Vlastimil Vondruška o válce generací  (Došlo mejlem.)

Často nevěřím, když čtu nebo poslouchám "myšlenky" některých politiků, komentátorů, novinářů, umělců či studentů, kteří agresívním způsobem kritizují ty, kteří nestojí s nimi v jednom šiku a nechtějí převrátit svět naruby.

Nebudu tu vypisovat, o jaké postoje vlastně jde, protože každý dneska ví, že jsme tu "my", mlčící většina, která chce žít v přehledném světě tradičních hodnot a chce se věnovat čistým radostem obyčejného života, a proti nám "oni", tedy řvoucí menšina, která chce za každou cenu prosadit své nereálné vize o přeměně lidského světa v mraveniště rovnoprávných, bezpohlavních, nemajetných a nemyslících bytostí. Kdybych chtěl volit tvrdá slova, řekl bych, že i za cenu, že půjdou přes mrtvoly. Co se vlastně stalo, že zvláště mladá generace neguje to, v čem jsme vyrostli my a naši předkové? Odpověď je jednoduchá. Jako vždycky v dějinách je to boj o moc, která se halí do ideologie. Pokud chcete porazit vládce, musíte ničit a bořit, a k tomu je ideálním a osvědčeným nástrojem blouznivectví a komunismus, jedno jak se to hnutí nazývá, protože podstata je pořád stejná. Analyzujte si cíle radikálních husitů, utopických socialistů počátku 19. století, předválečné sociální demokracie, poválečného komunismu se současnými koncepcemi levicových směrů v Evropě, jako jsou piráti či zelení. Pokud odmyslíte rétoriku a Boha, je to naprosto stejné - rovnost bez vlastního přičinění až za hrob!

Někteří z těch, kteří s podobnými idejemi vystupují, to dělají z pragmatismu, protože je za to platí. To je ta lepší a omluvitelnější varianta, protože nějak se musí živit každý. A je jen na něm, co je ochotný dělat. A nemusím připomínat, kolik z nich, když změnilo živitele, začalo "myslet" úplně jinak.

Horší je ovšem, pokud blouznivecké ideje hlásají mladí, životem zcela nepoznamenaní mládenci a dívenky, navíc mnozí se vzděláním hodně pochybným a mnohdy nedokončeným. Co jim chybí na rozhledu, znalostech a zkušenostech, to nahrazují nesmiřitelnými ideologickými postoji. Ty samozřejmě nejsou z jejich hlavy, ale jsou naprogramovány těmi, kteří z jejich destruktivního aktivismu profitují, ať již mocensky nebo ekonomicky.

Bojovníky "za skutečnou víru a pravdu" měla každá doba. Dříve je ovšem společnost spíše shovívavě přehlížela a dávala jim čas, aby dospěli a něco se naučili. Jen ty nejhorší manipulativní režimy je pouštěly ze řetězu. A pak z nich byly úderky, z nichž normální lidi mrazilo strachem i hnusem. Stačí připomenout hnutí švédských dětí v 18. století s cílem upalovat čarodějnice, Hitlerjugend, oslavovaného udavače Pavlíka Morozova, který ve svých rodičích odhalil nepřítele sovětského režimu, zběsilé úderky Mao C´Tungových mládežníků provádějících kulturní revoluci, "Gottwaldovy děti", které združstevňovaly český venkov nebo dnešní Antifu a jí podobné organizace, hysterické obdivovatele klimatické Gréty nevyjímaje.

Tragédií dneška je, že oné řvoucí menšině se ochotně poskytuje prostor v mainstreamových médiích, ba co víc, podstatně větší než tradicionalistům. Pokud jim je vůbec nějaký prostor k oponentuře dán. A nás ostatní řvoucí menšina nutí, abychom poklekli a bezpodmínečně poslouchali stoupence Nového světového řádu.

Viděl jsem rozhovor s mládencem, který ještě ani nedochodil střední školu, a ten české společnosti kázal, jak dělat správnou a korektní politiku. Kdyby alespoň hovořil o obecných mechanismech a teoriích, které by snad znal ze školy, budiž. Ale on neznal ani ty. Neznal nic. Jeho jedinou myšlenkou bylo, že je třeba zničit současného premiéra vlády. Proč, to sice na reálných argumentech vysvětlit neuměl, zato ale diváka zahrnul desítkami nejnaivnějších a nejjednodušších hesel z demonstrací a slovníku opozice. Jenže to je jen balast a nikoli fakta. Jen a jen ideologie. Vzpomeňte si na Orwellovu Farmu zvířat! Základem poslušnosti je nemyslet, ale opakovat hesla. Tak dlouho, dokud jim neuvěříte.

Jindy jsem viděl výklad o dezinformacích. Byla v duchu elfů - mytických éterických bytostí, které nemají tělo ani jméno, jsou zářivě čisté a mají vždycky pravdu. Svatá prostoto, co k tomu říci? Tihle mladíci si snad ani neuvědomují, že v historických vědách existuje sofistikovaná disciplína zvaná heuristika, tedy práce s prameny (nezaměňovat s teorií řešení problémů). Ta má své zásady, jako je ověření věrohodnosti, srovnání s jinými prameny, a v rámci vědecké poctivosti nezatajování ničeho, ani toho, co se mi nelíbí nebo nehodí do mého vědeckého výkladu světa. Protože pravda není to, co chci dokázat, ale to, co dokázat z pramenů mohu.

Ne všechna svědectví jsou samozřejmě věrohodná, mnohá jsou pomýlená, jiná úmyslně lživá, ale poznat, který názor či komentář je správný a který ne, to si od stolu škrtem pera může dovolit jen někdo neseriózní nebo nevzdělaný, který se opírá o jednoduchá hesla a nezatěžuje se pochybnostmi a hledáním souvislostí. A co je naprosto špatně, je říkat, který názor je správný. Kdo dal komukoli právo rozhodovat, co si mám myslet a co mám říkat o světě, v němž žiju?

Právě nezkušenost a nedostatek vzdělání jsou živnou půdou pro to, být úspěšně manipulován. Ano, to je pravda, ale ne celá, protože k tomu, abychom v obecných postojích rozlišili ideologii a rozum, není třeba jen vzdělání, ale také zdravý selský rozum a životní zkušenosti. Já osobně si myslím, že pojem hoax byl vytvořen jen jako forma cenzury. Pokud někdo napíše, že se knedlíky vaří z písku a petroleje, je to zjevná hloupost a nemusíme mít úřad, aby nás informoval, že je to hoax. I když by měl v tomto jednoduchém případě pravdu. Ale co třeba tvrzení, že globální oteplení nezavinil člověk, ale je výsledkem periodických změn na slunci? Kdo je tak geniální, aby tohle označil za hoax? A jsou i složitější případy. Jako dezinformace byly třeba blokovány úvahy na téma, že se Evropská unie chová vůči Polsku a Maďarsku nedemokraticky. A vida, nedávný summit změnil vůči těmto zemím kurz (i když se to z České televize nedozvíte). Takže to nebyl hoax, ale názor, na němž asi něco bylo, jinak by se nestalo to, co se stalo.

Patřím do kategorie lidí starších, vyrostlých v jiných časech a učil jsem se používat mnohem jednodušší techniku, než máme dnes. To, že někdo nerozumí nejmodernějším počítačovým hejblátkům, ovšem neznamená, že je zaostalý. To, že někdo nebyl na stáži v USA, neznamená, že je nevzdělaný. To, že někdo vyrostl v úctě ve svou zem a národ, v přesvědčení, že jediná správná je úplná heterosexuální rodina a celý život pracoval, to přece není vada na kráse. Jistě, starý člověk by neměl vystupovat v diskuzích o možnostech moderní komunikační techniky a využití umělé inteligence, pokud to není jeho skutečná profese. Bylo by nezodpovědné, aby kázal o něčem, co mu není vlastní.

Ale na druhou stranu mají všichni starší lidé životní zkušenosti, znají mnohem lépe než dnešní mládež historii, literaturu, přírodní vědy, vyznají se v mechanice nebo zemědělství, léta se živili svýma rukama a znají spoustu praktických věcí, které pro změnu nezažili ti mladí. Je tedy legitimní, aby starší lidé vyjadřovali své představy a pocity z toho, jak by měl být náš svět uspořádán, jaké hodnoty by měl ctít a kam by měl směřovat. Pokud se mladí vysmívají názorům rodičů a prarodičů, je to opravdu trapné! My starší neznáme všechno, ale manipulovat námi příliš nejde, protože je nám vlastní právě to, co škola nemůže nikdy naučit - máme intuici a zkušenosti.

Chápu, že mládí bývá ambiciózní, nemá skrupule, je dravé a chce pro sebe ve světě urvat nejlepší místa. Hledá svou budoucnost, tak to bylo vždycky. Ale prosím vás, vy mladí, nechovejte se jako Hunové na dobytém území. Naštěstí takoví nejste všichni, právě jen ta křičící menšina. Jenže ta žádné území ve skutečnosti nedobyla, i když se tak chová! Agresivní a nezodpovědní aktivisti a jim podobní nic nevytvořili, protože vše kolem nich je výsledkem naší práce (a mnozí se živí z našich daní).

Vy ostatní, nedejte se jimi strhnout! Zkuste přemýšlet, zda nemáme v něčem přece jen pravdu, protože věřte, je nás hodně a zažili jsme toho mnohem víc. Nežili jsme v lehké době, měli jsme často větší potíže, než máte vy, ale přesto jsme byli šťastní a své životy bychom asi za jiné nevyměnili. A dělali jsme vše, aby se vám, našim dětem, žilo co nejlépe.

Pokud dneska zvláště my starší hájíme tuhle zem proti rozpínavosti Bruselu, Berlína, Moskvy či Pekingu, víme, proč to děláme. Ctíme majetek, pořádek a rodinu s odvěkou dualitou pohlaví a odpovědnosti, odmítáme přehnanou korektnost. Ostatně díky tomu všemu jste se narodili. Přemýšlejte někdy a zapomeňte na představu, že během pár let zničíte vše, co se tu budovalo celá staletí, a tím vytvoříte ráj na zemi. Vy si opravdu myslíte, že tohle je cesta k Vašemu štěstí? Jediné, co vytvoříte, bude nejspíš apokalypsa a zmar.

Příliš demokracie nás dnes dostane leda na pitevnu. Nechte vládnout lékaře! (Došlo mejlem.)

Jako vojenský lékař zažil epidemii tyfu v Československu, současnou pandemii ale považuje za něco bezprecedentního. „Viry tu prostě jsou a budou a my se s nimi musíme naučit žít. Podstatné je chovat se jako smečka, semknout se a přežít,“ říká dvaadevadesátiletý nestor českých porodníků Antonín Doležal v rozhovoru pro INFO.CZ.

Pamatujete leccos, mimo jiné epidemii tyfu v někdejším Československu. Co říkáte na současnou pandemii a na to, jak k ní přistupujeme?

To, co se dnes děje, nemá prakticky obdobu. Je to poprvé, kdy díky globalizaci světa nějaká infekce ve velkém a prakticky naráz zachvátila celou zeměkouli. Takže takové ty chytré řeči, že příště budou potřeba miliardy roušek a že se musíme lépe zásobit… To je přece něco, na co se nikdo nemohl připravit předem. A ano, jako vojenský lékař jsem řešil tyfus a to byla tehdy tak tvrdá opatření včetně zacházení s vodou a jejími zásobami, že si to dnes neumíme představit. Jsme skoro jako v bavlnce v domácí poloizolaci. Ale tehdy se to dotýkalo všech, podniků, dodavatelů i subdodavatelů, nemluvě o obyčejných lidech. Přitom to byla velmi malá omezená epidemie, to se s dneškem vůbec nedá srovnat. Přesto se tehdy nikdo s nikým nebavil a přijala se velmi přísná opatření.

Takže autoritářský režim ke zvládnutí epidemie?

Víte, mikrobi včetně virů se nebojí nikoho, a jsou velmi demokratičtí. Jim je jedno, jestli je někdo ministerský předseda, nebo královský princ. Boj proti infekci je sice stejně důležitý jako ten za demokracii, ale jakou budeme mít demokracii, když vymřeme kvůli mikrobům? To vám bude celá demokracie už jedno. Takže ve chvíli, kdy je to nutné, je něco jako polovojenský režim důležité, abychom vůbec přežili. Jinak ale – co se týče infekcí – jsem pro iatrokracii, tedy pro vládu lékařů, aby do toho prostý lid moc nekecal, protože tomu stejně jako politici prostě nerozumí.

Maďarsko sice nejde cestou lékařů, ale určitou vládou pevné ruky ano. To je podle vás cesta?

V Maďarsku nežiji, takže tu situaci tam podrobně neznám. Jen říkám, že si myslím, že se v kritických dobách nediskutuje, ale jedná, nicméně tu moc mají mít v rukou lékaři. Když vidím u nás ty lidi politické, co stojí u těch pultíků a vyprávějí, co se zrovna děje a bude dít, tak na nich čtu, jak už jsou unavení, rádi by už dělali něco jiného. Stokrát radši by byli sto mil odtamtud, kde zrovna jsou. A ono jim opravdu není co závidět, při tom všem, co mají na krku. Fakt, že se toho u nás nakonec chopil lékař a voják zároveň (epidemiolog Roman Prymula - pozn. redakce), to považuji za velkou výhodu a je to jen dobře, jak je ostatně vidět i na výsledcích, že se koronavirus u nás daří zvládat. On evidentně ví, co dělá a co je v momentální chvíli to podstatné. Na rozdíl od politiků.

Takže nevidíte žádné zásadní pochybení v tom, jak u nás pandemii zvládáme?

To, že se ministrovi nepovedlo dodat roušky, tak to mi vážně nevadí a kritiku by za to schytávat neměl. Maršál Žukov přece taky zodpovídal za výsledek, ne za to, že se nějakému vojákovi na frontě zasekne kulomet. Nevyčítejme těm lidem něco, za co nemohou, toto opravdu nikdo nemohl předvídat. A ještě mi vadí, jak řešíme ekonomiku. Teď je každý přesvědčený, že to jeho kadeřnictví nebo tetovací salon je pupkem světa. Ne, není. Viděla jste Čapkovo Ze života hmyzu? Tak kutálet si to své hovínečko zrovna teď není dobře, teď přežije jen semknutá smečka. Nezasekněme se proto na věcech, které nejsou důležité. Odlišme politické běsnění od objektivní reality a denně si to připomínejme. Jenže u nás mám pocit, že politici jaksi zapomněli na heslo Jana Lucemburského, krále českého, který říkal: „Já sloužím“. To přece není nic hanebného, naopak.Objektivní realitu asi málokdo dokáže nahlédnout. A upřímně se nedivím, že živnostníci se bojí, co bude a jak se uživí dál, když museli zavřít krám.

Znáte předpis A 1.1.? Ten praví, že „kázeň je hrdé vědomí vojáka o podřízení vůle vlastní vůli vyšší odpovědné“. To není ze současného Maďarska, ale z Československa z první republiky. Trochu toho podřizování se je zkrátka nutné. Přílišná demokracie se v době krize nehodí, protože jinak dříve než dodiskutujeme o nejlepších řešeních, nás odvezou na pitevnu.

Jak z toho ven?

Vakcína. To je jasné. Očkování zachránilo už mnohokrát lidstvo před likvidací. Jenže to je na několik generací, než všechny proočkujeme tak, aby se zvedla imunita lidstva jako celku. A v okamžiku, kdy se tak stane, se ten virus přizpůsobí a zmutuje, protože je to jeho přirozenost. Víte, bavíme se pořád o tom, že klekne celá ekonomika, přibude nezaměstnaných živnostníků, ale to je nesmysl. Budeme-li mrtví, tak nám může být celá ekonomika ukradená. Viry tu prostě jsou a budou a my se s nimi musíme naučit žít. S tím, že před nimi budeme mít respekt.

Dělal jsem kdysi v sanatoriu na Prosečnici, kde byli soustředěni lidé s tuberkulózou. Všichni místní to samozřejmě věděli a chodili kolem velkým obloukem, jak se báli. Ten respekt jsme bohužel trochu ztratili. Říkal jsem kdysi svým medikům – dávejte si pozor na pazoury. A to jsem chodil do pitevny pitvat bez rukavic, a nikdy se nic nestalo, žádná nákaza, ani infekce. Jenže to bylo dáno tím, že my jsme byli vycvičení pořádně si mýt ruce a opravdu se bát mikrobů. Drhli jsme si ruce deset minut kartáčem a koupali je v desinfekci z čistého lihu, takže jsme měli hrubou popraskanou kůži, ale neumírali jsme na nákazu. Jak epidemie a pandemie ukazují, právem máme mít obavy z nedodržování hygieny. Jenže dnešek? Vezměte si, že my jsme vlastně jen taková zoologická zahrada. I tam musí fungovat logika a selský rozum a nutností je dodržování čistoty. V té zoo přece musíte vynášet hnůj a dát těm zvířatům možnost očisty. U lidí je to stejné.

Zvířata v zoo nenosí roušky…

Roušky? Ano, ty mají význam u lékařů, ale ti nosí zároveň i čepice. Ještě jako mladý člověk jsem na medicíně dělal kultivace mikrobů z vlasů a to byste nevěřila, kolik jich tam v době míru máte. Ne tak teď. Pokud tedy nosit roušku, tak bez pokrývky hlavy nemá moc smysl. Druhé pravidlo, jímž se můžeme odlišit od zvířat v ZOO, je nejen v době pandemie: boty musí zůstat mimo místnosti obytné. Na nich totiž zůstává veškerý zvířený prach s mikroby a my si je dobrovolně přineseme do bytu. Ne nadarmo Italové dezinfikovali i beton, virus je organismus odolný a dobře přežívá i na chodnících a silnicích. Stejně tak když si svléknete oblečení, ve kterém jste přišli zvenku, tak je pak nutné si umýt ruce znovu. Prostě to jsou základní pravidla, jaká dodržují chirurgové před a po operaci. A v takové realitě dnes jsme.

Jaká jsou další pravidla přežití v době pandemie?

Tak třeba tatínek u porodu je hezká věc, nikdy jsem proti tomu nebyl, ale to když je doba míru, to ať dělá na novorozeně ťuťuťu, ale ne prosím teď. Já trpím už jen tím, když vidím i v době bez pandemie všechny ty příbuzné, co se seběhnou k mamince do porodnice a chrchlají něžnosti nad novorozencem. To novorozeně je úplně bezbranné vůči mikrobům a nejprve se musí osídlit těmi od maminky, ta ať ho zlíbá. Ale ne od ostatních lidí. Prostě musíme s těmi mikroby neustále počítat, že projdou naším bakteriologickým filtrem a napáchají škody.

A co máme dělat jako společnost? Vy se ve svých publikacích věnujete i těmto tématům coby darwinista.

Ano, protože Charles Darwin objevil boj o život, který probíhá mezi druhy. To je prostě pravda, která existuje. Druhá je pravda, kterou zjistil anarchista Petr Kropotkin. Ten objevil sociogenezi, tedy společnou pomoc ve svém druhu. Stádo má zkrátka výhody proti jedincům, tlupa má výhody proti jedincům a vzhledem k tomu, že člověk je tvor společenský, je pro něj ta tlupa a to stádo dost podstatné.Spojenectví sociovazeb proti něčemu je vždycky důležité. A momentálně je nesmírně důležité, abychom posilovali spojenectví proti něčemu, tedy teď konkrétně proti viru. A jako země musíme posilovat neziskové organizace, které to dávno pochopily, ne jim ubírat peníze a stejně tak podpořit ze všech sil ty, co se starají o druhé. Základem člověka je sice dědičnost, ale stejně podstatné je to, co se z toho člověka „uděje“.Narodíte se jako člověk, ale co z vás bude, je výsledkem života. Fakt, že vytvoříme Národní divadlo, že budeme bojovat za ženská práva a za sňatky homosexuálů, to už je jakási nadstavba. Ovšem ta biologická základna je jasná: přežít a rozmnožit se. Pro ni musíme v době krize udělat všechno. Jistě občas přijdou lidé, kteří to naruší, jako Adolf Hitler. Ale nežijme v iluzorním světě, udržme se v realitě. A ta teď velí, že podstatné je chovat se jako smečka, seknout se a přežít. A ještě něco: varoval bych před lidmi, kteří jsou schopni najít chyby, ale už ne řešení.

NASA to ví (došlo mejlem)

Již více než 60 let Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ví, že změny, které se odehrávají v planetárních modelech počasí, jsou zcela přirozené a normální. Kosmická agentura se však z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodla nechat přetrvávat a šířit vytvořený hoax o globální hrozbě klimatických změn způsobených lidskou činností. Co vlastně NASA již dávno zjistila Abychom byli přesní, bylo to v roce 1958, kdy NASA poprvé zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Obě tato pozorování jsou zodpovědná za to, co dnešní klimatologové nazývají „oteplováním“ (nebo v závislosti na jejich agendě „změnou klimatu“ – jelikož někde dochází také k ochlazování). Jinak řečeno, planetu žádným způsobem ani formou nepřehřívají ani neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV (sportovní užitková vozidla) nebo jedí hovězí. NASA to však dosud neuvedla na správnou míru a rozhodla se raději sedět tiše v pozadí a nečinně přihlížet tomu, jak se pseudo-liberálové a eko-alarmisté vzrušují nad světem, který kvůli nadměrnému množství dobytka či plastových brček do 12 let zřejmě skončí. V roce 2000 NASA na své webové stránce EarthObservatory zveřejnila informace o teorii Milankovičových cyklů, prozrazujíc, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností absolutně nesouvisí. Tato informace se však ani po 19 letech nedostala k mainstreamu, což je důvod, proč nyní nepříčetný, klimatem posedlí „progresivisti“ začali tvrdit, že nám ve skutečnosti zbývá pouze 18 měsíců, než planeta zahyne kvůli nadměrnému množství oxidu uhličitého (CO2).

Jaká je vlastně pravda o změně klimatu? Nicméně pravda se mnohem více podobá tomu, co předložil srbský astrofyzik, MilutinMilankovič, po kterém je pojmenována teorie Milankovičových cyklů. Jeho teorie dokazuje, že největší vliv na měnící se modely klimatu na Zemi mají výkyvy slunečního záření v závislosti na ročních obdobích a zeměpisné šířce, které dopadá na Zemi rozdílnými způsoby a v rozdílných časech. To pomáhají vysvětlit dva níže přiložené obrázky (od Roberta Simmona z Goddardova centra kosmických letů). První ukazuje Zemi na oběžné dráze s excentricitou (vychýlením) blízkou nule a druhý obrázek ukazuje Zemi na oběžné dráze s excentricitou 0,07. Tato změna oběžné dráhy Země je zobrazena excentrickým, oválným tvarem na druhém obrázku, který byl záměrně přehnaný kvůli lepšímu pochopení (excentricita 5). Znázorňuje masivní změnu vzdálenosti, ke které dochází mezi Zemí a Sluncem v závislosti na tom, zda je v perihéliu (přísluní) nebo aféliu (odsluní).

„Ještě i při maximální excentricitě oběžné dráhy Země – 0,07 – by bylo nemožné ukázat výsledek na webové stránce,“ uvádí rozhlasový program Hal Turner Radio Show. „I navzdory tomu, při současné excentricitě 0,017 je Země o 5 milionů kilometrů blíže Slunci než v aféliu (čili asi 3 % průměrné vzdálenosti).“ Více souvisejících zpráv o změně klimatu a globálním oteplování z nezávislého pohledu, který není ovlivňován žádným establishmentem, najdete na ClimateScienceNews.com. Nejzávažnějším faktorem ovlivňujícím zemské klima je SLUNCE Co se týče sklonu zemské osy či jeho změny, dva další obrázky (od Roberta Simmona z NASA) ukazují, do jaké míry se může Země vychylovat ze své osy, jakož i ze směru své rotace. Při vyšším náklonu osy se roční období na Zemi stávají mnohem extrémnější, zatímco při nižším náklonu osy se stávají mnohem mírnějšími. Podobná situace existuje u osy zemské rotace, která v závislosti na tom, která polokoule směřuje v perihéliu ke Slunci, může velice ovlivňovat sezónní extrémy mezi oběma polokoulemi.

Na základě těchto různých proměnných Milankovič dokázal přijít s komplexním matematickým modelem, který dokáže zpětně v čase počítat teploty povrchu Země. A závěr je prostý: Klima na Zemi se měnilo vždy a není to naše vina. Když Milankovič poprvé přišel se svým modelem, byl téměř půl století ignorován. V roce 1976 studie zveřejněná v časopise Science potvrdila, že teorie Milankovičových cyklů je vlastně přesná a že skutečně koresponduje s různými obdobími klimatických změn, ke kterým docházelo v průběhu historie. Tyto cykly trvají i stovky nebo tisíce let, proto je zavádějící tvrzení eko-alarmistů, že současné teploty jsou nejvyšší, od kdy se měří. Teploty se totiž neměří dost dlouho na zachycení celého cyklu. Teploty se začaly měřit v době, kdy jsme se nacházeli v úseku narůstající křivky, která je však pouze částí cyklu. Obraz o celém cyklu tak uvedeným statistikám uniká. V roce 1982, šest let po zveřejnění této studie, Národní rada pro výzkum (USA) uznala teorii Milankovičových cyklů za pravdivou, prohlašujíc, že: „…orbitální odchylky zůstávají nejdůkladněji prozkoumaným mechanismem klimatických změn v časových rozpětích desítek tisíc let a zatím nejjasnějším případem přímého vlivu měnícího se slunečního záření na dolní atmosféru Země.“ Kdybychom to měli shrnout do jedné jednoduché věty, zněla by takhle: Nejzávažnějším faktorem ovlivňujícím zemské klima je Slunce. Tečka. Klimatické podmínky se budou v každém čase dramaticky lišit v závislosti na postavení Země vůči Slunci, a to dokonce bude vytvářet drastické abnormality vymykající se všemu, co si lidé mysleli, že vědí o fungování Země. Místo toho, aby přijali tuto pravdu, dnešní „klimatologové“ spolu se (pseudo) liberálními politiky a stejně vinnými mainstreamovými médii trvají na tom, že nepoužívat opakovatelně použitelné tašky na potraviny v supermarketu a nevlastnit vozidlo na elektrický pohon ničí planetu tak rychle, že jako řešení musíme rozhodne zavést globální klimatické daně. Závěr „Diskuse o klimatických změnách není o vědě. Jedná se o snahu elity zavést politickou a ekonomickou kontrolu nad populací,“ napsal jeden komentující na Hal Turner Radio Show. „A je to další způsob, jak rozdělit světovou populaci na ty, kteří věří v globální oteplování způsobené člověkem, a ty, kteří v to nevěří, podle principu rozděl a panuj.“

Pamětní deska v Českém Krumlově. (došlo mejlem)

Když jsem v roce 2010 procházel Českým Krumlovem, narazil jsem na nádvoří hotelu Růže na bystu prezidenta Dr. Edvarda Beneše s pamětní deskou, na které vysvětluje proč podepsal své, dnes tak odsuzované, poválečné dekrety.

Už tehdy mi bylo jasné, že tato pravdivá slova zkušeného politika, budou současné politické reprezentaci trnem v oku. Nafotil jsem si to, protože s tímto textem zcela souhlasím. Letos, začátkem září, jsem se do Českého Krumlova vrátil.
Zcela podle očekávání, jsem nenašel nic. Na místě bysty pana prezidenta jsou stánky, kde se prodává kde co.
Deska společně s bystou zmizela.
Tak zůstávají otázky.
Kdo nechal tento monument odstranit a jak je vůbec možné odstranit pietní místo prezidenta, člověka, který tak zásadním způsobem zařídil poválečné znovu vytvoření naší republiky. 
Jednodušší je odpověď na otázku PROČ?
V době kdy ministři této vlády jezdí na srazy sudeťáků, se není ani čemu divit. Smutnou pravdou je, že se bude stavět památník cikánům v Letech, zatím co slova prezidenta republiky byla odstraněna. Když vidíme kam nás současní politici vedou, zamyslete se nad slovy pana prezidenta. Rozešlete, prosím, co nejvíce lidem, aby se všichni dozvěděli, jak u nás funguje demokracie. 

Přepis textu:
14.12.1945 řekl o svých dekretech "Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat s toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných Příležitostech, že máme všecko zaznamenat a povědět to, co jsme zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech.
Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou "očišťovací" kampaní. Že začnou - o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která
opět spojí útok na pokrok sociální, s útokem na naší svobodu národní a lidskou.
VRCHNÍMU VELITELI VDĚČNĚ
VETERÁNI II. SVĚTOVÉ VÁLKY 

Na Čínu vytahujeme lidská práva, ale v Saúdské Arábii ani nepípneme (došlo mejlem)

"Kdysi za časů oněch nám dle komunistické společensko-politické metodologie vtloukali do hlavy, že existují země socialistické, kapitalistické a rozvojové. Přidržme se tohoto členění a podívejme se, jak skrz tyhle staré brýle vypadá současný svět," začal svůj komentář komentátor současné děni Petr Štěpánek. 
"Jistě ze mě není sinolog ani společensko-vědní odborník, leč otevřené oči jsem měl a mozek v hlavě mi zaplaťpámbu také ještě stále funguje. Ono někdy fakt stačí se jen dívat a pak trochu přemýšlet," uvádí Štěpánek a posuďte sami, jak se mu to povedlo ...
Výměna rolí
V Číně už dnes zcela jistě nenarazíte na fanatiky, kteří v šedivých uniformách, čepicích s rudou hvězdou a s rudými knížkami Maových citátů nad hlavami vyřvávají svoji jedinou pravdu. Na takové totalitní týpky dnes ovšem zcela jistě narazíte na amerických a západoevropských univerzitách, kde již dávno zvítězily zločinná politická korektnost, přiblblý feminismus, klimatické šílenství, pomatený genderismus i jiné společenskovědní úchylky.
A propos, vzpomínáte na válečnickou rétoriku našich někdejších rudých soudruhů? Kterak nás imperialistický Západ ohrožuje? A jakou že jsme hrází míru a socialismu? A že vymoženosti socialismu ubráníme? Zatímco naši rudí soudruzi ideologicky pindali, na starém Západě budovali, stavěli a vyvíjeli se.
Vlastně se nic nezměnilo. Dnes se ovšem závratným tempem vyvíjí Čína a podobné země, zatímco naši politici jen pindají. Západoevropští i naši modří soudruzi dnes jen pěstičkami hrozí na opačnou stranu. Imperialistům z Východu nedáme šanci a vymoženosti liberální demokracie (co není ani liberální, ani demokracie) ubráníme. Co na tom, že imperialisté z Východu, ruští i čínští, mají dost svých vlastních budovatelských starostí a nikam na Západ se nehrnou, natož vojensky. Jistě, obchodovat chtějí. Je na tom něco špatně?
Svoboda, tak jak ji chápeme my, v Číně samozřejmě není a nikdy nebude. Ta země má jinou historii, jinou tradici, je tam jiná poptávka, jiné zvyklosti. My stále žijeme v představě, že jsme pupek světa, ke kterému všichni vzhlížejí a který budou všichni následovat, ale ono už to dávno neplatí. A propos – je skutečná svoboda u nás? Nenalháváme si něco?
„Sto let za opicema“
Když vystoupíte v Šanghaji na letišti, můžete jet do města klasicky taxíkem, autobusem, metrem… anebo Maglevem. To je těžká vychytávka. Maglev je rychlovlak na principu magnetické levitace. On vlastně nejede, ale letí. Umí až 460 km za hodinu. Necelých 50 km dává za 7 minut. Vlastně je to taková zbytečnost. Vždyť je to úplně šumafuk, jestli z letiště budete v centru za sedm minut, anebo třeba za 15. Jako vizitka a výkladní skříň to ovšem funguje dokonale.
A teď si vedle toho třeba představme naši už 30 let hubou stavěnou, leč stále neexistující rychlodráhu na ruzyňské letiště a rázem se můžeme vrátit zpátky na zem. Z tohoto pohledu jsme dnes nikoli socialistickou, nikoli kapitalistickou, nýbrž zoufale rozvojovou zemí.
Ano, neposlouchá se to dobře, ale ve srovnání s oním impozantním technologickým a infrastrukturním skokem, který Čína i jiné asijské země za poslední desetiletí udělaly, jsme dnes „sto let za opicema“. Nabízí se třeba srovnání železničních sítí. Zatímco v Číně vybudovali supermoderní síť, po které vlaky 21. století běžně jezdí rychlostí 300 km/h, a nová moderní nádraží připomínají spíše letištní terminály, naše železnice a celá její infrastruktura stále mnohdy připomíná spíše vylepšený skanzen ze století devatenáctého.
Země je kulatá
Ale to nikterak nebrání našim politikům, pisálkům hlavního proudu a jiným režimním přicmrdávačům, aby Čínu povýšeně mistrovali a téměř nikdy, když o ní hovoří či píší, neopomenuli připojit přídomek komunistická. Je to poněkud dementní a propagandistické, protože to by pak museli pokaždé zrcadlově říkat třeba kapitalistické Spojené státy či katolický Vatikán, což samozřejmě nedělají, neboť by to bylo idiotské. Stejně jako je idiotské tohle jejich nálepkování Číny.
Prostě: Komunistická Čína! Jenže i to je vlastně nesmysl. Nějak tu chybí ono společenské vlastnictví výrobních prostředků. Naopak, svoboda podnikání i hromadění majetku má v Číně zelenou. Na všech úrovních. Podnikejte, vydělávejte, do politiky a řízení státu nám ale nemluvte! Ano, v Číně skutečně vládne komunistická strana. Jenže čínští soudruzi nekoukají napravo ani nalevo, jen efektivně a závratným tempem mění svoji zemi. Samozřejmě, že to přináší také problémy. A stejně samozřejmé je, že je se svojí tisíciletou císařskou a konfuciánskou tradicí řeší jinak, než bychom je řešili my. Včetně oněch námi selektivně vytahovaných lidských práv. Proč selektivně? Protože kupříkladu na Čínu děláme ramena, ale v Saúdské Arábii ani nepípneme.
Buďme spravedliví. Čína, stejně jako třeba Rusko, hájí své imperiální zájmy. Jistě, může se nám to nelíbit. Ale liší se tím nějak od jiných světových mocností?
Možná, že by bylo lepší, kdybychom si raději zametli před vlastním prahem. Máme vlastní problémy a máme jich víc než dost. Žijeme na kontinentu, jenž tragicky zaostává, ekonomicky i intelektuálně. Žijeme ve společenství, jež vesele páchá civilizační sebevraždu, u čehož starostlivě řeší zákaz plastových uchošťourů.
Jen jsme vytáhli hlavu z moskevské řiti, už ji noříme do bruselské. Uniká nám, že svět se mezitím dost změnil, ba že se tak nějak přepóloval. Nadále bojujeme s komunismem z Východu, ač tam již v té tradiční podobě neexistuje, zatímco socialismus se vším svým totalitním dirigismem a dementní byrokracií se na nás už dávno valí ze Západu, jenž už jaksi není tím, čím kdysi býval, a naopak začíná být přesně tím, před čím jsme před třiceti lety vzali kramle.
Přímo geniálně to vystihl písničkář Pepa Nos Josef Pepa Nos v písni Země je kulatá: „Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo, kdo jde pořád doprava, přijde nalevo. Kdo jde pořád na východ, voctne se na západě, kdo jde pořád na západ, přijde na východ.“
Komunismus, nebo kapitalismus?
Zatímco u nás i v EU si můžete být jisti, že zaslepení pitomci tu znovu křísí socialismus, v Číně si na každém kroku můžete klást otázku, zdali tu kapitalisté budují komunismus (varianta „A“), nebo komunisté kapitalismus (varianta „B“). Vzhledem k tomu, že obyčejný Číňan nevstává a neuléhá s myšlenkou na Maovy spisy a rudé komunistické zítřky, nýbrž na to, jak vydělat více peněz, jak zbohatnout, jak si koupit auto a jak se mít lépe, a všechno „západní“ je tu „in“, myslím, že blíž k realitě má varianta „B“. Úplně nejblíž pravdě ale nejspíš bude, že Číňané si to prostě udělají po svém.
Co kdybychom jednou i my nevzhlíželi k žádným obzorům, ani těm východním, ani těm západním. Co kdybychom nevykřikovali, kam patříme či nepatříme, protože od vždycky jsme tam, kde jsme, a jinde nikdy nebudeme. Co kdybychom prostě dělali věci po svém, sebevědomě a efektivně. Opravdu je to nemožné? S hlavou zabořenou v řiti, ať už se nachází na jakékoli straně světa, to ovšem nejde.

(Petr Štěpánek)

Rozpaky nad "Šíleným domem" (jeden  z názorů)

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Karel Janák opustil vody komedie a přichází s prvním thrillerem své kariéry. No, on vlastně v těch vodách komedie zůstal, ač to asi neplánoval. Kde začít? Hlavní hrdinka se nastěhuje do domu, který s ní nejen mluví, ale po 24 hodin jí sleduje kamerami. Což samo o sobě je blbost, protože, kdo to chce? Chytrý dům a Velký bratr je rozdíl. Postupem času dům začne hlavní hrdince nadbíhat a pokouší se rozdělit její vztah s partnerem. Probíhá to tak, že jí nechává posílat květiny, bonboniéry a nájemného vraha. K tomu později... Vedle v chatě žije neškodný houbař, z kterého se vyklube hacker, nasazený konkurenční firmou, aby ukradl software chytrého domu. Je zvláštní, že hlavní hrdinku prakticky nechá, aby zjistila, že není ten, za koho se vydává, ale ve výsledku to filmu nic nepřináší. Ona to totiž s přítelem neřeší, místo toho se asi za dva dny zeptá přítelova šéfa, jestli neví o koho jde a on, že v klidu, že ho sledují. Co se týče souseda, tak do jeho (nezamčené) chaty dorazí hlavní hrdinka s kámoškou na šmíring a když je tam hacker nalezne, (po dost dramatické scéně) následuje střih a záběr, jak dámy v klidu odchází z chaty?? WTF? V průběhu filmu se ocitne možná odbočka v podobě recepčního ve firmě vlastnící dům. Ten Zuzaně (hl. hrdinka) řekne, že si myslel, že v těch domech netestují software, ale lidi, co vydrží. Hmm to by mohlo být zajímavý. Něco jako Truman Show? Proč ne. Bohužel asi za 4 minuty se opět baví se šéfem firmy a ten jí řekne: "kdo vám řek takový nesmysl?" A tím tahle odbočka končí. Dům si s hrdinkou nadále ďábelsky zahrává. Například po pár skleničkách vína už jí kamery nevadí, vleze si do vany, domu nabídne tykání a za strhujícího doprovodu hudby světoznámého skladatele Ondřeje Gregor Brzobohatého jí to za pomoci bublinek udělá, jako nikdo. Protože firma, která dům postavila a vlastní systém není moc dobrá v ochraně svého software, dokáže se sám dům dostat prakticky kamkoliv, aniž by to někoho rozrušovalo nebo to řešil nějak víc do hloubky. Takže dům posílá maily z cizích účtů, píše sms z cizích čísel a nakonec se mu i hravě podaří objednat na Adreje (přítel hl. hrdinky) nájemného vraha. Následuje scéna v nemocnici, kde má policejní komisař úplně zamotanou hlavu, jak mohl Andrej sám na sebe objednat vraha, protože v jeho mailech byla celá konverzace s vrahem. A teď přijde ta největší bomba celého filmu. Na konci snímku prozrazuje ředitel firmy Zuzaně jedno tajemství. Dům byl naprogramovaný plnit všechny její touhy a to i ty, které měla někde hluboko v mysli. Ona nebyla s partnerem spokojená a proto si podvědomě nechala posílat květiny, proto chtěla bonboniéry, proto ho chtěla zabít. Počkat, cože?? *facepalm*.Nechci vás připravit o všechnu zábavu, takových scén a momentů je ve filmu strašně, strašně moc. Málo kdy se dá vidět paradox, který se stal na předprermiéře filmu na 44. LFŠ. Zhruba od půlky filmu se CELÝ SÁL SMÁL, přesto, že se film bral strašně vážně. V určitých chvílích mi to připomínalo první projekci filmu The Room. Ten film se taky bere strašně vážně, což podtrhuje komičnost celého filmu, ve kterém je až příliš klišé, nesmyslů, špatných nápadů a zatraceně laciné režie. >>>

https://www.csfd.cz/film/529230-duverny-nepritel/komentare/strana-2/

Articles from NWOO.ORG (došlo mejlem)

Úroveň vzdělávání v současném „civilizovaném“ západním světě je doslova hrozná a vůbec nikdo s tím NECHCE nic dělat! Přijde Vám k smíchu, když se díváte na televizi a vidíte tam, jak se televizní reportéři ptají lidí na věci, které se dřív všichni učili už na základní škole, a 90% z nich nezná správnou odpověď?! 

Uvědomujete si, že mladí lidé, kteří klidně řeknou, že Trojský kůň je býložravec, nebo masožravec, nebo tvrdí, že Karel IV bojoval v první světové válce, případně netuší, kdo to byl Shakespeare a hláskují ho jako Šejxpíra, jednou budou možná „řídit tuto zemi?! 

Tito lidé, kteří nevědí téměř nic, co nečetli v bulváru, nebo neviděli v televizi, vlastně vůbec netuší, co se ve světě opravdu děje a je jim to úplně jedno! Neznají historii a věří, že druhou světovou válku opravdu začalo Rusko, jak se nám postupně snaží západ podsouvat a vyhrála jí Amerika! 

Ti hlupáčci, kterým se smějeme v televizních pořadech, jsou záměrně špatně vzdělané loutky mocných tohoto světa, kterým vyhovuje tupý dav neznající ani dějiny své vlastní země, natož ty světové, takže jim mohou lehce lhát a hnát je do stále se ze stejných důvodů opakujících válek, aby nenažraní mocní tohoto světa měli ještě více peněz! 

To, čím se tedy většina lidí baví je spíše k pláči a k zamyšlení, než k smíchu a pokud se nechceme stát v budoucnu národem „debilů“, jak pro nás plánují geopolitičtí inženýři v Bruselu a USA musíme s tím něco dělat! 

Nevím, jestli je český národ ještě natolik bystrý, že se dokáže stmelit, nastavit tu vládu přímé demokracie a odejít z NATO a EU, ale pokud ne, radím všem normálním slušným lidem, kteří ještě nemají vygumované mozky současným vzděláním a mediálními masážemi, aby své děti od mala učili doma! 

Učte je prosím opravdové dějiny, učte je, kdo náš národ po staletí utlačoval, chtěl ho zotročit a vyhladit a kdo nám přišel za cenu obrovských obětí na pomoc. Čtěte jim staré řecké pověsti a báje, čtěte jim nádherné ruské pohádky z knih jako je Krása nesmírná, kde dobro vždy vítězí a zlo je po zásluze potrestáno! Čtěte jim prosím Jiráska a jiné vlastenecké české autory, učte je hrdosti na svou zem a na naší historii! 

Jedině z takových dětí totiž nakonec snad vyroste generace, která něco udělá s tím bordelem a degenerací, který je dnes všude kolem nás! Ti starší, co si ještě něco pamatují, už totiž pomalu ztrácí dech a většina dnešní mládeže je naočkovaná současným systémem k papouškování lží, které jim ve školách a v médiích intenzivně již od malička vtloukají do hlavy.

Cosi o vodě (donesl mejl)   

Voda je nejzáhadnější a nejdokonalejší tekutinou na planetě zemi. Nachází se na všech planetách v celém vesmíru, dle pěti zákonů vesmíru. Je to pátý zákon, zákon analogie (jak v makrokosmu tak mikrokosmu, jak mikrokosmu tak nanokosmu). 
Dají se do ní ukládat data, ano voda má přímo geniální paměť. Na naší planetě je nejvíce vody a je všude a ve všem, ale téměř nic důležitého nám o vodě nebylo řečeno.

Proč je voda tak důležitá?
Zemský povrch je tvořen ze 70% vody a 30% souše.
Lidská bytost je tvořena z 70% vody a 30% sušiny.
Lidská strava by měla být tvořena z 70% vody a 30% sušiny, ale ve skutečnosti je tomu jinak. Proč? Učme se od přírody. Příroda nám vše ukázala. Ale my lidé chodíme po přírodě se zavřenýma očima……

Něco o lidské bytosti a vodě.
Novorozenec 80% vody a 20% sušina
Člověk 70% vody a 30% sušina
Mozek 80% vody a 20% sušina
Slina 98% vody a 2% sušina
Krev 92% vody a 8% sušina
Kosti 20% vody a 80% sušina

Tekutina zvaná voda – co všechno uvádí v činnost v našem těle.
Lidská bytost se skládá ze 100-120 biliónů buněk.
Denně odchází (umírá) 600 miliard buněk, za vteřinu je to 10 milionů.
Za 1 sek. Proběhne v těle 10 na 30 fyzikálně chemických operací.
10 na 28 atomů neustále mění své pozice.
Každých 5 dní se vymění kompletně střevní stěna.
Každých 6 týdnů se mění části jater, jiné části žijí a mění se až za několik let.
Tuk v těle se mění kompletně jednou za 3 týdny.
Každý měsíc se kompletně vymění pokožka, typická buňka pokožky žije pouze 14 dní.
Za 3 měsíce se kompletně vymění buňky všech kostí.
Srdce a mozek má buňky, které se nikdy nemění.
Čichové buňky se mění komplet jednou za 4 týdny.
Červené krvinky se mění komplet jednou za 2-3 měsíce.
Za 1 sek. se tvoří 200 milionů erytrocytů.
Za každých 90 vteřin se v (plazmových buňkách) v krevní tekutině tvoří mnoho milionů protilátek z více jak 1200 aminokyselin.
Délka všech cév v organizmu je přes 100 000 km.
Každých 24 hodin se vytvoří v buňkách tolik energie atp., která odpovídá stavbě energii hmoty 70 – 90 kg.
Plod v děloze matky vytvoří za minutu cca 250 000 nervových buněk.
Buňky mají paměť z morfogenetických polí.
Chromozómy, kterých je 64 celkem, jsou nejdokonalejšími anténami ve vesmíru a mají za úkol vytvořit tu správnou buňku mateční na daném místě. 

Voda má hodně anomálií – zde jsou 4:
1. Anomálie.
Proč led z vody, vždy plave na tekutině samé? Jiné tekutiny zmražené na led, neplavou v tekutině samé, např. led oleje neplave na oleji, ale potopí se, led rtuti neplave na rtuti, led benzinu neplave na benzinu…..
Anomálie 
Proč jediná voda když zmrzne, zvětší svůj objem? Ostatní hmoty a tekutiny když zmrznou svůj objem zmenší, např. plasty, kov, látka, olej atd…. Proč má voda tak obrovskou sílu? Když zmrzne, dokáže roztrhat vodovodní potrubí, chladiče u aut, bloky motorů, betonové konstrukce atd…..
Anomálie
Proč voda vaří při 100°C a mrzne při teplotě 0°C(přitom při propočtu mezimolekulárních sil by měla vařit při teplotě -100°C a mrznout by měla při -120°C.
4. Proč má 1 litr vody hmotnost 1 kg? Když spočítáme hmotnost molekul vody v jednom litru, tak by měla vážit pouze O,5 kg.
Proč voda teče vždy klikatým způsobem. Nikdy neteče rovně.
Přesvědčte se. Např. v myčce auta jak teče voda po skle, když prší jak kapky vody stékají. Nenajdete jednu řeku, která teče rovně.
Voda má v sobě zakódovaná data (rotace vesmíru) a nic ji nepřiměje chovat se jinak. Z tohoto důvodu teče od pramene klikatě a navíc ještě rotuje levotočivým nebo pravotočivým směrem, aby udržela co nejdéle svou teplotu 4°C. Rotací ničí viry, bakterie, plísně a jiné škodlivé látky. Zároveň maže veškeré informace (akustické, elektromagnetické, chemické, světelné, které získává během toku.
Teče klikatě a při tom rotuje, protože je to nejrychlejší způsob pohybu, čištění a chlazení vody. Voda má samočistící schopnost, ale bohužel díky dnešnímu lidskému konání není dostatečná – znečištění je už příliš velké.
Lidé si mysleli, že narovnáním koryt řek a prohloubením, popřípadě rozšířením urychlí tok vody a zabrání záplavám. Bohužel to tak není. Už se např. v Německu vrací koryta zpět, do své původní podoby.

Zajímavá otázka.
Proč pramení voda vždy ve stinném a tmavém místě při teplotě 4°C (pokud se nejedná o termální pramen)? Jestliže u pramene vykácíme les a na pramen bude působit sluneční světlo, během dvou měsíců pramen vyschne. Pokud na vyschlý pramen postavíme boudu nebo naházíme klestí a zabráníme dopadu slunečních paprsků, pramen opět do dvou měsíců začne pramenit. Nepochopitelné, že ano? Voda na planetě Zemi je ŽIVÁ tekutina, tak jako každá buňka v lidském těle. 
Voda má geniální paměť.
Příroda ukázala lidem, při jaké teplotě vyvěrá ze země. Jsou to 4°C a při takovéto teplotě má největší měrnou hustotu, proto se při této teplotě má pít (cca 3 – 5°C). Je zajímavé, že pokud se pije takto studená voda, nenastydnete. Kdyžby jste pili jiné tekutiny při této teplotě, tak nastydnou můžete.
Tady vidíme jak je voda geniální. Voda má i pro náš organismus velmi důležitou a nenahraditelnou roli, tím že nás čistí, detoxikuje a dodává nám energii, ale jen a jen pouze čistá pramenitá voda. Každý člověk by měl vypít denně minimálně 3 litry pramenité vody, opakuji čisté vody a neměl by zdravotní problémy, které dnes lidstvo má. 
Každý z nás vypije denně nějaké množství tekutin a stejně je většina z nás nemocných, máme různé kameny (žlučníkové, ledvinové atd), zanesené cévy, zkamenělý mozek, osteoporózu, artritidu, cholesterol, anginu pektoris, kornatění tepen a žil a mnohé jiné, to jsou právě tyto problémy, které si způsobujeme sami tím, že nepijeme čistou vodu. 
Pijete dost a stejně takto trpíte?
Představte si, že během dne vypijete litr mléka nebo čaje, litr piva a litr slazené limonády – jsou to celkem tři litry. Ale bohužel nevypili jste ani gram vody. Tělo si to vezme jako potravu. Bohužel limo s bublinkami nám ještě přiotráví tělo. Minerálky jsou pouze léčivé a měly by se pít tak maximálně tři týdny v roce. Častým pitím minerálek ukládáme všechny anorganické látky do svého těla.

NYNÍ VZNIKLA OTÁZKA CO TEDY PÍT?
Každý člověk by měl vypít 3 litry čisté pramenité vody 3 – 5°C.
Pro všechny lidi, kteří nemají možnost jezdit k čisté pramenité vodě, doporučuji vodu z kohoutku a přefiltrovat – např. Britta, těch filtrů na vodu je víc.
Čistá voda dokonce zastavuje proces stárnutí a posunuje biologické hodiny zpět. 
Závěr si udělejte sami, ale pokud rádi papáme oblíbená jídla, tak alespoň dodržování pití čisté vody 3 – 5°C nás osvobodí od zdravotních potíží.

Hana Lipovská k 15 výročí členství v EU

15 let po vstupu do Evropské unie se dočítáme, jak díky a jen díky členství žijeme lépe a radostněji:

HDP vzkvétá,
země exportuje,
domácnosti bohatnou,
spokojenost s životem vzrostla.

Pracovat se statistikami bez pokory ovšem jde. Pokud si ale chceme vytrvale plést korelaci s kauzalitou, pak také můžeme se stejným klidně tvrdit, že během českého členství v EU:

*vzrostl státní dluh 3,3×;
*vzrostla zadluženost českých domácností 3,3×;
*vzrostl 1,8× počet přerušených studií českých vysokoškoláků;
*klesla výroba jatečního skotu o 12 % a jatečních prasat o 40 %;
*klesl počet nově dokončených bytů o 11 %;
*vzrostl počet neuspokojených žádostí o umístění ve vybraných zařízeních sociálních služeb o 60 %;
*klesla relace čistého průměrného důchodu k čisté průměrné mzdě z 55,2 % na 51,8 %;
*zdražil chleba o 60 %.

Každý jeden bod lze tak či onak spojit s členstvím v EU úplně stejně jako s ním lze spojit ony výše zmíněné zářné úspěchy. A přesto je takové zjednodušené spojení zjevně poněkud tupé až k absurdnosti. Jak totiž říkal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase - mučíte-li data dostatečně dlouho, přiznají se.

Náš ekonomický růst, růst naší životní úrovně, není zásluhou ani Jeana-Claude Junckera, ani pana Tajaniho, ani paní Merkelové, není zásluhou Unie, ale našich zaměstnanců a zaměstnavatelů, našich obchodníků a exportérů. Za 15 let života by naše hospodářství rostlo i kdyby EU neexistovala. Možná rychleji, protože by nás nebrzdila administrativa a regulace - nevím.

Co ale určit můžeme, bez ekonometrie, bez statistiky, jen na základě zdravého rozumu, jsou obecné náklady našeho patnáctiletého členství v Unii:

Už zase jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu.
Už zase se učíme žebrat.
Už zase se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přírozenosti.
Už zase se učíme lhát a přetvařovat, už zase mluvíme jinak než myslíme, už zase "myslíme nahlas" jen v souladu s tím, co "se může".
Už zase si křivíme páteř v předklonu před poradci, kteří nám dovážejí úředně prefabrikovaná moudra.
Už zase se učíme ideologii a jediný správný světonázor.
Už zase upřednostňujeme zájmy cizích mocností před našimi národními zájmy.

Snahy o reformu Rakouska-Uherska a SSSR byly nesmyslné, předem odsouzené k neúspěchu. Podobně nesmyslné je tvrdit, že lze reformovat EU. Na reformu už je pozdě. EU dnes, 15 let po vstupu, není elitním klubem, za jehož členství bychom dali půlku majetku, ale uzavřenou sektou, ze které - jak ukazuje pokus o brexit - zdánlivě není úniku.

EU nepotřebuje reformu, EU potřebuje transformaci. 
Nestačí plesnivé stěny znovu nalíčit, je potřeba oprýskat staré vrstvy nátěru, možná jednu, dvě zdi zbořit, a postavit je znovu. Nestačí opravit pár odstavců v Lisabonské smlouvě, je potřeba vrátit se před Maastricht. Nestačí vyměnit předsedu Komise, je potřeba vrátit EU z pokusu o superstát zpět k pouhé mezivládní spolupráci suverénních členů. Neneseme totiž odpovědnost ani za "Evropu", ani za "Unii", ale za Českou republiku. Naše členství v EU není naší výsadou. Není privilegiem. Není důvodem k vděčnosti. Je jen historickou okolností, která nějakou chvíli potrvá, a pak se zase změní. 
Členské státy totiž bez Unie existovat mohou, zatímco Unie bez členů smysl nemá.

Nejsme proto občané Evropské unie žijící v regionech "Česka". Jsme a zůstaneme občané České republiky žijící v Evropě.Je to ještě čeština?  (došlo mejlem)

Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit.

" Zcela rutinně googlujeme, skypujeme, mailujeme, surfujeme po netu, uploadujeme a stahujeme aplikace, remastrujeme, esemeskujeme, chatujeme a blogujeme. Nemít písíčko nebo mobil může jen naprostý debil, bez tabletu a facebooku jste outsider, kdo neví co je instagram nebo twitter, jako by ani nebyl, stejně jako ten, kdo neumí stáhnout fotky z rajčete. Kolik účtů na sociálních sítích dnes máš, tolikrát jsi člověkem. Anebo kolik statusů denně na svůj profil umístíš...dřív byl důležitý hlavně politický profil, dnes je hlavním životním cílem a největším challengem lidí udělat si při každém prdu selfie, best of pak vyvěsit na zeď, a získat co nejvíce lajků a smajlíků od svých followerů. Kdo není online a neumí jezdit na in-line bruslích je nula, stejně jako ten, kdo nemá vlastní webovou stránku, permici do fitka, nějakou tu kérku nebo piercing. To je snad horší než být trash-youtoober, houmlesák, anorektik, feťák, stalker nebo bulimik.

Anebo když někdo termíny hardware a software zamění za hardporno a softporno. Ikdyž občas to dnes splývá, protože to, co se dnes vidí v reklamních spotech a písničkových videoklipech, by bylo ještě nedávno považováno za porno...

Kapsy máme plné sim karet, v hlavě zase piny od debetních a kreditních karet, protože platit cash je out. Jiný level je bezkontaktní platba či internetové bankovnictví. Současný slovní maglajs se netýká jen technologií, i v oblastech běžného života děláme věci, které kdybych vyprávěla svému dvacetiletému já, vůbec bych nechápala o co go. Dnes například nepřikládáme léčivé náplasti, ale tejpujeme (tape-páska), nekupujeme oblečení ale outfity, nedbáme na vzhled ale na look nebo image, nechodíme do obchodů, ale shoppů, shopping center, outlejů, second-handů, hypermarketů, megastorů, oblíbený je také teleshopping a E-shoppy I-shoppy. Hlavně nekoupit fake, ale jen original. To je must.

Nechodíme na kurzy nebo školení, ale na workshopy, nejsme pracanti ale workholci, nejsme vyčerpaní, ale máme syndrom burn-our, nejsme váhavci, ale trpíme prokrastinací, umělci nemají dílny nebo výstavní ateliéry ale show- roomy. Jediní kdo je nepotřebuje, jsou sprejeři, street-artisti a outdooroví performeři, ti mají showroom všude openair. V televizi nás nebaví zpěváci a herci, ale showmani, megastar a celebrity z oblasti showbyznisu, sledujeme sitkomy, one-man show, stand-up-comedy, reality show. Remaky jsou v žebříčcích sledovanosti nuber one.

Papapláše nahradili vipáci, o naše vlasy a zevnějšek se nestará kadeřník a kosmetička ale stylista a vizážista, popřípadě vlasoví mágové, kteří jediní vědí, co je IN. Pokud je neposlechnete, jste zcela OUT. Pleťová voda je taky out, lepší je micellární lotion, místo natírání kůže tělovým mlékem aplikujeme bodymilk. Klasické salóny krásy kde jste se mohli nechat vylepšit nahradila beauty-centra, kde vás nevylepší, ale zcela předělají. Hitem je permanentní make-up, lifting, botox, ultrazvukové liposukce a galvaničké žehličky na pleť, detox je spolehlivým evergreenem. Top jsou mezzonitě.

Mění se i profesní složení společnosti-dříve neznámí ajťáci nebo hackeři jsou dnes velmi početnou skupinou, stejně jako exekutoři či podomní obchodníci zvaní šmejdi, kteří vás svými předraženými faky zcela vyfuckují. Klasického holiče nepotkáte-výše zmínění vlasoví mágové a stylisté je zcela převálcovali, maskéry nahradili make-up artisté. Podnikatel byl po revoluci velmi prestižní povolání, dnes je to spíše nadávka. Poslíčky nahradili kurýři, popeláře zas technici v nakládání s odpadem, šlapky nahradily call girls. V této souvislosti se dnes používá i výraz sociální pracovnice, což mi vůči skutečným sociálním pracovnicím připadá dost nespravedlivé.

Ale je to vtipné.

Novinkou jsou třeba kreativci, ožívají téměř vyhynulé vědmy a kartářky, oblíbení jsou koučové a lektoři čehokoliv. Sekretářky se změnily v asistentky, ředitelé v manažery, vedoucí v lídry, hudební skupiny mají své frontmeny, kteří se stávají pro teenagery novodobými bohy. Nebo spíš ikonami a idoly.

Nedávno jsme všichni vyhazovali VHS kazety abychom je nahradili cédéčky a ty posléze dývídýčky... no a teď už jen stahujeme, legálně či ilegálně, takže tu máme další současnou profesi - novodobé piráty...

Když kouříme tak cigarety light, colu pijem taky light, dámské vložky máme dokonce ultra light. Ultralighty jsou také letadélka, tak pozor aby se to nepletlo, protože dnes i menstruační vložky mají křidélka. Takže čarodějnice už nepotřebují létat na koštěti... mimochodem nedávno v jedné oblíbené talkshow nějaká dáma tvrdila, že má na čarodějnictví živnostenský list.

Než klasické manželství žijeme radši singl, většina matek otci svého dítěte neříká manžel ale přítel, populární je také registrované partnerství. Žádný neverending love story, na to není čas. Existence bez handsfree je vyloučená, na hambáč a kapučíno chodíme do mekáčů, rosticerií, pizzerií a pubů, hlavně aby tam byla wi-fi free zone a non smoker aerea. Neodpočíváme, ale relaxujeme, letenky nezamlouváme, ale bookuje, nejlépe u low cost společností. Dovolenou kupujeme last moment nebo first minut a zásadně all inclusive, neradíme se, ale konzultujeme, nejčastěji s tetičkou wikipedií nebo strýcem googlem, nemáme znalosti a dovednosti ale know-how (v době nezaměstnanosti je nám ale i to best know-how zcela na hov..).

Hlavní je mít správný životní feeling a self-couching, neztratit self- control a mít všechno vytuněný, vymazlený, vychytaný a právnicky ošetřený.

Na drink chodíme nejradši v době happy hours, abychom ušetřili money, místo inteligentní konverzace se spolusedícími pak čumíme na displeje inteligentních phonů, a pokud už dojde na výměnu informací, tak maximálně o tom, jaké je zde heslo na wikinu, jakou apku kdo má, jakou platformu a nejnovějšího androida, vyčejndžujeme si flashky nebo USB, posíláme multimediální zprávy. Místo večírků pořádáme party, kde posloucháme popík, haus, oldies či elektro, dýdžejové naše uši zásobují různými remaky. Do sebe pak na rautech ládujeme finger food, bagety sendviče, tacos, burritos, hotdogy, churritos, burgery, popcorn, cheescaky, pannacottu. Obsluha bývá nahoře bez, nebo místo oblečení mají slečny na těle body-painting.

Jsme přece světoví.

Vypadávají vám slova? Neděste se, nejde o Alzheimera (došlo mejlem)

Říká se tomu vypadávání slov. Něco chceme říct, víme přesně co, jenže v tom okamžiku si nejsem schopni to správné slovo vybavit. Obvykle je tento jev spojován se stárnutím, ale není to správné.

Když si někdo ve vyšším věku hůře vybavuje výrazy, které chtěl použít, neznamená to, že hloupne, že se jeho myšlení zpomaluje, že to signalizuje zdravotní problémy. Profesorka Lorraine Tylerová, která dlouhodobě zkoumá, co se děje v mozku v souvislosti se stárnutím, tvrdí, že starší lidé naopak mají bohatší slovník, než mladší ročníky. „Čím je mozek starší, tím více se v něm za život nashromáždilo zkušeností a informací. Takže starší lidé mají mnohem více možností a schopností, jak se vyjadřovat. Potíž je v tom, že někdy právě to velké množství způsobuje, že začínají hůře hledat slova, která jim připadají nejsprávnější, nejvýstižnější. Musí proto déle přemýšlet. Ale to nesouvisí se zhoršováním funkcí mozku,“ tvrdí v jedné ze svých prací.

Podobný jev bývá zaznamenán u lidí, kteří se hůře učí cizí jazyky. Velmi často s nimi mají potíž lidé, kteří jsou vzdělaní, chytří, inteligentní. A přesto, když se učí například angličtinu stejnou dobu s lidmi s menším vzděláním a menším rozhledem, ve výsledku se třeba dorozumívají hůř, pomaleji. Je to prý tím, že obtížněji hledají slova, protože chtějí najít ta správná. Komplikují si to. Zatímco méně přemýšlivý, bezstarostnější jedinec klidně použije cizí slovo v nesprávném tvaru, ne úplně to výstižné, ale mluví a domluví se. Nestydí se, nepřemýšlí, nehledá slova, prostě komunikuje, byť třeba s chybami.

„Starší lidé mnohdy cizímu jazyku rozumí lépe než mladí, přestože to navenek vypadá tak, že mluví pomaleji a opatrněji,“ uvedl na toto téma profesor Harald Baayen, který se touto problematikou zabývá.

Občasné vypadávání slov není nic, čeho by se lidé měli děsit. Podle lékařů se tak začíná dít mnohdy už ve věku kolem čtyřicítky. Velmi často se vypadávání slov projevuje tím, že si nevzpomínáme na jména. Přitom právě zapomínání jmen rozhodně nesignalizuje blížící se zdravotní problémy, přestože hodně lidí v takové souvislosti říká: A je to tady, už si nepamatuju jména, pan Alzheimer už klepe na dveře.

„Lidé často říkají, že si třeba nepamatují jména herců, přitom přesně vědí, kde hrají a znají veškeré drby s nimi spojené. Jen to jméno si najednou nevybaví. Jsou z toho překvapení, poleká je to. Jenže jména si většinou nepamatujeme, aniž by se jednalo o chorobu. Nejsou s ničím spojena, pamatují se nejhůř,“ tvrdí psychiatrička Tamara Tošnerová.

Občasná neschopnost přesně se vyjádřit, opravdu nemusí být důvodem k panice. Sice ze všech stran slyšíme o zvyšujících se počtech lidí trpících ve vyšším věku nějakou formou demence, ale je zbytečné se jí děsit, jestliže si v padesáti letech nevzpomeneme, jak se jmenovala paní, se kterou jsme seděli u stolu před rokem na dovolené v Řecku.

„Náš mozek je na tom podobně jako počítač. Čím je starší, tím je zahlcenější daty. Čím déle s ním pracujete a ukládáte do něj spoustu informací, jeho procesy uvnitř zpomalují,“ tvrdí profesor Michael Ramscar, který spolu se svým týmem dlouhodobě učili počítač dalším a dalším novým slovům. A jeho výkon se zpomaloval. Čím více toho znal, tím byl pomalejší.

Tyto pokusy a průzkumy je dobré znát. Jednak proto, že tím zamezíme předčasnému a mnohdy zbytečnému nervování se, že zapomínáme, že se naše vyjadřovací schopnosti zhoršují. Může to tak být, ale nemusí. Je dobré si takových změn v chování a vyjadřování sebe i svých blízkých všímat, ale není nutné panikařit pokaždé, když partnera pošleme pro rohlíky a on přinese chleba.

„Říkala jsem ti, ať koupíš rohlíky.“
„Však jsem koupil pečivo.“
„Já říkala rohlíky. Ty jsi přinesl chleba.“
„Aha. Já zapomněl, že jsi chtěla rohlíky.“
„Měl by sis zajít k doktorovi, vždyť ty zapomínáš pořád něco.“
„K doktorovi? To mám přijít k obvoďačce a říct, že jsem zapomněl na rohlík a koupil chleba? Vždyť se mi vysměje.“
„Ale ne, zajdi k tomu, no však víš, je to bratr Jarmily. Víš, jak jsme s nimi byli na plese. Je psychiatr. No však víš. Jak se jen jmenuje? Nevíš?“

Tak jestliže se někdo stane aktérem podobné debaty, je na místě zaujmout rázný postoj: Ano, zapomínám slova, ale není to proto, že bych hloupnul. Naopak, hledám ta správná, nejlepší, protože jich umím příliš moc. Jsem příliš vzdělán, přeplněn informacemi.

Ať už to tak je nebo ne, každopádně takový postoj všem v okolí aspoň na chvíli vyrazí dech.

I lékaři se ovšem čas od času mýlí.

Technologie budoucnosti - předpovědi (došlo mejlem)

> Auto opravny končí. Benzínový motor má 20 000 součástek. Elektrický motor jich má 20. Elektrické vozy jsou prodávány s celoživotními zárukami a jsou opravovány pouze prodejci. Odstranění a výměna elektrického motoru trvá pouze 10 minut. Vadné elektrické motory nejsou v autorizovaném servisu opraveny, ale jsou odeslány do regionální opravny, která je opravuje pomocí robotů. V podstatě, pokud se kdesi svítí, můžete jednoduše zajet do něčeho, co vypadá jako myčka. Vaše auto je tím protaženo, zatímco si dáte kávu, vyjede ven s novým motorem. 

> Čerpací stanice skončí. Parkovací hodiny jsou nahrazovány elektroměry, které vydávají elektřinu. Všechny společnosti instalují elektrické nabíjecí stanice. 

> Každý z hlavních výrobců automobilů již vyčlenil 5-6 miliard dolarů, na nové továrny, které budou vyrábět jen elektromobily. 

> Uhelný průmysl skončí. Ropné společnosti odcházejí. Vrtání ropy přestane. Co budeme používat, abychom měli elektrickou energii ???? Aktuálně používáme uhlí a ropu k roztáčení turbín. 

> Domy budou vyrábět a skladovat více elektrické energie během dne a pak ji používat a budou ji prodávat zpět do sítě. Energetická soustava ji uloží a odvede do průmyslových odvětví, která jsou vysokými uživateli elektřiny. 

> Dnešní děti uvidí osobní auta pouze v muzeích. 

> TATO BUDOUCNOST se blíží rychleji těžko zvládnutelným způsobem! 

> V roce 1998 měl Kodak 170 000 zaměstnanců a prodával 85% veškerého fotografického papíru po celém světě. Během několika málo let zmizel jejich obchodní model a zbankrotovali. 

> Co se stalo s Kodakem se stane v mnoha průmyslových odvětvích v příštích 5-10 letech a většina lidí to neuvidí přicházet. 

> Mysleli jste si v roce 1998, že o 3 roky později nebudete už nikdy znovu fotografovat na filmu? 

> Přesto byly digitální fotoaparáty vynalezeny v roce 1975. První z nich měl pouze 10 000 pixelů, ale následovaly Mooreův zákon. Stejně jako u všech exponenciálních technologií, bylo to na čas nějaké zklamání, než se stalo takové řešení nadřazeným a během několika málo let se stalo hlavním proudem. Nyní se to opět stane (ale mnohem rychleji) s umělou inteligencí, zdravím, autonomními a elektrickými automobily, vzděláním, 3D tiskem, zemědělstvím a pracovními pozicemi. 

> Vítejte ve 4. průmyslové revoluci - vítejte v EXPONENCIÁLNÍM VĚKU! 

> Software v příštích 5-10 letech naruší většinu tradičních odvětví. 

> Uber je jen softwarový nástroj, nevlastní žádné automobily, přesto je to největší taxi společnost na světě. 

> AirBnB je nyní největší hotelovou společností na světě, ačkoli nevlastní žádné nemovitosti. 

> Umělá inteligence: Počítače se stanou exponenciálně lepšími v chápání světa. Tento rok (2017) počítač porazil nejlepšího hráče Go na světě, o 10 let dříve, než jsme čekali. 

> V USA mladí právníci již nedostávají práci. Díky technologii IBM Watson získáte právní poradenství (zatím pro více či méně základní věci) během několika vteřin, s 90% přesností ve srovnání s 70% přesností, když to dělají lidé. Takže pokud studujete práva, okamžitě s tím skončete. V budoucnosti bude o 90% méně právníků, zůstanou pouze vyjímeční mezioboroví specialisté. 

> Watson již pomáhá zdravotním sestrám diagnostikovat rakovinu, je čtyřikrát přesnější než zdravotní sestry. 

> Facebook nyní má software pro rozpoznávání vzoru, který dokáže rozpoznat tváře lépe než lidé. V roce 2030 budou počítače inteligentnější než lidé. 

> Autonomní vozy: V roce 2018 se veřejnosti představí první samořiditelný autonomní automobil. Okolo roku 2020 začne být narušováno celé toto průmyslové odvětví. Už nebudete chtít mít vůz. Zavoláte si auto telefonem, objeví se na vaší adrese a doveze vás k cíli. Nebudete je muset zaparkovat, zaplatíte pouze za ujetou vzdálenost a můžete při cestě něco dělat. Dnešní malé děti nikdy nedostanou řidičský průkaz a nikdy nebudou vlastnit vůz. 

> To změní města, protože na to budeme potřebovat o 90-95% méně aut. Můžeme pak přeměnit bývalá parkovací místa na parky. 

> Každým rokem zemře 1.2 milionu lidí v celosvětových dopravních nehodách. Dnes máme jednu nehodu na každých 60.000 km, s autonomní jízdou, to klesne na 1 nehodu za 10 milionů km. 

> To každoročně ušetří 1 milion životů. 

> Většina automobilových společností nepochybně zbankrotuje. Tradiční automobilové společnosti zkoušejí evoluční přístup a staví jen čím dál lepší auto, zatímco tech společnosti (Tesla, Apple, Google) mají revoluční přístup a staví počítač na kolech. 

> Mnoho inženýrů z Volkswagenu a Audi je z Tesly naprosto zděšeno. 

> Pojišťovny budou mít obrovské problémy, protože bez nehod se pojištění stává 100x levnějším. Jejich model pojištění automobilů zmizí. 

> Trh z nemovitostmi se promění, protože když můžete pracovat po cestě, lidé se přesunou dál, aby mohli žít v krásnější čtvrti. 

> Elektrické automobily se stanou hlavním proudem kolem roku 2020. > Města budou méně hlučná, protože všechny nové automobily budou fungovat s elektřinou. 

> Elektřina se stane neuvěřitelně levnou a čistou: solární produkce elektřiny roste exponenciálně po dobu 30 let, ale až nyní vidíte drtící dopad. 

> V loňském roce bylo celosvětově instalováno více solárních zdrojů energie, než fosilních. Energetické společnosti se zoufale snaží omezit přístup k síti, aby zabránily konkurenci domácích solárních instalací, ale to jednoduše nemůže pokračovat ... technologie se o tuto jejich protistrategii postará. 

> S levnou elektřinou přichází levná a dostupná voda. Odsolení slané vody nyní vyžaduje pouze 2 kWh na metr krychlový (5,30 CZK slovy: pět korun třicet haléřů). Na většině míst nechybí voda, chybí jen pitná voda. Představte si, co bude možné, pokud někdo může mít tolik čisté vody, kolik chce, téměř bez nákladů. 

> Zdraví: Letos bude vyhlášena cena Tricorder X. Existují firmy, které vytvoří zdravotnický přístroj (nazývaný "Tricorder" od Star Treku), který pracuje s telefonem, který naskenuje vaši sítnici, pořídí vzorek vaší krve a do kterého si dýchnete. Přístroj pak zanalyzuje 54 biologických markerů, které identifikují téměř jakoukoli nemoc. Bude to levné, takže za pár let budou mít všichni na této planetě přístup k lékařské analýze na světové úrovni, téměř zdarma. 

> 3D tisk: Cena nejlevnější 3D tiskárny se snížila z $ 18,000 na 8.460 CZK za 10 let. Zároveň se staly 100 krát rychlejšími. Všechny hlavní obuvnické společnosti již zahájily 3D tisknutí bot. 

> Některé náhradní díly letadel jsou již dnes 3D tištěny na vzdálených letištích. Mezinárodní kosmická stanice již nyní disponuje tiskárnou, která eliminuje potřebu velkého množství náhradních dílů, které v minulosti používali. 

> Na konci letošního roku budou mít nové smartphony možnosti 3D skenování. Potom si můžete 3D naskenovat nohy a vytisknout perfektní boty doma. 

> V Číně již 3D vytiskli a postavili kompletní 6-ti patrovou kancelářskou budovu. Do roku 2027 bude 10% všeho, co se vyrábí, 3D tištěno. 

> Obchodní příležitosti: Pokud přemýšlíte o pracovní pozici, nejprve si položte otázku: "Budeme to v budoucnosti vůbec mít?" A pokud odpověď zní ano, tak se zeptejte, jak toho můžete dosáhnout dříve. 

> Pokud to nefunguje s vaším mobilem, zapomeňte na to. Jakákoli myšlenka určená k úspěchu ve 20. století je odsouzena k neúspěchu v 21.století. 

> Práce: 70-80% pracovních míst v příštích 20-ti letech zmizí. Vzniknou spousty nových pracovních míst, ale není jasné, zda v tak krátké době bude takových míst dostatek. 

> Zemědělství: V budoucnu bude v prodeji zemědělský robot za 2115 CZK. Zemědělci ve třetích zemích světa se pak budou moci stát manažery svého oboru, místo aby pracovali celý den na svých polích. 

> Aeroponie bude potřebovat mnohem méně vody. První petriho miska produkující telecí maso je nyní k dispozici a v roce 2018 to bude levnější, než hovězí z krávy. Právě nyní krávy využívají 30% všech zemědělských ploch. 

> Představte si, když už ten prostor nebudou potřebovat. 

> Existuje několik startupů, které na trh brzy přivedou hmyzí proteiny. Obsahují více bílkovin, než maso. Bude to označen jako "alternativní zdroj bílkovin" (protože většina lidí stále odmítá myšlenku stravování se hmyzem). 

Zaplať bůh, že nás starších se to už nebude týkat.

RNDr Václav Větvička predikuje a varuje

V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800 - 1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů. Přečerpáváním zdrojů počínaje a ekologickou devastací konče. Kupodivu, naše tzv. "elity" svůj požadavek na udržitelný způsob života neadresují těm, kteří ho prokazatelně nežijí ani trochu. Pojďme si říct pár fakt: Evropa nejhustěji zalidněný kontinent na světě (tolik k představě, že je to Evropa, která by měla pojmout všechny potřebné světa) V roce 1970 ji obývalo cca 680 milionů lidí. Nyní je to asi 718 milionů lidí. Přírůstek 38 milionů za půlstoletí. A většina z toho nejde na vrub Evropanů.

Turecko 1927 - 13.6 milionů obyvatel > 2011 - 75 milionů obyvatel Turci se tedy zpětinásobili za 80 let!

Afghánistán 1979 - 15.5 milionů obyvatel > 2015 - 32.5 milionů obyvatel Afghánců je tedy dvojnásobek za 35 let a to tam jede celou dobu válka!

Niger 1960 - 1.7 milionů obyvatel 2011 - 16 milionů obyvatel > Nigeřanů je tedy více než osminásobek za 50 let. Chlapíci!

Nigérie 1950 - 33 milionů obyvatel > 1991 - 88 milionů obyvatel 2006 - 140 milionů obyvatel 2014 - 177 milionů obyvatel Co dodat?

Egypt 1945 - 18.5 milionů obyvatel > 2004 - 73.5 milionů obyvatel Odhad pro rok 2025 - 103 milionů obyvatel Z jednoho Egypťana po druhé světové válce jsou dnes čtyři. …

Při stejném chování by dnes na území ČR žilo 40 milionů Čechů To už by nám bylo dost těsně v naší kotlince, není-liž pravda? A zapomeňte na nějaké přírodní rezervace a parky, vše by muselo být zastavěné.

Tak to bylo několik států jako vzorek. Celkově žilo v roce 1990 v Africe 642 milionů obyvatel a v roce 2004 již téměř miliarda. Organizace zabývající se demografií odhadují, že do roku 2050 (za 35 let) to bude dvojnásobek. Tedy prakticky 2 miliardy. Celá Afrika má přírůstek 50 milionů lidí za rok. To je jedna Francie ročně!

Nevěřím proto Zeleným stranám a ekologickým organizacím, že myslí svůj boj za trvale udržitelný stav světa vážně. Kdyby ano, museli by ho především cílit na ty, kteří se replikují jako vačice. Ale to ne, to je lid jimi chráněný, zdá se. Tam míří neustálá potravinová a lékařská pomoc a na této explozi se tito dobráci přímo podílí. Ne, nemohou to myslet vážně. Domnívám se tedy, že celé to ekologické běsnění je jen snaha o vytvoření jakéhosi nového náboženství, pod jehož praporem se snaží sjednotit globalizovaný lid.

Ano, my Evropané se většinou budeme chovat ekologicky i bez poučování. Budeme snižovat svoji spotřebu pokud to bude nutné, budeme vyvíjet sofistikované, prostředí nezatěžující technologie, budeme se nejspíš vracet k šetrnému zemědělství, které nebude vyčerpávat půdu způsobem, aby se za pár let změnila v mrtvou hmotu. Ale bude nám to houby platné, pokud ta větší část světa bude stále větší. Protože i nejekologičtěji se chovající lidé (a já mám silné pochybnosti, že v přítomném okamžiku ukotvení lidé se tím vůbec budou ochotni trápit), potřebují jídlo, vodu a prostor. Pokud jich bude příliš, nakonec tu planetu sežerou.

V těchto souvislostech se mi jeví jako zajímavé, jak nyní všichni řeší klimatické změny, jak bude v Africe nedostatek a jak se tedy máme připravit na migrační vlny. A nikdo z těchto futurologů zatím nezmínil, že existuje daleko bezpečnější řešení problému, než je přesun mas lidí na nejhustěji zalidněný kontinent. Prostě změnit reprodukční chování. Afrika má dost zdrojů na to uživit takové počty lidí jaké v ní žily například v roce 1950. A naopak, žádný kontinent nemá dostatek zdrojů, aby uživil masu lidí, která se každých 50 let zdvojnásobí.

Já bych ještě dodal: Kromě růstu populace rostou extrémně nároky na zdroje a množství odpadů na jednotlivce. A to je náš příspěvek k sebezničení. Naše vynalézavost a pracovitost, touha po pohodlí a luxusu. Zmíněné národy či etnika přebírají náš neskromný způsob života - aniž by se přičinily vynalézavostí a pracovitostí a ještě mají dojem, že mají právo na stejnou úroveň jako my a že my jim to musíme zajistit. My se s tím budeme těžko potýkat, kvůli hamižnosti a neskromnosti. Od výše zmíněných to ani nelze očekávat. Zejména nás, chudší bělochy, ohrožuje ještě výprodej naší půdy, zdrojů, podniků těmi bohatšími. Jak třeba Němci, tak Číňany, nebo Araby. Takže jde o boj o životní prostředí, zdroje a o vlastní existenci. Ten boj už začal, ale někteří z nás stojí na straně protivníků pod debilními hesly a ostatní jako by si to neuvědomovali.

Jak porazit Rusko – ale proč? (Došlo mejlem).
Přes veškeré úsilí v mediální válce, přes uvalené sankce a permanentní vyrábění Ruské hrozby, začíná varianta přímého vojenského střetu. Propaganda války dostatečně otupila vědomí populace a nyní už zbývá odhodit masky a burcovat ve jménu hodnot národy do boje. Vincent Pribula
Výdaje na zbrojení rostou, válečná osvěta jde do škol a slovo zadržet Rusko je každodenním slovníkem hlavních médií. Nositelé Nobelových cen míru a strůjci barevných pučů radí zdebilizovaným masám nepodléhat ruské propagandě za žádnou cenu. Plány západních mocností, které vypracovaly pro Rusko, jsou stále stejné. Ponechat pouze15 milionů Rusů na jejich vlastním území. Britská premiérka Margaret Thatcherová za tento projev sklidila velké ovace a uznání. Plán pokračuje. Zdroje Ruska musí být rozděleny. Ještě je třeba doladit poslední obraz světové krutovlády v Rusku a pak už všichni budou souhlasit s vraždou ruského prezidenta Putina. Putin je démon a musí být nejlépe zavražděn jako Sadám Husajn a M. Kaddáfi.
Kdo pamatuje na záběry Clintonové a Albrightové, jak dámy jásaly nad umučeným prezidentem, udělá se každému obraz o kvalitě osobnosti kandidáta hlavy USA !!!
Rusko není Libye a Putin je Rus a Slovan. A ty jeho jaderné zbraně, co s tím? Slušná armáda, velké území, vlastní zdroje a místo žoldáků národ vlastenců. Mentalita Rusů, proti početně větší armádě paktu NATO s dobrou vojenskou technikou. Celá slavná Evropa a její hodnoty je parta korporátních magnátů, ale ne válečníků. Ta má jít do války s Ruskem?
Evropské mocenské elity nejsou schopny vyřešit vlastní problémy, vlastních lidí. Nejsou schopny jednat o ničem jiném než o vlastním prospěchu. Přes smlouvy, které v minulosti podepsaly, se vždy vzájemně zradily. Tento spolek elitářů, žijících v jiné realitě, má svého vůdce ze zámoří. Pro světového četníka neplatí žádná pravidla, určuje je sám a stejně tak nám určí i nepřítele. Nic jiného, než prachsprosté napadání států a zabírání zdrojů, se ve světové politice nedělo a neděje. Války ve jménu svobody jsou největším pokrytectvím mocenských ekonomických elit.
O žádná lidská práva a demokracii nejde! Jen zájmy, moc a ovládnutí zdrojů včetně distribuce. Tito největší světoví zločinci zneužili každého slova humanita. Kdo se podílel na válkách v Kosovu a kdo rozpoutal peklo v Africe? Veškeré novodobé vraždění mají na svědomí USA, Francie, Anglie a Itálie. Koloniální státy svojí historií i současností. Celé africké tažení slavná OSN přikryla mlčením. Všichni váleční štváči, celá propagandistická nezisková armáda, politická garnitura včetně korporátních médií.
Ti všichni podporují válku o zdroje. Kdo ovládne zdroje v Rusku, bude pánem nad distribucí uhlíku a pitné vody v celosvětovém měřítku. Pohled na lidská práva v Rusku a v Číně je alarmující a musí se správně tyto státy trestat, neustále jim připomínat jakou krutovládu páchají. Zajímavé, že ten samý pohled celé západní společenství nenastaví v případě USA, Francie, Saúdské Arábie, Kuvajtu, Kataru a dalších muslimských zemí včetně Turecka. Toho všeho jsou si Rusové vědomi. Vědí, oč jde, nechtějí přijmout korporátní model vlastnictví zdrojů.
Vědí jaké pokrytectví a dvojí metry používá západní humanita. Kdo má vlastní zdroje, není pod tlakem a může vyjednávat. Rusko potřebuje mír a vydrží mnoho urážek. Pečlivě si hlídá vnitřní stabilitu a má sílu odolat i státnímu převratu. Studená válka nikdy neskončila, jen změnila formu. Jak tedy porazit Rusko?
Sankce vydrží, armáda je připravena. Zhroucení SSSR se po druhé opakovat nebude. Všichni zapomněli, že dnešní Rusko není SSSR za dob Jelcina.
Vojenští stratégové mají plán, malé pobaltské státy jsou klíčové a blízko ruských hranic. Polsko má trauma z historie a slíbenou možnost stát se evropskou velmocí. Ukrajina nesplnila zadání zahájení války i přes pomoc vyškolených instruktorů, nezabralo ani sestřelené letadlo.
Další pokus o střet nevyšel paktu NATO v Turecku. Umučení pilotů nezabralo na Ruské emoce a touze po odplatě.
Jak začít velkou válku a zbavit Rusko jednou provždy zdrojů?
Plánů mnoho, klíčové jsou Ruské hranice a zážeh na Evropě. Osvědčená taktika z historie! Provokace co nejblíže u hranic Ruska a za nutné podpory Slovanů. Vojenské obkličování Ruska nemůže být jen v rukách Anglosassů. Něco by tam nehrálo. V rámci strategie musejí i Slovanské národy chtít zničit Rusko. Plán rozšiřování paktu NATO se ukazuje jasně.
Stejně jako instalace Čecha, generála Pavla do vysoké funkce NATO, jako Tuska, Poláka do EU. Jen s pomocí Slovanských národů lze ublížit Rusku nejvíce. Ve vzduchu je další provokace, taková, která musí zahrát na emoce a vyvolat chuť jít do války. Akce pod falešnou vlajkou jsou běžná praxe vojenské strategie. Neustálé obkličování Ruska paktem NATO co nejvíce k hranicím, vojenské manévry, hrotit napětí. Z toho dříve či později musí eskalovat střet. Válka mezi Ruskem a paktu NATO je nastartovaná a téměř nevyhnutelná.
Sankce nebudou nikdy zrušeny a celá válečná mašinérie se jen tak nezastaví. Zadržování Ruska znamená, navést co nejvíce těžkých zbraní k jeho hranicím, dobudovat odpalovací základny kolem celého území Ruské federace.
Samotná simulace války Rusů proti Evropě a USA překonává silou zbraní a následků peklo vynásobené tisíci. Opět další vlastenecká válka za přežití nebo smrt. Motivace dobít - proti odhodlané obraně své země? Válka vzejde na hranicích Ruska a Pobaltské státy pro tento účel budou obětovány i s divizemi NATO.
Důležité je pro mocenské elity - přímo nezasahovat a ponechat zážeh boje na armádě. Počátek války s Ruskem vzejde rychle, ale nejdříve proběhne strategický klid před bouří. Jako blesk zasáhne informační pole zásadní sdělení pro občany ze zemí paktu NATO - Rusko porušilo provokacemi světový mír na více místech - jsme ve válce. Lavinu křiku zajistí média za doprovodu Hollywoodských katastrofických záběrů o ruské agresi. Bude to největší a poslední divadlo, které sehrají super elity s jejich politickými pěšáky. Všichni budou svorně volat, zničme Rusko a budou mít na to pár minut. A pak se přemístí do svých, po mnoho let budovaných podzemních krytů. Jen v USA je těchto chodeb stovky kilometrů – pozor jen pro zasvěcené!
A co reakce Ruska obklíčené státy paktu NATO?
Taktické jaderné střely uvedené k bojové pohotovosti splní rozkazy. Cíle známé, členské země NATO a USA. Kdo si myslí, že ČR je z toho vyňata, tak ať se ihned vzpamatuje. Obrovské početní převaze armád NATO je nemožné odolávat dlouho konvenční technikou. Rusko se bude muset bránit jaderným arzenálem.
Počítejme spálené země do 5-10-20 minut, je to celá Evropa a o pár minut později Anglie. PVO zachytí max. 30% střel, ale další zasáhnou přesně cíle. Po prvních jaderných vzájemných úderech bude marná snaha vrchních velitelství ukončit apokalypsu. Emoční paralýza vymaže u všech stran politickou dohodu. Systém boje je nastaven mimo člověka a tak se s tím počítá. Ruské ponorky odpálí veškeré jaderné střely na Východní Pobřeží USA. Čas 5-10. minut. První vzájemné údery povedou jako vždy na velitelství a základny, následně na aglomerace, elektrárny, strategické zdroje průmyslu. Vše, co je životně důležité pro stát bude vzájemně zničeno.
Ruská velká města včetně Moskvy dostanou pravděpodobně vodíkové údery, které jsou ničivější než atomové pumy.
Automatizovaný ruský systém řízení jaderné války pochopitelně odpálí nejsilnější balistické střely Topol a Satana na vybrané cíle v EU a USA. Jak se zachová Čína a celá Asie? Globální výměna úderů je v současných vojenských odhadech 5300 taktických střel a 6000 střel středního doletu k okamžitému použití. Takové množství střel přetíží PVO obou stran. Na Rusko dopadne v prvních 60. minutách 2500 taktických střel a po 5-ti hodinách skončí velký ohňostroj. Aktualizovaný odhad na sílu jaderných zbraní a počet mrtvých je 60 -100 milionů okamžitě. Do 15. dnů následně, vlivem radiace a spadu, kontaminace prostředí 300-400 mil. lidí. Do půl roku 800 milionů na souhrn všech devastujících následků zničení základních životních zdrojů. Na odklízení mrtvol nebude mít žádný stát kapacitu. Ve všech zasažených státech přestane fungovat infrastruktura, průmysl, zdravotní systém. Pokud si lze představit chaos s mentálním
strádáním těch, co přežijí, pak máme obraz, příčinu a důsledky mocensky posedlých psychopatů Západu.
Všichni podporovatelé sankcí a nepřátelství vůči Rusku mohou krom válečného odhodlání sdělit svým dětem na politických přednáškách, jak bude vypadat válka s Ruskem. Vyprovokovat jadernou velmoc k válce je snadné, ovšem zastavit její průběh nelze. Vojenští velitelé a politici vylezou z bunkrů a odeberou se do Austrálie, jednat o novém světovém řádu. Austrálie a Kanada jsou země, na kterých se elity dohodly, že zůstanou ušetřeny.
Publikace o dopadu jaderné výměny mezi NATO a Ruskem jsou k dispozici a každý si může udělat vlastní závěr.
Představa vojenských stratégů v USA, že proběhne opotřebovávací válka s Ruskem, která ho bude bolet je mimo realitu. Rusko nepůjde cestou obrany jen na svém na svém území. Početně se nevyrovná jak technikou ani počtem vojáků. Nemá volbu, a proto jasně dalo najevo, že použije nejsilnější zbraně ke své obraně. Je celá Evropa opravdu tak hloupá a má tak lokajské politiky, kteří oddaně poslouží vlastnímu zániku? Vážně si někdo z papalášů Evropské komise a vedení NATO myslí, že lze Rusko vyhladovět sankcemi a poté je vojensky porazit bez jaderných zbraní? Proč tak lokajsky poslouchají USA? Možná příčina je přidělená moc i profit, druhá skupinová hloupost a to vše uzavírá dlouholeté špehování nejvyšších špiček Evropských státních pohlavárů, ministrů a prezidentů. Spojenci odposlouchávali spojence. Dnes, vše ok. Zase se objímají a mají se rádi více jak včera. Jak nám odpoví naši generálové včetně Pavla? Zadržují Rusko, nebo připravují první úder? Jak sám Pavel tvrdí, Rusko je největší hrozba, větší jak migrace. Možná, že jsou v éteru Informace z minulosti a obava, že by je mohl využít nepřítel. Kdo ví? Po celém letitém špiclování našli všichni postižení společnou řeč i společného nepřítele. Každodenně omílané Evropské hodnoty a západní kultura je jen divadlo a vrcholné pokrytectví. Tento spolek je nutné reformovat, postavit na jiných a férových základech. Je třeba odvolat celé vedení EU a slavnou komisi. Současné elitářské uskupení je nutné odstavit z funkcí a zbavit je řídících procesů na všech úrovních. Demokraticky se musí Jednotlivé národy všech členských států zbavit parazitů. Je v zájmu všech, zrušit sankce proti Ruské federaci a začít normálně obchodovat a narovnat vztahy. Evropa musí najít odvahu odmítnout diktát USA. Pakt NATO se ukázal, že není obranný, ale útočný spolek jestřábů hájící ekonomické zájmy globálních mocenských elit. Jak a v co, NATO transformovat? To je úkol pro nové politiky, kteří jsou připraveni provést reformy a chtějí zabránit globální válce. Bez výměny současných politiků není řešení. Protože se nikdy v historii nepodařilo zabránit žádnými prostředky válce, je více pravděpodobné, že nezabrání nikdo té další plánované. A stejně dopadne i pokus reformovat EU. Evropská šlechta s námi vydrží opravdu až do konce?
Celý proces řízené debilizace zakončí Darwinova mez a past.
Dokáží naši volení zástupci domyslet, co nastane, pokud po našich lidech budou chtít válčit s Ruskou federací a pod vlajkou paktu NATO a zabíjet Slovan Slovana? Jaká bude reakce veřejnosti, bojovníků za svobodu, posledních našich hrdinů, že Rusko je nepřítel? Mediální štvavá masáž a hon na takzvané proruské weby nabírá na síle, že už malé děti vidí v Rusku peklo se Satanem. Zapojeni jsou všichni kluci a holky z
neziskovek, celebrity a nesmíme zapomínat na samozvané aktivisty. Úloha medií, celebrit je klíčová. Informační válku zvládají výborně.
Nepřítel je znám, jen našinec je stále nějak málo odhodlán k boji. Elita z řad skutečných novinářů je odstavena. Petránek se údajně pomátl a tak nám politické analýzy tvoří 20. letí aktivisti z nadací, mozkových trustů. Martin Koller, který popisuje velmi pravdivě a profesionálně situaci se může upsat a odezvou je ticho.
Pokud porovnáme souvislosti, využijeme znalosti o složení a mentalitě všech vrstev České a Moravské populace, máme vzorec pro analýzu. Tupá a zhýčkaná mládež líná pracovat a duševně se namáhat. Střední generace bojuje o chleba a senioři se ve všem ztratili pod tíhou nízkých důchodů. Vrcholní papaláši chtějí jen business a 3,5 milionů lidí v bídě do války s Ruskem nechce. Národní armáda neexistuje a mobilizace může přinést jistý druh morálních zábran a možnou politickou změnu na generálním štábu.
Stejná situace a stejné nástroje debilizace mas probíhají v celé EU. Mnoho trefných komentářů pokládá otázky, za co bojovat? Za rozkradený stát, za majetek nadnárodních korporací, za mega milionáře a vládnoucí elity? Za svobodu ve které je mamon na prvním místě? I to je vyřešeno.
Neochotu mas bojovat vyřeší strůjci nového světového řádu (NWO). Prostě ji začnou žoldáci. Žádná jednání, žádná kapitulace, rychlost zahájení války musí předběhnout všechny informační kanály. Rusko se bez jaderných zbraní neporazí a jaderná válka nebude jen na území Ruska. Geopolitická situace je mnohem horší, než za Kubánské krize. Státy, které ve druhé světové válce napadly dnešní Rusko, jsou opět součástí jeho obkličování.
Pro souvislost stability i křehkosti současného systému je třeba zmínit fatální věci.
Pár přírodních výkyvů, dokáže paralyzovat celé státní i politické zřízení a změní je na maladaptivní. Měsíční výpadek vody a elektrické energie způsobí apokalyptický stav společnosti. Po dvou měsících se totálně zhroutí každý systém i bez velké války a tím uvrhne všechny lidi do chaosu. Kdo připravuje válku a nepřímo ji podporuje ničením zdrojové stability jiného státu, chce vyhladovět obyvatelstvo zavedením nedostatku a tím docílit svrhnutí vlády, musí počítat i s následky. Rusko už nemá kam ustoupit, nikdy neustoupilo. Všechny státy, kterým přineslo svobodu, ho dnes zrazují a připravují se na válku. Křehkost systému na denních dodávkách všech zdrojů je doslova děsivá.
Pro mocenské elity jsou to postradatelné aspekty, příliš mnoho lidí, kteří ubírají zdroje. Rusko žádný stát ani Evropu nenapadne, má své zdroje na mnoho set let. Poslední největší světové zdroje a ke své obraně má jediného spojence - jaderné zbraně. 

Vincent Pribula

Zajímavé názory doktora Luckého (došlo mejlem).

Západní koncept vitamínů nemá k imunitě žádný vztah.

1. Zaměřte se na povrch těla - nejen na teplé oblečení, ale i péči zevnitř. Tělo je na podzim a v zimě náchylnější k onemocnění, protože jindy expanzivní energie se ukládá k spánku a regeneruje se. Z toho důvodu je třeba dostat energii na povrch a cíleně vytvářet energetické brnění.
2. Vařte zázvor a vězte, že ty opravdové léčivé účinky se nevypaří. Číňané vypozorovali, že vařený zázvor má lepší zdravotní účinky, než ten syrový, navzdory tomu, že tento proces ničí některé vitamíny. Ideální je zázvorová voda ze sedmi plátků. Bez medu a citrónu!
3. Když jste nemocní, na citrón zapomeňte. Kyselost citrónu totiž energii, kterou chceme dostat na povrch, naopak vtahuje dovnitř. Proto po odeznění hlavních příznaků nemoci kašleme. Myslíme si, že na nás vlezlo zase něco jiného, co bychom měli léčit jinak. Podle Číňanů je to ovšem stále tatáž nemoc a my jsme ji nezvládli.
4. Dopřávejte si teplé snídaně. Více než na nadměrný vitamínový doping bychom se v zimě měli zaměřit na vytváření vnitřního tepla. Základem jsou teplé snídaně ve formě vývarů a kaší, během dne pak lehce kořeněná jídla.
5. Nezapomínejte na skořici. Že skořice zahřívá, to je známá věc. Opravdové imuno-stimulační účinky nemá ovšem kůra, která se běžně prodává, ale pouze větvičky. Ty seženete ve formě léčiva.
6. Čerstvé ovoce a zeleninu jezte v zimě jen výjimečně. Opravdu to s těmi vitamíny není tak horké, jak se říká. Čerstvé ovoce a zelenina ochlazují organizmus a to je přesně to, co v zimě nepotřebujeme. Způsobují totiž, že se naše cévy dostatečně neprokrvují a takto nedávají průchod imunitě, když potřebuje vyrazit do boje.
7. Nepotlačujte pocení. Když se tělo potí, znamená to, že se uzdravuje - vytlačuje energii zanesenou škodlivinami (bakteriemi či viry) na povrch kůže a odtud z organizmu ven. Pokud tento proces potlačíme, aby nám nepřekážel v aktivním životě, koledujeme si o nepříjemné následky v podobě vleklých bronchitid nebo rým.
8. Chraňte si celé tělo, nezapomínejte na ruce. Zatímco v létě do nás podle Číňanů vnikají bakterie a viry přes nos a ústa, v zimě je to kůže. Stačí tedy málo ponožek nebo vycházka v mrazu bez rukavic a máme nevítanou návštěvu.
9. Zchlaďte svou mysl. Čínská medicína upozorňuje, že v chřipkovém období bychom si měli dát pozor na emoční vypětí. To totiž přehřívá náš systém a když do takového terénu vtrhne chlad, exploduje nemoc i při sebemenším impulzu mnohem silněji.

A na závěr - příliš nepracujte. Dovolte si více odpočinku. Na podzim se celá příroda připravuje k spánku a i my bychom měli v aktivitách polevit. Těžko tohle vysvětlíte svému zaměstnavateli, ale pokud to vaše situace aspoň trochu dovolí, odsuňte náročné povinnosti na jaro.

Tak to vidí Alexandr Tomský. ( Došlo mejlem.)

...Můj otec, významný archeolog, se narodil v rodném domku národního buditele Františka Ladislava Heka, předobrazu literárního F. L. Věka. Na školní výlety jsme jezdili do Babiččina údolí, po stopách Jiráskových děl (Ostaš, Peklo), a z Hronova dokonce pocházel můj prastrýc, spisovatel Egon Hostovský. Lákaly mě i výpravy s vlastivědným kroužkem a sám jsem později na kole bjížděl české hrady a zámky. Dodnes slzím, když zazní „a to je ta krásná země...“. V české literatuře jsem našel svou vlast, chodil na recitaci, vyhrál jsem i literární soutěž. Šedesátá léta pak vytvořila z poezie zakamuflovaný protest proti režimu. Založením exilového nakladatelství v Anglii jsem i já protestoval proti zákazu několika set spisovatelů. Nazval jsem je Rozmluvy – od rozmlouvat. Hlavně ateismus a socialismus.
Matka byla židovka jen částečně po otci, jenž utekl do Polska z Haliče. V rodném Přemyšlu chodila do katolického lycea. Když vypukla válka, studovala medicínu ve Lvově a při rozdělení Polska mezi třetí říši a SSSR v roce 1939 se ocitla pod sovětskou okupací a nemohla domů. Sovětizaci provázely hromadné popravy, teror, deportace statisíců na Sibiř. Vlaky denně vyvážely za Ural učitele, právníky, kněze, buržoazii, byť šlo třeba o trafikanta. Matčini spolužáci mizeli z poslucháren. Její movitý strýc ji bohudíky propašoval přes ostnatou hranici do Rumunska, odkud pokračovala do Rakouska, kde sloužila jako zdravotní sestra do konce války. Na cestě domů ji zastihl v Praze otcův telegram: Zatím nejezdi, maršál Rokossovskij pro Rudou armádu rekvíroval polské železnice. Ale ani po únorovém puči ji komunisté domů nepustili.
Mayová je v politice opatrná a umírněná, nemá myslitelskou hloubku Thatcherové. Přečtěte si Margaretino Umění vládnout a uvidíte, jak navrtala Konzervativní stranu a odvrátila ji od evropské unifikace, jak uměla vysvětlit, že nelze beztrestně budovat utopii – ta vždy vede k rozvratu. Už ve svém slavném projevu v Bruggách (1988) zahájila brexit. O generaci mladší vikářova dcera Mayová v euroskepsi vyrůstala. Ale za jednu větu by dostala od Thatcherové metál – za charakteristiku nadnárodní elity, jež je všude doma, ale domov postrádá. „Jste-li občanem světa, jste občanem odnikud.“ Tihle kosmopolitní bezdomovci – podobně jako mí předci, dokud si opět nevytvořili svůj národ v Izraeli -, tahle samozvaná aristokracie, jež věří v jedno nedělitelné lidstvo bez kulturních, národních hranic, usiluje pomocí abstraktních pravidel a institucí o globální vládu. Nelze milovat abstrakci, jako je Unie. Proto se tak často zmatení takzvaní obyčejní lidé bouří v obraně domova. Jejich posmívaný instinkt plně sdílím.
EU je utopický projekt, nesmírně nákladný a ekonomicky škodlivý, taková babylónská věž, která se zřítí. Stavíte na vnitřně rozporném základě. Podívejte se, jak sílí nacionální strany a populisté všeho druhu. Nebyli by tu, kdyby nebyla EU. Po genocidní světové válce neměl imperiální šovinismus šanci. Zuřivou pudovou reakci lidí vyvolala v život teprve šílená inženýrská integrace a potlačování národního státu, našeho jediného domova, byť jistě sdílíme evropskou civilizaci, a to i s Austrálií. Lidový odpor proti antidemokratické, neodvolatelné, ideologické kvazivládě v Bruselu je správný. Kéž by se k němu tak jako v Anglii přidalo více vzdělanců. Nepotřebujeme být součástí nějaké nadnárodní říše ani kvůli hospodářství, ani kvůli bezpečnosti. Impérium škodí ekonomice, je příliš velké a byrokratické, začne stagnovat jako každý mohutný podnik. Udržuje se jen silou své moci, rozhodně ne demokratické. Nezapomínejme, že hospodářský úspěch Evropy spočíval v obchodní konkurenci a inovaci malých národů. Samozřejmě že si státy vytvářejí bezpečnostní aliance. Unie však vznikla z komplexu světové války a mylného názoru na nacionalismus. Byli to vlastenci, kteří umírali v odboji proti Hitlerovi. Někdy si připadám jak v Československu 60. let, když poslouchám ty unionistické lži o pokroku, spolupráci a míru, historické nevyhnutelnosti, konci dějin, opět „tábor míru a socialismu“. Poválečný mír zajistila atomová puma a NATO, jak řekl Churchill.
Korán jsem musel studovat, najdete v něm krásné pasáže, návod k ctnostnému a zbožnému životu. Ale je i politickým náboženstvím vítězného vojevůdce,  oslavuje pomstu a násilí, je puritánský, sektářský, dělí svět i morálku na území míru a území války. My a oni. Odpuštění a milosrdenství zní stejně, ale za nimi se v křesťanství a v islámu skrývají odlišné významy. Bůh křesťanů nenávidí hřích, který vyvrací podstatu stvoření, ale miluje hříšníka, aby ho z hříchu vysvobodil. Bůh koránu miluje ty, kdo mu jsou podřízeni, a nenávidí ty, kdo v něho nevěří. Jednoduché náboženství prostých lidí. Ježíšovo „mé království není z tohoto světa“ je apolitické... (Výňatky.)

http://neviditelnypes.lidovky.cz/rozhovor-jsem-vlastenec-08u-/p_zahranici.aspx?c=A170629_205833_p_zahranici_wag

Rakovina není nemoc, ale byznys. ( Došlo mejlem.)

Takto s ní zatočíte.
Slova rakovina se nepřestáváme obávat, protože jsme často obklopeni lidmi, kteří na ni onemocněli. Vypadá to někdy, jako by se tato nemoc ani nedala porazit. Rakovina však není skutečná nemoc, tedy nemusela by jí vůbec být. Rakovina je v první řadě byznys a my všichni za ni platíme obrovskou daň.
Miliony lidí trpí rakovinou, bez ohledu na svůj věk a pohlaví. Většina z nich si ani neuvědomuje, jak se s nimi manipuluje.
Existuje kniha s názvem “Svět bez rakoviny” (World Without Cancer), která byla z angličtiny přeložena do mnoha světových jazyků. 

Dnes se vám pokusíme ukázat, proč rakovina není skutečné onemocnění.
Rakovina je jen jednoduchý nedostatek vitaminu B17 podobně, jako je kurděje nedostatkem vitamínu C. Zajištěním si dostatku tohoto vitamínu tak dokáže člověk předejít zbytečným operacím, chemoterapii či ozařování.
Paralely mezi rakovinou a kurdějemi
V minulosti miliony lidí umírali na kurděje. Zřejmě stejné množství lidí na jeho léčení i profitovali. 
Až později se zjistilo, že se nejedná o skutečné onemocnění, ale o jednoduchý nedostatek vitaminu C!
Stejná věc dnes zřejmě platí o rakovině.
Rakovinový průmysl (onkologové, farmaceutické firmy, zdravotní pojišťovny, výrobci přístrojů) je obrovským byznysem, který vydělává miliardy eur každý rok. Tento průmysl se začal ve velkém rozvíjet po druhé světové válce. Pokud si však uvědomíme, že lék na rakovinu je již dlouho známý, pak nás to přivádí k jasnému závěru: rakovina plní kapsy těch, kteří se na jejím “léčení” přiživují.

Jak předcházet a léčit rakovinu
Rakovině se dá předcházet, případně ji i vyléčit následováním těchto 2 jednoduchých tipů:
1. Nepanikařte, zhodnoťte si váš zdravotní stav a snažte se zjistit, o jaký typ rakoviny jde a v jakém je stádiu.
2. Jelikož rakovina je podle této teorie jen obyčejným nedostatkem vitaminu B17 v těle, začněte konzumovat potraviny, které jej obsahují – 15 až 20 jader pecek ze stromového ovoce (jablka, hrušky, švestky, meruňky, třešně a podobně).
Vitamin B17, občas nazýván i leatril, se vyrábí i v čisté formě, bohužel zatím pouze v Mexiku, odkud se pak pašuje do USA a jiných zemí, kde jeho používání kvůli lobbingu farmaceutických firem zatím není povoleno. Jak uvádí Harold W. Manner, autor knihy “Smrt rakoviny” (Death of Cancer), leatrilu je schopen vyléčit až 90% všech případů rakoviny. Nemusí stačit jen v některých velmi pokročilých stadiích. Podobně jako ani vitamin C člověka nezachrání, pokud kurděje pokročil až příliš daleko.
Které potraviny obsahují vitamin B17
Jak jsme již uvedli výše, nejvyšší koncentrace vitamínu B17 se nachází v peckách stromového ovoce.
Kromě toho ho v nižších koncentracích najdete také v následujících potravinách:
Sezamová a lněná semínka, otruby ovesných vloček, pšenice, ječmen, hnědé rýže, Razula, pohanka, luštěniny jako fazole, čočka, hrách, hořké mandle, borůvky, ostružiny, maliny, jahody, sladká oranžová dýně, pivovarské kvasnice, makadamové ořechy, kešu oříšky, klíčky (pšeničné, fazolové, ale i z mnoha jiných semen)

Závěr
O schopnostech selektivního ničení rakovinných buněk vitamínem B17 se ví už celá desetiletí. Nicméně tato informace se dlouho tajila a lékaři, kteří se opovážili ho používat, byli pronásledováni.
Naštěstí dnes v době internetu a sociálních sítí, již nelze takové důležité informace před lidstvem nadále ukrývat. I vy můžete pomoci jejich šířením, například sdílením tohoto článku.

Rozčilení Márie Salákové

Obchodníci a reklamy z nás dělají blbce. Promiňte ten výraz, ale jinak se to ani nazvat nedá. V hypersupermarketu prodávají zázračné „bio francouzské“ kuře už po slevě za 160 Kč kilo, protože prý je vychované na farmě, kde pobíhalo po dvoře a bylo dokrmené cereáliemi.

Cereálie, dřív se tomu říkalo zrní! To se mi navíc spojilo s tvrzením jednoho našeho novináře, který napsal do Fragmentů článek, kde poznamenal, jak naše kuřata jsou namačkána v klecích a krmena antibiotiky. Tak, aby bylo jasno. Vím o čem píšu, protože jsem vysokoškolským vzděláním zemědělec, vyrostla jsem na dvoře mezi slepicemi, husami, kačenami, s kozami, koňmi, ovečkou. Když jsem dostala od rodičů výprask, tak jsem se šla vybrečet krávě na krk. Navíc celý svůj profesní život jsem pracovala v zemědělství, schvalovala porosty jako semenářský agronom, dohlížela na pracovníky „výkupáckých“ laboratoří, zda dobře hodnotí zrniny, pracovala u laboratorního stolu, psala metodiky pro laboratorní a technologické postupy při skladování obilí a výrobě krmných směsí, počítala receptury, navrhovala normy a posledních 10 let lovila na internetu všechno, co se týkalo výživy zvířat, potažmo lidí. Tak mi, prosím, věřte a přečtěte si tento článek, je to ve vašem vlastním zájmu.

Ano naše zemědělství bylo poznamenáno socializací, zcelováním pozemků v nevhodných podmínkách a nevhodnými terénními úpravami, ale to byly spíš výjimky a nebylo to všude. Staří sedláci moc dobře věděli, proč je ta mez tam, kde zrovna je. Celá krajina byla uzpůsobena tak, aby zadržovala vodu. Stejně tak zdravé lesy. Pro člověka je nejdůležitější vzduch, voda a půda. O jakosti vzduchu nemluvím, o jakosti vody a hlavně o jejím množství, které naší současnou krajinou jen rychle prohrne, taky ne a o půdě – o ornici – největším našem pokladu, to by bylo několik stránek málo. Při vstupu do EU jsme měli 120 % potravinovou soběstačnost. Tlak nadprodukce „starých“ členských států EU je tak vysoký, že i třeba v Rakousku, které si berou všichni za vzor hospodaření (viz pan dr. Cílek v nedělní Moravcově debatě) za posledních 15 let zaniklo 40 % malých farem, protože to ekonomicky neustály. Přitom v Rakousku není tolik „hypersuper“ nadnárodních řetězců, a tak každý obchodník musí koupit potraviny kolem sebe a ne je vozit přes půl Evropy, případně zeměkoule, a přesto to malé farmy ekonomicky vzdaly. Tvrdím, že naše zemědělství bylo na vysoké úrovni a plně konkurenceschopné, nebýt nerovných, přímo vražedných podmínek, které mu připravili naši politici.

Jela jsem nedávno po delší době autem po jižní Moravě. Na polích není nic jiného než ječmen, pšenice, kukuřice a řepka. Kde jsou lány vojtěšky, červeného jetele, řepy cukrové i krmné, hrachu, cibule, okurek, jahod, mrkve, bobu … Vždyť už se vůbec nedá sestavit osevní postup. Jaký vliv to má na strukturu půdy, jaký veliký splach je do potoků a řek. To ale není cílem mého článku. Nemáme už žádný dobytek. Jak dlouho mohli zemědělci vydržet výkupní cenu mléka za 5 Kč, když u nejlepšího chovatele se výrobní náklady na 1 litr pohybují k 8 Kč. Tak se podřezaly kravám krky. Chováme se přece ekonomicky! Stejně tak to skončilo u chovů prasat a drůbeže. Nemá kdo žrát jetel, a tak se nepěstuje a není chlévská mrva na hnojení, tolik potřebná pro zachování humusu a udržení vody v půdě, není kde zpracovávat cukr, není kde zpracovávat ovoce a zeleninu. První, co bylo zlikvidováno byla Fruta: v Modřicích, v Miroslavi, ve Znojmě, a cukrovary, kdo je prodal Francouzům? Na jednoho pracovníka v potravinářském průmyslu pracovalo v prvovýrobě, to znamená na poli, v průměru 8 lidí. Že jsou teď všichni na sociální podpoře a nevybereme tolik daní? To nevadí, zvedneme DPH! Že nám ubylo orné půdy o 250 000 ha, že máme na nejkvalitnější orné půdě (kde se pěstovala zelenina) logistická centra, hypersuper a sluneční kolektory, to nevadí, však to zaplatíme všichni v ceně energie. Nejhorší ovšem je, co jíme. A to musíme všichni.

Dám příklad maso. Už jsme potravinově soběstační na nějakých 60 %. Naše hospodářská zvířata nejsou krmena antibiotiky minimálně 25 let a už tehdy se dávalo pečlivě pozor, aby to nekolidovalo s lidskými léčivy. Zvířata, která byla takto léčena, skončila povinně v kafilériích (státních!). Soudruzi při centrálním plánovaní měli málo devíz na dovoz nezbytných surovin, a proto se všechno do komplexních krmných směsí dávkovalo na spodní hranici, viz třeba fosfor, sója (bez P a bílkovin to prostě nejde). Veterináři v ČR kontrolují na všech jatkách vnitřnosti, játra, ledviny, kde se kumulují těžké kovy, mykotoxíny a objeví všechny průšvihy. Zato u dovozového masa, už mohou kontrolovat jenom svalovinu, protože vnitřnosti se k nám nedováží, a v ní jsou koncentrace škodlivin tak nízké, že je neobjeví. Hádejte, kdo snědl při ,,dioxinové“ aféře všechno německé maso? Bylo levné, že?

Nejhorší ovšem je, že všechno z dovozu, co se u nás zabalí, dostane EAN 985 a jsme u toho, nepoznáme odkud to je. Jedovatě podotknu „nejvíc kravínů, prasečáků a drůbežáren“ je v Praze! Jíme drůbeží maso z Brazilie, které tam nadnárodní řetězec koupil za 9,90 Kč za kg (zabalil jako Vodňanské kuře), hovězí z Argentiny za 19,80 Kč (krmené výhradně GMO sójou, která roste na místě čerstvě vyklučeného pralesa, tedy zelených plic planety), ale balené v Praze třeba pro Ahold! Marže těchto hypersuper je asi 48 % a to jsme nadávali za totáče Jednotě, že měla 12% marži.

Mléko, sýry – zdroj vápníku. V polovině sýrů jsou analogy (jsou 3 x levnější než tvaroh). Mám to dál rozvádět? Co se stalo s naším

tvarohem? Už z něj buchty neuděláš! Ve všem je nacpaný modifikovaný škrob a případně vláknina, aby zadržovaly vodu. Kde jsou naše kvalitní sýry? Co s nimi udělal francouzský majitel Želetavy? Jogurty nejsou jogurty, ale nabarvený, navoněný ochucený škrob. Vezměte rozum do hrsti, jogurt je jen to, co má v názvu jogurt (přikázáno EU). Žádné Dobré mámy, Activie, či jak se to všechno jmenuje. Žádný problém, však všechen chybějící vápník, hořčík, atd zakoupíme v lékárnách!

Díváte se občas v televizi, jak vaří špičkoví kuchaři: Ital v kuchyni, Zdeněk Polreich? Používají zásadně „prvotní“ suroviny. Rovněž s tuky je to všelijaké. Kolik si myslíte, že člověk jako zvíře snědl olejnatých semen? Zato jedl sádlo a pil syrové, nehomogenizované tedy plnotučné mléko, ale také se hýbal! Olivový olej, panenský, ano! Ale jen do tří měsíců po vylisování, to už jej „hypersuper“ přivezou k nám. Nejkvalitnější olej je čistý řepkový, dostanete jej ale koupit? Omega mastné kyseliny největší nesmysl, ty naopak zacpávají cévy a způsobují záněty. Najděte si nejnovější výzkumné zprávy o cholesterolu, ale ty sem snad ještě z USA nedorazily.

To, co je jinde už dlouho v potravinářství zakázané, tak u nás se o tom ani nemluví. Přeskočím chleba – o hrůzo, naše základní potravina. A to jsem se ještě netrefovala do tekutin, které nám obchod nabízí. Hromady PET lahví. Podívali jste se někdy na obsah ovocného podílu? Že bifenily pronikají z obalu dovnitř do obsahu? Že oxid uhličitý v sycených vodách je znečištěn příměsemi? Že nejkvalitnější voda je z vodovodního kohoutku. Že dlouhodobé pití minerálních vod je nepřirozené. Člověk jako zvíře pil povrchovou vodu. Chcete pokračovat?

Letos je v naší republice zasázeno jen 30 000 ha brambor a lékaři naříkají, že málo jíme brambory (zdroj draslíku a vitamínu C). Dříve jsme jich snědli téměř třikrát tolik. Jistě, přestala jsem kupovat brambory také, ne protože jsou drahé, ne protože jsou odněkud z Tramtárie, ale protože jsou zelené, skladované na světle a tudíž jedovaté a karcinogenní. Jak může někdo nabízet zelené brambory, vždyť se to nesmí dávat ani dobytku? Upozorňovala jsem paní vedoucí našeho Alberta tady na sídlišti, ať ty zelené brambory vyhodí. Ano provedla to, ale dnes už jsou tam zelené zase, protože na světle zezelenají už za tři dny.

A ještě abych nezapomněla na ty klece. Brojleři u nás rozhodně v klecích nebydlí, ani chovné kuřice. Bydlí v nich nosnice a jim předepisuje EU velikost klecí. Myslíte si snad, že jinde v EU se klece nepoužívají? Tááák už jsem si notně zanadávala, a tak končím

Zločin ČNB se blíží k vyvrcholení (Josef Mrázek)

Slyšel jsem v ČT 2. února 2017, že aktivita měnových spekulantů donutila ČNB k intervencím v rozsahu dalších více než 300 miliard Kč, aby byl dodržen zvrhlý závazek směňovat euro za 27 Kč. Guvernér České národní banky potom na tiskové konferenci nejistým hlasem promluvil o blížícím se konci tři a půl roku trvajícího znásilňování české koruny. Vlastně oznámil národu, že tím to nekončí, ale dolehnou na nás čekané i nečekané následky. 

Ne každý mu dost rozuměl, a s tím on zajisté počítal, když zaobaleně řekl, že katastrofální situaci, kterou ČNB svými intervencemi vyvolala, máme považovat za dosažení toho správného cíle, který sice mineme, ale možná se k němu přiblížíme z jiné strany a budeme na tom jen o něco hůř, než před pěti lety. 
Vůbec se nezmínil o tom, že bylo ještě prohloubeno vykrádání státu, a že přímé náklady na tuto kratochvíli překročily bilión korun. Přesněji, jen intervence si vyžádaly zatím 1160 miliard Kč (než to napíšu, naskočí další stovky). Z toho by se daly po dobu tří let platit dvojásobné důchody všem důchodcům, nebo tři roky přidávat ke každému platu každý měsíc 6400 Kč. To ovšem jsou jen náklady na intervence. Škody jimi způsobené teprve spočítáme. Budou to kurzové ztráty zahraničního obchodu, zisky spekulantů a nepřímé škody.

V nadpise je slovo „zločin“, které zde naznačuje zavinění škody obrovského rozsahu. Tu ovšem nezpůsobila banka jako dům Na Příkopech, ale lidé, kteří ji řídí, a ti by proto měli být stíháni podle zákona č. 6/1993 Sb. o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zneužití svého postavení. Konkrétně jde o § 2, odstavec (1), kde poslední věta zní: „Česká národní banka jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství“. Ovlivňovat nákladnými intervencemi trhem regulovaný směnný kurs určitě není v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, a takové jednání proto porušuje zákon. To by musel uznat každý soud.

Je sice známo a zákonem dáno, že ČNB, řízená svou Radou v čele s guvernérem, jedná samostatně, nezávisle na vrcholných státních institucích, ale není nezávislá na zákonu o ČNB, podle něj se musí řídit, od toho ten zákon je. Důvodů pro uplatnění zákona je hodně, zlý čin byl páchán po dobu několika let a nebyl by možný bez přípravy a bez spolupachatelství. 

Zopakujme si velmi stručně, jak vznikl stav před intervencemi. Začneme rokem 1993. V tu dobu národní hospodářství reformovali lidé, kteří stát účinně ničili buď proto, že byli tak neschopní, nebo zločinní. Podle výsledků vidíme, že nedovedli ekonomicky myslet, nebo aspoň racionálně uvažovat, třeba selským rozumem. Předstírali, že jsou odborníky, ale vypadá to tak, že dělali to, co jim radili zloději připravení republiku vykrást. Směnný kurz koruny proti německé marce a dolaru nastavili zprvu na 4.5 násobek kurzu stejné kupní síly. Tento krajní nepoměr se sice během prvních let rychle zmenšoval, ale velká část národního majetku byla mezitím ztracena za malý zlomek své ceny. K potřebné korekci nevedla ani nadbytečná devizová zásoba, která se vytvořila. 

Smrtící ránu národnímu majetku zasadila propaganda živená kořistníky, že vše se má zprivatizovat. Privatizace měla hlavně dvě podoby: divokou, prakticky kradení, a privatizaci kuponovou, rovněž zneužitou. Nezkušená velká většina občanů byla o svůj kuponový podíl rychle připravena. Ničivou vlnu privatizace se nepodařilo ničím zabrzdit. Nepomohlo ani to, že soukromé vlastnictví některých částí národního majetku Československá ústava nepřipouštěla. Byla privatizována i ložiska surovin a dokonce i zdroje pitné vody. Pachatelé, které si oklamaní občané zvolili do Parlamentu, přijali zákon, že ani zlodějská privatizace se nesmí soudně stíhat. Dvě třetiny národního majetku se dostaly do zahraničních rukou bez odpovídající protihodnoty.

Vedení státu v rozporu se zdravým rozumem odsouhlasilo úplnou otevřenost našeho hospodářství a jeho zásadní orientaci na vývoz. To byla při přetrvávajícím velkém rozdílu mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly a devastované skladbě národního hospodářství osudná chyba. Tato chyba nebyla nikdy oficiálně přiznána a k dovršení katastrofy byl při vstupu do EU definitivně opuštěn princip státní soběstačnosti, dříve úspěšně naplňovaný ve všech oborech. Došlo k zániku mnoha výrob a činností s velkou přidanou hodnotou, i těch, které byly tak zvaným „rodinným stříbrem“. V souvislosti s tím klesl hrubý národní produkt vztažený na 1 obyvatele na 67 % hodnoty v dříve slabším Rakousku. Dodnes pokračuje podpora vzniku montoven a skladů státními podnikatelskými podněty, což stav dále zhoršuje.

Od roku 1993 do roku 2013 vyrostl roční objem exportu z několika set miliard Kč na 3000 miliard Kč, ale vracelo se zprvu jen 22 % a v roce 2013 jen 72% vyvezené hodnoty. Ztráta způsobená rozdílem kurzů, kumulovaná 20 let, dosáhla v roce 2013 zhruba 18 bilionů Kč, to je desetiinásobek dnešního státního dluhu.

Ztrátu národního majetku a znehodnocení skladby národního hospodářství jsem číselně nevyjádřil, ale jsou to obrovské hodnoty. Vedle toho však Českou republiku podlamuje již třetí desetiletí nízká cena práce. Byla vydávána za konkurenční výhodu, za údajnou nutnost kvůli exportu, Ve skutečnosti je to další nástroj vykořisťování. Opět jde o následek špatně provedené transformace hospodářství.

Za komunistů byl hlavním zaměstnavatelem a držitelem výnosů ze skoro všech forem produkce převážně stát. Pracující občané dostávali kromě relativně nízkých mezd a platů ještě další požitky, něco na způsob nepodmíněného příjmu v nepeněžní formě. Byla to, například, levná veřejná doprava, energie, voda, základní potraviny, různé formy dostupného bydlení, rekreace, kultura, knihy, kanalizace, odvoz odpadků, dětské oblečení a další věci dotované státem, zdarma jesle, péče o zdraví, školy a školky atd. a to všechno bylo k dispozici i členům rodiny, důchodcům a nevydělávajícím.

Tyto výhody v devadesátých letech zanikly tím, že stát kdeco zprivatizoval, přestal dotovat a dovolil ze všeho navíc dobývat zisk. Vůbec se nepostaral, aby zaniklé výhody byly kompenzovány zvýšením mezd a platů, ani u zaměstnanců veřejné správy. Toho využili soukromí zaměstnavatelé a když rozpadlé odbory nereagovaly, všeobecně nízká cena práce byla na světě. Ochuzuje české pracovníky, ale jako konkurenční výhoda při exportu se neprojevuje, protože produkci uplatní exportéři za ceny obvyklé a rozdíl spravedlivé mzdy v nich započítané, a vyplacené nízké mzdy pracovníků, shrábnou jako zisk navíc.

Když započítáme, že shora zmíněnými chybami pokleslý hrubý domácí produkt vztažený na hlavu jsou jen dvě třetiny rakouského, tak průměrná mzda v ČR by měla být aspoň 67% rakouské. Je však násobně menší ještě z dalších důvodů.

V ceně každého produktu je zahrnuta i přiměřená cena práce, ale to neznamená, jak shora uvedeno, že je v této výši pracovníkovi vyplacena. Z odhadů vychází, že asi dvě pětiny spravedlivé mzdy českého dělníka si ponechává zaměstnavatel. Tím se dostáváme z 67% na 40% rakouské mzdy. Ovšem v roce 2013 musíme při srovnání v eurech počítat také s aktuálním špatným poměrem směnného kurzu ke kurzu stejné kupní síly, a už jsme na 28% rakouské mzdy.
Naše historická rekapitulizace právě dospěla do kritického roku 2013.

Na konci roku 2013 byla republika popsaným způsobem zbídačená a již 21 let vysávaná moderními kolonizátory a potřebovala, aby kurzové ztráty byly co nejdříve sblížením směnného a paritního kurzu utlumeny. Místo toho přišel sprostý útok ještě více znehodnocující českou korunu. A jeho odůvodnění bylo založeno na předpokladu, že jsme úplní blbci.

Rada ČNB se údajně obávala, že hrozí deflace české koruny. Obyvatelé to samořejmě za hrozbu nepovažovali, pokles cen by uvítali, koruna byla trvale stále ještě velmi podhodnocená, směnný kurs k euru byl asi 24.5 Kč za euro a kurs stejné kupní síly byl podle OECD 17.6 Kč za euro, takže jsme za vývoz do eurozóny a dolarové oblasti dostávali zpět jen 71.8 % jeho hodnoty. A vyváželi jsme více než 80% národní produkce a na procenta byla ztráta v roce 2013 nejmenší za předchozích dvacet let. Nepoměr vyvezené a dovezené hodnoty v náš neprospěch se totiž v průběhu let, i když moc pomalu, zlepšoval klesáním směnného kurzu za euro, a tím se zmenšovaly kurzové ztráty.

Za popsané situace byl kurzový závazek ČNB, dosahovat intervencemi trvalého oslabení koruny na 27Kč za euro, pravým opakem toho, co jsme potřebovali a vypadal jako opatření učiněné ve službách zahraničnímu kapitálu.

Kdyby vůbec došlo k deflaci, tak by se při zachování ostatních parametrů projevila jako malý posun kursu stejné kupní síly dále pod 17.6 Kč za euro, to byl trend, který také podporovalo znehodnocování eura vůči dolaru, ale směnný kurz by klesal rychleji a rozdíl mezi oběmi kurzy by se dále zmenšoval a zvolna blížil ke spravedlivému vyrovnání. 

V roce 2013 byla vyvezena hodnota asi 3000 miliard Kč a ztráta špatnými kurzovými poměry, které zvýhodňovaly zahraniční stranu, byla jen za tento rok 846 miliard Kč. Tento druh zisku navíc, vysávaný z české kolonie, měl ale následkem přibližování směnného kurzu ke kurzu stejné kupní síly, při meziročním srovnávání, klesající tendenci. To kolonizátory usilující o maximální kořist znepokojovalo.

Vše nasvědčuje tomu, že to nebyl strach z deflace, ta by byla přirozenou reakcí na podhodnocenost koruny a nízkou cenu práce, ale byl to strach, že kořist vysávaná z České republiky se bude dále zmenšovat, co bylo motivací pro protismyslné a přímo šílené intervence prováděné ČNB. Klasický vyšetřovatel by si položil otázku, pro koho byly intervence dobré. A vyšlo by mu, že pouze pro zahraniční kapitál, pro majitele podstatné části ekonomiky ČR. Právě v tom je význam § 2 zákona o ČNB. Má zajistit, aby Rada ČNB nemohla sloužit třetí straně. Pokud by se ten paragraf použil.

Povinností Rady ČNB ve službách ČR je usilovat o zmenšování rozdílu mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly. Pokud by naopak byla Rada ČNB ve službách zahraničního kapitálu, bylo by jejím úkolem tento rozdíl udržovat na hodnotě co nejlépe vysávající Českou republiku jako kolonii. To se stalo, a je to usvědčující.Tvrzení, že Radu k tomu nutila deflace, je falešné. I kdyby vůbec byla deflace schopná uškodit, mohlo ji spolehlivě zastavit zvýšení ceny práce pomocí podstatného zvýšení mezd a platů ve veřejném sektoru a dostatečného zdanění zisků dosahovaných nevyplácením celých spravedlivých mezd. Peníze vyhozené na intervence se mohly použít na rozjezd zvyšování platů, kurzové ztráty mohly být místo růstu utlumovány a nevyplacené části spravedlivých mezd mohly přestat proudit jako dividendy a zisk navíc na konta zahraničních majitelů většiny české ekonomiky.

Byla dána přednost osobnímu zisku několika jedinců před zájmem celého státu. Představa, že podstatu případu nikdo nepochopí, je urážející a mylná.

Podívejme se, kolik už nás nedbání zákona o ČNB stálo a ještě stát bude.

Kursová ztráta za tři roky mohla být bez intervencí a bez zvláštních nápravných opatření asi 2200 miliard Kč, při intervencích byla asi 3600 miliard Kč.

Intervence tedy zvýšily kurzovou ztrátu o 1400 miliard Kč během 3 let, neboli o zhruba 470 miliard Kč za rok.

Kořist spekulantů je založena na možnosti získat koruny v hotovosti nebo úpisem při intervencí zhoršeném kurzu a potom je uplatnit při zotaveném kurzu. Může to lehce hodit deset, dvacet procent a způsobit nedostatek oběživa a projevuje se to také tak, že vám teď kde kdo nabízí půjčku. Manipulace s hotovostí poškozuje měnu jako celek, u půjček rozdíl zaplatí ten, kdo si půjčil. Objem této kořisti se dá jen těžko odhadnout. Ale bylo vidět, že guvernérovi ČNB to dělá starosti. Je to vedlejší oběť, za kterou nebude chválen.

Odhadnout škody vzniklé tím, že se místo úsilí o napravení směnného kurzu přikročilo k jeho poškození, je rovněž obtížné, ale je dobré si připomenout, že zbraní mělo být zvýšení mezd a platů a i jen neúplné přiblížení ke spravedlivým mzdám představuje, například, asi 500 miliard Kč ročně a bylo by kryto z peněz, které neprávem unikají . Nebyl by to jen významný krok ke zrovnoprávnění našich občanů a občanů států, jako je Rakousko, ale zvýšené odvody z příjmů by vyřešily i další velké problémy, financování zdravotnictví a sociální a důchodové pojištění.

Závazek udržovat cenu koruny deset a více procent pod tržní cenou je totéž, jako zaručit obdobnou slevu. Poskytnutí slevy vyvolává větší poptávku, ale vydávat to za úspěch je podvod. Vzroste-li, například, objem vývozu o 5% vlivem slevy 10%, dostaneme za větší objem vývozu méně, než za původní objem. A tak to i bylo.

Může se vyskytnout námitka, že intervenční peníze použité k oslabení koruny nejsou ztraceny, protože se za ně nakoupily dluhopisy. Bohužel, většina dluhopisů jsou mrtvé peníze. Dluhů je tolik, že je těžké někoho přimět k tomu, aby je koupil. To může udělat jen blázen, nebo někdo, kdo z toho něco má za to, že slouží majitelům těch dluhopisů, a na škodách, které způsobí, mu nezáleží. A to je zbývající možná motivace pro jednání guvernéra a Rady ČNB. 

Podívejme se ještě na mechanismus intervenování, o kterém se raději nemluví. Na otevřeném korunovém trhu je k disposici určitý objem produkce a majetku, má cenu vyjádřenou v korunách a jeho majitelé ho chtějí prodat. Na otevřeném trhu eurozóny má nějakou cenu v eurech. Poměrem ceny v korunách a ceny v eurech je dán aktuální kurz stejné kupní síly. Směnný kurz korun za eura byl již před intervencemi trvale výhodný pro kupce vybavené eury, aby je motivoval kupovat právě na korunovém trhu, kde místní nabídka vlivem přehnané orientace na vývoz překračovala poptávku. Z trhem regulovaného směnného kurzu vyplývá tržní cena koruny v eurech. Vyhlášením kurzového závazku ze strany ČNB byla uměle zavedena a zaručena nižší cena koruny. Dostupnost koruny za tuto novou cenu je již čtvrtý rok zajišťována přidáváním dalších korun na trh. Kupují si je za eura zákazníci a nakupují produkci na korunovém trhu, a kupují je také spekulanti, aby je po zlepšení směnného kurzu opět vyměnili za eura. To přidávání dalších korun na trh obstarávají držitelé dluhopisů, kteří do hry vloží bezcenné dluhopisy a „vděčnost“ guvernérovi a Radě ČNB a vrhnou na trh ničím nepodložené koruny obdržené od ČNB, a dostanou plnohodnotná eura. 

V této zprávě o stavu věcí nejsou uvedena žádná jména, ale je možné je podle zámých odpovědností doplnit, kdyby se s tímto případem chtělo něco dělat. Ale k tomu chybí vůle, bez ní nebyly nic platné ani otevřené dopisy se jmény. Teď je tu souhrnná zpráva pro případ, že by někdo, nebo snad voliči, chtěli zareagovat.

Jako když Hitler prohrál u Moskvy. Všichni už vědí, že se elitáři dají porazit. Teď však začnou kydat největší špínu, varuje Petr Hampl

Sociolog Petr Hampl již dopředu označil letošní prezidentské volby v USA za nejdůležitější v historii a vítězství Donalda Trumpa nyní přirovnává k bitvě před Moskvou za druhé světové války. Je prý pro celý svět velmi důležité, že Donald Trump ukázal, že je možné zlomit moc nadnárodních organizací a superelit, které si začínaly myslet, že jsou neporazitelné.

V čem podle vás spočívala jejich důležitost? A co tedy dějinám světa může přinést vítězství Donalda Trumpa?

Obama byl fakticky ovládán svými saúdskými a katarskými sponzory. To není jen spekulace, to potvrdily i e-maily zveřejněné v rámci WikiLeaks. Clintonová by představovala pokračování tohoto trendu, kdy islámské fundamentalistické režimy mohly používat americkou armádu a americké tajné služby k prosazení svých cílů. V první řadě k podpoře masové islámské imigrace do Evropy.

To se teď změní. Trump není závislý na žádném islámském režimu a otevřeně označuje islám za obrovské nebezpečí. Nebude podporovat islamizaci USA ani islamizaci Evropy.

Podstatné je i to, že Donald Trump ukázal, že je možné zlomit moc nadnárodních organizací, velkých bank, korporací a neziskovek. Že i superelity jsou porazitelné.

Někteří prezentují Donalda Trumpa jako „poslední vzpouru bílého muže“, či poslední tón „klasické“ politiky dvacátého století. Zaznamenal jsem, že i vy jej vnímáte podobně. V čem je tedy Trump „poslední nadějí“ západní civilizace?

Přirovnal bych Trumpovo volební vítězství k bitvě u Moskvy za druhé světové války. Koalice islamistů a západních elitářů má pořád navrch, ale poprvé se stalo, že prohrála velkou bitvu.

To ještě vůbec nemusí znamenat, že se svobodný svět ubrání a rozhodně to neznamená, že vítězství je blízko. Ale změnilo se to, že nyní je možné vést rovnocenný boj. Vlastenci ve většině západních zemí získají sebevědomí a mohou se lépe vzájemně podporovat. „Kavárny“ v různých zemích znejistí. Masa kariéristů nebude vědět, na kterou stranu se má připojit.

Je ale dobré vidět, že nadějí civilizace není Donald Trump. Nadějí civilizace jsou miliony obyčejných lidí, kteří podporovali Trumpa a kteří budou v různých západních zemích svádět boj s elitami a silami islamizace.

Donald Trump se prezentoval jako prezident „těch, na které se zapomnělo“. Obyčejných lidí z venkova nebo menších měst, slovy Jiřího Pehe „těch bílých a nevzdělaných“. Teď vyhrál prezidentské volby a je načase položit si otázku – jak těmto lidem může skutečně pomoct? Má vůbec šanci dostát nadějím, které do něj tito lidé vkládali?

Donald Trump nesliboval zázraky. Donald Trump dělníkům a sedlákům sliboval, že bude používat selský rozum a že si bude ve Washingtonu počínat tak, jak by si počínali oni. Tomu dostát může.

A za tím je přesvědčení, že politici nemají opravovat život občanů. Že stačí, aby politici přestali škodit, a občané si svoje země dokážou opravit sami.

V moderní historii se občas stávalo, že politici, kteří uspěli v USA, následně „strhli“ řadu světových politiků, kteří se jimi inspirovali. V osmdesátých letech Ronald Reagan, o dekádu později Bill Clinton… Zažijeme podle vás něco podobného nyní s Donaldem Trumpem?

Je to velice pravděpodobné. Nezapomínejme, že ve většině evropských zemí existuje nějaká politická síla, která má k trumpovskému stylu a programu velmi blízko. Pro ty všechny to bude obrovské povzbuzení. V Rakousku to zvyšuje šance Hofera, v Německu AfD, ve Francii Marine Le Penové, v Nizozemí Wildersovy Strany svobody, atd.

Zajímavá bude reakce ODS. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby pan Fiala a paní Němcová během pár týdnů zjistili, že Putin je vlastně dobrý parťák a že jsou hrdí na Miloše Zemana.

U nás jsme dlouhé měsíce mohli poslouchat, jak je Donald Trump nebezpečný, jak zničí svět, rozbije NATO, nebo že je dokonce jeho kampaň podporována z Ruska. Proč jsme byli svědky takto tvrdé kampaně?

Protože stojí v cestě islamistům a superelitám. Udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby ho zastavili. Nestačilo to, ale počítejme s tím, že útoky proti Trumpovi neskončily. Nepřátelé svobody jsou příliš mocní a bohatí.

Michael Žantovský ještě před sečtením výsledků na svém Twitteru napsal, že „svět, který jsme znali, skončil“. Je to jenom rétorika poražených, nebo můžeme být skutečně na prahu zásadní proměny světa? A co se vůbec dá od Trumpa očekávat ve světové politice?

Ano. Skončil svět, ve kterém se Saúdové a jejich evropští kolaboranti nemuseli na nikoho ohlížet. Skončil svět, kdy mohli komukoliv upřít svobodu projevu. Skončil svět, kdy se intelektuálové nemuseli ohlížet na mínění lidí. Agresoři ještě neprohráli, ale budou to mít mnohem těžší.

Ve světové politice můžeme od Trumpa čekat velmi dobré vztahy s Ruskem, konec zbytečných válečných tažení a především obnovu zdravého přesvědčení, že každý národ si má své věci řešit podle svého.

Jak se podle vás budou se situací vyrovnávat české a světové elity, které do poslední chvíle před Donaldem Trumpem varovaly?

Špatně. Teď jsou zmatení a zaskočení. Vůbec s takovou situací nepočítali. Očekávám, že po pár týdnech se většina zkonsoliduje a vyrazí do útoku proti Trumpovi. Že třeba Česká televize opráší protiamerickou rétoriku 70. let. Ale někteří začnou sondovat, jestli by na trumpovské straně nebylo víc peněz.

Před šestnácti lety byl mezi všemi pokrokovými liberály světa podobně nenáviděný vítěz amerických prezidentských voleb George Bush. Můžeme teď čekat něco podobného, nebo ještě horšího, než tehdy?

Čekejme něco mnohem horšího, spíš něco ve stylu kampaní, jaké byly vedeny pro Nixonovi nebo proti Reaganovi. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy to bylo financováno ze Sovětského svazu, nyní to bude financováno islámskými fundamentalistickými režimy a Evropskou unií.

Relikviář svatého Maura

Relikviář svatého Maura je chloubou Bečovského zámku a v širších souvislostech je považován za druhou nejcennější památku v České republice a nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Relikviář je samozřejmě pýchou zaměstnanců resp. průvodců, což sami přiznávají. Ani to není nutné, to vnímavý návštěvník postřehne. Schránka na ostatky a jiné významné religiózní předměty tohoto typu je střežena s nebývalou pečlivostí a představuje vyvrcholení prohlídky. Před vstupem do sálu s tímto exponátem se průvodkyně spojí s pultem ostrahy, ten odblokuje alarmy a když skupina vstoupí, tak bezpečnostní zařízení opět zapne. V sále vládne přítmí, jen uprostřed ve skleněném sarkofágu trůní nasvícený artefakt. Svatý Maur, byl v raném středověku knězem ve francouzské Remeši, kde se pravidelně odehrávaly korunovace francouzkých králů. Jeho persona je obestřena poměrně značnou mírou entropie, takže ani není známo v kterém století přesně žil. Za jisté se má, že měl důležitou úlohu v evangelizaci města, křtil jeho obyvatele, podporoval pronásledované křesťany a sám se svými věrnými, Apolinářem a Timotejem, zemřel mučednickou smrtí.

Relikviář byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Biskup Gérard de Rumigny získal relikvie svatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Později byly do relikviáře uloženy též ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře. Dílo bylo vytvořeno neznámými zlatníky v dolním Porýní a výsledek jejich práce je mimořádná umělecká památka, dnes však od základu restaurovaná.

Přeskočíme-li několik století a budeme abstrahovat od méně podstatných událostí, tak si řekněme, že relikviář roku 1838 zakoupil za 2500 franků šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin, který jej 1889 jej přivezl na svůj zámek v Bečově nad Teplou. 

V období druhé světové války se začíná odvíjet zajímavý příběh, který jsme vyslechli při naší návštěvě zámku. Beaufortové za druhé světové války podporovali  nacisty. Když se celosvětový konflikt chýlil ke konci, tak vzali nohy na ramena a moc toho s sebou nevzali. Na poslední chvíli zámecký pán Heinrich Maria Eugen uschoval relikviář na místo, které znal jen on, konkrétně pod podlahu hradní kaple, neboť doufal, že se pro něj později vrátí. 

Zámek byl po válce znárodněn na základě Benešových dekretů a relikviář zůstával na svém místě, aniž to kdokoli tušil. V roce 1984 však došlo k neobvyklé události. Československou stranu oslovil americký občan Danny Douglas na našem zastupitelském úřadu v hlavním městě Rakouska. Státu s nedostatkem tvrdé měny nabídl 250000 dolarů za nákupu blíže nespecifikované historické památky. O jakou věc jde, nechtěl prozradit s tím, že by ztratil svou výhodu. Jen uvedl, že věc nemá přímou souvislost s československou státností ani historií země a je uložena přibližně 150 kilometrů od Norimberka. Úřady ČSFR nebyly až tak proti už z toho důvodu, že uvedená částka se svojí hodnotou nedala srovnávat s tou dnešní.

 Přesto v průběhu jednání kohosi napadlo, že by se mělo prověřit, zda nepochází z trestné činnosti, což by bylo na překážku uvažovanému obchodu. To byl také důvod, proč případ převzala kriminální policie. Vyšetřovací tým se v podstatě neměl čeho pořádně chytit, tak začal tím, že si vymezil okruh 150 km od Norimberku. Šéf skupiny vzpomíná, že zároveň vycházeli z toho, že pokud má ona věc vysokou hodnotu, musel ji vlastnit někdo, kdo na ni měl. Pátrali tudíž na bývalých panstvích, usedlostech a klášterech, ptali se lidí na to, jak to v místě vypadlo na konci války. Prohledávali archívy a hledali, zda někomu něco náhodou nechybí. Všechno marně, všude se na ně dívali jako na blázny, protože hledali něco, ale nevěděli co - jako v té známé pohádce. 

Souběžně s tím ale pokračovala jednání o prodeji. Do něho vstoupili i kriminalisté, samozřejmě bez uvedení koho ve skutečnosti zastupují. Když se Douglase tázali, zda mají připravit na vyzvednutí nějakou techniku, potápěče či horolezce, dostalo se jim odpovědi, že vyzvednutí bude jednoduché, neboť věc není nikterak velká. Dokonce prozradil, že objekt jeho zájmu pochází z 13. století. Přesto se stále nedařilo pokročit příliš dopředu. Chyběla účinná podpora ze strany státních orgánů, zejména od ministerstva kultury, navíc ani zadavatelé příliš nevěřili, že policie je schopna něco vypátrat. Časem se ale podařilo vytipovat osoby či rodiny, kterých se mohla záležitost vzhledem k událostem ke konci války týkat. Jedním z nich byl i rod Beaufort-Spontin. Mezitím Douglas motivoval naše úřady sdělením, že má již kupce a prodejní cena bude kolem čtyř miliónů dolarů, z nichž našemu státu navíc vyplatí čtvrtinový podíl. 

Na začátku posledního čtvrtletí byl dohodnut termín a Karlovy Vary jako místo podpisu smlouvy. Protože místo navrhl Douglas, tak kriminalisty napadlo, že je tomu možná proto, aby mohlo po podpisu bez zbytečného odkladu dojít k odhalení místa úkrytu a vyzvednutí předmětu (všechna dosavadní jednání probíhala v Praze). Při posuzování jednotlivých míst v lokalitě narazili na hrad a zámek v Bečově. Od tamního kastelána se dozvěděli, že před cca dvěma roky se na místo přijel podívat příbuzný šlechtické rodiny, který s největší pravděpodobností, jak napadlo vyšetřující, přijel ověřit zda věc je stále na původním místě. Teď si byli kriminalisté téměř jisti kam mají jít. Tento názor utvrdila i okolnost, že jednomu členovi skupiny se dostala do rukou knížka o památkách Karlovarska v níž ho udeřila do očí fotografie relikviáře svatého Maura. Všechno bylo najednou jasné, až na konkrétní úkryt. 

Policisté proto vyrazili do Bečova v přestrojení za pracovní četu, s sebou si vezli lopaty, krumpáče, detektor kovu a videokameru. Díky tomu si návštěvníci mohou prohlédnout autentické záběry na krátkém filmu, který je promítán na lcd obrazovku v improvizovaném kinosále. Obraz je černobílý, poplatný technice té doby, ale o to více poutavý. Byl ovšem víkend a smlouva měla být podepsána začátkem týdne. Naštěstí pro policisty a ke smůle pana Douglase došlo k tomu, že si vyžádal čtrnáctidenní odklad. Pátrači toho využili k tomu, aby si osvojili ovládání techniky na kterou nebyli běžně zvyklí. Došlo jim také, že když se sněhu zámrazy nebojí sám kupec, tak by svůj zájem měli přesunout z exteriéru dovnitř objektů. 

Začali v gotické kapli. A hned v ní, během prohledávání podlahy začal detektor kovu opakovaně hlásit, že pod podlahou něco je. Kastelán nechtěl dát souhlas s rozebráním podlahy, ale neuspěl. Nepočínali si jako školení archeologové, ale přesto se snažili o maximální možnou opatrnost. Jak to asi vypadalo, mohou návštěvníci vidět na kulisách, které jsou jedním z exponátů. S odstupem více jak 30 roků si člověk uvědomí, jak daleko technika pokročila, jak se změnily potřebné nástroje.

Relikviář se nakonec podařilo vyzvednout, ale čas, místo, střídání teplot i vlhkost udělaly své. Korunu tomu nasadilo i ministerstvo kultury, dali relikviář na několik měsíců do sejfu. V něm byla nízká vlhkost a relikviář se rozpadl do nepoužitelného stavu a následně musel být třináct let restaurován. Mezi exponáty je k vidění stará schránka z dubového dřeva i sádrové odlitky sošek světců, použité při restauraci. 

Kostra opraveného relikviáře byla po delším zkoumání a rozhodování vyrobena ze dřeva ořešáku, které tomuto účelu prý nejvíce vyhovovalo. Že je schránka na ostatky mimořádně krásná a uchvacující scanovaný obrázek může jenom přiblížit, skutečnost si musí zájemce prožít na vlastní oči. Jak je vidět, relikviář má obdélníkový půdorys se stříškou. Rozměr základny je 140×42 cm,  výška 65 cm. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů a sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života svatého Timoteje a svatého Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také svatému Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikvie byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století.

Ptáte se co Pan Douglas? Ten na Česko nezanevřel, pravidelně na Bečov jezdí. Podle tvrzení mladé průvodkyně to je sympatický, šarmantní gentleman.

Jak je to s tou "erukací" řepkového oleje

Na počátku padesátých let běžela zemí fáma o škodlivosti rajských jablíček, tehdy se ještě neříkalo, že jsou karcino- nebo kancero-genní, nýbrž jedna paní povídala, že způsobují rakovinu. Podotýkám, že šlo především o rajčata, vyprodukovaná na Slovensku nebo v Čechách, nešlo tedy o nějaké "nedomrdky" z Maroka, či jaké Tramtárie. Mimochodem, byla to doba, kdy kilogram špenátu vás přišel na o.50 Kč, ale doma jej hospodyně musela řádně vymýt od bláta, pak zbavit stopek a "mřížoví" v listech. Byla to také doba, kdy vysypat rýži do vody a pak si jí dát ke štěpánské pečeni znamenalo, že riskujete vážné poškození chrupu. Rýže se musela nejdříve nasypat na desku stolu a kuchtička pátrala po kamenných zrncích, zpravidla k tomu bývala přizvána drobotina, protože "měla lepší voči." Někdy na půlkilu rýže se dala nakutat pěkná (dětská)  hrstička kamínků. Jak běžel čas, tak kamínků ubývalo a různých, zpravidla dočasných, fám přibývalo. Tak to jde ostatně do současnosti, kdy se najednou kupříkladu zjišťuje jak se sádlo těžko přepaluje, málo škodí, zatímco důležitost rostlinných olejů v pokrmech je na ústupu. A když už na nich smažit, tak nejlépe na řepkovém oleji. Ten začal být favoritem v kuchyni, ale co se nestalo?? Objevila se, kde se vzala, tu se vzala, kyselina eruková. A jak se zdá, není s ní žádná legrace.

O co tedy vlastně jde?

Napřed trochu vědy: Kyselina eruková je mononenasycená omega-9 mastná kyselina. Je složkou brukvovitých rostlin, především semen řepky a hořčice, kde tvoří až 40–50 % mastných kyselin. Trans izomer kyseliny erukové je znám jako kyselina brasidová. Kyselina eruková je jedovatou rostlinnou kyselinou. U pokusných zvířat krmených stravou bohatou na kyselinu erukovou bylo prokázáno, že se může rozvinout myokarditida, myokardiální fibróza a akumulují se lipidy v srdci. Díky tomu se šlechtí nové odrůdy s nízkým obsahem této kyseliny, z nich se potom získává nízkoerukový řepkový olej.

Jak to bylo za socializmu: Řepkový olej pro potravinářské využití měl v minulosti špatnou kvalitu. Souviselo to s vysokým obsahem dieteticky závadné kyseliny erukové. Ta je jednou z mnoha tzv. mastných kyselin, z nichž se obecně rostlinné oleje skládají, resp. mohou skládat. Původní, značně vysoký, obsah kyseliny erukové (cca 45 %) byl však úspěšným šlechtěním v 70. letech minulého století velmi výrazně snížen. Od roku 1975 se v České republice pěstují tzv. bezerukové odrůdy řepky. Obsah kyseliny erukové v jejich oleji nesmí být podle příslušné normy vyšší, než 2 %. Reálné hodnoty se však pohybují nejčastěji na úrovni několika desetin procenta a kyselina eruková je v takto nízkém obsahu pro lidské zdraví naprosto neškodná. Mezi odborníky na celém světě jednoznačně převládá názor, že řepkový olej je z hlediska skladby mastných kyselin a jejich vzájemného poměru jedním z nejzdravějších rostlinných olejů. Podle některých kritérií dokonce řepkový olej překonává i vysoce ceněný olej olivový (např. v obsahu nežádoucích nasycených mastných kyselin či naopak preferovaných omega 3 mastných kyselin).

Současná terminologie připouští jak pojem nízkoerukové, tak bezerukové odrůdy řepky a jedná se prakticy o totéž. Vždy však musí být splněna norma obsahu max. 2 % kyseliny erukové. Reálně se obsah kyseliny erukové pohybuje mezi 0,3 – 0,5 %. Na tuto skutečnost docela promptně reagoval diskont Penny, který zamotal mnoha zákazníkům hlavu, protože na vinětě důsledně uvádí, že jeho řepkáč je nízkoerukovaný.

Eruková kyselina je ze zdravotního hlediska jednoznačně nežádoucí složkou řepkového oleje. Proto byl cílevědomou prací mnoha šlechtitelských týmů v Evropě a v Kanadě obsah této mastné kyseliny snížen na zlomek původního obsahu. Tohoto úspěchu však bylo dosaženo postupně. Termín bezerukové odrůdy byl a stále je oficiálně používán, přestože přesně nevystihuje současnou realitu. Po roce 1975 se totiž takto začaly označovat odrůdy, u nichž byl obsah kyseliny erukové snížen z původní téměř poloviny všech mastných kyselin na hodnotu nepřevyšující 5 %. Jednalo se o tak výraznou změnu a významné vylepšení dietetických vlastností řepkového oleje, že byl zaveden právě termín bezerukové odrůdy. Obsah kyseliny erukové se díky dalšímu šlechtění dále snižoval a v oleji ze současných odrůd řepky nesmí být vyšší, než 2 %. Reálné hodnoty kyseliny erukové se však pohybují nejčastěji na úrovni několika desetin procenta a někdy jsou to obsahy běžnou analytickou technikou neměřitelně nízké. Ať již se setkáme s pojmy bezerukové či nízkoerukové odrůdy řepky, jedná se vždy prakticky o totéž. Kyselina eruková v takto nízkém obsahu lidskému zdraví neškodí.

Co si ale budeme povídat. Nezjistí se za pár let, že odbourávání kyseliny erukové z řepkového oleje je vlastně na škodu, protože...

 

Amfora v Sadské pobavila

 

Nejde o amphoru toho typu, kterou vylovil Vladimír Putin z moře v okamžiku, kdy byl při potápění shodou okolností filmován, nýbrž o známý fotbalový klub, který dnes (10.5.2015) zavítal v "plné palbě" do středočeského městečka Sadská. Pro obec to byl velký svátek, a protože jsme se ho zúčastnili můžeme  ilustrovat atmosféru  fotografií níže. 

Májový fotbalový svátek v Sadské byl fotbalový jen na půl, protože tou "větší" polovinou byla show a kšeft. Sestavu Amfory: P. Steiner, J. Rosák, P. Větrovec, P. Salava, P. Rada, V. Tittelbach, P. Bičovský, F. Jakubec, J. Čenský, Z. Merunka, P. Řezníček, A. Panenka, K. Šíp, M. Kraus, V. Hron, F. R. Čech, M. Jiráň, R. Skamene, O. Sokolov, M. Čamaj, Petr Rada, doplňovaly jiné známé osobnosti. Slavnostní výkop nebyl jen záležitostí devětatřicetinásobného Zlatého slavíka, protože se tohoto aktu by se zřejmě nedokázal zhostit bez asistence Pepy Dvořáka a Karla Štědrého. Teprve po jejich exhibici se řízení se řízení zápasu ujala sama šéfka rozhodčích Dagmar Damková.

Pořadatelé uvádějí přítomnost 1200 diváků a asi nejsou daleko od pravdy. O tom, že šlo především o show svědčí nejen chování hráčů na hřišti a průběžné komentování reportéry Tittelbachem a Salavou, nýbrž i konečné skóre 5 : 5, přestože krátce před koncem Amfora nad starými gardisty AFK Sadská (od 42 let výše) vedla o tři branky, a to ještě v několika případech "nedokázali" její hráči branku vstřelit, ačkoli stáli s balónem doslova na brankové čáře. Že ale ne vždy šlo jenom o zábavu dokazuje hned následující snímek, jehož aktéři dokazují, že jim šlo opravdu o míč. V červených dresech hráli hosté, modré si navlékli domácí.

Chemie pro šílence aneb Soda nad zlato. (Přinesl zase mail.)

Neustálým evergreenem mého blogu je věta "lidi mají málo informací o chemii". Pokud už se stane ta nehoda, že se díváte na TV Nova, kde dlouhé úseky reklam jsou střídány krátkými úseky filmu - někdy vám z drzosti inzerentů prostě stéká pot po čele. Tedy už jsem to tu uváděl, že magický preparát jménem VANISH není v práškové formě nic jiného než SODA a pak nepatrné příměsi nějakého parfému (aby to nesmrdělo jako soda) a nepatrné příměsi nějakého tenzidu (abyste nemohli firmu žalovat, že vám prodává předraženou sodu). No a když už tak sledujete ty reklamní spoty - je dobré se zmínit o podstatě věci - kilo SODY stojí kolem 20 kč. 1,5 kg práškovéh Va nishe - jako "rodinné balení" stojí kolem 190 kč. Bylo by pěkné se jako klasický nerudný dědek rozčilovat nad tímto jedním přikladem okrádání veřejnosti, ale pak přijdou další - SOMAT - tablety do myčky - složení identické jako Vanish - to jest 99% soda a 1% nějaké zbytečnosti, které nádobí nemyjou. Cena za balení 60 tablet - taky kolem 200 kč. Prací prášky - je jasné, že prádlo je po nich "ultra bílé" nebo naopak "barvy jsou obnoveny" (někdy obojí se stejným práškem) a že obsahují "magické enzymy", které fungují už od 30 stupňů, ale základem je SODA, fosfáty a tenzid. Alkalizační tablety do bazénu - cena 90 korun / kilo - složení100% SODA bez jakýchkoliv příměsí.....

Zbývají dvě otázky:

1. Co to je SODA, že ji máme téměř v každé pixli, co doma máme ?

2. Jak se bránit podvodníkům?

Tedy Ad 1. Soda je uhličitan sodný Na2CO3 - sůl extrémně slabé kyseliny s extrémně silnou zásadou jestli čtete "chemiky", tak víte, že ač z teorie roztoky solí jsou neutrální - v praxi soli slabých kyselin se silnými hydroxidy jsou zásadité. Uhličitan sodný má přesně ty vlastnosti, že je silně alkalický, ale ne tak alkalický, aby byl nebezpečný jako Hydroxid sodný. Proto se používá všude tam, kde bychom mohli s rizikem použít i hydroxid a to je v domácnosti zejména rozpouštění organických nečistot. Soda bílkovinnou složku nečistot hydrolyzuje a tukovou složku zmýdelňuje. Dalo by se říci že soda je základní surovina moderních chemických výrob a není divu, že třeba fabrika BASF - se plným jménem jmenuje Bayerische Anilin und SODA Fabrik .

Ad 2. Máme vzácnou příležitost využít moderního EU blbismu proti korporacím, které jej jinak hojně podporují. Každý výrobek v EU musí mít "bezpečnostní list", anglicky MSDS neboli "material safety datasheet". Pokud chcete ušetřit v domácnosti - při sebemenších pochybnostech zadávejte do BINGU heslo XXXXXXXXX MSDS kde XXXXXXXXX je název patřičného reklamou opěvovaného "zázračného produktu". Výrobci, ač neradi, musí v "MSDS" složení svých "zázraků" zveřejňovat. Dělejte to tedy jako vaše (pra)babičky. Kupte si sodu a dávkovací lopatičku. Obojí dohromady se dá koupit do 30 Kč - a na podvodníky s "čistým nádobím" a s "odolnými skvranami" se vykašlete.... Poznámka při druhém čtení - pokud koupíte "výhodné" 9-kg balení pracího prášku - nemyslete si, že máte 9 kg sody - tak vysoká koncentrace by prádlo při opakovaném praní poškodila. Výrobci proto sodu "ředí" dalšímí sypkými, ve vodě rozpustnými bílými prášky - nejoblíbenější je křemičitan sodný známý v tektuté formě jako "vodní sklo" a rozpustné zeolity - obojí fungují jako slabé povrchově aktivní látky, které praní neškodí, ale prášku je díky nim "véééliká bedna".

Test - Běs

Správné číslo je 87. Zkuste se podívat na čísla parkovacích míst očima parkujícího řidiče - tj. vzhůru nohama.

Jestliže není správná odpověď viditelná, zkuste řádek výše nabrat do bloku (jakoby do schránky), zobrazí se inverzně.

Nevíte o co se také zasloužila Sadská ?

(Vzpomíná Bohumil Hrabal)

Moje žena, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž. Chodíval jsem jí naproti, seděla tam v té kuchyni a všechno co teklo z kuchyně, tak prošlo pokladnou jí, teda skrz její ruce. Přicházela domů, vzali jsme se, žili jsme spolu pětadvacet let, žena byla nejdřív v hotelu Paříž a potom prodávala kuřata na rohu Jindřišské a Panské ulice, v grilu hotelu Palace, takže já byl neustále ve styku s povědomím, který je napnuto mezi obyčejnou hospodou a restaurací a pochopitelně tam, aniž bych chtěl, vždycky jsem se umazal tím, co bylo vyprávěno. Můj velký přítel byl pan Vaništa, ten měl hospodu, ale vyučil se v hotelu Paříž a tak vlastně já od jinošskejch let, kdy jsem chodil do těch nymburskejch hospod až do těch libeňskejch hospod a i potom za ženou do restaurací a potom i do pražskejch hospod, to jest k Tygrovi, ke Kocourovi, k Pinkasům a tak dále, tak za ten řetěz let jsem získal takovejch story, takovejch událostí, takovejch podrobností, že jednou, když jsem šel na pivo do Sadský, to je takový městečko a tam byl hotýlek Modrá hvězda, tak v tý Modrý hvězdě ten, kdo tam byl jako vedoucí ( pan Vaníček, pozn. zdejších pamětníků ), řekl, abychom teď to stáhli a budeme si tak chvilku vyprávět, tak začal vyprávět o tom, jak začínal on. 

A on začínal jako pikolík, kterej prodával ty párky na nádraží v Čáslavi no a já jsem přijel v noci domů, druhej den tato drobná událost, to je jako když ťuknete do čínský vázy, ta prasklina oběhne a celý se to rozlomí, stačí jen ťuknout, čili toto ťuknutí u té Modré hvězdy, druhej den jsem sedl ke stroji, nastrčil jsem to tam, začal jsem psát a tak jak jsem napsal. Těch prvních deset stránek, tak ty neustále přivolávaly další a další asociace, zas musela k tomu bejt jistá drzost a hlavně záliba v mystifikaci, psal jsem dlouho a protože nikdo ke mně nepřišel, tak jsem psal osmnáct dní a za osmnáct dní to bylo hotovo, pak stačí vzít nůžky a takhle to rozstříhat a sestavit, protože jsem se učil jak snadno a lehce se píše scénář, no a tak vznikl Anglický král.

Lepší než Pekingská.

        Řekněte sami, a přitom krev neteče. Hnízdo jako bonus!

Vonáskova moudra

Tajemství úspěchu jsou slušnost a upřímnost. Jakmile se jich zbavíte, dosáhnete všeho.

Život je jedno velké bahno, dobře v něm umí chodit jen svině.

Dobrý začátek - špatný konec. Špatný začátek, ještě horší konec.

Největší životní moudrost je včas rozpoznat na koho se vydělat a před kým se podělat.

Politický systém připomíná žumpu. To největší svinstvo vyplave vždy nahoru.

Když jednou ucítíte velké prázdno - jezte, to je hlad.

Nic tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.

Pro každého existuje ideální partner. Ale ten o vás určitě nemá zájem.

Někteří lide by měli mít rozmnožování zakázáno zákonem.

Civilizace a kultura jsou vybudovány na odepřeném ukojení pudů.

Od té doby co lidé přestali věřit v Boha jsou ochotni věřit v každou pitomost.

Pán Bůh léčí - doktor za to dostane zaplaceno.

Alkohol vám nedá odpověď. Ale pomůže zapomenout na otázku.

Umění není stárnout, umění je to snášet.

Kde se vaří světové pivo

Stačí říct, že v Českých Budějovicích, a hned je všechno jasné. Zlí jazykové, rozšiřující, že po něm bolí hlava, jen opakují lež, která s největší pravděpodobností vznikla na Plzeňsku strachem z konkurence. Po mnoha desetiletích konzumace dvanáctky mohu zodpovědně prohlásit, že to je sprostá a zákeřná pomluva.

Cestou od dvou zásobníkům vody z artézských studní (2500 m3 jeden), kvalitnější než nejlepší kojenecká, kolem paneláků z přepravek dorazíte k varnám, které podle "pamětní desky" vznikly ještě za socialismu. Vaří se zde 8 druhů piv, vždy každé zvlášť.

No, a z varny se jde kolem obřích tanků do sklepení, kde na návštěvníky čeká nefiltrovaná ochutnávka. Můžete si přidat. Vrcholem exkurze je monstrózní plnící linka, nicméně samotné lahvování nevidět, ukrývá se v "černé skříňce."  

(Vypadá to jako hádanka, ale došlo jen k odstranění obrázků z kapacitních důvodů)

---

Čeština … (Došlo mejlem.)

"Čeština není jazyk, to je vrozená vada!" prskali na fakultě cizinci, když se snažili proniknout do tajů našeho mateřského jazyka. Zápasili se sedmi pády, jazyk si lámali na "řřřřř", požadovali po nás vysvětlení záhady, jak to, že slova Praha a Praze se vztahují k jednomu městu... Člověka to donutilo zapřemýšlet o jevech pro rodilého mluvčího naprosto běžných. Uvědomili jsme si, jak krásná a poťouchlá je řeč, kterou  užíváme běžně a většinou naprosto bezmyšlenkovitě. S češtinou jdou dělat  všelijaké vylomeniny... 
Jak se vám líbí nejdelší věta složená pouze ze souhlásek? 
„Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“ 
Rekordmanem ve slovech bez samohlásek je sloveso „scvrnkls“. 
Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané (i v učebnicovém pořadí) ve slovech „mateřídoušky“, „dvacetikoruny“. 
Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, nelze. Ale k favoritům určitě bude patřit i „nejneobhospodařovávatelnějšími“.
Opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba si zrovna jen hraje s češtinou:
Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru. (5x) Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší špehové do vazu? (8x)
Naši rodnou řeč také zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: „nejztřeštěnější“, „přesvědčivější“ apod. 
Umíte těsnopis? No číslicový určitě: Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli. 
Také tzv. Q-systém v naší populaci zlidověl: Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí.
Víte, co je palyndrom? To je třeba "kobyla má malý bok" - tedy věty,  které lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, například: „Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?“ „Do chladu si masa mísu dal Chod.“ „Sabina hrává na varhany bas.“ 
A co takhle jazykolamy? Nebudu se zmiňovat o "ohraných" křepelkách, co lítají přes střechy, ale jak se poperete s tímhle? „V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.“ „Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora?“ „Od poklopu ke poklopu Kyklop kouli koulí“.“ Kolouch, kohout s mouchou mnohou s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou.“
Kterej hrdina zkusí něco podobnýho v angličtině??? A to jsme ještě mnohé vynechali, třeba „ˇxandy “  jež, jak patrno, již ani klávesnice nechce pozřít…

Jak co kdy stálo 

Tenhle spam o platidlech  v historii Česka a Československa určitě stojí za to, aby jsme se o něj rozdělili! Obsahuje totiž, vedle obrázků bankovek a mincí, také srovnání toho, co si kdo mohl v naší novodobé historii pořídit za stokorunu. Úvodní ilustrace se sice zabývá pouze pivem, každému je ale jasné, že relace ceny komodit/průměrná mzda se průběžně vyvíjely, takže množstevní numero není "směroplatné.". Pro naše potřeby jsme proto extrahovali právě tyto údaje a seřadili za sebou. 

Pokud jde o to pivko, tak tady by asi ortodoxní pivaře více zajímalo srovnání chuti, což bohužel není reálné. Zkušenější by si ovšem určitě vsadili spíše na mok z doby po první světové válce, protože pamatují, že ještě na přelomu čtyřicátých a padesátých let se jejich otcové dokázali namazat i po pár sedmičkách, protože desítku pili jen zkušení a movití pivaři, zatímco dvanáctku (pokud ji lokál vůbec čepoval) pouze totální zhýralci. Takovou sílu tehdá mělo pivo! Dnes se zhýralec po osmi dvanáctkách  svalí doma do postele a nemůže usnout, protože je totálně střízlivý, a to si za stovku dal tak tři, pokud tedy měl štěstí, že narazil na slušnou hospodu.

Teď už ale to srovnání:

Věřit můžeme i nemusíme, ale kdo si něco pamatuje, ten ví, že údaje většinou sedí.

Tunel na konci světla (Vratimovský seminář Jan KELLER - došlo mejlem.)

Musím se přiznat, že název mého příspěvku není původní, já jsem ho vytuneloval. Nejdříve ho použil v polovině 90. let německý sociolog Claus Offe. Rád bych se zamyslel nad situací, ve které jsme se ocitli, a to ze širšího hlediska a z hlediska vývoje posledních 20 let. Česká republika nemá svou vlastní politiku. Pouze plně respektuje diktát neoliberalismu. Co je podstatou neoliberálního modelu? Stručně řečeno, je to jakási »mafianizace ekonomiky«. Nebudu tady mluvit o státních zakázkách a o míře korupce v ČR, ale o tom, že celá neoliberální ekonomika (bez ohledu na míru konkrétní korupce) funguje na principech klasické mafie. 

Jak funguje mafie? Je to v první řadě podnik na poskytování ochrany (Např. proto se redukují stavy policie!). Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, ale zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb státu a veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje ji přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.

Soudobá neoliberální ekonomika se chová velice podobně. Nejistotu udržuje dvojím způsobem. 

Jednak v oblasti trhu práce – prostřednictvím neplnohodnotných pracovních smluv, skrze erozi práv zaměstnanců.

Jednak v oblasti sociálního zabezpečení, osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů.

Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin obyvatelstva.Postupuje se naprosto systematicky. Nejprve je vyvolán strach z budoucnosti, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec jsou bagatelizována a mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.

Mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím pečlivém dávkování pohádkově vydělávat. Platícím klientům umožňuje výrazně redukovat míru nejistoty, ve které žijí. Stačí, když klienti přistoupí na její pravidla. Ani současný systém neoliberální ekonomiky nestupňuje nejistotu kvůli ní samotné. Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět (ministr Drábek se o to snažil přesně před rokem), aby se v nich pojistili přímo ze zákona (Povinně!). Nejvyšší úsilí v tomto směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří a ve zdravotnictví, protože zde protéká zdaleka nejvíce peněz. To je jeden strukturní rys naší ekonomiky.

Ten druhý spočívá v tom, že zhruba od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces. Právě ty instituce, které po zhruba 100 let kompenzovaly (vyrovnávaly) zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního kapitálu. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje, jež umožní podnikatelům s penězi mít peněz stále více.

Co znamená privatizace pojistných systémů pro zaměstnance?

Oni by měli platit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášetmaximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem) (Rafinované dvojí vykořisťování zaměstnanců!), kteří pracují ještě v klasickém průmyslu nebo poskytování služeb.

Vzniká tak jakási »dělba investiční práce« mezi těmi, kdo dále financují průmyslovou výrobu, a těmi, kdo své finanční prostředky směrují do oblasti soukromých pojišťovacích fondů, kde pojišťují mimopracovní aspekty existence člověka.

Domnívám se, že tato dělba práce vytváří ostrý rozpor ve fungování celého dnešního kapitalistického systému. Ti, kdož investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti firem). Naopak ti, kdož investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aktivity (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.

Tento rozpor se dá velice obtížně řešit i v zemích, jejichž bohatství nebylo vytunelováno a jejichž střední vrstvy zatím ještě nebyly příliš ožebračeny. V našich podmínkách jde o rozpor ještě mnohem více vyostřený a my se stáváme v jistém smyslu laboratoří budoucnosti Evropy. Žijeme totiž v zemi, která právě vstupuje do třetí fáze tunelování. Po tunelování minulosti zažíváme tunelování přítomnosti a už se začíná razit velký tunel do budoucna.

Tunelování minulosti

Tunelování minulosti proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech. Tato privatizace vedla ke dvěma velkým paradoxům. Za prvé se ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy v republice a k přenosu dalšího obrovského bohatství do ciziny. Druhým paradoxem privatizace 90. let bylo, že i když se stát zbavil mnohasetmiliardového majetku, nijak tím nezbohatl. Naopak, vydal se na cestu rostoucího zadlužování. Transformační náklady privatizace jsou odhadovány na 500 či 600 miliard korun a staly se základem rodícího se státního dluhu.

Veřejnost tehdy byla v klidu a sledovala tyto procesy víceméně apaticky. Mimo jiné proto, že přetrvávaly iluze, že se jedná o přechodné transformační potíže, které nás podle slov Václava Klause z poloviny 90. let již brzy přivedou z operačního sálu do fitcentra a my začneme rychle dohánět Evropu. Dnes jsme tedy v tom fitcentru, kde to vypadá jak na operačním sále. Výsledkem této první fáze tunelování bylo, že vznikla vrstva vlastníků firem, jejichž nově nabytý majetek se promítl do dluhů státu. Kromě toho se ve firmách, které státu zůstaly, utvořila úzká vrstva pohádkově placených manažerů a členů dozorčích rad. A tady se přechází k dalšímu období.

Tunelování přítomnosti

Období od konce 20. století až do voleb v r. 2006 se dá považovat za jakousi přípravu k tunelování přítomnosti. Ekonomika začala růst, ale většina lidí to ve své peněžence příliš nepoznala. Růst ekonomiky nevedl ani ke snižování státního dluhu. Naopak, jak známo, tehdy se začali vyhrabávat ze skříně kostlivci, kteří tam byli pečlivě naskládáni ještě z dob Klausovy transformace. Objevily se první návrhy na tzv. modernizaci sociálního státu (krátce po r. 2000). Většinou nebyly ničím jiným než snahou seškrtat údajně příliš rozbujelý systém sociálních dávek a přenést financování toho, co ještě zbylo, na bedra zaměstnanců.

Pod povrchem návrhů na reformy, které se tehdejší sociálnědemokratické vlády neodvážily provést, protože tušily jejich sociální brutalitu, a pod povrchem opoziční smlouvy (Velká koalice ČSSD a ODS!) se někdy v té době dotvořily mafiánské kliky, které se stále větší drzostí začaly pouštět státu žilou. (Obě strany toho na sebe vědí dost, takže žádná tu druhou nepotopí!

Protože ekonomice se tehdy dařilo poměrně rychle růst, v černých dírách korupce mizely každoročně úctyhodné sumy peněz, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Státní dluh mezitím pomalu, ale soustavně narůstal. Byla to doba jakéhosi klidu před bouří.

Díky slušnému tempu růstu nedocházelo ještě k poklesu příjmů zaměstnanců, nebyl ještě omezován veřejný sektor a nesáhlo se k redukci práv lidí sociálně potřebných. Byl to stejný typ klidu jako ve Spojených státech, kde se tehdy ještě pevně věřilo tomu, že spekulační bubliny mohou růst do nekonečna a trvale přinášet prospěch všem zúčastněným.

Vše se rázem změnilo po volbách r. 2006. Pravice mohla konečně předvést, co si v klidu připravila během doby, kdy byla v opozici. (Opravdu byla v opozici?) Transformační polštáře už byly vyčerpány a kromě několika posledních tučných soust už nebylo prakticky co privatizovat. Korupce ovšem vyžadovala svůj každoroční přísun peněz. Růst ekonomiky se přitom výrazně zpomalil a vypuknutí světové hospodářské krize mu zasadilo další ránu. I přes tyto varovné momenty Topolánkova vláda s Miroslavem Kalouskem coby už tehdy nejlepším ministrem financí podřízla příjmy státního rozpočtu rovnou daní a opakovaným snižováním pojistného.

Tunelování přítomnosti se projevilo tím, že firmy a top manažeři byli zbavováni daňové zátěže, která se postupně přesouvá na ty samé zaměstnance, kteří už hradí dluhy vzniklé v první fázi privatizace. Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze, určené na sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných. Bez podvázání těchto oblastí už není možno při poklesu ekonomiky nakrmit hydru těch, kdo se předbíhají ve frontě státních zakázek, či jinak se podílejí na korupci.

Občané, kterým bylo vcelku jedno, dokud se rozdávalo ze státního, náhle zpozorněli (někdy v roce 2007-2008). Tehdy se jim dostalo pohádky o tom, že líní chudí (Romové, nezaměstnaní apod.!) nás vedou na cestu do Řecka. Nevěřím tomu, že tato pohádka vznikla během posledních týdnů před volbami, to už se muselo chystat delší dobu. Jak víme, dostatečný počet voličů této pohádce uvěřil a výsledkem byl vznik vlády Petra Nečase. Protože Čunkovi lidovci a především Bursíkovi zelení se stačili od posledních voleb v r. 2006 naprosto zdiskreditovat, byly vytvořeny prakticky z ničeho dvě zbrusu nové politické strany.

Z lidovců byl použit Kalousek a ze zelených Schwarzenberg k vytvoření TOP 09. Kdo určil za lídra Věcí veřejných právě Radka Johna, není dosud známo. Lze se dokonce setkat s názorem, že strana Víta Bárty ho vyhrála v tombole. V každém případě se schyluje k završení procesu tunelování přítomnosti. Uzákoněno to bude v podobě nového daňového zákona, který bude legalizovat přesun daňové zátěže z majitelů firem a horních manažerů na zaměstnance a spotřebitele. A přecházíme k třetímu období.

Tunelování budoucnosti

Nástup Nečasovy »nové vlády«, složené z mnoha klíčových členů vlády předchozí, umožnil přejít ke kvalitativně novému typu transformačního polštáře. Poté, co byl v 90. letech rozprodán pod cenou polštář v podobě státního majetku, a poté, co byl tvrdě stlačen polštář v podobě financí, o něž jsou kráceny veřejné rozpočty, nafukuje se třetí a zatím poslední polštář.

Ten prvý umožnil disponovat majetkem nakumulovaným v minulosti, ten druhý sáhnout do toků peněz protékajících v přítomnosti. Třetí polštář umožňuje sáhnout si již dopředu na peníze, které se teprve platit budou, a přesměrovat je k těm, kdož už vyčerpali oba polštáře předchozí. Umožňuje tunelovat budoucnost.

Samozřejmě, jedná se především o penzijní reformu a o reformu zdravotnictví, jejichž architektura je velice podobná. V obou případech se má doširoka otevřít soukromý trh s našimi strachy a obavami. V jednom případě jde o strach z nemoci, která může přijít kdykoli, ve druhém o strach z nezajištěného stáří.

Tyto přirozené strachy a obavy mají být použity jako motor nového a báječného byznysu. Umožní se tím lidem, jejichž majetky vznikly v prvé fázi tunelování a kteří byli zbaveni daňové zátěže ve druhé fázi tunelování, aby své prostředky mohli vložit do oblastí jistějších, než je výroba.

V případě penzijní reformy jde o to, aby byly postupně přečerpány obrovské prostředky ze státního průběžného systému do soukromých fondů těch, kdo se rozhodnou podnikat s naším stářím. Veřejný penzijní systém bude stále více zbavován své funkčnosti a peníze z něho se stále vydatněji budou přelévat těm, kdož se budou zaklínat, že nám je za nějakých 30 či 40 let bohatě zhodnocené přinesou zpět. Za tu dobu se vystřídá zhruba 10 dalších vlád, takže v případě nedodržení slibu už nikdo nedohledá, kde se vlastně stala chyba.

V případě zdravotní reformy budou za kouřovou clonou různých poplatků prováděny operace s cílem zprivatizovat jak nemocnice, tak systém zdravotního pojištění. Vznikne tak další mohutný proud přelévání peněz soukromým investorům.

Za akty tunelování budoucnosti můžeme ovšem považovat také připravovanou drastickou redukci stavů policie, protože to také v budoucnosti zaplatíme, krácení rozpočtů na vězeňství a podivný způsob transformace (spíše však likvidace) úřadů práce a řadu dalších akcí.

Dnes se nalézáme ve fázi, kdy se všechny tři druhy tunelování protínají. Ještě zbývá rozprodat pár posledních lukrativních podniků. V plném proudu je odčerpávání financí z veřejného sektoru a z dávek sociálně slabým. A už se hlasuje o přesměrování budoucích toků, které by měly zajistit naše zdraví a stáří. Myslím si, že lidé si začínají uvědomovat, že právě oni sponzorují všechny tři fáze tunelování. Někteří už nikdy nenašli dobrou práci, o kterou je v 90. letech připravilo tunelování podniků. Zároveň doplácejí na daňovou reformu, která je nutí platit na daních více, aby si mohli koupit méně.

Zároveň budou muset zaplatit více na pojistném, aby byli méně sociálně ochráněni. A jejich obavy z nemoci, ze stáří a z nedostatečného vzdělání pro potomky se stanou trvalým zdrojem příjmů lidí, kteří už dnes nevědí, co s penězi. Pro tyto lidi se vydávají státní dluhopisy. Kupují si je po milionech. A my ostatní se jim budeme ještě skládat na úroky, ze kterých oni nezaplatí ani korunu daně. Státní dluhopisy jsou vlastně prémií pro ty, kdo vydělali na trojím tunelování. Je to taková třešnička na dortu, jak by řekl pan prezident. Z prosperity, která byla slibována 20 let, zbyly právě dluhopisy.

Abych to uzavřel, celá logika tunelování, kdybychom si to dali do nejabstraktnějších souvislostí, spočívá v podstatě v tom, o čem Karel Marx psal např. v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Marx ukazuje, že tehdy ve Francii se velká finanční buržoazie nejdříve vyrovnala s dělníky, nechala je zmasakrovat na barikádách, a poté si vyrovnala účty s drobným kramářem, který ji na barikádách pomáhal porážet dělníky.

To, co Marx tehdy popsal v měřítku Francie, se dnes děje v měřítku celosvětovém. Velký finanční kapitál nejprve degradoval dělníky tím, že je nutí, aby konkurovali nepojištěným Číňanům a Indům, a poté, co se mu podařilo deklasovat dělnictvo, si hodlá vyřídit účty se středními vrstvami. Přesně s těmi vrstvami, které u nás i jinde zatím volily pravici. Takže pokud existuje nějaká naděje, domnívám se, že spočívá v tom, že středním vrstvám začne pomalu docházet, že právě teď už přišla řada i na ně.

Tak nějak vypadaly kdysi přestávky na televizní obrazovce (6.10.2011)

 

To se Vám přihodí, když necháte vyklopené okénko v přízemí vašeho domu a odjedete na dovolenou. Toulavá kočka se bez dovolení nastěhuje a po čase máte na zahradě takovéhle nadělení. Co naděláte? Ještěže sousedi si rozeberou všechny čtyři :-)

 

   

Vánoční Stephen King.

Je to už taková tradice, že pod naším štědrovečerním stromečkem (spíše stromem, protože pod 3 metry nikdy nejde) leží něco od krále hororu. S obstaráváním dárků bývá ovšem rok od roku větší potíž, protože manželka ani já se již pořádně neorientujeme v tom co nám z jeho tvorby  ještě chybí. King je plodný a plodní jsou i vydavatelé. Autor táhne, tak proč nevydat něco co už tady bylo s pozměněným názvem. Tak došlo k tomu, že letos byl plodný i vánoční strom. Hned tři úhledné balíčky, z nichž ten největší svými rozměry hravě překonal součet rozměrů těch zbývajících. Nastalo dilema. Čím začít? Názvy: Stephen King jde do kina, Blaze, Pod kupolí, celkem 1525 stran! Bylo jasné, že svátky nemohou být jen o čtení, takže všechnu tu nádheru nezvládnu. Již první titul se ukázal jako jistý podfuk nakladatele, protože obsahuje soubor "povídek" již publikovaných, mimo jiné i polovinu (zfilmovanou) Srdcí v Atlantidě. Tento román vyšel (celý) samostatně, přesto jsem ho prolétl s větší (ne)pečlivostí než zbývající. Patří totiž k mým nejoblíbenějším, snad i proto, že se v něm tolik "neblázní." Blaze, coby novinku, jsem zvládl za půl dne. Necelých 200 stran je na Kinga dost málo, příběh připomíná Hočičku co měla ráda Toma Gordona a nijak nevybočuje ze standardu, zajímavý je hlavně z toho důvodu, že pochází z pozůstalosti Richarda Bachmana, zesnuvšího na zcela ojedinělou formu rakoviny.

Zadní strana přebalu, jak dílo vidí vydavatel.

Možná šlo jisté přejedení z počtu knih, možná se dostavuje přesycení celkové, v každém případě zůstává skutečností, že kolem "Kupole" jsem chodil s jistou, těžko definovatelnou nechutí a pustil se do ní až v letošním roce. Nic nepomohla ani upoutávka Jany Klusákové, kterou jsem okolo vánoc náhodou vyslechl na Radiožurnálu, spíše odrazovala. Klusáková totiž vybrala dva krátké texty, jež jí pravděpodobně fascinovaly, pro Kinga jsou však typické natolik, že jeho pravověrné nijak nepřekvapí, opakují se totiž s nepatrnými obměnami v každém druhém románě. Pro někoho, kdo se s tímto velikánem teprve seznamuje mohou být ohromující, pro "mazáka," za kterého se považuji, však představují obehranou písničku, klišé. (Asi jsem měl štěstí, že se mi před více než dvaceti lety dostal do rukou jako první právě román To. To To, je prostě TO! Pro mě King v nepřekonatelné podobě! Potom jsem již marně hledal podobný prožitek. Snad jen Osvícení a Srdce v Atlantidě způsobily to nedefinovatelné mrazení oko žaludku a páteře zároveň. Paradoxně ovšem "dílka krátká," neumožňující závěrečný duševní orgasmus.)

Tímto konstatováním ale nechci popírat, že Stephen King je pro mě ze současných (tvořících) autorů ten nejoblíbenější. V tom nehledejte racionální jádro, směs horrorou, fantasy a zvráceností jsou konec konců jen pohádky pro dospělé, kdy čtenář od počátku ví, že o nic nejde, že konec bude možná infantilní, ale, že si POČTE! V tom je hlavní síla mistra (podle mě, každý s tím nemusí souhlasit), jeho styl (a schopnost překladatele!) vás prostě drží v příběhu, který plynule přechází z reálna do iracionality a vám to připadá přirozené. To psaní je tak lehké, samozřejmé, že vám nepřijde divné, že v kanálu žije klaun, který se nenadále objevuje vždy čistý a upravený, nepotřísněný splašky ani sazemi, i když leze komínem nebo výlevkou vodovodu v umyvadle zaplaveném krví. Pravda, všeho do času! Když je něčeho moc, tak je toho příliš. King umí dávkovat a drží Vás v napětí a vy stále čekáte jak to dopadne, jak to vyřeší. Zkušenější čtenář už ví, že si s vámi hraje, že píše a neví jak to přesně skončí (sám se k tomu přiznal), baví ho to řemeslo které ovládá - psaní. Je tak dobrý, že mu povětšinou odpustíte pavouka z jiné galaxie, nesmrtelného Randala Flaga i magickou moc prastarých indiánských pohřebišť. Je přece krásné hrát si s představou, že vstanou z mrtvých Vaši blízcí, lidé i zviřátka. Nejsou to náměty zdaleka nové (Poe, Bradbury...), ale nově podané, stylem který konvenuje současnosti, fantaskní příběh zasazený do kulis které důvěrně znáte. 

Účinek vytříbeného řemesla má ale své limity, lidé jednají tak jak jednají a nová schémata či konfigurace pro stejně zavrženíhodné jednání se stále obtížněji hledají. V kratších útvarech se dá styl ještě vychutnat, v těch rozsáhlejších už ustupuje do pozadí a čtenář začne netrpělivě očekávat (beztak očekávaný) konec, který je však ještě vzdálený (už jste na čtyřsté stránce a ještě vás čeká jednou tolik). Proto se přiznám, že po "It" jsem třeba Svědectví nebo Nezbytné věci dočítal téměř z povinnosti. Také jsem se poněkud ztrácel mezi množstvím postav a vedlejších příběhů.

Toto, aspoň pro mě, se plně vztahuje na nejnovější román Pod kupolí (Je to správně? Nemá to být kopule?), a to i přesto, že autor doplnil text mapou městečka i strukturovaným přehledem nejdůležitějších postav. Známé rekvizity, tj. syrový popis posledních okamžiků dobrovolně i nedobrovolně ukončených životů v hojném počtu, barvité obrazy násilí na ženách, dětech, seniorech i osamocených mužích v plné síle. Zloba, závist, zášť, pokrytectví, intriky... Boj dobra se zlem jako vyšitý, rámovaný bojem s neznámou silou s níž si technika ani věda rozvinuté civilizace neví rady. King si hraje s popisem charakterů jako obvykle, postav je však příliš mnoho, takže někdy jsou charakteristiky poněkud ploché a nepřesvědčivé. Je to jedno z jeho děl, kdy své herce "nemiluje" a "kosí" je všemi možnými způsoby, jak zralé obilné klasy, takže než si je čtenář stačí oblíbit, tak jsou ze hry. Nechci zájemce a milovníky velkého mistra připravit o potěšení z příběhu a závěrečné pointy, jen jsem zkušenější pařiče chtěl varovat, že v podstatě nic nového neobjeví, naopak často zažijí deja vu, a to i nakonec, kdy finální scéna hodně připomíná (nejen) Bangorské běsnění v kultovním To.

Novinkou není ani kritika politických grifů vedoucích k vlastnímu obohacování. V předmětném románu jí však je věnován neobvykle velký prostor. Technologie moci a formy korumpování jsou  popsány věrně a srozumitelně, takže obyvatelům našeho demokratického státu rozhodně nebudou připadat neznámé, resp. vymyšlené.

Může se docela dobře stát, že někdo se mnou  nebude souhlasit. Pokud máte jiný názor, ozvěte se, třeba se i nechám přesvědčit, že jsem byl tentokrát nepřiměřeně zaujatý. :-)
(10.1.2011)

Šachový koutek.

Pozice je jistě divoká. O cestě k ní platí totéž.  Na první pohled se zdá, že bílý moc šancí nemá, i když je na tahu. Garde, král téměř v pasti...   Řešení je ovšem snadné, právě proto, že je na tahu.  Tím dá totiž mat.

PROBLÉM: Zabraňte devastaci životního prostředí DHMO!!!

/Ještě jednou na okraj Kodaňského summitu./

Ze zahraničních vědeckých prací vybral, zpracoval a vlastními poznatky doplnil prof. Ing. Kamil Wichterle, Dr.Sc. 

Úvod do problematiky 
Dihydrogen monoxid (DHMO) nazývaný též hydrid kyslíku, oxid vodný nebo oxan existuje za normální teploty a tlaku jako bezbarvá kapalina bez chuti a zápachu. DHMO je každoročně odpovědný za smrt mnoha tisíc lidí. Většina úmrtí je způsobena nehodami, při nichž se větší množství DHMO dostane do plic. Ale tím nebezpečnost této látky zdaleka nekončí. 
Rizika spojená s DHMO jsou často podceňována, protože při jeho požití zpravidla nejsou pozorovány okamžité potíže. Symptomy předávkování DHMO zahrnují nadměrné pocení, puzení na moč, pocit přejedení, nevolnost, zvracení a elektrolytickou nerovnováhu tělesných tekutin. Abstinenční potíže při snížení dávek osobám závislým na DHMO jsou vždy vážné a jeho úplné odebrání vede k trýznivé smrti. 
Nejdůležitější negativní vlastnosti DHMO: 
- rozpuštěním tvoří kyselinu hydroxylovou, což je hlavní složka kyselého deště,
- nezanedbatelnou měrou se podílí na skleníkovém efektu,
- v plynném skupenství poškozuje sliznice a na pokožce vyvolává podráždění, při větším zasažení dokonce těžké popáleniny,
- buněčné tkáně vystavené delšímu působení tuhé formy DHMO jsou vážně poškozovány,
- urychluje korozi kovů a rozpad hornin i staveb,
- jeho vlivem dochází ke změnám v půdním systému a k erozi krajiny,
- způsobuje selhání silnoproudých i slaboproudých elektrických zařízení,
- snižuje účinnost automobilových brzd,
- jeho přítomnost podporuje množení patogenních mikroorganizmů a plísní. 
Celosvětové zasažení životního prostředí DHMO již dosahuje obludných rozměrů! 
Hrozivé množství DHMO se dostává do ovzduší ve výfukových plynech automobilů, a to i při použití katalyzátorů. Dalším významným emitentem jsou spalovny, tepelné a jaderné elektrárny. Zdrojem emisí je i zemědělství a chemický průmysl. Ačkoliv jsou komplexní data záměrně utajována, velké množství dihydrogen monoxidu již bylo prokázáno ve vodních tocích a jezerech všech světových průmyslových oblastí. Avšak jde už o globální problém, o čemž svědčí nedávno zveřejněné údaje z Afriky, Indie a Tichomořské oblasti, kde byl výskyt DHMO nezpochybnitelně prokázán. DHMO se už nachází ve všech světových oceánech a dokonce byl zjištěn i v antarktických ledovcích. 
I krátkodobé zvýšení přítomnosti DHMO v životním prostředí nad obvyklou a živými organismy tolerovanou úroveň může způsobit nenahraditelné ztráty na životech a sekundární mnohamiliardové škody na majetku. Globální katastrofa vyvolaná touto látkou byla dokonce popsána už v biblickém Starém zákoně! V poslední době jsou však kalamitní situace ve zvýšené míře zaznamenávány téměř současně ve všech světadílech i u nás. Přestože zvýšený výskyt DHMO způsobil vážné problémy na Moravě v roce 1997, nebyla tato výstraha doceněna a k dalšímu mimořádně těžkému zasažení životního prostředí touto látkou došlo znovu v roce 2002 v Čechách. 
Povolené koncentrace DHMO v potravinách jsou vesměs vymezeny normami, avšak praxe jejich záměrného překračování je běžná. Nezodpovědní výrobci a distributoři v honbě za ziskem dokonce přidávají DHMO do alkoholických nápojů! 
Lékařské studie ukazují, že DHMO je prokazatelně obsažen ve všech nádorových tkáních, v tkáních zasažených TBC i v selhavších orgánech při dalších vážných chorobách. 
Proto je DHMO také někdy označován jako "tichý zabiják". 
Osoby, u kterých se projevují duševní poruchy, jsou na DHMO téměř ve všech případech závislé. U většiny těžkých zločinců se dá prokázat, že pachatel v průběhu posledních hodin před vykonáním zločinu konzumoval v nějaké formě DHMO. 
Přes mnohá nebezpečí se DHMO stále běžně používá: 
- jako průmyslové rozpouštědlo,
- jako chladivo v tepelných a dokonce i jaderných elektrárnách,
- ve výrobě polystyrenu, PVC a jiných plastů,
- jako hasivo,
- při mnoha formách krutých pokusů na zvířatech,
- v distribuci pesticidů a herbicidů, 
- jako přídavek do potravin typu "junk-foods". 
Americká vláda i vlády dalších zemí odmítají oprávněné požadavky světové veřejnosti na omezení zamořování životního prostředí DHMO a obhajují jeho používání "v zájmu zdravého hospodářského růstu země". Námořnictvo i ostatní složky ozbrojených sil vytrvale provádějí pokusy s DHMO a požadují multimiliardové investice do projektů jeho využití ve vojenských operacích. Stovky výzkumných pracovišť a institucí se zabývají důmyslnými způsoby jak zřídit sítě pro jeho pod zemní distribuci. Řada z nich skladuje velká množství DHMO se záměrně nejasným označením "pro pozdější použití." 
Průmyslové giganty vypouštějí ohromná kvanta DHMO do řek a moří a nic jim v tom nebrání, protože tato praxe je dosud považována za zcela legální ! 

Mezinárodní úřad pro bezpečnost práce vydal v roce 2003 alespoň provizorní klíčové zásady a upozornění pro práci s DHMO: 
- DHMO je možno skladovat v běžných chemických skladech, 
- nádoby s DHMO je třeba udržovat těsně uzavřené, 
- DHMO se při teplotách pod svým bodem tuhnutí nesmí skladovat v nádobách s pevnými stěnami, 
- DHMO bouřlivě reaguje s některými látkami jako je sodík, draslík a ostatní alkalické kovy, s elementárním fluorem a s látkami se silnými dehydratačními činidly jako je kyselina sírová, 
- DHMO při styku s karbidem vápníku vytváří silně hořlavý až explozivní plyn. 
Vliv DHMO na život v přírodě je zcela zásadní a nikdo nemá právo tuto skutečnost zamlčovat nebo zpochybňovat! Ale čeští ochránci přírody a dokonce i Ministerstvo životního prostředí k tomuto závažnému problému dosud mlčí! 
Celé lidstvo konečně musí začít brát hrozbu dihydrogen monoxidu zcela vážně! (Došlo mejlem.)

A ještě vyjádření neformálního komentátora (VB):

Konečně názor, na který jsme čekali, a ještě k tomu pěkně, srozumitelně a pregnantně vyjádřeno ! Ono o tomhle svinstvu se toho fakt moc neví, a všeobecně se to podceňuje; například takovej já jsem se až z tohohle článku dověděl, co všechno to "umí". A to tam ještě asi není všechno ...
A ta netečnost k tomu ze strany států i soukromejch firem, ta je nepochopitelná. A přitom v tom jedou i firmy, do kterejch by to člověk neřek: zrovna předevčírem jsem si koupil flašku rumu, a ne ledajakýho (Jindřichův Hradec - žádnej Božkov !), a toho svinstva tam bylo 60 % !!! Parchanti si myslej, že když do toho přidaj pár procent etylalkoholu, že jim to beztrestně projde. A lidi to kupujou jako blbí :-)

O ČEM TO BYLO?
K 20. výročí 17. listopadu (otištěno s laskavým  svolením autora).

Pominu jména a nebudu zdržovat příběhy z natáčení. A začnu od konce: to, jak jsme dopadli, je asi logicky vysvětlitelné. Také jsme do toho nespadli sami. Určitě ale nežijeme v poměrech, které jsme si před dvaceti lety přáli. Chtěli jsme svobodnou, přátelskou a prosperující společnost. A stále chceme. V čem je sakra problém? Co když chybně přemýšlíme, co se udělalo špatně, zatímco jde především o to, co všechno jsme osobně neudělali, a co se tím pádem nestalo!

O NEZPŮSOBILOSTI
Naše životy se odvíjejí kontinuálně, ale na život společnosti máme tendenci pohlížet jako na vzájemně se popírající dějinné etapy. Jednotlivými mezníky jsou okamžiky zvýšeného zájmu veřejnosti o věci veřejné, tedy chvíle, kdy se lid stává subjektem dějin, anebo to tak alespoň kvůli jeho srocování na náměstích vypadá. Vzhledem k tomu, že každý nový režim začíná s lidem, se kterým ten předchozí končil, řez není tak ostrý, jak ho později líčí dějepisci. Než se společnost přeorientuje z monarchie na demokracii, ze svobody na okupaci, anebo ze socialistické okupace na globální kapitalismus, potýká se s „problémy růstu“. Propagandistům nového režimu to mimochodem vždy poslouží jako alibi, proč se sliby lepších zítřků plní ztuha či vůbec. Říkají, že chyba není v novém systému, ten je super, ale v lidech, co myslí postaru. Generace, na kterou po listopadu 89 připadl úkol vytvořit otevřenou, tržně orientovanou společnost, jež ctí svobodu a lidská práva jednotlivců, vyrostla v poměrech uzavřených hranic, centrálního plánování a řízení, a bylo jí vštípeno, že před individuální svobodou má přednost společenský zájem. Stručně řečeno ke svobodě se měli nadechnout lidé, kteří na to neměli vyvinuté plíce. A vlastně nepřekvapuje, že se nadechnout většinou nestihli.

O CHYBĚJÍCÍ ELITĚ
Změny režimů u nás tradičně provází likvidace elit. V letech 39, 48 a 68 byly politické čistky ještě umocněny masivní emigrací. Po listopadu 89 ovšem nebylo příliš koho zlikvidovat. Okupační správa, co to zde s minimálními obměnami řídila, sešla věkem a nečinností. A lidi, kteří předlistopadové vrchnosti sloužili, eliminoval z významných funkcí lustrační zákon. Po vyrovnání se s minulostí formou politických procesů nevznikla výraznější společenská poptávka a po otevření hranic nebyl ani důvod k emigraci. Pokud jde o elitu nastupující, nabízí se z odstupu času otázka, zda o nějaké vůdčí elitě vůbec lze mluvit. Přesnější je konstatovat, že ústavní funkce, poslanecké lavice a ministerská křesla byla obsazena lidmi, kteří měli na vývoj v zemi pouze marginální vliv. Platí to především pro první období ekonomické transformace, kdy nás tato parta náhodných revolučních hrdinů (aniž by si toho na recepcích, večírcích a výletech po světě povšimla), provedla pověstným tunelem. V něm se zformovala elita zbohatlíků, která se ovšem nepotřebuje politicky angažovat. Na prosazení svých zájmů si nevolená elita vydržuje zvolené politiky. Je to tak na hlavu, že to raději neřešíme. Než si přiznat, že sedíme v rychlíku bez strojvůdce, lžeme si raději do kapsy, že vládne-li někdo, je z tohoto titulu elitou.

O SMLOUVĚ S DLUŽNÍKY
Globální finanční krizi vděčíme za některá dříve nediskutovatelná témata. Především se už může veřejně pochybovat o podstatě globálního kapitalismu, kterou je zlegalizované rozkrádání budoucnosti. I u nás je poslední dvacetiletí typické tím, že vznik kapitalistů nestál na pouhé akumulaci kapitálu. Nejmasivněji se bohatlo díky finančním operacím, při kterých se virtuálně generují nekryté peníze. Výhodou nekonečného růstu na dluh je, že kvůli bohatnutí miliardářů nemusí být většina obyvatelstva uvržena do chudoby. Každý naplní v hypermarketu košík a ještě mu zbude na cigára a sportku. Proti plýtvání boháčů se nedemonstruje, pokud vlády na dluh sponzorují také obyvatelstvo. Situaci komplikuje až poplašná zpráva, že dluhy bude možná třeba splácet.

S odstupem času je zjevné, že jsme se dostali z louže pod okap. Reálně socialistický život ve lži byl zaměněn životem ve lži globálně kapitalistické. A proč se systematicky nedohlíželo na to, aby nový režim fungoval ku prospěchu občanů? Nebyl na to čas. Přednost má už dvacet let agitace, jak špatný režim tomu současnému předcházel a cyklicky se mobilizuje proti hrozbě návratu starých pořádků. Stejně se mimochodem kdysi komunisté měli na pozoru před hrozbou návratu kapitalismu. Kdo po nich chtěl, aby jejich socialismus fungoval, byl identifikován jako nepřítel režimu. Poučení? Podmínkou sebereflexe je změna režimu. (I když po změně režimu už vlastně může jít jen o reflexi…)

OD CENZURY K POVRCHNOSTI
Na podíl myšlenek ve slovním balastu zdá se nemá vliv svoboda slova. Úroveň necenzurovaných médií je nevalná. Pouhá absence omezení totiž nezaručuje, že něco bude chytře řečeno. Skoro to vypadá, že i na média lze vztáhnout Gaussovu křivku, podle které ve společnosti jsou tři procenta géniů vyvážena třemi procenty deviantů. Šance, že v mediálním provozu člověk narazí na důležité slovo, je možná dokonce menší, než v době, kdy mělo smysl po něm pátrat pouze v samizdatu. Média totiž nemají ambici hledat pravdu. Vydělávají na tom, že manipulují a baví. Neznamená to, že by novináři dělali špatně svou práci. Spíše profesionálně odvádějí práci zbytečnou. Nejde jen o orientaci na celebrity, skandály, katastrofy a neštěstí. I podstatná témata se pojednávají ve zkreslující zkratce, nekompetentně a povrchně. A opět: ne naschvál, ale proto, že to prostě stačí. O médiích platí totéž co o politice. Nemá se od nich nic očekávat. Podobně jako politici za nás nic neudělají, novináři za nás nic neřeknou. Poučení z dvaceti let svobody? Co chceme, aby bylo řečeno, musíme sami říct. A čemu nerozumíme, tomu sami musíme přijít na kloub.

KE SPOLEČNOSTI OBČANŮ
Zatímco minulý režim dospěl ve jménu spravedlnosti pouze k rovnostářství, ten dnešní se ve jménu svobody dopracoval jenom ke glorifikaci egoismu. Sice se nám to sofistikovaně balí do liberálních řečí, ale v praxi jsme absolvovali úpadek demokracie na pouhé právo silnějšího. Ukázalo se, že výraz „zastupitelská demokracie“ je protimluv. Nikdo nám za nás nezařídí demokracii. Demokracie je možná jenom jako společný trucpodnik jednotlivých demokratů, jako „spiknutí“ lidí, co se z principu hlásí k nepragmatickému a nevýnosnému rozumu, dobrým mravům, přátelství a solidaritě, jako atributům svobody v pravdě. Vím, že to zní nadneseně a kostrbatě, ale myslím, že se to musí říct. Podobně jako to, že nás nezachrání žádní politici ani žádní osvícení miliardáři. Slušným cílem na horizontu je občanská společnost. Cestou k ní jsou společenství občanů: cestou, která je cílem.

Druhé setkání s Ivanem Hoffmanem

Došlo k němu 17. 7. 2009, opět v Poličce, v penzionu Na Chalupě. Zúčastnili se členové diskusního fóra k rubrice zveřejňované v deníku, tedy jak v tištěné, tak i elektronické, resp. zvukové, formě. Stálo to za to, takže stačí jen zdokumentovat několika obrázky.

Malá módní přehlídka

Setkání Ivana Hoffmana s jeho příznivci

Došlo k němu včera (27.9.2008) v Poličce. Stálo to za to. Po ilustraci jeden obrázek mistra.

 

Mendelka slavila    

Základní škola na adrese Mendelova 550, Praha 4,  uspořádala  v období od 20. do 20. 11. 2007 v Muzeu dětské kresby výstavu k 30. narozeninám školy s názvem MENDELKA PRO AFRIKU. Součástí výstavy byl  doprovodný program studujících. Obrázky níže se pokouší vystihnout atmosféru show, přinášejí některé výtvory děti, korespondující s tématem.

Ministr zdravotnictví umí akorát počítat?

Jedna moje bývalá kolegyně je poloviční sirotek. Vzhledem k jejímu věku mne to, v době kdy jsem se to dozvěděl, poněkud překvapilo. Proto jsem se zeptal co bylo příčinou úmrtí jejího tatínka, kterému v době smrti ještě nebylo ani 60 let. Z pohledu dnešních dnů "celkem banalita:" Zánět mozkových blan v důsledku přisátí infikovaného klíštěte. Po letech jsem si na to vzpomněl, a tak jsem si letos pořídil vakcínu - první dávku. Dostal jsem injekci a legitimaci. Měl jsem zřejmě štěstí (zatím), protože krátce poté vakcína zmizela z trhu.
Mám ještě šanci, druhou dávku bych měl dostat nejpozději za dva měsíce, ale co ti, kterým už lhůta pro přeočkování dospěla? Zatím ovšem ministr počítá kolik za návštěvu, kolik za recept, kolik za stravování v nemocnici. Možná by se měl také zajímat o to, proč farmaceutické firmy fungují tak jak fungují. Bylo by opovážlivé tvrdit, že za současný stav může on, to jistě ne, ale měl by asi dělat méně politiku nebo ekonomiku a více se starat o to, o co má především. 

Možná, že někdo namítne, že existují vážnější témata a horší nemoci. Ale vakcína proti klíšťové encefalitidě přeci byla vynalezena, existuje. To do roku 2008, kdy má dojít k zavedení zdravotnické kvazireformy, se ji nedočkáme? (19.4.2007)

P. S. Abych ministrovi nekřivdil. Na konci první dekády května jsem ji dostal. V jedné lékárně v Praze 1, kde mi ji prodali, měli dost balení (jinde ale ani "ťuk"), byť zhruba o třetinu dražších, než stála první dávka na Smíchově. (15.5.2007)

Historická událost pro Česko: Na titul Miss World  poprvé dosáhla Češka.

Česká krasavice ze "Zapletalovy dílny"  Taťána Kuchařová uspěla mezi 104 finalistkami. Ve varšavském Paláci vědy a kultury  převzala trůn po Islanďance Unnur Birnaové. Na druhém místě skončila sedmnáctiletá Miss Rumunska Ioana  Boitorová, na třetím dvacetiletá Australanka Sabrina Houssamiová. Samozřejmě, jak jinak v Česku, se okamžitě vyrojila spousta odsudků, závisti a spekulací. Krása je samozřejmě relativní a vkus porotců jakbysmet, buďme však rádi, protože je to poprvé a konečně se oficiálně prokázala jinak tolik frekventovaná pověst o kráse českých holek. A co nelze přehlédnout - Taťána je přesně typ, který dokumentuje nový trend - nevypadá jako ramínko na šaty, nýbrž je dobře vyplňuje.

Jak jsme si s Bonus Programem České spořitelny užili v Taj Mahal

Poukázka „samovolně“ došla následující den.

Heuréka! Čtyřmístný stůl ve vedlejší (a stylovější) místnosti se našel.

To se mi ta platba kartou pjekně vyplatila! :)

(26.03.06)

Pavel Dostál zemřel, nemocnice si měla komuniké raději odpustit.

Politik, který se vymykal běžným kritériím, přičemž šála kolem krku byla v tomto směru to nejmenší. Žil a pracoval naplno, jakoby věděl, že mu nebude více dopřáno. Největší oblibu si, svým způsobem paradoxně, získal v době fatálního onemocnění. Potvrdil se tak zvláštní fenomén českého myšlení, známý například z minulosti z hlasování v anketě Zlatý slavík v případě jedné zpěvačky, které však osud dopřál z lítostivé přízně se těšit.

Až otřesně však působí prohlášení zdravotnického zařízení, podle něhož pan ministr snášel léčbu velmi dobře. Bože můj! Jak lze vůbec něco podobného vyslovit. Spíš se nabízí otázka, zda lékařská věda vůbec ví kudy kam, proč vlastně dělá co dělá, když to končí pořád stejně? Jinými slovy: Neměl ministr vlastně smůlu, že nemoc byla náhodně objevena, a že bylo okamžitě započato s léčením? Jak dlouho by mezi námi zůstal bez léčení? (24. 7. 2005)

Chování politiků konec konců odráží myšlení voličů

Před časem jsem od jednoho významného úřadu České republiky obdržel nevyžádanou zásilku. Moderní hantýrkou jakýsi spam, který vykazoval závážné nedostatky. Obsahem zásilky jsem se cítil z více důvodů velmi dotčen a v první chvíli jsem chtěl reagovat vůči odesilateli bez zbytečného odkladu a příkře. Když jsem však trochu vychladl, začal jsem si uvědomovat širší souvislosti. Rozhodl jsem se o ně podělit, ale nevěděl jak začít.

Pomohl mi jistý účastník chatu na jistém českém serveru, který v souvislosti s tragickou dopravní nehodou autobusu u Nažidel na závěr svého poměrně rozsáhlého příspěvku o řidiči autobusu napsal: „Tento člověk je jenom špička ledovce každodenního bezohledného a neuvědomělého chování lidí v ČR, kdy se mnoho lidí k sobe chová bez elementární míry slušnosti. Tato nehoda je důsledkem masového bezohledného životního stylu, a pokud lidé nezačnou sami u sebe, byť jen tím, že si budou bližší a přátelštější, tak se nic nezmění a podobné situace se budou stále opakovat.“

Šlo o vyjádření momentálního subjektivního pocitu, pro někoho může znít naivně, pro jiného banálně, další s ním třeba nebude ani souhlasit.

Já ano, i když teď nemám  na mysli přímo Pavla Krbce, záležitost ještě není úplně jasná, ale nedávná reportáž na Nově příkladně ukázala "profesionalitu" a korumpovatelnost téměř kohokoli, civilistů i uniformovaných státních zaměstnanců.

Za volantem autobusu plného nic netušících turistů tak může v Česku sedět řidič bez patřičného oprávnění a zkušeností . Proč ne, když stát řídí persony stejně nekvalifikované.

Můžete namítnout, že komunističtí funkcionáři nebyli o nic chytřejší. Jistě. Komunistická klika si to ale povětšinou uvědomovala. Bez požehnání Moskvy se do ničeho nepouštěla, a když se k něčemu rozhoupala, nechala si to napřed odsouhlasit od odborníků. Dnešní garnitura je jiná, než si něco rozmyslí, tak to dvakrát přeřízne. Vymizela strnulá zatuchlost stojatých vod, svět je barevnější, rychlejší. Vody se čeří neustále, ale fakticky se jen přelévají z místa na místo, efekt to má ale pramalý, maximálně se část vodstva ztratí, vsákne se do  soukromých pozemků.

Společnost se vnitřně se změnami nevyrovnala, celkově se chová divně. Mnozí to cítí, ale vesměs si s tím nevědí rady. Přitom si třeba ani neuvědomují svůj podíl na existujícím marasmu.  Zkusme si proto udělat jakýsi nesystematický ponor do české komunity a najit některé styčné body, souvislosti, příčiny i vlivy.

Odveta a snaha dohnat zpoždění.

Bezohlednosti ČSSD a jejích partnerů ve vládě, s jakou rozhodují o zásadních věcech a obsazování lukrativních postů,  se nelze příliš divit. Stesky ODS jsou v tomto ohledu falešné - nostalgické. Na počátku devadesátých let to byla ona a její partneři ve vládě, kdo bezskrupulózně využíval převahu v Poslanecké sněmovně. Socialisté si jen brali mustr a netrpělivě čekali na svoji příležitost. Když poprvé přišla, chopili se jí i za cenu toho, že museli brát ohled na svého „úhlavního“ soka, s nímž uzavřeli prapodivný pakt o neútočení, který pro veřejnost čas od času opepřili stínovými šarvátkami.

Doznívala tehdy doba kreativních a charismatických vůdců, kteří dovedně hráli svoji hru jak uvnitř vlastních seskupení, tak i vůči veřejnosti. Byla to ještě doba, kdy lid, který potřeboval vůdce si našel ty, kteří jeho volání neoslyšeli a sami se nabídli, na oko se vymezujíc proti sobě. Byl to čas, kdy bylo z čeho brát, kdy ještě bylo z čeho a čím davu zacpat ústa.

Čas bezstarostné marnotratnosti se nachýlil, ocitli jsme se v situaci, kterou charakterizují vyschlé privatizační prameny, ale stejná touha po moci. K ní se však dostala šmíra, druhořadí herci, kteří neumějí oslnit, kteří by rádi hráli Hamleta, nezvládnou však ani záhrobní roli jeho otce. Touha po odvetě je ovšem všudypřítomná, stejně jako touha po vlastní důležitosti, po funkcích zaručujících bezstarostný život až do smrti. V zájmu jejího naplnění není jiná cesta, než uštípnout těm, kterým bylo slibováno, kteří byli dosud upláceni a balamuceni.

Je to jako s uvažovanými-neuvažovanými recepty a platbami u lékaře, jako s průměrnou mzdou. „Symbolická“ platba za návštěvu lékaře ve výši 50 Kč, a k tomu dejme tomu dva tři recepty, neznamenají pro ministryni nic. Její mzda několikanásobně překračuje průměrnou, pro některé pacienty to ale může představovat výdaje za jídlo na několik dnů. Rath zatleská a dá chvíli pokoj, ministryně si pár dnů oddychne. Těm nejubožejším slíbí úlevy, takže chudí zůstanou chudými a většina ostatních se zase trochu posune směrem k chudobě.

Zatím nedošlo k realizaci tohoto záměru, bylo to přeci jenom moc okaté, kdo ví, kdy ale na něj skutečně přijde řada. Vždyť nejen důchodci a nemocní potřebují peníze na živobytí, potřebují je i ředitelé podniků se státní účastí, poslanci a senátoři. A proč jim snižovat mzdu, dejme tomu o 30 000, kolika lidem by to pomohlo? To vůbec nestojí za řeč. Když ale každému důchodci (pro futuro) upřeme symbolických 50 Kč, hned je tu zhruba 130 000 000 korun měsíčně. To se vyplatí, s tím už lze zalátat příjmy několika generálních ředitelů ročně.

  O odbornosti.

Vládě se nedostává odborníků, a pokud v ní nějací jsou, tak na jiných místech než by člověk očekával. Tak tomu je samozřejmě i mimo vládu, odbornost se nenosí, nosí se zase stranická, potažmo kolegiální knížka. Kdo není loajální, nemá nárok, naposledy Hybášková a Holcát. Kdo drží basu, dostane faru, nezkoumají se jazykové znalosti, ba ani absolutorium na základní škole.

Vládě se nedostává odborníků, ale exekutivní generalita o ně nestojí z praktických důvodů. Odvolaný Jaroslav Míl je toho dobrým příkladem (byť některé souvislosti a zlatý padák váhu argumentu mírně devalvují). Každý expert totiž na poradách ruší, protože záležitosti zpravidla posuzuje věcně. Není-li ho, je klid, mohou se žoviálně probírat věci nedůležité, schvalovat bez problémů věci důležité. Mohlo by se zdát, že to nevadí. Život jde dál. Opak je ale pravdou. Uplynulých více jak deset let zdevastovalo jak morálku, tak ekonomiku. Mandatorní výdaje jsou již na takové úrovni, že se nedostává prostředků ani na provoz ministerstev.

Proto tlak na individuální platby ve zdravotnictví, proto školné, proto groteskní redukce armády. Vytvořivší se nová vrstva politických manažerů rotuje na nejrůznějších postech. Řídit je přece tak snadné. Sám premiér to nejlépe dokazuje. Ač bez odpovídajícího vzdělání  předsedá všem ministrům a zároveň šéfuje ministerstvu spravedlnosti, v minulosti si hravě poradil se zdravotnictvím a sociálními věcmi současně. Bohatou průpravu přece získal na úřadu práce. Proč by to nedokázali jiní?

Přijímaná řešení jsou průzračně jednoduchá. Nejsou peníze na bitevní letadla? V tom případě je nepotřebujeme. Chybí finance na armádu? Zredukujeme ji. Ale s jedinou podmínkou: Musí zůstat ministerstvo, náměstci, generální štáb.  Nejsem militarista a armáda mně vždycky mohla být ukradená, ale nejde mi do hlavy, jak jsme mohli kdysi financovat tisíce tanků a desítky letadel, když po létech úspor a reorganizací stěží dokážeme zachovat symbolický tankový prapor. V tomto marasmu však stále hledáme cestu jak oživit nezbytnost nákupu proudových letadel. Proč? Protože jde o kšeft, na kterém se lze individuálně přiživit?

Tah s komisí nestraníků je hodný šachisty začátečníka, průhlednější než čirý křišťál. Na komisi samotné není samozřejmě nic zvláštního, nějaká má fungovat vlastně při každém výběrovém řízení. Avšak to, že její člen není v žádné straně ještě neznamená, že bude skutečně nezávislý, že je nezkorumpovatelný, že věci rozumí. Když ale nic jiného, alespoň tato komise vládě případně usnadní odolat tlaku výrobců, nabízejících letouny s písmenem "F" na počátku značení. (Politická váha Švédů je minimální, provedený taktický manévr ovšem geniální.) Stejně, těžko říci jak to nakonec dopadne. Pro co se bude muset rozhodnout ČSA při modernizaci letového parku.

Jaroslav Tvrdík odešel a zase se, přesně v intencích naznačených mechanismů, vynořil. Pravda, on se nepodílel na fiasku modernizace tanků T72, na inovaci gyroskopů, nevyměnil tryskáče za vrtulníky, nezpackal padákový kontrakt, co ale skutečně dokázal tak mimořádného? Prostě se jen párkrát mediálně předvedl, párkrát při tom ujel, ale samotná armáda se průšvihům nebo trapasům nevyhnula. Přesto se prý osvědčil, a to tak, že výběrového řízení netřeba, výsledek byl zřejmě předem jasný. (Přitom, co Tvrdík bombasticky a teatrálně nakonec nezvládl, to Kostelka potichu a bez viditelných potíží sune dopředu jako dobře seřízeným kultivátorem.)

O slušnosti.

Úpadek dobrých mravů je nezbytným průvodním jevem celkové degenerace, odrazem chování elity národa. Sebereflexí netrpí politici ani jejich obdivovatelé, shlukující se infantilně za zády svých idolů. Ti je k intoleranci ještě vybízejí. Občané tudíž necítí potřebu, aby se vůči sobě chovali korektně. Dobré mravy tak zůstávají pouze rekvizitou občanského zákoníku se stejnou relevancí, jakou kdysi měla pravidla socialistického soužití.

A už vůbec není důvod, aby občané ctili a respektovali své představitele. Přestavitele, kteří mentorují o  nutnosti řádně hospodařit,  ale sami hospodaří jako kdysi členové JZD, přemísťující ze společného na svůj dvorek, svým partnerům, dětem, příbuzným vůbec a přátelům zvlášť. Když je jim zatěžko dodržovat zákony pro plebs, jednoduše   se z jejich působnosti, zase zákonem, vymaní.

Respekt k názoru druhého veškerý žádný,  když potentátovi nevyhovuje, označí jeho nositele za komunistu, ale jinak s nimi – bývalými i současnými – kolaboruje. Když se komunismus nehodí, najde se jiná nálepka. Pohrdání druhými, manifestované dehonestujícími vulgárními výrazy hospodské kategorie znějícími z úst čelného představitele, jen utužuje mravní normativ na úrovni nezralého pubescenta.

Neochota nést odpovědnost za vlastní chyby se stala pravidlem. Zdůvodňování takových, okolnostmi vynuceně přiznaných chyb, učednickými léty je toho důkazem. Přitom je jasné, že zdroj selhání tkví v osobě samé, limitované úrovní IQ. Tyto osoby nedávají záruku, že se skutečně poučily, že jejich současné názory a činy nebudou mít stejně devastující účinek jako kdysi. Subjektivně se cítí očištěné a vyspělejší. Se stejně nezdravým entusiasmem se vrhají vstříc dalším slušně placeným dobrodružstvím.

Nedůvěra veřejnosti roste, vnímají jejich dětinské snažení ve smyslu rčení: Kdo lže, ten také krade.“ A to i přesto, že lži ne vždy jsou úmyslně či vědomé, že požitky jsou často „legální.“ Legalita a legitimita jsou samozřejmě rozdílné kategorie, leč u běžného občana to nakonec vyjde nastejno. Namísto uvedeného rčení, by se tak spíše hodilo použít křesťanské „Nechte maličkých přijíti  ke mně,“ kdyby to ve výsledku nebylo tak tristní.

Vraťme se ale ke kategorii aktivních prosťáčků, kteří si svoji omezenost neuvědomují (nechtějí připustit). Tím, že se obklopují suitou duchem ještě mdlejších, posilují vlastní sebevědomí, pocit důležitosti, ne-li nepostradatelnosti. To už je krůček ke známkování kolegů nejrůznějšími adjektivy. Zaostalý, dětinský, pomalu chápající je ten, kdo nesouhlasí s mým názorem, kdo má názor odlišný. Protože „to je přeci jasné“ (jasné není vůbec nic), „vedli jsme o tom debatu“ (s nikým jsem se o tom nebavil), „důkladně to ještě prověříme“ (nebudeme se s tím už vůbec zabývat).

Neúcta k názoru druhých a sebeklam omnipotence je výrazem nejen neslušnosti, ale též přímo pohrdáním se schopností jiných, vytvářet si vlastní názor na svět, odhalit licoměrnost (ne)zodpovědných. Tato forma totalitarismu potlačuje pocit sounáležitosti, vyvolává reakce opačné, a ty ,mimoděk dopadajíce na indiferentní, se dále šíří jako rakovina. Cíleně se vytváří klamný dojem: „Není třeba usilovat o demokracii, vždyť tu tady máme.“

Policie a justice.

Je to otázka úhlu pohledu. Rozsah možností svobodně se vyjadřovat je komparativně mimořádný. Růst kriminality také. Lze pochopit, že se prezentuje jako nezbytný průvodní jev demokracie. Frustrující je však nezájem elity s tím něco opravdu dělat, hlasům zdola  vůbec naslouchat.  Ignorace těchto hlasů vyvolává beznaděj, nečinnost kompetentních, liknavost a korupční chování jejich pohunků se stává podhoubím kriminality.

Přes opakované sliby politiků, že dostanou policisty do ulic, se situace nezlepšuje. Policisté  vyšetřují od stolu, spoléhají se na posudky „znalců,“ vymlouvají se na zákonná omezení tam, kde jim zákon konat umožňuje. Případ manželů Stodolových je toho děsivým příkladem. Pravda, nešlo tam o nic jiného než o lidské životy, a to ještě starých lidí, jak se asi snaží v jiných případech?

Dopraváci (vnitro) sem tam zorganizují reklamní akce a občas vybírají peníze tam, kde řidiči v obcích a na přehledných úsecích jezdí mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Na dálnici, na dvacetikilometrové trase k chatě, kolem mne  pravidelně přesviští stovky vozidel, a to přesto, že stabilně udržuji rychlost okolo stotřicítky. Policie nikde. Pokud snad náhodou přeci jenom následně narazím na stanoviště silniční kontroly, nikdy tam vozidla, která mne před tím předjela, neregistruji.

V jednom větším českém městě totálně nalitý řidič smetl z refýže nic netušící lidi a několik jich zabil. Obava z trestu za jízdu pod vlivem alkoholu zřejmě veškerá žádná, vždyť i poslanci a senátoři si před jízdou přece přihnou. Úvaha správná, v lochu si pobyl krátce, aby mohlo dojít ke zkoumání, které by vyloučilo vzácnou alergii na alkohol, která se poprvé zřejmě projevila v momentě masakru.

O legislativním procesu se snad netřeba zmiňovat, nejde jen o politicky vytvářené normativní akty, sémanticky i syntakticky odfliknuté, ale též o hrubé chyby při manipulaci s verzemi předpisů, které jsou předávány senátu svévolně pozměněné, nebo dokonce tištěny ve Sbírce v neschváleném znění. 

Soudy (ne)soudí podle těchto zmetků a výklad je mnohdy „boží“ – samozřejmě v přeneseném slova smyslu - tedy s malým „b“. Utápí se často v marginalitách. Ač soud(ce) hodnotí důkazy „volně“ a má velký prostor pro své „uvážení,“ nejednou causy uzavírá nikoli podle smyslu právního předpisu nebo konkrétní normy, ale s akcentem na nedostatečnost, nebo naopak umělým nadhodnocením nějakého okrajového důkazu. Připomíná to postupy oněch lékařů, kteří tisícem nejrůznějších vyšetření a verifikacemi již zjištěného oddalují konečný verdikt a ruinují tak pojišťovny, ačkoli základní diagnóza je jasná od počátku.

Vyšší soudy s oblibou „kasírují.“ Apelační princip v Česku oblíben není. Je to pohodlnější. Průvodním jevem takové praxe a nechuti (obavách) rozhodnout je spousta případů táhnoucích se řadu let, za které jsme oprávněně kritizováni.

Žurnalisté

Že to přispívá k deformaci právního vědomí je nabíledni. V průměru nízká profesionalita zástupců moci zákonodárné, exekutivní a soudní však není ojedinělá, promítá se i do dalších odvětví a sfér společenského, nebo chcete-li profesního života. Spravedlivě však budiž dodáno, že na rozdíl od poslanců, senátorů a členů vlády se předpokládá, že soudci a státní zástupci jsou skutečně vzdělaní profesionálové. Jejich chyby a nedostatky jsou tak svým způsobem vážnější.

Provázanost je však zřejmá, což vyplývá ze způsobu jmenování soudců. Můžeme vzít za příklad proces jmenování ústavních soudců. Názory některých senátorů, podivujících se například nad tím, že advokát hájí svého klienta jak nejlépe umí, jsou opravdu „pozoruhodné“ a svým výběrem tak negativně ovlivňují i úroveň soudcovského stavu. Bývalý advokát podle nich není pro funkci ústavního soudce dostatečně erudovaný, politik však ano, a to i přesto, že před tím jako advokát působil.

V tomhle mišmaši se pak „dovedně“ orientují novináři a bez skrupulí si dovolují interpretovat téměř cokoli, jakoby byli experti na jakoukoli problematiku (proč ne, když totéž dělají politici, a to i směrem k novinářům). Hlavním cílem je senzace. To lze pochopit, nemělo by to ale být za každou cenu. Opět příklad z této doby, byť nikoli význačný, ale typický: Carrefour a chování jeho ochranky. Řada médii celou záležitost s fotografováním, tam kde je to prodejnou zakázáno, prezentovala jako nevinný happening, který brutálně potlačila ochranka.

Aniž bych obhajoval intenzitu zásahu, kterou objektivně neznám, je zcela evidentní, že focením recesisté nejenže porušili jasný zákaz firmy, ale především ustanovení § 12 občanského zákoníku. Jednali tudíž protiprávně. Je pochopitelné, že puristé se budou dovolávat právních prostředků domáhání se nápravy (§ 13 téhož zákona). Budiž, média však tyto vazby neuváděla. Soustředila  se nevybalancovaně a výlučně na efekt. Obhajovala ty, kdož se na počátku chlubili neúctou k právu, kteří si ze spoluobčanů udělali terč své zábavy, aniž by je požádali o svolení.

Takové chování médií je v prvé řadě neprofesionální, není to zpravodajství v pravém slova smyslu, protože obsahuje vedlejší komentáře, resp. zaujetí pro jednu ze stran konfliktu. Kdo ale ví jak to ve skutečnosti vlastně bylo. Šlo pouze o nevyváženou reportáž?

Sám jsem byl před časem konfrontován s metodami známého reportéra Jana Tuny, pracujícím pro Novu. Z vcelku banálního příběhu se pokusil udělat trhák. Když se příběh nevyvíjel dost dramaticky, překroutil moje vyjádření k věci tak, že účelovým sestříháním a slepením několika vět naprosto převrátil jejich smysl tak, jak jeho fabulaci vyhovovalo.

Zkreslováním skutečnosti tak mohou novináři snadno ovlivňovat veřejné mínění, a to nejen ve prospěch svého favorita (politika, umělce, podnikatele…), ale jen tak, pro pocit moci nakládat libovolně s informacemi, manipulovat s populací. Jen vzpomeňme: Kde je dnes konec mnoha v médiích opěvovaným bankéřů a manažerů?

Jestliže se žurnalista podobné manipulace dopustí jednou, nelze vyloučit (lze předpokládat), že tak činí ad hoc, kdy se mu to právě hodí nebo zlíbí. 

Hospodářství – státní správa

Když politik neví jak dál, nezřídka se odvolá na chyby minulých vlád, na éru komunismu, případně na neblahé působení bývalých estébáků. Jestliže se však chce občan přesvědčit s kým má tu čest,  na oficiální materiály se spolehnout nemůže. Hned po jejich vydání se ukázalo jak  polovičatě byly zpracovány. Proto si raději vezme k ruce „osvědčené“ seznamy Petra Cibulky.

Pak ale ke svému údivu zjistí, že firmy v jejichž řídících strukturách působí bývalí příslušníci státní bezpečnosti si zdaleka nevedou špatně. Pochopitelně mají na zřeteli vlastní prospěch, ale firmy spravují způsobem, který ve srovnání s počínáním kormidelníků státu a různých hochštaplerů vzešlých z privatizace, vzbuzuje respekt.

Experiment privatizace se od jiných souběžně a průběžně probíhajících pokusů lišil jen svým rozsahem a výsledkem. Rozsahem grandiózní a výsledkem deprimující. Proběhnuvší monumentální mystifikace pomohla množství podvodníků, slušným občanům přinesla rozčarování. Ti dnes ani neví kam se poděli jejich akcie, podvodníci neví kde je konec jejich podnikům, prodejnám, provozovnám. Stát neví, kde jsou utržené peníze, obrací se na důchodce s restriktivními návrhy, ačkoli právě privatizační příjmy měl využít v jejich prospěch (jejich odvody byly investovány do privatizovaných objektů). 

Podobné je to ostatně i s mnohými bývalými „angažovanými komunisty.“ Jejich vyřazení ze státní správy pro ni samou žádný pozitivní výsledek nepřineslo. Jen uvolnilo místa pro druhořadou garnituru úřednictva, pro ideologické entuziasty, ale znalostmi, zkušenostmi a odborností nevybavené jedince (kteří se „(nena)učili“ to, co bývalí „měli v malíčku“). Jistě, takové tvrzení nemůžeme generalizovat, nicméně v řadě případů platí.

Na státní správě se tak nic nezměnilo, korupce neubylo – naopak, vadných rozhodnutí (individuálních aktů) rovněž ne,  jen jejich náprava je jaksi vlažnější. Máme přeci svobodu, můžeme si stěžovat jak chceme (dokonce i mimo meze slušnosti) a kde chceme (třeba na „lampárně“).  Konkrétně ale máme smůlu, a to nejen u (některých) orgánů státní správy, ale stejně tak u (některých) již zmíněných soudů. A nedělejme si iluze, ani do „Štrasburku“ se každý nedostane (stejně jako do pořadů typu „Občanské judo“ nebo do „Klekánice“).

I při pečlivém sledování vlastních zájmů a záležitostí, dodržování předepsaných pravidel a stanovených lhůt se nadějete nejrůznějších překvapení. Stejně jako z ničeho nic přijdete o akcie, tak zjistíte, že dům ve kterém žijete a který jste si postavili už není váš. Nemůžete pochopit, že záznamy o vašem sociálním pojištění, které ještě před rokem byly v pořádku se náhle vypařily. Příkladů lze uvádět nepočítaně.

Anatomie úpadku

I když předchozí glosy mají více generalizující než konkrétní charakter, vychází částečně z osobních zkušeností, které se pokusím stručně přiblížit, abych dosud řečené ilustroval. Můj příspěvek je z prostředí jedné instituce, která není až tak nevýznamná, hospodaří totiž se stovkami miliard korun. Má i dlouho tradici, žánrový obrázek pochází z období jejího vzniku, tedy z poloviny dvacátých let minulého století. V budově tehdy sídlila Ústřední sociální pojišťovna.

Několik desítek let jsem tedy měl příležitost pracovat v prostorách tohoto úřadu, který postupně nesl různá označení. Tento orgán státní správy kontinuálně přešel z doby normalizace a časů reálného socialismu do časů svobodného českého státu. Bývalý Úřad důchodového zabezpečení se v roce 1990 transformoval do České správy sociálního zabezpečení, absorboval do portfolia činností nemocenské pojištění, jakožto i výběr pojistného a lékařskou posudkovou službu.

I v době hektických změn měl úřad (s celostátní působností) štěstí, že jak uvnitř, tak ve vnějších vztazích, až na výjimky,  kooperovali v rámci příslušných procesů odborníci, tedy persony znalé merita věci. Od náměstka ministra až po vedoucího oddělení na ČSSZ všichni komunikovali na očekávané, tedy "přiměřeně poměrům" odpovídající úrovni. Prostě věděli o čem se mluví, kde co leží a stojí.

V důsledku toho nevznikaly problémy s interpretací právních norem, ochranou zájmů pojištěnců. Co bylo osvědčené, to pokračovalo, co se ukazovalo problematickým, bylo modifikováno tempem, které určovaly skromné příděly investičních prostředků. Někomu by mohlo trochu vadit, že instituce se málo prezentovala v médiích, nepořádala tiskové konference, otálela s vytvořením webových stránek. Jinak se ovšem dále rozvíjela rozsáhlá exploatace informačních technologií, mající dlouhou tradici, jejíž počátky spadaly do šedesátých let(!). Tak se veřejnost neměla šanci dozvědět třeba o vybudování optické archivace pojištěných dob a nastartování tvorby individuálních účtů pojištěnců. Postup všech podobných aktivit byl ovšem limitován omezenými zdroji.

Tak běžel čas a střídající se ministři, čas od času navštívili ústředí, vydávali své pokyny, ale do vysoce odborných záležitostí a technologických procesů se nemíchali. Podobně se projevoval i Vladimír Špidla, a pokud si dobře vzpomínám, tak za života bývalého ředitele budovu ústředí ani nenavštívil. Po jeho skonu se však situace diametrálně změnila. Nový  ředitel vzešel z výběrového řízení, v němž byl kladen, v souladu s novými trendy, mimořádný důraz především na dobrou znalost angličtiny a materie z oblasti IT.

Od tohoto momentu se také začaly v budově téměř pravidelně konat „pracovní porady“ za účasti ministra. O jejich obsahu bych nehovořil, i kdybych mohl, protože měly nulovou hodnotu. Inscenace byla následující: Dopoledne generálka bez ministra (co kdo kdy řekne a co se naopak nehodí), odpoledne pak vlastní klauniáda. Kdo by se domníval, že šlo o totální podvod, neměl by pravdu. Ministr byl totiž o této mystifikaci informován. Zřejmě ale netušil, že celý klam je stejně namířen právě proti němu. Bylo mu umožněno pronášet sebeuspokojující  sentence, a tím byl šikovně manipulován k tomu, aby v rámci tohoto pocitu souhlasil se záměry, které byly prezentovány.

Prezentace byly připraveny působivě, ale zároveň  rámcově, takže prostor pro způsob a rozsah případné realizace předváděných záměrů zůstával otevřen. Jak už to bývá, zápisy z podobných  „porad“ zdaleka nemají naprosto vyčerpávající povahu, často umožňují více výkladů -  v podstatě mohou "uspokojit" kohokoli. Znalec věci i nevědomý si tak může myslet, že o tom či onom se „takhle nějak“ mluvilo. Nejpodstatnější ovšem bylo, že jméno ministra se ocitlo v záhlaví listiny mezi účastníky jednání. Tímto vlastně, bůhví proč (zda z naivity, nezkušenosti, samolibosti?) zaštítil nenásilným způsobem mnohé aktivity úřadu a převzal za ně jaksi samovolně osobní odpovědnost.

Za jeho vedení tak i v rámci resortu akceleroval devastující proces projevující se téměř všude, kdy na  řízení se podílí stále více jedinců, kteří problematice rozumí jako slimák klobáse. Potom se nelze divit (protože ČSSZ je jeden z příkladů) způsobu řešení problémů, způsobu hospodaření, kdy buď se financí nedostává, nebo je vyhazujeme komínem. Peněz je prý málo na cokoli, ale máme o nich takový přehled, že MF najednou z ničeho nic kdesi vysmejčí 11 miliard. Samozřejmě se částka nepoužije na utlumení dopadu „reformy veřejných rozpočtů,“ nebo na dluhy, nýbrž se rozpustí do spotřeby ministerstev.

Je to podobné, jako s politiky, kteří plédují jako kolovrátek pro zesílení úsporných opatření vůči nemocným a důchodcům, ale když jejich babička nebo strýček jsou se svými sociálními požitky nespokojení, hned na ČSSZ nebo MPSV intervenují a ve sněmovně interpelují, proč jejich známí a příbuzní nedostávají příležitost k důstojnému životu.

Projevy úpadku

Jsou plíživé, jako všechny velké akce devadesátých let. Napřed jistota desetinásobku, pak Kožený na Bahamách a nakonec vítr v peněženkách „akcionářů.“ Ve světle těchto zjištění Špidla sice privatizaci kritizuje důvodně, ale to je také všechno, sám totiž dnes a denně dokazuje, že by přechod od socialismu ke kapitalismu nezvládl ani takovým způsobem jako Klaus. 

Pod jeho dohledem tak ČSSZ absolvovala proces digitalizace nárokových podkladů. Tedy materiálů, které se po dlouhé desítky let (některé dokonce ze starého Rakouska) schraňovaly a opatrovaly jako oko v hlavě, protože obsahovaly cenné záznamy o dobách účasti na pojištění občanů České republiky. Tedy dobách podmiňujících vznik nároku na důchod a ovlivňujících jeho výši. Důvody proč se tak muselo stát v extrémně krátké době, proč na akci  museli  participovat brigádníci bez osobního vztahu k organizaci, systému a pojištěncům ví asi jen pan Špidla a vedení ČSSZ.

Skutečností zůstává, že obrázky nárokových podkladů, jejichž počet se pohyboval v desítkách milionů a vznik některých spadal před vznik ČSR, byly pořízeny (skenováním) skutečně rychle. V té době jsem na ČSSZ již zaměstnán nebyl, takže nevím jak byly dávky připravovány, jak byla kontrolována úplnost zpracování. Člověk se se sice z doslechu dozví mnohé, ale preferuji osobní zkušenost. V každém případě jsem se z pár médií dozvěděl, že na "ukončení" celé byla uspořádána velká trachtace, jíž se zúčastnil nejen ministr resortu, ale  i ministr financí a další figury, v čele s tehdejším předsedou vlády Milošem Zemanem.

Našli se přičinliví novináři, kteří o monstrózním podniku informovali a čas o času ho oživovali. Vynikl zejména Radiožurnál a deník Právo. Stali jsme se třetí zemí v Evropě, která digitalizaci provedla. Nikde ovšem není psáno, že byla nezbytná, že ostatní země nás snad budou následovat. Ostatně, na samotném vyřizování důchodů se moc nezměnilo. Jen tam, kde se dříve používaly originály, musí(eli) se vytisknout kopie.  Občas nějaký obrázek chybí, ale nikdo již nezjistí zda neexistoval vůbec, nebo zda „vyšel z evidence“ při konverzi do digitalizované podoby.

Občas lze také v rozhlase zaslechnout apel zaměstnanců této instituce na občany, aby si zkontrolovali úplnost svých pojišťovacích záznamů a včas si je dali do pořádku. Tedy, vedle nových webových stránek se může úřad pochlubit i dojemnou nadstandardní péčí o klienty. Nedělá však ve skutečnosti nic jiného, než že přenáší své povinnosti na ty, o něž se má starat.

Nedávno jsem tuto „starostlivost“ zažil na vlastní kůži. ČSSZ mně zaslala k odsouhlasení průběh dob, které o mně eviduje s patřičným vysvětlením.  Ovoce „moderního“ řízení však mělo trpkou příchuť. Když jsem totiž v roce 2000 z České správy odcházel, potvrdilo mi personální oddělení dobu zaměstnání od 8. 6. 1970 do 6. 4. 2001, tedy více jak tři desítky let. Nyní držím v ruce dosavadní celoživotní bilanci zaměstnání vyhotovenou týmž subjektem a dozvídám se, že mám evidováno 14 roků a 75 dnů pojištění. Co to znamená? Ještě jsem sice nedosáhl důchodového věku, ale už mi do něj tolik nezbývá, takže podle této firmy nemám šanci do tohoto magického data získat potřebnou dobu, abych splnil nárok na standardní starobní důchod. K tomu je totiž zapotřebí alespoň 25 let!

Co myslíte, které doby chybí? Který zaměstnavatel se o záležitosti svých bývalých zaměstnanců nestará s péčí řádného hospodáře? Ano, nemýlíte se, ten který má v popisu práce tyto doby „celostátně“ opatrovat. Ten, který má k pořádku vést ostatní subjekty na tomto poli působící. U ČSSZ mám podle obdrženého produktu (výstupu) IT odpracováno 2 a půl roku, a to ještě v dobách hluboké totality. *

Sázka na nové technologie nespasí všechno.

Jde o malý příklad toho, jak to funguje téměř obecně, jaký je rozdíl mezi reálným prostředím a virtuálními pochody, které se však často odehrávají jen ve hlavách „profesionálních“ manažérů. Virtuální svět si dnes na internetu vytvoří každý druhý amatér, instituce ale fakticky nefunguje na webu, její konkrétní výsledky pociťují všichni občané, kteří se ocitnou tváří tvář impotenci, jež je na elektronických nástěnkách arogantně vydávaná za přednost.

Některé deníky na počátku vpředu načrtnuté „modernizace“ ČSSZ ochotně papouškovaly vize o výpočtu důchodů „na počkání,“ k čemuž mělo dojít v horizontu několika roků. Jaksi jim ušlo, že takto operativně bylo možné důchodovou dávku vypočítat již tehdy a dříve před tím. Samozřejmě v jednotlivých případech, generálně ihned se žádosti o důchod nevyřizují nikde. Nejde totiž primárně o technologický proces, ale o uvážlivé a zodpovědné zhodnocení celoživotní aktivity našich spolubližních. Odbýt je stlačením jediné klávesy je projevem neúcty k práci druhého. Odtud zbývá jen krok k „soudním jednáním lékařským zákrokům na internetu.“

Jestliže se tedy dnes dovídáme z úst politiků o nejrůznějších perspektivách, jsou to jen jinak napajcované staré dobře známé „světlé zítřky.“  Politici se bezradně ale lukrativně vezou, novináři snaživě ale povrchně přizvukují. Např. halasně spuštěný Portál veřejné správy je sice obecně krok správným směrem, ale zdaleka nevyřeší všechno. Hlavně nevyřeší přístup k internetu těch, kteří ho nemají. Ti kteří disponují (a dokáží ovládat) PC, pro ty zůstává jen bránou, a ti si zase rozmyslí, zda budou klikat a klikat za peníze pro Telecom, s nejistým výsledkem, protože na konci může být zpackaný web okresního úřadu nebo „spadlý“ systém.

Zbývá připojení z práce, to ale třeba důchodci nemají většinou ani peníze. U nich navíc případné obejití certifikační autority (která něco stojí) je problematické z důvodu limitu reálných schopností s internetem vůbec pracovat. Už vidím stařenku a stařečka s (pod)průměrným důchodem, jak od příštího roku brousí na netu a pátrají po informacích o předpokládaném demografickém vývoji. Ostatně, aproximovaný spotřební koš, podle něhož se (třeba pro potřeby valorizací) odvozují životní náklady starých lidí, zcela jistě nezahrnuje položku s názvem internet. Takže ani zvýšení sazby DPH za poskytování telekomunikačních služeb se za tímto účelem  do valorizací nepromítne. 

Přesto jsou lidé neustále krmeni pozitivními  informacemi, a to politiky nebo novináři, kteří mají ovšem  o podstatě jimi vychvalovaných procesů mlhavou představu. V zásadě tak fungují jako dealeři firem (v tom lepším případě bona fide v rámci naivity a entuziasmu), které mají z celého humbuku největší profit.

Existuje vůbec možnost revitalizace společnosti?

Případ poslance Kotta (a mnoha jemu podobných) je hezkou ukázkou toho, jací lidé se mohou dostat do skutečně vysoké politiky. Jak uvedl jeden internetový server, „je to vysvědčení stavu politiky v naší zemi,“ a dodává:  „V normálním státě by se člověk s takovou morální charakterovou výbavou nemohl dostat ani do komunální politiky.“ Otázkou ovšem zůstává co máme považovat za normální stát. Obávám se, že politiky „českého typu“ najdeme i v mnoha státech s rozvinutější demokracií. Rozdíl spočívá tom, že v takových státech  zpravidla  lépe fungují přirozené  kontrolní mechanismy.

U nás je provázanost jednotlivých segmentů velmi silná a hranice jejich „morální úrovně“ málo zřetelná. Ještě před krátkou dobou jsem v tomto ohledu sázel na generační přelom, přestávám si však být tímto lékem jist. Mladí se učí rychle od starých a třeba je v budoucnu ještě překonají. Poslední sjezd lékařské komory může být příkladem. V delším časovém horizontu pak vyznívá ve prospěch starší generace. Když nic jiného, při pohledu na bývalého prezidenta jsem měl, když nic jiného, alespoň pocit, že v čele stojí lékař. Staronovému předsedovi samozřejmě vzdělání neupírám, jde ovšem o ten pocit, o těžkou definovatelnou noblesu, kterou jeden disponuje a druhý postrádá.

Cvachů je všude nadbytek, Blažejové jsou na ústupu, Sovy najdeš jenom v seriálech. To již samozřejmě nehovořím pouze o zdravotnictví. Je jenom součástí celého systému. Na závěr, a pro ilustraci toho, si opět vypůjčím anonymní stanovisko z jiného chatu, který se věnoval zpackaným testům na právnickou fakultu UK: „Vždyť někdo ty testy musí kontrolovat, někdo je musí schvalovat, někdo je musí zadávat do tisku. Proboha vždyť je tam neúnosný bordel, ze kterého by už konečně měly být vyvozeny důsledky. To není poprvé, to je každý rok. Chyby znamenají úplatky a korupci. Jaké pak budeme mít právníky a soudce, kteří se na školu dostanou podvodem nebo úplatkem? Vždyť je to poznamená na celý život. Celý život budou vědět, že když nedáš, nemáš. Pak to naše soudnictví tak vypadá.“    

Co k tomu ještě dodat? Když nevychází sázka na novou generaci, zbývá snad už jen Evropská unie. Pochybuji však, že právě tam vyšleme nové tváře. Nedojde tak k vážné infikaci celého společenství? Začínám se o osud EU vážně obávat. (XII. 2003)

* ČSSZ na kritiku (zveřejněnou i na BL a NP) reagovala do 14ti dnů

Kdo to ví, odpoví…….

Pokud jsi pravák, máš tendenci žvýkat jídlo na pravé straně úst. Pokud jsi levák, máš tendenci žvýkat jídlo na levé straně úst. Aby vyprodukovaly kilo medu, musí včely sesbírat nektar z více jak čtyř milionů květů. Heroin je obchodní značka morfinu, prodávaného kdysi firmou 'Bayer'. Turisté navštěvující Island by měli vědět, že dávání spropitného v restauraci je považováno za urážku. Lidé v nudistických koloniích hrají ze všech sportů nejvíc volejbal. Astronauti nemohou říhat - v kosmické lodi není zemská přitažlivost, která by oddělila tekutinu od plynů v jejich žaludcích. Starověké římské, čínské a germánské společnosti často užívaly moč jako ústní vodu. Mona Lisa nemá obočí. V době renesance bylo v módě je holit! Z důvodu rychlosti, kterou Země obíhá kolem Slunce, je nemožné aby zatmění Slunce trvalo víc jak 7 minut a 58 vteřin.. Google je ve skutečnosti název čísla s milionem nul. Sklo se rozloží za milion let, což znamená, že se nikdy neopotřebuje a může být nekonečněkrát recyklováno! Zlato je jediný kov, který nekoroduje, i když by bylo zakopáno v zemi tisíc let. Jazyk je jediný sval tvého těla, který je upevněn pouze na jednom konci. Pokud přestaneš mít žízeň, potřebuješ se napít. Když je lidské tělo dehydrováno, mechanismus žízně se vypne. Každým rokem 2.000 000 kuřáků buď přestane kouřit, nebo zemře na nemoci vyvolané tabákem. Nula je jediné číslo, které nemůže být vyjádřeno římskými číslicemi. Když se po jídle napiješ vody, snížíš kyselost v ústech o 61 procent. Arašídový olej je používán k vaření na ponorkách, protože nekouří, pokud není zahřát na víc jak 230°C. Hučení, které slyšíme když dáme mušli k uchu, není zvuk oceánu, ale zvuk krve proudící v žilách ucha. Devět z deseti živých organizmů se vyskytuje v oceánu. Banánovník se nemůže sám reprodukovat. Může se rozmnožovat pouze s pomocí člověka. Letiště ve vyšších výškách potřebují delší startovací a přistávací dráhu z důvodu nižší hustoty vzduchu. Zub je jediná část lidského těla, která se sama nedovede zahojit. Ve starověkém Řecku hození jablka dívce bylo tradičním požádáním o ruku. Dívka přijala chycením jablka. Inteligentní lidé mají ve vlasech obsaženo více zinku a mědi. Ocas komety vždy směřuje od Slunce. Kofein zvyšuje účinek aspirinu a dalších léků proti bolesti, proto je přidáván do některých léků. Vojenský pozdrav pochází ze středověku, kdy rytíři zvedali hledí svého brnění, aby ukázali svou totožnost. Pokud budeš na dně hluboké studny nebo vysokého komínu a podíváš se nahoru, uvidíš hvězdy i uprostřed dne. Když člověk umírá, poslední ze smyslů, který ztrácí je sluch. První ztratí zrak. Ve starověku si neznámí lidé podávali ruce, aby ukázali že v nich nemají zbraň. Jahody jsou jediné ovoce, jehož semena rostou vně plodu. Avokádo má nejvyšší počet kalorií ze všeho ovoce - 167 kalorií na sto gramů. Měsíc se každým rokem vzdaluje od Země o pět centimetrů. Země se stává každým dnem těžší o 100 tun z důvodu dopadajícího vesmírného prachu. Z důvodu přitažlivosti zemské není možné, aby hory byly vyšší než 15.000 metrů. Mickey Mouse je v Itálii znám jako "Topolino". Vojáci musí zrušit krok, když pochodují po mostě, protože by mohli způsobit vibrace dostatečné k tomu, aby se most zbortil. Na rovníku váží všechno o jedno procento méně. Na každý další kilogram, o který se zvýší náklad vesmírné rakety, je třeba při startu přidat 530 kilogramů paliva. Písmeno J se nevyskytuje v periodické tabulce prvků.