Paralelní inverze (zkráceno)

Běžel tmavou chodbou a snažil se vyhýbat tenkým šlahounům splývajícím ze stropu. Ne vždy se mu to podařilo a tak na tvářích, ramenou a prsou co chvíli pociťoval bolestivé zášlehy. Trochu jej to deprimovalo. Ještě před několika návraty Velkého Bílého kotouče dokázal bez zaváhání kličkovat i v nejhustším labyrintu těchto jinak chutných lián. Ode dne Zasvěcení, kdy poprvé okusil Božský Nektar a poznal závrat vlhkého a nekonečného propadání s nejstarší z manželek Velkého Manuse, cítil jak valem ztrácí vrozené vlastnosti a léty osvojené dovednosti. Jeho Dospělost byla vykoupena zrychlováním dechu při námaze, zhoršenou orientací v těsných ulicích podzemního města a překvapivým ubýváním fyzických sil. Deprimovalo jej to, ale zároveň prožíval štastné období, protože nové zkušenosti uspokojovaly jeho smysly prožitky dosud nepoznanými.

Běžel tmavou chodbou a snažil se palčivé šlehání nevnímat. Z velké čsti se mu to dařilo protože převážnou oblast jeho vědomí ovládalo neodbytné volání Velkého Manuse, který zval bojovníky na sněm.

"Vážené kolegyně, páni kolegové, tím jsme se dostali k meritu věci, k nejobjevnější teorii nové doby, vysvětlující nepřímo vznik našeho světa a přímo celého vesmíru, vysvětlující jeho nekonečnost, ohraničenost rozpínání, neustálý vývoj i zdánlivou stagnaci. Teorii, dávající odpověď na základní filozofickou otázku."

Asistent Bárta se odmlčel, aby zdůraznil důležitost úvodního sdělení a rozhlédl se po posluchárně. Studenti právnické fakulty Charlesovy univerzity se tvářili různě. Asistent si trpkostí uvědomil - ostatně nikoli poprvé - že jen málo z nich se s opravdovým zaujetím snaží pochopit základní problém. Totiž, zda je jsoucno jsoucí či.hmota hmotná. Většina přítomných brala zkoušku z historické filozofie jako nutné zlo. Jako Taxis, který je nutno zdolat aspoň na potřetí, protože pak zůstane jen zelený pažit rozvodových návrhů, oranice slibující bohatou úrodu z pozemkových pří a jen tu a tam proutěné překážky, bude-li nutné přijmout zastupování ex offo.

Přednášející překonal nevoli, která se ho vždy v těchto situacích zmocňovala a unesen zajímavostí problému plamenně pokračoval, adresujíc slova svého vystoupení prvním lavicím, do kterých se nahrnuli horlivější posluchači jeho předmětu, kteří vzali za povděk právy až v okamžiku, kdy zjistili, že pro ně je směrné číslo filozofické fakulty příliš nízké.

"Ano přátelé, jistě tušíte, že jde o teorii Velkého třesku. Tato teorie, nejenže vyvrátila jednoznačným způsobem středověké scholastické představy o stvoření světa během sedmi dnů a šesti nocí, ale do subsidiárního postavení degradovala i vývojové teze Nesaka Ywtonna, které ještě v minulém tisíciletí platily za nesporné a vědecky zdůvodněné".

"Jak víte z populárních publikací, Velký Třesk zjednodušeně řečeno situuje vznik vesmíru, a zprostředkovaně všech světů, tedy i našeho, do velmi krátkého časového úseku. Pohyb hmoty a její formování jsou současně podmíněny uvolněním nepředstavitelně obrovského množství energie. Jinými slovy: Závratný výbuch sil, utajených na zanedbatelně nepatrném prostoru položil v jediném mžiku zaklad naší dnešní existence a tudíž i přírody. Připomínám, že neustále musíme mít na paměti, že jde o pouhý subobraz prafundamentální exploze, která zrodila celý vesmír. Vezměme si za příklad novu. Co to je? To je vlastně důkaz malý experiment modelující Velký Třesk, naho chcete-li, obraz vzniku našeho všehomíra. Jestliže naopak Velký .třesk chápeme jako fundamentální teorii, je pak východiskem pro vysvětlení sekundárních jevů, jakými jsou třeba právě novy či vznikající sluneční soustavy".

"To se pak eo ipso vztahuje i na zániky sluncí, planetárních soustav, existenci černých děr a ještě mnoha dalších skutečností a úkazů. Z filozofického hlediska nejde o akt stvoření či zániku v tom smyslu, jak je předpokládala středověké náboženství, nýbrž o kvalitativní změnu již existujícího jeho negací*!

"Ano dámy a panové,", asistent se pokusil o ještě slavnostnější tón. "Archeologické průzkumy, vzácné nálezy a fragmenty staveb z věků dávno minulých dokazují, že ani nás svět nevznikl jen tak z ničeho nic, ale že obrovská kvanta kdesi utajené a náhle nekontrolované uvolněné energie vystavěla na troskách předchozí a zřejmě již vyspělé civilizace základy dalšího a ještě kompaktnějšího a troufám si říci hodnotnějšího společenství. Nikoli tedy cizí návštěvnicí z vesmíru, jak si to představoval Darik Enicken, ale sama příroda, příroda v tom nejextenzivnějsím pojetí se postarala o vzestupnou spirálu svého vývoje".

Přednášející se chvíli mlčky procházel před obrovskou tabulí, jakoby si chtěl uspořádat myšlenky. Ve skutečnosti však testoval náladu v posluchárně. Za dlouhá léta služby byly jeho myšlenkové postupy automatizovány. Úvodní přednášky přeci jen většinou posluchače do určité míry zaujaly, nicméně pozoroval, že rok od roku je pozornost ochablejší. nevěděl zda je to v nové generaci nebo v tom, že již nedokáže probudit potřebný zápal. Tak i dnes nabýval dojem, že zaujetí přítomných je ponejvíce především zdvořilé. Přesto se pokusil dodat svému pro. jevu potřebný důraz.

"Teorie má tedy vědecký základ, je možné definovat zákonitosti a dokonce ji historicky doložit. Bohužel však lidské poznání doposud nedospělo tak daleko, abychom dokázali s jistotou předpokládat okamžik dalšího kvalitativního zlomu. Celkem oprávněně však můžeme konstatovat, že lidstvo úspěšně obstojí v momentě této zkoušky, neboť na cestě vývoje druhů dospěl člověk bezkonkurenčně nejdál. A co víc! Poslední vědecké poznatky nám umožnily rozluštit tajemné nápisy nalezené na troskách předvěkých staveb. Tyto nápisy potvrzují kontinuitu lidského vývoje, tedy existenci Člověka již před velkou ránou. Pro nás je mimochodem zajímavé, že předmětná teorie vysvětluje oprávněnost starých pověstí a legend, hovořících o jakési zanikle lidské rase."

"Jak všechno nasvědčuje, lidská rasa zřejmě nezanikla, nýbrž se modifikovala v okamžiku Velkého Tresku. Ona jediná byla na ta kove úrovni, Že byla schopná katastrofu předvídat, anebo alespoň tušit, ale zároveň se na ní připravit. Dokázala přebít a zachovat si při tom rozum, ten nejvyšší atribut, který je dán jen jí. Okolnost, že objektivní podmínky ji dočasně vrhly zpět na jakýsi nový počátek vývoje sice znamenaly stagnaci některých oblastí lidského poznání či činností, ale touha o udržení rodu podložená společenskými zkušenostmi byla asi tím hlavním impulsem, resp. důvodem, který ve svých důsledcích spolu se snahou o zlepšování životních podmínek a rozvíjením poznání představoval nakonec kvalitativní skok."

"Je to všechno hodně zhuštěné a zjednodušené a předbíhá další podrobný výklad. Přitom upřesňování dosud získaných poznatků půjde ruku v ruce s prohlubováním historických výzkumů a potom budeme moci navíc hovořit velmi konkrétně. Obecně je však nade vší pochybnost, že přes drasticky ztížené podmínky si lidstvo dokázalo uchovat společenské poznání a vědomí, což mu zejména dopomohlo k rychlému vzpamatování a nové kvalitě vývoje."

"Zde také nalézáme odpověz na chybějící články či mezery vývojových tezí Nesaca Ywtonna. Jestliže celá jeho teorie logicky vysvětluje vývoj druhů, ale nepříliš přesvědčivě samu existenci lidí, je to tím, že lidé tu byli až před Velkým Třeskem. Je pravda, jak jsem již řekl, že dosud objevené doklady jsou sporadické a neúplné, že ani roztříštěné'staré texty nám příliš orientace v předtřeskovém období neumožňují. Většinou se zdají dokonce nesmyslné, ale s tím je třeba počítat. Jde sice o dědictví na kterém jsme vystavěli, ale v nových podmínkách a tudíž neobyčejně obtížně hledáme styčný bod od kterého bychom mohli vyjít. Velmi nepřesně bych v této souvislosti mohl uvést příklad poukazující na schopnost chápání. Tato schopnost zde teoreticky je, ale zároveň nutně předpokládá změnu způsobu myšlení. Pokud by šlo o ú r o v e ň myšlení bylo by to relativné jednodušší. Ale i tak. Již například člověk s IQ 150 těžko chápe jiného s kvocientem polovičním. Ten druhý prvého nepochopí vůbec, pokud nejsou použity komunikační prostředky nepřesahující hranici jeho myšlenkových pochodů, anebo chcete-li znalostí. Jde přitom o stejný živočišný druh. A co potom třeba člověk a pes? Vzájemné vztahy existují v současnosti. Soužití je běžné, dokonce žádoucí, ale komunikace jevově fundující se ve svých východiscích omezuje na přibližné dohady, ať si to chceme přiznat či nikoliv. Je to však chyba psa?

"Toto přirovnání vám možná připadá drastické a nepřiměřené, nicméně podobné úvahy nemůžeme vyloučit, byť vedeme v patrnosti, že jde o nepřesnou analogii. Zaniklá civilizace a znovu zdůrazňuji přibližnost pojmu byla nesporně na vysoké úrovni. Kontakt se ale neuskutečňuje ve stejném čase, není osobní, nýbrž se realizuje pouze prostřednictvím dochovaných záznamů a ty jsou vesměs navíc neúplné.“

Asistent Bárta se náhle na dlouhou dobu zadumal a potom spěšně skočil tichým a překvapivě skleslým hlasem: "Promiňte mi prosím. Znovu jsem poněkud odbočil a opakoval se. V závěru proto jen připomínáme že cílem, mé dnešní přednášky mělo být uvození problematiky Velkého Třesku. Problematiky, jíž se budeme zabývat celý nadcházející semestr...."

Úzká a neudržovaná boční štola vyústila do hlavní tepny podzemního sídliště. Oddechl ni, protože mohl přestat s podvědomým vysíláním tykadel lokačních signálů. Kořenový systém rostlin prorůstají" cích shora zde byl pečlivě sklizen, konzervován a uložen do výklenků vě stěnách, jako základ zimní stravy řadových obyvatel. Hlavní tepna měla podstatně větší průřez a upravené dno. Nyní věděl, že pohodlná, stále se svažující cesta bez překážek zpomalí plíživý, ale neustávající příliv únavy, vznikající kdesi hluboko v jeho těle. Byl schopen vnímat především takováto fakta, která se ho přímo dotýkala, ale mnoho souvislostí mu unikalo. Tak dosud třeba vůbec neznal spojitost mezi šlehajícími šlahouny kořenů rostoucích v ulicích jeho sídliště a sponky či listy rostlin nahoře v zemi obrů Žlutého Jasu a draků Velkého Bílého Kotouče. Byl velmi mladý a stále převládaly instinkty. K nim naštěstí patřila i přirozená touha po odhalování dosud utajených vztahů a souvislostí. I proto se ochotně podřizoval autoritě Velkého Manuse a Starším jeho družiny. Považoval je za moudré. Nemohl tušit, že ani Velký nezná mnoho z opravdového jádra věcí a příčinných souvislostí.

Ten ale dokázal pochopit, že únava, kterou ostatní považovali za normální je neobvyklá, nepřirozená. Že v minulosti tomu tak nebývalo. Přitom život jeho dětí byl nesrovnatelně pohodlnější, než za časů jeho otce nebo děda. Od objevení Božského Nektaru pak také nepředstavitelně příjemnější.

Pozvolný, ale trvalý úpadek družiny Manuse opravdu trápil. Nepřirozenost vytušil, ale příčinu si vysvětlit nedokázal. Přitom degenerace se netýkala celého rodu, nýbrž jen vyvolených bojovníků. Pokusil se nalézt řešení v nové krvi. V zasvěcování stále mladších příslušníků komunity. Přicházel tak sice o nejstarší z manželek, ale ani mu to moc nevadilo, i jeho vitalita totiž zaznamenávala pokles. Ve chvílích naprosté upřímnosti si musel přiznat, že by mu vlastně stačila vždy ta nejmladší.

Posledním z povolaných byl JETT, na něhož, podle věkové a nástupnické posloupnosti – připadla ZUKA. Zdálo se však, že jeho způsob léčení nevysvětlitelného a plíživého rozkladu není úspěšný. Když vstupoval do JETTova vědomí a vnímal v něm ozvěny mladého organismu, registroval tentýž zhoubný proces…

JETT zatím vytrvale míjel potravní sila, ale jeho dech se neustále krátil. Plíce hrozily explozí, avšak zastavit nemohl. Manusovo volání neustávalo a se zkracováním vzdálenosti se stávalo intenzivnějším. Když absolvoval poslední táhlý oblouk před Sněmovní Síní, zadaly na něj dopadat paprsky Posvátného Kamene. Působily hojivě, klepítká bolesti, vyrůstající z břišní krajiny, neochotně povolovala sevření.

V okamžiku, kdy se za asistentem Bártou zavřely dveře Charlesovy univerzity, cítil, ze se stává opět někým jiným. Tento pocit míval v poslední době velmi často. Když byl ještě na počátku šve aktivní pouti životem, jeho milovaná disciplina historická filozofie tvořila harmonickou součást nejpříjemnějších stránek jeho žití. Byla jednou ze dvou jeho hlavních komponentů. Odhaloval náruživé její taje a zmocňoval se jí s rozkoší a stále důkladněji, stejně jako ave druhé největší lásky tě doby. Mladé, svěží, pořád dosud nepoznané a neopotřebované kolegyně z fakulty, Klárky Mikově.

Klárka byla fantastickou partnerkou. S tichým obdivem naslouchala jako nikdy potom jeho plamenným proslovům. Vedl je na přecpaných ulicích, v tichých vinárnách i po horkem milování. Na Klárce obdivoval naprosto všechno. Nakonec i to, že přerušila studium v prvním semestru pedagogické fakulty, protože ji považovala náhle za zbytečnou pro delší život. Její prostý a otevřený přístup k okolí mu byl nejkrásnějším dokladem splynutí s přírodou a to považoval za svojí vůbec největší výhru. On sám tehdy velmi obdivoval učení panteisty Spainosa, ale nejasně tušil, že mu cosi chybí k tomu, aby jeho myšlenky v praxi naplňoval. O to raději tušil v povaze Klárky něco, co právě u sebe postrádal.

Vzali se uprostřed jeho sudií a ona každou manželovu zkoušku prožívala snad hlouběji než on sám. Až do promoce chodila okolo něho po špičkách a snažila se vytvořit mu nejlepší podmínky k učení. Obdivoval se jí a rodila se v něm vděčnost na celý život. Všechno musela zvládnout sama, včetně nepokrytě přezírajících pohledů a jedovatých narážek své matky, která se nesmířila s tím, že se dcera zahodila se žebrákem z činžáku na sídlišti. Žili samozřejmě v jejím domku na okraji města a mladý Bárta přímo fyzicky pociťoval ponížení z milostivě poskytovaného azylu několika čtverečných metrů.

Teprve později zjistil, že dům bude muset zaplatit on a, že tchyně byla příliš hrdá na to, aby začala po smrti svého manžela pracovat v zájmu uhrazení obrovského dluhu, který na nemovitosti ležel. To však již měli syna a on se stal odborným asistentem na katedře historické filozofie. Zpočátku snad ani nebylo vhodné hovořit o platu, ale presto s ním museli vystačit, protože Klárka tvrdila, že výchovu dítěte zabezpečí nejlépe jen vlastní matka a znovu nastoupit do zaměstnání nepospíchala. Tento postoj nakonec vydržel i v období, kdy syn její stálou péči nepotřeboval a ani o ní nestál.

Obrat v jejich vztahu nastal takřka nepozorovaně a Bárta si nikdy nedokázal odpovědět co jej přesně způsobilo. Zda jeho zaneprázdněnost prací, jejíž objem omlouval stálou potřebou peněz, nebo Klářino vyčerpání z počátku manželství. Najednou zjišťoval, že její splynutí s přírodou se začíná podobat lenosti a přímé vystupování neochotě uvažovat o druhých a nutit se jednat aspoň s minimálním taktem. Začal se cítit obelhaný.

Postup v zaměstnání se stále nedostavoval a snad i to způsobilo, že žena, když přicházel domů, se přestávala ptát: "Co je nového? Jak ses dneska měl ve škole? Vzpomněl sis také na mně?", ale hlásila, že Karel rozbil okno, že je potřeba přidělat nové panty ke králičímu chlívku, že se určitě zapaří kompost, když ho nepřehází a další stesky. Zpočátku se snažil argumentovat vědeckou činností, náročnými úkoly i dlouhou cestou do zaměstnání. Aby pochopila, že úkoly si musí rozdělit. Nikdy jí však nedokázal říci: "Ty jsi chtěla chovat králíka, čuníky, husy a vrabce, tak se taky staréj!" Do Karlovy výchovy se ti také nemám plést, tak proč mně obtěžuješ s jeho lumpárnami!"

Začal 'přidělované"práce dělat navzdory, s výmluvnou okázalostí. Pak stále častěji přerušoval záplavu výtek jednoznačným a přitom tichým povstáním ke stolu a odchodem na zahradu, aby nandal zvířatům. Z účelového konání poznenáhlu přecházel k praktickému osvojování si panteismu. Jeho filozofické nátěry získávaly stále skutečnější tvář a zároveň se stávaly teoreticky pochopitelnější.

Jediné, co jim s Klárou zůstávalo z mládí společné, byla potřeba milování. Vytratilo se však pravé těšení a touha se stávala ostražitou. Setkávali se jakoby mimochodem, a i když okamžik odchodu z reálného bytí byl pro oba pořád tím nejlepším splynutím s přírodou, bloudili hned každý do svého ráje. Krátce po té, veškerá a nijak mimořádná atmosféra vyprchala. Již si nepovídali o všem možném a o historické filozofii už vůbec ne. On většinou hned usínal a Klára, pokud zapřádala rozhovor, tak se věnovala zas jenom tomu, co by měl zařídit.

Pokud někdy bilancoval svůj dosavadní život, tak si vždy s nejasným podivem uvědomoval, že ho k podobnému hodnocení cosi nutí, i když je na něj dost času. Pravděpodobně to bylo tím, že brzy ztratil zájem o získání vyšší vědecké hodnosti. Nejen proto, že doma neměl podmínky pro vědeckou činnost, ale především z toho důvodu, že si vnitřně dokázal zbytečnost takového snažení. Nešlo o ztrátu původního zájmu, nýbrž jeho chápání v nadhledu - ve formě drogy, které je možné podléhat s mírou, bez otrocké závislosti.

Postupné při rozhovorech s kolegy zjišťoval, že není výjimkou, že mnozí z nich se stejně jako on uťíkají k fakultě, protože tam se realizují, i když bez ambicí. Rádi jí odevzdávají čas a podstatnou část života, neboť jen zde se totiž cítí svobodní, sami sebou. V okamžiku, kdy se za nimi zavrou dveře vysoké školy, stávají se někým jiným. Bezejmennými a bezbrannými částečkami sociálního pro středí, nástroji druhých a ničeho ještě neúprosnějšího. Bezbrannějšími o to více, co vědí. Často si s vědomím velké nejistoty kladl otázku, zda Klára přeci jen se svými postoji k životu není výše než on.

Přitom na něho s nepříjemnou naléhavostí útočila myšlenka, že začíná být svým způsobem i na katedře neuspokojený, že pochybuje o účelnosti svých přednášek a že jedinou a současně pochybnou radostí zde, zůstává meditace, které se občas oddával ve své kanceláři nad knihami dávno zemřelých filozofů, aniž by musel častě ji otevírat jejich desky. Nejvíce mu to přicházelo na mysl, když patřil na namalované čumáčky studentek, na jejich očka zvýrazněná duhovými stíny, ve kterých se zrcadlila dychti vosi po vědění pouze hraná. Když před sebou měl tyhle mladé, voňavé samičky, se špetkou bolesti pod hrudní kostí mu docházelo, že jeho Klárka vlastně nebyla jiná.

Kámen se zde nalézal od nepaměti. Svým tajemným vlivem působil již v pradávných dobách, kdy hlavní tepna byla první úzkou štolou, ve které se ani mládě nemohlo postavit na zadní. Spočíval v teplé hlubině, v přírodou zbudované jeskyni. Zdrojem tepla nebyla jenom vlhká hlína spodních vrstev, ale též sám Kámen. Jeho paprsky hřály a zářily, ale úplně jiným způsobem než Žlutý Jas či Bílý Kotouč. Manusův rod byl na zvláštní světlo zvyklý. Umožňovalo vidět a působilo blahodárné. Patřilo k životu tady a ten byl úplně jiný než v Zemi obrů. Tam Žlutý jas obnažoval, způsoboval nebezpečí přímočarou bezohledností, neposkytující ukryt. Propaloval zrak. Přijatelnější byl Velký Bílý Kotouč. Jeho záře byla sice studená, ale uspávala většinu obrů. Tajila však draky s ohnivýma očima a černými čárkami v nich.

Tady bylo bezpečí!

Bojovníci obkroužili Kámen. Nalevo od východu z hlavní tepny, kde půda byla vyšší, seděli slavnostně oddění Starší. Uprostřed v kaftanu Velký Manus. Vedle něho trůnila první manželka podle tradice vždy nejmladší ze Zasvěcených. Byla nahá, protože žádné z žen nebylo dovoleno nosit oděv. Nazí byli vesměs i mladší Bojovníci, sedící naproti vladaři v mnohem hustším půlkruhu. Úplně na kraji u vchodu se uvelebil JETT.

Ani on na sobě nic neměl, ale nevadilo mu to. Bylo to normální od věků a on sám uviděl oblečeně muže poprvé v životě až na slavnosti Zasvěcení. Šlo o výsadu Starších a jen několika dalších jednotlivců, kteří se mimořádným způsobem vyznamenali na některé z Výprav či Průzkumů. Tato výsada měla stejně praktický význam jen v čase Bílého Ústupu Žlutého Jasu. Tehdy vsak výlety do Země obrů a draků bývaly stejně výjimečné. Paprsky Posvátného Kamene jinak ostatně snadno pronikaly i látkou a oči všech dokázaly prostupovat s nimi až do nejhlubších útrob druhých.

Zatím, co Velký Manus soustřeďoval vědomí všech, JETT zabloudil zrakem k jeho manželce LELI. Zvláštním, zatím nejasným způsobem mu v mozku začala klíčit nová myšlenka.

LELI zářila svěžestí a vším' Vypnutá, hladká kůže štíhlých nohou vyvolávala chaotickou záplavu smyslných představ. Ostře čnící bradavky ne slabě vypouklé hrudi bolestně zraňovaly náhle jasnozřivě vědomí nedostatečně ukojené touhy. Zasněný výraz dívčí tváře ponižoval neodvolatelnou nedostupností. To vše v jeho očích úspěšně konkurovalo i záři Posvátného kamene a bezohledně dusilo jinak stále přítomné rezonance teplé a vlhké rozkoše poskytované ZUKou a až do okamžiku dnešního shromáždění neustále dychtivě očekávané a prožívané. LELI seděla pyšně, jak se slušelo na první ženu. Nepřítomně hleděla kamsi nad hlavy bojovníků rozsazených proti ní.

JETT, který se již vydýchal, registroval svíravé mrazení, postupně zachvacující celé tělo. Křečovitý stah útrob se rychle transponoval do stále se stupňujících, hřejivých vibrací. Jeho rozechvění se konečně začalo neodvolatelně soustřeďovat do jediného bodu. Přestal dávat pozor a zapomněl, že Manus se již pevně chopil jeho vědomí, jako otevřené knihy. Se stoupající a konkrétní žádostí ho víc a víc ohromovalo náhlé poznání nespravedlnosti. Dosud neuvědomovaná nepřiměřenost jeho soužití s ochabujícím tělem stárnoucí družky, ve srovnání se zvyklostmi, které starému Manusovi návaly právo na každou dospívající dívku kmene. Pocity ošizení střídaly pocity vyčítavého překvapení nad tím, že jej napadá něco, co odporuje po staletí udržovanému přirozenému řádu věcí. Jeho dosud spokojený a z vnějšku organizovaný způsob života byl narušen..

V ten okamžik vládce definitivně poznal, že jeho experiment se nesetká s uspokojivým výsledkem, aniž přitom objevil příčiny úpadku. Ani on zatím nemohl mít takové zkušenosti, aby ji hledal v toxickém účinku dráždivě slastného, ale v jejich životě cizorodého prostředku, způsobujícího euforii. JETTa musel samozřejmě potrestat, ale s jeho vybočením z normy si starost nedělal. Poněkud fádní vjemy tak dokonce zaznamenaly určité oživení. Zazdálo se na okamžik, že objevil někoho, kdo by byl schopen převzít štafetu, kdo se pokouší vymknout z nudy bezvýhradné poslušnosti ostatních, bohužel v zápětí nabyl přesvědčení, že jde jen o první dojem. Nemohlo jít o výraz převahy intelektu, to spíš se zmítořil a s krátkým zábleskem zasvítil nedostatečně utlumený instinkt předčasně Povolaného mladého muže…

Nástupiště rychlodráhy jen s obtížemi udrželo obrovský houf tísnících se obyvatel metropole. Městská správa měla už léta nepředstavitelné problémy, přestože každoročně vynakládala na obnovu a vybavení dopravního parku nemalé prostředky. V posledních desetiletích se populace natolik rozrostla, zejména ve městech, že to v mnoha oblastech běžného života přinášelo takřka neřešitelné problémy.

Vůz tiše přišuměl, pneumatické dveře odkryly černý jícen a hrozen těl do něj profesora vrhl. Zachytil se držadla a na okamžik se mu udělalo mdlo. Jednak horkem, jednak z hnusu. Nakyslé vlhkost znásilňovala jeho chlípí. Prostor byl přeplněný a klimatizace, přes infarktové otáčky, svůj úkol nebyla sto zvládnout.

Když se aklimatizoval, měl co dělat, aby se udržel aspoň na vlastních nohách. To ještě měl Štěstí na strategicky výhodné místo nad řadou bočních sedadel. Po stabilizaci skromných hranic životního prostoru rezignovaně sklonil hlavu a jal se luštit nadpisy ve večerníku, který měl ne kolenou rozložen cestující, tlukoucí špačky na sedačce pod ním. Tímto způsobem zabíjel čas v rychlodráze často. Sám noviny dávno nekupoval, zprávy se mu zdály už roky stejné.

UMŘEME HLADY NEBO NA NÁDORY?

ptal se titulek a redaktor rozvíjel myšlenku dále:

DUSÍK A BLAHOBYT nebo KYSLÍK A PODVYŽIVA?

Jakýpak Velký třesk, pomyslel si Bárta s ironií, toho se nedočkáme, zničíme se dřív než dojde k dalšímu skoku v kvalitě... Vždyť ty studentky, Klára, a všichni, mají vlastně pravdu. Proč se snažit? Nač jim lžu a co nalhávám sobě? Co to jsme za civilizaci, kterou chválím..? Vlaky jsou už malé, koleje nestačí, jídla ubývá a nakonec nebude co dýchat....

MYŠI NÁM KRADOU CHLEBA!

horlil další nadpis a článek vypočítával množství období, které těm drobným potvůrkám padne za oběť v dřevěných skladech, zděných sýpkách i kovových silech. Kolik dalších potravin v pečlivě zabezpečovaných obchodech. Neznámý autor uváděl, že na jednoho obyvatele města připadají tři krysy.

Asistentovi už přestalo vadit, že novináři používají název druhu KRYSA, pro jeho odpudivější nádech, než správný P O T K A N , který ve skutečnosti sužoval populaci celé zeměkoule. I žáci základní školy věděli, že tak zvaných bílých krys se dnes používá jen pro laboratorní účely, protože v přírodě je černí a odolnější potkaní vytlačili.

ZKUSME ALKOHOL!!

vyzýval závěr článku. Popisoval příhodu ve které při razii krys (samozřejmě potkanů) v obchodním domě PŘEDNOST, se jim nějakým způsobem podařilo otevřít pár lahví DOMÁCÍHO RUMU. Pisatel neuváděl jak snad je rozbili důležitě však bylo, že jejich obsah zřejmě zkonzumovali. Tato záliba myší byla předpokládána, ale novinář upozorňoval, že se dosud neprojevila tak jasně, v takové míře a s takovou cílevědomostí. Reportér stručně uváděl, jak skladník, když ráno otevřel místnost, nalezl dvacet omámených černých myší na podlaze a poblíž hromádku váčků naplněných cukrem a ryží, které již neodnesly....

MASO PRO TŘICET MILIARD

oznamoval sloupek, zabývající se pokusy s výrobou syntetických pokrmů, jejichž fundamenty byly nafta a dřeví hmota...

Čtenářská chvíle byla ukončena. Vůz dorazil na křižovatku podzemní a povrchové dopravy a noviny se svinuly do roličky. Jejich vlastník se stehoval od okna. Objevila se volná místa. Většina cestujících zde vůz opouštěla a Bárta si pravidelné sedal. Zatím, co se nezúčastněně díval z okna, hlavou mu bloudily myšlenky, napadající ho vždycky po podobně četbě. Má vlastně Štěstí, když bydlí na samotné periferii města, neboť o potravu má zatím postaráno. Připouštěl, že Klára byla předvídavá, když začala pěstovat zeleninu a pěstovat domácí zvířata. Na tom nic nemění skutečnost, že hlavní těžiště práce leží nyní na něm. Je pravda, že problém hladu se ve státě pořád ještě tíživě neprojevoval, jako ve většině třetího světa, ale malý čuník, kýta či krkovička z králíka nebyly k sehnání po každé. Stále více šlo spíše o náhodu. Běžně byly k dostání ještě tak ovčí salámy, nebo kozí jelítka a droby z nepříliš oblíbeného nutráka. To vše samozřejmě věděl především z doslechu.

Souprava svištěla satelitním sídlištěm Úvaly a Bárta apaticky pohlížel na rozbitá skla veřejných videofonních stanic, osleplo obrazovky automatů, na pokřiveně a zpola vyvrácené stožáry smogových hlásičů. Ulice již vylidněné jen sem tam ožívaly chmurnými hloučky neumístěných. I to byla stále přítomná bolest společnosti. Mladí sice dostavěli podporu, ale jejich přirozená touha po seberealizaci se většinou neprojevovala nikde jinde než v místnostech "svežáků", jak nazývali osvěžovny. Pak zpravidla následovala zběsilá, animální vichřice, zanechávající rozbité výklady, devastované ulice a nezřídka i mrtvé, především z vlastních řad.

V zorném poli se objevila další z rozbitých budek. Zbystřil pozornost! Zničený domeček ho nemohl vyvést z míry ale co bylo tohle? Stopadesátikilometrová rychlost soupravy nivelizovala jeho vjem ale přesto! Skoro by přísahal, že ze smutné, nakřivo stojící boudičky se vyhrnulo několik barevných hadříků. Nevypadaly jako hnané větrem i když souprava jej mohla vytvořit. Na to se však pohybovaly příliš cílevědomě i když neuspořádaně. Slyšel o podobných zážitcích již NA SCHŮDKÁCH, ale tehdy to považoval za hospodské tlachy. Že by to byla pravda? Nebo přeci jen ten vítr?

Vlak dorazil do Sadské, do okrajově čtvrti, ve které asistent Bárta bydlel. Vystoupil a pomalu se vydal po liduprázdném nástupišti. Ústilo na třímetrový chodník, zhotovený ze vzorné vyrovnaně dlažby TERACO. široká silnice po levě straně byla v zajetí tmy a jen každý třetí zářič nerozhodna vykusoval oblé zuby růžového příšeří. Již dva roky, z důvodu energetických úspor, platilo toto omezující nařízení. V Sadskě si to ovšem mohla městská správa klidně dovolit. Okrajový rajón prahy stále ještě platil za jeden z nejklidnějších. Řádění neumístěných sem dosud nedorazilo.

Asistent nespěchal. Proč taky? Byl již plně tím "druhým". Domů se těšil a netěšil a v osvěžovně ho bude jeho místo čekat tak jako tak. Zastavoval se NA SCHUDKÁCH v poslední době tak často, že se to dalo nazvat pravidelností.

Míjel pozvolna felonové ploty zadumaných zahrádek, rámujících pitoreskní domky s mrkajícími okny duhových telestěn. Pojednou, pravě v místech mezi dvěma spícími zářiči, ho zaujal tmavý balík. Byl přibližně metr dlouhý, asi polovinu široký a vysoký, zlověstně nehybný. Na vzorně upraveně dlažbě působil nepatřičně.

Když Bárta postoupil o takovou vzdálenost, že mohl ležící předmět rozeznat, zarazil se. Zároveň uslyšel lehounké cinknutí a v tem ráz se od bezvládného balíku oddělilo něco, co mělo podobu světlého proužku látky. Proužek snad za sebou něco vlekl alespoň se to zdálo pak se vyhoupl na podezdívku s zmizel v trávě za plotem.

Tichounký šustot rychle ustal a znovu nástálé ticho vnucovalo dojem, že všechno je jako před chvílí a že se vlastni nic nestalo. Tmavá hrouda však zůstávala. Asistent si vsak byl jist, že tentokrát nešlo o přelud. I když ve tmě nerozeznával zádně detaily, tak mohl přísahat, že proužek látky byl miniaturní oblek a skrýval v sobě potkana!

Obraz ho svou neskutečností natolik podešli, že jen s vypětím vůle ovládl strnulost a přinutil se přistoupit blíž. Přinutil se přistoupit, protože v okamžiku uvolnění svalů ho přepadlo nutkání dát se do běhu. Naštěstí se mu nepodal, protože jinak by určitě přepadl přes felonovou šňůru, napnutou ve výši kolen přes celou šíři ulice. V unaveném šeru ji bylo možné spatřit na poslední chvíli a to by již bylo pozdě. Jako bylo pozdě pro velkého knírače, který smutně odpočíval před ním. Spíše vytušil, než mohl opravdu postřehnout, krví slepeně chlupy na krku. Zcela bezpečně však rozpoznal velký, takřka přesnými řezy provedený kráter na pravé pleci, nemilosrdně obnažující kost. Vedle ležel tenký, plochý předmět, který musel být nade vsí pochybnost zbarven rudě. Když překonal odpor a naklonil se ještě blíž, poznal co to je. Polovina čepelky !

Už dávno přestal cítit příšernou bolest, zachvacující od temenní kosti v přílivových vlnách celou lebku. Vědomí bylo plně podřízeno Manusovu a žádost těla dokonale utlumena. Vladař již také přesně formuloval dnešní úkoly v mysli přítomných: Polovina z nich podnikne Výpravu, tentokrát za Božským Nektarem, zbývající dohlednou na vybudování nového východu, náhradou za dnes nenadále zrušený. JETT, nyní bezvýhradné podřízený, prožíval jen mrzký strach z dalšího trestu, spočívajícího ve vyloučení z Výpravy.

Obdobné pocity však ovládaly i ostatní. Dávali je najevo rozčileným pískáním a skřehotáním jedinými komunikačními prostředky, které jim zbyly. Schopnost vzájemné telepatie se vytratila jako první, ještě než začali chátrat fyzicky. Jenom neviditelné nitky spojení s Manusem dosud zpřetrhány nebyly. Tento stav mu vyhovoval. Mohl je držet pevněji na uzdě.

Svojí vůlí ukončil chaos a rozdělil družinu. JETT byl kupodivu vybrán na Výpravu.

Dobře osvětlený a ještě lépe zakouřený lokál NA SCHŮDKÁCH bezstarostným ovzduším zpochybnil předchozí zážitek. Opadl nápor vzteku, který vystřídal původní děs a hnus. Bárta pověsil klobouk a kabát na věšák, hned vedle letitého videoautomatu simulujícího nálet raketoplánů na marťanské základny. Usedl na lavici zhotovenou ze silných jedlových fošen. Na svoje stálé místo mezi "sousedy". Tento pojem přetrvával z doby, kdy Sadská byla ječte maloměstem a jeho spolustolovníci mladými chasníky. Už nebyl přivandrovalý pocestný, který uloupil „jejich" Klárku, nýbrž trochu podivínský soused, zastávající vážené místo "ve městě", ovsem nevyhýbající se rytí na zahrádce ani konzumaci piva. Kdysi nu začali říkat "Doktor" (že byl doktorem historické filozofie nebylo důležité) a toto pojmenování mu zůstalo. Byl pro ně pořád jediným "Doktorem", přestože postupem času vysokoškoláků v obci přibývalo a přestali být něčím mimořádným.

Řeč právě držel místní mluvka Lojzek a Bárta brzy poznal, že právě toto téma jej dnes mimořádně zajímá. Když si přisedl a pokývl na pozdrav, přerušil řečník běh vyprávění aby se zeptal: "Tak co nového ve městě,pane doktor?"

Pro všechny kolem to bylo pořád "město" a nechtěli zaregistrovat, že Sadská se stala jeho součástí.

"Pořád stejně," odpověděl a protože věděl, že v tuto chvíli nechtěli nic jiného slyšet, o svém nedávném zážitku nezačal hovořit. Bylo jasné, že tím všichni vzali na vědomí jeho přítomnost. Lojzík také hned navázal přerušenou řeč.

"Zrovna sem povídal klukům, co se mi stalo vodpoledne."

Oběma zbývajícím "klukům" už taky nějaký čas nic nechybělo do padesátky. Na rozdíl od jiných večerů se zdálo, že tentokrát sledují Lojzkův příběh pozorně, Štíhlý, již úplně šedivý, profesor na místní desetiletce Suchánek, si nervózně upravil silně brýle na kořeni Špičatého nosu. Na pohled menší a sporý vedoucí obchodního centra Vacek držel ruku na pulitru, jakoby se chtěl napít, ale momentálně na to zapomněl. I on upřeně hleděl na Lojzkovo nízké čelo, krabatící se nad nezvykle vážnýma, korálkovýma očima.

"Stará mi hlásila, že potratila šátek, co vode mně dostala letos k narozeninám," řekl a Bárta pochopil, že pro něj chce ještě jednou zkráceně zopakovat úvod do problému. "Napřed jsem si myslel, že ho někam zašantročila. Znáte ženský. Vona se ale dušovala, že ho ráno vyprala a pověsila na zahradu usušit. Když se pak v poledne vypravila pro mrkev na záhon, tak si všimla, že už tam není."

Lojzek vedl řeč svým typickým způsobem, jaký se do společnosti, která se u stolu scházela, příliš nehodil. On jediný ze spolustolovníků se také živil "normálně". Byl sklenářem v místním komunále. Jinak však byl nadán zdravým selským rozumem a jeho charakterově vlastnosti ho činily oblíbeným takřka v každé společnosti, ke které si přisedl.

"No napřed si myslela, že ho vodnes vítr, protože byl špatně upevněnej ebo, že někdo nedej bože přelez plot a ukrad ho. Vono by se ani nebylo co divit. Byl takovej vozdobnej, co právě frčej. S takové jma stříbrnejma nitkama. Když ale přišla k věšadlu, tak zjistila, že šňůra je přetržená. Pánově, já sem při tom ty Šňůry měnil minulej tejden. Byly úplně nový! Rozumíte tomu?"

Lojzek se ptal spíš sebe, jako by si chtěl ověřit, že ostatní chápou záhadnost situace. Pak pokračoval: "Ty šňůry sou necelý dva metry vysoko, aby se stará nemusela natahovat. Takže žádnej normální člověk nebude ničit šňůru, aby sebral kus hadru. Jo, ale já to viděl dyž sem přišel. Ten špagát někdo uříz! Jo, uříz pánově," opakoval a důrazem "a to na vobouch koncích - při tom čistě, jako žiletkou!"

Asistenta zamrazilo uprostřed zad. Samozřejmě ho napadla souvislost. Ještě před pár lety by mu připadala směšná, ale jeho dnešní zkušenost se stala zhmotněním občasných zpráviček, které bud četl nebo slyšel a zásadně odmítal uvěřit. Proto Lojzka přerušil.

"Promiňte pane Kucku, že vpadám do vašeho vyprávění, ale ta šňůra myslím tu co spadla ta zůstale na zemi? Nebo se také ztratila?"

"Ale jo, ta byla ne zemi. I s kolíčkana. Kousek stranou, jenom bez šátku.. Proč se vlastně ptáte pane doktor?"

"No nic. Jen tak mně něco napadlo, já se k tomu vrátím. Pokračujte prosím vás." Pro sebe si pomyslel: Vzdyť je to vlastně jedno jestli teto nebo jiná. A o to je to vlastně horší.

Lojzek, který využil přerušení vyprávění k likvidaci zbytku sklenice, navázal: "Víte pánové, mně v tu chvíli samozřejmé napadlo že to udělali potkani, ale přeci jenom mně mátla ta uříznutá šňůra. To sem ještě nezažil! Že kradou hadry na ty svoje taštičky, to vím už dlouho, ale že sou na to takte vybavený? To už je moci"

"Kdyby to byla jen žebradla," podotkl jakoby mimochodem Vacek, "oni se snad do těch hadříků fakticky oblékají."

Bártovi v mozku opět zablikalo: Tak to opravdu nebyl přelud I Ten videofon! Pes jistojistě ne. Co ale proboha dělali v tě budce?"

"Máte pravdu pane vedoucí," ozval se učitel, "také se mně zdálo, že někteří jsou jako v šatech. A všimli jste si kolik jich najednou je a jaká byla při tom zima?" Po významné odmlce dodal: :0ni se dovedou chránit už i proti ní! Nejenom proti železům a jedům. Dovedete si představit, kam to může dojít?"

"No pravě," přitakal Kucek, "to je pořád řečí, že nás je moc a musíme hledat planety k vobejvání. Že se musíme věnovat vesmírnéjm vejzkumům a já nevím čemu eště. A při tom nás tady sežerou krysy!"

Vacek se přidal: "Já to říkám pořád. Vláda se stará o kontrolu porodnosti, ale aby namíchali do žrádla,něco aby se nerodily když už se nenechají otrávit, to nikoho ani nenapadne."

Asistent mlčel a po šedé kůře se mu přelévaly neveselé úvahy. Zarazil je hostinský Říha.

"Tady je vaše pivečko doktore," zahlaholil. "A ty si dáš ještě jedno Lojzíku?" zeptal se formálně, když před Bártu postavil plnou sklenici a sebral se stolu prázdný pulitr.

Kucek jen přikývl.

"A abych nezapomněl," řekl na odchodu, "minule jste si zapomněl litránek, nenechte si ho tu zase!"

"Budu na to myslet, děkuji za připomenutí. Vezmu si dvě domů." Hostinský pokynul na porozumění a když odešel k vedlejšímu stolu. Bárta se obrátil na Kucká: "A víte určitě, že šlo o myši? Dalo by se to nějak dovodit?"

"No aby ne, to se ještě budete divit co sem zjistil!" "Jen jestli. Kdo ví, co si vymyslíš," řekl Vacek, který jediný z přítomných Kuckovi tykal, "co si měl dnes k obědu? Nenalejval jsi se zase zrzavou vodou?" Narážel na Lojzkovu vytříbenou schopnost fabulovat i na lásku ke chmelovému moku, kterou se rád nechával unášet i v zaměstnání."

"Ale prosímtě, todle už není žádná sranda," opáčil Kucek, "já sem náhodou Měl dneska jenom jedno ke svačině. No a jesli nechceš, tak neposlouchej." Potom se významně odvrátil od Vacka, sedícího vedle něj a mluvil střídavé k oběma mužům naproti: "Já nevím, jestli jste byli někdo u mně na zahradě. Mám pod kotcema pro čuníky, naskládaný švestkový polena, aby vyschly. Ty sou totiž, jak je vám známo, nejlepší na uzení. No a když sem potom dával zvířatům, tak sem si vším, že mezi těma polenama vykukujou zlatý a stříbrný nitky. No a to už sem byl vopravdu doma."

Lojzek se napil z opět naplněné sklenice. Všichni mlčeli, dokonce i Vacka na chvíli opustila rejpavá nálada.

"Pánově," sdělil, když postavil pulitr, "já ,sem si dal práci a všechny ty polínka vodházel. Hádejte co tam bylo!"

"No co," neudržel se vedoucí obchodního centra. "Asi díra."

"Ne."

"No tak dvě. Prosím tě, s tímhle nás nenapínej!"

"Žádná díra tam nebyla."

"Ještě řekni, že jsi tam našel důl na stříbro a zlato s těžní věží a malejma vozejčkama na tenkejch drátkách," zkusil Vacek nezávazný tón ještě jednou, přizpůsobujíc se mluvě souseda.

Kucek se zarazil, obrátil se k rackovi a pomalu na něj zaostřil svá kulatá, vyboulená očka pod nízkým čelem, "Říkal jsem, že to není legrace." Vyslovoval pomalu a bylo znát, že se snaží volit slová:

"Žádnej důl tam nebyl, ale zvláštní, jako betonová, kostka."

"Co?" Vydechl Bárta.

"No, ani ne tak kostka, jako její horní, docela slušně opracovaná část. Vyčnívala z hlíny."

"Víš určitě, že to byl beton nebo co. Že jsi tam nenechal zbytek tvárnice od stavby?" Vacek se pokusil naposledy zavtipkovat, ale neznělo to vůbec přesvědčivě. Sugestivní výraz vypravěče podmanil i jeho, přestože dosud neslyšel vlastně nic zvláštního.

Bárta nepochyboval, že Kucek mluví pravdu a živě si jeho objev představil. Nejasně tušil co bude následovat. Aby zabránil slovní po" tyčce, přispěchal Lojzkovi na pomoc.

"Jestli Vám dobré rozumím a mohu se pokusit o odhad, tak pod dřívím byl betonový kvádr, který tam za normálních okolností být neměl. protože jste polínka ukládal na holou zem."

"Přesně tak, pane doktor." " A jde skutečně o beton?"

"No právě, vypadá to tak, ale s určitostí to nemůžu tvrdit." "Jak velký byl ten čtverec či obdélník?" "Tak asi dvacet na třicet. Cenťáků samozřejmě."

Suchánek s Vackem jen přihlíželi.

"Vyčníval hodně na zem?"

"Asi pět cenťáků, ale sou tam nerovnosti..."

"Díval jste se skutečně dobře? Myslím, jestli jste si v okolí nevšiml nějakého otvoru?"

"Vy ste neštudoval nadarmo pane doktor. Víte na co se ptáte. To je jiná úroveň, než tady Venca!" Kucek pokýval hlavou, než vynesl další trumf: "Já sem totiž neřek ještě to nejdůležitější. Vono to vypadalo na první pohled jako ucelená kostka betonu, ale jakmile sem z ní chtěl smést kousky spadené kůry, tak se uloupnul takový malý čtvereček. Hádám tak pět na pět... To byly dveře!"

"Chvíli bylo u stolu ticho. Bártu to ani moc nepřekvapilo a tak se ozval Vacek.

"Coóo?"

"To koukáš! Já sem taky koukal." Čtvereček plechu, nahoře vrstvička toho jejich betonku a zespoda malý držátka pro pacičky. Poklop jak ke kolektoru!.

"To snad není možný." Vacek se už vůbec netvářil pobaveně. "Jak dlouho tam to dříví leželo?"

"VÍŠ, že ne moc. Od podzimka."

"Tak, tak," přihlásil se také učitel po dlouhé a zaražené od mlče všech. "Nechtěli jste mně věřit, když jsem vám minulý měsíc vyprávěl o těch splátkách. Je to všechno mnohem vážnější, než se na první pohled zdá. Ty myši se organizují čím dál, tím lepe. Za chvíli budou jako lidé. A mají to snadně ! O n y si berou co potřebují z toho co m y vyrobíme."

Vysokoškolský asistent Bárta si maně vzpomněl na příběh, který od učitele, skutečně asi před měsícem, tady u stolu slyšel. O tom jak našel otvor v pletivu kotce, jakoby vyštípaný kleštěmi. Uvnitř vyděšenou samici a šest mrtvých, dvoudenních selátek. Šest z osmi protože dvě chyběla. Možná, ze by jich chybělo více. Učitel tvrdil, že když ke kotci přicházel, tak zahledl dvě velké, černě myši prchající ke hromadě kamení. Dokonce se mu zdálo, že v packách mají nijaké podivné nástroje. Nepochyboval, že vyrušil původce masakru při přípravě delšího stehování. Člověk by vzal přeci prasničku, malá selátka by mu byla k ničemu...

Ozval se Vacek, snad proto, aby prosadil svou,"Ale ta díra tam přeci jen byla!"

"Tomu se nedá říct díra," odporoval Lojzek, "to opravdu byly spíš dveře do podzemí. Vždyť od nich vede dolů ně jekej žebříček nebo schůdky. Co já vím."

"A co jste udělal pane Kucku?" zeptal se učitel.

"Víte, mne to tak vzalo, že jsem musel jít sem a dát si panáka. Já se z toho nemůžu vzpamatovat pořád. Ale ten poklop sem dal zpátky a zatížil dvouma cihlama. Pod ty se nedostanou jako pod dříví. Ty co sou uvnitř to nezvednou a ty venku se zase nevrátěj", přemítal se zvráceným uspokojením. "Ale nevím co mám dělat dál. Po pravdě sem s rozumem v koncích."

"Co bys dělal Lojzo, nalej tam benzín a zapal to," radil suverén Vacek.

"Nevím, nevím, pane Vacku," promluvil opět učitel. "Benzin nevteče všude a konec konců, bez kyslíku nebude hořet. Kromě toho si myslím, že to nebude jediný vchod. Možná, že jste se měl pane Kucku podívat, jestli není ještě někde podobný monolit."

"Vidíte, temně v tu chvíli nenapadlo," pravil zaraženě oslovený "To již nemluvím o tom," navázal učitel, "že mají určitě někde jinde obyčejné únikové otvory. Vždyť ať jsou jakkoli šikovní takové budování pro ně jistě nemůže být jednoduché! A ne všude mají takový klid jako pod hromadou dřeva. A ještě bych řekl..."

Nedokončil. Z výčepu se ozval křik hostinského a v zápětí se jeho majestátní postava objevila v lokále.

"To není pravda! Ty zloději!" vykřikoval. "Pane Vaňátko, pane doktor! Všichni! Pojdte se podívat co ty mrchy udělaly!"

Sál překvapeně utichal a přítomní se po sobě nechápavě ohlíželi. Říha vypadal, jako by se zbláznil. Když naráz přestal křičet, místnost připomínala hrobku. Obr Vaňátko od vedlejšího stolu vstal a upřel trochu bezradný pohled na vedoucího osvěžovny. Dívali se na něj najednou všichni, zkrz pomalu padající záhyby šedivého kouře. V naprostém tichu bylo slyšet jeho sípavé oddechování. Jen kdesi pod nimi tlumeně hučel agregát. První se vzchopil Vacek.

"Co se sakra stalo?" Kdo vám co ukrad?" otázal se rázně. Postavil se a nakrčil ramena dopředu. "Uklidníte se prosím vás! Kde jsou?"

"Ve sklepě...,"vydechl Říha a mávl neurčité rukou za sebe. "Jsou jich tam stovky ..."

Převážná část cesty probíhala složitou pití úzkých chodeb a jen krátký úsek, než vstoupili do další chodby, absolvovali v Kra jiné draků. Velký Kotouč naštěstí právě spal a jiskérky obrů byly vzdálené, takže neutrpěli žádnou ztrátu. Ostatně, ztráty byly spíše výjimkou. Na to již měli dost zkušeností.

Zástup ovládaný vůlí Velkého dorazil spořádaně k cíli Výpravy. Tam mu dalo hodně námahy udržet disciplinu, protože ovzduší bylo prosyc no vůní Nektaru a všech se začalo zmocňovat těžko kontrolovatelné nadšení. Když se jakž takž uklidnili a rozestavili hlídky, začali nosiči vybalovat nástroje.

JETTa na Výpravách fascinovala dovednost Dělníků i když vnitřně nejasně pochyboval o jejich výraznější individualitě. Uznával až do dneška jenom Velkého a Starší. Šlo o pocity výhradně instinktivní, rozumem nepostižitelně, nepřesné a v zásadě také nesprávné.

Právě ve chvíli, kdy došlo k nasazení nástroje neovládl vzrušení ani Manua a na zlomek vteřiny ochablo jeho soustředění. To stačilo JETTovi, aby si plně uvědomil naléhavou, nevysvětlitelnou výstrahu, blikající v jeho nervech ostře červeným světlem. Výstraha zmrazila celou jeho bytost, přibila k zemi, ale svou silou přervala spojení s Vůdcem a vzápětí plně aktivovala přirozený instinkt. Vystartoval.

Krajina draků nezaregistrovala katastrofu způsobenou výronem a zůstávala stejná. Jediným zvukem bylo šumění hrůzy, pulsující v jeho uších.

"Koho? Kde? Vymáčkni se!" Dotazy houstly.

"Potkani," zařval z ničeho nic Kucek, "Musím domů," blekotal rozrušeným hlasem, "stará je tam sama". Začal šátrat kolem sebe. "Kde mám čepici," tázal se bezradně, "Venco, kams mi jí dal?" Pak rezignovaně pokrčil rameny, mávnul rukou, otočil se a zmizel, aniž řekl sbohem.

Když hosté viděli jednání jindy vyrovnaného Kucká, začali být nervózní. Nikdo pořádně nevěděl co se děje, ale tíživá atmosféra na většinu působila stále naléhavěji. Osvěžovna se začala pomalu vyprazdňovat a na osiřelých stolech zůstávaly hromádky drobných a zrnuchlaných bankovek. Nakonec zůstalo sedět jen pár skalních a kolem Říhy se v kroužku shromáždila hrstka odvážnějších, nebo nejzvědavějších občanů Sadské. Doktor si poněkud zamlžena uvědomil pozorujíc jednání Lojzka že asi není správné, když zůstává. Toto po myšlení ho malimko udivilo, ale pak výčitku zahnal. Spis pro pořádek, než s nedůvěrou se pevným hlasem otázal:

"Měl pan Kucek pravdu?"

"Jo," odvětil úsečně hostinsky a zdalo se, že ožívá. Potom začal namáhavě vysvětlovat: "Ty mrchy nám snad shodili Marťani, takový ještě před rokem nebyly." Setřel si neexistující perličky potu na cele:"Už několikrát jsem našel dírky v sudech, jako by je chtěl někdo provrtat. Netušil jsem, že se ty bestie chtějí dostat k chlastu... Proč jsou na něj najednou tak nabuzený..?..Dneska se jim to konečně podařilo. To je nenapadlo, že je tam tlak!.. Že už to nezašpuntujou..? Tak se aspoň utopily."

"Jdu se podívat," oznámil rázně Vacek, "pojdte se mnou:"

Muži se na sebe podívali se stopou nerozhodnosti v pohledech.

"To jsem v sobotu zacementoval všechny díry ve zdi," rozvíjel hostinský trochu nepatřičně pokračování.

"Dobře, dobře," řekl Vacek chlácholivě, "mrknem se na to." Bárta vedoucího obchodního centra sledoval se špetkou obdivu. Cítil, že nemá příliš chuti Vacka následovat. Ani ostatní se netvářili příliš nadšeně, i když muselo být jasně, že nic tak hrozného je nemůže potkat. Říha přece seděl před nimi a ve sklepě byl. Jenomže. Atmosféra byla opravdu neobvyklá a zřejmě všichni měli s potkany nějaké zkušenosti, kterým) dosud stejně jako on sám nepřikládali mimořádný význam. Anebo se styděli o nich hovořit? Jenomže on dnes viděl toho velkého, zuboženého psa...

"Vždyť jsou to obyčejné myši," pronesl Vacek a vykročil. Počkejte, rozmysleme to, chtěl ho zastavit Bárta, ale připadalo mu to hloupé. Raději se přinutil následovat souseda. Ten se přede dveřmi do sklepa na okamžik zastavil, pak rozhodným pohybem stiskl kliku a naráz otevřel.

Bylo rozsvíceno.

Ovanula je chladná, nakyslá vůně, smíšená se slabým zápachem houbovité plísně. Vacek se podíval za sebe a začal sestupovat. Bárta se rovněž ohlédl a když uviděl napjaté tváře ostatních, trochu jej to uklidnilo.

Vůně houstla.

Za ohybem schodiště, na odpočívadle, narazil do Vacka, který zůstal stát s civěl před sebe...

Ten pohled nebyl nijak strašný, ale rozhodně nevzbuzoval příjemné pocity.

Na podlaze z pískovcových dlaždic zůstaly zpěněné louže piva, které se ječte nestačilo úplně vsáknout. U stěny stálo pár obrovských dubových sudů, jeden začepený. Před nimi rozhozené a povalené menší sudy z hliníku. Všude jinde pak byla vidět lesklá, černá tělíčka utopených zvířátek. Zdaleka jich nebyly stovky, ale bylo jich dost.

Když se nahnul Vackovi přes rameno, pochopil proč zůstal stát. Dva stupně před ním ležel oblečený potkan!

Nešlo o oblek v právem slova smyslu. Jen o jakýsi hábit z kterého vykukovaly pacičky a hlavička, porostlá hustými, nyní slepenými chloupky. Potkan byl také mrtvý. Svědčila o tom otevřená tlamička s nepřirozeně vyceněnými, ostrými zoubky a nafouklé bříško, které se zřetelně rýsovalo pod tenkou látkou.

Šlo asi o jejich vůdce, protože, když se znovu rozhlédl po sklopení, tak tam, kde mu nezakrývaly výhled sudy, spatřoval jen samé nahé myši. Vlastní pohled ne ně mu kupodivu nikdy nebyl odporný. Hnusily se mu vždy jen tím, co dokázaly jiným tvorům provést.

Jeho cvičený mozek zachytil z ničeho nic útržek myšlenky, která se v něm začínala rodit. Stísněnost, ještě před chvíli jej ovládající ponenáhlu mizela. Začal systematicky uvažovat.

Co psali v novinách o tom skladišti?

Ano! ZKUSME ALKOHOL! Ale jak je to možné? Proč ta lstivá a opatrná zvířátka, Hárá dokáží budovat vlastní obydlí, která nepozřou jed, proč vědomě riskují, když jde o omamné nápoje? Proč se neovládnou a konzumují je hned na místě nálezu?

Vždyť nemají nádoby!

Tenhle nápad se mu ale hned přeptal zdát a tak ho zapudil. Vždyť, když dokáží stavět souměrná obydlí a opatřit je dveřmi uvažoval tak by jistě dovedli zhotovit i hrníčky a kyblíčky. To musí být ještě někde jinde... Snad toxikomanie... A proč ne?

To je ono!

Jsou již tak daleko, že začínají žít jako lide! Už dávno jim nejde o udržení existence. Už si začínají zpříjemňovat život. Jak jsme je dosud podceňovali...

Ale proboha! Napadla ho další myšlenka. Jednou jim to třeba dojde a zabrzdí. Ala my ne! My už jsme příliš pohodlní a oni nás pak zničí. To by byl pěkný třesk!!

Musíme začít hned pomyslil si energicky. Hned zítra! Ještě to půjde. Jenom je třeba zvolit ten nejúčinnější způsob, prostředek již máme.

Byl najednou tak spokojený sáni se sebou, že ani neodpověděl hostinskému, který se objevil nahoře ve dveřích a žalostným hlasem se tázal, co tomu říkají...

Jak se uklidňoval tlukot srdce, vkrádal se do vědomí pocit provinění. Pojem zrada mu byl ovsem cizí, ale význam svého chování si v tomto smyslu tíživě uvědomoval. Dopustil se neposlušnosti. To chápal.

Po bezhlavěm úprku krajinou teď nevěděl kde je. Snažil se v prostoru nahmatat velitelské vědomí panovníka, ale bezvýsledně. Ani slaboučký náznak! Začínal být bezradný. Teritorium ve kterém se nacházel neznal. Byl dokonale sán a ustrašeně se obával, že se před ním náhle objeví svítící dračí oči.

Pokoušel se uvažovat, ale protože se to dosud nenaučil, vracela se mu stále jenom vidina dračích zřítelnic. Dokonce se mu několikrát zdálo, že je skutečně zahlédl podlouhle panenky s floreskující obrubou. Vždy sebou prudce smýkl stranou a potom napjatě zkoumal pravost své vidiny.

Cestou k domovu byl ve výborně náladě. Kráčel s hlavou vztyčenou, s obličejem obráceným k vesmíru. Vlahý noční vzduch koně jeli a na čisém sítku oblohy se chvěly vycíděné otvůrky. Ozvěna bezprostředního nebezpečí, která ho provázela do osvěžovny dozněla. Nechal se laskat svěžím ozónem a ani ho nenapadlo pátrat, zda se mu pod nohama nemihne strakatý hadřík.

Autonomní život, paralelně existující civilizace se však nezadržitelně rozvíjel a hluboko v zemi neslyšně duněl v přípravách na budoucí expanzi a smetení dosavadních vládců přírody. Co na tom, že ještě projde mnoha peripetiemi a slepá ramena vyschnou.....

Když asistent otevíral branku, byl už také trochu střízlivější. Začal si uvědomovat jak obtížně je prosazení účinného a okamžitého opatření na celém světě. Plně mu došlo, že vůbec nejde o jeho nápad. že ho četl na stránkách novin a nikdo se ho dosud nechopil. Proč? Asi proto, že všichni co sedí v teple svých příbytků a kanceláří si nebezpečí vůbec neuvědomují. A ti co nejsou lhostejní a mají odpovědnost? Ti musí pacifikovat nezařazené, nakrmit populaci, rozšířit park hromadné dopravy a bůh ví co ještě. Jak by je mohl zajímat tak okrajový problém, jako vysoce organizovaný, ale přece dosud tak primitivní živočišný druh.

Ale on se dnes dívá na skutečnost prostřednictvím svých vlastních, více než živých, zážitků. Bude muset dokázat sdělit je srozumitelným a dostatečně varujícím způsobem. Prosadit důslednější a názornější propagaci. Snad se to podaří. Má přece známé na akademii a další vlivně známě ještě z dob studií. Udržuje kontakty s několika žurnalisty. Ale budou opravdu věřit podivínskému vysokoškolskému asistentovi, který žije v ústraní venkova a ve vleku své líně ženy?

Cestou po chodníčku z velkých, hrubých betonových dlaždic, vedoucímu k domku mezi záhony s lesy kalerábů a ostrůvky mrkve gigant, pohlédl na matně osvětlené okno kuchyně. Klára byla tedy vzhůru. Svítila jen malou lampičkou s růžovým stínítkem, stojící na jídelním stolku pro dva. Zase, jako ostatně v posledním období stále pravidelněji, pocítil potřebu oddálit okamžik setkání s manželkou. Zastavil se u králičího chlívku a položil aktovku i nádobu s pivem na kamenný obrubník. Pak stisknul klapku vypínače umístěného venku na drsně omítnuté zdi.

Veřeje je zapraskaly. Spolu s obdélníkem světla zaujal jeho smysly typický, sladce hořký a teplý pach chléva. Vstoupil dovnitř, těsně k ohrádce ze smrkových, oloupaných kuláčů. Vašek, který si hověl na slámě se líně zvednul, jedním nemotorným poskokem se octl před Bártou a zvlhlým čumákem ho mazlivě šťouchl do břicha. Pokud si,Bárta vzpomínal, neměli nikdy králíka, který se jmenoval jinak.

"Tak vidíš Vašku," rozmlouval s ním přátelsky, zatímco pročechrával stříbrnou srst s hustou podsadou na hřbete. "Už to budeš mít za sebou." Králík zastříhal ušima, aby vyjádřil radost z opětovného setkání s hospodářem a upíral na něj své obrovské, rubínově oči, překypující dobromyslností. "No ty jsi pašák," promlouval asistent, zatímco dlouhé chlupy praskaly drobnými elektrickými výboji, "vždyť už máš aspoň dva metráky."

Hovořil ke zvířeti mimovolně a odháněl nedefinovatelnou výčitku, hlásící se do jeho života s postupem let naléhavěji. Prvního králíka před lety zbavil života s těžko potlačovanou pýchou, pramenící z pocitu, že on, učitel na vysoké škole, neoplývá jenom znalostmi, které jeho sousedé nemají, ale že se jim vyrovná i v praktickém životě. Postupně však, jak začal vnímat své skutečné splývání s přírodou, se do jeho úvah vtíral neodbytný rozpor mezi vlastními názory a skutečností. Už taky nezabíjel sám, ale zval si řezníka. Stále ovšem racionálně uznával nezbytnost existujícího uspořádání všehomíra.

Silou vůle se přinutil nemyslet na příští osud svého miláčka. "Tak dobrou noc a hezky se vyspi!" popřál Vaškovi a pátravě se rozhlédl po koutech a stěnách chléva, zda náhodou někde neobjeví otvor, kudy by dovnitř mohli vniknout ti lstiví tvorečkové. Nebylo to dost dobře možně, přetíže zdi byly vystavěny z pojiva obsahujícího skleněně střepy ale kdo ví jak jsou dneska opravdu daleko a jaké po užívají nástroje?

Když se ujistil o planosti svých obav, zavřel oplachovaná dvířka a trochu nejistě zamířil ke vchodu do domu. Odložil boty, plášť, klobouk a zamířil po točitých schodech do patra. Kuchyň byla růžová, tichá, jen ve vzduchu byl pevně zavěšen šedivý dým mnoha vykouřených cigaret.

Kupodivu poznenáhlu nabyl rozvahu. Začal se jistěji a cílevědoměji pohybovat v prostoru. Určitě najde nějaký vchod. Vstoupí do něj i kdyby se měl stát otrokem cizího kmene!

Snad se mohl se svými schopnostmi uplatnit jako vůdce, ale osud nu nastražil poslední léčku. Když konečně objevil vchod do podzemí, právě se nacházel vedle vysokého válce, který nepochybně patřil obrům. Nevstal by si ho, kdyby jeho citlivé nozdry nezachytily známou a nepopsatelně příjemnou vůni. Zcela jisté vycházela z vrcholu válce. Euforie, která se ho zmocnila pramenila z pocitu blízkého dosahu bezpečí a zároveň možnosti snadného uspokojení smyslů. Uspokojení, o které ho ošidila neúspěšná Výprava a bezhlavý útěk.

Válec stál stál blízko zdi hradu patřícího obrům. I z hradu se linula příjemná vůně. Božský Nektar však láká víc...

Dostat se nahoru bude snadné.

"Ahoj."

Odpovědi se nedočkal. Nicméně Klára se zvedla se židle a s indiferentními rysy ve tváři přistoupila ke sporáku.

"Budeš jíst?"

"Dal bych si něco."

"Zažehla plamen pod pánví: "V osvěžovně nevařej?"

Bárta cítil, že jde opět o jeden ze dnů, kdy jakýkoli pokus o komunikaci na úrovni je marný. Neodpověděl.

"Ptala jsem se té na něco."

"Co ode mne chceš slyšet?" Přitom trýznivě pociťoval nelogičnost své otázky. Dávno si však zvykl, že logika není od něj v po dobných případech očekávána.

"Jenom to, abys mně pořádné odpověděl."

"To víš, že vaří," řekl po delším přemáhání, "víš to sama." Potom dodal v pokusu o zrněnu ovzduší: "Od tebe mi to ale chutná nejlépe."

Neřekla na to nic a sveřepě míchala pokrm na pánvi.

"Musím ti říci, co se stalo dneska u Říhy," začal opatrně. "Mně to nezajímá,"ozvalo se okamžitě.

Nepokračoval a jen vnímal, jak pod ohryzkem se v něm nadouvá obrovská koule nechuti k čemukoli.

Postavila před něj jídlo a v jejím počínání se odrážela okázalá povinnost spojená s pohrdáním. "Dobrou chuť," řekla se strohou ironií.

Pohledl na talíř. Doplňkem luštěniny byl smažený, neobalovaný celer. Pustil se klidně do jídla, když neutrálně odpověděl: "Děkuji." Dál nepokračoval.

"Maso není," oznámila znenadání i když jí muselo být jasně, že on ví jak je mrazák až po okraj naplněný. Nereagoval.

"Řekni mi co mám vařit," dorážela dál, "když se o nic nestaráš. Jdeš si co školy a já jsem tu na všechno sama."

"Na co?" zmohl se na zbytečný odpor.

"Ještě se ptej, ty si tam klidni vykládáš svoje nesmysly a já abych se o všechno starala." Vypadala, že se rozpláče.

Věděl, že tohle musí přestát a snažil se v sobě potlačit změnu pocitů, kdy kouli rezignace vytlačovala rodící se příbojová vlna odporu. Všechny problémy světa za zdmi domku mu byly v tu chvíli na hony vzdáleny.

"Můžeš mi říci, kdy jsi naposledy prohlížel pletivo u čuníků?" následovalo neodbytně.

S pletivem měla samozřejmě pravdu, ale mohla mu to říci včas a jinak. Tížila ho neurčitá vlna, nicméně zároveň se sobě omlouval. že na opravu beztak neměl dostatek času.

"Co to má společného s dnešní večeří?" reagoval na poslední otázku a opět si okamžitě uvědomil, že nepatřičně.

"Ty nevíš profesore?" vrátila se jízlivě k původnímu tématu, "to pěkně vychováváš naší inteligenci." Neustávala zvyšovat hlas:

"To je tedy skvěle připravuješ do života." Potom dodala lavírujícod myšlenky k myšlence: "Když ti je krysy sežerou, co budeš jíst? Co budeme jíst všichni?"

"Sežraly je?" zeptal se už zase unaveně. "To by se ti tak hodilo!" "Tak proč o tom mluvíš?"

Klára se na něj podívala, jako by chtěla vyzkoumat proč je tak nechápavý. Potom zavrtěla hlavou, beze slova vstale a odešla do ložnice, nestarajíc se o to, zda zavře dveře potichu.

Vzdychl a s nechutí dojídal večeři. Mrzelo ho, že se nechal vyprovokovat, přestože měl s. podobnými situacemi své zkušenosti. Čas od času se stavy jeho ženy opakovaly, bohužel však stále progresivně ji. Když se to před dávnou dobou stalo poprvé, překvapilo ho to. Snažil se zjistit proč. Kde udolal chybu. Postupu" však zjišťoval, že je to normální součást Klářiny povahy. I jeho kolegové potvrzovali, že nejde o nic zvláštního. Přesto se mu sporadicky stávalo, že se neovládl a příboj nevole zaplavil záklopku rezignace. Nakonec toho vždycky stejně litoval.

Dveře ložnice se vzápětí otevřely a ozvalo se bez zjevně souvislosti: "A že bys někdy šel spát normálně?"

Tón byl náhle nejistý, rozpačitý. Bárta se v duchu trpce pousmál. Rozumí tomu náznaku, i tohle dobře znal! Hysterická chvilka předla a po Kláru byla vlastně zvrácenou předehrou k nervoznímu, nevyrovnanému splynutí. To proto, že on sám nedokázal tak jednoduše přeřadit, ale přitom chtěl svojí manželku uspokojit, neboť přes všechny ne pohled nepochybně racionální výhrady cítil, že není úplně v neprávu.

Položil příbor a chvíli se mlčky díval před sebe. Ze všeho nejvíc začal pociťovat žízeň.

"Na něco jsem se tě ptala," uslyšel znovu stopu podráždění v intonaci.

"Ano, hned jsem u tebe. Jen si skočím pro pivo. Zapomněl jsem si ho u Vaška."

"Tak si pospěš," řekla již úplně normálním hlasem.

Bárta sestoupil po schodech, obešel domek a vzal za ucho nádoby, která stála jak ji zanechal. Když se vrátil, stála jeho žena u válendy. Byla již svlečená a skládala všechny tři rukávy svých kalhot . Ještě než sáhnul do linky pro sklo, popatřil roztržitě na její tělo. Také stárla. Břicho povislé, obě řady seschlých bradavek se ztrácely v řídkých chlupech. Kůže na krku i hýždích se vrásčila. Povzdechl a nahnul nádobu s nápojem nad sklenici.

Pivo vyšplíchlo po stole a do pulitru cosi přepadlo s hlasitým žbluňknutím. Ani se příliš nepodivil, natož aby se vyděsil.

Ve sklenici, obalené, ostrůvky řídké pěny se bez života pohupovala podivně zkroucená, mladá černá myš. Jedna z těch neoblečených. Při pomělo mu to preparáty naložené v konzervačním roztoku, jak je viděl na katedře kriminalistiky.

Bez stopy štítivosti uchopil přední pacičku potkana a vyňal mokré tělíčko z pulitru, aby si jej lépe prohlédl. Byl to sameček souměrné stavby těla, které se lesklo vlhkem. Tělíčko hladké, s ostrůvky srsti na hlavičce a genitáliích. Měl vlastně poprvé možnost, prohlédnout si potkana z takové blízkosti. Nedobrovolná koupel všechny detaily až neskutečně zvýraznila. Široce otevřená mandlová očka s takřka nepříjemně zářícím bělmem.. Dvě řady rovných zoubků v pootevřené tlamičce, dokonce i titěrné nehtíčky ne všech čtyřech pacičkách... Ze zkoumání jej vyrušila Klára, která se neslyšně přiblížila a ze zadu na něho přitiskla. Nestačil již neopatrné zvířátko zakrýt.

"Co to ...... okamžitě jí ...."

První překvapení vystřídala nefalšovaná hrůza. Odskočila od něj a z jejího hrdla vycházel nepřerušovaný, vysoký pískot.

Bárta se unaveně otočil. Nepamatoval se, kdy naposledy ženu viděl v atavistickém postoji na všech čtyřech. Ocas měla nepřirozeně ztopořený a chlupy u jeho kořene zježené. Na křečovitě strnulém krku se chvěla pištící hlava s dvěma koraly vypoulených očí a z rozevřených úst, které nedávaly naději, že ztichnou ho upoutávaly dva mohutné, zkažené hlodáky.....