepříjemnými zdravotními obtížemi. Začal jsem se z rychlého pohybu v osmnácti letech osypávat vyrážkou. Poprvé se mi to stalo, když jsem na vysoké hrál basket. Svědilo mě nesnesitelně celé tělo a pak se to přeneslo v jakousi alergii na vodu. Po styku s vodou mě pak půlhodinu nesnesitelně všechno svědilo. Strašný stav. Nikdo nikdy nepřišel na to, co s tím. Odeznělo to absurdně: S mým infarktem. Postihl mě 28. října 1976. Od té doby mám klid. Mimochodem, když jsem o dvacet let později přebíral státní vyznamenání, řekl jsem Havlovi, že je to přesně týž den, kdy jsem v roce 1976 dostal infarkt. Vtipně poznamenal, že mě snad tentokrát mine. 
Měl jste někdy strach? 
O sebe jen po infarktu (tenkrát se na něj umíralo) a po létech při mozkové příhodě. Ale větší strach jsem měl o svou ženu. Aby tu nezůstala sama. Jinak ne. Nemívám strach. 
Existuje podle vás nějaký funkční návod jak „zdravě“ žít? 
Když mě pouštěli domů po infarktu, tak se žena ptala, jak se mnou má zacházet. Lékař jí kladl na srdce: „Jitko, hlavně ho nech pracovat. A až přijde z kliniky, tak mu dej štamprli a nech ho kouřit doutníky.“ Víte, to, čemu se dnes říká zdravotnická výchova, má tři špatné principy: Za prvé se nařizuje. Za druhé se přikazuje a za třetí zakazuje. Sport v rozumné míře je nepochybně zdravý, ale pro mě bylo daleko lepší poslouchat dvě hodiny koncert, než běhat po Stromovce. A doutník je pro mě rituál, který mi dělá dobře. 
Celý život jste žil v lásce a naději a dnes jako byste naději ztrácel… 
Po smrti ženy zažívám poprvé v životě hodiny absolutní prázdnoty. Nesmírně mi chybí. Sváří se ve mně rozum a cit, který vyhrává, ale uvědomuji si, že při jejích obtížích by byl její život utrpením. Ale nezasebevraždím se. Mám dvě řešení: Vzpomínat a pracovat. To, co dělám, píšu pro ni, o ní, všechno se mnou prožívala, u všeho ji mám. A jsem smířený. Náš společný, více než půlstoletý život byl báječný, mám bezvadné děti, životní náplň, prožívám lásku. Moje láska s ní nezemřela. Naopak. Mám jedno životní krédo: Povinnost dávat a právo brát. A tím se budu řídit do konce svých dnů. Snad i za této situace najdu milosrdné vyrovnání. 

Sádlo, mejlem došlé (rada nejen pro důchodce)

Sádlo funguje jako neocenitelný pomocník při "odbourávání" vlivu mastných kyselin, čímž dochází ke snížení cholesterolu. Kdy naposledy jste si namazali chleba sádlem? Klidně to udělejte, sádlo je lék našich babiček a určitě si nezaslouží, abychom na ně zanevřeli.

Má totiž spoustu dobrých vlastností!

Až budete péct koláč, použijte sádlo místo rostlinného tuku- kůrčička bude krásnější a křupavější! Že je sádlo"fuj"a dostaneme po něm infarkt? Nesmysl! Vědci už došli k závěru, že ti, kteří nahradili sádlo margarínem, nemají žádnou záruku, že zemřou později než ti, kteří si čas od času sádlo dopřejí. Proč tedy používat náhražky, když i naše babičky dobře věděly, co je zdravé? Vepřové sádlo obsahuje nasycené mastné kyseliny,nenasycené mastné kyseliny a také kyselinu olejovou. Ta funguje jako pomocník při "odbourávání" vlivu mastných kyselin, čímž dochází ke snížení cholesterolu. Oproti máslu obsahuje jen 1/3 cholesterolu, takže z hlediska vzniku infarktu je na tom sádlo stokrát lépe než kravské máslo.

Zkuste si sami vypočítat o kolik se vám od 1. 1. 2015 zvýší důchod?

Od současné výše důchodu odečtěte 2340

Výsledek znásobte 0.016 a k tomu přičtěte 60

To je vše.

Rady pana doktora (k nezaplacení)

Otázka: Pane doktore, slyšel jsem, že kardiovaskulární cvičení může prodloužit život. Je to pravda?

Lékař: Vaše srdce je přesně určeno pro určitý počet tepů a tím to končí, neplýtvejte jimi na cvičení. Všechno se jednou opotřebuje. Zatěžování srdce Vám život neprodlouží, to je jako kdybyste si myslel, že když budete autem jezdit rychleji, tak Vám déle vydrží. Chcete žít déle? Dejte si šlofíka!

Otázka: Měl bych jíst méně masa a více ovoce a zeleniny?

Lékař: Co jí kráva? Seno a zrní. A co to vlastně je? Zelenina. Takže steak není nic než efektivní mechanismus, jak dostat zeleninu do Vašeho systému. Potřebujete zrní? Jezte drůbež. Hovězí je také dobrým zdrojem listové zeleniny (neboť kráva žere trávu). A vepřové

žebírko Vám dodá 100% doporučené denní dávky zeleniny.

Otázka: Mám snížit denní přísun alkoholu?

Lékař: V žádném případě. Víno se vyrábí z ovoce. Brandy je destilované víno, takže kromě ovoce se do těla dostane ve zhuštěné podobě. Pivo se vyrábí z obilí, klidně pokračujte v jeho konzumaci!

Otázka: Jaké jsou výhody pravidelného tělesného cvičení?

Lékař: Bohužel mne nenapadá ani jedna. Moje filosofie je: když mne nic nebolí, je to dobré.

Otázka: Jsou smažená jídla špatná?

Lékař: To neposlouchejte! Dnes už se smaží na rostlinných olejích. Takže jak by ti mohl ublížit další přísun zdravé zeleniny?

Otázka: Pomůže cvičení sedy-lehy posílit břišní svaly?

Lékař: Určitě ne. Když procvičujete sval, jenom se ti zvětší. Takže jestli chceš větší břicho, pak ano.

Otázka: Je pro mne čokoláda dobrá?

Lékař: Jste blázen? Pochopitelně!!! Kakaové boby! Další zelenina! Je to nejlepší pohodové jídlo v dosahu!

Otázka: Je plavání dobré na figuru?

Lékař: Pokud je plavání dobré na figuru, pak mi vysvětlete velrybu?

Otázka: Jsou pro můj životní styl nezbytné hezké tvary?

Lékař: Jistě, ale zaoblené.

A pamatujte si:

Život by neměl být cestou do hrobu s cílem dorazit tam v atraktivním a dobře opečovávaném těle, ale raději občas uhnout z hlavní - v jedné ruce Chardonnay a v druhé čokoládu, tělo opotřebované, vyčerpané, ale s pokřikem " Páni, to byla jízda !!!"

ROZUZLENÍ:

Jezte a pijte co chcete. Přílišné přemýšlení a obavy jsou to, co Vás zabíjí !!!

Poučení pro seniory i seniorky nad 55 let

Minulost 
Hovořit o minulosti znamená být k smíchu. Nikoho to nezajímá. Všichni jsme to slyšeli mnohokrát a často to ani není pravda. Někteří sice soucitně naslouchají, ale mají toho dost. Doporučuje se upozornit „stárneš“ apod.

Budoucnost 
Budoucnost je k pláči. Rovněž o ní není dobré příliš hovořit, ale je nutné se připravit, např. madla v koupelně a na záchodě, optimální teplo, teplá voda, výtah či doprava po schodech, zuby, brýle, čitelný mobil, naslouchátka pro hluchnoucí. Nedoslýchavost nesmírně popuzuje.

Přítomnost 
Přítomnost je nejdůležitější. Je nezbytné ji náležitě využít. Proto zvažte následující vybraná a životem odzkoušená doporučení:
- Mít jeden domov, který důvěrně známe a kde jsme spokojeni.
- Nešetřit, již nebude příležitost úspor využít, potomci to rozhází.
- Uvědomit si svoji nedůležitost.
- Starat se o přiměřené zdraví.
- Být samostatný bez partnera. Umět si uvařit, vyprat apod., u žen zvládat mužské činnosti.
- Mít přátele pozitivně laděné, tam, kde se jenom naříká a nadává, tam nechoďte.
- Ve společnosti mluvte přiměřenou intenzitou. Příliš hlasitá mluva odpuzuje.
- Mít dostatek času, říci „nemám čas“ znamená buď „nechce se mi“ nebo „jsem neschopný“.
- Nic nemusíte.
- Mějte svůj majetek, byt, peníze. Žít každý za své. Říkat si o peníze je ponižující.
- Nenechat si mluvit do života, ať si mladí nechají své rady pro sebe.
- Mladým do ničeho nemluvit. Poradit jenom pokud se zeptají a odpovědět pokud možno to, co chtějí slyšet.
- Připustit, že jsme sami v minulosti udělali mnoho chyb.
- Nepředstírat mládí a chuť na sex, když nejsou.
- Nedělejte dětem obětavou tchyni, tchána. Péče o vnoučata již není povinnost.
- Přiměřeně se pohybovat. Cyklisté s přilbou a kartou zdravotní pojišťovny.
- E-mail neposílat mladým. Mají jiný vkus. Vzbuzujeme soucit.
- Nepředvádět se, je to trapné.
- Oblékat se přiměřeně věku, ne příliš mladě.
- Nepřejídat se, nekouřit, přiměřeně pít alkohol.
- Výchova seniorů je nesmysl.
- Velmi důležitá je čistota, denně má být koupel. Zápach odpuzuje.
- Pravidelně používat internet.

Jaká je dnešní mládež? (Došlo mejlem)

Taková, jakou jsme ji vychovali.  (Štěpán Kotrba)

Na začátek zpráva: O mentalitě a inteligenci českých uživatelů facebooku vypovídá, že stránka "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!", která byla vytvořena 19. března 2010, má dodnes 152 930 fanoušků (update 25. 3. 2009 - k dnešnímu dni má skupina už 207 634 členů! Jde o jednu z největších českých skupin na Facebooku). Obsah této stránky je plný posměvačného, nenávistně agresivního antigerontismu. Prý "tahle skupina nebyla založena za úkolem něco řešit, ale pobavit ".

Nedá mi, abych při té příležitosti nevzpomněl na "dokumentární" film Český sen, ve kterém se filmaři Remunda s Klusákem také snaží diváky pobavit...

Jeden z "fanoušků" skupiny, Honza: Jejich tempo je sebevražedné. Jejich protivníci jsou vysoké ceny, teenageři a čas. Důchodci z Kauflandu nakupují ve dne v noci.

Denny Charvátová (389 přátel): Jsou vzteklí, nervózní, neuměj se chovat, roztahujou se, u všeho stojí hodinu, předbíhají se a když jsem za něma stála jen s jednou věcí a spěchala na bus, ani mě nepustili... měli vozík narvanej k prasknutí. Já ...taková určitě nebudu, jsou pro mě odstrašující případ... ale ne všichni. Moje bába by jela přes půl republiky jen proto, že někde stojí máslo o pár kaček míň než u ní na dědině. Je hrozná...

Další z omladiny si všímá mediální diskuze o "reformě" sociálního systému...:

Všechny prachy vyžerou oni a my abysme si na důchod spořili...A když vidím v televizi, jak jsou nenažraný a ještě jim to nestačí, zvedá se mi žaludek.

A fanoušek Baníku, podepsaný na profilu jako "Matess von Täubling", má ve svém názoru jasno: Důchodci jsou nechutná, krutá a nepřející pakáž.

Mladí, jak konstatuje uživatelka Facebooku Lucie Tomková, "je jim v průměru -náct, nic nejsou, nic nemají, nic neumí, tak si alespoň kopnou do důchodce." Čtenář mého facebookového profilu, Michal Očadlík (*1988) poměrně kriticky komentuje tuto podivnou skupinu, která nejspíš bude největší skupinou na českém facebooku, a dává i odpověď na to, kdo za tak otřesnou nenávist dnešních teenagerů ke starším může:

...pozoruju, že je to jakási móda téhle generace mladých lidí, vysmívat se starým lidem. Ptal jsem se několika lidí, jestli se budou smát i sami sobě, až zestárnou. Většina odpověděla, že nezestárnou, že až jim bude tak 50, tak se zabijou, než aby z nich někdy byli důchodci. …

Tak jsem zvědav, nakolik své plány dodrží, či zda jednou přiznají, že byli mladí a blbí. Tyto řeči vedou nejčastěji lidé mezi 13-17 lety, což je generace, která vede nesmyslný boj se starými lidmi o místa na sezení v MHD. Když si to dám dohromady, tak je to způsobeno tím, že tito mladí nemají naprosto žádnou úctu ke starým lidem. Čím je to způsobeno? Opět se jich ptám. Odpověď? "Sou to starý komouši".

Dnešní protikomunistická propaganda dětem vymývá mozky, a podněcuje je k nenávisti ke starým lidem, protože pro ně to jsou ti, kteří tu budovali komunismus, ti, kteří jsou "zblblí" komunistickou propagandou, kteří chtějí opět komunismus, protože by se rádi váleli v krvi politických vězňů. Nikoho z nich nenapadne, že ti fanatici, kterým nešlo o myšlenku komunismu, ale kterým šlo o moc, a udělali z komunismu totalitu, tak to nejsou komunisti, to jsou bezpáteřní parchanti, kteří by kolaborovali s jakýmkoliv režimem. Po sametové revoluci se tito rozutekli do jiných stran, protože jim bylo jasné, že pod značkou komunismu se k moci již nedostanou, takže by se dalo říci, že věrni komunismu dnes zůstali jen ti, kteří opravdu věřili, že budují lepší svět pro budoucí generace, a nedělali to pro sebe.

Ale propaganda působí, a působí silně, takže pro mladé je starý člověk=komunista=vrah. Je jim to vtloukáno jak ve škole, tak v médiích, tak jejich rodiči (zloději z privatizace). Považuji to za propagandu současné doby. Současný režim, který ztrácí poslední rysy demokracie, si vychovává vlastní mládež, která tuto zemi jednou povede. Čím dál více hloupých pořadů a seriálů zaručeně odvede pozornost mladých od problémů současného světa, protože jediné co potřebují mladí vědět přeci je, že staří lidé jsou komunisti, a že ti jsou špatní.

Mám k tomu ještě něco dodávat?

Investigativní novinářka Jana Lorencová k tomu na Facebooku říká: Děsivá je už sama skutečnost, že taková skupina vůbec vznikla. Z počtu členů mrazí, kam zmizelo to, co bývalo samozřejmostí. Úcta ke stáří, soucit s nemohoucími, potřeba pomoci chudákovi. Pochopení pro ty, kterým nezbývá, než hledat zdroj co nejlevnější obživy, o kvalitě si mohou nechat zdát. Kde to žijeme? Co se to s námi stalo?

Babi, kolik vlastně ti je let? (Došlo mejlem)

Jednou večer si babička s vnukem povídala o současném životě.

Najednou se vnuk zeptá babičky: "Babi, kolik vlastně ti je let?"

Babička odpovídá: "Nech mě chvíli přemýšlet..!!

Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami, antikoncepčními pilulkami.

Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky.

Ještě nevynalezli klimatizaci, ani sušičky, oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.

Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.

Vdala jsem se za tvého dědečka, žili jsme spolu, v každé rodině byla matka a otec.

Muži nenosili náušnice.

Narodila jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií.

Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč.

Dokud mi nebylo 18 let, oslovovala jsem každého muže ´Pane´ a ženu´Paní´ nebo´Slečno´.

Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali,

aby jí uvolnili místo.

Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu.

Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první.

Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom nepovstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli.

Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik.

Muži nám otevírali dveře a pomáhali při odkládání kabátů.

Dívky znamenaly pro svou rodinu čest.

Náš život se řídil střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním dle zákona,

naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda.

Učili nás rozlišovat dobré a špatné.

Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.

Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech.

Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo sešit..

Hodinky jsme natahovali každý den.

Nic nebylo digitální, ani hodinky, domácí spotřebiče neměly světelné displeje.

Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod...

Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny.

Made in Korea či Vyrobeno v Číně nebo v Thajsku ani neexistovalo.

Neslyšeli jsme o" Pizza", Mc Donaldu nebo o instantní kávě.

V obchodě bylo možné koupit něco i za 5 nebo 25 haléřů.

Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 70 haléřů.

V mé době byla t r á v a něčím, co jsme K O S I L I, ne kouřili !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!.

Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let."

"Ach, babi... více než 200!" odpověděl vnuk.

"Ne, miláčku, pouze šedesát!!!!!???????"

Senioři to (opatrně) rozbalili před Rudolfinem (30.5.2012)

Náklady na zaměstnance v EU (7. 5. 2012)

Zdroj: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/3-24042012-AP/EN/3-24042012-AP-EN.PDF

Ústavní soud brutálně míchá karty

V posledním období na sebe Ústavní soud strhává nebývalou pozornost. Začalo to kontroverzními nálezy na poli zdravotnictví a před nedávnem skončilo dáním za vyučenou politické elitě. Nejnovější, překvapivá, informace ze  závěru tohoto týdne, týkající se oblasti důchodového pojištění, má několik rovin. 
V politické rovině je zajímavé sledovat reakce politiků a konfrontovat je s jejich dřívějšími prohlášeními. Z krátkých a z kontextu vytržených vyjádření v médiích můžeme usuzovat na jistou bezradnost. Viditelně zaskočený se zdál být na televizní obrazovce předseda ČSSD, možná zejména proto, že se již vidí vítězem voleb a teď mu přibyl úkol, který je na první pohled nad síly jakékoli politické reprezentace a který může zcela nevybíravě zablokovat dosavadní předvolební přísliby. K jeho cti budiž řečeno, že se vyjadřoval střízlivě a rezervovaně. Ukvapený nebyl ani „úřadující šéf“ ODS, který však situaci využil k tomu, aby vyzval k akceleraci prací na důchodové reformě. K tomu ovšem nutno objektivně poznamenat, že zaklínadlo důchodové reformy je verbálním instrumentem všech stran už drahnou řadu let a přehršel dosavadních návrhů byla v zásadní kontradikci s tím, co by mělo následovat nyní, po tom, co konstatoval orgán strážící českou ústavnost. Demografické predikce nebyly vzaty v úvahu, záměr vyvést část pojistného ze základního systému, známý pod slovním spojením opt- out, náhle ztrácí relevanci, protože nález má přímou vazbu právě na základní systém, beztak již přetížený. Jakoby najednou (!?) soudcům nezáleželo na ekonomických korelacích a potřebách státu. 
Protože demokracie stojí na pilířích dělby moci, nepovažuje se za korektní kritizovat rozhodnutí nezávislých soudů, natož toho ústavního, nicméně i při vědomí, že tento vrchol soudní hierarchie byl svým způsobem vázán návrhem, tak první mediální informace, jak byly dosud publikovány, vyvolávají určité rozpaky, ne-li přímo zděšení. Osobně rezignuji na jakákoli opovážlivá hodnocení nálezů ÚS, dovolím si však v tomto případě poukázat na některé legislativní souvislosti z praktického hlediska. (Předesílám, že "objektivně" dávám nálezu za pravdu, nicméně nepovažuji jej za konzistentní.) Zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění), stejně jako předcházející úpravy této materie, je ideově postaven především na kombinaci dvou zásad. Balancuje mezi sociálním aspektem a tzv. zásluhovým hlediskem, přičemž prvek sociální je evidentně nadřazen. Je nad možnosti této krátké analýzy popsat provázanost jednotlivých ustanovení předmětného normativního aktu, spokojme se proto s konstatováním, že je mimořádně dynamický a opakovaně reaguje na vývoj nejrůznějších ukazatelů (parametrů) v čase. Vytrhnout jediné ustanovení z této interakce nemůže zůstat bez „fatálních“ následků. Hrozí zhroucení celé konstrukce zákona a nahrazení či změna dikce zmíněného ustanovení nutně vyvolá řetěz dalších změn a úprav včetně následné laviny reakcí ze strany poživatelů důchodových dávek. To již není třeba hovořit o nezbytné úpravě dalších právních předpisů, zejména pojistných sazeb, které jsou „optimalizovány“ na současný režim, resp. filosofii.
Bylo by totiž bláhové domnívat se, že stačí „přiměřeně“ modifikovat hranice a procentní hodnoty redukčních pásem. Přidat procento tady a pár stovek jinde do stávající konfigurace je samozřejmě možné a nejjednodušší, ale kde je ta hranice přiměřenosti, aby to stačilo, aby se nenašli další nespokojenci kterým soud vyhoví? Nabízí se rovněž zdánlivě elegantní postup spočívající v aplikaci relace mzda/důchod, dejme tomu všem na hodnotě 42 %. Odhlédneme-li od toho, že s takovým institutem zákon nepracuje, tak by došlo k zajímavému jevu. Nejenže by řada důchodů v nominálním vyjádření strmě vzrostla, ale na druhé straně značný počet z nich by nemusel dosahovat přijatelné hranice, takže státní kasu by decimovaly dvousměrné požadavky. Jednak na penze nekryté dostatečným pojistným, jednak na další sociální dávky, které by dorovnávaly insuficienci výše důchodů u „nízkopříjmových“ občanů. 
Jestliže Ústavní soud shledal, že diskriminace podle ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění je zřejmá, nelze přehlédnout třeba restriktivní opatření státu v oblasti nemocenského, protože i zde existuje přímá vazba na mzdu, pojistné a v průběhu výpočtu dochází taktéž k citelné redukci. Jakékoli zdůvodnění dřívějších či budoucích rozhodnutí (nálezů) v sociální či zdravotní oblasti bude nyní nutně podrobeno pečlivému srovnání, zda ideová východiska jsou či byla konzistentní. Evidentně byl tudíž vypuštěn džin z láhve a můžeme být jen zvědavi, jak se s tím zákonodárci popasují, do jaké míry dokáží odolat lákadlu vlastního prospěchu. Zároveň je třeba ptát se obligátním cui bono? Již se ozývají hlasy, že soudcovský cech patří mezi ty skupiny občanů, který by na solidně stanovené relaci mzda/důchod určitě neprodělal. Problém však v daném kontextu vyvolává jednu poťouchlou otázku, kterou bychom neměli přehlížet. Tou je samotná relace odvedená práce/mzda. Jestliže tento vztah je v řadě případů zpochybňován, případně deformován až do té míry, že by se dala najít přímá úměra mezi výší platu (příjmu z výdělečné činnosti) a "intenzitou škody," kterou působí zaměstnanec firmě nebo činitel státu, tak zesílené promítnutí příjmu včetně existujících deformací do výpočtového schéma může pro futuro svádět k různým spekulativním a obtížně dokazatelným manipulacím.
Jestliže je principiálně neobvyklé dovolávat se čehosi, co obecná právní norma neupravuje, můžeme si všimnout ještě mnoha dalších sporných momentů. Nicméně zmiňme pro ilustraci jen ještě dva. V tomto konkrétním případě se jednalo o důchod invalidní, nikoli starobní. Vzhledem k věku nespokojeného důchodce to nehraje tak významnou roli, ale je vhodné připomenout, že při výpočtu důchodů podmíněných nepříznivým zdravotním stavem se dopočítává doba chybějící do vzniku nároku na starobní důchod jakoby příslušný subjekt byl zaměstnán. Třeba u třicetiletých invalidů s vysokými příjmy může důraz na tento aspekt znamenat významnou diskrepanci mezi celkovými odvody do systému a nadprůměrnou výší dávky. A pokud se hovoří o odvodech, tak je poctivé upozornit na to, že na odvodech do systému se podílí zaměstnanec „pouze“ jednou čtvrtinou. Větší část solidarity bohatých s chudými tak obstarává zaměstnavatel, což do jisté míry oprávněnost požadavků jednotlivců oslabuje.

Občanské sdružení ŽIVOT 90 má poslední dva týdny nabitý program, který dnes vyvrcholil uspořádáním dalšího ročníku běžeckého závodu Seniorská míle. Proč Seniorská? Protože se neběží 1609 metrů, nýbrž 1609 kroků a účastníci i účastnice nesmí být mladší šedesáti let! Senioři se registrují na Žofíně, u Národního divadla nastoupí do historické tramvaje, ta je převeze na Malostranské náměstí a odtud se pěšky přemístí pod Karlův most.  Přesně o jedenácté vyrazí na Kampu a přes Most Legií se vrátí zpátky na Žofín. Tomu nejrychlejšímu, z téměř padesátky účastníků, to v dnešním slunném dopoledni netrvalo ani šest minut, ten nejstarší oslavil již pětaosmdesáté narozeniny. 

Závodnice, závodníci a pořadatelé se přemisťují na místo startu.

Ti nejnažhavenější účastníci Seniorské míle se již řadí na startu.

Předseda občanského sdružení dekoruje vítěze mužské kategorie.

Senioři strádají, protože stát nedokáže prosadit vlastní rozhodnutí.
V sídle občanského sdružení ŽIVOT 90, v domě Portus, který se nachází v Praze 1 na "soutoku" ulic Karolíny Světlé a Betlemské, se dnes (11.7.2008) uskutečnila tisková konference k současné mediální diskusi ohledně léčeben pro dlouhodobě nemocné a péče o seniory. Sál "Dřevák" byl naplněn k prasknutí a klobouk dolů před výdrží přítomných, kteří bez újmy na zdraví zvládli celý dvouhodinový program v tropickém vedru.Vážný zájem o téma potvrdili novinářům  zástupci celé plejády státních a nestátních institucí, kterých se dostavil mimořádný počet, celých 13. 

Po řadě vystoupení a dotazů se většina přítomných nakonec shodla na tezích, které bohužel akceschopnosti státu moc nesvědčí:
1) Systémová změna dlouhodobé péče je nezbytná.
2) Nelze dále odkládat prosazení koncepce geriatrie, resp. její reálné uvedení v život, neboť k jejímu schválení vládou došlo v roce 2001, před tím se však totéž stalo již v polovině devadesátých let.

Nečinnost státu názorně dokládá jaký je náš vztah ke stáří obecně, o jaký vklad do hlav mladé generace jsme se zasloužili. Jestliže za rozhodující faktory budeme považovat triádu systém - peníze - lidskost, tak můžeme snad dopřát sluchu hlasům, že systém potřebuje určitý čas než se vydá na nový kurs, v žádném případě však nemusíme - a nesmíme - odkládat změnu lidského přístupu k seniorům. K tomu stačí málo, jen odhodlání a vytrvalost.

Panika v Poslanecké sněmovně

Stálá komise pro rovné příležitosti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dnes (2. 6. 2008) uspořádala odborný seminář na téma "Věková diskriminace v ČR." Seminář zahájila a řídila předsedkyně komise Soňa Marková. V oficiálním programu, po úvodním slovu zástupce MPSV vystoupily se zajímavými příspěvky postupně Lucie Vidovičová s "pohledem sociologa," Kateřina Kubešová z Expertisu Praha ("třetí kariéra"), posléze pak Jan Lorman (předseda o. s. ŽIVOT 90) a Zdeněk Pernes (Rada seniorů ČR), oba mapující právní a neprávní aspekty diskriminace seniorů.

Zajímavé pojmy bylo možné zaregistrovat třeba již v prvním sociologicky laděném příspěvku, zabývajícím se mimo jiné Veřejnou panikou, což má být příměr pro vytváření atmosféry démonizující stárnutí, ať již ze strany žurnalistů, nebo různých různých zájmových či profesních skupin. Je příznačné, že diskriminace na základě věku je v Česku, vedle Maďarska, rozšířena nejvíce v Evropě. V řadě evropských zemí, na rozdíl od nás, je demografické stárnutí prezentováno spíše jako vítězství humanity, jako cosi co dává ekonomicky aktivní části populace naději na dlouhý a plnohodnotný život po celou dobu jeho trvání.

Máte slovo

Pořad ČT1"Máte slovo," se dnes (24.4.2008) mimořádně vydařil. Chyběl mu obvyklý bulvární nádech a zúčastnění se snažili k tématu přistupovat s jistou seriózností. Tématem totiž byli naši senioři a jejich obtížný osud ztracené generace. Jak nakonec uzavřela Michaela Jílková, bylo by dobré, kdyby si ti mladší uvědomili, že nejde o šedivou masu, ale jeden každý z ní má  mezi námi své potomky a ti by měli na starší pohlížet s vědomím, že všichni jsou něčí matky, otcové, báby a dědové. Jestli to však ve skutečnosti seniorům skutečně pomůže, zůstává velkou neznámou. Následuje pár obrázků ze "zákulisí."

Fragment impozantního technického vybavení. 

Studio pořadu je ve skutečnosti překvapivě malé, dojem prostoru vytvářejí důmyslné "paravany." 

Vláda chce modifikovat penze již od roku 2010 

Vláda schválila návrh zákona modifikujícího zákon o důchodovém pojištění. Podle jeho předlohy by mělo dojít k řadě změn, z nichž se nejčastěji uvádí zvýšení věkové hranice nároku na starobní důchod na 65 let a prodloužení povinné doby pojištění z 25 na 35 let. Tyto dva instituty, které se zdají být zásadními, zase takovou relevanci nemají, spíše se přeceňují. Především délka povinné doby pojištění je méně významná, uvědomíme-li si, že její zisk je teoreticky rozložen do období až 47 let, přičemž předloha v podstatě kalkuluje minimálně s 30 lety, neboť připouští 5 roků dob náhradních.

Posun věku pro odchod do důchodu se objektivně jeví nevyhnutelným při pohledu za hranice, nicméně v českých podmínkách se těžko přehlíží problémy s nalezením zaměstnání, pokud o něj pojištěnec přijde po padesátce. Do značné míry však pořád ještě jde o hudbu budoucnosti. Důležitější je zejména to, že většina ustanovení začne působit podstatně dřív.

Zachovává se problematická možnost jít dřív do penze v závislosti na počtu vychovaných dětí, ale již jen u žen, které vychovaly více než jedno. Problematická proto, že na jedné straně sice podporuje porodnost, ale na druhé svým způsobem jde proti argumentu demografického vývoje, zvýhodňujíc pohlaví, které disponuje vyšším průměrným věkem, resp. dobou dožití, kterou takto ještě prodlužuje. Hlavním smyslem posunu věkové hranice je úspora peněz, které by se jinak (za dosavadní úpravy) vynaložily. Při větší odvaze by se na "likvidaci pozitivní diskriminace" žen ušetřilo dvojnásob. Věk by měl vzrůstat stejným tempem jako dosud. U mužů by se každoročně posouval o dva a u žen o čtyři měsíce. 

Jak již naznačeno, zdaleka nejde o všechny uvažované změny, spolu se zvýšením hranice pro vznik nároku na starobní důchod by se zvýšil také věk pro přiznání poměrného starobního důchodu, dále se např. upouští od zápočtu doby studia (v současnosti v rozsahu maximálně 6 let), předpokládá se výraznější penalizace při volbě odchodu do předčasného starobního důchodu, a to počínaje 721 dnem aj. Navržené změny nejsou však jenom restriktivního charakteru, určité rozvolnění a bonusy se týkají třeba penzistů, kteří budou pracovat souběžně s pobíráním této dávky. 

Starobní důchod není samozřejmě jedinou dávkou poskytovanou ze systému, předpokládá se mj. nová filozofie jakéhosi "třípásmového" invalidního důchodu s upravenými podmínkami nároku a novým způsobem hodnocení dopočtené doby. Se změnami se počítá i u pozůstalostních dávek, tj. vdovských, vdoveckých a sirotčích důchodů. 

Nepříjemným faktem zůstává diskrepance představ vlády a opozice, dosavadní jednání nebyla úspěšná. Koalice se dohodla na tom, že vláda přinese do Sněmovny předlohu i bez širší politické dohody, což ale je v rozporu s dosavadními proklamacemi o nutnosti všeobecného konsensu. Je tady totiž (prakticky ovšem nesnadno uskutečnitelná) hrozba, kterou již před časem zmínil předseda ČMKOS Milan Štěch, že totiž vláda vzniklá z nových voleb se může případně pod nátlakem odborů pokusit o zpětnou úpravu systému. 

Podle ministra práce Petra Nečase by současná vláda měla návrh návrh měnící systém předložit Sněmovně v březnu a při urychleném projednání může dojít k jeho schválení v podzimních měsících. Účinnost normy by tak nastala 1. 1. 2010. V plném rozsahu by se účinky projevily až v roce 2030, což se týká inkriminované hranice pro vznik nároku na starobní důchod. (11.2.2008)

Zkušenosti důchodce 

Nevím, jak s příjmy studenta, ale s důchodem se opravdu DÁ vyžít. Naprosto stačí týdně bochník chleba (u nás 53 Kč), půl kila špeku, cibule, denně jedno pivo. Takže máte vlákninu, tuk, tekutiny, vitamin C a B, vše pěkně levně. No a v neděli se rozšoupnout a dát si čínskou polévku, buď kuřecí, zeleninovou, vepřovou, hovězí, krabí, atd. Výběr je bohatý, takže o jednotvárnosti zde nemůže být řeč. Tím pádem zbude i na léky a poplatky u lékaře. A hlavně to podstatné - na elektřinu, ekologickou daň na elektřinu, topení, teplou vodu, vlak, tramvaj, nájemné, vodné, stočné, atd., abych neskončil pod mostem po exekuci za neplacení čehokoli, píše J. Helebrand. 

Je mi jasné, že na důchody nezbývá, je nutno opravit mosty a silnice, které nám tady komunisté nechali bez zajištění jejich další údržby, zaplatit prohrané spory (Diag Human a pod.), navozit sníh na Hradčanské náměstí a mnoho dalších důležitých akcí, přičemž daně je nutno vybírat od těch, kdo pracují, ne od těch, kdo vydělávají. Ten kdo má moc, ukazuje na ty dole s tvrzením, že za to všechno můžou oni, a je nutno přitvrdit. Jistě by byla zajímavá anketa o tom, co je pro koho stokoruna. Jestli návštěva lékaře a poplatek za léky, den života, nebo drobáky, o nichž se nemá cenu bavit. A jestli naši zákonodárci ví, co se dá za ni vše pořídit.
Že si mohu přivydělat? Jistě, otevřel jsem si inzerát s nabídkou zaměstnání jednoho nejmenovaného obchodního domu na Zbraslavi, a zajímal jsem se o možnost zaměstnání při úklidu okolí. Požadovali strukturovaný životopis v angličtině. Pro kdejakého dnešního vysokoškoláka je to banalita, ale pro dědka poznamenaného totalitou… 

A co dále – dříve jsem chodil pro léky do lékárny, dnes je tam apotéka. Doslechl jsem se o novém českém úřadu – CZECH POINT, proboha, to už ani úřady nemohou být české? Stačí, když se rozhlédnu v Praze po vývěsních štítech, a už potřebuji slovníky jak anglický, tak německý, abych se dozvěděl, co bych si tam případně mohl koupit. Komunisti do nás hustili češtinu a ruštinu, místo angličtiny a němčiny, to jim nezapomenu. 

Na téma rasismus. Naprosto mi nevadí, že je někdo hnědý, zelený, bílý, nebo třeba zrzavý. Ale co mi vadí, když mi někdo sebere peněženku (s posledními 50 korunami) a když protestuji ještě dostanu takovou ránu, že se ještě deset minut zvedám z chodníku, za přihlížení chodců a jejich poznámek „nojo, zase jeden vožralka“. 

Naprosto nechci propagovat zločinecké režimy, ale musím se přiznat, že za totality se mi nic takového nestalo. Je pravda, že jsem se dostal na dovolenou maximálně do Bulharska, kdežto dnes co by důchodce mohu (jak nás před vstupem do EU přesvědčovala televize Nova ve svých šotech) trávit zimu v Portugalsku, zajet se povyrazit na pláž Copacabana, ale skutečnost je taková, že to jsou pouze agitační hesla, nikoli realita. Neberu 50 milionů. Ještě že po zdražování jízdného na vše, je (zatím) bezplatná chůze. Bojím se ale doby, kdy budu platit daně z výfukových plynů které vydýchám, místo abych je nechal volně proudit. Kdo býváte například na Karlově náměstí na zastávce tramvaje (a nejenom tam), víte o čem je řeč.
(J. Helebrand/1940/, převzato z www.blisty.cz)

Důchodové pojištění na přelomu let 2006/2007

 Zkrácená verze. Celý článek vyšel v PRÁVNÍM RÁDCI č. 4/2006

Období od počátku 90. let je ve znamení penzijní reformy,  dokonce můžeme s klidným svědomím prohlásit, že alespoň jedna taková reforma regulérně proběhla.   Zkusme  proto střízlivě rekapitulovat, co přineslo do oblasti důchodového pojištění období loňského roku a podívejme se na to, co nás čeká letos.   

Všeobecný vyměřovací základ a přepočítací koeficient.

Protože v podstatě  jde jen o změny parametrů, postačí přidržet se již v minulosti používané struktury informace a zaměřit se prioritně na posuny konkrétních hodnot.

 Pro rok 2007 byla nařízením vlády č. 462/2006 Sb. provedena úprava redukčních hranic takto: 

 Pokud jde o další veličiny nezbytné pro výpočet důchodů, tak všeobecný vyměřovací základ za rok 2005 je výše uvedeným právním předpisem stanoven v částce 18 809 Kč, což odpovídá průměrné měsíční mzdě zjištěné Českým statistickým úřadem za rok 2005. Přepočítací koeficient pro jeho úpravu, tj. podíl průměrné měsíční mzdy za první pololetí roku 2006 a průměrné měsíční mzdy za první pololetí roku 2005, má hodnotu 1,0707.

Následuje standardně strukturovaná tabulka, poskytující dlouhodobý pohled (od účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) na vývoj redukčních hranic a s tím souvisejících relací.  

A rok

B první redukční hranice

C druhá redukční hranice

D nominální rozdíl mezi druhou a první redukční hranicí

E první redukční hranice - nominální rozdíl od předcházejícího roku

F první redukční hranice - procentuální rozdíl od předcházejícího roku

G druhá redukční hranice - nominální rozdíl od předcházejícího roku

H druhá redukční hranice - procentuální rozdíl od předcházejícího roku

Čísla v posledním řádku sloupců B, C a D vyjadřují nárůst hodnot od počátečního stavu v procentních bodech

 Další tabulka pak přináší srovnání různých osobních vyměřovacích základů v relevantních souvislostech posledních tří let. Z údajů tabulky lze vyčíst různé zajímavé či užitečné informace. Vyniká např. vysoká míra solidarity bohatých s chudými, kdy např. „pětisetprocentní“ příjmová hladina se do výše důchodu promítne jen šedesáti pěti procenty navíc. S tím koresponduje i náhradový poměr, který se v uváděném kontextu nachází v intervalu od 61 do 20 procentních bodů. Pro někoho může být překvapivé třeba zjištění, že přes poměrně významné zvýšení redukční hranice se sama valorizace ukazuje „štědřejší,“ poslední sloupec přináší hodnoty procentních výměr z roku 2006 valorizované o 5,6 %. To je ale již další téma.

Valorizace důchodů.

Jak bylo na mnoha místech opakovaně konstatováno, je aplikace ustanovení § 67 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ovlivňována nejen sociálními, ale do značné míry i politickými důvody. Tak tomu zřejmě bylo i loni v případě nařízení vlády č. 461/2006 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2007, kdy byl bez dalšího akceptován jinou vládní garniturou návrh vytvořený  předchozí exekutivou.

Podle tohoto vládního nařízení se důchody starobní, plné invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí přiznané před 1. lednem 1996 zvyšují od splátky důchodu splatné po 31. prosinci 2006 tak, že procentní výměra důchodu se zvyšuje o 6,6 % procentní výměry důchodu, která náleží ke dni, od něhož se procentní výměra zvyšuje. Pokud byly uvedené důchody přiznány v době od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2006, zvyšuje se jejich procentní výměra o 5,6 %. Základní výměra se zvyšuje jednotně o 100 Kč měsíčně bez ohledu na datum přiznání důchodu. Jako obvykle platí, že procentní výměry pozůstalostních důchodů se nezvyšují, jestliže byly vyměřeny z procentních výměr důchodů zvýšených podle uvedeného nařízení.

Valorizace v roce 2006 byla po dvouleté přestávce opět diferencovaná pro  starodůchodce a novodůchodce. Aktuální valorizace se tohoto dělení přidržela s odůvodněním rozdílu průměrné výše důchodu 3,2 % mezi oběma skupinami v lednu 2006.   Podle údajů MPSV by rozdíl mezi důchody staro a novodůchodců k lednu 2007 dosáhl 4 % (nominálně 345 Kč), pokud by nedošlo k diferencovanému zvýšení procentní výměry, přičemž na základě zmíněné úpravy od letošního ledna dovozují navrhovatelé dosaženou přiměřenost s rozdíly, které běžně vznikají mezi důchody přiznanými v různých letech při stejném způsobu výpočtu důchodu.

Poněkud překvapivě, v rámci předávání exekutivní moci, nedošlo ke změně pohledu na institut základní výměry, a to i přesto, že zvyšování základní výměry důchodů podporuje nivelizaci důchodů, zvýhodňuje odvozené důchody a ve svém důsledku zvyšuje výdaje na důchody, neboť její zvýšení de facto znamená i zvýšení budoucích nově přiznaných důchodů. Zvýšení základní výměry činí 100 Kč, tedy po úpravě celkem 1570 Kč.  Základní výměra byla tudíž zvýšena komparativně nejvíce, téměř o 7 %. Pro pořádek ještě dodejme, že je-li důchod upraven pro souběh s jiným důchodem, náleží základní výměra jen k jednomu z nich.

Dále uvedená tabulka poskytuje přehled valorizací od července roku 1998: 

ZV základní výměra

PVS zvýšení procentních výměr starodůchodců

PVN zvýšení procentních výměr novodůchodců

        Jak to bude s valorizací letos, těžko říci, a to i přesto, že právní úprava s ní počítá. Ono případné jednorázové přilepšení v důsledku zvýšení DPH nemá ve vztahu k ní žádný kompenzační efekt.

         Zvyšování příplatků k důchodu vyplácených podle odškodňovacích předpisů.

         Ve stejných termínech jako důchody z důchodového pojištění se také zvyšují příplatky vyplácené spolu s důchody podle dvou tzv. odškodňovacích předpisů. Prvním z nich je nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, druhým je zákon č. 357/2005 Sb.,  o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů.  Příplatky  podle výše uvedených předpisů nejsou součástí důchodu, pouze se vyplácí spolu s důchodem stejným způsobem a ve stejných termínech jako důchod.   Vláda příplatky zvyšuje rovněž  nařízením, a to ve stejných termínech jako důchody (proto je zde valorizace příplatků okrajově zmíněna). Pro letošní rok se příplatky zvyšují podle nařízení vlády č. 463/2006 Sb., o 6,1 %, a to od lednové splátky  důchodu, s nímž se vyplácejí. Uvedená hodnota představuje průměr zvýšení pro starodůchodce a novodůchodce, použitých při valorizaci důchodů. V případě příplatků je totiž datum přiznání důchodů irelevantní, jsou poskytovány na  jiném základě a jejich spojitost s důchodovým pojištěním je v zásadě pouze administrativní.

Pro úplnost je třeba ještě dodat, že k důchodům nově přiznávaným po 31. prosinci 2006 náleží příplatky zvýšené jak podle nařízení vlády č. 416/2005 Sb., o zvýšení příplatků k důchodu v roce 2006, tak i podle nařízení vlády 463/2006 Sb., o zvýšení příplatků k důchodu v roce 2007.

Vdovské důchody dotčené souběhovým maximem.

Jde o téma, jehož zrod můžeme také hledat v minulosti, ale na rozdíl od příplatků již nemá žádnou zvláštní vazbu na zvyšování důchodů. V minulosti existovala určitá pevná i procentní omezení pro výši důchodů, která byla diferencována podle toho, z jaké pracovní kategorie vznikl nárok na důchod.  Částku převyšující stanovené  výměry pro pracovní kategorie mohl starobní důchod přesáhnout, jen pokud šlo o zvýšení starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod, přičemž důchod spolu s tímto zvýšením a s jakýmkoliv jiným důchodem z důchodového zabezpečení (pojištění) však nesměl přesáhnout maximálně stanovený "globální" limit. Každý další zákon o sociálním zabezpečení tuto konstrukci v zásadě  přebíral, měnily se jen parametry v závislosti na růstu příjmové hladiny. Protože příslušná ustanovení řešila nejen vazbu na pracovní kategorie, ale i na souběhy důchodů, což se týkalo především vdovských důchodů, stávalo se nezřídka, že vdovský důchod (i pro úpravě na ½ v souběhu) byl krácen tak, aby spolu s přímým důchodem nepřesáhl souběhové maximum.  V nejednom případě již přímý důchod byl touto hranicí limitován, takže na výplatu vdovského důchodu vůbec nedošlo.

Zákon o důchodovém pojištění omezující ustanovení nepřevzal, ale ani důsledky dřívějších právních úprav neřešil. V podstatě poprávu. V zásadě je každý podobný postup problematický (byť se jedná o pozitivní retroaktivitu), protože spouští laviny dalších domnělých nároků, případně způsobuje křivdu někomu dalšímu. To za prvé, za druhé představuje nepředpokládaný tlak na fiskus, jinými slovy zvyšuje náklady na mandatorní výdaje, jejichž rostoucí objem pro mnohé ambiciózní a radikální národohospodáře představuje totéž co červený hadr pro býka. Nicméně přesto, po mnoha peripetiích,  se systém "lobbystickým" tlakům neubránil, takže článek IX. zákona č. 267/2006 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců, krom jiného s účinností od 1. července 2006 doplnil zákon o důchodovém pojištění o nový § 82a, který stanoví, že vdovám, kterým vznikl nárok na vdovský důchod před 1. lednem 1996 a kterým byla výše vdovského důchodu omezena, protože úhrn důchodů přesáhl stanovenou nejvyšší výměru, náleží rozdíl mezi vyplácenou částkou vdovského důchodu a částkou, která by náležela, pokud by výše tohoto důchodu v důsledku souběhu s jiným důchodem omezena nebyla. K takto stanovené výši vdovského důchodu náleží zvýšení podle předpisů o zvýšení důchodů náležejících ode dne přiznání vdovského důchodu do dne, od kterého se tato úprava provede. Vdovám, kterým v důsledku souběhu s jiným důchodem není vdovský důchod vyplácen, náleží vdovský důchod ve výši, která by náležela, kdyby k tomuto omezení nedošlo.

Nestabilita postojů k vývoji důchodového systému

Je až neuvěřitelné, jak se v extrémně krátké době a za změněné konstelace mocenských vztahů mění priority a názory na další směřování sociální soustavy (a nejen na ni). Tak se stalo, že Parlament (prozatím) o jeden rok odsunul účinnost obtížně prosazovaného, kontroverzního nového zákona o nemocenském pojištění (č. 187/2006 Sb.), který měl nahradit dosavadní zák. č. 54/1956 Sb. a měl vstoupit v účinnost od 1. ledna 2007 spolu s doprovodným zákonem č. 189/2006 Sb. Z tohoto zákona nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2007 jen několik málo novelizačních bodů, např. ty, které upravují sepisování žádostí o důchody napříště jen u okresních správ sociálního zabezpečení. .

Drobné změny do zákona o důchodovém pojištění přinesl i doprovodný zákon (zák. č. 264/2006 Sb.) k novému zákoníku práce již s účinností od 1. července 2006.Zakotvuje zvyšování důchodů důchodcům, kteří dosáhli věku 100. Od dne dosažení uvedeného věku se jim zvyšuje procentní výměra důchodu o 2000 Kč měsíčně.

Další změna se týká úpravy důchodového věku u vybraného okruhu hornických profesí, které byly po určitou dobu (diferencovanou právě podle typu zaměstnání ve zvýhodněné pracovní kategorii) vykonávány před 1. lednem 1993, z něhož pak za splnění stanovených podmínek resultuje možnost zvýšení procentní výměry.

 Závěrečné poznámky

 V této politicky rozkolísané době se můžeme nadít nejrůznějších zvratů, takže je obtížné predikovat další vývoj. I nadále zůstávají v popředí úvahy o úpravě systému cestou parametrických změn, mezi nimiž dominuje zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu. Uplynul však více než rok od skončení práce týmu expertů složeného ze  zástupců politických stran a v tomto směru se prakticky nestalo zhola nic. Místy až paranoidní poukazování na  objem mandatorních výdajů nicméně přetrvává, ne-li sílí. Nezbývá proto nic jiného, než připomenout jak politikům, tak hlavně jejich ekonomicky restriktivně naladěným poradcům fakt, že finance na důchody nejsou jejich majetkem, nýbrž jsou to prostředky vkládané samotnými pojištěnci do systému za účelem financování penzí, a to jak v současnosti, tak pro futuro.

V úplném závěru však musím s potěšením konstatovat, že jsem z politických kruhů konečně zaznamenal i vážně míněný názor o potřebě sloučení míst zabývajících se výběrem kontribucí pod jednu střechu s jejich následným přerozdělením. Tuto myšlenku, spolu s reorganizací vazeb sociálního a zdravotního pojištění v oblasti nemocenského se totiž snažím propagovat už dlouhou dobu.  Nejen na stránkách tohoto webu.

Renty pro sportovce nápadně připomínají doby minulé, to už není o penzích.

Není dne, abychom z nejvyšších sfér neslyšeli kouzelné slůvko reforma, za kterým se vesměs ukrývá obyčejná snaha ušetřit peníze, jinak též vychovávat prosté občany k šetrnosti. Vždy mně při tom vrtá hlavou, co s prostředky, které se ušetří na penzích, nemocenském, nebo získají za otočení se pacienta za dveřmi lékařovy ordinace, napsáním receptu, kam půjdou, jak se zlepší kvalita života lidí, čemu tyto finance vlastně pomohou? Kolik již bylo „reforem“ a naspořeno od roku 1990?

Zdá se, že jednou takovou odpovědí na takové otázky je navrhované přilepšení olympijským medailistům, a to ve formě která veřejnosti doposud zůstává poněkud utajena - nejasná až tajemná, ať již jde o částky nebo osobní rozsah. Podle jednoho z hlavních navrhovatelů Pavla Ploce by existovala přímá vazba na důchody, zákon by neobsahoval konkrétní částku, záleželo by na tom, na jakou penzi ten který olympionik dosáhne. Úvaha je prý taková, že pokud penze bude nízká, dostane konkrétní osoba takovou rentu, aby byl její celkový příjem korespondoval s průměrným platem.

Tato myšlenka vůbec není nová a jako důkaz může posloužit dikce několika ustanovení posledního („předlistopadového“) zákona o sociálním zabezpečení, tedy číslo 100 z roku 1988 Sbírky. Podle jeho ustanovení § 7 se poskytovaly tyto důchodové dávky: starobní, invalidní, částečný invalidní, za výsluhu let, vdovský, sirotčí, manželky, sociální a ve výčtu na úplném závěru též osobní. V posledním případě šlo o fakultativní dávku nahrazující jiné důchody z důchodového zabezpečení, vyplácenou se za stejných podmínek jako důchod (důchody), který nahrazovala. I v tomto případě byla zahalena jistou neurčitostí, protože podle dikce § 53 uvedeného zákona mohl být tento důchod přiznán zvlášť zasloužilým pracujícím v oboru hospodářství, vědy, školství, kultury, zdravotnictví, obrany a bezpečnosti vlasti, státní správy a v jiných úsecích veřejné činnosti, jakož i pozůstalým po nich, přičemž norma odkazovala na to, že vláda Československé socialistické republiky stanoví, který orgán je příslušný k rozhodování o osobním důchodu, a upraví podmínky pro přiznání osobního důchodu. Možná, že byste ani nevěřili, že bylo téměř nemožné tyto podrobnosti zjistit, a to i profesně zainteresovaným.

Úsudek nechť si udělá každý sám, pikantní na tom všem ale je, že nyní navrhovaná renta by se údajně vztahovala pouze na sportovce, kteří reprezentovali Československou socialistickou federativní republiku a „novodobí“ olympionici by už rentu nedostávali. Obecné sociální hledisko, tedy saturace těch, kdo se opravdu nacházejí v hmotné nouzi, veškeré žádné. A to již není třeba akcentovat elitářskou povahu takového opatření (jedna taková renta se již ostatně vyplácí), přičemž nepochybujme o tom, že by časem nezůstalo pouze u sportovců. A je snad v tomto kontextu zapotřebí zdůrazňovat, kdože byli v minulostí největší příjemci tohoto dobrodiní, kteréže strany to byli zvlášť zasloužilí pracující (funkcionáři)? Jedním z prvních kroků v polistopadovém období učiněným v sociální oblasti bylo také zrušení osobních důchodů. Podle Čl. IV zákona č. 110/1990 Sb. osobní důchod přiznaný na základě § 53 zákona č. 100/1988 Sb. , o sociálním zabezpečení, nebo jiných dříve platných předpisů, se změnil ode dne 1. května 1990 na ten důchod, který podle předpisů platných přede dnem 1. května 1990 nahrazoval, a to ve výši, v jaké se k tomuto dni vyplácel…. Že se to většině takto „postižených“ - včetně třeba vdov po významných „činitelích“ z padesátých let - pranic nelíbilo nemusím dodávat.

Do takového klimatu se určitě většina populace nechce vracet, a tak je třeba v zájmu korektnosti současně přiznat, že nezanedbatelná část příslušníků politické scény s takovým zákonem nesouhlasí. Alespoň to proklamuje. Pak by jí ale slušela větší hlasovací disciplína.

Celá záležitost má ovšem ještě jeden zásadní rozměr. Politici často skloňují odpovědnost jednotlivce za vlastní osud, přičemž systém pojištění se diametrálně liší od systému zabezpečovacího. Každý zaměstnanec si dnes platí důchodové pojištění ve výši 6,5 % („hrubé“) mzdy a ze stejného základu měsíčně za týmž účelem poukazuje na jeho účet i zaměstnavatel 21,5 %. Vyjdeme-li z aktuální výše průměrného příjmu, tj. přibližně 20000 Kč, činí to dohromady měsíčně 5600 Kč, což je podstatně více než polovina průměrného starobního důchodu. Tuto konstrukci uvádím proto, že po více jako 40 letech placení pojistného si (samozřejmě v průběžném systému) „naspoří“ takový občan vlastně podstatně více než je schopen (při průměrné době dožití) ze systému odčerpat. A přece to údajně (u vědomí vysoké míry solidarity) nestačí!?

Zdá se však, že odpovědnost olympioniků za vlastní osud je jiná než u ostatních občanů, zejména pak těch, kteří reprezentovali vlast reálného socialismu... Ne, tyhle politické konsekvence mně jsou na hony vzdáleny, jen se pokouším ironizovat pohnutky předkladatelů, kteří zřejmě nemají ponětí o údajných katastrofických vyhlídkách důchodového systému, o tom, že systém důchodového pojištění není dobročinný fond, nýbrž ekonomická soustava fungující podle určitých pravidel, za zcela jasně vymezeným účelem. Málem na prstech jedné ruky by se pak dalo spočítat, u kolika příjemcům výše penze koresponduje s průměrným platem.

Přesto už jsme před branami druhého čtení. Možná se dočkáme doplňovacího (pozměňovacího) návrhu, aby „zasloužilí olympionici“ (později vynálezci, umělci, poslanci, senátoři…) nehradili poplatky u lékaře (ostatní „nezasloužilí“ včetně důchodců samozřejmě ano, nějak se přeci plebs šetrnosti naučit musí) a jezdili zdarma veřejnou dopravou. Proč ne, příslovečná spirála se otáčí….

Důchody se zvýší podle zákona ("průměrně").

V souladu s představami předchozí vlády ta nová souhlasila se zvýšením starobních důchodů v průměru o 500 korun, o průměrná 6,2 % na průměrných 8690 Kč. Jistě dobrý počin, pokračuje se však i v neblahém zvyšování základní výměry, tedy potlačování principu zásluhovosti. (21.9.06)

Brutální vizionářský fičák v sociálním systému.

Český rozhlas a deník Právo v závěru minulého týdne téměř koordinovaně zprostředkovaly představy ředitele*  České zprávy sociálního zabezpečení o inovaci důchodového systému. Vzhledem k faktické věcné nicotnosti informace by snad ani nebylo nutné ji komentovat, nicméně za mimořádně zvláštní je třeba považovat právě okolnost, že k její distribuci směrem ke čtenářům vůbec došlo.

Zhruba před pěti  lety představila veřejnosti, táž redaktorka stejného periodika, plány začínajícího ředitele ČSSZ na další vývoj a rozvoj důchodového systému. Šlo skutečně o velmi odvážné, entuziastické výkřiky, jejichž mottem bylo: Nic není nemožné, žádné překážky nás nezastaví, dodnes jsme žili v pravěku, teď nastal teprve začátek epochy. Pojištěnec se mohl těšit na cokoliv, vyřízení důchodu „obratem“ v prvé řadě.

Schopnost disponovat představivostí na úrovni pramáti kněžny Libuše favorizoval i tehdejší ministr resortu Vladimír Špidla, možná i proto, že se mezi vizionáře tak trochu počítal. V České správě mezitím začala jedna vize stíhala druhou, člověk si brzy připadal jak v delfské věštírně. V tomto permanentním chaosu se s obdivně otevřenými ústy „vyznali“ jen věrní noshledi, naopak racionálně uvažující zaměstnanci často nechápavě kroutili hlavou. Namátkou, třeba v okamžiku, kdy začal být „vynalézán“ kmen nemocenského a důchodového pojištění, tedy institut notoricky známý z komerčního pojišťovnictví, ale v sociálním pojištění „nápad“ s nulovou hodnotou.

V očích některých nevědomých a ledabylých politických leaderů však prezentace podobných nesmyslů budila úžas, protože vzhledem ke svým, objektivně limitovaným schopnostem  a znalostem, je považovali za nevídaný výron kreativity, ne-li geniality. Na tomto modelu ostatně funguje většina českých institucí.

Tolik jen jako připomenutí k občas objevované „teorii užitečnosti vizionářů,“ neboť páteční Právo v článku s podtitulkem Hoidekr: Věk odchodu do důchodu je z hlediska systému nepodstatný, mimo jiné akcentovalo sdělení o tom, že státu schází sociální vize. Všimněme si, opět použito ono slovíčko s dojemně mysteriózním obsahem, a ve skrytém kontextu jakoby předurčující osoby(u), touto schopností disponující,  ke zcela mimořádnému postavení mezi ostatními smrtelníky.

Obvinit stát z nedostatku představivosti je sice snadné, vlastní představivost to ovšem nedokazuje. Obvinit stát z takovéto insuficience je ostatně logický nesmysl, protože stát jakožto společensko právní kategorie podobné vlastnosti ani nemůže mít, nepříliš zastřeně se však naznačuje, že je tu k mání někdo, kdo by státu toto nedostatkové zboží mohl nabídnout.

Předmětný článek, bohužel, žádné originální vize nepředkládá. Jde spíše o kompilát obecných pravd, empirických zjištění a již publikovaných názorů, přičemž ne všechno je podáno srozumitelně a přesně, což však může být zapříčiněno snahou o žurnalisticky stručnou interpretaci. Jestliže lze tak akceptovat některé, v patečním Právu uveřejněné myšlenky, z nichž mnohé byly koneckonců již před drahnou dobou zveřejnili také zde, ve Zpravodaji  Aliawebu, Britských listech a Právním rádci (např. odmítnutí nezbytnosti okamžité realizace důchodové reformy, úzké zaměření politiků pouze na starobní důchody, sporná kvalifikace členů expertní skupiny),  tak některé nyní v Právu publikované ideje se stále vyznačují jistou neznalostí praxe. 

Konkrétně jde třeba o avizovanou možnost  - dát prostřednictvím modelových výpočtů občanům vybrat, kdy a s jakou výší dávky (v rámci seriózně pojímaných předpokladů), chtějí odejít do důchodu.  Takový postup současná konstrukce výpočtu důchodů prostě neumožňuje, protože vybrané prvky algoritmu se každoročně mění, konstantní většinou není ani příjem z výdělečné činnosti, jakožto jeden z podstatných parametrů výpočtu. Se vzrůstajícím časovým odstupem (předstihem) pak i přibližný výsledek rapidně ztrácí jakoukoli relevanci.

Novinový článek obsahuje zavádějící informaci dokonce přímo v názvu. Nadpis totiž zní: Rozhodující pro penzi má být délka pojištění. Z dalšího textu však vyplývá, že Hoidekr měl zřejmě na mysli nárok na starobní důchod a nikoli jeho výpočet, což název stati imputuje. Jeho bombastičnost tak zřejmě plní jiný účel, než se na první pohled zdá. (Záhlaví tohoto článku je proto záhodno akceptovat jako ironickou paralelu.) 

Samotný nápad, zvýšit „nárokovou hranici**“ z 25 let na 40 roků, snad ani nemá význam glosovat. Statisticky pojato, nezavedl by se žádný fičák, protože dosáhnout této doby pojištění (do 65 let věku) se (po)daří celkem snadno. Nápad však svědčí o snížené vnímavosti k filozofii sociálního systému, případně o ovlivnění zvyklostmi komerčního pojištění.  Nedovedu si představit situaci, kdy třeba po 38 letech pojištění upře nositel pojištění pojištěnci nárok na pravidelnou dávku a ten se bude muset spokojit s dávkou sociální podpory, případně odbytným  (a následně, samozřejmě a nevyhnutelně, opět sociální dávkou). Myšlenka slušící jednoduše se vyjadřujícímu ekonomovi, méně již systémově uvažujícímu  sociálnímu správci.

Protože z probíraného titulu zřejmě k žádnému, a už vůbec ne brutálnímu, průlomu do sociálního systému nedojde, zůstává otázka, k čemu měl vlastně článek sloužit. Zda třeba nejde o PR službu, připravující další vizionářský rozlet? Takové domněnky ale asi nebudou příliš korektní. Od rozdělané práce opravdový chlap přeci neutíká - a dlužno dodat - v komparaci s původními plány jí zbývá ještě nemálo. (11.10.05)

 *(ústředního) **minimální pojištěná doba pro vznik nároku na přiznání starobního důchodu

 Překotní kritici Paroubka by se měli trochu zamyslet.

Jestliže v rámci státního rozpočtu existuje samostatný důchodový účet, který se aktuálně nachází v přebytku a tento stav má ještě desetiletí pokračovat, není až tak úplně jasné, co s případnými úsporami - o čem vlastně ekonomové hovoří, zaklínají-li se mandatorními výdaji? Na co chtějí (a z čích peněz - jako se třeba děje v případě nemocenského pojištění) vlastně šetřit? Kam tito experti, ruku v ruce s politiky „proinvestovali“ peníze v minulosti evidentně uspořené?

Pokud uznáme, že jednotlivec by měl být více odpovědný za svůj život ve stáří a spořit si na ně (když nestačí více jak 28 % „hrubé“ mzdy), z jakého důvodu stát odmítá převzít garanci za fondové spoření, které doporučuje tolik politických subjektů?  Povinné spoření na komerční bázi určitě není jediným řešením a v zásadě se obejde bez nutnosti speciální institucionalizace.

Kritiky by bylo možné rozdělit na dvě základní skupiny. Jedna zahrnuje ty živelné, kteří ani moc nepřemýšlejí a papouškují vyslechnuté příběhy, ta druhá skupina pak prezentuje katastrofické předpovědi pohříchu většinou s dobře vykalkulovaným záměrem, jehož smyslem však není pozvednout životní úroveň seniorů. Tristním důsledkem je pak vytváření neodůvodněné averze vůči starší generaci. Nezaujatý občan si pak málokdy uvědomí, že dnešní důchodci vlastně financovali důchody svých předchůdců, stejně jako oni těch svých.  Přitom je výpočet důchodů tak nastaven, že při jeho redukci vlastně poživatel velmi často nedostane na dávce tolik, kolik zaplatil během aktivního života na pojistném. Což ovšem odporuje mýtu, že jednotlivec nemá žádnou, nebo jen malou odpovědnost za životní úroveň ve stáří. 

V této souvislosti je ale třeba objektivně dodat, že z oněch "28 % hrubé mzdy"  pojistného na důchod odvádí tři čtvrtiny zaměstnavatelé, "cena práce“ je tudíž v současném systému poměrně vysoká, protože odvody na sociální (a zdravotní) pojištění v souhrnu představují pro firmy mimořádnou zátěž. Tento stav nebude trvale udržitelný, což ale nijak nesnižuje odůvodněnost aktuálního Paroubkova prohlášení, byť samozřejmě zůstává pořád nejasné zda vůbec a v jakém kontextu zaznělo (trochu to připomíná tanec kolem paragonů).

V každém případě nezapomínejme na to, že volby jsou na dohled, ale brod ještě nikoli. (20. 7. 05)

Ševčík (ne)má  ve sporu s Paroubkem pravdu.

Premiér se vrhl do politického boje jako lev, a na rozdíl od krále zvířat neúnavně. V jeho průběhu dokonce neváhal  "umravnit" mediálně známého ekonoma Miroslava Ševčíka příspěvkem do známého pražského periodika Metro, ve kterém korigoval jeho sentence tam uvedené. Jmenovaný ovšem také nelenil a ve sloupku, otištěném včera přinesl "repliku k replice" předsedy vlády. V ní ho poučil o pravidlech stanovování časových řad a konkrétně ukázal jak rostly reálné mzdy za "vlád Václava Klause" a jak za panování socialistů. Zvlášť pak na postavení důchodců demonstroval, kterak od roku 1998 soustavně klesá náhradový poměr.

Nechci dělat ve sporu arbitra a aniž se chci zastávat premiéra, neodpustím si dvě poznámky, které by měly upozornit na ošidnost použitých argumentů a tudíž jejich problematickou relevanci. Podotýkám, že v zásadě takové konstatování platí pro obě persony, protože si svá východiska upravují podle "svých potřeb." Jeden ale více než druhý.

Z toho důvodu také nedokáži přesně dešifrovat jak přesně Ševčík došel k uváděným hodnotám, specifikujícím roční růst reálných mezd v procentních bodech. Při prostém pohledu na uvedené korespondující nominální hodnoty průměrné mzdy v jednotlivých letech totiž laik těžko zjistí, jaký algoritmus byl zvolen k tomu, aby bylo dosaženo výsledků s nimiž se operuje. Nicméně, již z jednoduché komparace lze snadno dovodit, že meziroční nárůst o 1000 Kč představuje jiné procento u základu 6000 Kč a jiné u 12000 Kč. A jen "primitivní" vyjádření v procentních bodech nic neříká o vazbách na úroveň cen, na nejrůznější probíhající cenové šoky. Takováto argumentace je "užitečná" pouze v politické rovině, z hlediska reálného života pro občana v podstatě vypovídá o ničem. Už jen proto, jak víme, že růst průměrné mzdy je krajně nevyrovnaný v různých sociálních pásmech.

O něco exaktnější jsou údaje týkající se důchodů. V tomto případě nutno dát jednoznačně za pravdu panu Ševčíkovi v tom smyslu, že socialisté důchodcům slibovali opak toho, čeho se ve skutečnosti dočkali. Je však pozoruhodné, že právě on využil bídy důchodců a tohoto příkrého rozporu mezi slovy a činy právě ve sporu s Paroubkem. Dosud se totiž spíše nechal slyšet jako zastánce nutnosti důchodové reformy s odůvodněním, že náklady na penze (přestože si na ně jejich poživatele v aktivním období vesměs přispívali) jsou neúnosně vysoké. Zřejmě obrátil a nadále bude usilovat o vylepšení poměru průměrné penze a průměrné mzdy. Pokud se mýlím, tak nechápu aktuální kritiku socialistů, kteří jeho dosavadní představy přeci dlouhodobě v praxi naplňují, což svými čísly dokázal. (2. 6. 2005)

Důchodcům přídavek stačí

Peněz je málo a je zapotřebí přidat jiným, důležitějším skupinám populace. A kromě toho, mnozí ministři by  s průměrným důchodem také vyžili, alespoň se to nestydí tvrdit. Pravdou ovšem také je, že naprostá většina důchodců si, na rozdíl od naprosté většiny ministrů, na důchod přispívala déle než oni - a přesto teď má svůj účet nedobrovolně „obstaven“.

Pokud opustíme ironickou notu a řeč průměrných čísel, postačí konstatovat, že od ledna se budou tentokrát zvyšovat nejen procentní výměry důchodových dávek (tedy nikoli pouze starobní důchody), ale i výměra základní. Procentní výměry se budou zvyšovat o 5.4 %, základní výměra o 90 Kč.  V praxi to znamená, že poměrně se více zvýší nižší důchody, neboť základní výměra se zvyšuje o stejnou částku na 1400 Kč pro všechny poživatele důchodů.

Svým způsobem jde ovšem o krok velmi problematický, který torpeduje dosavadní snahy nepodporovat nivelizační prvky v systému. Protože i od ledna 2005 souběžně prováděná úprava redukčních hranic (§ 17 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění)  výrazně posiluje hranici „plně započitatelné části výpočtového základu,“ směřování k nivelizaci je nesporné. Ve vztahu k filozofii „Modré šance“ je to faktický projev konvergence. (20. 10. 2004)

Sociální pojištění za Rakousko-Uherska (k 85. výročí vzniku ČSR).

I "staří" Čechové měli své problémy se sociální sférou. Ty však měly  trochu odlišnou povahu než problémy s jakými se právě potýkáme my. Snad neuškodí trocha nostalgie. Přibližme si, jen tak pro ilustraci, jak se vytvářelo a vyvíjelo tehdejší zákonodárství v předmětné oblasti. Nejde při tom jen o samotné historické ,meritum, ale i styl jazyka a způsob argumentace.

Následující, krátký úsek textu jsem vybral z "Důvodové zprávy k čís. 4186," projednávané na 8. zasedání Poslanecké sněmovny N. S. R. Č. v roce 1923. Jde o úvod třetího oddílu nadepsaný: "Vývoj sociálně pojišťovacího zákonodárství v republice Československé a genese vládního návrhu."

Republika Československá převzala od Rakousko-Uherska sociální pojištění ve stavu kusém a nedostatečném. Při znovuzřízení samostatného státu československého dne 28. října 1918 byl totiž stav zákonodárství sociálně pojišťovacího u nás stručně tento:

1. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku platily:

1. v oboru úrazového pojištění dělníků zákon ze dne 28. prosince 1887, č. l ř. z. z r. 1888 s novelami zejména ze dne 20. července 1894, č. 168 ř, z. (rozšíření pouštění, zvláště na veškeré podniky Železniční), ze unie 8. února 1909, Č. 29 ř. z. (o povinném vedení mzdových záznamů), ze dne 11. února 1913, čís. 25 ř. z. (rozšířeni úrazového pojištění na podniky námořské plavby a námořního rybářství), ze dne 21. srpna 1917, č. 363 ř. z. (úprava dávek pojistných) a ze dne 30. prosince 1917, Č. 523 ř. z. (rozšíření úrazové pojistné povinnosti na všechny horní podniky);

2. v oboru nemocenského pojištění dělníků zákon ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z. s novelami ze dne 4. dubna 1889 č. 309 ř. z. a z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. (částečně také zákon ze dne 16. července 1892, č 202 ř. z. o zapsaných pokladnách nemocenských);

3. v oboru provisijního pojištění horníků zákon ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. o bratrských pokladnách s novelami ze dne 17. ledna 1890, Č. 14 ř. z., ze dne 30. prosince 1891, č. 3. ř. z. z roku 1892 a ze dne i 7. září 1892, č. 178 ř. z.;

4. v oboru p e n s i j n í h o pojištění soukromých zřízenců zákon ze dne 16. prosince 1906, č. l ř. z. z roku 1907 ve znění, upraveném cis. nař. ze dne 25. Června 1914, Čís. 138 ř. z.

II. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily:

l. zákonný Článek XIX. z roku 1907 o nemoccnském a úrazovém pojištění zaměstnanců živnostenských a obchodních;

2. zákonný článek X V I. z roku 1900 o pomocné

pokladně pro zemědělské dělníky a čeledíny s novelami žák. či. XIV. z roku 1902, žák. ČI. Vili. z roku 1913 a žák. či. XX. z roku 1913;

3, ustanovení společného horního zákoníku z r. 1854, pokud jednala o bratrských pokladnách hornických.

Z nástinu toho jest zřejmo, že zde bylo pouze pojištění nemocenské a úrazové, že však chybělo vůbec pojištění neb jakékoliv line zabezpečení zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti a že pojištěni invalidní, starobní a pozůstalých bylo omezeno — nehledě k zaměstnancům veřejným — na úzké kruhy soukromých úředníků a zřízenců (pojištění pensijní, uzákoněné jen v zemích historických) a dále horníků (pojištění provisijní).

Než i zavedená již sociálně pojišťovací odvětví nevyhovovala ani co do rozsahu pojistné povinnosti, ani co do organisace, ani co do dávek.

V pojištění nemocenském činila nejvyšší nemocenská podpora podle zákona 5 K denně, dávky byly poskytovány pouze po dobu 26 týdnů, pojištění rodinných příslušníků bylo pouze fakultativní; v pojištění úrazovém činil nejvyšší započítatelný roční pracovní výdělek 3600 K, v pojištění pensijním nejvyšší možný důchod (po 40letém pojištění v VI. třídě služného) 2250 K v pojištěni provisijním průměrná roční renta 200—400 K.

Pojistná povinnost vztahovala se v pojištění nemocenském pouze na zaměstnance v podnicích živnostenských, továrnách a dolech jakož i na Železnících; vyňati z pojištění byli zejména veškeří zaměstnanci v podnicích zemědělských a lesních, dělníci domáčtí a osoby služebné. Pojištění pensijnímu pak nepodléhali vůbec obchodní pomocníci a dozorčí personál v zemědělství a lesnictví.

Organisačně bylo pojištění nemocenské roztříštěno v historických zemích na téměř 1500 pokladen, namnoze malých a života neschopných; v pojištění úrazovém bylo zvláště upraveno pojištění horníků, jehož jediný nositel měl sídlo ve Vídni, kde bylo též úplně soustředěno úrazové pojištění zaměstnanců drah; na množství finančně slabých ústavů a zařízení bylo také roztříštěno pojištění u báňských bratrských pokladen a pojištění pensijní, z nichž poslední bylo z největší části koncentrováno ve Vídni.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi konečně bylo zejména pojištění nemocenské a úrazové upraveno podstatně jinak než v zemích historických, hlavní jeho nositel pak byl v Pešti.....

O tom, jak to nakonec dopadlo a kam to došlo, něco víme. O tom, jak to dopadne nyní, pouze s obavami tušíme. Jen pro doplnění uvádím, že vázané vydání důvodové zprávy obsahuje 241 stran doprovázených množstvím tabulek a též grafy. O počítačích se nikomu ani nezdálo, takže celkem čtyřstránkový výpočet, zabývajícího se průměrným pojistným a úrokovým výnosem, je pro dnešní praxi neuvěřitelný. Pochybuji, že by se v něm některý z dnešních poslanců kloudně vyznal. Stejně tak si ale nejsem jist poslanci tehdejšími, pečlivost a erudice zpracovatelů by však zcela jistě  mohla úspěšně soupeřit se současnými. (28. 10. 03)

Škromach důchodcům přeje.

Jestliže jsme mohli Vladimírovi Špidlovi ve funkci ministra v minulosti vyčítat, že důchodcům upírá na co mají nárok, tak Zdeněk Škromach podle dostupných informací naopak přidává i když zatím nemusí. Všem stejně (2 % z procentní výměry - nikoli z úhrnu důchodu), pro tuto valorizaci totiž nedělí důchodce na "staro" a "mlado". Protože se v průměru má jednat o 144 Kč měsíčně, tak v průměru si tak může důchodce od 1. 1. 2004 (splatnosti) dopřát o tři a půl rohlíku denně, nebo jednu kachnu měsíčně navíc. Globálně to v průměru ovšem slavné zdaleka není.

Fundament platné právní úpravy najdou zájemci v § 57 zákona číslo 155/1995 Sb., v platném znění. 

Kdyby ČSSD vládla většinově, reforma by nebyla nutná.

Odcházet do starobního důchodu v 57 letech je luxus, jaký nedovolí seniorům ani mnohem  bohatší země. Často pouze symbolické odvody osob samostatně výdělečných do systému jim prostě nemohou zajistit starobní dávku nad úrovní životního minima. S tím moc nenaděláme, to neoddiskutujeme. Potíž je jenom v tom, že ruku v ruce s tím nejsou veřejnosti na podporu nejrůznějších tvrzení předkládány komplexní analýzy, seriózní vývojové řady, sofistikované extrapolace....

Potíž je v tom, že ten, kdo dnes tvrdí, že při zachování současného režimu by za deset let byly důchody poloviční, ještě před dvěma roky tvrdil něco úplně jiného. Ani tehdy na podporu svých tvrzení (50000 Kč, při narození dítěte, plošné přídavky, zachování věkové hranice odchodu do důchodu aj.) neuvedl nic konkrétního. Měl pravdu tehdy nebo dnes? Kdy ví o čem mluví? Jak věřit ČSSD, tvrdí-li, že nemůže plnit volební program proto, že nevládne s absolutní většinou, když její představitel totéž v roli šéfa kabinetu fakticky popírá. (23.6.03)

Plané sliby ČSSD, důchody se sníží.

Ministr financí Bohuslav Sobotka dnes (17. 5. 03) ve Šponě prohlásil, že důchody porostou tempem, které si můžeme dovolit. Není to nic jiného, než jasné aviso jejich snížení. Dodal totiž, že poměr ke mzdě nesmí klesnout pod 40%, této tristní mety (tj. směrem dolů!) jsme zatím  nedosáhli. Před volbami byly představy mnohem ambicióznější. Je to poučení pro levicové (i pravicové) voliče.

Z jeho partnerů v diskusi k problematice veřejných financí rozhodně konkrétněji argumentoval senátor Milan Štěch.  Vlastimil Tlustý sice nebojoval špatně, ale ponejvíce za vlastní stranu, Štěch "za odbory" - a tím fakticky proti "své" ČSSD.

Včerejší (13.1.2003) zpravodajské pořady na ČT1 se odehrávaly ve znamení důchodové reformy. Její obecný popis v upoutávkách a komentářích však nápadně připomínal koncepci současného systému (ostatně stejně jako v článku zveřejněném týž den v MfD). Většina z "odborníků", kteří se objevili na obrazovce tak mohli říkat, co chtěli - a také to dělali (byli to tentokrát reformátoři "druhé kategorie", chyběly politické špičky).

Vyvrcholením přehlídky ztraceného času byly večerní Události. Diskutující předkládali nekonkrétní teze, o jejichž obsahu se divák mohl jen dohadovat. Dozvěděli jsme se tak, že reforma měla být uskutečněna  již před lety a od ředitele ČSSZ (nově již "ústředního") např. to, že každá instituce může zkrachovat.....

Důchody se stávají obehraným tématem. Každá opozice v průběhu každého volebního období pravidelně kritizuje momentálně vládnoucí garnituru za to, že s důchody se nic nedělá, že se nepracuje na koncepci důchodové reformy, že mandatorní výdaje, kde výdaje na penze představují naprosto zásadní položku, jsou neúnosně a zbytečně vysoké atd. Pro mnohé občany jsou tyto hrátky již únavné.

Prázdné mlácení slámy je doprovázeno kvaziexaktními analýzami, predikcemi demografického vývoje, nesmyslnými a smysluplnými extrapolacemi. Podstata věci je ale jednoduchá, buď se společnost o seniory postará nebo se na ně vykašle. Řada zúčastněných totiž vnímá důchodce jako množinu neurčitých až indiferentních prvků, s nimiž je nutno pracovat na bázi statistických dat. Teprve v okamžiku, kdy poslancova babička nebo senátorův strýček jsou dotčeni výší své sociální dávky se u našich ústavních činitelů vybudí sociální cítění a atakují orgány státní správy pohoršenými intervencemi na kvalitu právní úpravy, kterou sami hnětli, formovali a při projednávání provázeli množstvím nejrůznějších poučených příspěvků a hlubokomyslných úvah.

Vláda sociální demokracie se důchodům “věnovala” se zvláštním zájmem a zabývá se jimi v tomto duchu dále. Když už nedokáže přijít s racionální koncepcí důchodové reformy (budiž korektně řečeno, že ono to zdaleka není jednoduché), tak se alespoň pokusí pod tímto nápisem na štítě přemalovat firmu nositele pojištění. Když už v nějakém roce zvýšení důchodů neprovede, tak alespoň vymyslí nevýznamnou modifikaci zákonného ustanovení, na jehož základě se valorizace důchodových dávek provádějí. Když už se odhodlá důchodcům přidat tak málo, jak se dosud v historii nestalo, dlouho před tím o tom mluví a seniory udržuje v naději. Dobře si totiž uvědomuje, že senioři jsou významnou sociální skupinou. Čtvrtina celé populace ale v mase voličů představuje mnohem větší podíl, protože ze “zbývajících” třech čtvrtin mají volební právo až ti, kdož dovršili osmnáct let věku. Mnohým důvěřivým stařenkám a staříkům stačí jen to, že o ně někdo projevuje zájem, “že by dal, jen kdyby měl z čeho”. Tím se neříká, že jde o “geronty” v pejorativním významu tohoto slova, důvěřiví a bláhoví jsou samozřejmě zastoupeni ve všech věkových skupinách, společenská situace důchodců je však přeci jen specifičtější. Oni většinou jen čekají na to, co jim stát nadělí, jejich aktivní účast na ekonomickém dění je velmi ztížena množstvím subjektivních i objektivních faktorů. Z hlediska taktiky volebního boje nutno tuto rafinovanou dlouhodobou strategii ČSSD ocenit. Kdyby ODS více oslovovala důchodce a méně sázela na osobnost svého lídra, byť nepochybně zajímavou, mohla s největší pravděpodobností dopadnout jinak.

Nyní trochu konkrétněji. Podle platné právní úpravy (§ 67 zákona číslo 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se vyplácené důchody zvyšují (zpravidla) v závislosti na růstu úhrnného indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem - a na růstu indexu reálné mzdy v definovaných obdobích. Důchody se nově (nyní poprvé) zvyšují od splátky důchodu splatné v lednu, jsou-li ovšem splněna zákonem stanovená kritéria. Zvýšení důchodů stanoví vláda nařízením, a to v termínu do konce září, což právě učinila. Zohlednila při tom určitým způsobem diferenci ve výši důchodů mezi tzv. starodůchodci a ostatními poživateli, kde rozhoduje zda důchod(y) byl(y) přiznán(y) před 1.1.1996 (starodůchodci) nebo po 31.12.1995. Rozdíl ve zvýšení činí 0.2 %. U starodůchodců se zvyšuje procentní výměra důchodu o 4 %, u ostatních o 3.8 %. Zvyšují se všechny typy důchodových dávek, nikoli tedy pouze starobní, jak je občas nesprávně uvádí.

Stručný příklad: Poživatelka plného invalidního důchodu (přiznaného po roce 1995) a vdovského důchodu (starobní důchod zesnulého manžela přiznám před rokem 1996), pobírá měsíčně 9310 Kč, z toho 6000 připadá plný invalidní důchod (procentní výměru) a 2000 Kč vdovský důchod. Částka 1310 Kč, připadající na základní výměru se nezvyšuje, procentní výměra vdovského důchodu se zvýší o 4 %, procentní výměra plného invalidního o 3.8 %. Od ledna 2003 bude tedy náležet celkem 9618 Kč (1310 + 6228 + 2080). 

Ještě jednu poznámku: Ačkoli náhradový poměr (důchod/mzda) stále ještě nedosahuje stavu, který zde byl v roce 1989, zdánlivě paradoxně se zvyšují dávky starodůchodců více než penze ostatních. Před rokem 1990 však na tom byli důchodci relativně lépe, protože průměrná mzda byla nízká, a to přitom existovalo omezení maximální výše důchodů. Nyní, i když pevné omezení bylo zrušeno, je příjmová hladina i růst mezd podstatně strmější. Důchody, nyní nominálně vyšší, prostě “nestíhají”, je to ovšem i z toho důvodu, že hodnotu zvýšení na základě nepřesných údajů stanovuje v konečném důsledku vláda. (26.9.2002)

Nad programovým prohlášením vlády.

Důchodová reforma, jedno z klíčových témat předvolebního boje, se z povolebního vládního prohlášení prakticky vytratila. Nebo jinak: Zůstala tam, ale pouze v rovině naprosto plytkých, k ničemu nezavazujících, ničím nekontrolovatelných deklarací. Pokoušet se o seriózní analýzu tohoto textu by byla čirá bláhovost. Proto následující řádky přinášejí pouze pár kritických glos, pokoušejících se naznačit, co se může za dikcí, kterou si koalice sama schválila, skrývat. Pohříchu, i to je těžké, protože, kde nic není, těžko něco objevit. Platí to již o úvodu celé části věnující se sociálnímu zabezpečení (6.1.4.), který zní:

Dozvídáme se zde, že vláda bude “usilovat” o cosi, co zde prakticky existuje desítky let, a to cestou “přijímání souhlasných změnových opatření.” Tato opatření se budou týkat jednotlivých oblastí = jednotlivých systémů (rozuměj ve smyslu zákona: důchodů a nemocenského poj.), přičemž se zachová

• jejich úroveň
• finanční stabilita a (kupodivu i)
• únosnost.

Vztah mezi zachováním úrovně a zajištěním únosnosti je opravdu zapeklitý oříšek, úkol naplňující pýchou jak levicového altruistu, tak pravostředového skrblíka.

Odstavec druhý je malinko konkrétnější:

Bohužel se v něm opakuje sněmovnou v minulosti již odmítnutá nepravda, že “předpokladem” reformy důchodového pojištění je oddělní prostředků důchodového a nemocenského pojištění od státního rozpočtu. Prostředky důchodového pojištění jsou již od roku 1996 vedeny na odděleném účtu a nesmí být ze zákona použity na nic jiného než právě na penze. Záporné saldo přesto narůstá. Postavení nositele pojištění zde nemá mimořádný význam, pozoruhodná je ovšem myšlenka, že “další etapa reformy důchodového pojištění” spočívá též v oddělení prostředků “nemocenského pojištění.” To postrádá jakoukoli logiku, vyjma té, že jde o účelovou konstrukci, snažící se konzervovat správu důchodového a nemocenského pojištění pod dosavadní firmou, kterou je (v extenzivním pojetí vedle ČSSZ) i MPSV. Zajímavé ostatně je i to, že prohlášení hovoří o “další etapě reformy,” aniž jasně definuje etapu předcházející. Před volbami totiž šla ze všech stran řeč o zásadní reformě, za jejím účelem byla dokonce zřízena zvláštní (dočasná) parlamentní komise.

Ve druhém odstavci se rovněž naznačují změny v dávkové oblasti, jejichž zpřesnění lze nalézt v odstavci třetím, který zní:

S textem první věty, do třetí čárky, lze souhlasit, nic jiného nám zřejmě nezbývá. Zbytek odstavce, představující jisté zpřesnění předchozích dvou, nám sděluje to nejpodstatnější. Že se totiž cesta bude s největší pravděpodobností ubírat směrem k příspěvkově definovaným dávkám a k přitvrzení (zvýšení sazeb pojistného) u osob samostatně výdělečně činných. V podstatě tedy pokračování ve faktických restrikcích, které od počátky svého panování minulá vláda skrývala za líbivou, případně zavádějící rétorikou. V tomto i celkovém kontextu tak velmi nedůvěryhodně působí závazek, že vláda zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů. Pro jeho splnění má totiž vláda omezený prostor a bez přispění parlamentu se jí to nemůže podařit. Pokud sociálnědemokratická část spoléhá na minimální většinu v parlamentu a současně na sebezapření koaličních poslanců, zejména US-DEU, jde o odhodlání poněkud rizikové.

Odstavec čtvrtý se již netýká základního systému, proto ho nebudu citovat. Kromě toho, stejně jako závěrečný pátý, obsahuje sliby, podle nichž vláda “připraví”, v oblasti doplňkových důchodových (penzijních) systémů a sociální pomoci

• řadu předloh právních předpisů,
• akční plány a
• různé další návrhy.

To samo o sobě mnoho neznamená, a stejně jako jinde, ani zde není dán alespoň přibližný časový horizont, kdy se tak stane. Jak se to stane není také ani naznačeno.

Sečteno a podtrženo: Nic konkrétního - a pokud něco - nic nového. Jinak též přiznání, že s žádnou reformou se nepočítá. Protože - objektivně vzato - něco opravdu zásadního lze v oblasti mandatorních výdajů těžko vymyslet – vyjádřeme alespoň víru, že nedojde k inicializaci ani realizaci ničeho, co v prohlášení není a co by situaci ještě zhoršilo. Některé náznaky takových akcí obsahovaly totiž předcházející verze (transformaci systému posuzování zdravotního stavu z institucionálního hlediska apod.). Na druhé straně ale nabízely i racionální myšlenky, slibující řešení zásadnější (reformní) povahy, byť skryté v subkapitole zabývající se zdravotnictvím. Konkrétně šlo o sloučení odvodů pojistného pro více systémů a sloučení správy nemocenského a zdravotního pojištění. Jak se zdá, vláda upřednostňuje vágní slohová cvičení, před konkrétními a opravdu účinnými opatřeními.

Z nedostatku invence nebo odvahy nelze obviňovat ministra Škromacha. Ten se zatím jenom rozhlíží. Bohužel tak jde jen o opisování kontroverzních idejí jeho předchůdce, resp. nepřesvědčivého působení odborného zázemí, které si nechce přidělávat práci ani nehodlá podřezávat větev. (21.8.2002)

Předvolební minirekapitulace

Problematikou důchodového zabezpečení (pojištění) jsem se profesně zabýval několik desítek let. V „porevolučním“ období jsem proto měl příležitost, z větší či menší vzdálenosti, sledovat styl práce ministrů resortu sociálních věcí. Následující řádky jsou proto pokusem v předvečer voleb velmi stručně zhodnotit vývoj tohoto segmentu našeho života. Nemá snad význam zdůrazňovat, že jde o hodnocení subjektivní, právě proto, že vychází z osobních zkušeností.

Krátce po listopadu 1989 jistý chaos panoval téměř všude, posouzení tohoto krátkého – občansko fórového -  intermezza nemá z hlediska odpovědných osob valný význam . Byly ovšem přijaty některé důležité zákony, počínaje zákonem č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, přes zákon č. 463/1991 Sb. o životním minimu, až po zákon č. 482/1991 Sb o sociální potřebnosti. Za zmínku ještě stojí vznik některých institucí, např. České správy sociálního zabezpečení, do níž se sloučily některé orgány nemocenského pojištění a Úřad důchodového zabezpečení.

Zvláštní pozornost si ovšem zaslouží další časový úsek, kdy resortu šéfoval Jindřich Vodička. Tehdy došlo k velmi rozsáhlé rekonstrukci sociálního systému, která se pro veřejnost profilovala (v praxi trochu nejasným) „třípilířovým“ zaklínadlem. Za "kapitánova" dohledu byly přijaty mnohé zásadní zákony, z nichž se zmíním o třech nejdůležitějších. V roce 1994 nabyl účinnosti zákon (č. 42) o  penzijním připojištění se státním příspěvkem. V roce 1995 započala účinnost zákona číslo 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, od 1.1.1996 pak zákona číslo 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Oba dva posledně jmenované zákony obsahovaly dynamické vazby na dříve schválené normativní akty, zejména na zákon o životním minimu. O relativní modernosti zákonů svědčí přítomnost řady semivalorizačních prvků, reagujících na změny vybraných parametrů společenského prostředí. Podle mého názoru bylo pro toto období důležité, že ministr, ač mediálně velmi razantní, do odborných záležitostí příliš nezasahoval, tvorbu právních norem a zajištění jejich interakce ponechával expertům. Za negativní a účelový zásah do bilance systému ovšem považuji snížení sazby pojistného,  které důchodový účet uměle uvedlo do debetu. Nebyl to snad Vodičkův nápad, ale tehdejší ministr sociálních věcí proti iniciativě ministra financí neprotestoval, ač to měl v popisu práce. Naopak potřebu takového opatření obhajoval. (Oč sympatičtěji působí opakované souboje Kužvarta s Grégrem, byť vítěz je předem jasný.)

Jako omnipotent nevystupoval při pracích na zdokonalování koncepce sociální soustavy ani Stanislav Volák, který se poctivě snažil s problematikou seznámit, neměl však dostatek času. Tím se mu ovšem nedostalo ani příležitosti dopustit se případných chyb. Možná i proto po sobě zanechal celkem sympatickou stopu.

Před nástupem sociální demokracie opustili ministerskou půdu někteří významní odborníci na sociální pojištění. Obecně se zdá, že současnému ministrovi to příliš nevadilo, spíše mu to vyhovuje, protože k materii přistupuje velmi sebevědomě a s jasnými představami. Pokud jde o filozofická východiska, řada lidí (včetně mne) nemá potíže s jejich akceptací, jestliže ji ovšem v některých případech neoslabuje pocit, že politické aspekty mají přednost před předstíraným altruismem. V každém případě však k problémům občas dochází o patro či dvě níže, kde tyto nápady mohou narazit na praktické překážky. Rozpor mezi voluntarismem a racionalismem u nás ostatně přetrvává po celé předmětné období. Pokud jde o praktické prosazení některých záměrů, dařilo se zejména tam, kde byla pravomoc zákonnými normami delegována na vládu nebo ministerstvo. Konkrétně se např. podařilo opakovaně zvýšit minimální mzdu, otázkou zůstává sekundární účinnost tohoto kroku (např. na zaměstnanost). Naopak v důchodové oblasti dokonce došlo k negativním zásahům do úpravy předčasných starobních důchodů (šlo však o logickou korekci dřívějších přehnaných očekávání).Jiné zákonné iniciativy, např. Sociální pojišťovna, byly předkládány příliš naivně, vedlejší efekty, včetně politických, byly více než průhledné.  Pokud jde o řízení resortu, je prokazatelnou skutečností, že předchozí vlády tolik nepřály České správě sociálního zabezpečení v saturování provozních výdajů, v tomto ohledu se snažil Vladimír Špidla vývoj změnit. Bohužel však zůstávají vážné pochyby o účelnosti využití tohoto navýšení v praxi, a tím i o ministrově schopnosti skutečně porozumět vnitřním procesům.

Faktem zůstává, že po celé sledované období náhradový poměr (důchod/mzda) zůstává horší, než byl před rokem 90.

Ministr Špidla se opět mýlí (nebo nemluví pravdu).

   Vláda schválila návrh změny režimu zvyšování důchodů (valorizací). Protože jde zatím pouze o vládní návrh, nemá význam zabývat se detaily předlohy. Pozoruhodná je ovšem opět argumentace vicepremiéra, který (na Radiožurnálu) m.j. prohlásil něco v tom smyslu, že se "tím zavede pravidelnost do valorizací, ke kterým takto v některých  letech vůbec nedošlo." Odhlédneme-li od skutečnosti, že ani tento návrh nezavádí obligatornost zvyšování a od faktu ministrova mimořádného otálení s valorizací v roce 2001, tak nezbývá než konstatovat, že počínaje rokem 1990 (včetně) - dosud, došlo celkem k patnácti valorizacím. Dělo se tak každoročně, přičemž v letech 91, 93 a 96 byly důchody valorizovány dvakrát. Pokud uvedeným prohlášením mělo dojít k zisku předvolebních preferencí, dělo se tak paradoxně na úkor vlád Václava Klause. Kdo to ale dnes posoudí?

      Důkaz přináší následující (zjednodušená) tabulka. V určitých letech bylo prováděno zvýšení o pevnou částku ("základní výměra") a stanovené procento. V některých rocích byly valorizace prováděny diferencovaně - v pásmech podle data přiznání důchodu. Počínaje rokem 1998 se tak děje pravidelně,  procentní výměra důchodů se zvyšuje rozdílně, přelomovým datumem je přiznání do nebo po 31.12.1995. /Tabulka se primárně zabývá parametry pro starobní důchody, "odvozené" dávky (do roku 1995) je nutné přiměřeně redukovat./

* x 100 (všechny tři spodní řádky)

JZ = jediný zdroj

ZV = základní výměra

Vrací se sovětské úderničení.

(Digi sem, digi tam, muzikanti hrajte.)

S koncem sovětského vlivu se z naší komunikace vytratily mnohé pojmy, a ze života nejrůznější rituály, jež byly typické pro převážnou část období druhé poloviny minulého století. Málokdo si dnes již vybaví třeba  slovo "voluntarismus", tehdy mimořádně frekventované, nejen ve vysokoškolských skriptech. Ač bylo toto slovo skloňováno ve spojitosti s kapitalismem, imperialismem a oportunismem, samozřejmě v pejorativních souvislostech, tak praxe byla jiná a řada tehdejších aktivit měla právě voluntaristický charakter, neboť deklarované cíle se zásadně rozcházely s konečným výsledkem.

Že završení mnohých "Akcí Z" a plnění "socialistických závazků Brigádami Socialistické Práce" bylo vesměs pro kočku, ne-li přímo škodlivých, pamětníci vědí. Bylo však příležitostí k tomu, aby se masy pracujících sešly k bujaré pijatice, která byla uvozena pečlivě opsaným projevem příslušného funkcionáře či tajemníka. Důležitost této osoby (místní, okresní, krajská..) korespondovala s velikostí neužitečnosti předmětu oslavy (čím vyšší persona, tím nižší upotřebitelnost).

Zdá se, že některým dnešním činitelům a manažérům se po této době (a nevázaných oslavách) stýská, a tak se snaží její ozvěny vpašovat i do nového tisíciletí pod jinými korouhvičkami a za použití přelakovaných kulis. Má to ovšem stejný účel, jako dříve: Dává se alespoň špatná komedie, když už nedokážeme napsat slušné drama. Prodává se aspoň virtuální úspěch, když se opravdový nedostavuje. Jedna taková událost se odehrála v České správě sociálního zabezpečení. O parádě, při níž, s vynaložením nemalých prostředků, došlo k proměně orla ve slepici, jsme se dozvěděli z několika médií, prim v tomto směru hrál (a stále hraje) Radiožurnál.

Česká správa sociálního zabezpečení totiž digitalizovala nárokové podklady. Měla by to být dobrá zpráva, když při slavnostním čepobití asistovala generalita včetně nejvyššího.

Je či není?

Ano i ne.

Důchodový systém potřebuje individuální účty. Včera bylo pozdě, ale ani zítra se tolik nestane, když nebudou. Systém z administrativního pohledu úkoly dlouhodobě uspokojivě zvládá. Existenci individuálních účtů ovšem umožní až převod všech pojišťovacích podkladů do datové struktury. Digitalizace do formy obrázků tento požadavek zdaleka neplní.

Je to totéž, jako byste vaši knihovnu převedli každý svazek, stránku po stránce, do podoby obrázků a pak si chtěli nějakou knihu přečíst. Určitě brzy zjistíte, že brát si počítač před spaním do postele a tam si otvírat jednotlivé stránky jako obrázky, není to pravé ořechové.

Jistě vás napadne (když už vám to nedošlo na počátku), že by neuškodil program, v němž by obrázky fungovaly skutečně jako stránky knihy, vy si v ní mohli pohodlně otáčet list po listu a kouzlo papíru a vazby nahradit neosobní, leč pohotovou a bleskovou vyhledávací službou. Protože ale takový program nemáte, a původní tisky také ne, uděláte to nejjednodušší – obrázky si zase vytisknete a vytvoříte knihu novou (papír a tonery padnou na oltář slávy). Protože ale nemáte barevnou tiskárnu (ostatně, ani jste stránky a obrázky na nich barevně neskenovali), tak dostanete do ruky neslaný, nemastný (a místy nečitelný) surogát, neuspořádaný a nekompaktní soubor nevalných kopií. (Jistě je k neuvěření, že to takto  dnes, v době permanentní revoluce IT funguje, ale bohužel to tak je. Příklad 1:1 naleznete zde, vyhnuli jsme se sice dokumentu s rodným číslem, ale to, co je systémem naskenováno dobře dokládá typicky špatnou kvalitu - a zároveň úroveň výběru dokladů k pořízení kopií, tento obrázek totiž není  k ničemu.)

Jestli tohle stojí za slavnostní fanfáry a nastoupenou jednotku nic nechápajících vojínů se stafáží ústavních činitelů je na pováženou. (Určitý rozdíl s dobou před rokem 1990 tu ovšem je, plebs není zván ke stolu, je včas vypoklonkován, aby nerušil, druhý den ale dostane jeden stylizovaný zákusek.)

Když dítě v předškolním věku vytvoří první mazanici a chlubí se jí rodičům, ti nehodnotí její úroveň, ti jsou nadšeni jaké dělá jejich děcko pokroky. Ani na okamžik ovšem nepochybují, že je to děcko. Když obdobnou mazanici vytvoří odpovědný dospělý, a jeho nadřízení se zpotí blahem, nesvědčí to o ničem jiném, než o tom, že malování (a především své věci) vůbec nerozumí.

Taková fraška ale určitě dokládá, že v důchodovém systému je dost peněz na experimenty. Lodivodům státu buď uniká, že ČSSZ zde nestojí pro digitalizaci evidenčních listů, nýbrž pro službu občanům, nebo prostě už nemají nic, co by mohli vydávat za “úspěch.”

Konec konců, digitalizace kalkulovala s mnohem větším objemem dokladů, než bylo skutečně naskenováno. Neví se kolik jich spadlo pod stůl a přitom se stále ještě nevyrovnala s evidenčními listy uloženými u zaměstnavatelských organizací.

Jestli digitalizace byla úspěšná a stála za "přehlídku", ověří jednoduchý test: Zkuste si požádat o zaslání průběhu odpojištěných let. Když obratem dostanete výpis účtu, klobouk dolů, možná se Vám ale stane totéž, co jiným. Dokonce i bývalým zaměstnancům ČSSZ. Můžete dočkat toho, že obdržíte průběh průběh pojištění, bez zaevidování desítek let (strávených právě v této instituci).

Pikantní na věci je i to, že návrh zákona o Sociální pojišťovně (ale i dávno vytýčený další vývoj)  počítal se zrušením evidenčních listů (nárokových podkladů) do čtyř let. Pak nebude co skenovat (tak honem, dokud je co).

Inu není nad pokrok, požehnaný těmi nejpomazanějšími.

Zhroutí se důchodový systém?

            Dne 31.10.2001, přes emotivní vystoupení ministra práce a sociálních věcí, zamítla ve druhém čtení Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh zákona o Sociální pojišťovně a o provádění sociálního pojištění. Ministr tuto skutečnost okomentoval slovy: "Je to rozhodnutí, které prostě má své osudové důsledky, má své osudové důsledky a znamená pro většinu politických stran, které hlasovaly proti tomuto návrhu, opuštění deset let hlásaných politických zásad…."

            Nastala příležitost střízlivě zhodnotit k čemu skutečno došlo, jaké vlastně budou důsledky tohoto rozhodnutí poslanců, zda lze skutečně očekávat jeho fatální dopad.

            Zrekapitulujme si stručně základní východiska.

Teze první: Důchodový systém se nachází v dlouhodobé krizi. Ta se navenek nejvýrazněji projevuje mimořádným zatížením státního rozpočtu, protože náklady na výplatu důchodových dávek jsou jednoznačně dominantní položkou. Proto se permanentně hovoří o nutnosti celý systém reformovat. Tento požadavek ale zastírá nechuť kousnout do kyselého jablka. Pokud totiž chceme našim rodičům i prarodičům, a konec konců sami sobě, zachovat důstojný život ve stáří, nemůžeme jít cestou snížení důchodů. Takový návrh si žádná strana nedovolí vážně předložit. Hledají se tudíž nejrůznější dílčí řešení a předkládají návrhy, které základní problém odsouvají, ne-li mlží.  Ten spočívá především v malé výkonnosti ekonomiky, která není schopna vytvořit dostatečný kapitál.

Teze druhá: Je třeba posunout věkovou hranici odchodu do důchodu. Tato (a další) teze patří již do nižšího patra, protože řeší nedostatek  financí (a stárnutí populace) jiným způsobem, než snižováním výše důchodů (relace ke mzdě). Pokud se odloží odchod do důchodů nějaké generační vrstvě, bude se samozřejmě vydávat po určité období poměrně méně prostředků na důchody. Tato úspora se ale týká pouze důchodů starobních  (činí zhruba polovinu, ze všech přiznávaných typů). Z hlediska státního rozpočtu to je dobrá zpráva, z hlediska rovného nakládání s občany však nikoli. Objektivně  ale dodejme: Jde o tlak odůvodněný s ohledem na zvyšování průměrného věku. Není to ovšem tak dávno, co ke zvýšení hranice odchodu do starobního důchodu došlo. Pokud však průměrný věk bereme jako seriózní, důsledně respektovanou veličinu, neměli bychom přehlížet, že ten je u žen vyšší a důchodový věk nižší. Do řešení této očividné disproporce se však také nikomu nechce a přitom by to byl naprosto logický krok odstraňující pozitivní jakousi diskriminaci….

Teze třetí: Odpovědnost jednotlivce. Všeobsahující slogan, který nemusí případ od případu moc znamenat, protože o ty opravdu nezodpovědné jedince se sociální síť, potažmo systém státní sociální podpory a sociální péče, stejně postará. Otázkou spíše zůstává, zda budou skutečně "odměněni" ti odpovědní.  Současné nivelizační tendence při valorizacích důchodů nasvědčují spíše opaku. Tato myšlenka rovněž souvisí s tématem "neodůvodněně" vysoké příspěvkové sazby. Odhlédneme-li od jejího spekulativního snížení v roce 1995, tak sama kontradikční idea "důchodového spoření" neznamená nic jiného, než razantní zvýšení zatížení občanů. A to již nehovořím o mnoha dalších rizicích s tím spojených.

Teze čtvrtá: Zřízení Sociální pojišťovny je podstatnou, integrální součástí důchodové reformy. Tím se dostáváme k podstatě této úvahy. Dlužno přiznat, že vnímáno prizmatem pravidel politického klání, i zájmy samotné České správy sociálního zabezpečení, nebylo úplně od věci postupovat takto. Prezentovat ovšem nyní (po hlasování) přeměnu České správy sociálního zabezpečení ve veřejnoprávní instituci  jako nezbytnou součást reformy důchodového systému (a o tu tady jde) v sobě přeci jen obsahuje značný podíl neodůvodněné tvrdošíjnosti. To tvrdím, přestože jsem v minulosti vznik Sociální pojišťovny obhajoval a ani dnes tento postoj neopouštím.

Považuji však za potřebné korigovat některé mýty, které celou kampaň provázejí, objektivizovat řadu tvrzení a relativizovat je ve vztahu k reálné skutečnosti, případně existujícím rizikům. Pokusím se o tuto (stručnou) analýzu ve střízlivém duchu bez emocí, protože na věci nejsem zainteresován ani osobně, ani politicky.

Oddělení systému od státního rozpočtu.

Ministr ve svém úvodním expozé uvedl: " …je jasné, že důchodový systém díky tomu, že jím prochází ohromné množství prostředků, se velmi často stává obětí aktuálního tlaku, aktuální potřeby finančních zdrojů oproti důvodům, které jsou vážné a dlouhodobé…"  Toto tvrzení není, podle mého názoru, přesné. Od roku 1996 totiž existuje v rámci státního rozpočtu zvláštní účet důchodového pojištění. Jednoduše parafrázováno to v praxi znamená, že prostředky tohoto účtu nelze použít na nic jiného, než právě na důchody. Skutečnost, že jde formálně o součást státního rozpočtu není až tak významná, protože podle předlohy zákona se Výdaje na sociální pojištění, které provádí Sociální pojišťovna, měly  hradit z rozpočtu Sociální pojišťovny. Ten měl být součástí  finanční částí pojistného plánu Pojišťovny. Zákon dále ukládal  vyrovnaný rozpočet, který  podléhal schválení Poslanecké sněmovny*.

            Protože jde o mandatorní, zákonem stanovené požitky, tak v případě finanční nerovnováhy zdrojů a čerpání základních fondů v běžném rozpočtovém hospodaření anebo v případě mimořádných situací ohrožujících výplatu dávek sociálního pojištění, které nebyly předpokládány při schvalování vyrovnané finanční bilance rozpočtu Pojišťovny na rozpočtový rok, a po vyčerpání všech prostředků rezervního fondu, které lze použít k překlenutí  nerovnováhy nebo řešení těchto situací, měl stejně  státní rozpočet poskytnout návratnou finanční výpomoc s dobou návratnosti ne delší než 12 měsíců. Zákon ovšem již neřešil otázku dále trvající nesolventnosti nositele pojištění. Vazba na státní rozpočet, potažmo na celospolečenské zdroje tedy v návrhu zákona nemohla a nemůže být odstraněna. Rozhodující slovo Parlamentu  v celém procesu pak nemůže plně odstranit ani politické vlivy.

Demokratická správa systému.

Podle návrhu měly být orgány Pojišťovny Správní rada Sociální pojišťovny,  Dozorčí rada Sociální pojišťovny a generální ředitel Sociální pojišťovny, přičemž správní rada měla mít 18 členů, z nichž 6 členů měli být zástupci pojištěnců, 6 členů zástupci zaměstnavatelů pojištěnců a 6 členů zástupci státu. Obdobnou strukturu zastoupení měla mít i devítičlenná dozorčí rada.

Stejně jako v předchozím případě je i tato idea principielně správná. Opět je však oslabena dalšími navrhovanými úpravami. Jestliže např. správní rada měla schvalovat  návrh pojistného plánu  Pojišťovny, tak konečné schválení bylo v rukou Poslanecké sněmovny (spolu s návrhem státního rozpočtu). V případě jeho neschválení nastupoval  provizorní pojistný plám, schválený vládou; vláda při sestavování provizorního pojistného plánu měla vycházet z návrhu pojistného plánu předloženého Pojišťovnou a ze svého stanoviska.

            Jde o důkaz rozporu mezi obecnými deklaracemi a skutečností, nic víc. Nelze totiž odmítnout ingerenci státu jednak proto, že zřízením veřejnoprávní instituce na ni deleguje své správní kompetence, jednak proto, že bude i nadále garantovat (saturovat) výplatu důchodů v odpovídající výši. Snaha o udržení vlivu je však patrná v řadě dalších ustanovení, nejvýrazněji pak v ustanovení o odstranění tvrdosti zákona. Předpokládalo se, že ministr práce a sociálních věcí, ministr obrany, ministr vnitra, ministr spravedlnosti a ministr financí  mohou v oboru své působnosti na písemnou a zdůvodněnou žádost oprávněného, popřípadě pozůstalého po oprávněném svým opatřením odstraňovat tvrdosti, které by se  v sociálním pojištění vůči oprávněnému vyskytly. Tento institut sám o sobě do prostředí založeném na důsledném uplatňování pojistného principu vůbec nepatří. Navíc, jestliže ministři jakékoli vlády mohou zasahovat do aplikační praxe, je vážně ohrožena proklamovaná nezávislost systému, stejně jako nejsou vyloučena protichůdná opatření v různých obdobích, poplatná ideovým východiskům příslušných subjektů.

            Vnitřní dluh České správy sociálního zabezpečení

Ministr v uvozujícím proslovu dále uvedl: " …důchodový systém a jakákoliv reforma důchodového systému je spjata s velmi kvalitním nositelem důchodového systému, kterým je Česká správa sociálního zabezpečení. Je to gigantický systém, který vyplácí 3,5 mil. důchodů 2,5 milionů důchodců. Každý den je nucen získat z prostředí 800 milionů, aby přibližně takovouto částku vyplatil. Znamená to, že tento systém se musí rozvíjet také s dlouhodobou perspektivou, a bohužel rozpočtové financování mu tuto dlouhodobou perspektivu neposkytuje…". Pokud pomineme drobnou nepřesnost (která mohla vzniknout při stenografickém záznamu), totiž tu, že důchodů se ČSSZ nevyplácí 3,5 mil., nýbrž cca 3 mil., nezbývá než tomuto konstatování přisvědčit.

Pokud však problém nebudeme vnímat restriktivně, dojdeme ke zjištění, že nejde o stav typický pouze pro rezort MPSV, ale o stav obecný. Přísná vazba na státní rozpočet nikde neumožňuje rozvoj s dlouhodobou perspektivou. Asi nenajdeme rezort, kde by existoval přebytek, kde by neexistovaly dluhy z minulosti, které zabraňují optimálnímu fungování, srovnatelnému se státy a obdobnými institucemi na západ od našich hranic. Zde záleží na pečlivém výběru a obecném konsensu, tj. na shodě politického spektra, zda upřednostní určitý segment správy nebo hospodářství na úkor ostatních. Současně je nutné korektně konstatovat, že výsledky ČSSZ, jsou dlouhodobě velmi uspokojivé. Je pak signifikantní, že přes neustále opakované zdůrazňování nedostatku investičních (provozních) prostředků jsou realizovány racionálně těžko zdůvodnitelné projekty, zadávány rozsáhlé zakázky bez výběrových řízení, což nedává předpoklady pro vznik konkurenčního prostředí a tím i snížení  ceny takových zakázek.

Vyšší náklady než dosud

S předchozí pasáží souvisí i další ministrovo vyjádření, oponující názoru, že  "… oddělená důchodová pojišťovna bude dražší než současný systém.." V jeho rámci mimo jiné otevřeně prohlásil : ".. reforma nositele důchodového pojištění a jeho modernizace vyžaduje zvýšené rozpočtové náklady, zvýšené provozní náklady, a tyto provozní náklady bude nutné poskytnout, ať bude forma uspořádání jakákoliv. .. Bez modernizace není možné dosáhnout jakéhokoliv zlepšení…"

            Za zcela zásadní protimluv v celé argumentaci je třeba považovat právě konstatování, že " provozní náklady bude nutné poskytnout, ať bude forma uspořádání jakákoliv." Zde je jádro polemiky. Nemá totiž význam zastírat, že řada opatření vtělená do návrhu zákona o Sociální pojišťovně se zde objevila poněkud nesystémově a účelově. Účelem se zde rozumí podpora základní myšlenky, tj. institucionalizaci Sociální pojišťovny, tím, že jsou souběžně předkládány výrazné změny způsobu vyřizování a technologií, které byly již dlouho před tím (před počátkem vlády sociální demokracie) připravovány a jejich uvedení v život, resp. dokončení,  se tak jako tak předpokládalo. Zaříkadlo "klientský přístup" tak bezprostředně nesouvisí s institucionální změnou.Veškeré navrhované změny, jejichž úhelným kamenem je zřízení individuálních účtů a jejich každoroční aktualizace tak jistě dojdou svého naplnění.

             Provozní náklady

            To je další subtéma, souvisící s řadou odmítavých stanovisek i předcházejícími odstavci. Dlouhodobá nedostatečnost "státních dotací" je vyjádřena hodnotou cca 2 % "vůči celému pojištění" (skutečně dosaženým příjmům z pojistného na sociální zabezpečení). Ta měla být zvýšena "ze zákona" na 3 %. Pro srovnání a na podporu tohoto kroku se používají rozličné příklady, nejčastěji Slovenská pojišťovna, kde byl při rozjezdu na provozní výdaje určen ještě vyšší podíl.  Při promítnutí tohoto kroku do praxe a při komparaci s našimi zkušenostmi není patrný prakticky žádný rozdíl v kvalitě služby klientům. Na druhé straně je tento rozdíl patrný v sousední BFA (SRN), přičemž zde provozní výdaje oscilují okolo pouhého 1 %.

            V tomto směru nezáleží ani tak na výši prostředků, jako na schopnostech expertů a managementu, při hodnocení funkčnosti sytému, vyvodit správné závěry, na jejich základě stanovit optimální strategii a hospodárně ji naplňovat.

            Navrženou změnu fasády ČSSZ by provázel ještě jeden další jev, kterým je lepší honorování zaměstnanců. Ti jako nositelé unikátního know how by si to jistě zasloužili, protože dlouhodobé průměry dokládají trvalé podhodnocení. Nicméně je tu ještě jeden aspekt o němž se málo hovoří, a to politický. Se vznikem Sociální pojišťovny by totiž došlo k mimořádné redukci počtu státních úředníků, což byl jeden z bodů programového prohlášení současné vlády. Přibližně 8000 úředníků by početně opustilo "státní administrativu." Že by jejich místa nezanikla je nabíledni.

            Rizika

            Nejsou nezanedbatelná, protože relativní autonomie systému a nezávislost na státu vytváří prostředí s rozšířenými a pružnějšími mantinely, umožňujícími na jedné straně  "volněji dýchat", na druhé straně pak hůře postihnout a eliminovat chyby, vzniklé buď z nekompetentnosti nebo nedostatku odpovědnosti.

            Předloha zákona se v jedné ze svých částí zabývala státním dozorem. Podle navrhované dikce měla Pojišťovna podléhat  státnímu dozoru, který by vykonávalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Rovněž tak Ministerstvo financí mělo provádět finanční kontrolu Pojišťovny podle zvláštního právního předpisu. Tato, jistě chvályhodná, snaha nedává jistotu, že by se jednalo o skutečně efektivní nástroj. Podle platné právní úpravy je totiž ČSSZ hierarchicky podřízena MPSV, které již z tohoto titulu je oprávněno vykonávat kontrolu. Je otázkou, zda má dnes takový odborný a personální potenciál, který by byl tuto funkci schopen plně zajistit.

            Závěr

             I když, s ohledem na charakter prezentace, byla analýza fragmentární, tak se dotkla všech podstatných skutečností. V každém případě bude korektní, když jednoznačně zodpovíme otázku obsaženou  v titulku. Zamítnutím návrhu zákona o Sociální pojišťovně určitě nedojde k zhroucení důchodového systému - alespoň ne z tohoto důvodu.  Osobně si ovšem myslím, že institucionalizace Sociální pojišťovny je žádoucí a byla pouze oddálena. Žádoucí a nutný jsou ovšem zcela odlišné pojmy. Rozhodnutí poslanců nebude mít fatální důsledky, aniž by znemožnilo realizaci již činěných a připravovaných opatření.

            Ač svou roli nepochybně hrála politická licence, bylo v zásadě chybné vydávat tento pokus za kardinální součást důchodové reformy. Podle mého názoru se jednalo skutečně jen o pokus řešit pouhý jeden ze segmentů (byť nikoli nevýznamný) sociální soustavy.  V tom lze spatřovat onu fatální chybu, potažmo suchý, úřednický přístup, doprovázený nedostatkem kreativity. Jedině podrobení celého sociálního systému komplexnímu a erudovanému zkoumání může naznačit, třeba jen částečná, východiska, vedoucí k zefektivnění soustavy. Návrhy úprav, s adjektivem kosmetické, takovou cestou nejsou.

            Příkladů zvenčí je dost a vůbec nejsou vzdálené. Proč např. vpředu zmíněná německá BFA má necelé jedno procento  provozních nákladů? Protože se (mimo jiné!) nevěnuje výběru pojistného.  Krankenkasse v Německu totiž vybírá pojistné pro všechny subsystémy a nadále redistribuuje.  Že to je nanejvýš hospodárné není třeba dodávat.  Proč návrh zákona o Sociální pojišťovně v rámci deklarované změny důchodového systému konzervuje nemocenské pojištění vedle důchodového pod hlavičkou sociálního pojištění? Není zde přeci jen užší vazba na zdravotní pojištění a na zdravotní péči vůbec? Není řada mechanizmů a institutů pro obě pododvětví sociální a zdravotní soustavy společná? Podobných otázek je více.

             V každém případě je jasné, že nikoli v oblasti mandatorních, ale právě v oblasti provozních nákladů lze "bezbolestně" ušetřit. Bohužel navržená cesta  směřovala právě na opačnou stranu.

* Delší úseky textů vytištěné kurzívou bez uvozovek jsou citacemi z návrhu zákona o Sociální pojišťovně a o provádění sociálního pojištění.