Lounsko II. 2020

Svatý Martin v Lysici a Blansku XI. 2019

Slovensko (Vysoké Tatry)  VIII. 2019

Dvě noci v Hotelu Morris Golf  VII. 2019

Předvelikoční Kraslice II. 2019

Písek I. 2019

Zleva doprava po vrstvách: Velké náměstí - věž radnice v pozadí, Stará sladovna, Písecké gymnázium, kostel Narození Panny Marie, hotel Otava, Kamenný most, interiér kavárny Čas nemám ale.., hrad - muzeum - Sladovna přes Otavu od západu, památný strom na konci Kamenného mostu, průčelí Prácheňského muzea v radničním atriu (nádvoří hradu).

Výzkumnou výpravu jsem uskutečnil v poslední dekádě září, ubytovav se v Hotelu Komorní Hůrka, který nese jméno bývalého vulkánu a u jehož úpatí prakticky stojí. Obojí se nachází na katastru obce Komorní Dvůr, jedné to části Františkových Lázní. Vrchol sopky s informační tabulí je na druhém obrázku zleva a protože po tolika letech na něm není nic zas tak zajímavého, tak do něj zasahuje špice kostela svatého Jakuba v Horních Lomanech, které jsou také částí zmíněných lázní.

Když už jsem pobýval v Chebském okrese, tak jsem se podíval i do třináctitisícového Aše, který je rodu mužského i ženského a zároveň docela úpravný, což dokládá kašna na náměstí Goetha, nad kterou vystupuje jeho socha. Méně úpravna, zato výrazně rozlehlejší je tržnice (obchodní centrum) Lipový Dvůr  jejíž fotku nezařazuji, ale byl jsem jí docela uchvácen. Okresní město zastupují dva snímky, jednak kašna na trojúhelníkovém centrálním náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, druhak Křížová chodba v klášteře Františkánů. Cheb je hezké město s bohatou historií, ale představili jsme ho již dříve na jiném místě, ostatně jako Františkovy Lázně. Vedle chebských záběrů je fotografie barokního valdsaského kláštera ve Waldsassenu   (7.5 tis. obyvatel) a další pak přestavuje radnici v "porcelánovém" Mitterteichu. Obě městečka patří do  okresu již rovněž dříve představeného - Tirschenreuthu.

Konečně zamřížovaný otvor na největší fotografii vlevo, jehož portál je opatřen nadpisem „Den Naturfreunden gewidmet v. G. K. Sternberg, MDCCCXXXVII“ (přátelům přírody věnováno hrabětem G. K. Sternbergem, 1837) je vchodem do štoly, která zde byla ražena, aby se prokázalo, že kopec je sopečného původu. Komorní Hůrku na přelomu 18. a 19. století totiž navštívili a studovali přední světoví odborníci. O její průzkum se zasloužil také německý básník Johann Wolfgang Goethe. Několikrát navštívil Komorní Hůrku, účastnil se sporu o jejím původu a navrhl prokopat kopec a získat tak odpověď na otázku vzniku hornin sopečnou činností. Došlo k tomu až po jeho smrti. Měl jsem unikátní příležitost vydat se po stopách jeho představ. Dostal jsem klíč od zámku a baterku tříbuřtovku, která však po odemčení vchodu selhala. Musel jsem proto použít mobil. Bohatě stačil, protože asi po devíti metrech jsem, k velkému zklamání,  narazil na konec - zbytek chodby, bůhví proč, je zasypán. Pořídil jsem i tak pár cenných obrázků, které mám v archivu.

Takto jednoduše se dá nazvat pokus poznat to, co v nedávné minulosti nebylo možné, tedy projít se po kopcích zelení Brd a Pobrdska do nedávna zabranou armádou. Za pár dní, které jsme měli k dispozici, se toho moc stihnout nedalo. Protože v srpnu jsme se ještě před tím podívali na Kuks, tak

obrazovou nabídku otevírají dva obrázky odtamtud. První zabírá Hospital z "lázeňské" části, druhá jí jde naproti opačným směrem průhledem přes zábradlí objektu. Prorajzovali jsme co se dalo, budovu léčebny s lékárnou, vinotékou, hrobkou Šporků, dále lapidárium se sochami M. Brauna i bylinkovou zahradu.   Pokud jde o Brdsko, bivakovali jsme v ve slušném hotýlku Pod Kokšínem, u kterého je golfové hřiště. Obec se jmenuje Hořehledy a je jednou z částí města Spálené Poříčí.   Fotografie hotelu zahajuje dokumentaci z tohoto místa, ale další obrázky jsou řazeny nahodile, není v tom žádný systém, ani časový ani geografický. Proto za snímkem hotelu následuje  Masarykovo náměstí v Blovicích, kde jsme jednou poobědvali, jednou byli na kafi, dokonce i na koupání ve vyhlášeném biotopu. Blovicemi jsme několikrát projížděli, například při cestě do tří a půl tisícového Nepomuku. Na první fotografii o řadu níž je tamní náměstí Augustina Němejce. Prohlédli jsme si zde dva kostely a dvě muzea. Všude je patrný silný odkaz tamního rodáka, svatého Jana. Na další fotografii je kostel svatého Vojtěcha ve Štáhlavech, kterými jsme projížděli po prohlídce zámku Kozel. Doprava pokračujeme k budově výrobce sektu Bohemia. Ta stojí na okraji Starého Plzence, pěkného města s bohatou historií, ve kterém žije 5000 obyvatel. Nabídku horního souboru uzavírá snímek kostela svatého Jana Nepomuckého v Nových Mitrovicích, malé vsi, jihovýchodně od Hořehled, potažmo od Spáleného Poříčí.   Druhá kolekce (vlevo) začíná na Náměstí Svobody, centra tohoto města s kostelem sv. Mikuláše. Má přes 2500 obyvatel, narodil se zde farář Ferda i karikaturista Neprakta, který má rozsáhlou trvalou výstavu v muzeu budovy bývalého Špejcharu. Krátce řečeno, je toho tady k vidění hodně. Ještě více však nabízí okresní město Příbram. Není divu, je to historické město proslulé hornictvím, jehož počet obyvatel přesahuje 30000. Z bohaté nabídky možností jsme si vybrali a užili Svatou Horu s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a Hornické muzeum v Březových Horách, kde jsme se dvakrát svezli mašinkou, jednou na Ševčinského dole a podruhé na Dolu Anna.

Lázně Kundratice jsou jednou z částí městečka Osečná, ležícího asi 10 kilometrů km jihozápadně od Ještědu a současně pod Ralskem, které se vypíná stejným směrem od něj.  Žije zde přibližně 1100 obyvatel. Městem protéká řeka Ploučnice, která pramení severně od obce u Jenišovského rybníka, resp. Janova Dolu. Lázně (první fotografie) představovaly příjemné zpestření začínajícího léta a zároveň třítýdenní lenošení, jehož součástí byly výjezdy do blízkého i vzdálenějšího okolí a bloumání po nich. Většina z nich bude krátce zmíněna tak, jak postupuje grafika zleva doprava a shora dolů.

Kryštofovo údolí bylo nejčastějším cílem vyjížděk. Leží severně a dostanete se do něj přes Křižany. Je velmi dlouhé a najdete v něm mnoho zajímavých objektů od restaurací, přes muzea, kavárny, pěknou cukrárnu, nádherný orloj, až po jeho největší chloubu, dřevěný kostel svatého Kryštofa zasvěcený patronu poutníků, postavený v roce 1686. Zámek s lešením stojí ve čtyřtisícové Stráži pod Ralskem, kam se dostanete přes malebný Hamr na jezeře. 

Druhou řadu obrázků zahajuje kostel svatého Víta z druhé poloviny XVI. století, kterým se na moment ještě vracíme do Osečné, na stejnojmenné náměstí. Jablonné v Podještědí reprezentuje (severozápadně od Osečné) morový sloup z roku 1687 na náměstí Míru s radnicí v pozadí, i když asi známější je tamní Dominikánský klášter. V každém případě se město aktuálně nacházelo ve stádiu rozkopanosti. Mimoň, bezmála se 7000 obyvateli, se nalézá kousek od Stráže pod Ralskem a ještě jí dvakrát zmíníme. Prostřední fotografie zabírá z mostu přes Ploučnici farní kostel sv. Petra a Pavla, dominantu města, tyčící se nad náměstím Čsl. armády s kruhovým objezdem. Následuje Chrastava  s více jak 6000 obyvateli, do které musíte přes Andělskou horu za Kryštofovým Údolím. Té dominuje vznosný kostel svatého Vavřince, já však nabízím budovu radnice s válcovou věží, před níž vidíme morový sloup se sochou Panny Marie a sousoším světců. Obrázek dokumentuje stavební rozpracovanost, obdobnou té z Jablonného. Kromě dosud řečeného ještě zmiňme pizzerii na tomto náměstí (1. máje) s dobrou a extrémně lacinou pizzou. Poslední obrázek v řadě ukazuje železniční viadukt, který zdobí panorama Kryštofova Údolí, pokud je zabíráno od svého počátku na jihu. Místo se nalézá zhruba mezi Andělskou Horou a Machnínem.  

Poslední řadu zahajuje část interiéru  prodejny patřící k pražírně kávy v Křižanech. Vedle je masiv hradu Grabštejn ve stejnojmenné obci. Součástí areálu je bylinková zahrada, kde jsme se seznámili s podobou Svatoliny cypřišové. Hrádek nad Nisou leží Žitavské pánvi a fotografie s kreativní kašnou zabírá část Horního náměstí. Vzhledem ke své poloze mají tamní obyvatele, jichž je s nemluvňaty více než 7500, příležitost nakupovat nejen doma, ale též v německé Žitavě, případně polské Bogatyni. Vložený obrázek s kravičkami se věnuje také místní floře, neboť s tímto plemenem jsem se shledával na mnoha místech a pravděpodobně i s jejich produkty. Pokrmy servírované v lázeňské jídelně nelze úplně hanět, ale chválit také ne. Porce poměrně střídmé, někdy až chudičké. To ale neplatí o "švédském stole" při snídani. Měl podobu dvou mis štědře naplněných kysanou smetanou a marmeládou. Protože zakysanky bylo hodně a distribuované ve velkém, lze se důvodně domnívat, že byla místní produkce.

Druhou, menší část, obrazového souboru z Liberecka a Českolipska zahajuje fotografie z areálu v Mimoni, v němž se ukrývá Boží hrob.

Kaple Božího hrobu se nalézá v obestavěném prostoru, vedle něhož bylo zřízeno informační středisko, zhruba na severu města, kam dopravu přivádí že severu Žitavská ulice, v níž nalevo vítá přijíždějící malebné městečko tvořené pískovcovými sklípky. Sebevědomou stavbu Božího hrobu započal v roce 1665 významný stavitel Giulio Broggio, aby ji dokončil v roce 1667. Vnořená miniatura je z "předměstí" Mimoně - Pertoltic a zachycuje pseudogotickou kapli svatého Prokopa,  postaveno v roce 1908 a do blyštivé nádhery zase přivedenou v roce 1990. Vnoření zasahuje i do fotografie pramenu svaté Zdislavy v údolí pod Lemberkem. Líbezný zámek Lemberk stojí na místě bývalého strážního hradu, součásti Žitavské stezky, vybudovaného v polovině 13. století. Nejblíže Lemberku je obec Lvová, resp. Jablonné v Podještědí. 

Bylo sice mrazivo a nevlídno, ale doma vyhasnul krb, tak jsem se vydal na jih. Protože ale jen jih Čech, tak jsem si moc nepomohl.Mráz štípal už ve Voticích u Božíh hrobu, ale naštěstí měl asijský supermarket na náměstí v neděli otevříno, tak jsem se na místní zasněžený hřbitov mohl vydat s trekingovými holemi, které v několikapatrovém marketu se starobylým výtahem měli za babku. Na další cestě jsem si spíše omylem než cíleně zajel do Neústupova, ale nelitoval jsem. Tento městys leží v okrese Benešov ve Středočeském kraji. Skládá se ze 17 místních částí, z nichž některé jsou jen samotami. Uvítal mě rozlehlou návsí a otevřeným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s hezkou chrámovou lodí a skvostným kůrem. Stojí hned vedle zámku. A pak už byl na řadě Tábor, historické okresní město s cca 35 tisíci obyvateli, které je po Českých Budějovicích největším městem v kraji. Spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí pak vytváří městskou aglomeraci s více než 45 tisíci obyvateli. Fotka ze Žižkova náměstí zachycuje sochu hejtmana s kostelem Proměnění Páně na pozadí. Nejprve jsem si zašel do indické restaurace na biriyani a desert jsem si pak dal v Muzeu čokolády, které se za svůj název nemusí stydět. Rybník Jordán byl zamrzlý, tak jsem jen vyfotil průhled do Budějovické ulice skrz skulpturu na náměstí Františka Křižíka (miniatura vklíněná převážně do dalšího obrázku) a zamířil do Všechova, což je jedna z místních částí města, kde jsem se ubytoval v Penzionu - Restauraci Daniel (úplně poslední fotka souboru). V neděli hospoda nepremávala, tak jsem stihnul ještě návštěvu Jistebnice, kde jsem sice vyfotil, ale nenavštívil, kostel svatého Michala, zatímco jsem zavítal Hospůdky Na Hradě, stojící na Náměstí toho jména, aniž připojují fotku.

Pondělní ráno bylo zahájeno v Sezimově Ústí, které příliš nezaujalo, nejspíše proto, že památník věnovaný E. Benešovi, měl být otevřen až od března. Tak je toto město reprezentováno obrázkem disco hospody APOLLO. Následoval Chýnov, z něhož dávám k dobru kostel Nejsvětější Trojice a oceňuji, že nezapomíná v názvech místních částí na rodáky. Méně jsem však byl spokojen s navigací k Chýnovské jeskyni, takže její hledání jsem vzdal a vzal jsem za vděk kávou a větrníkem v cukrárně u pošty. Velmi mě uchvátil Pacov s impozantní siluetou věží kostelů sv. Václava a svatého Michaela archanděla. Zdržel jsem se zde poněkud déle, ilustruji obrázkem zámku s kostelem, zasvěceným patronovi země. Obcí Kámen s hradem Kámen a kostelem Panny Marie Bolestné jsem víceméně projel, abych na delší dobu zaparkoval v Pelhřimově. Širokoúhlá fotka přináší část centra historického jádra na Masarykově náměstí s kostelem sv. Bartoloměje a radnicí a zámkem. Zmíněný kostel je pak skutečnou dominantou Pelhřimova. Pozoruhodná trojlodní bazilika, která nabízí návštěvníkům města rekordů krásný pohled na město z ptačí perspektivy; tedy za předpokladu, že vylezete na její věž, což jsem v mém případě zamítl. Sakrální stavba je sice na náměstí, avšak stojí spíše mimo ně v jakési výduti na západní části, spolu se zámkem, Síní Lipských, Divadlem Lubomíra Lipského, Muzeem Vysočiny a Solní branou. Nenavštívil jsem ani Muzeum rekordů a kuriozit umístěné v další z bran, tentokrát Horní, kvůli šetření kloubů. Namísto toho jsem si pochutnal na dršťkovce v jídelně na Palackého ulici, kterou právě zmíněná horní brána otevírá.

Idaho je jedním ze států USA. Nachází se na severozápadě země a jeho severní část sousedí s Kanadou. Jde o čtrnáctý největší stát USA, ale v počtu obyvatel (cca 1,7 milionu) zaujímá 39. místo, hustotou zalidnění pak až 44. místo. Hlavním a současně největším městem je Boise s 220 tisíci obyvateli. 
Oregon leží ještě více západně a má s Idahem společnou hranici, břehy na západě pak omývají vody Pacifiku. Rozlohou 254 806 km2 je Oregon devátým největším státem USA, v počtu obyvatel (4,1 milionů) je 27. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 16 obyvatel na km2 je na 39. místě. Hlavním městem je Salem se 170 tisíci obyvateli. Největšími městem je ale Portland s 630 tisíci obyvateli.

Obrázky jsou prakticky z téhož geografického místa, byť ze dvou států. Od kaňonu a vodopádu Jump Crek v Idaho a rekreační oblasti u jezera Owyhee v Oregonu. (Foto Rocco M.)

Navštíveno šest, resp. sedm míst a z každého je aspoň jeden obrázek, začíná se panoramatem Litoměřic, kde byla první zastávka. Teplicemi jsem projel bez navigace až nezvykle úspěšně, trefil jsem se na první pokus k "prvorepublikovém" hotýlku Green House v Soudní ulici. Jeho fotografie chybí, ale protože se jednalo o základnu, tak z tohoto statutárního města jsou k dispozici dva záběry. Jednak z lázeňského parku s kopulí fontány, protože jde o věhlasné lázně, druhak na budovu místního nádraží, které má nejlepší časy za sebou, ale ve své době bylo největší v Rakousku-Uhersku. Vedle něho je náměstí Republiky v Duchcově s  kostelem Zvěstování Panny Marie na protilehlé straně, za nímž směrem doprava je vidět místní zámek. Druhou řadu snímků uzavírá pohled na monstrózní elektrárnu Ledvice.  

To již jsme na Mírovém náměstí v Bílině s hezkou věží radnice. Na obzoru za náměstím je vidět vrchol kopce Chlum, vysoký 295 metrů nad mořem. Kdo by však chtěl vidět úžasnou dominantu města, skalisko sopečného původu, Bořeň (539 m. n. m.), stojící poblíž zřídla Bílinské kyselky, ten by se musel otočit ke Chlumu zády a vyhledat průhled ulicí Komenského směrem k jihu. V centru prostřední fotografie z Mostu (67000 obyv.), na křižovatce ulic Moskevské a Budovatelů, se tyčí 96 metrů vysoká budova SHD Komes. Je nejvyšší budovou v Ústeckém kraji a pátou nejvyšší "civilní" v ČR. Poslední zastávkou tohoto okruhu byly Louny, okresní město se zajímavým historickým centrem. Věže kostela sv. Mikuláše jsou spíše tušit za zadním traktem Mírového náměstí. 

Krátká srpnová třídenní návštěva Ústecka začala Úštěkem, což je je město vzdálené 17 km severovýchodně od Litoměřic. Leží na výrazném pískovcovém návrší v nadmořské výšce cca 240 m na rozhraní CHKO České středohoří a Kokořínsko. V okolí města je krásná krajina s několika rezervacemi a severně od města je veliký rybník Chmelař. Nejhodnotnější částí města je jeho střed s mnoha zachovalými pozdně gotickými měšťanskými domy, prohlášený památkovou rezervací, hojně využívaný filmaři. Ačkoli jsme navštívili různá místa, muzea, synagogu, tak do souboru fotek jsme zařadili tzv. ptačí domky, vytvořené v 19. století italskými dělníky, kteří zde stavěli železnici. Pod nimi je obrázek Kalvárie, což je poutní místo s monumentálním schodištěm v obci Ostré, která je částí Úštěku.
Žlutá stavba snímaná v noci je legendární hotel Větruše, jediný reprezentant Ústí nad Labem v kolekci. Ačkoli podle našeho názoru cena ubytování tak úplně nekoresponduje s "výkonem," tak přeci jen architektonické řešení je pozoruhodné. Spokojeni jsme byli naopak s večeřemi v mexické restauraci Pepe Lopez a české Na Rychtě.

V Děčíně nás upoutala Dlouhá jízda - přístupová cesta do děčínského zámku dlouhá 292 m a široká 10 m. Její obrázek je v pořadí třetí ve spodní řadě, přilepený na částečném panoramatu Děčína, pořízeného v Růžové zahradě, nacházející se napravo před vchodem do zámku.
Pravé části souboru dominuje záběr z pevnosti Königstein v Saském Švýcarsku. Do vertikálně řešeného "pravého rámu" se vkliňuje pohled na Labe z pevnostní střílny. Jinak skalní plošina ve výšce 247 m, na kterou vás dopraví výtahy, vám odhalí úžasné pohledy a umožní průzkum více jak padesáti rozmanitých staveb a stavbiček. Můžete ale jen tak posedět v parcích nebo restauračních zařízeních.

Týden začátkem července se základnou ve Velkých Karlovicích (dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, založený v roce 1754 na druhé fotografii) se neodehrával jenom na kole v údolí Vsetínské Bečvy a na šotolině k Soláni nebo Ladovu prameni, ale také na místech ve Zlínském kraji vzdálenějších, ba i ve slovenském příhraničí za Makovským průsmykem. V údolí říčky jsou obce s poetickými jmény jako Karolinka (jezy na Bečvě na první fotce druhé řady), Hrozenkov (vodní nádrž - poslední obrázek nahoře), Huslenky, Hovízky... Ze Slovenska nabízíme horský cintorín v Hornej Marikovej a z okresního města Púchova římskokatolický kostel Všech svatých. Vpravo od něj je dřevěný kostel svaté Anny v rožnovském Dřevěném městečku, obklopený Valašským Slavínem - čestným pohřebištěm  připomínajícím a uctěním životy a díla významných osobností východní Moravy z mnoha oblastí společenského života. Najdeme zde například hrob Emila Zátopka nebo Ludvíka Daňka. Rožnov je vůbec hezké město, ale za jeden den jsme nemohli moc stihnout. Vedle Městečka je Mlýnská dolina - nejmladším areál Valašského muzea v přírodě, neboť k jejímu otevření došlo v roce 1982. K vidění jsou různá zařízení na vodní pohon a praktické ukázky řady řemesel. Na vložené fotografii je hamr - kovárna.

V Lešné, části krajského města Štípa, jsme navštívili hezky řešenou zoologickou zahradu, v jejímž středu se vypíná nádherný zámek stejného jména. Fotografie vedle pak je pro změnu z Lidečka. Za dřevěnou branou na církevní pozemek stojí nejstarší stavba v obci, barokní kostel sv. Kateřiny Sinajské. V době naší návštěvy se v něm odehrával pohřební obřad, tak nás "vítal" umíráček. 

SEN - Klub seniorů Kooperativy a. s. Zleva doprava: Přítluky (rozhledna), Rakvice (Vinařský dům Dominant a jeho sklepení - archiv), Valtice (zámek), Kobylí (muzeum).

Nadpis Svitavsko je poněkud nepřesný, má pouze vyjádřit skutečnost, že jsme si tradičně jarně vyjeli do Svitav, abychom brouzdali po nich a kolem nich. Samotné Svitavy jsou okresním městem ležícím na Českomoravském pomezí v Pardubickém kraji. Žije v něm přibližně 17 tisíc obyvatel. Protéká jím řeka Svitava, která pramení v lese nedaleko města a v některých místech silně připomíná potok. Je zajímavé, že prakticky celé území města leží na severozápadní Moravě, nicméně podle administrativně územních pravidel patří do Čech, přestože jen malá, spíše nevýznamná, část na katastru zde leží. Ve znaku města je žlutá hlava krávy mezi dvěma bílými věžemi s červenými střechami na modrém pozadí. K tomu se váže pověst z husitských dob, kdy Žižkovi bojovníci obléhali Svitavy a obyvatelům města zbyla už poslední kráva. Domorodce napadlo hodit hlavu zvířete přes hradby. Husité si dovodili, že obléhaní musí mít ještě velké zásoby jídla, když tak mrhají masem. Proto odtáhli a město přežilo.

Kdo chce vidět impozantní soustavu arkád, tak velmi názorný příklad může vidět například v Litomyšli, najmě pak ve Svitavách. Samozřejmě se takové řadě říká podloubí a je signifikantní pro nezvykle dlouhé svitavské náměstí Míru. Ve středověku budovaná podloubí byla zvláště využívaná chodci, aby na ně nepršelo, což jsme mohli využít i v době moderní, neboť závěr dubna byl letos mimořádně štědrý na nepříznivé počasí. Závěrečný den pobytu se však trochu vyčasilo, takže první fotografie velmi dobře zachycuje nejen centrální náměstí, ale i pásy arkád po obou stranách  - a to fotograf zdaleka nestál na jeho konci.

V pravém rohu nahoře, vedle průhledu části podloubí, je snímek multifunkčního, vzdělávacího, komunitního a kulturního centra Fabrika Svitavy, vzniklého přestavbou starého továrního objektu v centru města. Sídlí zde řada institucí a je v něm velký sál se scénou, hledištěm, přestavitelný na kongresové centrum, nebo taneční parket. K domu vede široké schodiště z něhož se dá při troše nepozornosti snadno zahučet na chodník, jak jsem si vyzkoušel. Spodní řadu záběrů zahajuje kostel Navštívení Panny Marie z poloviny 13. století. Původně románský byl v průběhu let goticky upravován a zcela přestavěn po velkém požáru města v roce 1781. Nedaleko od něj stojí mariánský sloup v jehož přízemní jeskyni se nachází socha svaté Rozálie a nad ní můžeme tušit věnec soch svatých patronů města – Šebestiána, Rochuse, Floriána a Jana Nepomuckého.
Protože jsme do Svitav museli odněkud přijet, tak jsou připojeny i obrázky ze dvou měst v nichž jsme se cestou zastavili: Chrudimi a Litomyšle. Z Chrudimi to je Resselovo náměstí. Červený dům s věží je stará radnice, pískovcový sloup Proměnění Páně z roku 1732 je napravo od ní a je zároveň morový a mariánský. Litomyšl pak reprezentuje známý renesanční zámek s bohatou sgrafitovou výzdobou.

Dojdeme opravdu k úctyhodnému číslu, když spočítáme kolik měst a hradů založil Přemysl Otakar II. Bezmála devítitisícová Polička vzdálená 17 km od Svitav k nim patří. Zaparkovali jsme na place před ZUŠ Bohuslava Martinů v Družstevní ulici, což je pár kroků od historického jádra, které je městskou památkovou zónou. Do ní jsme se vydali chodníkem od městského gymnázia Komenského ulicí přes Synský rybník kolem sochy nejslavnějšího rodáka, prošli historickými hradbami Na Valech a ocitli se na Palackého náměstí. Soubor fotek však zahajujeme kostelem sv. Jakuba. Na jeho 36 m vysokou věž vede 192 schodů a je v ní umístěn i nejstarší poličský zvon, Medián z roku 1511. V bytě věžného a zároveň ševce se 8. prosince 1890 narodil hudební skladatel Bohuslav Martinů. Pro ilustraci města jsme si ještě vybrali historické domky s novými štíty v ulici Na Bídě v sousedství severovýchodní části městských hradeb a atrium vyhlášené  Herešovy krčmy kde se, kdykoli Poličku navštívíme, nezapomeneme zastavit. Poslední fotografie v horní řadě je však již z jiného místa na Svitavsku, v němž jsme pobyli o něco déle než v Poličce.

Tím městem je Moravská Třebová ležící v Pardubickém kraji  na západní Moravě, mající pár stovek obyvatel nad 10000. Zde je reprezentováno jednak fotografií rozlehlého náměstí T. G. Masaryka na němž vidíme renesanční radnici, dnes sídlo městského úřadu. Kuriozitou je jeho věž z roku 1521, která nemá základy. Uprostřed je obrázek kostela Povýšení sv. Kříže (některé prameny uvádí Nalezení sv. Kříže) stojícího na  výškovém bodě Křížový vrch (427 m.n.m.), na němž je též městský hřbitov, sousoší Kalvárie, lapidárium. K tomu všemu vedou Schody mrtvých. Společně se hřbitovním kostelem a márnicí byly vyhlášeny nemovitou kulturní památkou. Vstup představuje renesanční portál s nápisem Selig sind die Todten, die im Herr sterben, v překladu Blaženi jsou mrtví, kteří zemřeli v Pánu. Poslední fotografie dole zachycuje Zámek v Moravské Třebové patřící k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě. Nachází se na místě původního hradu, založeného již ve 13. století Borešem z Rýzmburka. Fotografie mučeného pověšeného na háku, nahoře úplně vpravo se zámkem přímo souvisí, neboť v jeho areálu je mimo jiné zvláštní expozice nazvaná Středověká mučírna, jejímž tématem je právo útrpné s nelidskými praktikami středověké tortury. Zde si návštěvník prohlédne šatlavu, na vlastní kůži může vyzkoušet a omakat různé mučící nástroje a donucovací prostředky, jako španělskou botu, pranýř, palečnice, stoličku pro čarodějnice (dřevěná oslice) skřipec, kolo na vplétání, cejchovací železo, katovský meč...

A kde jsme ještě byli? Tak třeba na hradě Svojanov, z něhož hledíme na obec Svojanov. Navštívili jsme ten den i Koclířov s dvěma kostely proti sobě (na fotogfrafii je ten "fatimský), zatímco v České Třebové nás nejvíc zaujal dřevěný kostelík svaté Barbory. Kostel svatého Mikuláše ve Velinech je také dřevěný a také moc krásný, snad ještě hezčí. Soubor symbolicky uzavírá fotka řeky Svitavy ve Svitavách. Záběr pod tamním hřbitovem nepochybně ohromí tím, o jaký "veletok" se jedná.

Královské město Velvary leží 25 km severozápadně od Prahy na dopravním tahu č 250. Ten krátce před městem křižuje komunikace č. 16 ze Slaného do Mělníka V obci, jejíž historické jádro je městskou památkovou zónou žije skoro 3000 obyvatel. Do tohoto jádra cestou k Řípu přijíždíte ve směru od Prahy branou a opouštíte přes most nad Bakovským potokem. Zmíněná brána (dolní obrázek vlevo) se také jmenuje Pražská a je v současnosti jediná dochovaná z původních čtyř bran městského opevnění. 
Na náměstí Krále Vladislava nás nejdříve po levé ruce zaujme bílá budova starobylé radnice (první obrázek), pak si ale všimneme, že vedle ní stojí kostel sv. Kateřiny. Farní kostel zde stál minimálně již v roce 1337, pozdně gotická přestavba proběhla v druhé polovivě XV. století, barokní koncem XVII. a poslední, novogotické přestavby, se stánek boží dočkal na počátku minulého století. Uprostřed náměstí stojí jeden z nejkrásnějších barokních morových sloupů v regionu. Dílo barokních sochařů Františka a Matěje Tollingerů a kameníka Antonína Falkeho pochází z let 1716-19. Neměli bychom ale zapomenout na hřbitovní kostel sv. Jíří, který nás vítá ještě dříve než vjedeme do Pražské brány. Stojí nalevo ve směru jízdy a naproti naproti němu socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730. Kostel je považován, možná s ohledem na rok vzniku překvapivě, za nejvýznamnější architektonickou kulturní památku ve Velvarech. Byl vybudován 1613-1616 nákladem města a nadáním velvarského měšťana Jiřího Pechara. Je největším dílem vlašského stavitele Santina Malvazione. Dlouho jsme se ve městě nezdrželi, areál kostelu sv. Kateřiny byl za mřížemi zamčené brány a celkový dojem kazilo i podmračené počasí, takže jsme se brzy vydali k hlavnímu cíli naší cesty, kterým byla již nepříliš vzdálená Roudnice nad Labem.

Roudnice nad Labem je velmi hezké město ležící na levém břehu řeky Labe, na úpatí Českého středohoří nedaleko památné hory Říp. Profilu krajiny odpovídá i rozvlnění samotné obce s 13000 obyvateli. Snad to dokazuje i fotografie napravo od velvarské radnice, která byla pořízena na hlavním Karlově náměstí, hned po příjezdu do hotelu. (Přibližně 15 hodin, pod mrakem). Jak je Roudnice nad Labem příjemným místem, nelze přehlédnout, že určitou komplikaci pro obyvatele představuje dopravní tah po komunikaci č. 240, vedoucí od Kralup nad Vltavou do Litoměřic. Komunikace protíná město od jihovýchodu na severozápad a nevyhne se ani centrálnímu Karlovu náměstí. Během trasy mění název do ulic tak, aby se dostalo na více významných osobností: Žižkova, Špindlerova, Jungmannova, Nerudova, Arnoštova. Posledně jmenovaná ulice plynule přechází do vozovky silničního obloukového mostu přes Labe postaveného v letech 1906–1910. Most se jmenuje Špindlerův (předposlední obrázek v dolní řadě) a stojí na místě středověkého kamenného mostu biskupa Jana z Dražic, považovaného po Juditině a píseckém mostě za třetí nejstarší kamenný most v Čechách a první přes Labe.  Mohutný raně barokní zámek Lobkowiczů z let 1652-1684 (foto vlevo od mostu), údajně čtvrtý největší v ČR, stojí nad mostem. Čtyřkřídlá, převážně dvoupatrová stavba je v současnosti zpřístupněná veřejnosti. Můžete si zde prohlédnout zámeckou jízdárnu, kochat se obrazy českých malířů 19. a 20. století v galerii nebo zámeckou kaplí. Zároveň lze ochutnat a zakoupit si vína přímo z Lobkowiczkého vinařství. Lobkovickou produkci nabízí též místní markety včetně asijských, několik lahví jsme popravili a byli jsme docela příjemně překvapeni. Vína snad nebyla přímo ohromující, ale příjemně vyrovnaná a tudíž dobře pitelná. 
Roudnici by slušel i přídomek město věží. Téměř z tělesa mostu, stojíte-li zády k zámku, jsou vidět hned čtyři.  Jednak dvojice věží patří kostelu Narození Panny Marie. Chrám byl vybudován spolu s klášterem Augustiniánů ve 14 stol., na místě původního románského kostelíka, který byl po úpravě včleněn do nové stavby jako sakristie. V 15. stol. byl poškozen nájezdy husitů a později několika požáry. V letech 1725-1734 byl barokně přestavěn. Čtyřhranná věž se jmenuje Hláska, byla dříve využívána k obraně, následně k hlášení ponocného a signalizaci požárů, poté jako vodojem pro kašnu, dnes je využívána jako rozhledna. Pro tento účel ovšem není příliš vhodně umístěna, obec má nicméně ještě jednu rozhlednu - Kratochvílovu z první republiky, ta je na východě, podstatně výše umístěná. Aby bylo téma mostu relativně komplexně zdokumentováno zbývá dodat, že pod ním je zdymadlo a převážně napravo lokalizováno vlakové nádraží. Pravolevá orientace platí, stojíme-li čelem ve směru na Litoměřice.

Karlovo náměstí je sice centrem Roudnice, jenže o tuto výjimečnost se musí dělit, protože k němu se jako menší bratříček tulí ještě jedno náměstíčko a obě dohromady tvoří svým půdorysem písmeno "U", otevřené k severu. Ten levý, hubenější prst se jmenuje Husovo náměstí a vévodí mu socha českého mučedníka. Jakousi dělící čáru mezi nimi představuje Nerudova třída, která se na konci Karlova náměstí stává Arnoštovou. Na Karlově náměstí je povícero obchodů, restaurací, kaváren a jedna cukrárna. Také jsme ji navštívili, jenže kromě nekřesťansky drahé pralinky nás ničím zvláštním neoslovila. Proto jsme většinu odpoledních a podvečerních kafí vychutnávali na Husově náměstí v cukrárně Dortletka. Jde o stylový podnik, do kterého se vchází z průjezdu, který je zároveň její součástí. podnik navazuje na rodinnou pekařskou tradici, kterou založil pradědeček majitelky Jaroslavy Michalcové pan Josef Vopálenský, který se na konci 19. století vyučil ve Vídni pekařem a na nějaký čas otevřel pekárnu na Meidlinger Hauptstrasse. Provozovna si na tradici zakládá a proto nabízí například Prvorepublikový věneček nebo Dortletku, jejíž vznik se datuje ještě z dob Rakouska-Uherska. Dortletka je sněhové pečivo slepované speciálním kávovým krémem, kterým je zároveň potřené po svém obvodu a nakonec obsypané směsí kávy a piškotů. Výroba pravých Dortletek je poměrně náročná a trvá tři dny. Ne náhodou tento desert získal v kategorii cukrářských výrobků a cukrovinek pro rok 2014 titul Regionální potravina Ústeckého kraje.

Součástí komplexu hotelu Vavřinec v Roudnici nad Labem je též kavárna a rozšířená pizzerie. Kavárna se naší návštěvy nedočkala, v pizzerii jsme jednou povečeřeli ve stínu kulis z navršených kufrů, nikoli špatně, nicméně na doporučení samotné recepce jsme se povětšinou stravovali v hospůdce Ztracená. Ztracená dělá svému jménu skutečně čest. Přichází se k ní z Husova náměstí úzkou uličkou, přerušovanou nečetnými a nestejně vzdálenými klenbami. V noci je snadno přehlédnutelná. Funguje večer pouze tři dny v týdnu, od čtvrtka do soboty. Když jsme přišli v sobotu v půl šesté večer, byly prakticky všechny stoly obsazené, takový věhlas podnik má. Jen jeden stůl byl rezervován na 20:00. Protože si nás personál pamatoval z minulých dvou dnů, tak nám byl na 2 a půl hodiny velkoryse poskytnut azyl s příslibem, že vyčudíme včas. Sklepení interiéru evokuje středověkou náladu. Dalším bonusem je dobré větrání, takže návštěvník si někde může i zapálit. Přes šíři stěn je ve všech místnostech parádní wifi signál, který je ovšem se středověkými kulisami poněkud v kontradikci. Všechno samozřejmě završuje a zároveň přebíjí dobrá a lákavě servírovaná kuchyně. Určitě by místní kuchař aspiroval na Michelinku, už jen proto s jakým entuziasmem vybírá menu a názvy jednotlivých položek. Problém s tímhle oceněním ovšem spočívá v tom, že genius musí být někde, kam "vidí" hodnotitel, resp. je ochoten se dostavit. Vždyť i úžasnému Radkovi Kašpárkovi trvalo léta, než byl pro tuto soutěž vzat na vědomí, a to měl svůj pořad v tv Barrandov. Restaurace v Roudnici nad Labem a ještě ztracená v uličce Orlova prakticky žádnou šanci nedává.

Obec Krabčice leží v jižním cípu Ústeckého kraje ve spádovém obvodu města Roudnice nad Labem s okresním městem Litoměřice. Krabčice se nacházejí v tzv. mikroregionu Podřipsko, který není vymezen žádnými přesnými hranicemi a ani body. Počet obyvatel přesahuje číslo 900. Aby bylo úplně jasno, obec tvoří tři obce - Krabčice, Rovné a Vesce, které mají společný obecní úřad. Obecní úřad má sídlo v Rovném č. p. 67. Tam je také parkoviště představující jakýsi základní tábor pro horolezce. V Rovném jsme také zastavili a odtud vyfotili horu Říp. Parkoviště je sice hlídané, ale v časnou ranní hodinu bylo úplně prázdné. Ještě než jsme se vydali Řipskou alejí k vrcholu státní přírodní rezervace, krátce jsme se zastavili u pomníku padlým v 1. světové válce s 21 jmény zemřelých a nápisem Občané věnují občanům. Cesta alejí po asfaltu byla příjemná, sice pod mrakem, ale nepršelo jak hrozila předpověď, vzduch svěží. Po pravé ruce na pozadí České pahorkatiny jsme narazili na mladou lipku, podle štítku vysazenou 1.11.2016. Vzhledem k datu našeho příchodu ještě nestačila zakořenit. Po chvíli již začalo stoupání.

Z povzdálí se to nezdá, ale cesta je překvapivě příkrá, posvátnou horu složenou z nefelinitového čediče s notným podílem magnetitiu, neobkružuje, ale jen s několika záhyby směřuje důsledně k vrcholu. Povrch je zpevněný betonem a kameny. Na obvodu hory se nacházejí tři vyhlídky. Na severu Roudnická, na jihu Pražská a na východě Mělnická. pojmenovány jsou podle měst, ke kterým vyhlídky směřují. Mělnická vyhlídka se nachází právě na turistické značené cestě po které jsme z obce Rovné stoupali. Za dobrého počasí jsou vidět nejen komplexy Štětí a Mělníka nýbrž na obzoru též Ronov a Bezděz. Kozákov, případně i Ještěd jen za extrémně dobré viditelnosti. Aspoň to tvrdí popis u schématu na desce u vyhlídky. Posléze se nic zvláštního nedělo, výstup pokračoval po listí spadaném na pevnou cestu mezi vzrostlými stromy až pod vrchol k dřevěné boudě, pyšnící se nápisem Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp. Vzrostlé stromy zvlášť zmiňujeme proto, že původně byla hora bezlesou kupou, kterou zalesnil v roce 1879 tehdejší majitel Mořic Lobkowitz. Bouda, vedle níž se krčí boudička správy rotundy s poštovní schránkou na zdi, se zdála být opuštěná, krom kolem pobíhajících koček. Když jsme se však po hodině, znaveni prohlídkou exteriéru rotundy a cestou na Roudnickou vyhlídku vraceli, tak již zvala na kávu, pivko, zelňačku, utopence, klobásy i nakládaný hermelín. Návštěvníci se již trousili, jeden z nich to zvládl až k rotundě na bicyklu, aniž z něho v průběhu výjezdu slezl, což jsme uznale kvitovali.
Říp se vypíná do výšky 455,2 m n. m ve vzdálenosti 4 km jižně od Roudnice nad Labem. Vezmeme-li v potaz 220 m nadmořské výšky Krabčic, tak jsme zdolali převýšení cca 239 metrů za relativně krátký čas. A ještě jedna poznámka: Při příchodu na parkoviště jsme zjistili, že dávno nejsme sirotky. Parkoviště sice není obří, ale zaplnilo se slušně. Správce či výběrčí respektoval, že náš kovový oř nebyl hlídán celou dobu, tak nás propustil bez placení.

V roce 1126 bylo temeno české věhlasné stolové hory Říp ještě holé, resp. bez stromů, ale stála na něm kaple sv. Vojtěcha. V tom roce dal kníže Soběslav na památku vítězství nad německým panovníkem Lotharem v bitvě u Chlumce 18. února stávající dřevěný kostelík z první poloviny tisíciletí opravit a rozšířit o kruhovou věž.  Románská rotunda s polokruhovou apsidou a válcovou věží stojí na nejvyšším bodě bájného kopce. Je považována za dovršením stavebního vývoje české rotundy. Stavba je vybudována z opracovaných opukových kvádříků, je klenutá a byla pokryta kamennou krytinou spočívající přímo na klenbě. Rotunda byla k oslavě rodu Přemyslovců zasvěcena sv. Jiří, patronu orby. Nyní je znesvěcována těmi jednotlivci a dvojicemi, kteří a které se k její omítce doškrábali, aby ji poškrábali. Nejstarší známé stavební úpravy rotundy byly provedeny v roce 1826 při příležitosti 700. výročí bitvy u Chlumce. V letech 1869-81 byly provedeny velké úpravy, při nichž byla sejmuta kamenná krytina a nahrazena cementovými deskami. V letech 1966-74 byl opraven celý plášť rotundy a obnoven původní tvar a umístění oken.
Svého času rotunda sloužila jako farní kostel pro obec Rovné a v 18. se kolem ní dokonce rozkládal hřbitov, což muselo být pro pozůstalé určitě nepraktické. Dnes se uvnitř nachází Památník českého státu, socha sv. Jiří  s drakem od B. Seelinga z roku 1870, plastika zobrazující přeměnu kočovného slovanského lidu v usedlý a spořádaný lid zemědělský. Nic z toho jsme ovšem neviděli, protože památka byla v časném sychravém listopadovém dopoledni zavřená. Nejstarší známé stavební úpravy rotundy byly provedeny v roce 1826 při příležitosti 700. výročí bitvy u Chlumce. V letech 1869-81 byly provedeny velké úpravy, při nichž byla sejmuta kamenná krytina a nahrazena cementovými deskami. V letech 1966-74 byl opraven celý plášť rotundy a obnoven původní tvar a umístění oken. Je zřejmé, že ideový cíl mise byl splněn, nicméně reportáž nekončí, neboť ještě byly k dispozici dva dny volna a v okolí mnoho zajímavého. Například Budyně.

Budyně nad Ohří je město, které stejně jako Roudnice nad Labem leží v okrese Litoměřice. Jak by se mohlo zdát z názvu, že jím protéká řeka Ohře, tak to není úplně pravda, jen v Děkanské ulici pod barokním mostem její rameno - Malá Ohře, kde tvoří pouze malý oblouk. Obec má přes dva tisíce obyvatel. Protože jsme ji neznali, byli jsme velmi příjemně překvapeni, zejména historickým jádrem, které je městskou památkovou zónou. Dominuje Vodní hrad, který však na vodě nestojí. Pitoreskně působí i spleť uzounkých uliček. Osobní auto jimi snad projede, ale člověk by se mu už nevyhnul. Nejenže má městečko hrad, lapidárium, kostel, muzeum, poštu, nádraží i autobusové zastávky, tak rovněž disponuje zdravotním střediskem, takovou mininemocničkou s lékárnou U Zlaté koruny. Na parkovišťátku u ní, jsme také zakotvili a vydali se Okružní ulicí k historickému centru. Před jeho prohlídkou jsme se ale posilnili v místním bufetu talířem dršťkové polévky s rohlíkem. Hřála se ve smaltovaném hrnci na dvouvařiči, servírovaná velkou naběračkou jako od babičky. Chutnala dobře, nikoli však znamenitě, později se nicméně v útrobách občas hlásila o pozornost -  až do pozdního odpoledne.

Jen co jsme po zamčení vozu zamířili nejbližší ulicí k centru, narazili jsme na vybydlený objekt. Bylo to jako blesk z čistého nebe, protože průjezd městem na parkoviště sliboval něco úplně jiného. Naštěstí se ukázalo, že to je ojedinělá záležitost. Ulice V Brance pak představovala bránu pro tré - na sebe navazující náměstí. První bylo menší, Masarykovo, s pomníkem padlým a hotelem U Českého lva. Druhé, největší, ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku a po kopírování jeho pomyslné základny plynule přešlo do nejmenšího, Říhova náměstí. Zatím se ale chvíli zdržíme na tom největším, s názvem Mírové. Stojí na něm kostel sv. Václava postavený počátkem 13. st. na místě staršího dřevěného kostela. Koncem 15. st. mu byla zvýšena kostelní věž a v roce 1775 došlo k přestavbě v barokním stylu, přičemž zadní část svatostánku si částečně udržela gotickou podobu. Zavřený kostel jsme vyfotili, ne však budovu obecního úřadu, protože se nám nezdála nějak zvlášť zajímavá. Na opačné straně, na konci odvěsny, nás zvlášť zaujala cizokrajná telefonní budka. Hezky a nápaditě dekoruje prostranství a dá se z ní dokonce zavolat, pokud ovšem máte s sebou mobilní telefon. Říhovo náměstí je vlastně taková širší ulice s nepřehlédnutelnou skulpturou, na které se "vyřádili" zejména mistři kováři a klempíři. Je tu samoobsluha, bok obecního úřadu a pošta. Rozvětvuje se do ulic U Rybníčka a Školské. Ve Školské jme viděli litinovou lavičku, kterou by jistě lecjaký nenechavec rád odnesl do sběru, kdyby ji ovšem unesl.

Vodní Hrad, který se dodnes dochoval je jen menší částí původní velkorysé stavby, v podobě pravidelné čtyřkřídlé dvoupatrové budovy s uzavřeným nádvořím a obehnaný hradbou. Původně pozdně gotický hrad byl v roce 1551 při výbuchu prachárny v severovýchodní věži značně poškozen. Poté se mění v renesanční zámek. Za třicetileté války byl zle pobořen. V letech 1902-1911 došlo k romantizující obnově do dnešní konfigurace. Poslední úpravy doznal v 80. letech 20. stol.
V době naší návštěvy se již prohlídky nekonaly, nicméně z programu akcí jsme se dozvěděli, že areál, a zejména nádvoří, je hojně využíván pro různá setkání, představení i happeningy. Obešli jsme poctivě a přes plot nahlédli i do vnějšího lapidária se starobylými kamennými plastikami ze zaniklých a poškozených městských objektů. Následoval přesun do Roudnice a tam aktivní relaxace, protože na další den byl naplánován Terezín.

Terezín (spodní řada fotografií nahoře) leží severozápadně od Roudnice, po silnici vzdálený asi 16 km. Z velkých měst je odtud co by kamenem dohodil do Litoměřic, konec konců podobně i do Lovosic. Na Malou pevnost a Národní hřbitov narazíte ještě před přejezdem zajímavě řešeného mostu přes Ohři. 

Národní hřbitov Terezín najdete za velkým parkovištěm před Malou pevností. Hřbitov je vybudován v katastru města Terezín, nikoliv však v jeho opevněné části. Byl založen po druhé světové válce z iniciativy pozůstalých po obětech z Malé pevnosti a budován poměrně dlouho, od roku  1945 do roku 1958. Je na něm 2 386 kostrových a urnových hrobů, v nichž jsou pohřbeny oběti nacistického režimu z Malé pevnosti a dále oběti z terezínského ghetta a Koncentračního tábora Litoměřice. Ostatní oběti jsou pohřbeny v hromadných hrobech, kterých se na Národním hřbitově nachází celkem 5 a jsou označeny kamennými stélami. Celkem je zde pohřbeno asi 10 tisíc lidí. Na náhrobcích se setkáváme s kameny, které zde zanechávají židovští návštěvníci. Uprostřed hřbitova se tyčí  křesťanský kříž a na jeho konci je umístěn židovský symbol - Davidova hvězda. V noci je areál  nasvětlen, což jsme již nestihli zadokumentovat, přestože jsme Terezínu věnovali téměř celý deštivý a sychravý den. Počasí hodně umocňovalo tísnivou atmosféru celého místa. Ačkoli jsme se zde zdrželi poměrně dlouho, zůstalo ještě hodně míst, které si zasloužily prohlídku, ale my ji museli oželet.

Samotný Terezín v Litoměřickém okresu (není jediná obec toho jména v ČR) je pevnostní město s šachovnicovým půdorysem a zároveň barokní pevnost, postavená v době prusko-rakouských bojů v čistém slohu francouzské fortifikační školy. Jméno městu císař Josef II. udělil na počest své matky císařovny Marie Terezie. Pevnost měla mít strategické postavení, stejně jako obdobná v Josefově, ale obě praktického uplatnění v boji nenalezly. 

Malá pevnost a Památník Terezín připomínají období německé okupace, kdy se Terezín stal pro Židy z celé Evropy přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů. Za druhé světové války si jeho výhod všimli nacisté. Dvě oddělené části města, uzavřené v samostatných hvězdicových hradbách, našli smutné uplatnění. V Malé pevnosti byla zřízena policejní věznice a samotný Terezín byl proměněn v židovské ghetto. Malá pevnost fungovala ve válečných letech jako věznice pražského gestapa. 

Dnes je toto město jedním velkým památníkem, připomínajícím tragické osudy desetitisíců Židů. Památník Terezín zahrnuje několik pietních míst, expozic, staveb a pomníků, jež jsou udržovány tak, aby byly stálou připomínkou někdejšího utrpení a zároveň výstrahou pro budoucí generace.

Město s rušným předválečným životem se ani po válce úplně nevzpamatovalo. Svědčí o tom trvalý pokles počtu obyvatelstva. Pozitivním zjištěním je okolnost, že v letošním roce zaznamenáváme přeci jen nepřehlédnutelný vzrůst. Nabízené fotografie určitě nejsou zdrojem optimizmu, do značné míry k tomu přispěla zamračená obloha a trvalý déšť. 

Zaparkovali jsme v Máchově ulici u Smetanových sadů s kavárnou v altánu, které obkružuje Pražská ulice, procházející celým městem a směřující do okresního města. Naše první cesta vedla na náměstí ČSA (poslední foto souboru výše), na jakési přirozené centrum obce s bezmála třemi tisíci obyvateli (před válkou jich bylo více jak dvakrát tolik). 

Je zde budova pošty a napravo od ní městský úřad, jednolodní kostel Kostel Vzkříšení Páně, který byl postaven v empírovém slohu  v letech 1805 - 1810. Původně fungoval jako vojenský posádkový kostel. Nepřehlédnutelná růžová stavba dělená světlými horizontálními pruhy a orámováním oken s malou věžičkou je pak Domov se zvláštním režimem. Zajišťuje ubytování a stravování osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku,  chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách a osobám se stařeckou, Alzheimerovou a ostatními typy demencí, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Když na náměstí ČSA zamíříte kolem pošty a městského úřadu, jakoby do Husovy ulice, ale před ní zahnete do Komenského, uvidíte velký dům, který kdysi sloužil žákům základní školy. Nyní je v ní součást Památníku Terezín - Muzeum Ghetta. Nachází se tu stálá výstavní expozice z roku 1991 Terezín v takzvaném konečném řešení židovské otázky 1941–1945, tato expozice je věnována životům Židů v období druhé světové války a vězněným lidem z terezínského koncentračního tábora. Výstava obsahuje velké množství různých artefaktů, které vypovídají o životě vězněných osob uvedeném období. Jsou zároveň dokladem obdivuhodné vůle lidí přežít. Velkou plochu zabírá individuální i kolektivní umělecká tvorba. Už na schodišti vás uvítá celá stěna vyplněná kresbami dětí (viz první obrázek kolekce níže). Expozici muzea pak detailněji rozvíjí Magdeburská kasárna poskytující výstavní prostor pro unikátní soubor pojednávající o hudbě, literatuře, výtvarném a divadelním umění. Sídlila tam v dobách terezínského ghetta židovská samospráva a prakticky všechna oddělení zajišťující chod tábora. Hned na začátku vás přivítá replika vězeňské ubikace z doby ghetta. Vidíte zde obrazy, čtete texty, partitury, slyšíte hudbu, prohlížíte programy, prohlédnete si kulisy představení i oblečení účinkujících. Nemusíte vnímat jen to, co je umístěno na stěnách a stojanech, nýbrž je dovoleno listovat v albech s výtvory židovských umělců.

Nacistické velení ghetta čítalo okolo 30 osob. Ve funkci táborového velitele se v průběhu 2. světové války vystřídali tři příslušníci SS, dva byli po válce popraveni, jeden dopadení unikl. V Terezíně, obdobně jako v jiných takových táborech, fungovala židovská samospráva. Navenek se mělo ghetto jevit jako „židovské sídliště“, které si Židé řídí sami a bylo takto v propagačních materiálech také prezentováno. Židovskou samosprávu řídila „rada starších“, v jejímž čele stál „židovský starší“. Rada starších se starala o vnitřní záležitosti a chod ghetta, ale samozřejmě pod dohledem velitelství tábora. Patřilo sem i sestavování seznamů účastníků transportů na Východ – nacisté pouze sdělili, že půjde transport a rámcově jej vymezili.

Konec války v Terezíně poznamenal příchod tisíců zubožených a těžce nemocných vězňů, kteří s sebou přivezli skvrnitý tyfus, jež se rychle rozšířil i mezi původními židovskými vězni. Zorganizovanou českou pomocnou akci vedl ji pražský epidemiolog MUDr. Karel Raška. Činnost zahájili 4. 5. 1945. Ještě dva dny před tím převzal mezinárodní Červený kříž ochranu nad policejní věznicí i ghettem. Sovětští vojáci se pak v následujících dnech na žádost českých lékařů ujali ochrany celého Terezína a poskytli i potřebnou lékařskou pomoc. Přesto si epidemie vyžádala ještě stovky životů.

V bývalé Magdeburské kasárně 

Ideově s tím souvisí Malá pevnost Terezín, která za války sloužila pražskému gestapu v letech 1941–1945 jako věznice. Důvodem založení policejní věznice v Malé pevnosti Terezín byla vzrůstající míra politické perzekuce obyvatel Protektorátu Čechy a Morava - kapacita pražských věznic využívaných gestapem přestala být v roce 1940 dostačující. Objekt Malé pevnosti gestapu vyhovoval ze dvou důvodů: na jedné straně byl z Prahy snadno dostupný a na druhé straně byl dobře střežitelný. Ostatně,  pevnost sloužila vězeňským účelům již záhy po svém založení, je zde cela s pamětní deskou v níž byl vězněn Gavrilo Princip (výřez úplně vpravo výše). Život vězňů zde byl velice nepohodlný, neboť cely byly zřízeny v kasematech, tj. prostorách vybudovaných uvnitř samotných valů pevnosti. Během období okupace prošlo branou pevnosti přibližně 27 000 mužů a 5000 žen. Nejčastější příčinou věznění byla činnost v odboji či projevy individuálního odporu proti německé okupaci, do čehož spadala i podpora pronásledovaných nebo porušování protižidovských nařízení. Věznice měla být využívána jako vazební zařízení pro přechodné umístění. Vězňové v ní měli být umístěni před deportací na jiná místa - k soudům, do dalších vazebních věznic. Jejich značná část však byla bez soudu odeslána do koncentračních táborů, nezanedbatelný počet byl popraven uvnitř hradeb pevnosti. 

Životní podmínky ve věznici byly nelidské, pro současníka neuvěřitelné. Proto jen ten, kdy místo navštíví si dokáže udělat představu. Cely byly přeplněné a špinavé, hygiena naprosto nedostatečná, strava vězňů nekvalitní, prakticky vesměs vodová, což způsobovalo podvýživu a vysokou nemocnost. Specifikem této gestapácké věznice byla pracovní povinnost. Komanda vězňů se pohybovala pod dohledem ostrahy jak uvnitř objektu, tak i vně. 

Těsně před osvobozením na jaře 1945 propukla i v Malé pevnosti (stejně jako v židovském ghettu) devastující epidemie skvrnitého tyfu, která si také vyžádala velké množství obětí. V důsledku nemocí, mučení a poprav zahynulo ve věznici od června 1940 do května 1945 téměř 3000 vězňů, což je necelých 10 % všech průběžně vězněných. 

Po osvobození se Malá pevnost ještě nestala automaticky národní kulturní památkou, nýbrž sloužila jako jeden z internačních táborů pro civilní německé obyvatelstvo před odsunem na území Německa. Ovšem, byli zde po zásluze uvězněni i někteří váleční zločinci před svým odsouzením mimořádným lidovým soudem. Památník národního utrpení byl založen v roce 1947.

Lovosice, ležící kousek od Terezína nezklamaly, dostály své pověsti, neboť nás uvítaly špatnou viditelností a bylo nemožné zjistit zda na tom má největší podíl pozdní deštivé odpoledne, začínající mlha, nebo vydatně dýmající komíny tamní chemičky. Lovosice leží pod horou Lovoš, a kdyby měly o tisíc obyvatel víc, tak se možná zařadí mezi česká desetitisícové města. Zaparkovali jsme na Václavském náměstí, které vypadá spíše jako ulice, pokud ovšem nebudeme počítat rozsáhlý park, na kterém stojí zámek ze 2. poloviny 16. století, momentálně sloužící jako SOŠ technická a zahradnická. Úhlopříčně naproti se nalézá secesní Lovosická radnice (obrázek), která ovšem svému původnímu účelu již neslouží. Městský úřad je však přes Školní ulici, hned vedle. Ani se nám v nevlídném počasí nechtělo vystupovat, ale překonali jsme se, abychom zabrali do objektivu barokní kostel sv. Václava (druhý obrázek), postavený v letech 1733-1745 na místě původního dřevěného, součástí jehož interiéru je rokoková kazatelna. Největším naším zážitkem z Lovosice se tak stala návštěva nejmenovaného supermarketu, v jehož pokladně seděla impozantní tmavovláska s hlubokým hlasem a čerstvě vyholenou tváří.

Špatné počasí toho dne jsme si vynahradili jiný den - v lázních Mšené. Jde o lázeňskou obec v okrese Litoměřice ležící v údolí Mšenského potoka, zhruba 12 km jihozápadně od Roudnice nad Labem, v obci žije přes  1700 obyvatel. To je obecná informace, ale dříve než se pustíme do podrobností, zkusme si zabádat nad zvláštním názvem místa (německy Mscheno bei Budin). Už při letní návštěvě Mšena jsme přemýšleli o původu tamního jména. Připomeňme si, co si o tom myslí jazykozpytci, neboť obdobně to pak s největší pravděpodobností můžeme vztáhnout i na tyto Lázně.

Podle Antonína Profouse byl původní tvar Mšen odvozen ze staročeského slova mech (2. pád mcha). Jedná se o jmenné přídavné jméno v mužském rodě s významem mechový či mechem porostlý. Vyskytl se i názor, že jméno Mšeno je odvozeno od slova mštiť neboli mechem vycpávat mezery mezi trámy dřevěné chalupy. Karel Červenka, autor Památek města Mšena, se přiklání k tomu, že slovo Mšeno je odvozeno od osobního jména Mšen. Své tvrzení zdůvodňuje tím, že pojmenování osad podle osobního jména bylo velice běžné. L. Olivová-Nezbedová se také zabývá výkladem. Souhlasí s tvrzením, že název je spojen s obecným jménem mech, domnívá se však, že se jedná o přenesený význam slova ve smyslu mokřina, mechové rašeliniště či slatina. Svůj výklad opírá o srovnání základu slova v dalších slovanských jazycích (polština, ruština, běloruština, ukrajinština), kde je vykládáno jako močál, bažina, mokřina či mechem pokryté bláto.

Tak, a teď vybírejte! Lázně Mšené leží na východním okraji obce v údolí Mšenského potoka, takže možná právě potok má jméno "na svědomí." Léčí se zde především nemoci pohybového ústrojí a nověji i nemoci nervů za pomoci slatinných zábalů a minerálních koupelí. Historie Lázní sahá až do 18. století. Severně od obce se nachází přírodní rezervace Na Dlouhé stráni a asi dva kilometry severozápadně přírodní památka Údolí Podbradeckého potoka.  Centrem lázní je lázeňský dům Dvorana, který slouží především ke stravovacím účelům. Jde o cenou secesní stavbu od architekta Jana Letzela z roku 1905. Léčebné procedury probíhají v domech Praděd, Říp-Balneo a Vítkov. K ubytování slouží i několik dalších domů, především Kyselka, Slovanka a Blaník.

Poslední obrázek již není z lázní, ale vrací nás k hlavnímu cíli cesty, Roudnici nad Labem. Na Karlově náměstí mimo jiné najdeme sochu svatého Vojtěcha, kterou u příležitosti tisíciletého výročí jeho mučednické smrti posvětil sám papež Jan Pavel.

  Ústecká panoramata X. 2016 z Větruše

Vlevo část Centrum, vpravo městská část Střekov 

Lázně Bohdaneč leží nedaleko Pardubic, s kterými jsou propojeny trolejbusovou dopravou, na křižovatce silnic vedoucích z Hradce Králové do Kutné Hory a z Pardubic do Chlumce nad Cidlinou. Mají cca 3500 obyvatel a jako přídomek si dali "nekuřácké," z čehož si lázeňští hosté hlavu nedělají. Na první fotografii je ona křižovatka, zároveň Masarykovo náměstí na které vidíme věž kostela sv. Máří Magdaleny. Kdesi za vodotryskem zakryta stromy je radnice ("zaklesnutá" fotka vpravo níže), vedle místní sídliště, do jehož obrázku se zakousl vodojem Josefa Gočára. Tento architekt lázně proslavil a dlouhou dobu zde bydlel ve vile, jejíž záběr je vpravo dole. Vlevo dole je vila dalšího významného občana plk. Tillera, v současné době využívaná jako penzion.

Obrázky z Pardubic zahajuje křižovatka tříd: 17. listopadu, Palackého, Míru. Pokračujeme přes pardubický zámek do druhé řady, poněkud nesystematicky začínající pivovarem Pernštejn, následuje náměstí Republiky se zvonicí a kostelem sv. Bartoloměje. Vedle vidíme Perštýnské náměstí s Magistrátem úplně vpravo a Zelenou branou vlevo na pozadí. Zatímco první obrázek v nejnižší řadě ukazuje jednu pěších zón s telekomunikační věží v pozadí, tak úplně poslední obrázek z tohoto města nabízí podívanou na náměstí Republiky z opačné strany než v řadě druhé. Vzadu na pravé straně lze rozpoznat čelní trakt Východočeského divadla.

Přelouč jsem navštívil při návratu z Bohdanče. Pro ilustraci nabízím Masarykovo náměstí s budovou staré záložny (dnes zde sídlí Komerční banka) a výstavnou základní školou vlevo od ní. V podloubí se mimo jiné skrývá informační středisko. Za školou stojí kostel sv. Jakuba. Poslední fotka pak zachycuje most přes Labe, pyšnící se zdymadlem a vodní elektrárnou.

Zleva doprava. Horní řada: Medonosy (restaurace U Červených vrat,Chudolazy). Pohled na Bezdězy z hradu Houska. Parostrojní pivovar Lobeč. Model lovce mamutů v Muzeu Eduarda Štorcha (Lobeč). Pseudorománská stavba kostela sv. Martina, Mšeno. Kokořín. Dolní řada: Pohled na Máchovo jezero ze spodní paluby lodě Máj. Zřícenina hradu v obci Jestřebí. Zřícenina hradu Helfenburk u Úštěka (2x). Zřícenina hradu Myšlín na Máchově jezeře. Vložené obrázky: Pokličky. Sušárna chmelu v Dubé. Náměstí Republiky v Doksech.  

Krkonoše jsou nejvyšším pohořím České republiky a celého masivu Sudet (název pocházející od Keltů). Leží v severních Čechách a na jihu polské části Slezska. Nejvyšší horou Krkonoš je Sněžka, jejíž výška je aktuálně 1603 m. Pohoří tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení pramení na české straně řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava. Jsou významným centrem letní i zimní turistiky. Nejvýznamnější turistická střediska jsou Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Horní Maršov, Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Za bránu do oblasti se považuje vrchlabí.

Špindlerův Mlýn, v jehož části Svatý Petr jsme strávili kratší dovolenou, je významné turistické a lyžařské středisko s 1200 obyvateli. Město leží na řece Labi v nadmořské výšce 575 – 1555 m, což je rozsah nepochybně úctyhodný. Původně se jmenovalo Svatý Petr, jako se dnes nazývá část města na severu (Park Kristýna na prvním obrázku níže). Dnešní název získalo podle rodiny Spindlerových, která zde vlastila mlýn.V žádosti o povolení stavby kostela, adresované císaři, bylo u podpisů "sepsáno ve Špindlerově mlýně". Úřednický šiml pak zapracoval, takže z byrokratických důvodů došlo k přejmenování celého sídla. Ilustrace přináší pár snímků centrální části, Svatého Petra, Přední Labské a přehrady. Další významnou část obce nazývanou Bedřichov jsme však nenavštívili, takže odtud žádným záběrem neposloužíme.

Řeka Labe pramení nad Špindlem v nadmořské výšce 1387 m v rašeliništi na Labské louce, v těsném sousedství státní hranice s Polskem. Pod Labskou boudou spadá Labským vodopádem do Labského dolu. Těsně před Špindlem sílí levostranným přítokem Bílého Labe, které pramení asi kilometr východně od Luční boudy a severně od Studničné hory. Horní tok Labe mezi městy Špindlerův Mlýn a Vrchlabí protéká úzkou Labskou soutěskou jižním směrem. Od Vrchlabí po Jaroměř řeka teče směrem jihovýchodním. V Pardubicích se otáčí na západ, v Kolíně mění směr na severovýchod. Protéká Německem a ústí nálevkovitě do Severního moře. Labe  je jednou z největších řek a vodních cest Evropy. Je to jedna z mála českých řek, jejíž název není ženského rodu. Existuje domněnka, že jméno vodnímu toku dali Keltové, kteří ve starověku její povodí obývali.  Původní keltské slovo jednoduše  znamenalo „(velká) řeka“ Že je Vltava považována za přítok Labe, ačkoli je od pramenů k soutoku s ním zřetelně delší a v místě soutoku má též značně vyšší průtok, za to prý také vděčí Keltům.

Kdoví, jestli by Špindlerův Mlýn byl tak vyhledávaný, pokud by jím protékal jen nějaký úzký potůček. A pokud jde o bílý most přes Labe  - vybrali byste lepší dominantu? Je kdesi v dáli na druhém snímku pořízeném z novějšího dřevěného mostu pod Bedřichovem. Při procházce podél Labe  ve Špindlerově Mlýně jsem mimo jiné narazil na majestátní postavu sedící na nábřeží. Nedalo mi to a zeptal jsem se:"Mohu si vás vyfotografovat?" Lakonicky, nicméně s nepřehlédnutelně samozřejmým sebevědomím Krakonoš 21. století odpověděl: "Můžete."

U hotelu Harmony najdete i letní bobovou dráhu, kterou můžete ovšem zkusit též na jaře či na podzim. Sice nejde o žádný mimořádný adrenalin, ale vaši návštěvu města určitě zpestří. Jedna jízda dospělého vyjde na necelou stokorunu, můžete jet samostatně nebo ve dvou, nicméně na druhé alternativě neušetříte, vstupné je rozpočítáno na osobu nikoli na bob. Některé hotely atrakci berou jako bonus k pobytu. Dole nasednete, nahoru vás vytáhnou, sjet můžete prakticky bez brzdění, napoprvé se toho ale každý neodváží. My jsme si to prubli jenom jednou, takže jsme trochu přibrzďovali. Hned v sousedství je další atrakce, "opičí" dráha.

V letošním roce je to 100 let, co byla dostavěna přehrada u osady Labská (druhá fotografie ve spodní řadě), která stojí jižně od centra Špindlerova Mlýna. Budování vodního díla bylo zahájeno v roce 1910 kvůli regulaci průtoku vody, jako prevence proti povodním. Práce pokračovaly i v průběhu války, z důvodu válečných událostí však ke kolaudaci došlo až dva roky po dostavbě, k níž došlo v roce 1916. Přehrada leží ve výšce 820 metrů nad mořem, je vysoká 41 metrů a dlouhá 154 metrů. Přehradní hráz je tížná oblouková intzeho typu, provedená z místního rulového lomového kamene. Líce hráze jsou obloženy řádkovým zdivem. Co nás na první pohled zaujalo, byl relativně nízký stav vodní hladiny. Voda běžně protéká obtokovým tunelem, který má dole pět výpustí. Pro bezpečné převádění velkých vod slouží korunový a šachtový přeliv. Korunový přeliv je situován při pravém zavázání hráze čtyřmi přelivnými poli. Uprostřed severní stěny je ve štítě český lev, který nahradil původní rakouský symbol. Ani jeden z přelivů nebyl, resp. nemohl být, momentálně používán. U stěny hráze se tak soustřeďuje nevábná vrstva odpadu a smetí. Šachtový přeliv situovaný na levém břehu nádrže za původním domkem hrázného je obložen zdivem z lomového kamene. Vnitřní průměr v úrovni přelivové hrany je 11.5 metru. Přeliv je opatřen česlovou stěnou s obslužnou lávkou. Svislá odpadní šachta má průměr 5 metrů a je zaústěna do odpadního, a ten do obtokového tunelu. Ještě dodejme, že součástí přehrady je malá vodní elektrárna s Kaplanovou turbínou a turbínou typu Banki.

Někdy je těžké pochopit současný kapitalizmus, protože se zdá být jiný než ten, před kterým nás varoval režim padesátých až osmdesátých let. Mám v dobré paměti dobu, kdy podle tradic první republiky se nic nevyhazovalo, a když člověk dosáhl nějaké mety nebo majetku, vážil si ho, chránil a opatroval. Dnešní mladí, kteří mění mobil jednou za půl roku, těžko pochopí, že se třeba nevyhazovaly staré použité hřebíky, mnohdy i zrezivělé. I když šlo o haléřové hodnoty, tak se ve volném čase narovnávaly na dřevěném špalíčku nebo dlažební kostce, aby byly připraveny pro další použití. Takových příkladů by se dalo uvést hafo. Hodně věcí vznikalo "uvědomělou" svépomocí, zejména stavby, případně rekonstrukce. Ne, že by to byl ideální způsob, nicméně určité hodnoty takto spatřily světlo světa prakticky bez vynaložení finančních prostředků na mzdy. Po roce 1989 se najednou tyto "socialistické výdobytky" považovaly začasté za něco nadbytečného, nepotřebného. Typickým příkladem byly mateřské školky, kterých se dnes mnohde nedostává. Že důvody byly jiné než deklarované je nabíledni. Proces na jedné straně znamenal snadný přístup k nemovitosti získané za "hubičku," na druhé pak jistý benefit pro toho (představitele instituce), kdo se objektu ve státním nebo společenském vlastnictví zbavoval. Nelze tvrdit, že tak tomu bylo vždy, nicméně nejednou zůstalo zciziteli cosi "za nehty."

Nejmenovaný úřad s celostátní působností sídlící v Praze užíval řadu takových objektů sloužících zaměstnancům; prakticky všechny byly vybudovány, resp. opraveny či přizpůsobeny, svépomocí. Jedním z nich byla chata na Přední Labské, ještě přesněji ve Volském dole, u které nadšenci postavili dokonce i lyžařský vlek. Možná je dobré připomenout, že Přední Labská je vlastně částí města Špindlerův Mlýn, situovaná  asi 5 km na jihozápad od jeho centra. Chatu zde stojící mohlo teoreticky využívat cca půl čtvrté tisícovky zaměstnanců úřadu, dnes mají smůlu, objekt využívá využívá jiná instituce. Když už jsme byli v Krkonoších, a tak blízko, šli jsme se podívat jak se nový vlastník o místo našich občasných zimních a letních pobytů stará. Nutno uznat, že dobře, chata rozhodně nechátrá. Poslední dva obrázky  ukazují  zvonici ve Volském dole a cestu k chatě přičemž sama chata je vidět vzadu po levé straně cesty.

V městě Vrchlabí, nazývaném též Brána Krkonoš, najdeme několik muzeí, což je ostatně fenomém dnešní doby. Stejným úkazem je ovšem, že ne vždy mají takové historické stánky k dispozici dostatek hodnotných a autentických exponátů. Tuto insuficientci se velmi často pokouší kompenzovat výstavami, nejčastěji obrazů. Typicky se nám to stalo v Trutnově, kde vedle výstavy děl místního umělce byla i přehlídka fotografií tamějšího zájmového klubu. Tím ale předbíháme, ve Vrchlabí jsme nejprve narazili na muzeum tvořené souborem čtyř štítových domů, které patří mezi nejstarší lidové stavby v Krkonoších a je vzácným pozůstatkem původní městské zástavby. Ani zde nejde až tak úplně o originály, nýbrž o rozsáhlé rekonstrukce, případně o repliku, vzniklou v letech 2009–2010 v rámci projektu Via fabrilis – cesta řemeslných tradic. Obrazy malířů zde najdeme také, nicméně jsou trvalou součástí inventáře a představují město i jeho okolí v různých obdobích. U vchodu do "trojdomkového" muzea Vás sice vítá český Krakonoš, ale uvnitř si s plnou naléhavostí uvědomíte, že historicky jde o expozici multikulturní, neboť se zde prolínal živel německý a český. V souvislosti s rozvojem hornictví v 16. století zde rychle narůstala převaha německy mluvícího obyvatelstva, takže o dvě století později bylo Vrchlabí prakticky německé. Situace se začala měnit až v druhé polovině 19. století s rozvíjejícím se průmyslem, který potřeboval stále více pracovních sil, tedy i českých dělníků ze sousedních obcí. Nicméně ještě v roce 1913 se k německé řeči hlásilo 6253 osob, k české 700. V roce 1930 pořád německá národnost dominovala. K ní se hlásilo 5647 obyvatel, k české pak 1203. Proto by nemělo překvapit, že vitráže oken domku i exponáty nesou německé texty.

Počátky turistiky se v Krkonoších datují přelomem 18. století, což představovalo novou možnost obživy domorodců. Poskytování ubytování, stravy a dalších služeb. Mimo jiné též výrobu upomínkových předmětů. Kromě toho, co nabízela příroda (upravené dřevo, kůra, šišky, kořeny) došlo na jednoduché i propracované figurky Krakonoše, hlavní symboliku místních hor. Nejstarší známé vyobrazení z roku 1561 ho představuje jako heraldické zvíře s kozíma nohama, jeleními parohy, rozeklaným ocasem, držící v předních končetinách horskou hůl. Později se objevuje v nejrůznějších podobách, jako mnich, myslivec, dřevorubec, šlechtic, loutnista, dokonce i jako porodní bába. Může se ale proměnit v koně, draka, myš nebo medvěda.Až v průběhu 18. století se ustálila podoba statného muže s dlouhým plnovousem ve splývavém plášti s kloboukem a holí. Pár klasických figurek pak najdeme i v muzeu, v části věnované rukodělné práci a řemeslům. Figurky se vyrábějí dosud, nicméně obrázek pána hor se přesouvá na současný upomínkový fenomén, kterým jsou magnetky.

Vrchlabí má přibližně 13 tisíc obyvatel. Město má velmi protáhlý tvar s domy rozsetými podél obou břehů Labe. První údaj o něm pochází až z druhé polovina 14. století. Jak už řečeno, převahu zde měl až do 2. světové války německý živel, například v parlamentních volbách v roce 1935 zde dostala Sudetoněmecká strana přes 64 % hlasů. Většina českého obyvatelstva nastala zásluhou nových osídlenců až v druhé polovině roku 1945. Místní radnici si na první pohled spletete se zámkem a vzhledem k vlajkové výzdobě nad hlavním vchodem si můžete myslet, že je využívána jako hotel. Nelze se ani divit, protože stavba pochází z roku 1591 a do novorenesanční podoby přestavěna v roce 1927. Stojí na okraji Masarykova náměstí a okny hledí do podélně probíhající Krkonošské ulice na hotel Labuť. Náměstí je současně i tržnicí. Nemohli jsme ale zapomenout ani na vznosný Děkanský chrám svatého Vavřince s 60 metrů vysokou štíhlou věží a klášter obutých augustiniánů s kostelem sv. Augustina. Klášter není běžně přístupný, ale je někdy využíván jako koncertní síň. Kostel svatého Vavřince na Mírovém náměstí stojí naproti Krkonošskému muzeu, z něhož jsme přinesli již řadu informací a ještě chvíli nich budeme pokračovat v kontextu dalších představovaných oblastí. Jednou z nich je malba na sklo, která je téměř tak stará jak sama sklářská výroba. Ujala se díky své schopnosti zakrývat vady skla a zvyšovat jeho estetický účinek. Rozlišují se dva základní postupy. Za tepla a za studena. Za tepla se provádí na lícovou stranu emailovými barvami a vypalují se v peci. Za studena temperami, vodovými nebo olejovými barvami na rubovou stranu. Hovoří se též o podmalbě. Krkonošské muzeum nabízí formou otevřeného depozita pohled na část své sbírky lidového nábytku. Vystavené exponáty pocházejí převážně z dílen místních truhlářů z období od konce 18. století po první polovinu 19. století. Součástí ornamentální výzdoby bylo i stylově vyhotovené datum, připomínající nějakou významnou událost. Často to byl den svatby, protože kus nábytku nebo jeho soubor býval praktickým dárkem mladým novomanželům. Pokud jde o kolovrátek či tkalce v láhvi netřeba komentář, poslední obrázek však ano. Jde o součást expozice zpracování lnu od semínka k látce. Fragment figurek v jakémsi akváriu totiž ukazuje jednotlivé kroky jak se to dělá. Když k akváriu přistoupíte, tak figurky se na pár vteřin rozpohybují.

Jilemnice svoje jméno odvozuje od dřeviny toho jména (jilm), kterou má také na vlajce. Čítá více jak pět tisíc obyvatel a na tento počet se jeví větší. Kromě náměstí a k němu vedoucích komunikací jsme navštívili zámek, knihovnu, Zvědavou uličku, cukrárnu a lyžařské muzeum. Kostel svatého Vavřince byl podle očekávání zavřený. Lyžařské muzeum nemůže chybět už jen proto, že V roce 1894 zde vznikl Český krkonošský spolek SKI Jilemnice, nejstarší český lyžařský spolek. Než se ale k němu dostaneme, podívejme se na centrální, Masarykovo náměstí (první fotografie níže). Roku 1836 před střed jeho západní fronty byla postavena velká kamenná empírová kašna. Po jejích stranách byla symetricky umístěna dvě barokní sousoší: mariánské z roku 1723 (Panna Marie, svaté Barbora a Maří Magdalena) a svatého Kříže z roku 1799. To stávalo původně v polích za městem, při přemístění na současné místo bylo obohaceno o sochy svatých Jana Nepomuckého a Vavřince (patrona města).

Zámecká budova (druhá fotografie) v Jilemnici dnes slouží jako muzeum, dokládá lidovou kulturu, historii západních Krkonoš a počátky lyžování v českých zemích. Součástí expozice je i galerie významného českého krajináře Františka Kavána. Uvnitř si málokdo nechá ujít jedinečný ozvučený Metelkův mechanický betlém z let 1883-1913, který ovšem není jediný. V hezkém parku kolem zámku, rostou vzácné rostliny, keře, stromy a 250 let stará lípa. Do parku se vchází z Kostelní ulice. Kostel v Jilemnici se připomíná poprvé roku 1356. Pravděpodobně stál na stejném místě jako dnešní svatyně. Kostel byl dřevěný. Jednalo se asi o bez věžovou stavbu se samostatnou zvonicí. Hrabě Alois Harrach se rozhodl opatřit své rezidenční městečko zděným kostelem. K tomuto účelu využil služeb Johanna Georga Michaela Aichbauera, pražského stavitele, nevlastního bratra K. I. Dientzenhofera. Kostel svatého Vavřince je postaven ve stylu dynamického baroka.

Při návštěvě muzea v Jilemnici jsme měli možnost vidět tři betlémy s různým stupněm ochrany. Jeden umístěný na chodbě v přízemí bez mimořádných zabezpečovacích opatření. Druhý betlém sestavený ze světoznámých objektů rozesetých po celé planetě je za zavřenými dveřmi k vidění přes sklo. Ten nejcennější je rovněž v oddělené místnosti, přístupný pouze s doprovodem. Jde o slavný betlém Jáchyma Metelky. Tvůrce byl učitel, později ředitel jilemnické dívčí školy a spoluzakladatel jilemnických muzejních sbírek. S prací začal v roce 1883, stavbu dokončil doku 1913. Ovládání betléma je až dojemně prosté, hlavně dřevěné součástky a lněné provázky. Přesto dosud funguje, ačkoli je je spouštěn několikrát denně více jak sto let o čemž jsme se osobně přesvědčili. Betlém čítá 142 pohybujících se figurek, které vykonávajících celkem 350 pohybů. Všechny figury jsou poháněny soustavou ozubených kol, kladek, provázků a pák od jediného hnacího stroje s ruční klikou zvedaným závažím. Další tři stroje se stejným principem slouží k pohonu doprovodné hudby a zvukových efektů (odbíjení hodin, troubení ponocného, hraní dvou lidových koled. K představení dochází na závěr prohlídky muzea a trvá asi pět minut. Začíná se odbíjením půlnoci na hodinách, následuje hluboké troubení ponocného a vysoké troubení požární hlídky. Andělé na nebi zahrají koledu, kterou probudí k životu ostatní postavičky. Po hradě nad městem se zlostně prochází král Herodes, pomodlí se pastevce poblíž kterého se pasou ovce a dva beránci podstupují souboj. Znázorněna je celá řada řemesel od dřevorubců až po vochlíře pročesávajícího lněná vlákna. Vochlíř je, módním jazykem řečeno, nejsofistikovanější postava, protože realizuje celkem 7 pohybů. Vedle biblických postaviček můžete vidět převalujícího se lenocha, cvičence na hrazdě nebo kukačku kolébající se na palmě. Průvodce vás před produkcí seznámí se všemi hlavními postavami, jak se budou pohybovat a jak vůbec bude probíhat děj. Tak aspoň máte příležitost něco z toho si zapamatovat, protože v reálu všechno stejně nestihnete.

Ve vstupní hale budovy u brány do parku uvidíte starý typ saní nebo archaické sněžnice a potom už v rozlehlém sále nespočet lyží a nejrůznějších vázání, kterým vévodí ty, s nimiž se Oldřich Kolář účastnil zimních olympijských her v Chamonix v roce 1924. Jilemničané jsou patřičně hrdí i na svého předka J. Buchara, po které je pojmenována i jedna z ulic města. Že to byl aktivní člen lyžařského hnutí v regionu svědčí i tabule s dobovými plakáty. Hrdi jsou i na Hanče a Vrbatu. O jejich tragickém osudu přináší autentické dokumenty.

Kdysi, zhruba směrem na západ, vedla z Jilemnice do vesnice Mříčná úvozová cesta. Postupně okolo ní přibývala zástavba roubených domků. Takto vzniklá ulice dostala název "Zvědavá." Dnes se tabule s názvem „Zvědavá ulička“ nachází na zděném domě, který vznikl o hodně později. Na domě je i pamětní deska pplk. Karla Kubánka, armádního letce, který se zde narodil 29. 10. 2016. Zemřel pak v ruském gulagu za polárním kruhem někdy na začátku čtyřicátých let. Přesné datum není známo.

Většina nynějších přízemních roubených chalup byla postavena po požáru roku 1788, avšak některé jsou však ještě starší. Jedná se o jedinečnou ukázku lidového stavitelství podkrkonošského kraje. Je možné zde spatřit charakteristické uspořádání staveb, posunutých většinou o jednu okenní osu směrem do ulice. Všechny chalupy jsou postaveny nakoso k ulici tak, aby byl umožněn z východního průčelí pohled na hlavní ulici a k náměstí. Kvůli tomuto zvědavému nakukování získala ulička své jméno. Když ulicí procházíte směrem od náměstí, tak vlastně pořád uhýbá mírně vlevo. Na fotografii máme bohužel celou komunikaci jen ve zpětném pohledu, nicméně tuto vyosennost i tak docela dobře odhaluje (třetí fotografie). Materiály uvádí, že domy v uličce byly roubeny z mohutných trámů a spáry mezi nimi, které se nazývají lišty, vyplňovány mazaninou z jílu, plev a pazdeří. Trámy se konzervovaly volskou krví, lišty se bílily. Níže však přinášíme důkaz, že původní ráz je sice  při rekonstrukcích formálně respektován, nicméně nikoli úplně do důsledku, důkazem jsou třeba třeba umělohmotná okna. Problém spočívá zřejmě v tom, že domky jsou v soukromém vlastnictví a majiteli už nejsou někdejší drobní řemeslníci – třeba tkalci, pekaři, fiakrista, cvočkář, kartáčník a podobní. Na obyvatelích tudíž nelze spravedlivě požadovat, aby volili technologické postupy a materiály používané před několika stoletími.

Další zastávkou na pouti po Krkonoších se stala Rokytnice nad Jizerou, která  se nachází v Libereckém kraji, v okrese Semily a nemá ani 3000 obyvatel. Když jsme tam zavítali, tak pršelo a chvílemi i lilo. Městečko, založené v druhé polovině 16. století leží v údolí Huťského potoka mezi masivy hor Stráž , Čertova a Lysá hora. Jak název napovídá, podél teče řeka Jizera. Zajímavostí je, že ulice a náměstí nejsou pojmenovány. Jen nově v alpském stylu vybudované Horní náměstí se secesní radnicí v Horní Rokytnici. Vzhledem k počasí jsme po Rokytnici moc nebrouzdali, nýbrž jsme se zastavili na pozdní oběd v Café restaurantu na Horním náměstí. Na výběr bylo více podniků, nakonec jsme se rozhodovali mezi hotelem Krakonoš s kostelem svatého Michala v pozadí a Café restaurantem. Někdy se náhodná volba vydaří, jindy nikoli. Tentokrát jsme měli štěstí na stylový interiér i chutnou krmi. Tabule u vchodu lákala na divočáka s červeným zelím a chlupatými knedlíky. Poslední porce čekala na nás! Do kolekce fotografií jsme z tohoto městečka vybrali jedinou. Je první zleva a na ní místní radnice.

Harrachov, stejně jako Rokytnice, administrativně spadá pod Liberecký kraj a pod okres Semily, přičemž území města přímo sousedí s Polskem. Trvale zde žije půldruhá tisícovka obyvatel. Rozkládá se pod Čertovou horou v údolí říčky Mumlavy. Je střediskem zimních sportů (v roce 1908 zde byl založen Spolek zimních sportů) se skokanskými můstky včetně mamutího. Počasí, jako ostatně tradičně, pod psa, což je na obou fotografiích znát. Vedle Muzea skla je na druhé blízká kaple svaté Alžběty. Sklárna Harrachov vznikla  na počátku 18. století a dosud je v ní zachován tradiční způsob vyrábění. Muzeum skla nabízí historicky a technologicky ucelenou sbírku skla. Máte možnost kromě samotné prohlídky zkusit si vyfouknut "svoje" sklo. Protože jsme přijeli poměrně pozdě, byl provoz zavřený, takže jsme museli vzít za vděk pouze prohlídkou muzea. Ze stejných důvodů jsme oželeli i přilehlý minipivovar s restaurací, odkud prý mohou hosté sledovat skláře při práci. Muzeum nenabízí jenom výrobky ze skla, ale i výstavu úspěchů našich skokanů na lyžích, kde samozřejmě nechybí ani skleněné poháry. Fotili jsme i cca metr a půl vysokou vázu "Milosrdenství a bohabojnost" z opálového kraklovaného skla, repliku té, kterou v roce 2001 rozbil školák z Mladoboleslavska, když chtěl spolužákům ukázat jaký je silák. Kopie, vyrobená s využitím starých technik, se již nachází za sklem vitríny. Sklo tedy chrání sklo. Bohužel nás cosi zklamalo (technika nebo ruce) a žádná fotografie této vázy v paměti founu nalezena nebyla. 

Čtvrtou fotografii zleva jsme právě dorazili do Hostinného. Jedná se o město v okrese Trutnov v Královéhradeckém kraji, leží v Krkonošském podhůří na soutoku řeky Labe a potoku Čistá. Město má necelými 5 tisíci obyvatel a dostali jsme se do něj vlastně náhodou, protože trasa byla přerušena stavebními úpravami a na objížďku jsme byli líní zapínat navigaci, takže jsme zákonitě "zakufrovali." Zastavili jsme na takovém šotolinovém placu poblíž kostela, abychom se zorientovali. Kostel obehnaný zdí nás však z vnějšku tak zaujal, že jsme změnili program a rozhodli se městečko blíže prozkoumat. Tak jsme nejdříve zjistili, že se jedná o děkanský kostel Nejsvětější trojice - nejstarší stavbu v obci. Původně se jednalo o raně gotický kostel, ale z tohoto období se dochovala jen klenba v přízemí věže a vstupní portál. Další části kostela jsou pozdně gotické a renesanční, ze 16. století. Velká obnova proběhla v roce 1877. Z této doby pochází také hlavní oltář. V postranní kapli Sv. Jáchyma jsou umístěny náhrobní kameny příslušníků rodu Valdštejnů. Náhrobní kameni najdeme i ve vnitřním areálu okolí svatostánku. Přilehlá, více než 50 metrů vysoká kostelní věž nese dva zvony z přelomu 16. a 17. století. Na kostel navazuje také renesanční fara s krásným sgrafitovým zdobením. Právě končila bohoslužba, takže jsme mohli ještě na pár minut vstoupit a svatostánek si prohlédnout uvnitř, nicméně kostelník nervózně zvonil klíči. V rámci prohlídky jsme si všimli i ošatky s tělem Páně (hostie v Hostinném), která volně ležela na stolku před lavicemi a na oplatky sedal prach.

Náměstí v Hostinném se jmenuje Náměstí. Je bohatě vroubené podloubími, která do něho vtékají z, nebo jsou protažena do, přilehlých ulic. Více než zdejší Morový sloup nemůžete na radnici přehlédnout sochy dvou obrů. Váže se k nim stará, trochu prostoduchá, pověst. Obři, z nichž jeden je pekař a jeden řezník, za dávných časů žili v lesích v okolí města. Když dostali hlad, chodívali do města krást jídlo a loupit dobytek (vzhledem k profesím pozoruhodné). Zastavit je nemohly ani hradby vystavěné kolem celého města. A tak se jednou obyvatelé domluvili, namazali nad večerem hradby smolou a když pak obři hradby přelézali, přilepili se. Lidé nemohoucí obry chytili a na památku je umístili na radnici. Raně barokní sloup v roce 1678 nechala postavit manželka majitele panství Sibylla Lamboyová jako ochranu města před morovou nákazou.

Když z náměstí projdete Dolní Bránou a přejdete nepřehlédnutelný most, konstrukcí nikterak nepodobný tomu ve Špindlu, tak po levé ruce zůstane za vámi základní škola a gymnázium, zatímco pár kroků vpravo vás čeká branka do hezkého parku sousedícím s barokním Františkánským klášterem. V něm uvidíte Městské muzeum věnované historii františkánů, rodákům a významným osobnostem města (jediná dochovaná památka na Wolfganga Dienzenhofera, jednoho z nejvýznamnějších architektů evropského baroka). Expozice prý představuje historický vývoj jednoho z nejstarších měst v Podkrkonoší je nainstalována ve františkánských celách z 2. poloviny 17. století. To "prý" uvádíme proto, že když jsme se na tomto místě ocitli byla zhruba polovina dubna, a to muzeum ještě nepremávalo.

Napravo od stylové vilky, na setkání ulic Horské, Poštovní a Hradební, s nízkými paneláky na pozadí, stojí pomník císaře. Ten jen dokumentuje naši zkušenost, že Podkrkonoší, potažmo Východočeský kraj disponuje stopami po Rakousku Uhersku v míře nesrovnatelné s jinými regiony Česka. Pomník se sochou císaře Josefa II., nejvýznamnějšího reprezentanta absolutismu, byl postaven v roce 1006 v parku před gymnásiem. Vznikl na popud místního notáře Františka Josefa Auera z prostředků města a za přispění občanů. Pomník z kararského mramoru měl připomínat zásluhy a návštěvy císaře v místě, které se v průběhu jeho života uskutečnily celkem 4. V roce 1921 byla socha odstraněna jako symbol již zaniklé říše, přemístěna do Fořtu - a navrácena zpět až v roce 1999.

Když už jsme se pohybovali poblíž hranic s našimi slovanskými sousedy na severu, napadlo nás, že by nebylo od věci prohlédnout si po roce, co se v Polsku změnilo. Protože jsme se pohybovali spíše motorizovaně, tak Špindlerův Mlýn pro tuto variantu nevyhovoval pro absenci slušného přímého spojení po silnici. Když jsme se konečně (v Rokytnici) rozhodli, tak nakonec volba padla na Szklarskou Porębu a zavržena byla původně uvažovaná Jenia Góra. Jednak nezbývalo tolik času, jednak počasí se sobotního odpoledne nehrozilo vylepšit, takže nějak nebyl zájem trmácet se do "vnitrozemí." Szklarska Poręba, do češtiny překládaná coby Sklářská Poruba, je město na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš v jihozápadním Polsku, v Dolnoslezském vojvodství. Vznik sídla se datuje k roku 1366, městská práva však získalo až v roce 1959. Od roku 1617 zde sklářský rod Preisslerů provozoval sklářskou huť. Ta se brzy stala nejlepší ve Slezsku. Roku 1702 přibyla další. Nicméně obě zanikly pro nedostatek dřeva kolem roku 1752, což se v tak lesnatém terénu jeví jako důvod nepříliš věrohodný. Od 19. století je vyhledávaným klimatickým místem, údajně s podmínkami, které si nezadají s Alpami ve výškách okolo 1200 m (Poręba leží v nadmořské výšce od 440 do 886 m). Žije zde asi 7000 obyvatel.

Projeli jsme komunikací, která postupně měnila jména. Na rozcestníku s Armii Wojska Polskiego se z Generala Wladyslawa Sikorskiego změnila na Jednosci Narodowej, posléze na Jeleniogórskou. V podstatě s těsným nebo mírným odstupem kopíruje řeku Kamiennou. Vede tudíž údolím po jehož levé ruce ve směru příjezdu se vypíná Sklarska Poréba Górna. Můžete vyrazit na množství výletů do okolí, například k vodopádu Kamienczyk, který je vysoký 27 metrů, nebo se jen tak projít podél řeky Kamienna, jež Porebou protéká. Podle počasí je buď pokojná či nahání strach divokými peřejemi. Naše počasí bylo nepříjemné, ale ne zas tolik, aby se říčka rozkatila. Auto jsme zaparkovali u Lidlu a prohlédli si jeho nabídku. Nijak nás neohromila, uniformita globalizovaného světa je všude patrná. 

V okolí Poruby otevřena nová naučná stezka nazvaná Szlak walońsky, tedy Valonská cesta. Jedná se o sedmikilometrový, červenobíle značený turistický okruh s patnácti zastaveními. Jedním z nich je i Stará chata valonská, kde najdete mineralogické muzeum a historii dobývání drahých kamenů. Motiv tajných znamení, které valoni vytesávali do skal a kamenů, si vzali také tvůrci další naučné stezky spojené se zábavnou hrou nazvanou "Poszukiwacze Skarbów", Hledači pokladů. Projít můžete i Magickou Krakonošovou stezkou. To a ještě mnohé další se vám nabízí, ale o ničem z toho nemůžeme vydat svědectví. Vzhledem k trvalému dešti jsme prošli jen po hlavní komunikaci kolem obchodů, krámků, řady směnáren, restaurací a stánků do údolí k parčíku s obelisky a skulpturami (Na pamieči žolněrzy vojsk ochrony granicznej przez vojsko polskie se zabudovaným hraničním kamenem, Gorace serce v granite až k soše Ducha gór Rübezahl Krakonoš z lesklého kovu). Cestou zpátky jsme si vyměnili celých 100 korun, abychom si přivezli do domoviny magnetku na lednici a 9 kousků tanie serka, což je tvarovaná škeblička zauzeného sýra nejistého původu a technologie zpracování. Jeden přijde na zlotý až zlotý dvacet (přibližně 6,50 Kč za zlotý). Byl docela dobrý a žádné negativní následky nezpůsobil.

Okresní město Trutnov leží v severovýchodních Čechách,  Královéhradeckém kraji  - v Krkonošském podhůří na řece Úpě, přesněji v Trutnovské pahorkatině, která je situována  na východě Podkrkonošské pahorkatiny. Žije zde téměř 31 tisíc obyvatel a má rozlohu 10 336 ha. Nadmořská výška centra Trutnova se pohybuje kolem 430 m. S uvedeným počtem obyvatel je 35. největším městem v ČR, podle katastrální rozlohy však 13. největším. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Do té jsme zamířili, když jsme zaparkovali na náměstí Republiky nedaleko autobusového nádraží a společenského centra UFFO. Cestou do Horské ulice nám šly naproti divoké kočky.Když se ocitnete ve městě které neznáte a na jeho prohlídku nemáte neomezený čas, tak hledáte nějaké body poutajíci vaši pozornost. Velmi často to bývají věže kostelů. Ve větších městech to je složitější, protože ve spleti ulic a vysokých domů se ne vždy snadno právě kostely vyhledávají. Minule jsme se vydali z náměstí Republiky Horskou ulicí více méně nazdařbůh, nicméně v průhledu, tam, kde se ulice otevírala širšímu prostoru nás na jejím konci zaujala bílá věž ve stylu anglizující novogotiky s hodinami. Řekli jsme si, že to bude nějaký kostel, a tím byl cíl určen. Jenže v místě, kde do Horské  ústila zleva Školní se vyskytl průhled na další chrám. Nešlo o žádné mimořádné dilema, rozhodli jsme se pro oba objekty a pokračovali jsme původně nastoupeným směrem. Tak jsme se dostali na Krakonošovo náměstí. Tam jsme zjistili, že ona první věž nepatří kostelu, nýbrž staré radnici. Později jsme identifikovali i objekt s druhou věží, která už skutečně zdobila chrám, a to kostel Narození Panny Marie. K fotografiím obou objektů dodejme, že k radnici přiléhá restaurace se sgrafitovou výzdobou (UP Radnice), mající v nabídce relativně levné steaky, nemohli jsme si je však objednat, protože v neděli byla zavřena. Ostatně, úplně to samé se opakovalo pod štítem restaurace Music bar Pod Hradem ve Školní ulici. Zde jsme měli ale štěstí alespoň v tom, že vedle sakrální stavby stojí Muzeum Podkrkonoší, které jsme mohli navštívit. Je mimořádně zajímavé, že ze samotného Podkrkonoší jsme tam však žádné artefakty nezaregistrovali. Zato dvě výstavy, jedna se týkala kreseb místního rodáka, druhá fotografií tamních nadšenců pro tuto zálibu. Částečné zklamání nám ovšem vynahradila stálá expozice k bitvě u Trutnova v roce 1866, situovaná do patra. 

Na první fotografii níže vidíme uprostřed radnici, vpravo 11 metrů vysoký barokní Sloup Nejsvětější trojice s osmi světci, zvlášť ještě vyfotografovaný níže, a úplně vlevo pak Krakonošovu kašnu, která stojí uprostřed prostranství (plastika vládce hor, který je obklopen trpaslíky - gnómy). Nalevo od ní, přibližně uprostřed fronty budov lze spíše tušit než dobře rozpoznat sochu císaře Josefa II (obnovený pomník, který zde stával již v letech 1886 - 1923). Náměstí, přirozené historické centrum, má obvyklý čtyřúhelníkový tvar kolonizačních měst 13. století. Ze všech stran je uzavřeno domy, které půdorysně vycházejí z gotické parcelace. Někdejší dřevěná obydlí měšťanů se zhruba od 16. století přestavovala do zděné podoby. Dnešní vzhled pochází z 18. až 20. století. Přes přestálé války, živelné pohromy, přestavby a modernizace si dosud uchovala rysy baroka, klasicismu a secese. Domy na náměstí a i v přilehlých ulicích dodnes lemuje podloubí, otvírající se do náměstí převážně půlkruhově zaklenutými oblouky, nesenými kamennými pilíři. To je dobře patrné z obou krajních fotografií (za podmračna exponovaných).

Již na začátku našich zápisku z Trutnova jsme upozornili, že dokumentaci obracíme a časově první navštívené místo si necháme na závěr. Vracíme se tedy na Sluneční stráň, resp. Jánský vrch, k pomníku generála Goblenze. Je to pietní místo, kde naproti monumentálnímu pomníku stojí podstatně menší a skromnější, který se ovšem rovněž váže k osobě jmenovaného vojevůdce. V širším pojetí jde ovšem o památník Bitvy u Trutnova 1866. Třeba se někoho zaujmou některé zkompilované souvislosti, které v kostce nabízíme: 

Záminkou pro válku mezi Pruskem a Rakouskem se staly události ve Šlesvicku a Holštýnsku. Roku 1863 přepadl a obsadil tyto dvě malé německé země dánský král, když využil tamní nacionální hnutí. Reakce Německého spolku v čele s rakouskou a pruskou armádou nastala, jak právníci říkají, bez zbytečného odkladu. Roku 1864 vypukla válka, v níž bylo Dánsko poraženo a přinuceno vzdát se nároků na původně dobytá území, příměří zprostředkovala britská vláda a událost se v dějinách vede jako Vídeňský mír. Z navrácených území se staly jakési kolonie obou hlavních vítězů - Šlesvicko připadlo Prusku a Holštýnsko Rakousku. Svým způsobem Rakousku spadl do klína danajský dar. Holštýnsko s Rakouskem nesousedilo, odčerpalo určitou část jeho ozbrojených sil, přičemž bylo zřejmé, že nedávný spojenec má o toto území zájem. Tak se stalo, že v rámci snah o sjednocení Německa zahájilo Prusko v červnu 1866 válku proti Rakousku, které se díky zručné diplomacii pruského ministerského předsedy Otto von Otto von Bismarck Bismarcka ocitlo v mezinárodní izolaci. Bismarckovi se podařilo zajistit si neutralitu Ruska a 8.4. 1866 uzavřelo spojenectví s Itálií. Rakouskými spojenci sice byly některé německé státy, např. Hannoversko, Hesensko, Sasko, Bavorsko, Bádensko, Württembersko, objektivně však Rakušané neměli nějakou záviděníhodnou pozici. Trůn si toho byl vědom, příliš si nevěřil, což se odrazilo mimo jiné v tom, že do čela armády nejmenoval  člena rodiny, aby více méně očekávaná porážka byla připisována mimo okruh příbuzných.

Přesto náznaky budoucí války se na severovýchodě Čech daly tušit již v prvních měsících roku 1866. Do josefovské pevnosti byla dovezena děla, ve všech obcích na Trutnovsku se pořizovaly seznamy koní a vozů, do Poříčí a Dolního Starého Města se přesunuli Windischratzovi dragouni, neustále přibývalo incidentů na hranicích a do vnitrozemí začali prchat obyvatelé příhraničních obcí. Dlouhou dobu však císařství vážně nepředpokládalo pokus o invazi v této oblasti. Severní armáda určená k odporu vůči Prusku se pod velením polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka soustředila u Olomouce, protože očekávala pruský útok na Vídeň nejkratší cestou ze Slezska přes Moravu. Teprve 18. června, když byl už zřejmý skutečný směr pruského postupu byl zahájen přesun do východních Čech. Benedek chtěl nejprve porazit pruskou První armádu, plán zkomplikoval vpád Druhé armády z východu. Benedek proti ní vyslal nedostatečně početný Šestý sbor, který byl 27. června poražen u Náchoda, avšak Desátému sboru se daří za cenu mimořádných ztrát vítězit v bitvě u Trutnova a srazit nepřítele zpět za hranice. To ale ještě nebyl konec války, ve které si Němci a Rakušané řešili své zájmy na českém území. Nápisy na mohyle jsou v němčině, což je patrné z detailnějších záběrů. Pozornosti jistě neunikne ani schodiště na boku. Obelisk totiž může sloužit zároveň jako rozhledna. V době naší návštěvy byl ale vchod zavřený, takže jsme si výhled ani způsob výstupu na vrchol nemohli vyzkoušet.

Prusko-rakouská válka byla poslední válkou, při které se uplatnila taktika boje do té doby běžná. Tento klasický způsob boje, tedy bez palebné přípravy, útokem v sevřených masách na bodák byl typický zejména pro Rakušany. Pruští vojáci používali propracovanější způsob. Vojáci se v palbě překrývali, mohli ležet nebo se schovat za stromy. Rakouská vojska v sevřeném šiku byla snadným terčem mimo jiné proto, že vojáci měli sice slušivé, nicméně světlé uniformy. Hodně si historie všímá i výzbroje, zejména pušek. Prusové měli k dispozici tzv. zadovky, které se podstatně rychleji nabíjely v porovnáni s ládováním rakouských předovek, jehlovek. Rakouským puškám nutno ovšem přiznat kvalitnější zpracování, větší dostřel a průbojnost. Celkem s jistotou však lze konstatovat, že na druhé straně rakouská děla zpracováním a kvalitou parametrů převyšovala ta Pruská ve všech směrech, což v bitvě u Trutnova mělo nepřehlédnutelný význam. 
Z pohledu dnešního čtenáře jsou některé souvislostí možná překvapivé. Třeba ta, že Trutnov byl, prakticky celý, městem s německy mluvícím obyvatelstvem, takže když přitáhli Prusové, tak místní obyvatelé Rakousko-uherska neměli problémy se s nimi domluvit aniž by měli zájem jim nějak škodit, obav prosti však ve většině nebyli. Už 25. června 1866 první Prusové překročili hranice u Žacléře a Bernartic a směřovali k Trutnovu. Rakouská vojska přicházela od jihu, ale k Trutnovu to měla mnohem dál. Takže proti rakouské předsunuté pěší brigádě (která byla nejblíže) pochodoval pruský 1. armádní sbor zhruba s pětinásobnou početní převahou. Menší rakouský útvar přesto dorazil k Trutnovu první a hned obsadil kopce Šibeník, Janský vrch a Chmelnici. To Prusové ani nepředpokládali, tak do města přiharcovali v klidu. Tam je hned ráno překvapila palba z rakouských zbraní. Po opakovaném útoku (první odražen) se početní převaha už projevila a kopce Prusové obsadili. 
Krátce poté však dorazily rakouské posily v čele s generálem Ludvíkem Gablenzem. Ten nařídil stažení vojsk, což Prusové dokonce chvíli považovali za vítězství, přestože ještě mezitím došlo ke srážce jezdectva  bez nějakého rozhodného výsledku. Gablenz čekal na rychle se blížící další rakouské posily, které se také po příchodu na Prusy hned vrhly bodákovým útokem což se ale neobešlo bez ztrát. Vojáci císařství, mezi nimiž byli samozřejmě i Češi nakonec donutili Prusy ustupovat. Zatím nikoli výrazně, v držení dál měli zmíněné tři vrchy i Trutnov. Generál Gablenz, s velkými zkušenostmi z války s Dánskem začal v tu dobu šachovat s vlastním dělostřelectvem. Měl k dispozici asi 40 kanónů. Po důmyslném přeskupování těžkých zbraní a palbě řízené na kopce i do rozestavených oddílů nepřítele rozkolísal nepřátelské linie, čehož využila pěchota k bodákové ofenzivě. Ta však úspěšná nebyla a během několika desítek minut přišlo rakouské vojsko o půldruhou tisícovku mužů. 
Trutnovskou bitvu měl nakonec rozhodnout iniciativní, až svévolný, útok záloh - Kneblovy brigády. To byla nejkrvavější řež celého dne, padl při ní např. velitel 1. praporu podplukovník Habermann, dále velitel 3. praporu major Pilati a na vrcholu stoupání podplukovník Pehm, major Stenglin a další. Nicméně Prusové byli donucení vzdát se všech pozic, které do té doby drželi. 
Na ustupující útvary dopadaly granáty Gablenzova dělostřelectva a zahnaly je až do Poříčí, odkud později ustoupili za hranice. Rakušané po dobytí vrchů obsadili střed Trutnova a Zahradní město. Pro Rakušany to bylo krvavě vykoupené vítězství, padlo zde či bylo zraněno téměř 5000 vojáků. Rakouské nejvyšší vele(de)ní se však ukázalo mimořádně nekompetentní. Vítězstvím se dalo ukolébat a posléze nechalo pohraničními průsmyky Prusy znovu proniknout do Čech. Konečné rozhodnutí války na bitevním poli tak padlo v bitvě u Hradce Králové, která se odehrála o sedm dní později 3. července 1866.

Vítěz bitvy u Trutnova generál Ludvík Gablenz, rodák z Jeny (1814), vyjednával po válce klid zbraní a z pověření vedl rozhovory o míru s pruským králem Vilémem. Po dalších vysokých vojenských funkcích a diplomatických aktivitách v roce 1871 vystoupil z činné služby,  pobýval  ve Švýcarsku, kde 28.1. 1874 našel smrt.  Bitva u Trutnova se mu hluboce vepsala do podvědomí natolik, že toužil být po smrti navždy uložen mezi svými vojáky (jeden z pomníků na hřbitově u kaple je vidět na čtvrtém obrázku výše).  K nim se skutečně vrátil, ale až 28. září 1905, kdy jeho ostatky byly v Curychu vyzvednuty a přemístěny do krypty pod více jak 17 m vysoký litinový useklý jehlanec na Šibeníku.  Není bez zajímavosti, že tato vyvýšenina byla na čas také nazývána Gablenzův vrch. Před tímto monumentálním památníkem, patřícím rovněž X. armádnímu sboru, je umístěn i jeho původní náhrobek ve tvaru zlomeného stromu.

Pro příběh je signifikantní i to, že pro historii symbolizuje mnohé události vždy něco nebo někdo jen proto, že k tomu měl formální puvoir a výlučně sám si to třeba ani nezaslouží. Což v případě jakéhokoli vojenského střetnutí, bitvu u Trutnova nevyjímaje, pokud jde o zmíněnou výlučnost samozřejmě platí také. Bezejmenných zasloužilých zde byly tisíce. Gablenz byl nesporně zkušený vojevůdce, paradoxní však právě v daném případě je, že důležitým klíčem pro výsledek bylo Kneblovo rozhodnutí. Brigáda se zapojila do bojů, ačkoli Gablenz si přál, aby setrvávala v záloze.

Jak jsme již dříve napsali, Prusové neuvyklí na prohry nesli tuto porážku těžce. Po rakouském vítězství si poražení chladili žáhu na Trutnovských. Vedle drancování majetku obyvatelstva, uvrhli do šatlavy starostu  a dalšího měšťana, obvinivše je ze zrady.  Propuštěni byli po 80 dnech. Od té doby si místní připomínají výročí natíráním kamenné desky na náměstí. V den vpádu Prusů černou barvou, v září, v den návratu zajatců, bílou barvou.