Například v publicistické části pořadu ČT 24 Události, komentáře se dne 27. 9. 2017 nad tématem Česká bezpečnost (v situaci hybridní války) jako hosté sešli František Bublan (ČSSD, bývalý ministr vnitra) a europoslanec Jiří Pospíšil (nestraník za TOP 09). V rozhovoru s moderátorem zazní následující sekvence replik:

Moderátor: „ Ministerstvo vnitra připravuje systém školení pro úředníky, aby bylo možno zamezit, řekněme, tlakům ze strany států, i třeba propagandě . Je ta situace tak špatná? “

František Bublan: „ No, špatná není, ale podobnou praxi dělá ministerstvo zahraničních věcí, školí všechny diplomaty, kteří vyjíždějí ven, a to nejenom do těch krizových destinací, ale na jakoukoli ambasádu, protože každý ten diplomat je vystaven určitému tlaku anebo se účastní různých recepcí a podobně, kde se stýká s těmi ostatními diplomaty a tam může dojít ...“

Moderátor: „ Já se omlouvám, pane senátore, ale tomuhle, tomu rozumím, to bych, to bych pochopil, že člověk, který vyjede někam do zahraničí, že tam to riziko je větší. Pokud ale to školení se má 29 týkat i českých úředníků, a nejenom úředníků, kteří se seznamují třeba s utajenými skutečnostmi. Proto se ptám, jestli ta situace je opravdu nebezpečná? “

František Bublan: „ No, nebezpečná, jakože by se něco mělo stát, to není, ale všímáme si toho a je to vlastně obsahem různých zpráv ...“ (Další obsah odpovědi není pro analýzu podstatný .)

Moderátor slovy „ Já se omlouvám, (...), ale tomuhle, tomu nerozumím ...“ fakticky vyjadřuje nespokojenost s první odpovědí (omluva zde má význam hodnotící „jsem vámi nucen zeptat se znovu“) a otázku jen mírně reformulovanou opakuje z novu. Reformulaci (posun od „ vážná “ k „ opravdu nebezpečná “) lze v dané situaci přirovnat ke komunikační strategii učitele, který dává najevo trpělivost a současně se snaží přeformulováním otázky méně chápavému žákovi pomoci při zkoušení. (Následuje několik replik, v nichž se moderátor snaží získat konkrétnější odpověď, což rozhovor i nadále udržuje v režimu blízkému „zkouše ní“.) Rozhovor poté pokračuje směrem k druhému hostovi:

Moderátor: „ Rozumím. Stejná otázka i na vás, je ta situace tak kritická, že máme dělat školení pro... “

Jiří Pospíšil (skáče moderátorovi do řeči): „ Já si myslím, že ta situace je velmi vážná. Zpráva naší rozvědky Bezpečnostní informační služby, která je několik týdnů stará, jasně řekla, že vliv Ruska na našem území posiluje,....

text dlouhé Pospíšilovy řeči pokračuje až k závěru komunikace použité v příkladu:

Moderátor: „ Já bych k tomu jenom dodal, že my jsme tady ve studiu Událostí, komentářů tu zprávu podrobně probírali. “

Jiří Pospíšil: „ Přesně tak. Vy jste byli jedny z mála médií, která to opravdu seriózně debatovaly. “

Moderátor: „ Dobrá, ale tam jsem nechtěl úplně zabíhat... “

Pospíšilovu odpověď zjevně považuje moderátor za „správnou“ a europoslanec za TOP 09 tento postoj oceňuje zřejmou pochvalou. Rozdíl v přístupu k hostům je zde jasně patrný: zatímco Bublanovi moderátor signalizuje nespokojenost s odpovědí a udržuje ho v postavení zkoušeného, s Pospíšilem souzní a jeho odpověď akceptuje bez dalšího kritického nahlédnutí. Europoslanci je tu tedy přisouzena role postojově spřízněného partnera (byť moderátor se tento dojem snaží formálně oslabit poznámkou: „ Dobrá, ale tam jsem nechtěl úplně zabíhat. “), tedy někoho, kdo má v „ději“ roli podobnou úloze novináře (Česká bezpečnost, 27. 9. 2 016, ČT 24, přísp. č. 7, 22:00, Události, komentáře).

Dále (po řadě dalších stran analýzy) následuje resumé, týkající se České televize.

Závěr: V celku vysílaných zpravodajských a politicko-publicistických pořadů České televize (viz zejm. str. 16 ? 31 této analýzy) byla ve sledovaném období zvýhodňována politická strana TOP 09 tím, že promluvám jejích zástupců bylo trvale a pravidelně přidělováno zřetelně více prostoru, než by odpovídalo reálnému postavení této strany v politickém a společenském životě. Analýza naopak zaznamenala trvalé znevýhodňování KSČM, některých dalších nevládních parlamentních a všech neparlamentních stran.

Kdo se však chce seznámit s celým materiálem dopodrobna a s grafy a ilustracemi, ten může kliknout>>>

https://www.mediar.cz/wp-content/uploads/2017/12/analyza-ct-cemes-2017.pdf

Robert F. Kennedy: Potrubní válka.

„Válka v Sýrii je jen další ‚potrubní válkou‘, kterou Spojené státy spolu se svými spojenci vedou v regionu Blízkého východu. Jedná se o dalekosáhlý střet zájmů mezi Sýrií, Ruskem a Íránem na jedné straně a Spojenými státy, Saúdskou Arábií a Katarem na straně druhé,“ tvrdí Robert F. Kennedy Jr. ze známé americké rodiny.

V souvislosti s eskalací konfliktu v Sýrii se lidé snaží zoufale dozvědět něco více o kontextu války, která v posledních týdnech a měsících zabírá zdaleka nejvíce mediálního prostoru. V loňském roce se konflikt v Sýrii pokusil dát do kontextu environmentalista ze slavného amerického rodu Robert F. Kennedy Jr. Jeho článek byl později zveřejněn na serveru Politico a nyní znovu koluje po sociálních sítích.

„Problém s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem nenastal s počátkem arabského jara v roce 2011, nýbrž již v roce 2000, kdy Katar navrhl konstrukci plynovodu vedoucího skrze Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a Turecko. Plynovod měl být dlouhý 1500 kilometrů a přijít na 10 miliard dolarů,“ psal na začátku loňského roku Kennedy.

„To, co nyní vidíme v Sýrii, je příklad toho, co se stane každému blízkovýchodnímu diktátorovi, který se rozhodne nepodpořit jakýkoli plán Saúdské Arábie a Spojených států.“

„Katar sdílí spolu s Íránem největší světové úložiště zemního plynu – plynové pole South Pars / North Dome. Obchodní embargo proti Íránu ještě donedávna znamenalo, že Írán nemohl prodávat svou část v zahraničí. Katar mohl zas evropské trhy zásobovat jedině tak, že plyn zkapalnil a odeslal jej po moři, což drasticky zvyšuje náklady.“

„Navrhovaný plynovod by spojil Katar přímo s evropskými trhy skrze turecké distribuční terminály, za což by si Turecko pochopitelně účtovalo nemalé poplatky. Tímto by sunnitská království v Perském zálivu získala dominantní postavení na trhu s plynem.“

„O projekt měla velký zájem i Evropská unie, která získává 30 % zemního plynu od Ruska. Slibovala si tak přístup k levné energii a zbavení Vladimira Putina této úderné politické a ekonomické zbraně. Stejně tak bylo na celém projektu zainteresované i Turecko, které se zrovna tak chtělo zbavit energetické závislosti na Rusku a situovat se do role přepravního centra pro asijské palivo do Evropy.“

„Rusko, které prodává 70 % svého plynového exportu Evropě, Katarem navržený plynovod přirozeně vnímalo jako existencionální hrozbu. Putin plán na konstrukci plynovodu vnímá jako pokus NATO na změnu statu quo v regionu a ekonomickou vraždu Ruska.“

„V roce 2009 Asad prohlásil, že dohodu o konstrukci jakéhokoli plynovodu, který by měl vést skrze území Sýrie, nepodepíše z toho důvodu, že by to poškodilo zájmy jeho klíčového spojence Ruska. Korunu tomu všemu Asad nasadil, když veřejně podpořil Ruskem schválený ‚islámský plynovod‘, který by měl vést z Íránu přes Sýrii až do Libanonu. Takovým způsobem by se hlavním dodavatelem zemního plynu do Evropy stal šíitský Írán, a ne sunnitský Katar, což by dramaticky zvýšilo vliv Teheránu nejen v regionu, ale i ve světě. Proti takovému návrhu byl pochopitelně i Izrael, který vystupuje proti jakémukoli projektu, který by mohl posílit Írán se Sýrií a pravděpodobně i na ně napojené bojové skupiny Hizballáh a Hammás.“

„Uniklé zprávy amerických, saúdských a izraelských tajných služeb napovídají tomu, že v momentě, kdy Asad odmítl spolupracovat na projektu stavby plynovodu skrze Sýrii, vojenští stratégové ze zainteresovaných států rychle došli ke konsenzu, že k dosažení jejich strategických cílů bude třeba zorganizovat sunnitské povstání a zbavit se nekooperativního Asada. Od roku 2009 začala CIA podle serveru WikiLeaks sponzorovat opoziční skupiny v Sýrii.“

„Prezident Sýrie Asad, který studoval na lékařské fakultě v Londýně, se ještě před vypuknutím války snažil zemi liberalizovat. Měli internet, noviny, bankomaty a Asad se chtěl přiblížit více na Západ. Po útocích z 11. září poskytl Spojeným státům tisíce dokumentů o islámských radikálech, které považoval za jejich společné nepřátele,“ cituje Kennedy slova novináře Hershe.

„Asadův režim byl úmyslně sekulární a celá Sýrie byla extrémně různorodá. Syrská vláda a armáda byla například z 80 % tvořena ze sunnitských muslimů. Asad v Sýrii udržoval zákon a pořádek a opíral se při tom o silnou a disciplinovanou armádu, která byla věrná jeho rodině.“

„Nikdo nevěřil tomu, že by byl režim v Sýrii náchylný k anarchii, ve které se v roce 2011ocitly Egypt, Libye, Jemen a Tunisko. Sporadicky sice v Damašku docházelo k nenásilným demonstracím proti represím ze strany Asadova režimu, jednalo se ovšem spíše o odezvy arabského jara, které se prohnalo celým regionem zemí Arabské ligy předchozí léto.“

„Huffington Post v té době uveřejnil, že protesty v Sýrii byly – alespoň do určité míry – organizovány CIA. WikiLeaks též informovala, že agenti CIA se v té době již v Sýrii nacházeli.“

Geneze Islámského státu

„V roce 2011 Spojené státy spolu s Francií, Katarem, Saúdskou Arábií, Tureckem a Anglií utvořily ‚Přátele syrské koalice‘, která se domáhala odstranění Asada. Nejvíce byl na celé operaci zainteresovaný Katar, který také do operace investoval tři miliardy dolarů. Cílem zmíněné operace bylo vyprovokovat Asada k tomu, aby brutálně zasáhl proti syrské sunnitské populaci.“

„Plán vyšel na jedničku – Asad začal bombardovat državy znepřátelených sunnitů, v rámci čehož přicházeli o život i nevinní civilisté, což polarizovalo syrskou společnost na šíity a sunnity a umožnilo washingtonským zákonodárcům prodat Američanům tu myšlenku, že boj o plynovod byl ve skutečnosti bojem za záchranu lidských životů.“

„Když sunnitští vojáci začali masivně dezertovat ze syrské armády, západní státy začaly vyzbrojovat ‚Svobodnou syrskou armádu‘, což mělo ještě více destabilizovat celou zemi. K utvoření nějaké celistvé bojové skupiny ovšem nedošlo, naopak – tvořily se stovky nezávislých milic, většina z nichž byla vedena džihádisty, kteří byli většinou nejlepšími bojovníky.“

„V té době do Sýrie navíc přicházely sunnitské jednotky irácké odnože al-Káidy, které spojovaly síly s dezertéry ze Svobodné syrské armády. Americké tajné služby od samého začátku moc dobře věděly, že jejich ‚potrubní spojenci‘ byli radikální džihádisté, kteří usilovali o vytvoření vlastního islámského chalífátu ze sunnitských částí Sýrie a Iráku. V roce 2014 již tito lidé začali děsit celý svět tím, že odřezávali hlavy svých obětí a vyháněli miliony uprchlíků směrem do Evropy.“

„Strategie založená na předpokladu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, může být lehce zaslepující. Stejnou chybu jsme udělali v Afghánistánu, kde jsme vycvičovali radikály v boji proti Rusům, ale jen co ti odešli, naši domnělí spojenci začali demolovat prastaré chrámy, zotročovat ženy, odřezávat části těl a střílet na nás,“ připomíná autor článku slova bývalého agenta FBI Tima Clementa.

Václav Dvořák - Jak jsem se stal válečným zločincem - KOSOVOONLIN 

Stát se válečným zločincem je v dnešním světě poměrně snadné. Stačí, když vás tak označí americká administrativa a už se vezete. Nejbližší stanice Haag a jeho soudy. Stručně vám popíši, jak jsem k tomu přišel já.
Moje válečné zločinectví začalo docela nenápadně a nevinně. Vystál jsem dlouhou frontu čekatelů na podpis paní Albrightové. Autogramiáda se konala v prvním patře paláce knih Luxor a já měl pro bývalou paní státní tajemnici vlády USA dárek.
Otitulkovanou anglickou verzi dokumentárního filmu Uloupené Kosovo a pár plakátků. Ochranka mne sice upozornila, že paní Albrightová podepisuje jen knihu a žádné plakáty či fotografie, ale s dárkem mne pustili až k ní. Se mnou šli kamarádi, kteří se spolu se mnou právě vrátili z poznávacího zájezdu na Kosovo.
„Paní Albrightová, přinesl jsem vám jako dárek svůj film, který jsem natočil na Kosovu“. Počáteční úsměv bývalé ministryně zahraničních věcí začal tuhnou ve chvíli, kdy jsem vytáhl plakáty. Na plakátech byli jen fotografické motivy z posledních válek na Balkánu. Nebyl jsem u stolečku, kde se knihy podepisovaly, sám. Bylo nás pět a plakátů bylo také pět. Poprosil jsem paní Albrightovou, aby nám místo knížky podepsala jiná svoje díla, kterými se proslavila na Balkáně.
Na prvním plakátu byly motivy z války v Bosně. Připomínali, jak americká administrativa přivedla do Bosny džihád a koordinovala s Íránem vyzbrojení a zásobování 4 000 mudžahedínů, kterým v té době právě skočila „práce“ v Afghánistánu. Přes 98 000 mrtvých, nenávist a etnicky a nábožensky vyčištěné prostory střední Bosny jsou konečným účtem této války. Dalším motivem byly fotografie usekaných srbských hlav, s kterými muži velitele Oriće hrály ve Srebrenici fotbal před tím, než armáda Republiky Srbské město od muslimských zločinců osvobodila. To, že se USA tehdy přidaly na stranu islámských fundamentalistů je dílo především paní Albrightové, pana Clintona a jeho manželky. Americký velvyslanec v Bělehradu tehdy, na začátku bosenské občanské války, tlačil na vůdce bosenských muslimů Izetbegoviće aby vypověděl čerstvě podepsanou Lisabonskou dohodu (Cutileirův plán) a zničil tak mír v Bosně na několik dlouhých a krvavých let. I to bylo dílo tehdejší americké diplomacie.
Na druhém plakátu byla zachycena operace Oluja. Při té bylo z Chorvatska vyhnáno před 220 000 starousedlých Srbů. Etnická čistka velkého rozsahu. Její strůjci dodnes nebyli potrestáni a Srbové se na své majetky nemohou vrátit. Paní Albrightová, tehdy na půdě OSN, odváděla pozornost tvrzením o masových vraždách ve Srebrenici, mávala jakýmisi družicovými snímky, na kterých prý byly zachyceny čerstvé masové hroby. Fotografie jsou dodnes prý tajné. Možná proto, aby si paní státní tajemnice dodatečně neuřízla ostudu. Na označených místech totiž žádné hroby nalezeny nebyly. To jen paní Albrightová potřebovala na půdě OSN před světem a americkými voliči zdůvodnit chystané bombardování pozic armády bosenských Srbů, na které síly bosenských Poturčenců a mezinárodních muslimských dobrodruhů nestačily. Nezapomeňme, že tedy byl ještě Usáma bin Ládin americký spojenec a po světě jezdil s pasem nově vznikajícího muslimského státu v Bosně a Hercegovině. Protisrbská propaganda, vymýšlení masových poprav civilistů ve Srebrenici atd. měly jen odvézt pozornost od chystané etnické čistky v chorvatské Krajině a Slavonii. Začala měsíc po osvobození Srebrenice pod krycím názvem Oluja. Operaci tehdy odborně připravilo a řídilo několik desítek vysokých amerických důstojníků, kteří byli vládou USA dočasně penzionováni, aby mohli vstoupit do služeb soukromé válečnické firmy. Naplánovali a s chorvatskou armádou provedli genocidní útok na chorvatské Srby a po skončení toho jobu byli armádou Spojených států opět přijati zpět na své původní funkce a do stejných platových tříd. Tím se režiséři oné válečné ohavnosti vyhnuli dotěrným otázkám novinářů a na půdě Kongresu.
Na třetím plakátu jsme paní Madleně rozené Korbelové chtěli připomenout její neblahou úlohu v agresi proti zakládajícímu členovi OSN - Jugoslávii. Bombardování, které její kamarád Havel nazval „humanitárním“, bylo nejen porušením Charty OSN ale i Washingtonské smlouvy (charty NATO). Pošlapání mezinárodního práva provedla Albrightová ve funkci ministryně zahraničních věcí USA a byl to těžký mezinárodní zločin. Mrtvé srbské děti, povraždění lidé ve vlacích, autobusech a kolonách uprchlíků představovaly pro paní Albrightovou „kolaterální škody“ její „humanitární“ agrese.
Na čtvrtém plakátu bylo zachyceno uloupení dvou jihosrbských provincií – Kosova a Metochie – a darování tohoto území albánské narkomafii. Jedna z fotografií zachytila zamilovaný pohled paní Albrightové vržený na Hashima Thaçiho, dnešního kosovského premiéra. Je to fešák, všechna čest, paní Magdaléně se nedivím, ale je to také mezinárodně hledaný terorista, který je i důvodně podezřelý z obchodu s lidskými orgány unesených a povražděných obyvatel Kosova. Tak to alespoň stojí ve zprávě Dicka Martyho, předložené Radě Evropy. Paní Albrightová už tehdy v roce 1999 vedla americkou diplomacii a její diplomaté hledali jakoukoli záminku, jak napadnout Jugoslávii. Nakonec to byl incident v Račaku, událost zinscenovaná za pomoci teroristické organizace UÇK. Tu sice okupanti z NATO po obsazení Kosova a Metochie okamžitě zakázali, ale její členové včetně velitelského sboru obsadili místa ve vládě, parlamentu, politických stranách, armádě a policii. Také tak to podle toho na Kosovu dnes vypadá. Vrátili jsme se odtamtud před týdnem a můžeme referovat. Odtržení Kosova, násilné přemalování evropských hranic bez souhlasu států, kterých se to týká a bez souhlasu OSN je další mezinárodní zločin, který by věrní čtenáři spisků paní Albrightové měli vzít na vědomí. No řekněte, nezvýší se cena jejího podpisu zjištěním, že podepsaná je nejen slavnou diplomatkou, milou rodačkou a zručnou spisovatelkou, ale také významným válečným zločincem, který své zločiny umně skrýval za „boj za lidská práva a svobodu“.

A pak ještě pátý plakát – třešinka na dortu. 

Paní Albrightová spolu s bratrem prvního dosazeného protektora okupovaného Kosovo JUDr. Kouchnera založili telekomunikační společnost IPCO. Nečistými metodami za pomoci bývalých členů UÇK odstranili svoje konkurenty z tendru, rozvinuly síť mobilních telefonů po Kosovu, a před tím, než firmu prodali, nechali kosovskou policií zničit další konkurenční mobilní síť, aby dosáhli navýšení ceny té své. Zisk pro Albright Group byl, podle albánských novin Koha ditore, 200 milionů dolarů, pro paní M. Albrightovou zisk 5% z této ceny. Docela hezká odměna za notorické porušování mezinárodního práva a válečné štvaní.
Reakce paní Albrightové na naše plakáty byla signifikantní. Místo diplomatky v ní zvítězila jiná Albrightová. Začala naše plakáty trhat a cupovat. Hysterický křik „get out, get out…“ se nesla ztichlým sálem knihkupectví Luxor. Pak si jen pamatuji hrubé napadení ochrankou paláce knih, strkanici, do které mladí lidé z okolí pokřikovali „krvavá bábo“, urážky na adresu mého téměř slepého kamaráda, který mne doprovázel, fotografka povalená ochrankou na zem … Výkřiky „Nefotit! Nefilmovat!“. V tu chvíli mi povolily nervy, omlouvám se, ale nejsem diplomat, a počastoval jsem bývalou paní státní tajemnici vlády USA titulem, který jsem o ní mnohokrát slyšel v Srbsku, na Kosovu, v Makedonii, v bosenské Republice Srbské a Černé Hoře: „Balkánská řeznice“.

Paní Korbelová-Albrightová, kdysi prý vzor diplomatického šarmu, znovu zvýšila hlas. Řvala na mne a moje kamarády. „Vy jste váleční zločinci! Vy jste váleční zločinci!“ A tak se to stalo. Na koho paní Albrightová v minulosti ukázala, ten to byl. Odvezli ho do Haagu (ICTY), ve směšně vedených procesech odsoudili a bylo. Odneslo si to takhle už několik desítek srbských důstojníků a generálů. Milí čtenáři, nedivte se mi prosím, že nyní s obavou očekávám, stejně jako moji kamarádi z našeho občanského sdružení Přátel Srbů na Kosovu, kdy si pro nás - válečné zločince – z Haagu přijdou.

Jak je to s tím Asadem? (došlo mejlem)

Asadovi jsou u moci od r. 1971 a jen zaráží, že před tím „hrozným terorem“ utíkají Syřané až po roce 2012...
Tak něco k tomu Asadovi co ho USA a EU tak moc nechtějí...
• Asadova rodina patří k tolerantnímu islámu Alawidské orientace.
• Syrské ženy mají stejná práva jako muži - na studium, zdravotnictví i vzdělávání ve všech oborech. Školství je na velmi vysoké úrovni.
• V Sýrii nejsou ženy nuceny nosit burku. Šaría (islámské právo) je protiústavní.
• Sýrie je jediná arabská země se sekulární ústavou a netoleruje islámská extremistická hnutí.
• Přes 10% syrského obyvatelstva patří k jedné z mnoha křesťanských denominací, ta je plně integrovaná v syrském politickém a společenském životě.
• V ostatních arabských zemích má křesťanská populace méně než 1% v důsledku trvalého nepřátelství a teroru ze strany islámu.
• Sýrie zakázala geneticky modifikované (GMO) plodiny, s uvedením, že toto rozhodnutí bylo učiněno za účelem "zachování lidského zdraví".
• Sýrie je otevřena západní společnosti a kultuře jako žádná jiná arabská země.
• V médiích a na vysokých školách se otevřeně diskutuje jak ovlivnit globální mocenské elity. To znamená, že plně pochopili skutečnost, že skutečná moc Západu nespočívá v Bílém domě, ale spíše v komplexní a výkonné síti elitních think-tanků a v centrálních bankách.
• V průběhu dějin bylo již zvoleno pět papežů syrského původu. Náboženská tolerance je v této oblasti unikátní.  
• Před současnou občanskou válkou byla Sýrie jedinou zemí Blízkého východu, které se podobné konflikty vyhýbaly.
• Sýrie byla jedinou zemí, která pomohla veškerým iráckým uprchlíkům bez jakékoli sociální, politické nebo náboženské diskriminace.
• V Sýrii se jasně a jednoznačně staví proti sionismu a vládě Izraele.
• Po masivním nálezu ropy v syrských Golanských výšinách, okupovaných Izraelem od roku 1967, Netanjahu nedávno požádal Obamu, aby uznal anexi území. Aby Izrael upevnil své postavení, tak se rozbíhají plány na usazení 100.000 izraelských osadníků.
A dva nejdůležitější body:
• Sýrie je jednou z mála zemí na Středním východě bez dluhů u Mezinárodního měnového fondu
• Sýrie je jediná středomořská země, která zůstává vlastníkem své ropné společnosti, se zásobou ropy 2,500 milionu barelů, vyhnula se privatizaci a ropa je v rukou pouze státních podniků.
Takže se zeptejme sami sebe, proč a kdo se pokouší svrhnout tuto vládu?  
Dá se k tomu doplnit ještě toto. Stačí si v TV archivech CT, v záložce CESTOMÁNIE, najít pořad o Sýrii. Natočeno to bylo tuším v roce 2002, již za vlády Bashira Asada. Jenže tenkrát ještě nebylo nařízeno mediím prezentovat jej tak, že to je diktátor, zločinec a tyran. Sýrie je v tomto pořadu prezentována jako doslova oáza společenské i náboženské snášenlivosti, v arabském světě doslova ráj.  

Jak se najednou mohl tak změnit názor stejného media? 

To byly krásné časy (došlo mejlem).

(Penzistka vzpomíná na bezinkluzivní školství)
Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět, a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako když bičem mrská.
Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance, a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná), a teď jejich děti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě? 
Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla taky takové problémy, a jak moje vzdělávání vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se,že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek", jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista). Byla přesvědčena, že dobře mířená facka podstatně urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.
Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí (když pominu vládu jedné zdivočelé strany). 
Přes odpor můj i komunistů, jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později).)Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo. 
Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich: paní soudružka učitelka Válková vyučující nás češtinu stylem "Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!". 
Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí,"bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano takový předmět opravdu existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.
Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu,že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět. 
Mamička, majíc o komunistech nevalné mínění uvěřila, že jsou tak pitomí. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské", nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.
Na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. 
Nebila nás,neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem, a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběh.
Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase, a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte!). 
O antice bych nevěděla zhola nic, a ptala bych se, kde to spává, co to žere.
Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe.
Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný. Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky, a my zase měli Herodese.
Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži, a dohnat, co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové. 
Zelené manšestrové sako, s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomila kolena.
Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice, a rovnátko. Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby. Vyvolal pět nešťastníků k tabuli, a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání, a ozvalo se "Pět, sednout!", "Pomalej, tři, sednout!", "Blbej, pět, sednout!", "Ještě blbější, pět!", "Kuba se nám překonal, čtyři, sednout!". Nejblbějšího, vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem. 
Kuba je dnes, mimochodem, řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA, a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz. Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.
Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu,v rohu třídy. Prostála jsem tam něco hodin, a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu. A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku, a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.
Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu, a protože komunista nějak nestíhal, vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna, a když už bylo opravdu zle, a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí.
Na druhou stranu jsme díky němu, vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly argumenty). Řešily se filozofické otázky tohoto světa, o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat. 
Hyperaktivita, byla ovšem i tímto milovaným kantorem, přísně zakázána. Takovýto jedinec byl potupně vykazován ze třídy za dveře.

Shrnuto a podtrženo: nás, chudinky, nikdo nikdy neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi, nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbí, nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma,když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno. Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.
A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice, a Neurol přestal působit, použila jsem onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak: vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna. Že neumí jíst příborem, už nějak přežiju.

Totální vymývání mozků. (Došlo mejlem.)

(HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY) 

V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.

Když čtu nebo poslouchám diskuse o současné společnosti a problémech, které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro zoufalý z toho, jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se dal nějaký problém řešit, musíme ho především přesně definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak důležitou funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují, pracují často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře vědí, jak snadno se dá obecné mínění zmanipulovat.

Dovolte mi kratičký exkurz, abych na konkrétních příkladech objasnil, co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který platil po staletí, ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim kradli majetek, bylo to združstevňování. Nakonec společnost díky masáži ze strany médií a ideologů přijala, že majetek nebyl sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.

Okupanti nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli internacionální pomoc. A byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které rozvracejí socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo kádrovou prací.

 Místo argumentů padají v diskusích snůšky urážek

Úmyslně uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné. Pokud bychom šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo podle okolností jako pokřtění či demokratizace. Upalování kazatelů jiné víry se prohlašovalo za očistu křesťanstva. Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů revoluce, pěsti dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to pořád stejné. Realitu se snaží vládcové a jejich nohsledi pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským cílům.

Dnes skoro nikdo ve vášnivých diskusích nepřemýšlí o skutečné podstatě problémů. Chytáme se slov, která nám vtloukají do hlav politici a média, a hádáme se o ně, jako by šlo o život.

Ale pokud se nad tím zamyslíme, pak by nám mělo dojít, že se ve skutečnosti hádáme o chiméry, o pseudoproblémy, že proti sobě stavíme ideje, které jsou iluzorní, neboť pojmenovávají všechno jiné, jen ne podstatu věci. A pak se samozřejmě nikdy nemůžeme dohodnout.

Bolestí většiny dnešních diskusí je navíc absolutní absence racionality, faktů a logiky. Na názor, který se nějakému oponentovi nelíbí, často odpovídá urážkami. Zažil jsem to i já. Na mnoho mých článků jsem obdržel snůšky urážek, aniž ovšem oponent vysvětlil, v čem se tedy mýlím a proč se mnou nesouhlasí. Za racionální argument se dnes považuje pouhé konstatování, že ten druhý je sluníčkář, komouš, Putinův agent, Obamův agent nebo prostě jen idiot.

Risknu tuhle škálu odsouzení a dovolím si předložit několik dnes běžně používaných termínů, k nimž se pokusím přiřadit reálný obsah, což znamená správné a logické české pojmenování.

 Nejde o migrační krizi, ale nájezd hord, které u nás nemají co dělat

A čím začít jiným než slovy „migrační krize“. Slovo krize se používá pro různé problémy, ať už jde o stav po živelní katastrofě nebo o hospodářskou cyklickou krizi. Krizí je zlomový stav pacienta nebo neshoda v manželství. Je to však vždy něco, co vzniká více či méně nezávisle na naší vůli. Slovy „migrační krize“ se tak politici snaží navodit dojem, že jde o proces, který se děje mimo nás a my se mu musíme podvolit (stejně jako se podvolíme zemětřesení nebo krachu na burze).

Jenže to je lež! Tahle událost není krize, protože my ji řešit můžeme! Je to pustý nájezd hord, které nemají na našem území legitimně co dělat. Jistě, existují i ohledy humanitární, ale ty se musejí řešit vždycky v rámci zákonů dané země a při respektování suverenity jejích hranic. Cokoli jiného je zvůle (a neohánějme se vnucenými mezinárodními pakty a úmluvami, jsou-li navíc v rozporu s naší ústavou).

 Příliv migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci Evropy mají. Nikdo dnes nechrání evropské hranice, vedou se jen nekonečné žvásty, že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka stoupence islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a překročení našich hranic je trestný čin.

Skutečná migrace je ve skutečnosti něco, co má jistý zákonný nebo alespoň hospodářský rámec. Přistěhovalec musí žádat o legalizaci pobytu, musí se v nové zemi přizpůsobit, musí v ní pracovat a uživit sebe a svou rodinu. Nic z toho přicházející hordy neplní, nerespektují a nejsou toho ani potenciálně schopny. V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů.

 Zničí byt, obsadí cizí objekt, krade, ale je jen nepřizpůsobivý

Stejně fatálně se dnes pracuje s pojmem „nepřizpůsobivý“. Zákon stanoví jasně, že člověk je buď bezúhonný, protože zákony plní, nebo je zločinec, případně podle vážnosti přestupku pachatel, neboť zákony a předpisy porušuje.

Co je to nepřizpůsobivý? Člověk, který se rozhodne, že některé zákony a normy dodržovat nebude. Dostane byt, ale zničí ho. Vláme se do cizího objektu a ve jménu svých ušlechtilých myšlenek ho obsadí. Na ulicích dělá nepořádek, v noci hluk, páchá drobné krádeže, nechce pracovat. To vše se dnes označuje jako nepřizpůsobivost. Proč, vždyť každý, kdo tohle dělá, je přece v dikci zákona pachatel nebo zločinec. Politici a mediální komentátoři to snad nevědí? Pak by si měli zopakovat základy práva.

 Stejně tak je podivné, aby se různé skupiny společnosti přejmenovávaly podle aktuální situace. Před několika lety se vedly vášnivé polemiky na téma, jak hanebná je česká komunistická strana, protože se odmítá přejmenovat (navzdory tomu, že propagace komunismu byla zákonem prohlášena za trestnou – typický právní Kocourkov).

 Komunisté věrni revolučním písním na své barikádě vytrvali a komunisty podle názvu zůstali. Zachovali se rozhodně seriózněji než cikáni (historický název doložený již ve 14. století), kteří nedůvěryhodnou firmu vyměnili za označení „Rom“. Přiznám se, že neznám národ, který by se po staletích existence přejmenoval jen proto, že se mu jeho označení nezdá dostatečně důstojné. A až bude zpochybněno tohle slovo (ono už vlastně je tím, jak ochotně se příslušníci této etnické menšiny přizpůsobují), najdou si třeba jiné označení.

   Předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní

Přemýšleli jste, kdo vlastně je „sociálně potřebný“, nebo dokonce „sociálně slabý“? Hledal jsem na stránkách našich institucí, ale ani na marxistickém ministerstvu není definice, kdo to vlastně je. Všichni se však tím pojmem ohánějí. Takové termíny jsou na nic, protože nikdo pořádně nechápe, co exaktně znamenají.

Označují totiž to, co se hodí politikům, úředníkům a aktivistům. Buďme však jazykově korektní. Ve společnosti existují lidé bohatí a chudí. Je-li někdo chudý, má smůlu. Nicméně podle křesťanství chudoba cti netratí. Navíc každý chudý může zbohatnout, pokud se bude snažit. Nebo pokud bude mít štěstí. Žijeme v době pokrokové, která chudobu nepřipouští. Všichni bohatí ovšem být nemohou.

Dávat peníze na chudé, to se jaksi nenosí. Ale na sociálně potřebné? Kdo by mohl odmítnout pomáhat potřebným? Mimochodem, potřebný je ve své podstatě každý člověk v této zemi. Soused má jaguára, ale já ne. Jsem potřebný, protože bych ho chtěl taky. Být potřebný je psychologicky nebezpečné, je to slovo politicky nabubřelé a prázdné. Být chudý nebo bohatý je však označení jasné, srozumitelné a z hlediska reality správné.

Pokud chceme tuhle společnost napravit, je třeba říkat pravdu. A to znamená označovat věci správnými termíny, neskrývat nepříjemné skutečnosti za balast eufemismů. O tom, co sdělujeme, musí rozhodovat věcná správnost, a nikoli politická korektnost, jemnocit či osobní ambice. Na všechny děje a stavy společnosti máme prověřené pojmy, nevytvářejme nové.

Český jazyk je mimořádně bohatý, používejme jen ty obraty, které jsou známé po staletí. Pak se rozhodně budeme na svět dívat reálněji a jednat pragmatičtěji. Protože naši předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní a bránit svou svobodu a majetek.

Mimochodem, obrat „bránit svou zemi, víru a majetek“ není urážkou!

Co se stalo s naší dobou? (Přistálo mejlem)

Zažíváme vážnou krizi?

Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní?

Co nás v budoucnosti čeká?

MF DNES přináší seriál, ve kterém české spisovatelky a spisovatelé popisují, jak změny světa vidí. Dnes pohledem autora, který zná českou duši přímo zevnitř. Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak.

Proč má nemocný potíže?

Otázka diagnostická, která vede k určení choroby.

Jak ji léčit?

Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus. Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby.

"Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Ony totiž zaujaly jako vzory místo po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by moderní český sjednocený Evropan už ani nekopl. Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron...

Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály. 

Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě! Ti mají jiné starosti. Stávající garnituře jde o to, aby se ve službách různých mafií udržela u moci co nejdéle jakoukoli strategií, a ti, kteří mlsně hledí na jejich místa, hledají taktiku, jak by je mohli vystřídat.

Bez onoho přežitku, kterému se říkávalo stud.

Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne! Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí.

Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí. Obojí bude obtížné, protože v prvním případě už těžko nahmatáme zlozvykem zkolabované žíly a ve druhém už nerozřízneme politikařením zkamenělou hroší kůži.

Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu. Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti.

Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Co bylo kdysi jednoznačným tabu, pyšně rozkmitali moderním relativismem. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně. Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Oč má u nás trh silnější zuby, o to bezzubějšími se stávají zákony. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna.

Tolik k diagnóze.

Co s terapií? Jsou dvě řešení.

Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct.

V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci.

Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci.

Skutečně cizí věci.

Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct.Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce. Možná by se vyplatilo prchnout za asijským studentem do té země, kde ještě nevyhynul stud. 

Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni.  Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Frustrace vystřídá depresi, zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst.

Buďme ovšem upřímní a nestěžujme si jen na ty nahoře. Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci...

Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.

Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!

Max Kašparů je spisovatel, premonstrátský diákon, psychiatr, esperantista a autor dvaceti esejistických knih přeložených i do polštiny, italštiny a francouzštiny.

10 opravdu velkých trapáren, které dělají na dovolené jen Češi (Došlo taky mejlem)

A je to tady. Prázdniny, dovolenkáři, paštikáři. Lidé s batohem plným plechovek gambáče, mizernou jazykovou výbavou a potřebou tleskat v letadle vyrážejí za česká humna. Už dávno nejsme izolovanou zemí někde za železnou oponou, ale přesto se ještě najde dost lidí, kteří nemají ponětí, jak se na dovolené chovat, a vzniká pak tohle:

1. Mluvíte na cizince česky

A ostatním je fakt trapně. Dneska musí aspoň základy angličtiny ovládat opravdu každý, pokud mu není sedm nebo sedmdesát. Číšníkům a recepčním říkáte „pocem“, na ostatní mluvíte pomalu a pe-čli-vě vy-slo-vu-je-te v domnění, že vám někdo bude rozumět. Radši seďte příště doma nebo jeďte do Chorvatska.

2. Chodíte si přidat se špinavým talířem

All inclusive je super, švédské stoly taky. Jídla je všude dost a nádobí též. Jestli máte ještě hlad nebo jste prostě nenažrané čuně, co nechce nikomu nechat ani kousek kotlety, nechte dojedený talíř prostě na stole, jděte si pro nový a postavte se způsobně do fronty. Nejste Franta Flinta u sebe na chalupě.

3. Stěžujete si na kraviny

Je tu moc komárů, dost fouká a vlny jsou vysoké. Vážně? A jinak jste normální?

4. Stěžujete si na věci, na něž nemáte právo

Koupili jste si last minute za 12 tisíc a skutečně čekáte, že budete bydlet v superioru? Měli byste si uvědomit, že jako první se vydávají ty nejlepší pokoje a lidé z last minute dostanou většinou to, co zbude.

5. Máte s sebou dítě a podle něj se má řídit svět

Kdokoliv, kdo jede na dovolenou s kojencem, nemá právo si ji užít, protože ostatní si ji neužívají taky. Postoj „Já jsem matka, kdo je víc“ se projevuje hlavně o dovolených, malé dítě řve v letadle a vlastně úplně všude, je mu jedno, jestli je u moře nebo u kaluže, ale vy kvůli tomu otravujete ostatní.

Na pláži není písek, moje dítě nemůže nic stavět.

V moři jsou velké vlny, moje dítě se jich bojí. (Rádi bychom v tomto bodě upřesnili, že to je fyzikální vlastnost a nedá se nijak ovlivnit ani vypnout.)

Nekuřte tady, mám tu dítě. (Tak s ním nelezte tam, kde se kouří.)

V moři jsou kameny a skály, moje dítě se tam může zranit. (Nebyli jste schopní si na internetu dohledat podobu pláže? Váš problém.)

V noci je v hotelu hluk, moje dítě nemůže spát. (Je to hotel pro hosty. Vždycky tam bude hluk.)

Mít dítě je vaše rozhodnutí a ostatním do toho nic není. Hotel je pro všechny, nejen pro rodiny s dětmi, a vy se to musíte naučit respektovat.

6. Chováte se jako burani

Ve večerní restauraci nerespektujete povinný dress code, který mají všechny hotely s kategorií 4* a výš. Klidně si tam pánové přijdou v krátkých kalhotách nebo v tílku, dámy v prosolených plážových šatech. Po recepci lítáte v plavkách a kape z vás voda. Remcáte na to, že mají hnusné pivo a ještě ho lijí do dvoudecových kelímků. Remcáte na to, že drinky v rámci all inclusive jsou malé a z místního alkoholu. Remcáte prostě na všechno. Uklízečce nenecháte na pokoji dýško.

7. Přepočítáváte

Každá dovolená je od toho, aby se užila, a užívání stojí peníze. Do středomořských oblastí se jezdí hlavně taky kvůli tomu, že se pak chodí do místních taveren a ochutnávají se místní speciality a alkohol. Jestliže jsem v Řecku, budu chtít pít ouzo a jíst jehněčí, souvlaki a ryby. Jestliže jsem ve Španělsku, zajdu si na sangrii a na paellu a na mořské plody. Rozhodně nebudu chtít stát na ulici a klepat se hrůzou z toho, že balená voda stojí jedno euro a kopeček zmrzliny dvě, což je, táto, skoro šedesát korun!

8. Pivo

Není trapnějšího pohledu než na Čechy, kteří si stěžují, že nikde nemají pivo nebo ho dávají do malých sklenic. V jiných zemích jim po našem pivu nic není, mají tam svoje pití, a proto se tomu taky říká „kulturní rozdíly“. Ne každý národ má zájem sedět tři hodiny v knajpě u pěti půllitrů s desítkou.

9. Držkujete na jejich zvyklosti a standardy

Všem by se určitě ulevilo, kdybyste raději seděli doma. Jestli nechápete, že místní zvyklosti vás mají o něčem poučit a obohatit, poproste nějakého úředníka, ať vám sebere všechny doklady a pouští vás maximálně na Slovensko. Děkujeme.

10. Tleskáte v letadle

NIKDO tohle nedělá! Nedělá to žádný jiný národ na světě, absolutně nechápeme, kde se tahle trapnost nad trapnosti vzala! Tleskáte snad tramvajákovi, co vás doveze na příští stanici? Tleskáte v taxíku? Tleskáte snad v potravinách u kasy? Laskavě si uvědomte, že pilot dopravního letadla bere stotisícový plat právě proto, aby s vámi někam doletěl a přistál pokud možno s oběma koly na ranveji. Je to jeho pracovní povinnost, vám taky v práci za splnění svých úkolů nikdo nezačne plácat rukama. Doufáme, že tahle retardace vymizí nejlépe okamžitě.

Pár byznys pojmů, bez nichž se v dnešní době neobejdete  bomba

(Tak, jak došlo mejlem)

1.Atraktivní pekyč
Balíček výhod k platu. Zamilovaný výraz lidí z ejčár, kteří se jeho nadužíváním v náborových inzerátech snaží zastřít skutečnost, že nedostanete zrovna moc keš. V praxi má atraktivní pekyč nejčastěji podobu stravenek Gastroturky.

2.Autsorsing
Pitva firmy zaživa. Nucený výsek fungujícího oddělení a jeho nahrazení externí partičkou šéfových kamarádů, kteří budou dělat tu samou práci, jen trošku dráž a pomaleji.

3.Badžet
Rozpočet. Musí to být ta nejmenší věc na světě, protože ať už přijdete s jakýmkoli nápadem, do badžetu se nikdy nic nevejde.

4.Brejnstorming
Bouře mozků. Módní výraz pro mítink, během něhož jeden borec stojí u flipčartu a vyzývá ostatní ke kreativitě s tím, že žádný nápad není špatný, zatímco skupinka jeho kolegů ho opakovaně usvědčuje ze lži.

5.Byzy
Vytížený. Správný člověk v ofisu si neustále stěžuje, že je totálně byzy. Na druhou stranu kdyby nebyl byzy, tak by z něj byl lúzr, což je ještě horší. Vzniká tak začarovaný kruh, který ukončí až milosrdný infarkt někdy kolem roku 2050.

6.Čelinž
Výzva. Přátelské označení pro evidentně nesplnitelný úkol, který vám zadal váš manažer. No a protože tomu hajzlíkovi nemůžete říct do očí, že byste ho i s tím jeho rozmarem nejradši poslali někam, řeknete prostě jen, že je to tak trošku čelinž.

7.Dedlajn
Okamžik, kdy začínáme na projektu OPRAVDU pracovat.

8.Ejčár (HR)
Lidské zdroje.
Jediné oddělení, které bere práci snad ještě ležérněji než marketing. Přesto vám v ejčár nikdy nezvednou telefon ani neodpoví hned na e-mail - oblítat všechny kadeřnice a solárka totiž stojí hodně času.

9.Imič
Nejdůležitější majetek každého člověka v ofisu. Imič je třeba pěstovat tím, že chodíme v kůl botách, hodně mluvíme o sobotním golfu v Mariánkách, a když voláme mamince, jestli už nám vyprala prádlo, jdeme raději na chodbu.

10. Kerír menedžment
Jistota, že pokud z firmy neodejdete, budete až do šedesáti dřepět na stejné židli a plat se vám bude zvyšovat o 0,25 procenta ročně.

11.Keš
Prachy. Jediná, a tedy i nejušlechtilejší pohnutka k práci v korporaci. eš se o víkendech směňuje ve vybraných podnicích za elegantní svetříky a elektronické hračky, čímž vzniká už kolem 25. dne v měsíci silná motivace ůstat u firmy a pracovat dál.

12.Konzultant
Člověk, který v kariéře dospěl do bodu, kdy už má tolik známých, že nemusí pracovat a stačí mu jen plkat v podnicích svých přátel. Největší přínos konzultantů spočívá v tom, že když někam dorazí, lidé ve firmě se proti nim spojí jako proti společnému nepříteli, a v podniku tak znovu zavládne lepší atmosféra.

13.Korporace
Forma sociálního násilí, kterou zákony a vlády tolerují, protože odvádí pěkné daně a přes den koncentruje spoustu arogantních lidí, kteří by jinak dělali nepříjemnou atmosféru na ulici.

14.Kosty
Náklady. Katování kostů je první rozhodnutí, ke kterému ve své genialitě dospěje každý nový sííou. V dalších letech se kosty zase nenápadně šplhají nahoru, ale o tom se nemluví, dokud nepřijde jiný sííou, který je bude katovat.

15.Krismes
Hlavní roční období v marketingu. Začíná v září, ideálně hned po velkém svátku bektůskůl. Během krismesu se lončuje spousta ofrů a promo stíhá promo. Jsme tak byzy, že kolikrát nestíháme ani pořádný lanč.

16.Kůl
Univerzální pozitivní výraz. Kůl člověk se pozná podle toho, že má kůl džíny, pořádá kůl akce a vůbec vede kůl život. Nad 30 let je možné být kůl, ale už to leze dost do peněz a výsledky jsou diskutabilní. Nad 40 let už na stav kůlovitosti není možné pomýšlet.

17.Lončovat
Spustit nějaký proudžekt, promo či produkt. Třeba když starou známou sušenku napatláme z jedné strany marmoškou a zároveň snížíme váhu o 25 gramů, můžeme říct, že jsme právě lončli nový produkt Happy Active Kids With Fruits.

18.Lúzr
Člověk, který není jako my a naši kamarádi. Častým znakem je, že ještě nejedl v Hergetově cihelně, byl málo v Thajsku a vůbec tak nějak zaostává.

19.Marketing
Skupina halasících lidiček, kteří jsou ambiciózní, ale nechtělo se jim studovat obtížnou školu.

20.Midl menedžment
Střední menažerie. Lidé, kteří mají tak vysoké splátky na ypotéku, že pro svou kariéru musí udělat cokoli - bez ohledu na páteř a
centrální nervovou soustavu.

21.Mítink
Porada. Kus vorku bez surfování, často spojený s posloucháním cizích prezošek a především kreslením kytiček, autíček a obličejíků do poznámkového bloku.

22.Prezoška
Budovatelské nadšení a smělá sci-fi převedená do podoby slajdů. V mnoha firmách jediný způsob, jak něco odkomunikovat šéfům.

23.Soljúšn
Řešení. Prodávat zboží nebo nabízet služby už není in, teď je třeba poskytnout komplexní soljúšn. Třeba minerálka je komplexní soljúšn žízně a tak podobně.

24.Spam
Nevyžádaná pošta nejčastěji od lidí, kteří si myslí, že na velikosti záleží.Nejvýznamnější položka firemní korespondence vůbec. Pokud naše společnost sama rozesílá spam, neříká se mu spam, ale ímejlový ňůsletr.

25.Technolodži/ajtý
Oddělení IS/IT. Spolu s financemi jediné oddělení, jehož členové opravdu studovali. Odhaduje se, že až čtyři pětiny seznamovacích inzerátů a dvě třetiny diskusí na netu tvoří členové IS/IT, což vysvětluje i chronicky nízkou produktivitu tohoto oddělení.

26.Tým
Sada dynamických floutků, kteří přemýšlejí, jak svou práci dynamicky přesunout na jiné týmmembry.

27.Web

místa, kam si chodíme na 2-3 hodinky denně odpočinout od vorku. Web bystří naše smysly tím, že nás nutí bleskově překlikávat okna, jakmile se objeví šéf

Zlatá bula 

 Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.

Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu.

Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti. které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven.

K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků. jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.

Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci. skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého.

Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen.

Past na seniory 

 

Před časem se média začala zajímat o prezentační akce pro seniory, na kterých jsou důvěřivé stařenky a bezelstní staříci odrbáváni jako jabloně okolo dopravních komunikací na sklonku léta. Pak se téma přirozeným způsobem vyčerpalo a sdělovací prostředky se začaly zabývat záležitostmi standardními a nesmrtelnými, jimž dominuje korupce, kterou nikdo nikdy neviděl, neprokázal, natož aby ji dokázal. Já jsem měl to štěstí, že jsem se mohl takové akce zúčastnil, a předem varuji, nevím jestli nebudu dělat pořádající firmě reklamu. Jak to začalo? Kamarád, který na podobné akce jezdí už několik let mně přemluvil, zdali bych s ním taky jednou nejel. Ostatní kamarádi, přátelé a známí zklamali, a to právě při akci, kdy on může dostat 200 korun českých, pokud přivede s sebou nějakého nového účastníka zájezdu - a ještě se zdarma zúčastní vepřových hodů s hudbou a tancem. Zvítězil přirozený altruismus, a tak jsem účast přislíbil. Pokusím se jeden takový den zmapovat, byť stručně, step by step.
Měl jsem podle kamarádových telefonických instrukcí být na jedné autobusové zastávce v lokalitě JM již v 6:30 hod. ráno, s tím, že se tam sejdeme a odtud pojedeme na místo akce. Pro jistotu jsem přijel o 10 minut dříve a sledoval jak linky MHD přirážejí k obrubníku, vpouštějí a vypouštějí  cestující. Zhruba dvě minuty před určeným časem majestátně připlul velký "dálkový" bus a způsobně zastavil na počátku staničního prostoru, tedy tak, aby nebránil běžným linkovým autobusům zaparkovat před ním. Kamarád přišel přesně v půl (později prozradil, že odjezd byl plánován přesně v 6:33) a neudělali jsme nic jednoduššího, než nastoupili.	Slušně jsme pozdravili a kromě odpovědi se nás nikdo na nic neptal. V potemnělém autobuse jsme si našli volná místa a před usazením sundali kabáty, protože vozidlo bylo dobře vyhřáté. Autobus pak putoval po Praze podle fahrplánu dodaného zřejmě firmou a zastavoval na různých zastávkách MHD, tu nabral jednoho, tu pět, aby se senioři nemuseli harcovat příliš daleko od místa svého bydliště. Pro sběr zájemců, měl pořadatel objednány dva autobusy, každý z nich zřejmě pokrýval polovinu hlavního města. Když nastoupil poslední zájemce, tak jsme vyrazili za hranice metropole směrem na Plzeň, ale docela brzy, zhruba po dvaceti minutách, byli na místě.
Kdo zná tuhle budovu, ten je doma, konkrétní místo neprozradíme. My jsme byli pro program toho dne také doma. Protože se nic neplatilo za cestu a vepřové hody na závěr byly rovněž zdarma, tak zájemci o oběd mohli hned v autobuse vysolit 72 Kč za jednotný oběd: Vepřové s knedlíkem a blíže nespecifikovanou omáčkou (?!). Dostali stvrzenku. My jsme si řekli, že si v restauraci vybereme z běžné nabídky.	Sál, tedy tělocvična - na což lze mimo jiné usuzovat z ribstolí u zdi a kruhů visících ze stropu, byla ještě zšeřelá, ale nabízené zboží připravené již z minulých akcí. O mrazu mluvit nejde, v autobuse však bylo rozhodně tepleji. Na zahřátí jsme si dali fernet, komu vyhovoval Staropramen, Bonaqua nebo kafe, dali podle chuti. V rohu sálu bylo cosi, co vypadalo jako bar, ten byl propojený s hospodou. Občerstvení si platil každý sám.
Prezentaci zajišťoval jeden "šéf" a tři "maníci." Dlužno přiznat, ze pokud jde o profesionalitu, nijak si nezadala s prezentacemi na teleshopingu. Podobně lze ovšem hodnotit i obsah, ten je komparativně infantilní. Tým showmanů má připraveny některé efektní ukázky, které většinou vycházejí (maso na hlavou dolu otočené pánvičce - kolagenem ke dnu přilepené - nespadne). Parní žehlička vyžehlí visící košili, zapomenutá na prádle toto neponičí, indukční trouba žhaví jen když potřebujete, v takovém momentě se silou tisíce sluncí, ale kouzlo s "žehleným" nafukovacím balonkem selhalo - prasknul. Srovnává se s výrobky jiných firem, ty samozřejmě jsou dražší, méně kompletní a rozhodně méně kvalitní. A nekupte to nebo To, když TO stojí jenom pár desítek tisíc...	Samozřejmě za ty tisíce nikdo nic nekupuje, takoví dementi ještě ani senioři nejsou (věkový interval v sále: 34 - 84 roků). S tím se ale počítá, k nakupování jsou určeny soutěže. To najednou, přibližně polovina  přítomných vyhraje buď desítky tisíc firemních peněz nebo kombinaci dvou věcí z nichž jedna je zcela zdarma a ta druhá jen za polovinu původně inzerované ceny. A nekupte TO!! Druhou fintou jsou opravdu hodnotné dárky. To dostanete pár věcí, třeba v hodnotě "40000 Kč" a vy máte ocenit velkorysost firmy tím, že si koupíte, ještě třetí (čtvrtou, pátou) věc za plnou cenu a ty ostatní "dárky Vám pohunci zabalí a ještě půjčí manipulační vozík, kterým si úžasnou kolekci úžasných komodit odvezete nejen těch pár metrů k autobusu, ale až úplně domů. (Obličeje na obrázcích v popředí rozostřujeme.)
Přestávka na oběd trvá dostatečně dlouho, aby se mohly uzavřít kontrakty  po dopoledních soutěžích uzavírané. My jsme zašli mezitím přímo do hospody a vybrali si štěpánskou s rýží za 78 Kč. Porce slušná, chuť (typicky hospodská) také, výběr osobní - z šestichodového menu, vepřové a knedlíky s omáčkou v něm nenajdete. Vhodný čas zhodnotit taktiku i strategii prodejce a dobrodince.	Obrázek zachycuje "hudbu" kterou k zábavě a tanci pořadatel zajistil. Pravda, v průběhu dne loudí "šéf" od zúčastněných vzpomínky, jestli si pamatují na tu akci, s Gottem, Vondráčkovou etc. Škoda, dnes nikdo takový nepřijel, zato tónina z gruntu univerzálně hospodská, že i tetřev hlušec se chytil. Ba i na tanec, při čekání na vepřové hody došlo...
	Pořadatel splnil svůj slib, každému z účastníků zájezdu (*který se pro tento den stal zákazníkem) vyplatil 300 Kč na ruku (o tolik snížil cenu komodity). Můj kamarád ani já jsme tak tři stováky nedostali, nic jsme si nekoupili, leč kámoš si přeci jen na dva stováky přišel, přivedl si totiž někoho, kdo byl na prezentaci firmy poprvé! Byl tak charakterní, že mně jedno kilčo za účast vnucoval, to bych ale nebyl altruista, kdybych přijal :-), vždyť ta samotná zkušenost stála za to! Pořadatel čestně splnil svůj slib i pokud jde o vepřové hody, každý ze seniorů obdržel talíř s jednou jitrnicí, dvěma kousky prejtu a 3 malými kolečky tlačenky (na obrázku vlevo je jich 6, kamarád tlačenku nesnáší) a chlebem. Že by se kvůli tomu zabíjelo ve vsi prase, to ani náhodou, že by jitrnici nebo prejt ohřáli či osmažili, to už vůbec ne. Kdo ze seniorů nechtěl riskovat žaludeční katar, ten si krmi zabalil  do igelitového pytlíku a doma tepelně zpracoval. Dokonce si mohl dokoupit pro rodinu, třeba jednu malou jitrničku za pouhou šestku (což je prvorepubliková hantýrka pro dvacet korun). To ovšem jde za hospodou, ten kdo platil anoncované dodržel. Pokud jde o již zmíněnou taktiku a strategii, tak ta spočívá v tom, že firma (po soutěžích) prodá zboží za ceny, které jí zcela jistě pokryjí režii a zaručí zisk, leč které zhruba o dvě třetiny nedosahují cen v prezentacích anoncovaných.  Ještě dodávám, ze zkušeností kamaráda, že tato firma má na smlouvách doložku o vrácení zboží do čtrnácti dnů od nákupu. Vrátil poštou aniž se firma vzpěčovala, dokonce zaslala pozvánku na další akci i s nepozvaným kamarádem.
Co mne ale opravdu překvapilo byl fakt, že nezanedbatelná část přítomných si setkání užívala, brala ho zřejmě jako osvěžující vytržení z fádnosti každodenní nudy. Prostě jako výlet, při kterém se dostanou mezi lidi. O tom, že tomu tak opravdu bylo, svědčí další postřeh: Ti zkušení účastníci zájezdu na pobídky k soutěžím vůbec nereflektovali. Zatímco jiní chvátali, ztrapňujíce se, do soutěží, a chňapali po "dárcích," oni to hemžení pobaveně sledovali, protože už měli dost zkušeností na to, aby věděli, co bude následovat...

 

  Krytové Divadlo Orfeus 

 Zajímavý zážitek Vás může potkat ve sklepě na Plzeňské ulici na Smíchově (zastávka U Zvonu) (13.5.2011)

Rok se s rokem sešel a volební skanzen komunismu vyhořel. Do souvislosti s naším serverem nedáváme. Vlaky naštěstí jezdí dál a většinou na čas. (13.5.2011)

Občas si někam zajedu vlakem, protože, pokud se vyznáte a splňujete další předpoklady, tak to zase není tak nevýhodné, zvlášť když máte možnost využívat dobrodiní pražské integrované dopravy. Pojedete-li, dejme tomu, do Jičína a máte-li tramvajenku, tak si jízdenku na "Masaryčce" zaplatíte až z Klánovic, slevu máte při zpáteční a jste-li seniorka či senior, držitel ZTP atp, tak jedete téměř zadarmo. No pravda, tak žhavé to zase není, protože za totáče mě týdenní jízdenka k každodennímu pendlování na vzdálenost 44 Kč přišla na celých 9 Kč (!), a to, jak jistě uznáte, zejména při tvrdosti tehdejší měny, je dnes srovnatelné tak maximálně s cenami v kantýně poslanecké sněmovny.

Mnohé se prostě změnilo, a to zásadně! Pendolino je pokrok, nicméně na TGV nebo ICL v našich podmínkách ještě nemá. Tohle však srovnávat nehodláme, jde jen o tu běžnou příměstskou dopravu, ještě nedávno provozovanou proslulými "pantografy," jednovozovými motoráčky a podobnými přibližovadly na kolejnicích.

Nechceme tím iritovat obyvatele některých regionů, vzdálenějších od Prahy, kteří se ještě musí spokojit dosluhující vozovou skladbou, ostatně je krize a šetřit se musí. Matka měst ovšem reprezentuje celou republiku a proto v ní vozy na obrázcích výše už budete hledat obtížně. Jezdí odtud a navracejí se do ní dvoupatrové vozy City Elefant jejichž interiéry základní splňují požadavky na přiměřený komfort.

Nejde samozřejmě jen o klimatizované vnitřní prostory, svým způsobem připomínající letadla, jak je patrné z obrázku uprostřed, ale i celkový dobrý dojem z jízdy, která působí uklidňujícím dojmem, je relativně klidná, tichá. Tyhle soupravy se prohánějí běžně na hlavním páteřním tahu ke Kolínu a Pardubicím, ale můžeme je najít i na dalším větvení, třeba směrem na Nymburk. Tady se občas setkáme ještě s "Hurvínky," nicméně i sem se dostal pokrok v podobě skromnějších ale moderně koncipovaných malých souprav, jak je vidět na obrázcích níže.

Komparativně s nepříliš vzdálenými časy je velmi příjemný interval harmonogram spojů. Kdo si vzpomíná na několikahodinové odstupy často přeplněných souprav, tak si libuje při poznání, že pokud mu jeden vlak ujede, tak se zase tolik neděje, protože ten další si to přifrčí zpravidla do hodiny a jde o přímo linku, případně přestup bez zbytečného čekání. Na tuto změnu si musejí zvykat i nádražní restaurace, kterým ubývá kšeft, protože cestující už toho tolik nesnědí ani nevypijí, neboť na to nemají dost času. Má to samozřejmě i odvrácenou tvář. Některá nádražíčka zrušila kamna na tuhá paliva v čekárnách, stejně jako suché záchodky. Záchodky totiž ztratily smysl, pěkné WC kabinky jsou ve všech vlacích a hodinku bez ulevení naprostá většina pasažérů v klidu vydrží.

Snad jen na  notorické nostalgiky dolehne trocha smutku, když si všimnou, že ubylo nákladních vlaků, které brázdily moře českých a moravských kolejí, často ovšem bez užitku, protože vagóny zely za časté prázdnotou. Opravdu smutné je však zjištění, že nákladní vlaky postupně nemají opravdu co převážet. Zmizely i kontejnery na zboží, kterých z nádraží a nádražíček rovněž rapidně ubývá.  Poslední obrázek pak ilustrativně dokumentuje současnost - ukazuje vnitřek chátrající nádražní budovy v jednom menším středočeském městečku, jejíž zdevastovaný interiér za prokopnutými vraty "zdobí" jen na podlaze rozházená torza dopravních deníků. Přes mosty času se ještě v dobrém stavu zachoval nadpis - transparent u stropu, který zve obyvatele k volbám a vybízí k poctivé práci. Trochu to rezonuje s aktuálním obdobím, snažením našich politiků v Poslanecké sněmovně, a jistě se najdou i tací, kteří zamáčknou slzu evokující vzpomínky na mládí. Vzpomínky na dobu nesvobody v níž však disponovali ještě odhodlaným tělem a sociálními jistotami :-)

(9.2.2010)

Stovka osobností

Došlo mejlem, schválně, kolik jich poznáte? A kolik jako osobnosti aprobujete!

Obrazárna "muzea" v saském Dippoldiswalde

na Vás dýchne starými časy, ale ne zas tolik starými. Je to konec konců skromný stánek, byť obsahuje všechny techniky od olejů, přes akvarely a linority až po tužku na křídě. V době naší návštěvy (17. 4. 2009) bylo prázdno a krize, takže senioři i deklaratorně nezaměstnaní měli vstup za polovinu, tedy za 1,50 Euro. Pár následujících příkladů naznačí jestli to stálo za to.

Pohřeb a skládka za vsí.

Nejimpozantněji ovšem působil olej Johannese Zepnicka (+1989),  Frau Krause, namalovaný v roce1937. 

Václavu Klausovi tentokrát hlas nechyběl 

Dostal jich přesně tolik, kolik potřeboval - 141. Staronový prezident poděkoval volitelům, specielně ODS, ujistil všechny, že nezklame vyjádřenou důvěru a vyzval k cestě vpřed. Zdůraznil, že stojí za oběma svými předvolebními projevy, přednesenými  včera a minulý pátek. Průběh hlasování byl velmi klidný, v závěru to vypadalo, že za tímto účelem vytvořená koalice ČSSD-ZELENÍ úplně rezignovala, poslanci se ani nezmohli na demonstrativní opuštění sálu, jak jim to "radili" někteří televizní komentátoři. Zelení přišli v průběhu páteční volby o poslankyni Zubovou, leč snad jen pro volební akt, socialisté o poslance Snítilyho, tady zřejmě natrvalo.

Nyní je příliš brzo na podrobné hodnocení tahů, které jednotlivé strany na volební šachovnici učinily, k tomu se jistě časem vyrojí řada analýz, většinou stejně poplatných autorově politické orientaci. Každopádně, konec partie přinesl více méně očekávaný výsledek, o čemž ostatně svědčí i koeficienty sázkových kanceláří. Prohru si však tzv. Švejnarovská koalice  nesla ve své tornistře již od počátku. Nejen proto, že KSČM a ČSSD se nedokázaly domluvit a najít autentického levicového kandidáta (Jan Švejnar, při vší úctě, vystupoval sice důstojně ale levicovým představitelem rozhodně není), ale ze samé podstaty vývoje novodobé sociální demokracie, pro který je příznačný nábor mnoha jedinců, kteří sice o pozici na politické scéně velmi stáli, ale jejich ideová pevnost byla a je velmi chatrná. 

O to se nepochybně zasloužil Miloš Zeman, který měl předpoklady vytvořit image vůdce, schopného se ctí soupeřit s Václavem Klausem, takže řada těch, kterým se nepodařilo v ODS uchytit, se k němu připojila, neboť v něm viděla především perspektivního maršála a příliš ji nezajímala korouhev, kterou třímal v ruce. Strana bobtnala a preference rostly, úspěch dočasně tmelil. Není proto divu, že takto vyprofilovaný spolek, v čele s úředníkem disponujícím nejmenším deficitem inteligence, svého guru při nejbližší příležitosti hodil přes palubu. Tím si socialisté nadrobili uvnitř, negativní reakci mohli  očekávat s jistotou - dnes je korouhev odhozena, Zeman urážku nezapomněl, nepracuje pro sociální demokracii, spíše naopak a Jiří Paroubek má to co chtěl. Ujal se nestabilního společenství a nemá mu v podstatě co nabídnout, dalo by se říci, že je je spíš "pozoruhodné" kolik členů v poslaneckém klubu ČSSD ještě setrvává. Je proto nepatřičné svádět neúspěch na komunisty, jak to teď činí on i zelení. Nebylo totiž jejich povinností automaticky přijmout strategii těch, kteří se k nim konec konců po většinu času chovají přezíravě.  

Na rozdíl od Jana Švejnara měl za sebou Václav Klaus šik, který byl z velké části jednolitý, věděl za co bojuje, takže se na něj mohl spolehnout. Hlasy byly nakonec zajištěny v potřebné míře a nic na výsledku nemění, že tři z nich  byly původně personálně či barevně směrované jinam, ty jen dokazují malou soudržnost ČSSD a Zemanův odkaz, Klausovi budou zcela jistě v budoucnu vyčítány. Není bez zajímavosti večerní informace ČT o tom, že na oslavě vítězství ve Slovanském domě se objevili Pohanka a Melčák. Nejsmutnější na tom všem je ale to, že občan může volit jak chce, stejně si politici nakonec karty rozdají podle svého. To ale odhlížejme od samotné volby,  byl to jen spouštěcí mechanismus, nebýt volby, přišlo by něco jiného. Je to, bohužel, fenomén s kterým je nutno permanentně kalkulovat.

Strana lidová, onen pověstný jazýček na vahách zvolila dobrou taktiku volné ruky svých členů, tím si nezadala, prostě se chovala a zachovala podle očekávání. Poněkud úsměvně, i když svým způsobem signifikantně, vypadalo proto televizní vyjádření M. Kalouska, který převahu hlasů pro pana prezidenta sváděl na přehnané protiaktivity profesora Tomáše Halíka. Výsledný dojem ovšem, více než seriózní vysvětlení, připomínal nějaké, snad i škodolibé, vyřizování účtů. Tenhle dojem ale mohla způsobit jen přehnaná euforie z výsledků volby.

Ihned po volbě mnozí komentátoři přišli s myšlenkou, že komunisté volbu prokaučovali. Viděl bych to jinak, ve své relativní izolaci se jen pokusili o něco, co nebylo úplně přesvědčivé, ale aspoň ukázali, že jsou stále ještě jednotní. Důležitá je pro ně tentokrát i okolnost, že jim nikdo nebude moci předhazovat zásluhy na zvolení prezidenta. Naproti tomu o seskupení zelených lze prohlásit v zásadě totéž, co o ČSSD, ideová neukotvenost členů a strany celé je velkým rizikem do budoucna. Rizikem nejen pro ně samé, nýbrž i pro jejich současné a potenciální spojence. Byli to především oni, kdo prokaučovali, vzali si prostě příliš velké sousto. (16.2.2008)

Václavu Klausovi chyběl jeden hlas

Po zdravotní indispozici tří poslanců, údajně příznivců současného prezidenta, chyběl Václavu Klausovi ke zvolení ve třetím kole první volby jeden hlas. Jak po skončení aktu poznamenal, bylo to již po dvanácté co absolvoval proces volby - a vždy obdržel více hlasů než jeho protivníci. Okamžitě také prohlásil, že se kandidatury nevzdává a bude ve svém úsilí pokračovat. Toto prohlášení podpořil předseda ODS. Obdobný postoj zaujal i Jan Švejnar, který ve třetím kole, stejně jako jeho soupeř, nebyl podporován zástupci KSČM a na rozdíl od něho tak výrazně ztratil.

Na mnohé, kdož sledovali průběh obou dnů, mohlo chování řady zastupitelů, potažmo představitelů stran (zejména ODS a ČSSD), působit jako nepatřičné, ne-li ostudné.  Myslím, že takové dojmy není třeba přeceňovat, i když celkový obrázek samozřejmě zdaleka nevzbuzoval pozitivní pocity. Politici prostě dělali svoji práci a tudíž se snažili odvést maximum pro svého kandidáta, stejně jako druhá strana proti němu. To, že to není práce úplně čistá se vědělo předem, stejně jako to, že obstrukce k ní nedílně patří. Nemá proto význam hodnotit, kdo obstruoval více a kdo méně. Pro sledující však může být poučné především konkrétní poznání toho, jak politici málo znají a rozumí tomu, co si sami odhlasovali, a to se již odhlíží od nedokonalosti přijatých pravidel. Zářným příkladem je pravidlo, podle něhož předsedající (PS) navrhne způsob volby a pokud ji aspoň jedna z komor Parlamentu neschválí, tak automaticky platí druhá alternativa. Toho předseda Sněmovny Vlček využil, když navrhl tajnou volbu (pro níž, kromě ODS) již nikdo další nebyl. Protože bylo jasné, že ve Sněmovně tento návrh neprojde, nezbývalo nakonec než  hlasovat veřejně.

O motivech Švejnarovy nominace ze strany ČSSD bylo popsáno již mnoho papíru, není proto třeba opakovat již stokrát vyřčené, nicméně i na druhé straně mohou existovat pohnutky, které přímo neváží k personě, která je volena. V zásadě otřesné zdůvodnění přinesl v pátek v noci třeba šéf poslaneckého klubu lidovců Severa, když prohlásil cosi v tom smyslu, že ač by snad raději volil Švejnara, tak dal hlas Klausovi, neboť nepřál  zvolení Švejnara těm, kteří po jeho soudu postupovali v jeho prospěch způsobem, který se mu nezamlouval. Podobně vykonstruovaná prohlášení působí velmi nedůvěryhodně, přestože jsou předkládána solidní, umírněnou formou. To již vzájemné nevybíravé obviňování z obstrukcí a nátlaku vnímá většina pozorovatelů jinak, příznivěji, jako nezbytný folklór, byť samozřejmě důvěru v politiky a politiku také neposilující.   

Samotná veřejná volba musela u diváků vzbuzovat velkou nejistotu, když viděli v jakém chaosu se skrutátorky pohybovaly, nicméně žádná oficiální námitka  nebyla vznesena, přestože se  některé pochybnosti k výsledku (součtu hlasů) druhé volby objevily.  Nyní proto zůstává otázkou, jaká forma bude zvolena (prohlasována) 15. února, kdy má dojít k další volbě.

Na závěr si ještě všimněme záslužného vysílání veřejnoprávní ČT, která v obou dnech přinesla mnohahodinové pásmo přenosů z hradu, prokládané rozhovory žurnalistů  a politologů tam i ve studiu. Je pozoruhodné, že se v komentářích přizvaných "politologů" v mnoha případech projevila absence nestrannosti, takže jejich slovu nutně ubylo na věrohodnosti. Naproti tomu bych vyzdvihl práci redaktorů přítomných v sále, kteří se snažili profesionálně vytěžit velkou množinu osobností. Proto mě poněkud překvapil Mirek Topolánek, když po volbě zkritizoval konkrétně Jakuba Železného za nekorektnost. Zdaleka jsem neviděl vše, leč v okamžicích, kdy jsem  vysílání sledoval, jsem si ničeho podobného nevšiml. Zaregistroval jsem naproti tomu, že Železný se nebojí klást nepříjemné otázky komukoli bez rozdílu, a co víc, že na ně opakovaně vyžaduje odpověď. (9.2.2008)

6.06)

Pohádka andrgraundová.

"Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit." řekl si jednoho dne kluk z plakátu, políbil svačinářku Šárku a vydal se do klubovny Rychlých šípů momentálně okupujících jakousi Strakovu akademii (či snad akademii strak?). A všechno přitom myslel upřímně... (Čtenář deníku Metro 14. 9. 2004)

Pohádka pro dospělé.

Bylo - nebylo. V jedné zemičce nazývané Kotěhulky, mimochodem, počtem obyvatel menší než dlouhá řada světových metropolí, panovala demokratická vláda složená z neohrožených bojovníků za práva úplně všech. Udatní bojovníci (za výnosné posty) třímali v rukou štíty s nevinným symbolem rudé růže. Jim, jak patrno z předchozí věty - zdánlivě trochu nadbytečně - sekundovali další udatné šiky. Družinu s boží korouhví bylo možné spatřit na každém bojišti, jednou přicházela z východu, jednou ze západu, někdy z jihu a ani směr od severu nebyl vyloučen. Zato prořídlý klan strážců palif se ztrácel na širých pláních poskytujících jeviště nekonečným bitvám, které neměly vítěze, ale jen poražené.

Přesto bylo třeba každého muže, sem tam i ženy, protože proti svaté koalici stála hydra mající dvě hlavy, jednu šarlatovou - dračí, druhou ocelově modrou - ptačí. I zbraně hydra používala záludné. Vládli s nimi dovedně ptáci lobbáci. Jednou si troufli dva na jednoho příslušníka cechu uhlířského. Pozvali jej na opulentní hostinu jen proto, aby se ho zeptali zda nadívaná kachna chutná lépe s jedním nebo dvěma kuličkami pepře. I pod hrozbou ztráty hrdla si to udatný uhlíř nenechal pro sebe a prásknul je do dutiny mladé vrby stojící ve frontě u potoka dnes i před věky. 

To ale dělat neměl, protože hned nejbližší pocestný si z vrbového proutí utloukl píšťaličku, která se při prvním použití proměnila ve zvoneček, který všechno vyzvonil. Kdo by ale věřil hloupé píšťaličce? Pozvali proto šamana jménem Magic Detekt, který dostal za úkol akustický nástroj naladit. Když se mu to podařilo navrhl lobbákům i prosťáčkovi, aby na fujarku zaduli. K překvapení všech však každý vyloudil tón jako zvon.

To by mohl být konec pohádky, kdyby jiná legenda netvrdila, že všichni, ale opravdu všichni, hráli falešnou a zlou melodii. To ale není tak důležité. V každém případě kotěhulský lid pod hradbami parlamentu na tom nebyl tak ani tak o nic lépe. (10. 9. 2004)

Není to tak dávno, co si Václav Klaus posteskl, že mu v ODS chybí persony typu Stanislava Grosse. Tehdy jistě netušil, že ho tak brzy pověří sestavením vlády, věřil-li vůbec, že se stane prezidentem. A je to tady! Oba mohou děkovat Vladimíru Špidlovi. Tomu se vždy neomylně podařilo to co nechtěl. (26. 7. 2004)

Nicméně opusťme imaginární hospodu a vraťme se do reálného světa seniorů, nezaměstnaných a nemocných. Začneme s kategorií naposledy uvedených, tedy přesněji řečeno těch, kteří ztrácejí schopnost pracovat krátkodobě a jimž má nemocenské a další dávky nahradit ztrátu příjmu z výdělečné činnosti. Ještě na počátku minulého desetiletí nechybělo v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ustanovení § 1, podle něhož bylo “posláním nemocenského pojištění zaměstnanců zajistit pracujícím a jejich rodinám spolu s ochranou zdraví zabezpečení pro případ nemoci a mateřství, jakož i přídavky na děti přispívat ke zdravému vývoji nové generace…”

Paragraf byl s účinností od 1. 1. 1993 zrušen, což ale na podstatě a smyslu právního předpisu nic nemění. ČSSD však lze připsat k dobru, že za její vlády zůstala zachována filozofie předpisu a že navíc zavedla nový způsob stanovení denního vyměřovacího základu pro výpočet dávek (§ 18 zmíněného zákona). Ten byl před tím po dlouhou dobu zmrazen na částce 270 Kč. Zavedení dynamických redukčních hranic tak posunulo částku denního vyměřovacího základu postupně až na 606 Kč v letošním roce (samotné nemocenské ovšem činí 50 %, resp. 69 % denního vyměřovacího základu).

Nyní se tohoto svého kroku ČSSD, potažmo vládní koalice zalekla a nejenže dočasně navrhuje valorizaci redukčních hranic nadále pozastavit, ale zároveň první redukční hranici vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského za dobu jeho poskytování po dobu prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti či karantény ještě redukovat na 90 %, tedy snížit o 48 Kč na 432 Kč. Ranou jistoty je pak snížení procentní sazby za období prvních tří kalendářních dnů pracovní neschopnosti z 50 % na 25 %

Vzhledem k charakteru tohoto pojednání nemá význam zaobírat se dalšími podrobnostmi včetně např. prodloužení rozhodného období ze současného čtvrtletí na jeden rok. Podstatné je, že většina dopadů problematicky zdůvodňovaných změn postihne především střední a nízkopříjmovou vrstvu obyvatel, pro kterou je sociální systém rozhodně důležitější než pro “bohatší.” (Skupina s průměrnými příjmy nad 20000 Kč měsíčně ostatně již nyní pobírá nemocenské s ekvivalenci výrazně se snižující s rostoucí úrovní příjmu.)

Zdůvodnění, že “jde o opatření, které může působit proti zneužívání pracovní neschopnosti,” je inkorektní, protože už samo o sobě obsahuje pochybnosti a navíc hovoří o “zneužívání,” které není prokázáno. Protože, pokud by prokázáno bylo, ke ztrátám by při správném fungování správního orgánu nedocházelo. Takže jde o spekulaci, která v tom horším případě hojí nesystémově insuficienci státu na úkor jeho slušných občanů.

Mnohem významnější pole pro úspory však představuje druhá část soustavy sociálního zabezpečení, tedy důchodové pojištění. Je také samozřejmě nejnákladnějším odvětvím celého sociálního systému. Chtělo by se říci, že důchodci prostě vadí. Spíše je to ale tak, že důchodce jako takový je vnímán jako indiferentní jedinec z obrovské množiny starých nebo nemocných lidí, s nímž je třeba nakládat přiměřeně jeho nejnutnějším potřebám se zřetelem na blaho státu, zejména její kasu. Málokdo ze ctihodných zákonodárců si v takové chvíli současně vybaví vlastní rodiče či prarodiče.

Přesto nutno přisvědčit zejména odůvodněnosti kroků týkajících se zvýšení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod a zavedení nových podmínek účasti osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) na důchodovém pojištění.

Průměrný věk roste, zkvalitnila se lékařská péče a tedy i kondice nezanedbatelné části populace, průměrná doba dožití se prodlužuje. Se změnou těchto faktorů tudíž nelze uplatňovat východiska z doby před deseti nebo dvaceti lety. Stejně tak zvýhodnění žen dávno ztratilo opodstatnění, zejména uvědomíme-li si, že se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Přitom tempo postupného zvyšování je zachováno, takže je rozloženo do značného časového období, které má být ukončeno až v roce 2025 - není tedy nijak bolestivé. Spíše si dovolím nevyloučit v budoucnu jistou akceleraci a zároveň prognózovat další zvyšování věkové hranice. Limit 63 let nebude již s největší pravděpodobností v uvedeném roce platit.

Povinná účast na důchodovém pojištění OSVČ (vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní), tedy bezvýjimečná platba z minimálního vyměřovacího základu a jeho postupné zvyšování (50 % rozdílu mezi dosaženými příjmy a vykázanými výdaji v roce 2006) jsou opatření, která dotčené osoby sice většinou nepřijmou s nadšením, obecně však mají logiku. Má-li systém respektovat pojistný princip, který má v názvu, nemůže trvale řešit problémy sféry zaměstnanosti, nýbrž musí zabezpečovat alespoň minimální rovnost zúčastněných, ekvivalenci (viz diagram) a zároveň plnit svoji funkci, to jest výši budoucí dávky na úrovni nevyžadující saturaci z jiných sociálních systémů. Pro ilustraci dodejme, že k 31. 12. 2002 bylo v systému evidováno celkem 983485 OSVČ.

Snížení sazby příspěvku na státní politiku zaměstnanosti o dva procentní body a zvýšení sazby pojistného na důchodové pojištění o stejnou hodnotu samotným OSVČ nic nepřinese ani neublíží, nicméně samostatnému důchodovému účtu v rámci státního rozpočtu určitě pomůže.

Jestliže tři předchozí opatření lze akceptovat v podstatě bez vážných výhrad, jisté pochybnosti vzbuzuje omezení zápočtu dob studia a možností odchodu do předčasného starobního důchodu. Zejména uvažovaná modifikace druhého z uvedených institutů představuje výraznou rezignaci na plnění sociální funkce, byť nutno připustit posílení pojistného principu. Zrušením dočasně snížených starobních důchodů se totiž přenáší sociální ingerence státu na bedra občanů, kteří nemají šanci sehnat zaměstnání anebo v minulosti dlouhodobě invalidních. Je pravda, že nadále budou moci využít alternativy trvale sníženého starobního důchodu, nicméně zavadí se nerovnost mezi těmi, kteří se pro takový krok rozhodují dobrovolně a těmi, kteří jsou k tomu přinuceni okolnostmi.

V daných souvislostech mi proto vadí argumentace akcentující skutečnost, že počet přiznávaných předčasných starobních důchodů na celkovém počtu přiznaných starobních důchodů v nedávné minulosti enormně vzrůstal. Směšují se zde záměrně “hrušky s jablky,” protože podíl dočasně snížených předčasných starobních důchodů k tomuto trendu přispěl naprosto zanedbatelně a po zpřísnění podmínek v roce 2001 se i počet žádostí o trvale snížené předčasné starobní důchody stabilizoval. Pro úplnost uvádím ještě počty vyplácených dávek na konci minulého roku: 195336 trvale a 12134 dočasně snížených předčasných starobních důchodů (z celkového počtu 1335280 vyplácených starobních důchodů).

Pomineme-li obecnou a stále opakovanou výtku nízké nápaditosti navrhovaných opatření, nelze přehlédnout ignorování, na přelomu devadesátých let zdůrazňované, zásady zachování nabytých práv. To vyniká i v případě omezení (ukončení) zápočtu studia považovaného podle předpisů platných před 1. 1. 1996 za dobu zaměstnání. Je sice notoricky známo, že považování těchto dob za doby pojištění, i když byly získány před osmnáctým rokem věku, se do zákona o důchodovém pojištění vloudilo nedopatřením při tvorbě předlohy právního předpisu, nicméně z tohoto stavu mohli “těžit” pojištěnci již téměř 8 let.

Jestliže se nyní navrhuje rozprostřít dopad tohoto opatření na dobu 4 roků a ještě se otevřeně upozorňuje na možnost oslabit (v některých případech) nepříznivé účinky (snížení starobního důchodu třeba o více jak 1000 Kč měsíčně) uplatněním žádosti o předčasný starobní důchod, je jasné, že mnozí noví poživatelé důchodů budou relativně znevýhodněni, přinejmenším kráceni ve svých očekáváních. V zájmu naprosté objektivity však nutno uvést, že pochybením legislativy došlo již na počátku k nastavení rozdílných podmínek pro pojištěnce získávající doby studia před 1. 1. 1996, resp. 31. 12. 1995. Doby studia získané po naposledy uvedeném datu je možné podle platné právní úpravy započítat jen po dobu šesti let, a to po dosažení věku 18 let.

Neměl bych zapomenout ani na zrušení omezující hranice výdělku v souběhu s pobíráním starobního důchodu. Zůstává však podmínka sjednání pracovněprávního vztahu na dobu určitou, ta však nově nesmí být delší, než jeden rok. K tomuto opatření se těžko dešifruje motivace. Spíše zdánlivě pozitivní změna nemůže ani náhodou kompenzovat ostatní restrikce, navíc zkrácení období na které může být pracovněprávní vztah sjednán rozhodně přínosem pro důchodce není.

Pokud jde o státní sociální podporu a zákon o sociální potřebnosti, jejich reálná váha je podstatně nižší než u sociálního zabezpečení. Náklady třeba na státní sociální podporu se udávají ve výši téměř půl čtvrté desítky miliard korun ročně, přičemž stejně jako u sociální potřebnosti se výhledově (do roku 2006) mají stabilizovat zhruba na 4 % HDP.

V obou případech se při úvahách o úsporných opatřeních z ohniska zájmu neztratily OSVČ, a to zejména ve vazbě na průměrnou mzdu v národním hospodářství, která má být relevantní při stanovení minimální částky příjmu z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti (50 %). V dávkové oblasti je pak vhodné zmínit zejména úvahu o zrušení příspěvku na dopravu jako dávky státní sociální podpory.

Uvádět podrobnosti se, z výše uvedených důvodů, pro účely tohoto pojednání jeví nadbytečné, nicméně zmiňme ještě deklarovanou snahu optimalizovat provádění státní sociální podpory přenesením řady činnosti a kompetencí na úřady práce. Důvody a účelnost tohoto kroku neumím kvalifikovaně zhodnotit, jen vyjadřuji politování nad tím, že k podobnému postupu se vláda neodhodlala v případě sociálního zabezpečení.

Téma (převedení nemocenského pojištění do resortu zdravotnictví a sloučení výběru pojistného, případně daní) jsem zde již zmínil, nehodlám se proto k němu v detailech vracet. Skutečností ovšem zůstává, že navržená opatření částečně vzbuzují dojem nouzového řešení, zčásti si pozorovatel může myslet, že stát se snaží hledat úsporné efekty především tam, kde sám plně hradí náklady na systém včetně jeho fungování. V ekonomicky nejnáročnější důchodové oblasti to tak není. I zde ovšem stát financuje schodek na účtu a prakticky i administrativní náklady.

Provizornost je v podstatě imanentní celé “reformě veřejných financí.” Vnucuje se pocit, že primárním faktorem celého snažení je pud sebezáchovy, hlásící se stále silněji s blížícím se termínem hlasování o státním rozpočtu. Vláda postrádá manévrovací prostor a úspornými opatřeními se sama sobě snaží hodit záchranný pás.

Největším neštěstím současné vládnoucí garnitury (v “technickém” slova smyslu) jsou vyschlé privatizační prameny. Například aktuální úvahy o prodeji dlouhodobě ziskového Budvaru v tomto kontextu jen dokládají bezradnost a zoufalou úroveň akceschopnosti vlády. Zároveň však i bezohlednost (nejen vůči pivařům), s jakou si opatřují prostředky na udržení vlastní životní úrovně, byť pod rouškou oprav dopravních cest..

Občan, nebo chcete-li pojištěnec, potažmo práce neschopný anebo důchodce je brán za rukojmí. Že nejde o skutečnou a důslednou reformu je dále patrné z většinou plošné, neselektivní redukce výdajů. Návrhy, předkládané zejména odbory (jak zřejmo, ne se všemi souhlasím), které by restriktivněji postihovaly vrstvu tzv. “horních deseti tisíc,” jsou pro potřeby vlády nezajímavé. Jednalo by se sice často o systémové změny, ale s nedostatečným finančním efektem a navíc obtížemi při jejich prosazování v Parlamentu. Každý si nakonec může snadno spočítat kolik v úhrnu přinese zvýšení odvodů, dejme tomu o 10000 Kč, u této skupiny “bohatých,” a kolik stát ušetří, jestliže vybere po tisícikoruně od pěti milionů občanů.

Můžeme tedy s klidným svědomím shrnout, že navrhovaná opatření manifestují improvizační a krátkodobě stabilizační povahu, navíc se obávám, že ne vždy dávají solidní fundament pozdější opravdu zásadní přeměně dosud probíhajících procesů a interakcí. Pokud se však vrátíme výlučně k segmentu důchodů, lze připustit, že některá navržená opatření nejsou v kolizi s případnou představou o přiblížení naší soustavy systému NDC, resp. prvkům tzv. švédské reformy. Rozhodně mají zásadnější charakter, než v nedávné minulosti navrhovaná a Poslaneckou sněmovnou zamítnutá institucionální transformace České správy sociálního zabezpečení v Sociální pojišťovnu. I to ovšem dokumentuje permanentní tápání naší politické reprezentace. Tato zřejmá bezradnost a nejistota vyvolává vážné obavy pro nejbližší období i delší časový horizont.

Oficiální zdroje uvádějí, že mandatorní výdaje, počínaje rokem 2001, představují více jak 80% výdajů státního rozpočtu. Tato skutečnost sama o sobě na jedné straně působí hrozivě, na druhé straně je třeba ji vnímat střízlivě a zodpovědně - jak v ekonomickém, tak sociálním kontextu. To se bohužel stále nedaří. Ač od poloviny devadesátých let minulého století se v odborných kruzích apeluje na racionalitu a nutnost politického konsensu, tak naplnění této myšlenky je v nedohlednu. Politici, prakticky všech stran, upřednostňují své partikulární zájmy před zájmy společnosti. Optimalizace daňového, sociálního či zdravotního systému je pouze vysokou kartou v jejich rukách, nikoli předmětem seriózního zájmu. Pokud se tento stav nezmění, těžko se dočkáme opravdové reformy.

Na tomto místě lze útržkovité glosování ukončit, .nicméně k definitivnímu závěru je přeci jenom ještě daleko. Blíží se "teprve" druhé čtení. Může být ovšem i poslední. Doufám, že se ještě podaří korigovat ty části souboru navrhovaných opatření, která jsou zjevně asociální nebo iracionální. Uvidíme, do jaké míry k tomu pozitivně přispějí odbory nebo poslanec Hojdar. Doufejme, že nejde o součást jedné velké komedie pinožení kvaziexpertů.

Důchodová nebo měnová reforma? 

V retrospektivním rozhlasovém pořadu jsme mohli včera (20. 5. 03) slyšet projev Zdeňka Nejedlého, v němž dělnické třídě před padesáti lety vysvětloval, že sice měnovou reformou mohla přijít o úspory (pokud nějaké měla), ale zato dostala zbrusu novou, pevnou měnu. Bylo to poučné pro dnešní mladou generaci z hlediska možných paralel. I dříve narození si určitě přišli na své při zaslechnutí ozvěny dob dávno minulých. Nebyly sice šťastné, ale oni byli mladí...

Večerní beseda Radiožurnálu na téma důchodová reforma už takovým přínosem nebyla. Za moderování paní Klusákové spolu besedovaly další dvě dámy: Páralová a Čiháková. Někdy skutečně není jasné, kdo, k čemu a proč se v takových pořadech vyjadřuje. Proč si rozhlasové stanice, resp. jejich redaktoři zvou účastníky, kteří tématu nerozumí (byť to třeba mají v "popisu práce"). V každém případě klobouk dolů před volajícími diváky. Tentokrát se, zřejmě shodou okolností, od všech sešly dotazy a příspěvky, které nepostrádaly erudici a zcela evidentně převyšovaly úroveň odpovědí.

Doba už je taková a v něčem připomíná padesátá léta. Tehdejší stranické rychlokvašky také rozhodovaly o věcech, o kterých neměli páru. Co ale měli dělat, když odborníky poslali vyrábět páru (do výroby).

O nemocné finance nepečují lékaři, nýbrž nedostudovaní medici. 

Moderátoři Radiožurnálu spotřebují nejvíce času na loudění jmen volajících posluchačů a na vysvětlování, proč lze položit jen jednu otázku k tématu. Včera večer to ani moc nevadilo, protože poslanec Kalousek (KDU-ČSL) stejně nic objevného nepřednesl, navíc ukázal, že nezná základní parametry sociálního systému.

Mimo jiné vyjádřil "stoprocentní souhlas" s jedním z posluchačů, který se přimlouval za to, aby na "výplatních páskách" zaměstnanců byla uvedena celá částka - 36 % - kterou odvádí zaměstnavatel na sociální pojištění za zaměstnance, nejen tedy částka, která je strhávána zaměstnanci ze mzdy. Dva dny před tím ministr financí zase zaměnil nemocenské za nemocenskou. Takovou formální chybičku lze odpustit ekonomovi, méně již právníkovi, kterým Bohuslav Sobotka je. Oba uvedené příklady však především dokumentují, že primář Špidla má na svém primariátě spíše zdravotnický personál druhé kategorie, nikoli kvalifikované lékaře. Důvěra v jejich schopnosti uzdravovat je tím velmi oslabena.

Jak to tedy je se sociálním pojištěním?

Zaměstnavatel odvádí celkem 34 % za každého zaměstnance z úhrnu příjmů zúčtovaných mu  v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů.  Zaměstnanec na celé částce participuje jednou čtvrtinou, tj. 8 %. Přitom na tolik frekventované důchody jde z toho celkem 26 % (19.5 % + 6.5 %), zbytek na nemocenské pojištění a státní politiku zaměstnanosti. Hodnota udávaná lidoveckým poslancem byla relevantní do poloviny minulého desetiletí. Zaspal dobu, ale do budoucna hledí směle! (19. 5. 03)

 Devadesátá léta minulého století.

Zejména jejich počátek byl poznamenán směsí euforie a obav z budoucnosti. To podle toho, kdo kolik měl másla na hlavě. Odstraňovaly se neodůvodněné výhody stranických potentátů, sjednocovaly daňové sazby a malovaly nové světlé zítřky - bez nenávisti a falše. Revoluční vlna se samozřejmě nevyhnula ani oblasti důchodů. V ohnisku zájmu se ocitly zejména ty osobní.

Právně byly zakotveny v zákoně o sociálním zabezpečení (č. 100/1988 Sb.),  v jeho § 53, který zněl (odst. 1):

Zvlášť zasloužilým pracujícím v oboru hospodářství, vědy, školství,  kultury,  zdravotnictví,  obrany  a bezpečnosti vlasti, státní  správy   a  v  jiných  úsecích   veřejné  činnosti,  jakož i pozůstalým  po  nich,  může  být  přiznán  osobní  důchod. Vláda Československé  socialistické  republiky  stanoví,  který orgán je příslušný k  rozhodování o osobním důchodu,  a upraví podmínky pro přiznání osobního důchodu.

Zákon celou prohnilou materii jenom rámoval, v praxi byl rozhodující ÚV KSČ, který zasloužilé kastoval do několika kategorií a na základě vlastního uvážení (případně na podkladě návrhů stranických, odborových a společenských organizací) přihodil někomu k důchodu pár stovek, jinému několik tisíc. Pravidla byla stanovena, pro experty však nedostupná.

Tak to fungovalo nejen podle zákona o sociálním zabezpečení z roku 1988, ale i podle zákonů předcházejících.  Přítrž  této nemravnosti udělalo až usnesení vlády č. 333 z roku 1990, resp. článek IV. zákona č. 110 z téhož roku.  Podle něho se osobní důchody  změnily ode dne  1. 5. 1990 na  ten  důchod,  který  podle  předpisů  platných  před  1.  5.  1990 nahrazovaly, a  to ve výši,  v jaké se  k tomuto dni  vyplácel; tím nebyla do  31. 12. 1990  dotčena možnost snížení  důchodu, který byl přede  dnem účinnosti  tohoto zákona  přiznán jako  osobní důchod, podle dosavadních předpisů o osobních důchodech (volná dikce).

Důchody se samozřejmě snižovaly bez pardonu,  „vinný, nevinný.“  Telefonáty a jiné intervence bývalých ministrů, vdov a sirotků po nich, zasloužilých umělců, vynálezců a zlepšovatelů nebraly konce. Marně.  Nová vlna odolala, nastoupený směr udržela a tak důvodová zpráva k zákonu o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. v obecné části, věnující se osobnímu rozsahu, mohla konstatovat:

Nová důchodová soustava se navrhuje jako jednotná pro všechny fyzické osoby výdělečně činné na  území České republiky. V systému tak nebudou  žádné skupiny osob diskriminovány  či zvýhodňovány na úkor  ostatních  (např.  v  minulosti  pracovní  kategorie, osobní důchody).  Respektování  tohoto  principu  znamená  také  zavedení obdobných podmínek pro přiznávání vdovského a vdoveckého důchodu.

Když pomineme drobnou lapálii s půlročním odkladem nemocenského poslanců, což konec konců není o penzích, zůstal takto nastavený režim stabilní až dosud. Teď však senátor Rychetský přichází s iniciativou, která se ohlíží zpět. Pokukuje i za hranice, kde v právních úpravách některých států hledá oporu pro zavedení zvláštního ošetření osoby prezidenta, ale zároveň pomíjí naši platnou, aktuální právní úpravu důchodového pojištění, v níž je prezident republiky v okruhu pojištěných osob uveden v ustanovení § 5 odstavci 1 pod literou i), jako  první v pořadí (vedle členů  vlády, prezidenta,  viceprezidenta   a členů Nejvyššího kontrolního  úřadu, Veřejného ochránce práv,  zástupce  Veřejného   ochránce  práv  a   ředitele  Bezpečnostní    informační služby). Tedy jako jeden z celé řady pojištěnců účastných tohoto dobrodiní podle zmíněného zákona (liter, přinášejících taxativní výčet, je celkem 22).

Legislativec by měl právo ctít, měl by respektovat vývoj, široké společenské souvislosti, kontinuitu. Podobné úpravy by tak neměly reagovat ad hoc, ve vazbě na momentální situaci a okamžité nápady, nýbrž by měly být výsledkem koncepční, systematické práce. Nicméně, odhlédnu-li od těchto výhrad principiálního charakteru, zvláštní právní úpravu osoby presidenta v tomto směru nepovažuji za nic až tak výjimečného  a nemožného. Dovedu si ji představit.

Ač zdaleka nehodlám srovnávat osobnost Masarykovu s Václavem Havlem, nabízím trochu listování v prvorepublikových zákonech. S odstupem doby je to spíše roztomilé. Paralely a stejně tak odlišnosti v přístupech a instrumentech může každý hledat sám, podle svého.

My generation.

Název této skladby, někdy z období šedesátých let minulého století, tuším od skupiny Who, jsem si symbolicky vypůjčil pro další povolební pojednání. Samotný význam pojmu generace před časem hezky ve Sněmovně vysvětlil ministr práce a sociálních věcí, když “nutnost” vzniku Sociální pojišťovny, jakožto nezbytného předpokladu úspěchu důchodové reformy začal od lesa obhajovat mimo jiné právě tím, že se objasněním pojmu generace zabýval. Jeho, obecně jistě správná, definice, že se jedná o časové období, než narozené dítě ženského pohlaví porodí vlastního potomka, mi dává příležitost podívat se na celou problematiku a komentáře k ní trochu jinak a prohlásit, že Klaus se chopil příležitosti v pravý čas. Špidla to ještě stihnul, ale času má méně.

Tím se odhlíží od všech běžně analyzovaných příčin, následků, důvodů, pohnutek a bůhví od čeho ještě. Svět (společenství lidí) se někam ubírá, často málo záleží na tom, co si kdo myslí a dělá, prostě se někde ocitne. Pokud je to včas a na správné místě, má štěstí. Jestliže někdo příliš spěchá anebo se naopak loudá, může mít smůlu. Jde tedy o kombinaci fatality a neodvratitelnosti společenských zákonitostí. Kdo se v nich ale opravdu vyzná? Osudové okamžiky lidstva, sociálních skupin, rodin i jednotlivců jsou prostě propletenec a když v určitém okamžiku někdo není tam, kde ho vývoj očekává, “vybere” si někoho jiného s potřebnými vlastnostmi. Pojem generace se zde samozřejmě nevnímá jen ve vpředu uvedeném vymezení, ale (spíše) jako příslušnost k určitému období. Máme tady potom co do činění s léty padesátými, hippies, generací osmašedesátníků, sametovou revolucí atd. Zde se prolínají oba významy, ale aktivně působí nadšení, lhostejnost i zkušenosti “desítek generací”. Právě věku, zkušenostem, vzdělání a úrovni obecného poznání je poplatné rozdílné vnímání světa a působení takto generovaných vektorů různé síly určí směr dalšího vývoje.

Je potom velmi poučné sledovat, z jakých pramenů vyvěrají postoje a činy jak politiků, tak jejich voličů. Též hodnocení výsledků voleb ad hoc odráží všechny uváděné, individuálně nabyté zkušeností a geneticky zakódované vlastnosti. Pohled, např. na KSČM, má tak samozřejmě zásadně jiný bývalý nomenklaturní kádr, než disident, ale, a to je důležité, člověk na vrcholu kariéry posuzuje tuto situaci odlišně od mladého člověka, který do aktivního dění začíná dnes teprve vstupovat. Odmítám názor, že mladí jsou ještě hloupí a staří vesměs moudří, protože řečeno s Janem Werichem: “Staří hlupáci byli mladými hlupáky.” Rozdíl je jen ve zkušenostech a historie (ba i její výklady) na to hřeší. Dovolte proto staršímu člověku, aby si trochu dětinsky zavzpomínal, resp. přinesl pár ilustrací pro srovnání.

Na sklonku čtyřicátých let můj táta vyměnil prvorepublikovou dvoulampovku za “moderní” (toto adjektivum mu s klidem vydrželo do konce padesátých let) rádio značky Acord (možná Accord) s několika vlnovými rozsahy. Byli jsme poměrně chudí, tak šlo o levnější vyhotovení přijímače, bez elektronky usnadňující ladění, tzv. magického oka. Táta si moc nepomohl, protože si od nákupu sliboval, že se mu podaří naladit vysílání stanice Svobodná Evropa, což na archaické středovlnné dvoulampovce nešlo. Zklamal se, protože rušení bylo téměř permanentní. Když bych něco takového vyprávěl dnes svým dětem (10, 8), nepochopily by to, proto jsem se o to ani nepokusil. Mají svoji jednoduchou minivěž a jsou přesvědčené, že přijímač bez kazeťáku nikdy neexistoval.

Snad již rok poté, co se na trhu objevil výdobytek našeho vyspělého lidově demokratického průmyslu - televizní přijímač, podařilo se tátovi zkvalitnit kulturní život rodiny. Málem jsme ale museli kvůli tomu vystěhovat šatní skříň. Byli jsme dále chudí, ale už to tak nevadilo, protože chudými se stávali i dříve bohatí. V každém případě to z úsporných důvodů byla opět jednodušší verze, tj. bez integrovaného rozhlasového přijímače. Nevadilo to, protože tuner v televizoru Tesla byl týž, jako v našem rádiu Acord. To stále sloužilo. Nedá se to ale říci o televizním přijímači. Čas od času v něm bylo zapotřebí něco přepájet, vyměnit nějakou z mnoha desítek unavených elektronek. Opravoval kolega z otcova zaměstnání, byl o něco levnější než opravář z Kovoslužby, a hlavně, byl obvykle ochoten přijít dříve (dopravit televizi do opravny bylo, při její váze a rozměrech, téměř nemožné - auto nemajíce). Naše děti dnes nic neví o tom, že rodina se scházela k několika hodinách slavnostního sezení v týdnu, protože vysílání bylo velmi omezené. Dětem jenom vadí, že jim moc nepouštíme Novu a téměř vždy znechuceně odcházejí od obrazovky, když se dává film pro pamětníky. Obsah by nevadil, obraz je ale černobílý. Ani rodinné fotky je z téhož důvodu moc nezaujmou, ještě tak rodinná videotéka. Tady  na obrazovce samy sebe, a to vlastně od narození, vidí v barvě.

V takových, nostalgicky laděných, fabulacích mohu (mohou pamětníci) pokračovat hodně dlouho. Pro daný účel to však stačí více než bohatě. Těžko pochopí, o čem se mluví, ten, kdo nebyl konfrontován s příjezdem ruských tanků do jeho městečka, s ovzduším období normalizace, s naprosto nepřirozenými poměry, vesměs však přijímanými netečně, smířeně. Ten, kdo nezažil Brigády socialistické práce, schůze ROH, Akce Z, socialistické závazky a prvomájové průvody (jako dítě jsem tátu otravoval, abychom šli), těžko dnešníma očima pochopí absurdnost tohoto období. Jsem dalek toho, abych v něm hledal jenom negativa (a odhlížel od mezinárodních souvislostí), irituje mne však argumentace tehdejší cenou chleba, piva, jízdného nebo nájemného. Málokdo takový současně dodá, že barevný televizor z Číny, s úhlopříčkou 37 byl (byl-li náhodou) za 10000 Kčs, video AVEX jste si mohli (s příplatkem za podpult) pořídit za cca 25000. Ceny ovšem v průměru relativně nízké (důchody vysoké – průměr zvyšovaly osobní), cigarety značky Sparta za osmičku, ale pod desítku jste je obvykle nedostali. Do ciziny (západní) loajální občan taky ne, nebo jednou za život.

Nezaměstnanost ovšem veškerá žádná, bezdomovci jen na západ od nás. Byty na pořadník, ale občas něco ukáplo i pro plebs. Za tohoto stavu zprůměrovaných jistot a plných hospod – hospod plných samozvaných politologů, žehrajících na komunisty, neschopné zatočit s veksláky a poučit se od rozvinutých kapitalistů, líně plynul čas.

Na konci osmdesátých let se svět kolem nás začal měnit, naše historicky prokázaná nechuť k opravdovým změnám přeci jen nakonec vyústila k sametovému předání (rozdělení) moci (na politickou a ekonomickou). Dospěla jedna generace a v čele státu se objevili bláhový snílek Havel a geniální eskamotér Klaus. Během krátkého období se vypořádal s veksláky, napravil daně a přerozdělil majetek. Ačkoli jsem jeho styl nikdy nesnášel, vždycky jsem jej spíše hájil. Byl to muž, který se ve správné době objevil na správném místě. Rozplizlé, ustrašené a váhající společenství převálcoval způsobem, který tajil dech. Věděl co, věděl kam, měl odpověď na každou otázku. Dokázal se vcítit do převažujících nálad neakceschopného davu a v intencích hospodské nespokojenosti osmdesátých let konal a konal. Průměrný národ ho potřeboval. Otočil kormidlem. Zatlačil do pozadí i hlavní revoluční idol.

Začal si však troufat víc a víc, neodhadl reálné možnosti ani modifikaci prostředí (kterou vyvolal). Mnohá očekávání (která vyvolal) se nenaplnila a on se nedokázal změnit, nedokázal reagovat na ovoce svého konání. Jen rozmnožoval řady závistivců i nepřátel. Vždy perfektně oblečený, úspěšný muž, nezřídka pózující s tenisovou raketou v podpaží nebo s prvotřídní lyžařskou výstrojí na ledovci v Alpách, se lidu stále více vzdalovat. A to i svému. Nejambicióznějším příslušníkům strany nedával vyniknout, opravdoví pravičáci v ODS se už nehodlali smiřovat s rozpory ve slovech a činech Je mi až bolestně líto, když sleduji, jak setrvává na grifech, které jsou již nepoužitelné. Nekonkrétní nálepkování protivníků, pokračující boj s komunismem, který v podobě, kterou si ve vědomí uchoval, momentálně neexistuje. Kritika asijských stánkařů, tolik podobná někdejšímu boji s veksláky, se musí míjet účinkem, butiky s cenami, které s pomocí neviditelné ruky trhu “zakládal” běžný občan totiž navštěvuje jen za účelem zvýšení hladiny adrenalinu. Vytváření spikleneckých teorií, nové interpretace “toho, co takhle nikdy neřekl” už nikdo ani nevnímá. Neobyčejně smutné je jeho nedávné postesknutí (MfDnes 21.6.2002), že se mu v ODS nedostává politiků typu Buzkové a Grosse. To snad už není pravda! Před měsícem by to neřekl, ani vážně nemyslel! Takováto denunciace vlastních věrných jej diskvalifikuje jako šéfa, který si je vybral, obklopil se jimi, “hnětl je k obrazu svému”, k obrazu jediného možného reprezentanta ODS.

Racionálně uvažující a vystřízlivší se tedy začali odvracet v polovině devadesátých let, neměli však vůdce – odpůrce stejného ražení. Voličstvu dosud chyběla alternativa. Příležitosti se chytil Zeman, od počátku revolučního rychlokvasu nedoceňovaný, Klausem trumfnutý. Stal se ze dne na den přesvědčeným socanem, stejně jako před tím Klaus ortodoxním konzervativcem. Nepochybně nejméně tak inteligentní jako jeho dosud úspěšnější kolega, svým projevem veřejnosti nepasoval do role omnipotentního intelektuála. Ani mu založením nebyla vlastní, proto mu nedělalo potíže prezentovat se jako jeden z lidu, chlapík, který se neštítí jaternic, bůčku, piva ani slivovice. To zabralo. Klátivá chůze a nepadnoucí obleky ho k tomu předurčovaly. Nicméně mohutná lebka “Velkého šéfa”, neustále padající pod tíhou vědomostí, přinášela naději Klausovým odpůrcům, zejména když je dokázal úspěšně používat jak proti samotnému panu profesorovi, tak i nepřejícím novinářům. Konečně i “prostý lid” měl svého neohroženého lídra, který to uměl pravičákům “nandat”. Vzpomeňme jak zpočátku nekompromisně útočil na předsedu ODS (později výrazně ochladl) a sbíral tím body. Na to nezapomněl Vladimír Špidla a tentýž instrument před volbami rovněž nadužíval.

Volby vyhrál Zeman – nikdo jiný (a stejně jako teď Špidla, za vydatné pomoci samotného Klause)! Tím jsem si jist! Nejsem si však úplně jist pozadím jeho záměrů. Zda mu šlo jenom o to, aby se alespoň na čas stal předsedou vlády a zapsal se tak do naší historie, nebo v tom bylo ještě něco navíc. Stejně tak bych nemohl dát ruku do ohně za správnou odpověď na otázku, proč ohlásil (a splnil) svůj odchod ze scény po vypršení mandátu. Zda to byla nevíra v dlouhodobější úspěch, nebo mu to opravdu stačilo. Velmi pochybuji, že již tehdy kalkuloval s prezidentskou funkcí. V každém případě musím vyjádřit určitý obdiv jak jemu, tak jeho největšímu rivalovi. Svoje úlohy, které jim společenské zákony předurčily, téměř bez zbytku splnili. Zeman však dokázal odejít na vrcholu. Neriskuje, že svůj historický otisk potřísní nějakým větším neúspěchem.

Stopa to samozřejmě čistá není. Chyběla mu noblesa z Klausových nejlepších let. Klausova arogance a neúcta ke kolegům (s výjimkou Zemana – toho uznával) totiž nikdy nebyla poznamenána křupanstvím. Zeman také přestával stíhat a břeskné argumenty často zaměňoval za plochou hrubost. Soukromě se tím samozřejmě “vyřádil” (odreagoval), ale i on začal své příznivce znechucovat. I na ně to bylo příliš.

Klausova ztráta invence a progresivní degenerace Zemanova projevu se stala dobrou šancí pro Vladimíra Špidlu. K dispozici byl sice obratně se vyjadřující a vesměs příjemně působící (na děvčata i jejich matky), byť méně obsažný, Stanislav Gross, ale tomu (prozatím) vystavil červenou kartu Zeman a pohlídal si na sjezdu předání stranického žezla právě Špidlovi. Ten velmi pomalu měnil vizáž. Nicméně nyní jsou jeho košile vyžehlené, bez odstávajících límečků, kravaty téměř vždy pečlivě uvázané. Vážný handicap pro každého veřejně vystupujícího činitele, tj. obtížné a komplikované vyjadřování, se vedle impulsivního, ale bezskrupulózního Zemana, paradoxně stalo devizou. Kdo ví, zda sám velký premiér v závěru neúnosně nezhrubnul cíleně, právě proto, aby rozdíly obrazů státníků ČSSD nepostrádaly výraznější kontury. Úporné hledání správných slov a jejich řazení imputuje představu uvážlivosti. “Dělnická třída,”, Klausem difamovaný úřednický živel, Unií ohrožované blaho studentů, pro zachování národa se obětující matky a snad i kojenci, ti všichni dobře slyší na tatínkova jednoduchá hesla, poskytující jim naději pro budoucnost. Taťka je v prohlášeních ideově konzistentní, tak též proto jej nejen slyší, ale bezmezně mu věří.

Spirála se otáčí. To, co Klaus rozjel (společnost rozhýbal, ale zároveň rozdělil na chudé a nespravedlivě bohaté) a Zeman trochu opravil (pravicovými zásahy pod rudou korouhví), to Špidla směruje zpět k beztřídní společnosti. Nevím, do jaké míry z hlubokého přesvědčení a nakolik z politicko taktických (mocenských) pohnutek (valorizaci důchodů včas neprovedl, ale z ekonomických důvodů termín odsouval), v každém případě se však obávám, že k tomu bude mít prostor celé čtyři roky. Další generace ještě nedozrála a “jeho” generace svůj stín již nepřekročí (nevzbouří se). Politik typu Tvrdíka jej možná ještě na dva, tři roky nahradí (v rámci vyplnění dvacetiletého generačního “cyklu” v našich, a nejen našich, dějinách), lehce agresivní brilantní vyjadřování, doprovázené moderními prezentačními prostředky (plovoucí grafy, animované gify atp.) bude přesvědčivě prezentovat autora a jeho virtuální úspěchy, dobře zakrývat skutečný stav, reálné chyby, nehody a havárie. Komunisté budou (rádi) jen statovat, byť ti v jejich šiku, co teprve dospějí, budou absolutně bez zkušeností s dřívějšími plody a projevy této ideologie, navíc mnozí bez zaměstnání a nadějí v beznadějně korupčním světě. Komunisté budou vedle, protože nedokáží být levicovější než ČSSD. Špidla – nebo kdokoli jiný – se už nebude moci vymezovat vůči Klausovi – nebo komukoli jinému – bude povolán ke skládání účtů ze slibů, které nesplnil, ani nemohl splnit. Nebude mu tak snadno procházet to, co dosud v důsledku existující konfigurace (generačního prokletí) procházelo.

Levice samozřejmě nezanikne, archaický a neupřímný styl té současné se ale stane pro nástupce naprosto nepřijatelný. Pravice dtto (již dnes).

Ptáte se proč jsem přesvědčen o tom co říkám?

Protože jsem s touto generací vyrůstal. Because it is my generation!