Mlčení očima Marigolda (ČSFD)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. >>>

Co se stalo s naší dobou? (Nedošlo mejlem)  

Takhle to nenápadně začínalo >>>

Co se stalo s naší dobou? (Došlo mejlem)

Zažíváme vážnou krizi?

Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní?

Co nás v budoucnosti čeká?

MF DNES přináší seriál, ve kterém české spisovatelky a spisovatelé popisují, jak změny světa vidí. Dnes pohledem autora, který zná českou duši přímo zevnitř. Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak.

Proč má nemocný potíže?

Otázka diagnostická, která vede k určení choroby.

Jak ji léčit?

Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus.

Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby.

Ztráta studu, rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem a z obou předchozích plynoucí pocit tíživé bezmoci.

Diagnóza

"Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu.

Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu.

Ony totiž zaujaly jako vzory místo po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by moderní český sjednocený Evropan už ani nekopl.

Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron...

Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály. Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě!

Ti mají jiné starosti. Stávající garnituře jde o to, aby se ve službách různých mafií udržela u moci co nejdéle jakoukoli strategií, a ti, kteří mlsně hledí na jejich místa, hledají taktiku, jak by je mohli vystřídat. Bez onoho přežitku, kterému se říkávalo stud.

Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne!

Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem.

A nikdo se opět za nic nestydí.

Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí. Obojí bude obtížné, protože v prvním případě už těžko nahmatáme zlozvykem zkolabované žíly a ve druhém už nerozřízneme politikařením zkamenělou hroší kůži.

Místo domu barabizna

Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu. Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti.

Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Co bylo kdysi jednoznačným tabu, pyšně rozkmitali moderním relativismem. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně. Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Oč má u nás trh silnější zuby, o to bezzubějšími se stávají zákony. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna.

Tolik k diagnóze.

Terapie

Co s terapií? Jsou dvě řešení.

Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct.

V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci.

Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct.

Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce. Možná by se vyplatilo prchnout za asijským studentem do té země, kde ještě nevyhynul stud.

Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Frustrace vystřídá depresi, zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi.

A ta tady již je.

Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst. Buďme ovšem upřímní a nestěžujme si jen na ty nahoře. Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci...

Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.

Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!

O autorovi:

Max Kašparů je spisovatel, premonstrátský diákon, psychiatr, esperantista a autor dvaceti esejistických knih přeložených i do polštiny, italštiny a francouzštiny.

Kniha na dobrou noc*:

Spiknutí kokotů

(The Asshole Conspiracy. Enthea Press, Atlanta USA 1994, česky Votobia 1999)

Knihu, která je pouhou poslední částí kokotí trilogie, sepsal kdesi v Americe dříve urolog, nyní psychiatr, skrytý pod agresivním pseudonymem MUDr. X. Crement. Toho času pobývá snad v jakémsi podzemním sanatoriu. Zcela se vyčerpal a nervově zhroutil. Není divu. USA totiž dusí kalamita politické korektnosti a puritánského fašismu. Zkuste si na ulici zapálit cigáro, udělat pár dobrých vtipů a plácnout ženskou po zadku. Stanete se psancem.

Uvedu proto několik zcela z  kontextu vytržených úryvků geniálního díla. Mám proto dva důvody.

1/ delší dobu pozoruji amerikanizaci naší společnosti.

2/ my paranoici byli na cestě, ale kokoti nás předběhli

Společnost se potýká s řadou problémů od hladu a negramotnosti po přelidnění a permanentní válku. Lidé vytvořili celé filozofie, jež si za cíl vytkly jejich odstranění. Žádná z nich, včetně marxismu a nacismu, ale neuspěla a všechny ztroskotaly. Dnes už víme proč.

Všude kolem nás je samý kokot.

Dokonalým příkladem je náš smysl pro humor. Kdysi jsme se s chutí zasmáli rozdílům mezi lidmi, ať už to byly rozdíly sexuální, rasové, národnostní nebo náboženské. Během posledních dvaceti let nám kdosi pravidla humoru upravil.

• Smát se bělochům, nikoliv však černochům, latinoameričanům, indiánům, asiatům a kreolům a u nás cikánům.
• Smát se křesťanům, ale v žádném případě ne židům, muslimům nebo ateistům. V největším průšvihu se ocitne ten, kdo se směje židům.
• Dělat si legraci z podnikatelů, nikoli však z dělnické třídy.
• Posmívat se konzervativcům, nikoli však levičákům.

Pokud tato pravidla porušíte, přijdete o zaměstnání, donutí vás rezignovat z vládního úřadu. Jste-li student, vyhodí vás ze školy.

Žijeme prý v demokratické zemi. Vzpomínáte si, že byste pro taková omezení někdy hlasovali ve volbách? Já ne. Tak kdo to zařídil? Kokoti.

Kokoti jsou příliš hloupí, aby věděli co a proč chtějí. Chtějí proto všechno. Rozumný člověk samozřejmě chápe, že mnohdy musí vystačit s rozumným podílem. V kokotím mozku ovšem pojmy “podíl” a “rozumný” neexistují.

Jestliže na kokota naléháme, aby prozradil své cíle, pokusí se nás ohromit svými ambicemi. Na první pohled se v nich cosi jako hodnoty odráží, ve skutečnosti jde pouze o pudové potřeby:

• peníze
• sex
• moc

Nikdy nedopusťte, abyste se s kokotem ocitli ve vztahu “má dáti – dal”. Nezáleží zda se jedná o manželství, zaměstnání nebo obchod. Všechny tyto vztahy chápou jednoduše. Vy dáváte, kokot bere.

V době, kdy rozumní lidé vynalezli námořní dopravu, kokoti založili pirátství.

Ty tam jsou doby, kdy se církev starala o duši a blaho jejího nositele. Katolickou církev kokoti dusí nesmyslným důrazem na zákaz interupcí a jakékoliv antikoncepce. Kontrolovat porodnost katoličtí kokoti prostě zakazují. Spory o blbosti nahradily víru. Slušní a rozumní duchovní mají omezený služební postup a jsou šikanování kokoty ve vedení církve.

Ve fundamentalistických sektách obrátili poselství lásky v bigotní nenávist. Pokřivili všechno, co jsme o Bohu a jeho záměrech vůbec věděli.

Neexistuje větší zkurvysyn, než kokot v sutaně. Důkaz? Středověká inkvizice.

Kokoti jsou nepřekonatelnými mistry ve vyvolávání potíží. Dokážou způsobit, že mírumilovní lidé začnou dorážet jeden na druhého a vzájemně si ubližují.

Kontroverze okolo interupcí v Americe dospěla tak daleko, stoupenci “práva na život” zabíjejí lékaře, kteří mezi své služby zavedli umělé přerušení těhotenství. Potratáři a antipotratáři svá stanoviska opírají o závažné argumenty. Jedno mají společné. Poslouchají jen sami sebe.

Muslimové si na nedostatek kokotů také nemohou stěžovat. Poslední jejich megakokot Usáma bin Ládin ztrhal všechny dosavadní rekordy předních činitelů globální Organizace hnědých obrů.

Navigovat dopravní letadla plná lidí do mrakodrapů plných lidí, kterých se nikdo na nic neptal, je krystalická kokotina. S žádným Bohem to nemá nic společného, ale s bojem o moc, peníze a sex sakra ano.

A co Židé? Kde jsou jejich kokotští Hnědí obři? Na Blízkém východě se navzájem terorizují palestinští a izraelští kokoti. Slušní lidé mezi nimi trpí.

Kokoti jsou ve svém živlu, mohou-li zneužívat problémy. O řešení jim nikdy nejde, hlavní je se napakovat a zmizet.

Nikdy to nebylo tak nápadné, jako když se média pustila do problému bezdomovectví v mém rodném městě.

Přiznám se, že jsem v New Yorku i San Francisku viděl somráky a popelnicové báby pospávající na ulicích. Avšak ve svém rodném maloměstě jsem se s takovou chudobou a neštěstím nikdy nesetkal.

Když se před pár lety dostali bezdomovci na první stránky celostátních novin, pověřil náš okresní deník jednoho reportéra, aby se bezdomovectvím zabýval. Neboť téma je nutné pokrýt, když to píší jiní.

Reportér se obrátil na Ymcu, Armádu spásy a další charitativní organizace. Nikdo z nich nevěděl, že by ve městě, či celém kraji nějaký vážný problém s bezdomovectvím vůbec existoval. Přesto se rozkřiklo, že náš okresní žurnalista dělá do bezdomovectví. Během několika hodin se zpráva donesla k uším jednoho z místních kokotů – agitátorů. Ucítil příležitost a na příští ráno narychlo svolal tiskovou konferenci.

Oznámil, že mu osudy bezdomovců v našem městě nedají spát. Podal si místní zastupitele a obvinil je z toho, že nechávají problém zahnívat. Statistiky, ze kterých citoval, se zjevně zrodily v jeho fantazii: vypovídaly o tisících spoluobčanů, kteří uvízli v podmínkách jež se příčí lidské důstojnosti.

Potom oznámil, že zakládá výbor, který problém bezdomovců rázně vyřeší a zároveň přijímá finanční příspěvky na pomoc potřebným. Za cíl označil 500 000,- dolarů za rok.

Reportér místní televize se ho zeptal z čeho citované statistiky vycházejí.

Ten kokot bez mrknutí oka vysypal z rukávu spoustu věrohodných zdrojů. Měly společné jen to, že buď neexistovaly nebo alespoň nikdy neotiskly citovaná čísla. Citace však zněly odborně a noviny i televize je prezentovaly jako fakta.

Postupně se začaly sypat peníze na boj z bezdomovectvím. Samozřejmě, že ten kokot z nich na deklarovaný účel neutratil ani pěťák – jak by také mohl, když v kraji “tisícovky bezdomovců” neexistovaly. Ve skutečnosti použil většinu peněz k přestavbě vlastního domu.

Když se jej o mnoho let ptali na nehospodárné mrhání nadačními penězi, prohlásil, že většinu pohltily “administrativní výdaje”.

Napálení dárci přestali přispívat i slušným organizacím. Navíc peníze sežrané jeho kokotskou podvodnou nadací chyběly tam, kde se s bezdomovectvím dosud zdárně potýkali. Legitimní organizace narazily na nedostatek prostředků. Napjaté rozpočty je donutily škrtat v sociálních programech. Netrvalo dlouho a v kraji se objevili první opravdoví bezdomovci.

Zvolení úředníci, které ten kokot na tiskovce zesměšnil, prohráli příští volby. Nahradili je kokoti, kteří do všeho vnesli ještě větší zmatek.

Jak se dalo čekat, na stranu onoho kokota se postavily i církve. Nemohly si dovolit neprojevit soucit a lásku k bližnímu.

Několik členů jisté kongregace vyslovilo obavy, že se církev možná nechala napálit. Souvěrci je ovšem pro jistotu vyloučili ze svých řad a pastor jim po mnoho týdnů hrozil pekelným ohněm a sírou.

Občané našeho města nikdy nepochopili skutečnou podstatu bezdomovectví v Americe. V základních školách se dnes o hladovějících lidech bez střechy nad hlavou v nejbohatší zemi světa učí jako o faktu, který je třeba znát.

Nikdy nepodceňuje vliv tisku. Možná devadesát procent vydavatelství je v rukou Hnědých obrů. Vliv na redaktory si udržují pomocí megakokotů dosazených na místa šéfredaktorů a jim podřízených kokotů – editorů a vedoucích vydání.

Kokoti rádi dělají byznys. Proto jsou často jedna ruka s kokoty ve vládě. Neznají větší rozkoš, než přesvědčit vládní souvěrce, aby uzákonili, že pouze jejich výrobky se smí používat ve školách, nemocnicích a dalších veřejných institucích. Není nad legální monopol k dojení veřejných fondů.

K názornému příkladu použijeme velmi rozšířený podruh kokota okresního.

Fred prodává dům.

Najde slušného kupce, který mu nabídne i slušnou cenu. Fred se těší a s rodinou dělá plány do života. Dostane ale houby s octem, protože kupec se těsně před podpisem smlouvy dozví o nové okresní vyhlášce.

Každý kdo prodává dům, musí nejprve renovovat kanalizaci – což jej přijde na 4000 dolarů. Dosavadní kanalizace mu bohatě stačila, ale nestačí někomu jinému. Fred si sice nepamatuje, že by takový předpis byl ve volebním programu nějaké strany. Ale není divu. Nemůže.

Přednosta okresního úřadu jej totiž o své vůli přijal těsně poté, co mu instalatérské a kanalizační firmy slušně přispěly na volební kampaň.

 Post scriptum

Tento text není o České republice. Jeho přečtením riskujete svoji kariéru. Dostanete-li jej od deseti různých osob jste pravděpodobně kokot. Já ho dostal k Vánocům. A rovnou celou knihu. Takže nezoufejte.

Kokotismus je léčitelný. Pokud se chcete zachránit, přispějte do fondu vznikající “Dekokotizační jednotky”. Číslo účtu pošleme na vyžádání obratem.

Pamatujte na militantní skupinu Tothe Kokote a její heslo Dobrý kokot=mrtvý kokot.

Vybral, překroutil a z kontextu vědomě vytrhl: Radek Mokrý. (2002)

*Verze II.

Hlavní strana