Návštěva východního pohraničí Bavorska byla oddechovou vložkou jáchymovského lyžování na svazích Klínovce. Mähring je malá hraniční ves, první po přechodu česko-německé hranice přes přechod Broumov na Tachovsku. Dominantou vsi je samozřejmě kostel, také radnice a nedaleko za vsí poutní Kostelík St.Anna. Napsat nedaleko, je poněkud zavádějící, protože do Mähringu se dostanete po vedlejší silnici, když odbočíte z hlavního tahu na okresní město Tischenreuth, tedy na hlavní město jednoho ze sedmi zemských okresů Horní Falce (Oberpfalz), kterážto je pro změnu jednou ze sedmi vládních obvodů Svobodného státu Bavorska. Když ale neodbočíte na Mähring, tak se za pár kilometrů objevíte v Grosskonreuthu, což je místní část Mähringu (ukážeme později), ale je poněkud "dál než nedaleko." Vyfotili jsme zlatou Pannu Marii před katolickým farním kostelem sv. Martina. Byl vystavěn v letech 1782 - 83 jako sálová stavba se západní věží. Přestavěn byl poměrně nedávno, v letech 1969 -70. K původní výzdobě patří hlavní oltář a oba postranní oltáře v pozdně barokním stylu. 

V Grosskonreuthu, součásti obce Mähring, pro nás bylo zajímavé, že řada místních komerčních zařízení patří fy. Scharnagl, jak např. dokumentuje hned druhá fotografie. Vidíte na ní dva nápisy s tímto jménem, jeden na truhlářství, druhý na hostinci. Když jsme pořizovali tento záběr přes silnici od obchodu Scharnagl s elektronikou, vyšel pán zpoza hostince a podezřívavě začal zjišťovat cože to tam provádíme. Nedali jsme se, a než jsme odfrčeli do Tirschenreuthu, tak jsme vyfotili  místní kostel, který v kolekci zaujímá roh vlevo dole. Ta zajímavá expozice dětského oblečení na dvouramenném kříži s čápem mu snad nepatří, stojí totiž před bočním traktem základní školy. Jak jsme zjistili, dne 17. prosince 2013 se sem na čas přestěhovala vánoční putovní výstava partnerské školy z Mariánských Lázní, kde byla instalována ve vstupní hale této modře omítnuté stavby.

Jak už řečeno, Horní Falc je jeden ze sedmi vládních obvodů Svobodného státu Bavorska. Nachází se na východě Bavorska u hranice s Českou republikou. Název Oberpfalz region získal kolem roku 1329, uzavřením smlouvy z Pavie. V tomto období region patřil šlechtickému rodu Wittelsbachů. Několik let poté se část regionu známá jako Česká Falc stala českou korunní zemí. Nachází se zde tři městské okresy a sedm zemských okresů. Tirschenreuth je hlavní město zemského okresu Tirschenreuth (také nazývaný jako země tisíce rybníků – díky svým více než 4500 vodních ploch.). Nachází se na severovýchodě Bavorska, nalepený na hranice s Českou republikou. Je součástí přírodního park Steinwald - Tirschenreuth. Steinwald je německé středohoří a mimo jiné má největší hustotu skalních hradů vzhledem k rozloze.

Město Tirschenreuth je vzdálené kolem 120 kilometrů severně od Řezna, 56 kilometrů východně od Bayreuthu a 15 kilometrů západně od hraničního přechodu Svatý Kříž. Má cca 9000 obyvatel. Nejslavnějšího rodáka Johanna Andrease Schmellera připomíná pomník na hlavním náměstí, pojmenovaném Marktplatz (čtvrtá fotografie v první řadě). Coby velký jazykovědec a dialektolog vydal Schmeller v roce 1837 první bavorský slovník.  Ve městě najdeme několik velkoplošných obchodních domů ve kterých lze sehnat za velmi příznivé ceny prakticky vše, nejen potraviny. Dále je zde mnoho dalších malých obchůdků. Na dveřích Gleissner prodejny nábytku, koupelen, kuchyní, nádobí a dekorativního zboží v bavorském Tirschenreuthu jsou české nápisy napsané dokonce většími písmeny než ty německé, zřídili tu rovněž českou pokladnu, internetové stránky, dokonce angažovali české poradce a montéry.

Zemský úřad a soud spojuje malebný most (obrázky v rozích napravo). Obojí je situováno mimo centrum u vodní hladiny, kterou obklopuje jakýsi park oddechu. Je na něm sympatické, že skutečně slouží odpočinku, procházkám a posezení. Stánky s trdelníky, buřty a klobásami jsme nezaregistrovali. Možná to bylo ale tím, že byl teprve únor. 

Skutečně to tak vypadalo, jenomže krátce po tomto minitripu se zima rozhodla asi na dva dny vzchopit a do české metropole poslala tolik sněhu, kolik za celé předchozí období snad ne. Samotná třídenní výprava ovšem na počasí štěstí neměla, bylo typicky ošklivě předjarní. K první zastávce cestou na západ došlo v Berouně.

Nezapomenutelný Jaroslav Dietl toho ve svém relativně krátkém životě "spáchal" tolik, že jiný by to možná nestihl za dva životy dlouhé. Byl to scénárista par excelence a svému řemeslu rozuměl. Rozuměl i tomu, co se od něj žádá. Jedním z jeho mnoha "budovatelských" seriálů byl Muž na radnici, kde v hlavní roli předsedy ONV účinkoval v režii Evžena Sokolovského herec Zdeněk Buchvaldek. Toho už od roku 1987 kryje černá zem. Zato jeho někdejší mladičká kolegyně Milena Steinmasslová, která v roce 1976 ztvárnila postavu Bohunky ve zmíněném normalizačních seriálu, aktuálně exceluje v jiném seriálu - nekonečné  Ulici - coby nesympatická matka Marečková. Rozhodně se v něm vyřádí mnohem víc než v tehdejším pochmurném Berouně, v němž se děj z velké části odehrával. 

Tímto propojením pokleslé kultury doby minulé s tou nynější jsme se pokusili zasadit město Beroun do nějakého rámce, nic jiného v tom netřeba hledat. V sedmdesátých letech toto okresní město nenastavovalo návštěvníkům příliš přívětivou tvář, což seriál docela slušně dokumentoval. Ani po tolika desetiletích, bohužel, nelze nad dnešní podobou nějak překotně jásat. Nesporně se zvedla úroveň bytového fondu, domy mimo sídliště mají nové fasády, nicméně mnohé vybydlené stavby přetrvávají. Co ovšem nesmí chybět je obchodní areál, kde jsme zaparkovali. K němu se sjíždí z dálnice ("střed") Koněpruskou ulicí, kolmou na hlavní Plzeňskou "třídu." Tou jsme se vypravili na centrální Husovo náměstí. 

Na trase asi nejvíce zaujme bíla sakrální stavba po pravé ruce - Zábranský kostel Zvěstování Panny Marie. Původně (1528) byl dřevěný, vznikl spolu se hřbitovem za času moru, později (1744) byl postaven nový zděný. Po levé ruce mineme bývalou restauraci Plzeňka s pěknou novou šedivou fasádou. V ní za hlubokého socíku hrávali dřevorubci, kočí a vůbec lesáci z Nižborského polesí poker, očko nebo dardu. Jejich, mnohdy i desetitisícové příjmy k tomu přímo vybízely. (K tomu ovšem docházelo jen tehdy, když si chtěli zvlášť vyhodit z kopýtka v okresním městě. Jinak totiž své kratochvíle provozovali v putyce na návsi Nového Jáchymova.) Co se uvnitř odehrává nyní jsme nezkoumali, nápis Plzeňka na domě se hrdě skví sice nadále, avšak dva komerční štíty zvou do Pizzerie a Cafe & Baru THEATRO. 

Beroun je již od roku 1936 jedním z okresních měst v západní části Středočeského kraje. Toto, kdysi královské město, leží na soutoku řek Berounky a Litavky, rozkládá se na pomyslné hranici mezi Pražskou kotlinou a západními Čechami, je tak východiskem do dvou chráněných krajinných oblastí - Českého krasu a Křivoklátska. Kolem Berouna prochází silniční tah dálnice D5 z Prahy do Plzně. Na tak relativně menším městě s s méně jak 20 tisíci obyvateli je zajímavé, že z dálnice k němu vedou 3 sjezdy. O tom, který vede do areálu nákupní zóny jsme se již zmínili. Jinak je Beroun umístěn v kopcovité krajině. Spolu s jeho historickými památkami (jejichž četnost vedla k vyhlášení historického jádra města městskou památkovou zónou v roce 1992) to z něj činí i významné východisko turistických cest. Je zajímavé, že samotný název není odvozen od slovesa brát, jak by se dalo předpokládat, nýbrž z německého názvu severoitalského města Verona (Bern, Beronia). 

První písemnou zprávu o městě nacházíme v listině Přemysla Otakara II. z roku 1265. Město však brzy zpustlo a musilo být znovu vybudováno za vlády Václava II. Zbytkům někdejšího rozsáhlého berounského hradebního opevnění dominují dvě brány na horní a dolní straně centrálního náměstí (jediná fotografie z Berouna v horním levém rohu souboru níže), Pražská a Plzeňská z níž se ovšem návštěvník dostane napřed do nedlouhé Palackého ulice. Pod Plzeňskou branou zůstává Řeznictví a Uzenářství U HORNÍ BRÁNY, protože to přežilo strázně socializmu, vichřici revoluce i útrapy budování kapitalizmu. Kdykoli jsme před desítkami let navštívili město nebo cestovali do Otročíněvsi či Nového Jáchymova, zastavili jsme se zde vždycky na teplou sekanou. Bývaly doby, kdy jsme zavítali též do asijské restaurace na náměstí, ale kde jí teď konec? Řeznictví U Horní brány zůstává jako jistota hladových poutníků! Nejvýznamnější historickou stavbou samotného náměstí je samozřejmě gotický farní kostel svatého Jakuba, přestože se jaksi ztrácí v severozápadní částí rynku. Na dolním konci, poblíž Pražské brány, stojí bílá budova radnice, která byla v roce 1903 přestavěna v novobarokním stylu. Morový sloup najdeme před hlavním vchodem do kostela sv. Jakuba. Byl vztyčen v době moru v roce 1680. Této nemoci tehdy padlo v Berouně za oběť 341 lidí, což byla téměř polovina obyvatel města. Pro Husovo náměstí je rovněž charakteristická skupina měšťanských domů na jeho jižní straně. 

Nedaleko centra se nachází zalesněný kopec Městská hora s téměř 14 metrů vysokou rozhlednou. Je tam rovněž výběh, v němž město chová tři medvědy, Matěje, Vojtu a Kubu, původně medvíďata z televizních večerníčků. Město sponzoruje chov těchto zvířat zejména proto, že medvěda má ve znaku. Opodál se ještě nachází 492 metrů vysoký vrch Děd s další rozhlednou, ze které je však kvůli vzrostlému lesu je směrem k Berounu jen omezený rozhled. Město se skládá ze čtyř katastrálních území a několika místních částí: Centrum, Město, Zavadilka, Závodí, Hostim, Jarov a Zdejcina. Cestou z Prahy od severovýchodu na jihozápad nejdříve mineme po pravé ruce Loděnice, směrem k Plzni pak Králův Dvůr a Zdice. Severně se můžeme vydat do Nižboru, západně pak komunikace směřuje přes Hudlice, Jungmannovo rodiště, do Nového Jáchymova.

Další zastávkou cesty, jejímž nejdůležitějším cílem byly Mariánské Lázně se stalo Stříbro. Je to historické město v západních Čechách v Plzeňském kraji, 30 km západně od krajské metropole, kdysi hornické, což je bohatě zdokumentováno v místním muzeu. Leží na řece Mži v nadmořské výšce 399 m. Počátkem roku 2012 mělo téměř 8 tisíc obyvatel. Založil je roku 1240 Václav I. v místě starší osady na strmé skále nad řekou Mží. Těžba stříbra vedla k rychlému rozvoji sídla a brzkému povýšení na město, ke kterému došlo již po 23 letech od založení. Od roku 1426 se stalo oporou husitů a později též "husitského krále" Jiřího z Poděbrad. To dodnes připomínají ulice pojmenované po obou velikánech naší historie, tedy Janovi z Husi a králi Jiřímu. Stavbou, která město proslavila, je zcela jistě zdejší renesanční radnice. Rozlehlá stavba (fotografie vpravo v druhé řadě) se třemi štíty byla postavena v průběhu 16. století. Renesanční část budovy zaujímá místo dvou měšťanských domů. K rozšíření vstupní části do dnešní podoby došlo po požáru stavby v roce 1588. Podle nedávných zjištění byl autorem přestavby Albrecht Vlach Gryson, autor renesanční radnice v Plzni. Na Masarykově náměstí určitě nepřehlédnete ani morový sloup. Pohled z krajiny na město však upoutá především horní část siluety děkanského kostela Všech Svatých.  

Cestou do centra od východu Benešovou ulicí, hned jak opustíte kruhový objezd s nákupní zónou v sousedství, vás po levé ruce udeří do očí rozlehlá, impozantní stavba, připomínající moderní zámek. Při bližším zkoumání zjistíte, že jde o střední odborné SOŠ, nabízející výuku podle vlastních ověřených ŠVP ve třech čtyřletých oborech s maturitní zkouškou. V celkových pohledech na město se ovšem, jak již řečeno, výrazně uplatňuje věž děkanského kostela. Původní svatyně zanikla v pozdněgotické přestavbě z roku 1565. Z této stavby se do současnosti zachovala věž, západní průčelí a část presbyteria. Ostatní části rozměrné stavby pocházejí z let 1754 - 1757, kdy byl objekt barokně upraven. Když do kostela vstoupíte, čeká vás ještě větší ohromení, než při pohledu z vnějšku. Je zřejmé, že správa objektu se o něj pečlivě stará, interiéry upraveny, sochy vyblýskané, čisto. V trojlodním kostele hlavní oltář zhotovil stříbrský řezbář I. Platzer v roce 1762 s obrazem od E. Dollhopta. Stejný malíř se podílel na malířské výzdobě presbytáře. Z roku 1760 pochází úžasné malby v trojlodí a kupole presbytáře od malíře F.J.Luxe, jak částečně dokumentuje  částešný obrázek hlavní lodi (fotografie vlevo v druhé řadě). Za pozornost pak ještě stojí kazatelna se zajímavou výzdobou znázorňující Krista obklopeného anděly. Zaujme i varhaní skříň skříň z doby rokoka. Poslední velká oprava kostela byla zahájena kolem roku 1990 a týkala se především věže, fasády a střech. Výstup 144 schodů dovede návštěvníka této gotické stavby do bývalého obydlí pro věžného, které bylo společně s barokní střechou k věži dostavěno v roce 1699. Z těchto prostor je pak možné vyjít na ochoz věže, odkud je možné se z výšky 32 m rozhlédnout po krásách města Stříbra a jeho okolní krajiny. Toho jsem se neodvážil z důvodu zchátralosti kolenních kloubů a bídného počasí.

>ˇ Beroun, Planá, Stříbro (2), Chodová Planá (2)

Město Planá (zastávka třetí) se rozkládá 11 km severovýchodně od Tachova v krajině položené na rozhraní historického Chebska, Tachovska a Tepelska. Žije zde 5 a půl tisíce obyvatel. První písemné záznamy o Plané pocházejí z roku 1251. Město leželo na důležité obchodní cestě, která vedla z Norimberka přes Cheb dále do Čech. Původní osada stávala na úpatí Bohušova vrchu kolem románského kostela Petra a Pavla, který je nejstarší dochovanou stavební památkou v Plané. Farní chrám Nanebevzetí Panny Marie (výše, v pravém horním rohu) byl vystavěn neznámo kdy v raných dějinách města. Hlavní portál ze 2. čtvrtiny 13. století jej řadí do doby přelomu románského a gotického období. V gotice byl patrně ve 3. čtvrtině 14. stol. zaklenut křížovou klenbou. Ojedinělé trojlodí s jižní lodí pod úrovní terénu bylo v 18. století pod patronací držitelů plánského panství, hrabat ze Sinzendorfu, dvakrát barokně upravováno. Kostel byl zavřený, neměli jsme tolik štěstí jako ve Stříbře, takže uváděné přebíráme jen z dostupných zdrojů.

Zavřené bylo i hornické muzeum, k zámku jsme se ani nevydali. Většina domů na náměstí, částečně domy na Petrském a Zámeckém předměstí byly v jádře z období pozdní gotiky a renesance, později, obvykle po požárech, v exteriérech obnovovány barokně a pseudohistoricky. Původně raně barokní jednopatrová radnice z let 1680 - 1685 přestavěna v 80. letech 19. století do podoby pozdního baroka. Náměstí je výrazně obdélníkového typu s vyosenou průběžnou komunikací, tedy až nepřirozeně delší než široké, jaké ovšem najdeme v řadě menších českých měst. Řešením nám hodně připomnělo například Kopidlno. Na rozdíl od tohoto města na Jičínsku však Planá působí úpravněji, resp. honosněji. V centrální části náměstí nepřehlédnete Svatojánský sloup, vztyčený v r. 1712. Barokní pískovcová práce vzešla z rukou neznámého umělce, předpokládá se, že z okruhu J. Brokofa. Na vrcholu třístranného obelisku je umístěn sv. Jan Nepomucký jako zemský patron, pod ním na konzolách patronka horníků sv. Barbora jako připomínka dobývání drahých rud v plánském okolí, sv. Florián, pak  patron hasičů a ochránce před požáry a konečně sv. Šebestián, jeden z ochránců proti moru.

Pár kilometrů vzdálená Chodová Planá je městys v okrese Tachov s téměř 2000 obyvateli. Po dalších osmi km jízdy severně dorazíte do Mariánských Lázní. Materiály k městysu vážící nápadně často zdůrazňují jeho český původ. V tomto kontextu se akcentuje názvosloví, které přežilo jako památka na chodské osídlení. (V nejdávnějších dobách zde stávalo sídliště Kdynie.) Velký počet jmen je spojen přímo se slovem Chod-. Jde o názvy Zadní Chodov, Chodová Planá, Chodský Újezd. Též naprostá většina názvů obcí v regionu je původu českého. V době Přemyslovců byla Chodová Planá s pásmem chodských vesnic spravována z hradu v Tachově. Později král Jan Lucemburský ve finanční tísni pronajímal hrad Tachov a s ním i obce k němu patřící. Správní území dnešní Chodové Plané spadá částečně do chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, s vyvěrajícími prameny Il-sano a Čiperka. Zdejší pivovar Chodovar je nejen jedním z nejstarších v západočeském regionu, ale jeho stavba je i zajímavou historickou dominantou obce, pokud bychom ovšem přehlédli kostel sv. Jana Křtitele (v pravém dolním rohu). 

První zmínky o středověkém kostele jsou z r. 1350, při požáru v r. 1733 byl zničen. Zikmund Haimhausen rekonstruoval kostel v letech 1748-1754. Hlavní oltář a mobiliář pochází z let 1764-1766. V presbytáři jsou zasazeny 2 náhrobníky. První s erbem Haimhausenů, patří majiteli panství Janu Vilémovi (+1683), druhý patří zámeckému hejtmanovi Freysteinovi (+1640). Jak bývá při našich cestách po Česku obvyklé, tak na vlastní oči jsme popatřili jen na obvodové zdivo, resp. siluetu stavby. Hned pod kostelem, východním směrem, uvidíte rybník Regent, který v roce 1479 založili páni z Rebersreuthu, Heinz a Kryštof společně s tepelským opatem Zikmundem.

Když na sklonku socializmu do Středních Čech dorazila lahvová dvanáctka Chodovar (à 2.80 Kčs), byl nejeden příznivec zlatavého moku překvapen jeho výbornou chutí. Zvláštní proto je, že aktuálně tento mok překvapivě jen tak snadno ve zmíněném regionu nenajdete. Neměli jsme šanci prověřit někdejší zkušenosti přímo na místě ani my , protože shodou okolností jsme do Chodové Plané zavítali za deštivého nedělního dne, kdy podniková prodejna byla zavřená. Rodinný pivovar v Chodové Plané přístupný nebyl rovněž, zato nevázlo ubytování a provoz v hotelu U Sládka, který je součástí areálu. Pivovar byl vystavěn nad prastarými sklepy vytesanými v žulovém masivu a je spojován s pověstí o pejskovi Albim, jehož vyobrazení od pradávna zdobilo i znak místního sladovnického cechu. Po připojení Chebska k Českému království Janem Lucemburským v roce 1322 pozbyl tam dosud stojící chodský hrádek svého významu a postupem času zanikl. Opuštěné skalní prostory a pramen se staly podnětem k vaření piva. Nejstarší písemný doklad o zdejším pivovaru se datuje do roku 1573, kdy byl založen šlechtickým rodem Šliků. V roce 1861 postihla pivovar katastrofa. Požár zcela zničil původní objekty. Tehdejší majitel, hrabě Berchem, dal v roce 1862 vystavět nad původními skalními sklepy pivovar nový a byla zvětšena i jeho kapacita. Jeho podoba se zachovala do dnešních dnů. V komplexu pivovaru jsou v provozu vyhlášené pivní lázně.

Ústředním, ale nikoli posledním cílem této cesty byly Mariánské Lázně. Pro začátek jsme si udělali procházku prakticky po celém lázeňském parku, od rybníčku Ferdinand až ke kolonádě. Přesněji, od Ferdinanda pod železniční tratí, přes lávku nad Úušovickým potokem k dalšímu Ferdinandovi, tentokrát zazimovanému zřídlu tohoto jména s menší kolonádou (první fotografie souboru níže). Nalevo zůstává sportovní stadion a cesta pokračuje kolem potoka, v podstatě souběžně s Hlavní třídou. Mineme Alexandřin pramen, opět po levé ruce, po pravé za pár minut Ambrožovy prameny. A to už na nás čeká Zpívající fontána a zakrátko meta dnešní procházky. Na všechno ještě bude čas, tohle je jen ochutnávka - první dojem. Počasí, samozřejmě bídné.

Mariánské Lázně (německy: Marienbad) jsou město v Karlovarském kraji, 25 km jihovýchodně od Chebu. Ve 13. století se na těchto místech nacházela osada nesoucí název Úšovice. Ta je také jednou z částí města, zaujímajícího rozlohu 51,78 km2, v němž žije  13 a půl tisíce obyvatel. Město se rozkládá u jižního okraje Slavkovského lesa a je proto výchozím bodem několika turistických tras, které nás zavedou do oblasti této zalesněné plochy. 

Název Marienbad lázně získaly podle Mariina pramene. Tento pramen byl dávno předtím kvůli výraznému odéru nazýván Smradlavý, svůj dnešní název však údajně dostal podle Mariánského obrazu, který blízko pramene prý připevnil voják vracející se z války jako poděkování za to, že si zde vyléčil svá zranění. O další rozvoj lázní se zasloužil tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger, který počátkem 19. století začal s výstavbou lázeňských domů a pavilonů. Po první světové válce a vzniku Československé republiky se do lázní opět vrátili hosté. Prudký růst dopravy přilákal další návštěvníky a lázně musely řešit ubytovací problémy. Záhy však přišla ekonomická krize, která další rozvoj města opět zastavila. Během tzv. Křišťálové noci roku 1938 byla nacisty zničena židovská synagoga. Pozemek po zničené synagoze na hlavní třídě zůstal prázdný až do dnešní doby, samo sídlo však válkou jinak výrazně neutrpělo, po 2. světové válce však víceméně stagnovalo. Aktuálně dochází k viditelné revitalizaci.
Lázně leží přímo na železniční i silniční trase Plzeň - Cheb, což umožňuje dobré spojení se světem, mají i letiště. Dominantou sídla jsou především lázeňské parky, díky kterým město patří mezi nejkrásnější zahradní města v Evropě, čehož si aktuálně všimli Japonci, kteří je, jako jediné v Česku, zařadili mezi 35 turistických cílů Evropy, které stojí za to navštívit. Domácí je sami označují za architektonickou perlu, město v parku a park ve městě. Za pokladnici léčivých minerálních pramenů, jinak též lázně, po jehož promenádách se procházeli slavné osobnosti z celého světa. Navštěvovali je mimo jiné Ulrika von Levetzow, Richard Wagner, Maxim Gorkij, snad nejvíce si je z cizinců oblíbil britský panovník Eduard VII, který sem zavítal devětkrát. 
Mariánské Lázně jsou druhými největšími českými lázněmi s velkým bohatstvím minerálních pramenů. Přímo v areálu jich vyvěrá 40 a v nejbližším okolí téměř 100. Hlavní lázeňskou promenádou a významnou stavební památkou je pseudobarokní litinová kolonáda z roku 1889. K pitným kúrám jsou zde přivedeny prameny Křížový, Karolinin a Rudolfův. Před kolonádou se velké pozornosti těší zpívající fontána. Nejznámějšími dalšími prameny jsou Ferdinandův, Lesní a Ambrožův.
Od roku 1902 jezdily v Mariánských lázních tramvaje, které byly v 50. letech minulého století nahrazeny trolejbusy. V současné době fungují čtyři linky a rušení trolejbusové dopravy není v plánu. Cena jízdenky je 12 Kč. Mezi hotely Koliba a Krakonoš také jezdí kabinková lanovka. V Mariánkách (nadmořská výška 652,2 - 758,6 m. n. m) najdete i skiareál s denním i nočním provozem, pokud je ovšem dost sněhu. Turisty nejvyhledávanější park vznikl na konci 19. století společně s městem. Autorem je tvůrce většiny zelených ploch ve městě - zahradní architekt Václav Skalník a starosta města. Na zeleném prostranství se prolínají travnaté plochy s mlatovými cestami, skupinkami stromů různých druhů a vodní plochami uprostřed květinových záhonů. Nechybí molo s lavičkami ani sochařská výzdoba v podobě plastik významných osobností.

Vlevo, při cestě po Hlavní třídě směrem k hlavní kolonádě si v proluce všimneme kostelu sv. Vladimíra (pravý dolní roh souboru). Je pozoruhodný po stránce umělecké nejen krásnou architekturou, ale i vnitřním vybavením. Je zde sbírka ruských ikon, některé ze 17. století a kovových bohoslužebných předmětů. Vesměs jsou to dary lidí, kteří se v Mariánských Lázních léčili. Nejvýznamnější umělecké dílo a současně největší svého druhu je emailovo-majolikový ikonostas - tj. keramická stěna, oddělující kněžiště od chrámové lodi. Bohoslužby zde probíhají po celý rok, každou neděli v 10 hodin dopoledne. Konají se zde rovněž svatby, křtiny a pohřby, a jiné pravoslavné obřady. To, co na prvním obrázku v druhé řadě vypadá jako chrám, je vlastně pavilon, kam je soustředěno vyústění všech hlavních pramenů, z nichž si můžete vybrat ten váš, případně ochutnat všechny (interiér je v této řadě třetí v pořadí). 

První řada fotografií končí pohledem na litinovou kolonádu, v popředí vidíme sedm kovových skulptur informujících o podrobnostech v místě dostupných pramenů. Uvnitř kolonády (pátá fotka "nastojato") není vyústění léčebných pramenů, nýbrž komerční, informační a sociální zařízení. Na tomto místě neuškodí poznamenat, že jde o hlavní kolonádu, fotografie vlevo byla už zmíněna, zde je druhoá kolonáda - Ferdinandova. Na na mnoha fotografiích a magnetkách soutěží s hlavní kolonádou, pro svou otevřenou polohu v krajině a dojem mohutnosti, který nepochybně vzbuzuje. Její povaha i poloha jsou však fakticky skromnější, zato více uklidňující.

Součástí lázeňského pobytu byla též krátká návštěva německého příhraničí, tu si však necháme na později, nejdříve dokončíme anabázi po českých zemích, která pokračovala na sever, do Karlovarského kraje. Pokud jde o toto téma, tak jde o minimálistickou ilustrativní poznámku, protože stravování probíhalo ad hoc, od luxusních restaurací, přes kavárny, penzion, až po pouliční konzumaci potravin. Sem patří především lázeňské oplatky.  Kvalita standardní, leč cena silně připomínala drahotu. Ke kvalitě jídel nemáme žádné zvláštní připomínky, snad jen doušku, že nejen Vary, ale i Mariánky vykazují  výrazné znaky vlivu ruského živlu. To bylo znát na nabídce menu, i v existenci prodejny s ruskými potravinami v těsné blízkosti Hlavní třídy. K této prodejně jen krátce: Výběr nevalný, zájem minimální. Již o víkendu nás zaujal poutač zvoucí na Kamasutru, tedy do indické restaurace tohoto názvu.  Viděli jsme ji však jen zvenčí. Chyba na naší straně, nevšimli jsme si. V pondělí, kdy jsme si oběd v ní naplánovali, byl zavírací den. Možná proto ten deficit indické kuchyně, který jsme si kompenzovali později na Jižňáku. Řešili jsme proto náhradu. Kuřák je ovšem diskriminován i v Mariánských lázních, naštěstí nás po několika desítkách minut bloumání zaujal štít nad vedlejším vchodem hotelu Excelsior. (Druhý obrázek v prostřední řadě.

Typická silueta s doutníčkem vzbuzovala neději, že přece není možné, aby takový lokál neměl na stolcích popelníky. Skutečnost nezklamala! Oběd proběhl téměř bez problémů. Byly v podstatě jen dva. Ač na jídelním lísku anoncovali kaštanovou polévku, tak reálně nebyla, údajně pro absenci kaštanů u dodavatele. Ten druhý problém byl snadno odstranitelný, jen ponořením ruky hlouběji do kapsy. Půllitr Plzně byl totiž za 67 Kč (Chodovar jen v barvě černé), což nebývá obvyklé ani ve stověžaté matičce. Ale co, špalíček panenky se směsí hub na smetaně stál za ty tři žejdlíky. 

A po večeři v rybí restauraci, rovněž na Hlavní třídě, jsme se už připravovali na zítřejší cestu směrem na Jáchymov. Přes noc hojně sněžilo, takže z auta se stal sněhulák.... 

Ráno chvíli sněžilo, chvíli pršelo, ani když jsme projížděli Bochovem to nebylo lepší. Tohle město se nachází v okrese Karlovy Vary, 16 km jihovýchodně od krajského. Žije zde skoro dva tisíce obyvatel. Protože jsme jím jen ve chvatu a plískanici projížděli, nebylo by fair se nějak podrobně rozepisovat. Na jediném obrázku v pozdější kolekci, pořízeném od místního potoka, který by si nezadal s docela slušnou říčkou, je k vidění impozantní hrad Hartenštejn. Zámek Javornoá se už nevešel.

Jáchymov je město s více jak 3000 obyvateli. Leží v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem, 7 km od hraničního přechodu Boží Dar. Nadmořská výška města je v dolní části 560 m.n.m. a v horní části 750 m.n.m. Na dohled vystupuje mohutný hřbet hory Klínovec s lyžařským areálem. Původně malá osada se díky nálezům stříbra proměnila ve třicátých letech 16. století v jedno z nejlidnatějších měst království. Město je proslulé tím, že zde byly raženy tolary. V lázeňském parku je umístěn památník manželům Curieovým, díky jejichž objevům zde byly v roce 1906 založeny první radonové lázně. Do té doby hornické město se tehdy měnilo v lázeňské. Dnes, s výjimkou lázeňské oblasti, však nepůsobí dobrým dojmem. Při naší návštěvě toto zjištění umocňovalo i špatné počasí.

Původně renesanční kostel sv. Jáchyma, který je vidět průhledem od obestavěného vchodu do radnice (dva obrázky vlevo ve druhé řadě), byl vystavěn v letech 1534-1540 jako první luteránský kostel v českých zemích na strmém svahu v horní severozápadní části města Jáchymov (Sankt Joachimsthal). Po bitvě na Bílé hoře byl kostel v roce 1624 vysvěcen jako katolický. V letech 1764-1785 proběhly rozsáhlé pozdně barokní stavební úpravy kostela. Po ničivém požáru byl kostel v letech 1874-1876 obnoven podle návrhu dvorního stavitele při chrámu sv. Víta Josefa Mockera. Renesanční, barokně upravený jednolodní kostel byl tak přestavěný na pseudogotické trojlodí.

Ještě dříve, než byl vystavěn tento monumentální kostel, tak v roce 1531 zakoupila městská rada dům Jeronýma Šlika v horní části města. Budova začala sloužit jako nová radnice pro rozvíjející se město. Původní šlikovský dům sloužil až do roku 1538, než vyhořel. Po opravách v letech 1540 - 1544 byl obnoven a rozšířen. Do dnešní podoby patrné z obrázku byla radnice přestavěna v letech 1901 - 1902 podle projektu Johana Benesche z Ústí nad Labem a Antona Hammerschiedta z Jáchymova (severní trakt byl zvýšen o jedno poschodí, zvýšena byla i věž). Dnes je radnice sídlem Městského úřadu, Městské knihovny a Informačního centra. Ve druhém patře se nachází obřadní síň. Původní jáchymovská radnice stávala v nejstarším historickém jádru osady, na tzv. Chlebném trhu (Brotmark), dnešních Slovanech, západně od pozdější kaple sv. Anny uprostřed dnešní zástavby města Jáchymov.

Zde komunikace prochází Náměstím republiky na jehož dolním konci, na téže straně jako městský úřad, stojí kaple sv. Anny. Původní dřevěná renesanční obecní kaple byla postavena v roce 1517 podle návrhu neznámého architekta na bývalém Brottmarktu (Chlebný trh) nedaleko původní radnice. Roku 1642 však během ničivého požáru města do základů vyhořela a zanikla. V roce 1778 byla na jejím místě postavena nová kamenná, opět architekt není znám. Již po pěti letech však byla kaple v rámci josefínských reforem uzavřena. Znovu vysvěcena v roce 1803. Při dalším velkém požáru historického jádra města dne 31. března 1873 ji postihl stejný osud jako původní dřevěnou, zachovány zůstaly pouze obvodové zdi. Byla však záhy obnovena. Současné propagační a turistické materiály konstatují, že objekt po roce 1945 chátral a na rekonstrukci došlo až po roce 90. Tristní skutečností, kterou rovněž na jedné fotografii (první vpravo) dokumentujeme, je pokračující chátrání celého města.

Město Jáchymov se proslavilo především těžbou uranu. Začátkem 20. století tu byly založeny první radonové lázně na světě. V nich jsou využívány unikátní léčebné procedury, které příznivě působí na pohybové ústrojí. Aspoň tak to tvrdí oficiální materiály. Zatím jsme nepsali o Jáchymovu nijak příznivě, proto teď, připomeňme lepší tvář sídla - tu lázeňskou (úplně první fotografie). V této části nechybí  ani připomínka původního věhlasu, expozice dobře udržovaných (nalakovaných) důlních vozíků. Kvůli ní se ale musíte vypravit do Karlovarského kraje, fotka se nám už nevešla.

Jestliže však opustíme chátrající Jáchymov a přesuneme se jen o pár kilometrů dál, tak se ocitneme v úplně jiné zemi. Město Ostrov leží na úpatí Krušných hor, rovněž v Karlovarském kraji. Žije zde přes 17 tisíc obyvatel. Původně slovanskou osadu založil spolu s klášterem Slávek z Oseka v bažinaté rovině nad potokem Bystřicí kolem roku 1200. Současné historické jádro města však napovídá, že Ostrov byl nově založen západně od původní osady a kostela sv. Jakuba Většího. Velikost stavby nového kostela zasvěceného sv. Michalovi totiž ukazuje, že nemohl být příslušenstvím pouhé vesnice. Historické jádro je městskou památkovou zónou.
Město je známé také jako Ostrov nad Ohří - tak se jmenuje železniční stanice. Ostrov se stal po 2. světové válce společně s Jáchymovem centrem zpracování uranové rudy. Těžba uranu byla zastavena v roce 1960. Kromě toho se město proslavilo díky továrně  Škoda Ostrov výrobou trolejbusů - pochází odsud velká část trolejbusů, jezdících v mnohých českých, slovenských i jiných městech. Výroba byla ukončena v roce 2004. 
I když prší, tak město nastavuje až překvapivě vlídnou tvář, a to ať jde o novou výstavbu, tak historické jádro. Na české poměry je impozantní Mírové náměstí. Není to sice Tianmen, ale svým způsobem, nezvyklou rozmáchlostí ho připomíná. Jeho stěžejní dominantou, a tím i nové části města je dům kultury (vlevo nad tímto textem). Objekt byl postaven v letech 1954-1955 podle projektu akademického architekta Jaroslava Krauze a Ing. Arch. Josefa Sedláčka. Obdélná dvoupatrová budova je rozčleněna rizality na střední vstupní část a postranní křídla s nárožními rizality. Monumentální účinek získává užitím vstupního portiku se sloupovou lodžií. Ostatně, posuďte sami. V opačném rohu, napravo, můžete navštívit Restauraci a Jídelnu Na Náměstí. Je relativně nová, ale jak jsme se sami přesvědčili hojně využívaná a alespoň v poledních hodinách dostává přednost před mnoha dalšími místními hospodami. Jde v podstatě o velký bufet s jednoduchými stolky a židlemi, u kterých se však dobře najíte. Můžete si vybrat z bohaté nabídky. Na předělu moderní a historické části jsme navštívili asijskou tržnici a restauraci, oboje na standardní úrovni.

Historické jádro bylo vyhlášeno v roce 1992 městskou památkovou zónou. Nalezneme zde románskou architekturu, gotiku i renesanci. Mezi historické památky města tak patří – areál zámku se zámeckým parkem (vpravo nad textem), areál bývalého kláštera známý jako Posvátný okrsek, Stará radnice, Staré náměstí s měšťanskými domy, Malé náměstí s farním kostelem sv. Mikuláše a kostel sv. Jakuba. Většina těchto památek byla nedávno opravena. Pro nedostatek času jsme nestihli klášter, který byl v první polovině 17. století založen jako protiváha silně luteránskému panství, takže pro začátek se podíváme na centrální část v okolí zámku a park si necháme na příště. 

Prostřední řadu obrázků  zakončuje průhled Žižkovou ulicí na kostel sv. Michaela Archanděla, dříve farní kostel sv. Mikuláše. Když se symbolicky přehoupneme  před blok domů stojících v této ulici z našeho pohledu vpravo, tak se ocitneme na Starém náměstí se Sloupem Panny Marie. Na  fotografii v této řadě předposlední pak vidíme stranu náměstí s obřadní síní (historickou radnicí). 

Jinak ostrovský zámek je rozsáhlý komplex budov, jehož základem bylo starší sídlo zatím neznámého původu. Na přelomu 15. a 16. století je nechal přestavět na renesanční zámek – rodovou rezidenci ostrovské větve hrabat Šliků – pravděpodobně Kašpar Šlik. Po roce 1625 založil zámeckou zahradu tehdejší majitel ostrovského panství, Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský. V jeho pojetí se prolínaly prvky vícero stylů s hojným využitím vodního živlu v podobě vodotrysků a vodních ploch s bohatou sochařskou výzdobou. Jak šel čas koncepce se měnily, v letech 1690-1715 vyvrcholila barokní výstavba zámecké zahrady. Od konce 18. století, je formální zahrada pozvolně proměňována v přírodně krajinářský park. Většina původních staveb byla odstraněna, vodní partie byly zcela opuštěny (parkem ovšem protéká říčka Bystřice) stejně jako skulptury. Dnešní podoba trvá zhruba od druhé poloviny 19. století. 
Palác princů se třemi křídly byl postaven v letech 1693-1696 dvorním stavitelem Johannem Sockhem v prostoru původního hospodářského dvorce, zvaného Bílý dvůr. Po požáru v roce 1795 bylo sneseno západní křídlo objektu, spojující původně Palác princů komunikační chodbou se zámkem, čímž se jeho nádvoří zcela otevřelo do prostoru parku. V roce 2011 byla dokončena kompletní rekonstrukce Paláce princů, která jej přizpůsobila užívání Městské knihovny Ostrov.
Na místě staršího dřevěného letohrádku Julia Jindřicha, nechal postavit podle návrhu stavitele Abraháma Leuthnera v letech 1673-1679 Julius František, vévoda Sasko-Lauenburský nový letohrádek. Solitérní stavbu čtvercového půdorysu s altánovým nástavcem. V současnosti je letohrádek je majetkem státu a a nezdá se, že by stát byl špatný hospodář. U objektu je umístěna umístěna Galerie umění.
Za zdí parku je vidět věž již zmíněného koslela svatého Archanděla Michaela. Pochází z poslední čtvrtiny 13. století. Z této doby jsou zachovány tympanon vstupního portálu se slepými kružbami a křížová klenba podvěží. Ani tato sakrální stavba neušla v historii požáru, takže v letech 1567-1572 byla přestavována. K obdélné lodi je volně připojena věž, ve spodní části čtyřboká - s osmibokou nástavbou. K dalším přestavbám došlo v první polovině 17. století a v polovině století osmnáctého. V letech 1989-1991 pak proběhla celková rekonstrukce. K zámku i parku jsme se zachovali více než macešsky, na obojí by měla stačit jedna fotografie, objektivně však nemůže. Komu popis a čtyři umrněné fotečky Ostrova budou málo, ten se holt musí vypravit na toto přívětivé místo sám. Doporučujeme!

Předvánoční Maledivy (XII.2015)

Maledivy (Maledivská republika, Divechy Džumhúrija) leží v Indickém oceánu. Stát tvoří souostroví 19 korálových atolů, celkový počet ostrovů však představuje číslovka 1196. Jdo o nejníže nejníže položený stát na světě, kde žádné místo se nenalézá více než 2,5 m nad hladinou oceánu. Hlavní městu se jmenuje Male. Stát získal nezávislost na Velké Británii v roce 1965, má více jak 351000 obyvatel, z nichž naprostá většina jsou sunitští muslimové.

     (foto P.W.)

V databázi obyvatel České republiky najdete jedinou osobu se  jménem Dölbl, navíc je to žena, tedy Dölblová. Je to nepochybně unikátní jméno, navíc mimořádně tajemné, protože německočeský slovník k němu nepřiřadí český ekvivalent a rovněž vyhledávač na Internetu zklame na celé čáře. Představme si však, že někdo, kdo vlastní nebo vlastnil (minulý čas, protože ztratil například provdáním) toto jméno se dozví, že nedaleko jeho rodiště, bydliště, nebo vůbec někde, stojí křížek s názvem, Dölblův. Dosud jakoby opuštěný v moři mnohých tradičních jmen, dostane takový člověk nový impulz. Je to zvláštní, napadne jej, existuje nějaký Novákův křížek, Novotného, Zemana, Kalouska, Trnky…? O takových nic nevím, ale  Dölblův křížek ano, dokonce je prý na mapách. Začne tedy hledat, ale není to tak snadné, nakonec ale uspěje. Najde turistickou mapu, v níž je „jeho“ křížek zakreslen.

Ještě dříve než se vydá na místo, protože není tak úplně za rohem, tak si zjišťuje o co vlastně může jít. Proč a právě tam, když se shodou okolností jedná právě o mikroregion z kterého pochází? Dozví se, že křížky a kapličky měly možná v krajině svoji určenou funkci. Někdo říká, že to byly značky pro pocestné, aby nezbloudili, aby mohly být snadněji podávány informace o trase hledané cesty, jiní, že se jedná o magickou ochranu proti zlým mocnostem a další, že naši předci byli zbožní, takže při svých cestách uvítali místa pro modlitbu a odpočinutí a zapomínat nesmíme ani na to, že mnoho křížků a kapliček prý vzniklo jako připomínka nějaké tragické nebo zázračné události.

To jsou všechno ale jen obecné informace, takže nezbývá než se vypravit na místo samé. Vhodný čas se ale v dnešní době nehledá tak snadno, takže uplyne pár měsíců, než k první rekognoskaci terénu opravdu dojde. Mapa ukazuje na místo poměrně vzdálené běžným komunikacím a skutečnost to jen potvrdí. Když vás čtyřkolový oř na místo zaveze, je to v zimě, tak je mlhavo a pole navátá sněhem. A někde v těch zasněžených a zamlžených polích by křížek měl být. Není vidět téměř nic, a vy nevíte zdali je to pro z důvodu počasí, nebo, že jste terén špatně určili, anebo, nedej Bože, že křížek už tam není. Tomu ale příliš nevěříte, nebo nechcete věřit, protože je vám známo, že i když v současné době při různých karambolech, opravách a rozšiřování cest řada křížků a kapliček mizí, tak jinde je místní udržují, případně obyvatelé obnovují. (O jednom takovém křížku na stezce ze Sadské do Píst jsme psali.)  A proč by někdo likvidoval historickou památku uprostřed polí, když scelování lánů se už konec?

Neradi, ale vzdáte to, obuv do auta cestě po zasněžené hroudě příliš nevyhovuje. Uplyne rok a pár měsíců, kdy můžete absolvovat další pokus, tentokrát zvolíte čas léta, ale výsledek je stejný. Zastavíte na kraji silnice a dál to nejde, protože před vámi se vlní lány obilí a někde uprostřed se možná skrývá  objekt vašeho zájmu. Variantu s pruhy (nikoli kruhy) ve vegetaci po krátké úvaze zavrhujete, i když souřadnice hledaného bodu si dokážete docela dobře odvodit. Škoda na zrnu by byla značná a výsledek přeci jen nejistý. Slíbíte si, že příště se připravíte svědomitěji, jak termínově, tak vybavením, především přibalením dalekohledu.

Příště nastalo letos, leč dalekohled jsme stejně zapomněli, zato jsme na nosič přidělali jízdní kola a na průzkumnou výpravu si vyčlenili čtyři dny času. Zda se tentokrát zadařilo, nebo ani do třetice nebylo všechno dobré, prozradíme postupně, zážitků je v každém případě dost. Začneme tím, jak jsme rozbili stan v Jesenici. Aby hned na začátku nedošlo k mýlce, tak upřesňujeme, že v Jesenici u Rakovníka, a nešlo o stan, nýbrž chatu v kempu….  

Jesenice se nachází v nejzápadnějším cípu Středočeského kraje na rozhraní s kraji Plzeňským a Ústeckým, asi 19 km západně od  Rakovníka. Leží v Rakovnické pahorkatině v nadmořské výšce 459 m. n. m. (náměstí). Traduje se, že název dostala podle jasanového porostu. Vznikla patrně během vnitřní české kolonizace, nicméně  oblast byla určitě osídlena již v době neolitu. Ve městě k 1. 1. 2014 žilo 1708 obyvatel, status města byl obnoven 11. 3. 2008. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že obec Jesenice u Prahy (západ) má téměř pětkrát více obyvatel, avšak městem není, což jí vynahrazuje pověst nejpočetnější obce republiky bez uvedeného statusu.

Dominantou města je farní kostel sv. Petra a Pavla, původně vybudovaný v románském slohu ve 13. století, který byl ve 20. letech 18. století zbarokizován. Barokní sochařství lze spatřit na několika místech v okolí města. Přímo v  Jesenici je několik barokních soch umístěno na opěrné zdi před kostelem a na hřbitovní zdi (sv. Jan Nepomucký). Zajímavá je i barokní budova fary a secesní budovy bývalé školy z roku 1904. Tento kostel jsme navštívili při „zklamané procházce“ z Penzionu Na Cháti. Na rozdíl od Cháti jsme měli štěstí, protože zde byl přítomen zřízenec, který nás kostelem provedl a dovolil pořídit snímky interiéru. Protože však povolení bylo vázáno slibem výlučně soukromého využití, nemůžeme se o snímky podělit. O exteriéry však nepřijdete.

Městečko samo o sobě však nevykazuje znaky  nějakého přepychu, spíše naopak, přestože je v něm umístěn obchodní dům významné firmy, kterou propaguje Béďa Trávníček a do které jezdí v případě potřeby nakupovat i obyvatelé okresního města. Že zde prošla historie je však zřejmé jak v městě samotném, tak jeho okolí. Něco málo obrázků níže ilustrují právě mix současnosti, historie a krajinných, resp. přírodních zajímavostí za dne i noci.

Z přehršle fotografií jsme vybrali historické artefakty* před informačním střediskem na náměstí, které funguje na zvonek. Vedle je sousoší Nejsvětější Trojice, rovněž na náměstí. Jinak jsme navštívili řadu míst. Již první den například Velký rybník, který byl skutečně velký a k tomu čistý. Viděli jsme také obchodní dům Mountfield, penzion Na Cháti,  Vilu Amálkou a další zajímavosti, kostel, faru s ohradní zdí a sochami svatých na ní.  K penzionu, resp. restauraci se váže poměrně nepříjemný zážitek. Z vnějšku i uvnitř vypadá docela, lákavě, ale v praxi to připomíná spíše navoněnou bídu, resp. pračku peněz. Na rozsvícených štítech se na vás směje Plzeňský prazdroj a točená kofola. Na jídelním a nápojovém lístku však Plzeň jen lahvová a od čepu "desítka gambáč." Třetinka Plzně je přes třicet kaček a místo Kofoly fialová podprůměrná limonáda, decka za sedm kaček. Obsluha vypadala totál zfetovaně, přinesla pití a za půl hodiny se objevila druhá servírka s otázkou jestli si opravdu přejeme k jídlu to, co jsme si objednali. Tak jsme objednávku zrušili s přípodotkem, že ceny jsou jak u Pohlreicha, ale obsluha horší než ve čtyřce. Mimochodem, pokud si dobře vzpomínám, tak řízek stál cca 190, ale brambory k němu zvlášť(!), něco přes třicet. Ten název, připomínající arabštinu, pochází z Volyně, protože Jesenicko je místem, kde se mnoho tamních Čechů usídlovalo, a má jít snad o chatu, tedy dům s hospodou. 

*Nejasný význam. Snad celní kolo (kamenný kruhový monolit) s vytesanými kříži po obou stranách, údajně pocházející ze 17. století, upozorňující na povinnost zaplacení poplatku za použití cesty. Jeho význam ale není s jistotou známý, mohlo by jít také o smírčí kámen postavený v místě, kde údajně býk zabil ženu.

Autocamp Jesenice leží v mírném svahu v klidné části města Jesenice u Rakovníka, v podstatě na jeho okraji. Celý kemp je obklopen lesy a nádhernou přírodou Přírodního parku Jesenicko. K Velkému rybníku je odtud kousek. K ubytování jsou v nabídce různě velké chaty nebo pokoje v hlavní budově autocampu. K dispozici jsou také plochy pro karavany a stany s odpovídajícím zázemím (elektro-přípojky, nové centrální sprchy a toalety). Opékat buřty lze na centrálním ohništi a na vlastních grilech, k dispozici je i restaurace s pivem a točenou kofolou. Jídlo je přiměřené poměrům, porce však spíše z dob socializmu, ostatně i úprava na menších talířích. Tolik "reklamní" sdělení. 

Do kempů se příliš často nevypravujeme, takže ten dech socializmu jsme potkávali všude. Nemá to být chápáno pejorativně, jen tak, že kapitalista do značné míry exploatuje to, co mu socialista odkázal, aniž by na tváři prostředí něco významně měnil. Vybrali jsme si vlastně to "nejlepší" a nejdražší, co zařízení nabízí, tedy polovinu chaty pro čtyři osoby se sprchou a toaletou. Spartánský zařízený "obývák" s kamny na dřevo, dvouplotýnkovým vařičem (nádobí vlastní) a ložničku do které se tak akorát vešla dvě lůžka s palandami. Síť proti hmyzu byla pouze na okénku do sociální části. Na verandě kulatý umělohmotný stůl a tři plastové židle, jedna s ulomenou  područkou, u okapu petlahve se sladkou vodou pod vosím hnízdem v podkroví. Ten socializmus nejvíce demonstroval odér zatuchliny jakoby z dávných dob, pro což "jakoby" neplatí, neboť stařina kterou byl obývák prodchnut skutečně koketovala s nejméně pětadvacetiletým nevětráním. Tím si nestěžujeme, máme co jsme chtěli, zvykli jsme si, k cyklovýletům spojeným s našim pátráním se to jevilo určitě více stylové než pokoj v luxusním hotelu.

V souvislosti s výpravou za křížkem jsme navštívili řadu více či méně zajímavých míst, jedním z nich byly Senomaty. Tento městys, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1233, najdeme v okrese Rakovník, v údolí Rakovnického potoka zhruba 5,5 km západně od Rakovníka. Název má zřejmě pejorativní původ, znamenající „ves senomatů,“ tj. lidí míchajících seno. Podle pramenů totiž staročeské sloveso miesti, v 1. osobě jednotného čísla matu, znamenalo hníst, mísit, míchat. Dnes tu o míchání sena zdaleka nejde, obec s asi 1000 a 100 obyvateli leží na komunikaci Rakovník - Jesenice a projíždějící se zde nejčastěji zastavují v zahradním a květinovém centru, resp. vyhlášené cukrárně. Na zmrzlinu s větrníkem z odpalovaného těsta jsme se těšili také, bohužel však jsme se objevili příliš časně, někdy před jedenáctou, a to ještě neměli otevřeno. Tak jsme pořídili pár fotek, z nichž opět vybíráme jen dvě. Chybí například pomník zahynulých v době světových válek, poměrně komplikovaná křižovatka u hlavní komunikace i  dům ve kterém žil Jiří Holý, významný odbojový pracovník sokolské protifašistické organizace Jindra, nositel Československého Válečného kříže. Byl popraven v Berlíně, v roce 1943, ve věku 47 let. Můžete se tak podívat na základní a mateřskou školu s kostelem v pozadí a tu věhlasnou cukrárnu se staženými roletami.

My jsme takoví, nevím jestli bohužel, nebyli, takže jsme se o trase příštího dne dohadovali až večer, unavení po celodenním výletu a posílení doplňováním tekutin, ztracených při předchozím tripu. Hlavní roli v tomto ohledu hrál rakovnický Bakalář. Protože právě ukončený výlet směřoval východně, tak nakonec vyhrála varianta severozápadní, jejímž hlavním cílem měl být Petrohrad. Původní návrh preferoval cestu co nekratší a nejpřímější, jenomže den před tím jsme na jedné z mnoha informačních tabulí zaznamenali, že kdesi u nějakého Bedlna je lom, ve kterém nějaká umělkyně z Národního kdysi zapěla Rusalku. Lom byl proto přibrán do plánu, takže se do něj dostal i Chotěšov, tím pádem nakonec i Bedlno. Otevřená byla návštěva Krtských skal, samotné Krty zůstávaly jako možnost při návratu do kempu v Jilemnici.

Představy se ovšem ne vždy kryjí s reálnem, takže během cesty docházelo k řadě korekcí, které byly  jednak z důvodu nepředvídaných událostí, jednak ovlivněné momentálními nápady. Svoji roli hrál i stav fyzického fondu v pokračujícím čase toho dne.

Tak se například stalo, že po celkem bezproblémovém rozjezdu, někdy mezi devátou a desátou, jsme se dostali celkem rychle do Chotěšova, odkud jsme se vydali směrem k Bedlnu po státovce, protože jsme minuli cyklostezku uvnitř obce. Minuli jsme i odbočku kýženého lomu, takže jsme se ocitli až v Bedlnu. Ještě před tím jsme se však zastavili neplánovaně u kapličky, postavené na památku sestřelených pilotů ve II. sv. válce, kam odkazoval poutač. To si vyžádalo několikasetmetrový zářez po polní cestě. V Bedlně na návsi, stále ještě svěží, jsme poseděli u rybníka a po čtvrthodince vydali zpět. Teď jsme byli pozornější, tak jsme cestu k lomu konečně objevili, což byl další zářez, tentokrát asi půl kilometru po lesní cestě, stejně jako jsme následně nepřehlédli zkratku přes Chotěšov. To bylo dobře, protože návrat po státovce byl poměrně strmý, samozřejmě směrem vzhůru. V Petrohradu jsme si na náměstí dali limču s medem a zázvorem, prohlédli si pěknou psychiatrickou léčebnu, pochopitelně jenom zvenčí a vydali se ke zřícenině. 

Na mapce tento další zářez zaznamenán není, protože směr byl dodržen a stoupání na kopec znamená vlastně zářez vzhůru. V každém případě čas dospěl přibližně do stádia, kdy čas oficiální doháněl čas Boží, teplota stoupala, což bylo znát i v lesnatém porostu. Kola jsme už jenom vedli, posléze přivázali ke kmínku mladeho jasanu. U "rotundy" jsme na vyhlídce udělali pár panoramat a potom zdolali zříceninu až po nejvyšší bod. Pěšina zpátky byla cyklokrosovou vložkou, profrčeli jsme skalní útvary a dorazili do Háje Petra Bezruče. Tamní památný dub má tak mocný kmen, jaký jsme snad ještě neviděli, takže třeba lípa ve Staré Lysé nebo velikáni v kopidlnském parku jsou proti němu jen pubertální výrostci.

Vedro stoupalo, ale šotolina do Stebna celkem uprašovala, tudíž jsme se odhodlaně vydali přes Nouzi do Krt. Avšak tady už nastala ohne sranda, puťák pod sálajícím sluncem byl doslova utrpením. Sedlo bylo střídáno chůzí po rozbité hlíně, časté zastávky ve stínu korun stromů řídce lemujících zvolna, leč trvale" stoupající pěšinu, v podstatě žádnou regeneraci nepřinášely. Krty s vybrakovaným chrámem sv. Vojtěcha, ale útulnou, malebnou návsí, se staly oázou před návratem do Jesenice. K pocitu falešného znovunabytí sil přispěla i funkční studna s nepitnou, ale chladnou vodou. Posezení ve stínu pomníku padlým, bez trička, bot a ponožek může vypadat neuctivě a cynicky, je to ale jen prosté konstatování reality, v každém případě zde chrti polykající kilometry, došli k závěru, že jsou na tom tak dobře, aby pohrdli cestou po silnici, nýbrž se vydali na návštěvu Krtských skal, když už tak blízko jsou. 

Propagační mapka, kterou jsme měli s sebou zvala do skal a k Ďáblovu kameni, na kterém jsou otisky jeho podkov, když se odrážel k útěku z regionu. No, stát se to nemuselo, ale když už se to stalo, tak proč naříkat. Střídavě jsme šli a jeli lesem, ale protože rezervoár sil, jak se rychle ukázalo, už blikal červenou kontrolkou, tak z Krt to nebylo o nic lepší než z nich, přestože stínu i kyslíku bylo dost. Nekonečné a málo inspirující, neboť Ďáblův kámen nebyl tam kde jsme čekali a na jeho hledání jsme chuť nezmobilizovali, skály se jaksi pořád nedostavovaly, jen pár propastí, které na fotkách vypadají naprosto mělce. Protože orientační schéma bylo vytvořeno na Seznamu, tak závěrečný úsek trasy je namodelován hodně přibližně, lépe to neumíme, v každém případě vrchol stoupání znamenal obrovskou úlevu. Tam jsme se rychle zorientovali a zjistili, že zpátky to bude už opravdu zívačka. Budeme se vracet z kopce po šotolině, kterou jsme den před tím absolvovali k Viklanu, takže většinou z kopečku. O co při zmínce o Viklanu jde později vysvětlíme.  Ještě nás čekala menší nepříjemnost. Hodlali jsme si dát jedno osvěžující v pizzerii u rybníka, k našemu zklamání měli naprosto nesmyslně krátce před čtvrtou zavřeno (i když asi vědí proč). V tomto momentě se ukázalo jako velmi prozíravé socialistické vybavení našeho apartmánu. Stařičká lednice, o které jsme se dosud nezmínili, vydala nádherně vychlazené pitivo. Je třeba této mohutné skříni vyseknout poklonu, protože dobře funguje už od dob Jakešovy vlády.

První dvě zastávky na druhé výpravě jsou vlastně součástí Jesenice. Chotěšov je malá víska v níž je evidováno 30 adres, počet obyvatel nepřekračuje padesátku. Na návsi je zděná, bíle omítnutá kaple se zvonicí chlubící se stupňovitým štítem. Východně od ní je rybník. V obci najdeme prvky lidové architektury, nicméně dům hned naproti kapli, který jsme vyfotografovali, je spíše oslavou velkého nadšení, protože jeho rekonstrukce, která v momentu naší návštěvy právě probíhala, bude pokračovat asi hodně dlouho.

  Chotěšov Bedlno

Nedaleká vesnice Bedlno má 26 domů a působí velmi úpravným dojmem. Na návsi velký rybník, z jedné strany zvonice a pomník, na druhé jakýsi stylizovaný ranč, zabírající značnou část obce.

  Asi 200 metrů před začátkem obce ústí do asfaltové komunikace polní cesta, u které návěští zve k návštěvě kapličky, postavené na paměť obětí letecké bitvy 16. října 1944. Protože i pomník na návsi je věnován této letecké bitvě bez bližší specifikace, jen s obecnou adorací pilotů, nápisem: "Výkon stíhače nelze jen měřit podle počtu sestřelů...", lze se domnívat, že jde v nějakém ohledu o úzkou vazbu na obec, pravděpodobně její(ho) obyvatele. Bližší podrobnosti se nám nepodařilo zjistit, před námi byla ještě dlouhá cesta, nejdříve nalezení zatopeného lomu. Přístup k němu jsme minuli, a proto jsme se vlastně dostali až do Bedlna.   
Napodruhé jsme se trefili na asi půl kilometru dlouhou lesní stezku. Lom, který je přiřazován k Bedlnu, nicméně leží vzdušnou čarou někde uprostřed spojnice k Chotěšovu. Vznikl následkem těžby žuly ve druhé polovině 19. století a počátkem století dvacátého. Různé prameny tvrdí, že pro svůj nevšední půvab byly zdejší exteriéry využity filmaři, např. ve filmu Radúz a Mahulena, Rusalka a Nesmrtelná teta. Místo je to opravdu docela hezké, barva vody nás však ke koupání nijak neinspirovala. Možná to bylo tím, že je odtud údajně čerpána pro potřeby místního zemědělce. Skála nad vodní plochou je vysoká 12 metrů. Kdysi prý bylo pro vstup nutné zvláštní povolení, na nás je nikdo nevyžadoval, jen jsme se museli při příjezdu vyhnout dece rozložené uprostřed lesní cesty a hromádce za ní, kterou tam udělala snědá holčička, deku příležitostně s taťkou a ségrou obývající. Ne, že by zde bylo nějak rušno, ale rybářů a rekreantů jsme několik napočítali. Pár cyklistů během naší krátké přítomnosti rovněž přijelo a zase místo opustilo. Hladina je tvořena dvěma spojenými vodními plochami a jednou samostatnou, část u bližšího břehu si plochu usurpovali leknínové rostliny. Jak již řečeno, voda moc nezrcadlí, ač to na fotografiích tolik nevypadá,  ve srovnání např. s lomem Borek chybí romantickému místu jasnější barvy.

Petrohrad (něm. Petersburg) nemá nic společného s metropolí, založenou Petrem Velikým. Náš Petrohrad již nepatří k okresu Rakovník,  je to vesnice v okrese Louny, kraji Ústeckém.  Žije zde něco přes 650  obyvatel.  Vesnice se nachází se v nadmořské výšce 360 metrů, vlastně v dolině, od Chotěšova jsme si také užili pěkný padák. Dějiny jsou spjaty s majiteli hradů Petršpurk a Šprimberg , ale majitelů se vystřídalo několik. 

I poměrně nedávná historie je svým způsobem pohnutá. V roce 1895 dochází ke spojení obcí Chlumčany a Petrohrad (Petršpurk) a nová obec nese název Petrohrad. V roce 1938 byla obec připojena na základě mnichovské dohody k Německu, součástí československého státu se stala opět v roce 1945. V roce 1960 došlo k administrativnímu spojení Petrohradu, Černčic a Bílence v jednu, v roce 1981 byla tato obec zrušena a připojena ke Kryrům. K opětovnému osamostatnění došlo v roce 1990.

Na konci klesání před obcí jsme minuli po pravé straně se rozkládající Lokalitu Na Křížku, což je taková přírodní minirezervace. 

Na náměstí jsme zašli do prodejny potravin, chvíli jsme se rozhlíželi od sochy Jana Nepomuckého naproti ní, ale nic mimořádného jsme neobjevili. Místní poklady přišly na řadu kousek dál. Zejména hezky udržovaný zámek s rozsáhlým parkem, který je od roku 1952 využíván jako psychiatrická léčebna. Dále pivovar, zemědělský dvůr, historické i ultramoderní skulptury, nicméně bezesporu největší turistickou zajímavost představuje kaple Všech svatých a „zřícenina“ hradu. K těm se ale dostaneme o něco níž.

Zbytky hradu Petrohrad stojí na zalesněném ostrohu nad obcí a dostat se tam v poledním tropickém horku je docela štrapáce. Jedná se o trosky šlechtického hradu, založeného v polovině 14. století. Z hradu zůstaly pouze menší zbytky zdiva a terénní nerovnosti. Je chráněný jako kulturní památka České republiky. Jako první majitel hradu je roku 1356 uváděn Petr z Vrtby, z rodiny patřící do rozrodu Hroznatovců. Jak bylo ve středověku běžné i hrad vystřídal mnoho vlastníků, poslední byli Černínové z Chudenic, v jejichž rukou zůstal až do roku 1945, pak byl zkonfiskován.

Vzhledem k torzovitosti dochovaných stavebních článků není původní stavební podoba Petrohradu úplně jasná, nicméně existence okrouhlého bergfritu v severovýchodním průčelí hradu nad přístupovou cestou je zřejmé, že se jednalo o hrad bergfritového typu. Podle odborných zdrojů je hrad tohoto řešení zpravidla menší, tvořený základními prvky: bergfritem, hradbou a palácem. Vzhledem ke svým rozměrům vznikal nejčastěji na ostrožních, snadno bránitelných polohách. V českých zemích se tento typ hradu využíval od 13. století do 14. století.  Ve třináctém století byly stavěny velmi jednoduše a účelně. Bbergfrit  byl umístěn v místě, kde hradba přetínala ostroh. V nejlépe chráněné části hradu byl postaven hradní palác. Ve 14. století s rostoucí mocí šlechty stoupá i výstavnost hradů, včetně těch s bergfritovou dispozicí. Přibývají tedy další palácová křídla, kaple a celkově se zvyšuje komfort.Obecně se dá charakterizovat bergrift jako útočištná, převážně okrouhlá věž, většinou přístupná z prvního patra po snadno odstranitelném můstku nebo schodišti.

Do Petrohradu se vstupovalo čtverhrannou věží. Byl  pravděpodobně rozdělen na dolní a horní část. Dolní byla zplanýrována v polovině 17. století při budování okrouhlé kaple Všech svatých (1652), ta je dnes jedinou dominantou místa.   Má „rotundovitý“ tvar a pohled dovnitř je umožněn přes zamřížovaná vrata – nic vás ovšem neohromí, posuďte sami. Z dolní části hradu zbyla sklepní část bergfritu před kaplí, odděleného od hradu příkopem,  přístupným zřejmě po padacím mostě. Vyhlídka odtud je nádherná a v tomto ohledu nám počasí celkem přálo.

Západně v bezprostředním sousedství kaple se dochovaly zbytky podsklepené, volně stojící budovy. Dále na západ od ní pak zbytky vstupní věže. V horní části stál zřejmě palác. Na jeho místě byla v 19. století postavena romantická zřícenina se schodištěm na další vyhlídku. Tu jsme samozřejmě dobyli, ale nahoře jsme si příliš jistí nebyli. Vrcholek tvoří kruh bez zábradlí o průměru cca jeden metr. Když se tam snaží vtěsnat více lidí současně, tak jistoty rapidně ubývá, protože nevíte kdo se zapotácí a omylem do vás strčí. Jinak, z původního obvodového opevnění horního hradu se dochovaly jen fragmenty zdiva. 

Vrch byl v minulosti dominantou rozsáhlého krajinářského parku, v současnosti však není v dobrém stavu. 

Petrohradský dub (také známý jako Tlustý dub,  Selský dub nebo dub Petra Bezruče) je jeden z našich nejstarších památných stromů – dubů, pamatuje 12. století, byl vysazen kolem roku 1115. Na čelní příčky se staví  i díky svému devítimetrovému obvodu, který z našich památných dubů překonává jen Žižkův v Náměšti. Strom roste na kraji Háje Petra Bezruče, k němuž jsme se dostali po úzké lesní pěšině probíhající jakýmsi skalním městečkem (Petrohradské skály), když jsme se vzdalovali od zříceniny. Dub je místní přírodní památkou.  Je 28 m vysoký a jeho obvod přesahuje 900 cm, když v roce 1987 to bylo 850 cm, za 28 let tedy přibral půl metru „v pase“. Výška koruny činí  20 m, šířka koruny. Pralesovité partie na jižním a západním svahu vrchu Všech svatých byly zařazeny do sestavy nejhodnotnějších přírodních lokalit v Evropě, známé jako NATURA 2000. Ostatně už v roce 1956 byl Háj Petra Bezruče vyhlášen přírodní památkou. Chráněné území se nachází v nadmořské výšce 385 – 454 m. n. mořem na dvouvrší budovaném biotitickou žulou Ústecko-jesenického masivu. Chráněné území je význačné délkou doby, po kterou nebylo do vývoje lesního porostu významně zasahováno. Vesnice Stebno, která následovala, je částí města Kryry v okrese Louny, do Jesenického regionu ovšem nepochybně patří. Nachází se asi 6,5 km na jih od „mateřské obce“ a žije v ní něco přes 100 obyvatel. Stebno, jak praví docela krkolomný odborný výklad, je místním jménem pocházejícím od podstatného jména jizba a od něj se pak přes jstebna dostalo do tvaru jstebno. Následně pak písmeno "j" odpadlo a vzniklo dnešní jméno Stebno. Přijeli jsme okolo velkého, ale ne příliš vábného rybníka, protože s žabincem, přitom jsme celkem bez povšimnutí minuli kamenný smírčí kříž. Na návsi jsme vyfotili kostel sv. Jana Křtitele, park se vzdálenou svatojánskou sochou  a vydali se přes samotu Nouze do obce Krty. Nezastavili jsme se ani u pomníku na místě zaniklého stebenského mlýna, zničeného povodní v roce 1872. V troskách mlýna zahynulo sedm lidí včetně lesního adjunkta Hejlíčka, který se osazenstvo mlýna pokoušel zachránit. Pomník je mimo vyznačené trasy a začínalo být opět pořádné horko, tak dáváme k dobru aspoň příběh.

Obec Krty s necelou stovkou obyvatel byla založena, stejně jako Jesenice  při slovanském osidlování. Její půdorys je také slovanská okrouhlice, stařešina rodu se jmenoval Krt. V roce 1227 odkázal velmož Kojata ves Krty kostelu Pražskému.  Po většinu času nicméně patřila obec nějakým způsobem k Petrohradu. Hřbitovní kostel sv. Vojtěcha z konce 17. století stojí na místě kostela shořelého v roce 1292.  Jak si obvykle stěžujeme, že kostely v Česku nejsou otevřený veřejnosti , tak tentokrát si stěžujeme na vybrakovaný kostel přístupný proto bez zábran, v němž najdeme akorát naváté listí. Exteriér však vypadá dobře, jak je vidět na obrázku pomníku padlých, na jehož pozadí se vypíná. Ke kostelu se váže pověst o trpaslících sídlících v nedalekých jeskyních. Když byl ale vystavěn kostel sv. Vojtěcha, nemohli vydržet hluk jeho zvonů a rozhodli se odstěhovat do Krkonoš. Mladík z Krtů, který jim pomáhal, v jejich sídle později našel poklad, z nějž si odnesl čepici zlaťáků a žil šťastně až do smrti.

Jak jsme se již dříve zmínili, další vývoj zavinila studna na návsi, jejíž chladnou vodou jsme se cítili natolik osvěženi, že jsme se rozhodli nerezignovat na návštěvu přírodní památky Krtské skály, což je rozlehlé (88,8 ha) lesnaté návrší jižně od obce, s četnými zvětralými skalními výchozy, balvanitými sutěmi i roztroušenými balvany; nachází se zde též zatopený lom s jezírkem. S přírodní památkou Ostrovecká olšina, (nevelké , 1,87 ha, chráněné území při Ostroveckém potoce) necelé 2 km jihozápadně od obce, představuje enklávu ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů. O tom se ovšem dobře píše, ale hůře prožívá, cítíte-li se být na okraji sil. Když jsme se konečně dostali na vrchol stoupání a konec oblasti Krtských skal, pocítili jsme obrovskou úlevu, ale zároveň trochu frustrace, že namáhavá pouť nebyla odměněna stejně vyčerpávajícím poznáním anoncovaného. 

Jakousi neplánovanou přeci jen odměnou byl malebný rybník (pravděpodobně Velčínský), u kterého jsme spatřili dva čápy a mohli si na naučné tabuli přečíst o Africké odysee při níž čapí dvojice Kryštov a Dominika si z Jesenicka s komunikačním zařízením připevněným na těle zaletěla do Afriky, aby se šťastně vrátila zpátky. Že by se jednalo o tytéž čápy co jsme viděli si ovšem nemyslíme.Zbytek tripu po šotolině jsme již před pár dny popsali včetně symbolického zamávání Viklanu na rozcestí. Není tudíž co dodat, snad až na to, že o Viklanu si povíme příště.

Obrovských balvanů s nimiž lze pohnout bez vynaložení mimořádné síly je na našem území řádka. Ovšem Viklan nedaleko Jesenice u Rakovníka patří k největším  v České republice. Vznikl při nerovnovážném zvětrávání žulové skály. Viklan se kolíbá mezi jesenickými rybníky - Velkým a Krtským. Nejstarší zpráva o něm je z pera Josepha Eduarda Ponfikla v roce 1821. Nyní okolo něj vede také naučná stezka Jesenicko. Z našeho kempu to bylo cca 2 kilometry zvlněným, místy písčitým terénem, takže jsme si ho dopřáli před večeří.

Obecně lze takové balvany charakterizovat jako osamělý skalní útvar opírající se malou částí o podloží. Na něm se, působením sil, částice více obrušují a proto se dá viklanem pohnout. Jesenický viklan má hmotnost asi šest tun. Tento ojedinělý přírodní výtvor vznikl působením eroze, která obrousila především spodní část skaliska stojícího osamoceně uprostřed borových lesů, takže se kámen dotýká podloží jen poměrně malou částí. V roce 1866 padl tento obr lokální zlaté horečce. Při původním rozhýbání bylo prý kyvů několik, navíc doprovázených hlukem podobným hřmění. Po zjištění „zlatokopů,“ že pod ním poklad není, hluk i vikly na nějaký čas ustaly.

Mechanický efekt se po čase obnovil, nikdo nevěděl proč, tentokrát již bez akustického doprovodu. V šedesátých letech minulého století došlo vlivem počínání vandalů k poškození žulového lůžka, neboť pomocí pajcrů odvalili kámen asi o půl metru z jeho umístění, takže se kámen opět neviklal. Ztracenou rovnováhu  pomohl v roce 2014 nalézt známý experimentární archeolog Pavel Pavel, který zde zúročil své zkušenosti získané při rozhýbání soch moai na Velikonočním ostrově. Potřeboval k tomu půl hodiny, jeřáb a řetězy. Samozřejmě jsme jeho viklavostní restituci ověřili a jeden vikl natočili. Je téměř neznatelný a kameramanovi se při něm třásly ruce, takže jen hodně pozorný divák si dokáže všimnout, jak takový vikl vypadá, co lze připsat úsilí modelky a co kazí kameraman. Je ovšem třeba kliknout na obrázek.

Jesenický viklan je tvořen žulou tzv. tiského typu. Tato hrubozrnná biotická žula má modrošedé zbarvení, které je dáno především složením křemene, slídy, živce a amfibolu. Vysoký obsah křemene má na svědomí velkou pevnost žuly, která je v těchto končinách nejrozšířenější hlubinnou vyvřelinou. Snad to z obrázků je aspoň trochu patrné.

Pro Čistecko-jesenický masiv je typický miliony let trvající proces utváření  žuly. Jde o krystalizaci chladnoucího vyvřelého magmatu. Masiv se rozkládá na území zhruba vymezeném Lubencem, Rabštejnem, Petrohradem, Jesenicí a Čistou. Žula je také velkým tématem naučné stezky, mimo jiné proto, že představovala významný obchodní artikl, zdroj příjmů regionu i pracovních příležitostí.

Naučná stezka prochází kolem kempu, takže při zásadním pátrání po Dölblově křížku jsme jen vyjeli ze vrat a prakticky hned se zapojili do edukačně průzkumné výpravy. Kromě zastávek u informačních tabulí jsme dokumentovali doprovodné exponáty a kochali se přírodou. To kochání v chladném lese trvalo prakticky až do okamžiku vstupu do Oráčova, kde jsme se dostali do otevřeného terénu a slunce udeřilo s plnou silou.

Pro tento výlet bylo typické, že trasu Jesenice, Kosobody, Soseň, Klečetné, Oráčov,Zderaz jsme s výjimkou smyčky u Zderazi a dvou tamních výjezdů do pole absolvovali po týchž cestách. To úplně neplatí o autorovi těchto řádků, který v při zpáteční cestě v Oráčově na nádraží potupně slezl ze sedla a počkal na vlak.

Naučnou stezku zřídilo v roce 2014 Město Jesenice. Stezka zavede své návštěvníky nejprve k památkám města, poté k Velkému rybníku, kolem autokempu do Černého lesa, kde se nachází zajímavé žulové útvary a ještě zajímavější historické, ale pořád ještě funkční vodárny, jako hodnotné industriální stopy Jesenicka a bývalých Sudet. Po hrázi rybníků Horní a Dolní Fikač lemované více než desítkou statných dubů se stezka vrací zpět do centra městečka. Když odhlédneme od zastávek u „atrakcí „ pro děti, kdy nápaditým způsobem jsou děti informovány o životě v lese, flóře a fauně s následnými testy pomocí horolezeckých provazů a vyvrtaných ok na dřevěných deskách, tak první naučná tabule, kterou jsme absolvovali, byla o žule. Žula z Jesenicka byla použita např. na monumentální pomník Marie Terezie ve Vídni (1888), stavbu mostu císaře Františka I. (dnes Legií) a stovky dalších staveb. V roce 1866 byl založen Cingošův kamenický závod, k největšímu rozmachu kamenictví pak došlo v roce 1897 po dokončení trati Rakovník – Jesenice – Bochov. Na obrázku vidíme ukázky opracování žuly.  Úplně vpravo je surový kámen typický pro Jesenicko, vedle něho žulový kámen se stopou ruční těžby, dále částečně opracovaný a konečně příklad finálního výrobku – náhrobek.

Po „žulové osvětě“ došlo na  připomenutí osobnosti Franze Fassla, starostu Jesenice.  Fassl byl starostou Jesenice 35 let (od roku 1888) a značně se zásloužil o rozvoj města na přelomu 19. a 20. století (železnice, nová školní budova, vodovod atd.). Stál rovněž u založení Městské spořitelny (1892). Franz Fassl byl vlastníkem největšího hospodářství v Jesenici. Zemřel 14. 3. 1941 ve věku 89 let.  Jeho nejmladší syn Franz byl starostou města v letech 1943-45. Naše zastávka vázala prioritně k roku 1906, kdy byl v Jesenici dřevěný „akvadukt“ nahrazen moderním systémem dodávky vody.

Než jsme se zastavili u malebné scenérie rybníků Horního a Dolního Fikače, prohlédli jsme si mariánský pomníček s obrázkem na dřevě, opatřený textem:

Raduj se královno nebeská, Aleluja.

Protože splnil Pán slová svá, Aleluja!

Z mrtvých vstal, matko, Ježíš Tvůj, Aleluja,

U něho za nás oroduj. Aleluja.

Krátký odpočinek u výše zmíněných rybníků jsme využili k jejich panoramatickému zadokumentování. Vlevo od hráze je Horní Fikač (8.1 ha), vpravo Dolní Fikač (12 ha). Dalším cílem byly Kosobody.

Cestou do Kosobod jsme projeli velkým dětským táborem Eldorádo. Vesnice patří do Jesenice a v paměti nám z ní uvízla zvonička. Následující Soseň má vedle zvoničky sochu a dala nám nahlédnout do interiéru. Na Obecním vrchu jižně od vesnice leží Boží kámen, na kterém podle pověsti odpočíval Bůh, když sedmý den sestoupil na zem. Podle jiné pověsti na něm odpočíval Ježíš Kristus se svými učedníky. V každém případě jsme více jak půlkilometrovou zajížďku odložili na zpáteční cestu, při ní však byla tato možnost znovu pominuta, čímž však předcházíme událostem. U křížku v lese na konci obce jsme se pustili po padáku, docela adrenalinového, do Klečetného.

Tvrzení, že Oráčov je na obzoru, berte, prosím, obrazně, a to hned ze dvou pohledů. Z Klečetného totiž  přišly ještě houpáky na asfaltce, takže Oráčov se z obzoru ztrácel. Po rozbité krosové stezce v lese to ovšem znamenalo kýžený uklidňující oraz. To je jedna stránka informace, ta druhá, že administrativně je Klečetné už součástí Oráčova. 

Místopisné vymezení obce Oráčov s více jak 350 obyvateli je takové, že se nachází v okrese Rakovník, v mírném svahu po pravé straně Rakovnického potoka zhruba 5,5 km východně od Jesenice a 11 km západně od Rakovníka. Zvolená cyklostezka ovšem vzdálenost zdvojnásobila. Dodejme, že leží na rozhraní chmelařské části Rakovnicka a Přírodního parku Jesenicko, přičemž hranice přírodního parku prochází přímo obcí. Pokud jde o občanskou vybavenost, najdeme zde poštu, dvě prodejny potravin, restauraci i jednotřídní mateřskou školu. Při jižním okraji Oráčova prochází železniční trať  Rakovník - Bečov nad Teplou. Je to jednokolejná regionální trať, na které byla doprava zahájena roku 1897. Tuto informaci běžně neuvádíme, při našem putování však má svůj význam, protože místní zastávku na znamení využil jeden z členů výpravy k návratu do Jesenice.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1295, kdy zde sídlil Odolen z Oráčova (Odolenus de Orachow), který pravděpodobně bydlel na malém hradě jihozápadně od vesnice. Stával nad potokem Leština na ostrožně Zámecký vrch v nadmořské výšce 500 m n. m. Tento hrádek nad Oráčovem zanikl už ve 14. století; s jeho zánikem ztratil Oráčov i samostatnost svrchovaného panského statku . V současné době po hrádku zbyly na Zámeckém vrchu v lese jen terénní nerovnosti zvané Starý zámek. Přesto je od  roku 1958 chráněn jako kulturní památka ČR. Ve druhém příkopu roste lípa velkolistá chráněná jako památný strom.   

Od roku 1375 byla vesnice rozdělena mezi dva majitele. Jedním z nich byli petrohradští Janovicové, kterým se roku 1414 podařilo získat zbytek vsi a připojili ji k petrohradskému panství.  Za třicetileté války Oráčov zpustošili a téměř do základů vypálili Švédové. Přestože názvy Oráčov a Klečetné(á) svědčí o českém původu obou obcí, postupem staletí převládli v místní populaci Němci, respektive specifické etnikum s českými i německými kořeny. Odtud také můžeme čerpat dohady proč se námi hledaný křížek nazývá právě Dölblův. Po uzavření Mnichovské dohody v září 1938 se Oráčov a Klečetné(á), stejně jako všechny další československé obce s více než polovinou německého obyvatelstva, staly součástí nacistického Německa, konkrétně Říšské župy Sudety (vládní obvod Cheb, okres Podbořany). Během pouhých dvaceti let tak patřily do tří různých států – Rakousko-Uherska, Československa a Německa. Na návsi stojí kostel svatého Jakuba Většího , při silnici do Jesenice pak kostel Českobratrské církve evangelické. Tento protestantský kostel byl postaven roku 1902, jako jedna z nemnoha sakrálních staveb regionu, které vznikly v rámci masového přestupu německých katolíků k protestantské církvi v prvních letech 20 století. Na jižním okraji při silnici do Čížkova stojí opravená kaplička spojená s pověstí o třech zachráněných jeptiškách, které zázračně přežily zběsilou jízdu ve voze unášeném splašeným koněm.  Vzhledem k tomu, že jsme před časem přinesli grafiku, spojenou s většinou uváděných staveb včetně historických německých náhrobků na místním hřbitově, tak nyní budeme podstatně skromnější. Fotografie prodejny je jedinou a jen ilustruje fakt, že o onom horkém poledni ani nebyla chuť vyhledávat vhodné objekty. Jen pro zajímavost dodejme, že obchod se smíšeným zbožím s archaickým štítem byl jediný, který měl přes poledne otevřeno, prodejna Coop ani restaurace o návštěvníky nestály. Když už byla zmíněna lokalita Čížkov, tak pro úplnost uveďme, že v něm, necelé dva  km severně od Oráčova je situována nechvalně proslulá věznice Oráčov. Na rozcestí hlavní komunikace pokračuje doprava, vedlejší pak směřuje k věznici. Tady se začal lámat chleba, neboť jsme se blížili k místu, kde jsme předpokládali cíl našeho snažení. Co jsme zjistili nám entuziazmu nepřidalo. Důvodem bylo neposečené pole.

Po chvíli se v obilí objevila cesta, na jejímž tušeném konci se rýsoval objekt, v němž jsme vytipovali na mapě vyznačený starý židovský hřbitov. Kojili jsme se nadějí, že snad bude pokračovat ke křížku, nebo se aspoň změní v pěšinu k němu. Po této cestě mezi obilím jsme se tedy vydali.

Cesta v obilí zahýbala obloukem vlevo, na který však navazovala zatáčka doprava, čímž se vzdálenost mírně zvětšovala, vzdušnou čarou to bude asi necelých 400 metrů. Jak jsme očekávali, šlo o hřbitov, zastihli jsme jej sice opuštěný, ale ve stavu rekonstrukce, konkrétně základů obvodového zdiva. Do té doby jsme samozřejmě o jeho existenci povědomí měli, bližší údaje, které zveřejňujeme, jsme si však zjišťovali dodatečně.

Hřbitov byl údajně založen v 15. století a poprvé je doložen ve století sedmnáctém. Obsahuje kolem 300 náhrobků, pocházejících od 18. století do roku 1930. Část obvodové zdi je rozvalena. 

Starší náhrobky jsou vztyčené, novodobější většinou povalené. Na některých náhrobcích je motiv žehnajících rukou, což naznačuje příslušnost zemřelého k rodu Kohanitů. 

Protože příslušníci tohoto rodu měli zapovězen přímý vstup na hřbitov, byly pro ně budovány tzv. kohanitské branky. Zde je vložena do západní zdi, tedy jinde než hlavní vstup. Do jižní zdi ohrazující hřbitov je vsazena brána, která je současně průjezdnou márnicí a pravděpodobně byla i vozovnou pro pohřební vůz. Má klenutý strop a značně poškozená

Že je hřbitov je zpustlý, místy zarostlý a částečně poničený dokazuji snímky. 

Před několika lety hrozilo akutní nebezpečí, že bude z moci úřední zlikvidován. V první polovině osmdesátých let byla v jeho těsném sousedství vybagrována tři metry hluboká jáma o rozměrech 25 x l0 metrů, do níž měly být naházeny náhrobky - z nichž některé pocházejí i ze l6. století - a potom všechno zahrnuto zeminou. Že se tak nestalo, je dílem prozřetelnosti. Náhrobky byly totiž tak těžké, že s nimi nikdo nepohnul. Přesto se však na zderazkém hřbitově podepsali neznámí "zlatokopové", kteří v hrobech hledali zlaté předměty. K další devastaci židovských hřbitovů na Rakovnicku dochází i v poslední době, kdy někteří potomci zde pochovaných Židů projevují snahy odvážet si cenné náhrobky s sebou domů. V současné době lze zaregistrovat snahu o zachování a obnovu hřbitova, opraveny jsou části hřbitovních zdí, dále se v tom pokračuje, vztyčeno a opraveno bylo několik náhrobků.

Co však bylo pro náš fundamentální záměr rozhodující, provizorní cesta zde skončila, takže zase jen slepý zářez; vláčet jízdní kola obilím nás ani nenapadlo. Nicméně napadlo nás rozhlédnout se aspoň prostřednictvím transfokátoru v mobilu po krajině směrem na západ. Ze snímků je možné odhadnout co jsme asi na displeji mohli za pobořenou zdí uvidět. Vyšlo to nastejno jako bez mobilu. Strnule nehybný lán obilí, jednu nebo dvě řady zakrslých stromů na mezích a pár osamocených stromů rozsetých tu a tam. Křížek nikde, lhali bychom však, kdyby se nám nezdál nadějný jeden ze ze solitérních stromů, stojící přibližně v místě, kde by podle mapy měl křížek být. Na tu vzdálenost nebylo jisté, zda i před inkriminovaným místem obilí ještě stojí, nebo je posečené. Takže nezbývalo nic jiného, než se vrátit k asfaltce směřující ke Zderazi.

Okolnosti tentokrát byly při nás. Po návratu od židovského hřbitova na živičnou komunikaci jsme popojeli jen pár stovek metrů ke Zderazi a pás osetého pole skončil. Napravo od nás se rozkládalo strniště o ploše desítek olympijských stadionů, jen občas dělené mezí s příkopem a řádkou nízkých stromů. Osamělý strom, který z našeho pohledu vlevo měl vedle sebe cosi co mohlo být křížkem, se v letním horkém slunci tyčil na půl cesty k obzoru a zval nás k sobě. 

Kdo ještě neokusil jízdu po posečeném lánu, tomu to ani nedoporučujeme. Je celkem jedno jestli jedete do mírného stoupání nebo klesání, vyjde to nastejno. Půda se drolí, práší, klade velký odpor, adheze přitom jakoby téměř nulová, přední kolo nedrží stopu, řidítka se pokouší vysmeknout z rukou. Zbytky klasů jsou krátké a tudíž docela pevné, takže máte obavy, abyste neprorazili galusky. Přesto hnáni očekáváním z brzkého dosažení cíle výpravy jsme většinu vzdálenosti (většina z nás) urazili v sedle. V našem směru byl naštěstí jen jeden zarostlý příkop, pro naše oře ovšem připomínal Taxis naruby. To už ale bylo jasné, že jsme na správném místě...

No není to nádhera? Konečně jsme tam, o čem jsme léta spřádali plány...

Nebylo to sice jako dobytí severního pólu, ale protože ani tam jsme ještě nebyli, nemůžeme porovnávat; okoušeli jsme zřejmě skoro tytéž pocity. Jen mráz nahrazoval žár pocházející od sálavé koule na nebi, vzduch se tetelil a silnice po které jsme přijeli se ztrácela kdesi v dáli...

V jasném slunci litinový kříž i  podstavec barvy okru jakoby zářily novotou. V tu chvíli nám to nepřipadalo nijak zvláštní, teprve nějaký čas po návratu jsme přišli na to, že se jedná o renovovaný artefakt. Na svědomí to má Občanské sdružení Vlastivědný sbor Rakovnicka s okolím, kterému tím moc děkujeme.

Toto sdružení se věnuje dokumentaci, uchování a popularizaci hmotného i duševního kulturního dědictví, například právě obnově drobných památek v krajině, pořádání tematických komentovaných vycházek, badatelské práci při objasňování osudů konkrétních historických památek, životních příběhů regionálních osobností atd. Sdružení působí na území okresů Rakovník, Louny, Plzeň-sever, Rokycany a Kladno. Dlouhodobým cílem sdružení je obnova Vlastivědného sborníku Rakovnicka s Křivoklátskem a Kralovicka s Manětínskem, osvětového vlastivědného časopisu (nejen) pro mládež, který ve 30. letech minulého století vycházel nákladem učitelstva zmíněných regionů.

Pořád nám tedy chybí objasnění osudů vážících k této konkrétní historické památce, resp. životní příběh s ní spojený. Budeme ale pátrat dál, snad něco objevíme. Zatím známe jen okolnosti obnovy tak, jak je podává samo sdružení: Dölblův kříž u Zderazi jsme mohli obnovit díky grantu Nadace Via (25 tisíc korun) a příspěvku obce Kolešovice (14 tisíc korun). Bohužel se nám nepodařilo uskutečnit podle původního plánu u křížku malou slavnost s jeho požehnáním. Plánovali jsme ji na 28. června (2008), tedy na pouť v Kolešovicích. Zemědělci ale pole okolo kříže osázeli tak, že jsme neměli možnost se k němu v termínu poutě dostat. Buď bychom museli pošlapal půlmetrové obilí, nebo se brodit 1,5 metru vysokou řepkou. Proto jsme slavnost nakonec neuspořádali.

Nemusíme snad ani líčit, že jsme se hned nevydali dál. Prostě se nám nechtělo. Zarozjímali jsme a pořídili, položili svazek umělých květů, hafo snímků, z nichž z kapacitních důvodů ponecháváme jen čtyři. Směr, kterým jsme se vydali mohl přinést překvapení v podobě dalšího, tentokrát Francouzského kříže, který je kousek dál východním směrem, o kterém jsme ovšem nevěděli, protože informaci o něm jsme dostali až dodatečně, od občasného korektora našich textů Ing. M.K. Na nejbližším rozcestí, jsme se vydali vlevo dolů do lesa, a tam nás beztak čekalo překvapení. Směrovka na polní cestu od které jsme přijeli, a na ní nápis Dölblův kříž! Je to zvláštní, jediná směrovka  s tímto nadpisem, na kterou jsme za ty čtyři dny narazili. Kdybychom to vzali po státovce a ze Zderazi nahoru, tak jsme si ušetřili štrapáci po strništi. Jenomže na tuto solitérní informaci nic ve vsi neodkazuje. 

Zderaz se podle pověsti odvozuje od jména družiníka krále Vratislava, který zde roku 1115 založil kostel svatého Petra a Pavla a v něm byl i pochován. V letech 1180 - 1190 osada patřila dvěma českým šlechticům Kojatovi a Všeborovi z rodu Hrabišiců. Tolik, a ještě více, se dočteme ve Wikipedii, pro nás je vlastně zajímavá jen zmínka o Kojatovi, neboť toto jméno se objevuje v rané historii Krt na Jesenisku, o nichž jsme již podali zprávu. 

Zderaz je rovněž malou obcí s necelou třístovkou obyvatel na okraji Českomoravské vrchoviny, jihovýchodním směrem od města Skuteč a severovýchodním směrem od města Hlinsko. Zderaz, o které se už nějaký čas v textu vede řeč, je však jen částí Kolešovic na Rakovnicku. Je zde 30 čísel popisných, značná část staveb slouží k rekreaci. 

Do Zderazi jsme se dostali po širší lesní cestě, klesající od křižovatky na poli, kde stojí Dölblův kříž. Na konci klesání, po levé ruce nás uvítala barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Tabule pro poutníky, která stojí trochu dál na návsi, ji stále popisuje téměř jako ruinu bez vnitřního vybavení, my jsme však poznali objekt renovovaný za přispění EU, skrývající sochu světce. 

V parku na návsi je pak je zvonice z bílých cihel, před kterou prý původně bývala mostní váha. K ní byly přistaveny dvě čtyřboké věže spojené zděným obloukem, který je zakončen hranolovou vížkou, pod ní ž je jeden zvon. Těsně u ní stojí výklenková kaplička sv. Floriána obdélníkového půdorysu, kryta sedlovou střechou. Výklenek je však prázdný. 

O zdevastované synagoze, která neměla takové štěstí, jako ta v Hartmanicích jsme již před časem ininformovali a přinesli bohatou obrazovou dokumentaci. Je pozoruhodné, kolik historicky zajímavých objektů v tak malé obci najdeme. Ke zde vyjmenovaným totiž připomínáme i židovský hřbitov. 

Cestou k Oráčovu na kraji obce jsme se zastavili u dalšího, tentokrát obecního hřbitova. Je dobře udržovaný a před ním, jak už to bývá, stojí pumpa. Poskytla nám potřebné osvěžení, které však jednomu z členů výpravy vydrželo jen k oráčovskému nádraží. Ale o tom jsme již psali.              

S obcí Švihov je to dost podobné jako se Zderazí. Známější je totiž město Švihov na Klatovsku, které se navíc pyšní i hradem a má více jak 1700 obyvatel. To Švihov na Rakovnicku jich nemá ani 50, hrad už vůbec ne. Železniční zastávka v místě nese název Švihov u Jesenice. Obcí vede silnice, která ji rozděluje. Při průjezdu se tak víska jeví podstatně větší než je. 

Když jsme se vraceli z Jesenice směrem k Rakovníku, tak jsme si nejdříve vybrali tu část po pravé straně. Je to pár domů s kapličkou na návsi a s kontejnery na tříděný odpad.

Na opačné straně je rovněž prostranství připomínající náves a komunikace směřující z ní na západ.Ta však brzy končí. Tak se i my symbolicky dostáváme ke konci reportáže. Na konci této komunikace se totiž nachází škola, ve které v mládí nějaký čas trávil manžel dnes jediné nositelky jména Dölbl v České republice. 

Vraťme se v tomto kontextu na moment do minulosti: Ve vsi Švihov (něm. Schmihof) bylo v roce 1932 celkem 212 obyvatel, řada živností a dvě školy. Jedna německá, jedna česká. Právě v té české manžel paní Dölblové chodil do školy. Dnes škola sice stále stojí, je ale v žalostném stavu, dávno se v ní neučí, chvíli ještě sloužila jako národní výbor. To už optimističtěji vypadá roubenka stojící vedle. Přitom stavbě školy, přes její zchátralost, nelze upřít solidní fundament. 

Je to poněkud tristní, ale co naděláme. Napadá nás paralela s osudem španělských vesnic na konci středověku. Stav dokresleme konstatováním, že ve Švihově je zastávka autobusu, o víkendu však bez dopravní obsluhy. 

Nadpis slibuje více, než je nabízeno, na druhé straně nejde jen o zámky a parky, ale i o kostely, a především - o města a vsi v nichž zmíněné objekty existují. V průběhu par dnů jsme jich navštívili několik, obrázky z nich patří jen pěti: Kopoidlnu, Milíčevsi, Nelahozevsi, Veltrusům a Poděbradům. V tomto pořadí jsou také sestaveny na obrázku (zleva doprava, shora dolů).

Kopidlno je město s dvěma tisíci obyvateli a nachází se v okrese Jičín  u hranic s okresem Nymburk.  Městem protéká říčka Mrlina a je zde zde také zastávka vlaků na trase Nymburk – Jičín. V dřívějších dobách zde stavěly rychlíky. Upřímně řečeno, první dojem zdaleka není úchvatný, dokonce i barokní sousoší Panny Marie z r. 1720, které se nachází na Hilmarově náměstí, mezi sochami sv. Jana Nepomuckého a Josefa, s reliéfy sv. Floriana, Šebestiána a Václava na podstavcích, sem jakoby ani nepatří, protože náměstí má daleko k malebnosti. To je ostatně patrné i z několika připojených fotografií. Na nich je také pomník padlým a také barokní kostel svatého Jakuba Většího, postavený v letech, dojem si ale razantně napravíte při návštěvě osmihektarového zámeckého parku. Kousek za jeho plotem se ukrývá zámek z poloviny 16. století, obklopený nádherným anglickým parkem. Zámek byl nejdříve přestavěn z původní vodní tvrze a v druhé polovině 19. století proměněn do dnešní pseudorenesanční podoby. Rozsáhlá stavba a její okolí v současnosti slouží jako střední zahradnická škola, jejíž vývařovnu rovněž využívají senioři. Ačkoli je v parku zakázána jízda na kole, všimli jme si během pár minut dvou svižných staříků drandících si to na nádvoří zámku právě na tomto dopravním prostředku. Park patří k dendrologicky nejbohatším a k nejlépe udržovaným objektům na okrese. Uvádí se 41 taxonů jehličnatých a 129 taxonů listnatých dřevin, mezi nejzajímavější patří např. metasekvoje čínská, tisovec dvouřadý, javor okrouhlolistý, křídlatec trojlistý, nebo dub velkoplodý. Pro laika je ovšem obtížné se v tom vyznat, protože ne všechny stromy jsou nějak označeny, a pokud ano, tak většinou latinskými názvy.Park využívá mírně zvlněného terénu a uplatňují se zde široké travnaté průhledy na přilehlý rybník. V zadních partiích přechází park v bažantnici a oboru. Parková úprava využívá prvků drobné architektury. V rámci úpravy parku byl v jeho areálu vybudován rovněž palmový skleník, dále fíkovna a oranžérie. V parku byly ponechány některé vzrostlé stromy, hlavně duby, jilmy a babyky, bylo vysázeno i mnoho stromů nových. V areálu se nachází bazén s fontánou. Je dvanáctilaločného půdorysu, asi jeden metr hluboký, o průměru asi 5,5 m. Uprostřed je šestiboká hranolová podstava, na níž se na trojboké podnoži a štíhlé noze nachází mísa (průměr asi 1,5 m) z litiny, zdobená volutovými a rostlinnými motivy. Na břehu rybníka, východně od zámku se nachází zámecká kašna, pocházející z první poloviny 19. století, vyrobena z pískovce a sestavená z dílků spojovaných čepy. Najdeme nedaleko dekorativní sloup vytvořený rovněž z pískovce, který je vysoký asi 230 cm. Rozměry podstavy jsou 80 x 80 cm, přibližně stejné výšky. Tři stěny podstavce mají mělkou vpadlinu půlkruhového tvaru, v níž je umístěn reliéf okřídlené andílčí hlavičky. Na podstavci je mohutný sloup s nevýraznou patkou a krychlovou hlavicí, vyvrcholenou profilovaným abakusem. Stěny krychlové hlavice jsou půlkruhové, s vykrojenou hranou a vpadlinou stejného tvaru, v níž je umístěn plastický reliéf okřídlené andílčí hlavičky. Ve spodní části hlavice je akantový motiv. Východně od zámku u rybníka je umístěn další sloup, tentokrát ze starohradské kašny. Pískovcový, asi 140 cm vysoký sloup, pochází z poslední čtvrtiny 16. století. Na čtyřboké nízké podstavě s listy zdobenými náběhy ke kruhové objímce je umístěn sloup s výraznou entazí a reliéfy dvou erbů – Jiřího Pruskovského z Pruskova a jeho manželky Uršuly z Lobkovic. V ose průčelí palmového skleníku se pak nachází pískovcový sloup z první poloviny 19. století má celkovou výšku asi 220 cm. 
U hlavní brány zámku stojí pomník myslivce Tomáše Svobody (postava z Jiráskova Temna), popraveného v Kopidlně dne 4. 6. 1728. Byl pro svou víru prohlášen za kacíře, sťat a následně spálen. Před popravou byl vězněn na zámku v Kopidlně. U hostince při nádraží (resp. u prodejny Můj obchod) lze ještě najít popravčí kámen. Lze zde též hrob tří sovětských partyzánů. Náhrobky byly v roce 1945 umístěny do zámeckého parku proti vstupu do zámku. Na podkladě sestaveném z obdélníkových desek jsou do půlkruhu sestaveny tři náhrobky ve tvaru obdélníkové desky, na nichž jsou nápisy. Nad těmito deskami je umístěn ve středu náhrobek, jehož podstavec je tvořen z obdélníkového soklu, na němž jsou na obou krajích umístěny dva taktéž obdélníkové podstavce. Nelze zapomenout ani na sochu služky, která byla podle pověsti obviněna z krádeže prstenu a zazděna. Příští den byl prý prsten nalezen v stračím hnízdě.

Kousek od Kopidlna, když se vydáte dál na východ, třeba do Chomutic, narazíte Milíčeves, jedno z mnoha míst, které mají ves ve svém názvu.  Milíčeves je vesnice s cca 220 obyvateli, administrativně částí obce Slatiny v okrese Jičín, od které ji najdete asi 2 km severovýchodně.  První zmínka o ní se objevuje v zemských deskách již roku 1325. V letech 1677-78 jičínští jezuité přestavěli chátrající místní tvrz na barokní zámek, který byl v roce 1841 přestavěn v empírovém slohu. V této podobě je znám dodnes, kdy slouží jako domov důchodců. Do okolního anglického parku je volný přístup. Vyzkoušeli jsme si to a obdivovali rozmanitou flóru a dřevěné skulptury porůznu rozseté na pozemku. První řada obrázků zachycuje zámek v kopidlně a právě v Milíčevsi.

Žádný obrázek tentokrát nenabízíme z Chomutic, z obce s více jak šesti sty obyvateli, pár nicméně lze najít v archivu. V současné době ji tvoří části Chomutice, Chomutičky a Obora. Podle pověsti prý na tomto místě založil osadu rytíř Chomuta. Postavil zde tvrz s přilehlým ohrazeným dvorem. Později se zasloužil o další, tentokrát menší, tvrz s dvorem kolem něhož vznikla osada Chomutičky. Bez ohledu na pověsti je jisté, že záznamy o místě se datují již z první poloviny 14. století. Měnili se držitelé správci a sídlo rostlo. Po I. světové válce zde registrujeme prosperující cukrovar, pivovar, pilu, dva velkostatky a celou řadu větších i malých živnostníků. V obci se velmi brzy rozvíjel i společenský a kulturní život. V roce 1878 byl založen ochotnický spolek, 1886 byly v obcích Chomutice a Obora založeny sbory dobrovolných hasičů, na úplném začátku minulého století byl založen Spořitelní a záložní spolek Kampelička a Občanská beseda. O deset let později vznikla tělocvičná jednota Sokol. Zvláštní zmínku si zaslouží podpora vzdělání; již v roce 1787 zde byla postavena první škola. Edukační úsilí vyvrcholilo v roce 1934, kdy byla po dvou letech výstavby dobudována Masarykova měšťanská škola. Ta dosud udivuje návštěvníky svou velikostí a tvoří jakousi civilní dominantu konkurující té církevní - kostelu sv. Diviše (Dionýsus, Denis), jedinému, který byl v Čechách zasvěcen nositeli tohoto jména. Kostel byl postaven v letech 1780 - 1782 na místě původního dřevěného ze 14 století. 

Prostřední dva obrázky ukazují Nelahozeveský zámek a sousední veltruský (vpravo).  Obě města leží v okrese Mělník na březích Vltavy. Dominantou Veltrus, města s 2000 obyvateli, je barokní zámek s rozlehlým parkem patřícím rodu Chotků, kteří pozemky i stavbu vlastnili až do roku 1945.  Významné dílo vrcholného baroka z 1. poloviny 18. století, jehož autorem je architekt Giovanni Battista Alliprandi, bylo budováno postupně. Prohlídka zámku je velmi skromná a docela zklamala. Za podobný peníz uvidíte v sousední Nelahozevsi gejzír úžasných exponátů, které si za 50 minut zdaleka nestačíte prohlédnout. Obec Nelahozeves je známá jako rodiště hudebního skladatele Antonína Dvořáka, jehož rodný dům je   současně muzeem). Má asi o čtvrtinu obyvatel méně než sousední Veltrusy. Kromě původní vsi obec sestává ještě ze sousedních Podhořan, dvou dílů Hleďsebi a Lešan. Na okraji obce se nachází centrální úložiště ropy pro celou Českou republiku, proudí sem ropa z ropovodů Družba a Ingolstadt , při vjezdu nás přivítala bílá výrazná silueta elektrárny která vypadá jakž takž přitažlivě, ale jinak sama obec se "pyšní" především průmyslovými atributy. Místo je, resp špíše bylo vyhlášené též továrnou produkující tukové výrobky. Továrna vznikala v třicátých letech 20. století a v současnosti se potýká s relativně častou výměnou vlastníků.   To nelze říci o impozantním zámku v majetku rodu Lobkowiczů. Jde o jednu z nejkrásnějších renezančních staveb v Čechách, dnes je zde muzeum s významnou částí rodových Lobkowiczkých sbírek a prodejní galerie. Stálá zámecká expozice je souborem dvanácti dobových pokojů, které detailně ilustrují život vlivné šlechtické rodiny v Čechách v 19. století. Mezi mimořádně rozsáhlou sbírkou nejrůznějších exponátů (artefakty, užité umění, knihovna, zbraně a brnění) najdeme i obrazy starých mistrů – Jana Brueghela staršího, Petera Paula Rubense, Paola Veroneseho a Paniniho.

Při putování po zámcích a parcích jsme zavítali také do Poděbrad, ale tamnní zámek jsme oželeli. Namísto toho jsme prošli kouzelný park u rekonstruovaného mostu, původně postaveného Ve 14. století pány z Kunštátu a prohlédli si Havířský kostelíček Nanebevzetí Panny Marie. Ten stojí na místě starého poděbradského popraviště, na kterém bylo popraveno 5. srpna 1496 10 vůdců velkého povstání kutnohorských havířů. Mimořádný soud svolaný králem později prohlásil havíře za nevinné. Dvacet let po popravě, v r. 1516 pražský měšťan Ondřej Prachovec tam nechal postavit malý dřevěný kostelík. Na stavbu kostelíka přispěli především kutnohorští měšťané, kteří jej vybavili zvonem a stříbrným kalichem. Po třicetileté válce byl kostelík vykradený a zničený, ze sbírek a odkazů opraven a znovu zařízen. Josef II. však dal kostelík jako nepotřebný zrušit a veškerý inventář prodat v dražbě. 

Později byl obnoven alespoň jako hřbitovní kaple a V roce 1860 od základů přestavěn. Při blížícímu se 400 výročí popravy kutnohorských havířů vznikl z iniciativy Jana Hellicha „Spolek pro dostavbu kostelíčka“. Spolek se obrátil na řadu známých osobností a poděbradských řemeslníků a v r. 1896 byl kostelík Nanebevzetí Panny Marie dostavěn a vysvěcen. V r. 1921 byl  propůjčen k bohoslužbám nové církvi československé, která kostelík používala až do r. 1937, kdy skončila stavba nového kostela. V r. 1964 byl Kostelíček odsvěcen a inventář převeden do Polabského muzea. U příležitosti 500 výročí popravy kutnohorských havířů se město postaralo o generální opravu celého objektu a tato památka je nyní veřejně přístupná. 

Vzhledem k odsvěcení a laskavostí průvodců jsme mohli interiér podrobně zdokumentovat. Na tomto místě je však k vidění pouze Zvonice (nyní Knihovnička) se zdivem kostelíka v pozadí a v popředí Jordán (pozůstatek velké labské tůně), vpravo pak oltář z interiéru .

 Výlet do Beskyd (20. - 22.V.2015)

Přesněji řečeno na Trojanovickou základnu s výpady směrem do hor i vnitrozemí. Trojanovice s více jak dvěma tisíci obyvateli leží na úpatí Beskyd pod masivy Noříčí hory, Radhoště a Velkého Javorníku. Na Beskydy vůbec jsme se moc těšili, ale jak už to bývá, svatý Petr se rozhodl vyzkoušet naši odolnost. Museli jsme volit náhradní program, nakonec se ukázalo, že o co jsme přišli na panoramatech, to jsme si vynahradili při návštěvách zajímavých místních výroben. (Kooperativa pojišťovna, a.s., člen skupiny Vienna Insurance Group je nejen spolehlivou a úspěšnou institucí na našem trhu, ale též zaměstnavatelem, který dbá o dobré pracovní podmínky a zázemí svých zaměstnanců, a co je hlavní, nezapomíná ani na ty bývalé.)

Trojanovice byly původně pasekářskou obcí. Založil ji v roce 1748 olomoucký biskup a kardinál Ferdinand Julius Troyer (1698–1758), jehož jméno nese hotel, umístněný nenápadně v nápadně krásné lesnaté krajině. Sama obec je rozdělena na čtyři hlavní části: Bystré, Lomná, Pod Radhoštěm a Pod Javorníkem. Fotografie z blízkého okolí hotelu Troyer, resp. z cesty k lanovce na Pustevny, nejsou až tak zajímavé, proto se hned přemístíme tam. Během ní jsme minuli i pomníček věnovaný pečovateli o tamní flóru, Josefu Konšelovi, na jehož desce si můžeme přečíst jeho slova: "Tažme se svých porostů, čeho jsou ve prospěch budoucí generace schopny, a dle jejich odpovědi zařiďme svou další práci."

Pustevny získaly své jméno od poustevníků, dříve se jim ale říkalo Pústevníci. Úplně prvním byl francouzský princ, který byl ve své vlasti odsouzený k smrti, ale podařilo se mu utéct a usadil se v Beskydech. Jiná pověst hovoří o synovi tkalce z blízkého okolí, který pústevničil, aby vysvobodil svého otce ze zakletí. Skutečností zůstává, že neveselý pohled se dnes naskytne po vystoupení z lanovky na požárem poničenou stavbu ve stylu lidové architektury (Dušan Jurkovič) Jedná se o "Maměnku," momentálně pod monstrózním přístřeškem. Mlhou je obestřena socha hrozného Radegasta.  Ačkoli lanovka byla spouštěna "jen na přání" ojedinělých návštěvníků, tak nahoře se v jedné hospodě čepovalo i servírovalo - a rovněž kiosek s upomínkovými předměty fungoval. 

V rámci náhradního programu jsme si mohli mimo jiné prohlédnout Šmajstrlův pohankový mlýn a svíčkárnu v Rožnově. Začneme firmou Unipar. Ta patří mezi přední výrobce interiérových a aromatických svíček na světě. Jsou vyráběny od roku 1992 v rožnovské provozovně z čistého uhlovodíku technologií lisování za studena, barvením na povrchu a použitím kapilárního knotu s následným vysokým podílem ručního dotváření. Díky této technologii se hmota svíčky při hoření mění pouze ve vodní páru a oxid uhličitý. Barví se ručním namáčením do tekuté  směsi. Barva je  tak jen na povrchu výrobku. Hoří  pouze čisté jádro, barva zůstává v nedopalku svíčky. Hoření je podle místních zdravotně zcela nezávadné. Velká péče se věnujeme ruční povrchové dekoraci svíček, tak každá z nich je vlastně originál. Svíčky Unipar jsou držitelem značky jakosti RAL, certifikované evropskou asociací výrobců svíček. Jak a kde se vyrábí ukazují dva obrázky a jedno video, ve  kterém vidíte jak vypadá ruční výroba jednoho z mnoha typů ozdobných svíček.

Ve Frenštátě pod Radhoštěm uvidíte vcelku nenápadný mlýn na Kopané, kde se loupe pohanka už od roku 1861 mechanickým způsobem, při němž nejsou znehodnocovány vitamíny. V současné době je šéfem tohoto rodinného podniku bodrý Zdeněk Šmajstla, který si návštěvy zájemců evidentně užívá a někdy se zapomene tak, že ve vymezené hodině jedné exkurze se málem nedostane na prohlídku povozu, natož ne prodej produktů.
Mimo jiné se tak dozvíte o zázračných, až nadpozemských účincích pohanky na zdraví člověka, protože semeno pohanky podle pantáty obsahuje draslík, fosfor, vápník, železo, měď, mangan, zinek. Z vitamínů skupinu B, cholin, rutin a tokoferol (E). Nejvíce je tato obilnina ceněna pro vysoký obsah bioflavonidu, rutinu, obsaženého v semenech i slupkách. Působí léčivě na cévy v celém organismu. Vrací jim pružnost a spolu s přítomným vitamínem E léčí na cévách chorobné změny. Zmírňuje prý rovněž potíže s křečovými žílami na nohou. Účinek rutinu ještě násobí vitamín C, proto mlynář doporučuje jíst k pohance syrovou zeleninu. Rutin s vitaminem C snižuje riziko trombózy, infarktu či mozkové mrtvice. Pravidelná konzumace pohanky (alespoň třikrát týdně) spolu s pitím odvaru z lněného semene a zvýšeným příjmem vlákniny vyléčí během měsíce hemoroidy. Jak se zdá, tohle nevěděl ani legendární farář Ferda....
Historickou pravlastí pohanky seté jsou oblasti jihovýchodní Asie, o kterýchžto hlava rodiny vyprávěla se zanícením dlouhé minuty, protože je má procestované "od severu k jihu a od východu na západ.".V počátečním stadiu klíčení vyžaduje obilnina slunečné počasí a v době dozrávání je citlivá na kolísání teploty vzduchu. Podle slabé kořenové soustavy se usuzuje, že se pohance nejvíce daří v provzdušněných půdách, které jsou dostatečně zásobeny živinami. Oblast původního výskytu pohanky seté se nachází v Himalájích, kde jsou pro ni lokality s vhodnými klimatickými i půdními podmínkami. Mlýn na Kopané ovšem zpracovává pohanku od řady českých pěstitelů.
Jak je zřejmé z vyobrazeného ceníku, dokáže firma prodat všechno, i "vysoce prospěšné" slupky. Pantáta je autorem knihy, kde se všechno tohle, a mnohem více, dočtete, která stojí pouhých 130 korun a ještě vám do ní (doslova) nakreslí hezké věnování. I bez knihy neskrblí dobrými radami, takže budete vědět, že abychom zachovali pohance její důležité léčivé komponenty, v žádném případě ji nevaříme, pouze spaříme vařící vodou a necháme pod utěrkou nabobtnat! 

Zdeněk Šmajstrla se při naší exkurzi v jeho mlýně pochlubil mnohým, mimo jiné i vlastními jedinečnými úpravami strojních zařízení. Podrobnosti uvádět nebudeme, protože s mizející pamětí bychom mohli ledasco splést, nicméně čtyři ilustrativní obrázky  a jedno video nabídnout můžeme. Dodejme, že některé výrobky jsme mohli ochutnat přímo v průběhu prohlídky. Taková hrstka mleté pohanky z dřevěné lžíce do dlaně potom v ústech nechutnala nijak odpudivě. 

Jarní toulky Šumavou a Bavorským lesem (16. - 18.IV.2015)

Železná Ruda (německy Markt Eisenstein) je město v Plzeňském kraji, okrese Klatovy poblíž česko-německé hranice, sousedí  s Bavorskou Železnou Rudou, tedy Bayerisch Eisensteinem, zhruba v nadmořské výšce 820 metrů. Město leží na okraji Národního parku Šumava a svoje jméno získalo díky těžbě železné rudy. To bylo v první polovině 16. století, později se místní museli přeorientovat na sklářskou výrobu. V současné době je obec s cca 1800 obyvateli vnímána především jako největší lyžařské středisko Šumavy a významné centrum zimní i letní turistiky. Krátce po změně režimu začalo být také pověstné službami kněžek lásky - domů poskytujících útočiště jejim zákazníkům bylo v době "největší slávy" osmnáct. Momentálně se registruje ústup, nicméně i tak je penetrace stále výrazná. Toto místo jsme si prostřednictvím penzionu St.Moritz také vybrali za základnu našeho putování a výjezdů. Ačkoli jsme pobyli necelé čtyři dny, stihli jsme toho dost. 

V nedalekém okolí najdeme nepřeberné množství turistických cílů, mezi nejznámějšími vyjmenujme Černé a Čertovo jezero, horu Špičák (1202 m). Přímo v místě jsou pozoruhodné tři zajímavosti, kterým se však budeme věnovat zvlášť, barokní kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy, kaplička sv. Barbory a věhlasné železniční tunely. Pozoruhodností ovšem najdeme více. Z hlediska administrativního členění je významný název použitý v úvodu, nicméně patří sem ale i další části, které se při průjezdu komunikací tváří jako samostatné, totiž Alžbětín, Debrník, Hojsova Stráž, Pancíř a Špičák.

Na tomto místě jen jen ilustrativní grafika, přičemž krátký komentář si zaslouží snad jen Pomník padlým v I. sv. válce. Ten byl postaven v roce 1926, aby uctil památku 75 místních padlých, převážně němců. Jak šel čas, tak prodělal vícero změn, jak vizuálních, tak ideologických. V současné době je pietním místem k uctění památky padlých ve válkách, v roce 2004 na něj byla vrácena deska se jmény, která zde byla již na úplném počátku.

Bavorská Železná Ruda (Bayerisch Eisenstein) leží v Dolním Bavorsku, přímo na státní hranici s Českou republikou, Železná Ruda je zde reprezentována částí Alžbětín. Obec sama se zdá být částí  Eisensteinermühle, směrové tabule v Rudě se však přidržují  Bayerisch Eisenstein. V každém případě městečko leží v údolí řeky Řezná (Großer Regen), v tzv. Železnorudském údolí, uzavřeném mezi Svarohem (Zwercheck), Špičákem (Spitzberg) a Pancířem (Panzer) ze severu a zároveň Velkým Javorem (Großer Arber) z jihu. Místní dominantou je kostel sv. Jana Nepomuckého, terý je na prvním obrázku, napravo od něj je grafika podstatně skromnější, sakrální stavba evangelíků,  Haus der Begegnung. Poslední obrázek v řadě je pomník místních rodáků, padlých ve II. světové válce v letech 1939 - 1945. Přináší jména, věk a zemi, kde zahynuli. Nejmladšímu bylo 17.5 roku, nejstaršímu 46. Sedmnáct zahynulo v Sovětském svazu, čtyři ve Francii, tři v Polsku a po jednom v Belgii a Německu. Na stavbě chrámu Sv. Jana Nepomuckého jsou nejzajímavější dvě podlaží. V suterénu je utěšená kaple (obr. vlevo dole), teprve nad ní pak hlavní chrámová loď .

K Černému a Čertovu jezeru (v tomto pořadí) jsme se vypravili od Špičáckého sedla. Cesta to byla vcelku příjemná, neustále se svažující, jen ruce (a nosy) trochu zábly. Opravdová čina měla teprve přijít, proto jsou nabízené fotografie vcelku dobře "čitelné." Jedna ukazuje Pramen svobody, druhá vzdálený pohled na vyrovnávací komoru přečerpávací elektrárny stojící na levém břehu říčky Úhlavy. Aby nedošlo k omylu - vyrovnávací komora, která má průměr 4m a je vysoká 12m, stojí asi 100 metrů od cesty ze Špičáku, která dále vede kolem pomníku, zachyceném na dalším obrázku.

Černé jezero (obrázek vlevo dole) je rozlohou největší šumavské jezero (18.4 ha), leží však nejníže, v nadmořské výšce 1008 metrů. Obvod vodní hladiny je 1809 metrů a největší hloubka 40 metrů bez dvou decimetrů. Bohužel, jak ukazuje obrázek, dohlednost byla mizerná, takže největší atrakcí byli asi kačer s kačenou, kteří doufali, že dostanou něco do zobáků, což se ovšem nestalo, protože k dispozici jsme měli jen dvě tyčinky s ořechy a před sebou dva a půl kilometrovou cestu k Čertovu jezeru, které jsme dali přednost před pozvolným pětikilometrovým cupitáním. Trasa začínala devět set metrovým krpálem k rozvodí. Tam kde nebyl sníh a led, tam crčely stružky a potůčky vody. Vše jsme nakonec v krupičkové metelici zvládli, abychom mohli v mlžném oparu pořídit další razítko do cestovního bloku. 

Den přes noc v další přešel, který se předchozímu vůbec nepodobal. Ty tam byly mlhy, plískanice a krupičkové sněžení. Slunce převzalo vládu a dovedlo nás k třetím z navštívených horských jezer - Laka, které Němci zovou Lakkasee, snad proto, že po zaměření v roce 1837 bylo nazváno Laka See. Rozlohou 2,53 ha je nejmenším šumavským jezerem na české straně hranice, ale jediným, na kterém můžeme spatřit plovoucí ostrůvky. My jsme ale patřili ponejvíce na ledovou krustu. Nadmořskou výškou 1096 m je jezero nejvýše položené v celém pohoří. Jeho hloubka nedosahuje ani čtyř metrů.  Obsah vody se odhaduje na 40 000 m³. 

Nachází se pod horou Plesná ( Debrník). Leží v širokém, mělkém a k severovýchodu exponovaném rulovém karu, který ovšem postrádá strmou stěnu. Do jezera přitéká voda ze dvou přítoků ze svahu vrcholku Plesná a z jezera vytéká Jezerní potok, který ústí do říčky Křemelné.

V minulosti tvořily krajinu kolem jezera rozsáhlé smrkové lesy, které byly a jsou v posledních letech postupně zcela likvidovány zejména kalamitou lýkožrouta smrkového (kůrovce) a polomy, které hlavně způsobila v roce 2007 vichřice Kyril. K tomu jen dvě fotografie z místa a cesty k němu, které jsou v tomto směru  výmluvné. Fotografie doplňuje krátké video.

Když už jsme u těch šumavských jezer, tak abychom uzavřeli výčet při tripu navštívených, musíme se zastavit u Abersee, jezera nedaleko hory Velký Javor. Jak fotografie napovídaji, tak. 17.4. 2015 nebylo v Bavorsku počasí, které by vzbuzovalo nadšení. Obrázky byly pořízeny zhruba v nadmořské výšce 934 m. Plocha jezera zabírá rozlohu 7,7 ha a při maximální hloubce 16 metrů, jde o 0,45 milionů m3 vody. Plocha povodí má velikost 258 ha.

Podle veřejně dostupné literatury má toto jezero pod hladinou dvě nádržky - západní s maximální hloubkou 9 m a východní s maximální hloubkou 16 m. Navýšením hráze kvůli plavbě dřeva vznikl na západním konci jezera 1 ha velký plovoucí poloostrov z rašeliniště, které se vyvíjelo pod jezerní stěnou. 20-30 cm vyčnívající poloostrov má tloušťku od 1,5 do 3 m a je porostlý typickou rašeliništní vegetací s nápadnými rostlinami jako rosnatka, kyhanka, klikva aj. Z ostatních rostlinných druhů se rozšiřují acidofilní druhy jako jsou rašeliníky (Sphagnum sp.) nebo sítiny (Juncus sp.). Stulík (Nuphar lutea) pouze přežívá nepříznivé podmínky způsobené okyselením. Acidifikace zde byla způsobena stejně tak jako v blízkém Malém Javorském jezeře, dlouhým obdobím průmyslu zpracovávajícího sirnaté rudy a později dálkovými přenosy. Ještě v roce 1949 žil v jezeře velký jezerní pstruh, ale již v roce 1952 se žádný další výskyt ryb nepotvrdil. Dnes se tu najdou pouze bezobratlí, jejichž larvy jsou ke kyselému prostředí tolerantní (chrostíci, vodní ploštice, jepice aj.). My jsme ovšem při břehu našli strom nápadně připomínající bobří práci a na cestě, která vede okolo vodní plochy, jsme se potkali s dvěma žábami, které na nás neměly čas, neboť se věnovaly samy sobě. Předpokládáme, že obratle mají, u bobrů si tím jsme jistí, takže usuzujeme: co platí pod vodou neplatí nad ní.

Městečko Bodenmais je sportovní a kulturní centrum Bavorského lesa (německé části Šumavy) má více jak 3300 obyvatel a leží při úpatí Velkého Javoru a Stříbrné hory. Nachází se zde sklárna Joska na výrobu broušeného a foukaného skla, o čemž jste informování velkým poutačem u silnice, hned při vjezdu do obce. 
Výraznou dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie, s řešením oltáře vytvořeného podle proslulé Černé Madony Loretánské v Itálii. Ze sakrálních staveb je zajímavá i kaplička hornické patronky Sv. Barbory s autentickými umrlčími prkny umístěnými na vnější straně zdi. Zvlášť upozorňujeme na starou radnici zdobenou vyřezávanými ornamentálními došky a na minisoubor stylového veřejného osvětlení, jak se na sklářkou obec sluší. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je to rozlehlá stavba na okraji náměstí, situovaného na návrší, postavená v klasicistním slohu v letech 1721 - 22, přičemž vnitřní zařízení je barokní. Výzdoba tomu odpovídá, zdaleka nejde o nějakou skromnou kapli ze středověku, specielně nás zaujaly "monstrózní" zpovědnice. Oltářní obraz vytvořený podle proslulé Černé Madony Loretánské v Itálii je darem samotného kurfiřta městu. Dílo je umístěno na hlavním oltáři a do města bylo podle internetových pramenů přeneseno slavnostním procesím 16.6.1705. Každoročně se na paměť této události slaví v červnu lidová slavnost sv. Benna. Kostel je vyzdoben skleněnými lustry z místní sklárny, stejné to bude zřejmě i s okny. Pro návštěvy sakrálních staveb v Německu je (a nejen tam) signifikantní, že jsou běžně otevřené a dostanete se bez průvodce i tam, kam byste nečekali. V Čechách je to téměř nepředstavitelné, a přesto jsme čas o času informováni o nevítané a "úspěšné" návštěvě lapků tam i onde.

Bodenmais můžeme s klidem zařadit mezi typická německá městečka, která ničím extra nepřekvapí, ale také v žádném případě neurazí. V každém případě je to upravené a udržované sídlo, ve kterém plyne život na pohled spokojeně a ve skutečnosti to zřejmě tak i je. Městečko má novou radnici s vodotryskem před ní, starou radnici s ornamentálními došky na úpatí kopce, nové nádražíčko s vkusně vybudovaným nástupištěm, supermarkety, markety, obchody a obchůdky kolem hlavní komunikace, kde nechybí ani množství restauračních zařízení včetně minipivovaru. Hodně hospod v době naší návštěvy bylo ovšem zavřených s cedulkou informující o "závodní dovolené." Nelze se divit, zima, která ani nebyla, je pryč, jaro nanicovaté a léto daleko. Upřímně řečeno, turista sem zabloudí stejně spíše náhodou, je lákán "jen" na sklářskou tradici a výstavný chrám. Tolik toho prostě není, takže stačí krátké zastavení na hodinku nebo dvě a zase jedem dál, pokud se nezdržíme na oběd. Na oběd jsme se nezdrželi, nicméně na vrcholu stoupání, kde také končí svědomitě udržovaná pěší zóna jsme se zastavili u malé stavby, která sem jaksi nepatří a zároveň docela zapadá. Malá kaplička, oživující střízlivost uniformního okolí. Moc k ní nemůžeme říci, protože jsme si, bohužel, nepoznamenali komu byla zasvěcena (tipujeme svatou Barboru nebo svatého Antonína), kdy postavena a další náležitosti. Za vyfotografování však určitě stála.

Při prezentaci kapličky na okraji Bodenmais jistě neušly pozornosti čtenářově umrlčí prkna, umístěná při stěně stavby. Tento artefakt patřil ve své době mezi originální obyčeje Šumavy a Bavorského lesa. Pravděpodobně více než s křesťanstvím tento zvyk svůj prapůvod v rituální magií. Většina chalup měla prý v zásobě několik prken, a když někdo z rodiny zemřel, položilo se nové prkno na dvě židle. Na ně uložili oblečeného a vystrojeného nebožtíka tváří ke dveřím. Byly mu zkříženy ruce a zápěstí převázána růžencem. U prkna se konaly zaříkávači rituály, rodina a blízcí drželi stráž, pietu a modlili se za zemřelého. Po pohřbu se prkno nechalo zpravidla upravit, poté se umístilo na příhodné místo. V zimním období nebylo začasté možné pro množství sněhu a vzdálenost hřbitovů pohřbívat zemřelé ihned na hřbitov do země. Mrtví proto zůstávali ležet na prkně - zpravidla v nějaké chladné místnosti - až do doby, kdy sníh roztál a bylo možné je pohřbít.

Nápis na takovém prkně začínal obvykle slovy, že "na tomto prkně ležel ctihodný…" či "počestná ..." atd.) Často vznikaly celé řady takových vztyčených umrlčích prken, z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během delší doby.

Jak již řečeno, tradice těchto prken byla u nás rozšířena hlavně na Šumavě; v německé části hojněji. Desky měly původně čistě praktický význam, později měly být spíše viditelnou vzpomínkou na zesnulé. Prkna se nechala zdobit různými ornamenty, verši, symboly, modlitbami a samozřejmě na nich nechybělo jméno zesnulého plus datum narození a úmrtí. Ne vždy se však prkna uchovávala, na některých místech se spalovala, dokonce též spolu s nebožtíkem, nebo se schovávala pro další těla. Výzdobou umrlčích prken se zabývali mnozí malíři a řezbáři a existovaly celé proslulé specializované dílny. U nás tento zvyk zanikl na Šumavě po II. světové válce. Příliš se jich také nezachovalo, a když, tak jsou to skutečně historické, nijak zvlášť zachovalé či udržované, památky. Ten, kdo chce spatřit skutečně zdobná a zachovalá umrlčí prkna se musí vypravit na bavorskou stranu Šumavy, kde stojí na mnoha místech u křížků, kapliček, na krajích lesů a pod starými stromy u samot. V Bavorském lese je tento zvyk stále symbolicky udržován, což dokumentuje obrázek níže, úplně vpravo. Jedná se o výtvory s největší pravděpodobností dekorativního charakteru. Našli jsme je v "Boží mysli," u zdi místního malého pivovaru. Z důvodu relativní komplexnosti tohoto, na různých stránkách posbíraného, materiálu ještě dodejme, že umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť nápisy na nich často obsahovaly jméno nejbližšího dvorce či místa. (Kdo bude mít zájem seznámit se ještě s mysteriózními legendami a pověstmi s tímto zvykem spojenými, jistě si je najde, na internetu je jich dost, ale v zásadě se opakují pořád stejné.)

Když pojedete přes Železnou Rudu a Špičák nahoru ke Špičáckému sedlu, případně k Pancíři, uvidíte před částí obce Špičák po levé straně komunikace pitoreskní stavení, které u něho instalovaná tabule nazývá Šumavská kaplička. První písemné záznamy pocházejí z let 1836-1839, kdy se provádělo vyměřování katastrálního území Železná Ruda. Již tehdy šlo o zděnou stavbu, která patřila k vedle stojícímu  Kopperlovu statku. Při výstavbě špičáckého tunelu sloužila kaplička k pohřebním obřadům obětem neštěstí na stavbě. (V předminulém století byla postavena železniční trať Plzeň - Železná Ruda. Hlavním důvodem byla doprava uhlí ze severu Čech do Bavorska. Za účelem jejího zprovoznění musely být proražen tři tunely, dva z nich v Železné Rudě, potažmo Špičáku. Špičácký tunel byl jeden z prvních v Rakousku-Uhersku a dodnes je svojí délkou 1747 metrů nejdelší svého druhu v České republice. Ten v "centru Rudy" je dlouhý 198 metrů. Ten spojuje město s Eisensteinem. Na stavbě tunelů pracovali barabové z celého Rakouska-Uherska a Itálie. Nejvíce bylo Bosňanů. Hodně z těchto dělníků při náročných a nebezpečných pracích zahynulo. Radnice, hlavně v obavách z epidemiemií nedovolila provádět smuteční obřady v hlavním kostele.)  V okolí a na stěnách kapličky byla upevňována umrlčí prkna. Ty najdeme i teď, kdy po rekonstrukci byla kaple 6.6.1999 zasvěcena českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou svatému Antonínu a svaté Barboře, patronce horníků. Obrázky dole byly pořízený dva dny před tím za plískanice. Je vcelku jedno, pokud jde o umrlčí prkna, jestli bylo při pořizování fotografií hezky nebo pošmourno, protože jsou ve zuboženém stavu, alespoň srovnáváme-li je s jejich bratříčky v Bavorsku. V podstatě z nich nezjistíte vůbec nic, na druhé straně na vás dýchá autentičnost a přímo si představujete zástup umrlců, kteří na jednom každém spočinuli..  

Hůrka (900 - 1011 m. n. m) leží na úpatí jezera Laka. Historické prameny nejsou úplně přehledné a je nad síly laika pátrat v análech. Jeden z pramenů tvrdí, že zde byla založena sklárna v roce 1766 známým sklářským rodem Hafenbrädlů, záhy přibyly domky, panský dům či Turecký dům pro obchodníky, fara, mlýn a v roce 1789 postaven kostel sv. Vincence. Jeho nástupce Ch. F. Abelè po více jak třiceti letech postavil opodál kapli Sv. Kříže s rodinnou kryptou. Jiný pramen praví, že Georg Christoph Abelè, majitel skláren zde založil již v roce 1732 osídlení pod názvem Česká Huť (Bömischhütten). Datum otevření kostela je již shodné, v roce 1822 je zmiňována škola. O 30 let později měli koupit Hůrku knížata Hohenzollernové. No nic, i tak je to kouzelné místo.

Na Hůrce je však obecně nejzajímavější, že byla světově známou sklárnou s výrobou litých zrcadel. Tyto v té době unikátní zrcadla se vyvážela do celé Evropy i zámoří. Sklárny však přestaly být postupně od roku 1852 pro tehdejších 558 obyvatel zdrojem obživy. Hlavní pracovní náplní se stalo dřevorubectví. Zajímavé zde také bylo, že obyvatelé panství Hůrka žili na Králováckém území a mohli proto o sobě rozhodovat sami. Každý majitel skláren na Králováckém území byl totiž povinen zajistit svým zaměstnancům bydlení a pozemky nezbytně nutné pro obživu. Obyvatelé dostali obvykle pro svoji potřebu kus louky na pasení jedné až dvou krav a pole na pěstování brambor, lnu a ovsa. 

Osadu Stará Hůrka pohltil po roce 1948 vojenský prostor Dobrá Voda a vše bylo zdevastováno. Zůstala jen hřbitovní kaple sv. Kříže (která se hodila jako pozorovatelna), torzo kostela sv. Vincence Ferrarského a zbytky hřbitova, který byl opraven v 90tých letech minulého století. 

Dobrá Voda na Sušicku není totéž co si kupujeme v supermarketech. Již v roce 1350 je šumavská samota Dobrá Voda zmiňována coby poutní místo ke kapli sv. Vintíře. Německy Günter byl příbuzný císaře Jindřicha II. Poustevničil v pralesích Šumavy, byl prostředníkem v jednáních mezi českými a německými panovníky a zemřel ve své poustevně na Březníku 9. října 1045. Později je známá jako osada ze 17. stol. na obchodní stezce z Bavorska - údajně nejstarší sídlo na stezce mezi Pasovém a českými obchodními centry. Nachází se poblíž údajně zázračné studánky, podle níž je pojmenována i v němčině (Gutwasser). V každém případě k ní byly pořádány pouti. O její léčivosti nemůžeme podat svědectví, skutečností však zůstává, že jsme naplnili a spotřebovali celou dvoulitrovou petku a nijak negativně se to neprojevilo. Na rozdíl od té novohradské byla také hned čirá, nezakalená.Z internetových pramenů jsme se dozvěděli, že v 18. století tu nechal baron František Karel Villani postavit na místě původní kaple kostel, který byl jako jediný na světě zasvěcen sv. Vintířovi. Farní kostel byl kněžnou Eleonorou Mansfeldovou dostavěn v roce 1734.

Počet obyvatel do počátku 2. světové války kolísal podle prosperity kraje. V padesátých létech 20. století se obec stala vojenským újezdem a nebyla obydlena. Po roce 1952 byl kostel i s osadou poničen vojáky sloužícími ve zdejším VVP. Poutní kostel byl opraven, znovu vysvěcen, vyzdoben roku 2001 skleněným oltářem a a křížovou cestou V. Tesařové . Skleněný oltář bude představen samostatně, na tomto místě se graficky věnujeme jen exteriéru kostela, a přilehlému hřbitovu, neméně pak zastřešené studánce. Léčivá síla pramene může pocházet z mírně radioaktivních látek, které jsou v jeho vodě obsaženy, což zase není nic zvláštního, ba spíše typické pro mnohá místa Čech a Moravy. Pramen v kapličce navíc není zdaleka jediný, který tu vyvěrá. Celá stráň nad Dobrou Vodou je prameništěm. Už samotný výtok pramene v kapličce nebudí příliš důvěru, jde o normální vodorovně položenou kovovou trubku, takže při čerpání vody musíte nádobu připojit na ležato. Místní to berou tak nějak normálně, takže jsme pro zlepšení dojmu z fotografie interiéru odřízli tam uložené pytle se substrátem a hnojivem. 

Kostel sv. Vintíře v obci Dobrá Voda u Hartmanic byl za minulého režimu úplně vydrancován. ostatně jako mnoho jiných v okolí - naštěstí však nebyl zbořen, protože byl v zakázaném vojenském hraničním pásu využíván jako vojenský sklad. Po převratu v devětaosmdesátém prošel rekonstrukcí a byl postupně zařízen novým – unikátním skleněným vybavením. Měli jsme štěstí, že jsme si mohli tento jedinečný stánek Boží prohlédnout a výklad poslechnout ve dvou.
Monumentální skleněný oltář (retabulum), je odborníky považován za naprostý, minimálně evropský, unikát. Je široký 5 m, vysoký 3,5 m a váží celekm 7 tun. Stejně jako ostatní artefakty je opatřen vnitřním osvětlením.Je zde dále k vidění skleněná socha sv. Vintíře v životní velikosti, skleněný oltářní stůl (menza), skleněný pultík ke čtení z bible (ambon) se znaky písmen řecké abecedy na otevřených stránkách, rozměrný skleněný reliéfní betlém a 14 originálních skleněných desek s reliéfy křížové cesty, přičemž každá deska váží až 140 kg. Patnácté zastavení je umístěno na druhé straně hranice v bavorském Rinchnachu, který založil svatý Vintíř.
Tento mimořádný skleněný umělecký výtvor plynule navazuje na sklářskou tradici staré Šumavy a zároveň neobvykle propojuje starobylý prostor kostela s moderním vnímáním umění. Autorkou díla je Vladěna Tesařová.

"Nejzazším" bodem naší "Šumavské anabáze" byl Zwiesel. Jedná se o město ve vládním obvodu Dolní Bavorsko, v okrese Regen. Od roku 1972 uznané jako klimatické lázně, mající téměř 10000 obyvatel. Klimatické lázně nás příliš nepřesvědčily, neboť bylo sychravo, nevlídno, takže jsme si letem světem prohlédli místní kostel s přilehlým hřbitovem, "hlavní třídu" s radnicí a prodejnou Norma. Na periferii jsme navštívili rozlehlý supermarket, abychom se přesvědčili, že Němci si žijí lépe než my. V supermarketu jsme se zdrželi asi nejdéle.

Tyto klimatické lázně Zwiesel se pyšní katolickým městským farním kostelem sv. Mikuláše. Po ničivém požáru v roce 1876 byl kostel postaven v letech 1892 až 1896 jako trojlodní, novogotická stavba z cihel. Jeho 86 metrů vysoká věž je jednou z nevyšších v v této spolkové zemi. Je možno si ji v rámci exkurzí do věže prohlédnout a dopřát si, prý, nádherný, kruhový rozhled na Zwiesel a jeho okolí. Na to jsme neměli čas ani chuť, zejména neustávající mrholení nás odrazovalo pro obavy ze špatné viditelnosti. Další pozoruhodností jsou krásná skleněná okna financovaná ze soukromých darů, stejně jako lavice kostelního kůru, pieta z 16. století i tří klávesnicové varhany. Vzhledem k svým impozantním rozměrům je městský farní kostel nazýván též katedrálou Bavorského lesa.Vedlejším kostelem městského farářství je malý rokokový kostelík, nacházející se zhruba 200 metrů nad velkým městským farním kostelem Ten nese jméno Mariä Namen (častěji nazýván jen „Bergkirche“) a jde o bývalou poutní kaplí.

Po třech fotografiích se už natrvalo vracíme do Čech, nejdříve do Hartmanic.

Město Hartmanice nás nijak zvlášť neoslovilo, dost "zásluhy" na tom asi bude mít sychravé počasí. Město patří do okresu Klatovy a leží v nadmořské výšce 712 m pod vrcholem Hamižná (853 m), asi 11 km jihozápadně od Sušice. Skládá se z 22 katastrálních území a 23 místních částí. Přestože je mu v tomto ohledu přáno, tak počet obyvatel (cca 1000) je ve srovnání s koncem 19. století zhruba čtvrtinový.   Ke kostelu sv. Kateřiny, přibylo v posledním období ještě jedno turistické lákadlo: Renovovaná židovská synagoga sloužící jako městské muzeum. Tomu se věnujeme samostatné o pár řádků dále, protože si to podle našeho názoru určitě zaslouží.   Kostel na obrázku vlevo "odbudeme" konstatováním, že jde o pozdně gotickou stavbu (jednolodní, s hranolovou věží) z 15. století a v 18. století došlo k barokním úpravám. Kdyby byl přístupný, jistě bychom pořídili pár obrázků interiéru, takto nabízíme jen vzdálený pohled na věž, v popředí uprostřed náměstí kamenná kašno z poloviny 19. století. O soše sv. Jana Nepomuckého - na horním náměstí pod 400 let starou lípou - a pomníku padlým v I. sv. válce se jen zmiňujeme pro úplnost, na obrazovou dokumentaci již místo nezbývá.

Před časem jsme přinesli obrázky zubožené synagogy ve Zderazi. Obrázky z renovace v Hartmanicích naznačují, že tam to bylo s židovským svatostánkem ještě horší. Zde se však podařil téměř zázrak. Podle biletářky na tom má největší zásluhu Michal Klíma, příbuzný známého českého spisovatele, který ruinu koupil v roce 2002. Oficiálně pak práce zastřešovalo Občanské sdružení Památník Hartmanice. Obnově stavby je věnována také jedna z částí stálé expozice. Když to zkrátíme, tak 16. května 2006 synagogu slavnostně otevřeli Vrchní zemský a pražský rabín Karol Efraim Sidon spolu s místopředsedou Senátu Parlamentu ČR Petrem Pithartem. Pel mel obrázků níže se zaměřuje na ilustraci rozdílů jak synagoga vypadala před rekonstrukcí a po ní, jaké můžete vidět artefakty z tohoto procesu, co by exponáty.

V krátké historické retrospektivě ještě doplňme, že synagoga byla postavena v roce 1884 a  k bohoslužbám se v ní scházelo asi 200 židů. Každou sobotu se slavil šabat, den zasvěcený odpočinku. Během roku se svatostánek stával svědkem oslav židovských svátků: Roš hašaná (nový rok), sukot (svátek stánků, potažmo sklizně, resp. radosti), chanuka (svátek světel), pesach (svátek nekvašených chlebů), purim (svátek losů), konaly se v něm svatby a další slavnostní obřady. Synagoga byla centrem židovské kultury na Hartmanicku  po několik desítek let.

V členitém interiéru muzea vzniklého v bývalé hartmanické synagoze najdeme několik ucelených expozic. Ta stálá se zabývá spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě. Zajímavé bylo například zjištění, že v roce 1890 žilo v Sušici 10x více Čechů než Němců, zatímco v Hatmanicích byl český živel (299) oproti německému (15298) v naprosté menšině. Vztahy mezi odlišnými národnostními i náboženskými skupinami jsou zachyceny na historických fotografiích a dokumentech. Textové bloky provádějí návštěvníka šumavskou historií od jejího osídlení, přes vrcholné období rozkvětu řemesel a turistiky až po pád vzájemného soužití, způsobený nacismem a komunismem. Expozice zasazuje příběhy konkrétních lidí do historických a politických souvislostí a nevyhýbá se ani tématům v muzeích často opomíjených: Perzekuci Židů za II. světové války, vysídlení Němců po roce 1945, dopadu železné opony na Šumavu. Expozicí se jako červená nit vine historie Hartmanic.
Šumavu na starých fotografiích najdete až v podkroví synagogy, na kamenné zdi štítu, jsou umístěny desítky fotografií ze sbírky Pavla Scheuflera. Šumavští průkopníci fotografie na nich zachytili obyvatele Šumavy při každodenních činnostech, jejich domovy i horskou přírodu. Představují pomyslná okna, jimiž může návštěvník nahlédnout do počátku minulého století a nechat na sebe působit atmosféru tehdy živoucí a multikulturní Šumavy. Povšimněte si (ne)obutých žen, nebo naopak obutí sympatického tuláka.
Deprimující je obrazová expozice neexistujících vesnic, zlikvidovaných po roce 1948. Mezi nimi byly i vesnice, v nichž dříve žily stovky obyvatel. Připomínkou těchto sídel je v přízemí synagogy umístěná výstava dvojic fotografií Blanky a Honzy Reichardtových, které ukazují místa, jak vypadala před rokem 1948 a jak vypadají nyní. Polohu zlikvidovaných vesnic dokumentuje ortofotografická mapa.
No, a jak už jsme se zmínili, existuje i popis historie a rekonstrukce synagogy, rovněž v podkroví. Raritou jsou vystavené faksimile korespondence nacistických úřadů v Hartmanicích týkající se konfiskace synagogy a majetku místní židovské obce stejně jako dokumenty o pochodu smrti, který na konci II. světové války prošel Hartmanicemi. Mimo jiné najdete mezi exponáty textilní sáček na uchovávání modlitebních řemínků, příklad manželské smlouvy (ketuba), pracovní řád pro dělníky v sirkárně, ukazovátko na Tóru, mosaznou sobotní lampu z modlitebny v Kašperkách, poznáte rozdíl mezi dřeváky a nejšlemi. Nejšle nejsou celodřevěné, nicméně artefakt umístěný ve vitríně muzea nemá valnou historickou hodnotu, neboť pochází z poslední čtvrtiny dvacátého století. Pokud se však pozorně podíváte na fotografii muže s krosnou, tak zjistíte, že je obutý do autentických dřeváků. Kdo zatouží po židovských hodinách, ten si je může pořídit ani ne za 2000 Kč. Jsou vzhledem k našim hodinám zrcadlově převrácené a jdou proti směru hodinových ručiček, naše malá ručička je u židovských velká a naopak. Jednotlivé číslice jsou zobrazeny písmeny hebrejské abecedy.

Návštěva Kostela Panny Marie Pomocné z Hvězdy v Železné Rudě s průvodcem byla mimořádným zážitkem, a proto ji považujeme za finále našich toulek. Kořeny názvu, resp. obraz osoby jíž byl zasvěcen, naše průvodkyně směrovala kamsi do Egypta. Věřme jí, stejně jako komentáři převzatému z jiného serveru, který koresponduje s výkladem naší průvodkyně. Podle něho byl kostel postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šestícípou hvězdu. I mohutná cibulovitá kopule je zakončena , místo obvyklým křížem, hvězdou. Údajně na místě kostela byla sklárna a stavitel využil původní základy této sklárny. Zvonice byla dostavěna až v roce 1777. Stavbu kopule provedl zdejší tesař Matyáš Lehner a my jsme ji poměrně detailně zdokumentovali. Zařízení kostela: Hlavní oltář - obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st. Originál je v kapucínském klášteře v Insbruku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů. Kříž nad svatostánkem ×× je z rubínového skla s výbrusy a je zlacen. Byl zhotoven v brusírně skla Eichinger. Nad oltářem je socha Boha Otce Stvořitele, oltář Boha Syna - Vykupitele je napravo a symbol Ducha svatého v podobě holubice je na kazatelně. Nad kazatelnou je socha Krista dobrého Pastýře. Boční oltáře vpravo - vpředu již zmiňovaný oltář sv. Kříže s Bolestnou Pannou Marií, krásná barokní práce neznámého mistra. Další oltář patří sv. Magdaleně se sochami sv. Zachariáše a Alžběty, rodičů sv. Jana Křtitele. Vzadu je oltář sv. Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm. Boční oltáře vlevo - vpředu je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Jana Křtitele a sv. Antonína z Padovy. Před oltářem je křtitelnice vytesaná ze šumavské žuly. Na ní je sousoší představující křest Páně v Jordánu××. Vzadu je oltář sv. Šebastiána. Schránky s ostatky svatých××, umístěné na obou zadních oltářích, jsou orámovány benátskými zrcadly.

Křížová cesta - je keramická práce ze čtyřicátých let dvacátého století. Obrazy - na zábradlí kůru představují 12 apoštolů: zleva sv. Ondřej, Šimon, Juda, Tadeáš, Matouš, Jan, Pavel, Petr, Jakub st., Jakub ml., Filip, Bartoloměj, Tomáš. Lustr - je dílem zdejších brusíren skla. Náhrobní kameny - ve stěnách kostela patří většinou členům rodiny Hafenbrädlů. Tato rodina pořídila vnitřní zařízení kostela. Druhý kámen vlevo od vchodu patří slečně Betynce, majitelce Debrníku, zakladatelce osady po ní zvané Alžbětín. Varhany - pochází z roku 1871. Byly vyrobeny varhanářskou firmou v Regenu. „Oliveta“ - vlevo od vchodu je lidová práce představující Krista trpícího úzkostmi před nastávajícím mučením a ukřižováním. Spící postavy znázorňují apoštoly Petra, Jakuba a Jana. Kristu se zjevuje anděl a posiluje ho. (Kdo by toužil po hlubších informacích, můžeme odkázat na původní zdroj.)

Ne každému se poštěstí, aby si v tichém údivu prohlédl šindelovou střechu, zvonici a zejména výsledky tesařského umění, uplatněného při vytváření vznosné kopule kostela Panny Marie Pomocné z Hvězdy v Železné Rudě. My tento zážitek zprostředkováváme alespoň obrazovou dokumentací, a to můžeme jen proto, že fotograf neměl o 5 cm okolo pasu víc.

Protože jarní putování nás vcelku nadchlo, rozhodli jsme se v červenci pokračovat v toulkách Šumavou. Posunuli jsme se o pár desítek kilometrů dál, do údolí Otavy pod Kašperskými horami. Radešov je malá vesnice, místní část města Rejštejn. Leží prakticky na zmíněné řece. Zde také byla naše základna pro pokračování Šumavské anabáze, tentokrát bez Bavorského lesa, zato s hejny ovádů, na které vůbec neúčinkovaly na netu doporučované repelenty z hřebíčků macerovaných ve Francovce. Zakotvili jsme v skromném turistickém hotýlku nad malou vodní elektrárnou, na jehož zahradní restauraci se hrdě rozpínala Radešovská lípa, lípa malolistá, památný strom registrovaný pod číslem č. 102399. 

K místní elektrárně ve zkratce uveďme, že s postupnou elektrifikací města Kašperských Hor v polovině dvacátých let minulého století vyčerpala plný výkon elektrárny Čeňkovy pily (na kterou ještě přijde řeč), a tak se hledal další zdroj energie. Vodní dílo postupně měnilo majitele, předmět výroby v těsné blízkosti a též osazení generátory. Posledním majitelem se se stal v roce 1996 Svatopluk Bernášek, který elektrárnu získal v privatizaci. Dvě málo účinné a neregulovatelné turbíny Metaz nahradil přímoproudou turbinou typu Kaplan Hydrohrom OK s asynchroním generátorem 132 kW. Elektrárna ročně ušetří 1600 tun uhlí a dodá tolik energie, která při průměrné spotřebě zásobí elektřinou 460 domácností. Elektrárna není běžně přístupná, na soukromý pozemek je vstup zakázán, u ní však stojí naučná tabule z níž jsme vybrali předchozí krátkou specifikaci.

Když už jsme se zmínili, tak se také vlevo podívejme. Počtem obyvatel je Rejštejn pátým nejmenším městem v České republice, ve kterém žije okolo půl třetí stovky obyvatel, na kterýžto počet se skládá 8 (9) součástí: Jelenov, Klášterský Mlýn, Malý Kozí Hřbet, Svojše, Velký Kozí Hřbet, Velký Radkov, Zhůří a včera částečně představený Radešov. Nedaleko Radešova, resp. od Antíglu Na vrchu Mouřenec byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století románský kostel svatého Mořice, jeden z nejstarších v kraji. Kostel sloužil po staletí jako farní německým osadníkům. Když jsme se pídili po tipu na krátký výlet po příjezdu do hotelu, dostalo se nám doporučení navštívit právě tuto památku. Formulace trasy byla ovšem natolik lakonická, že jsme poněkud tápali při hledání doporučeného cíle. Tak se stalo, že jsme se setkali asi s milionem ovádů, ale na kostelík jsme nenarazili. K nápravě došlo až po dvou dnech, když jsme na stejné místo dorazili za pomoci přibližovadla. Tam jsme zjistili, že objekt se nachází asi o půl kilometru dál a pár desítek metrů níže.

 Zjistili jsme, že za shlédnutí rozhodně stojí. Vznik původní svatyně je spojován s rýžováním zlata na Otavě a působením poustevníka Vintíře, o kterém jsme již dříve pojednali v souvislosti s návštěvou Dobré vody a tamního skleněného oltáře. Kostel je totiž zasvěcen stejnému světci jako tamní Vintířův (Günterův) svatostánek a jeho mateřský klášter v bavorském Niederalteichu. Jedná se o pozdně románskou jednolodní stavba s dvoupatrovou věží nad chórem a apsidou z doby kolem roku 1230. Kostel byl stavebně upravován v 15., 18., a 19. století. V roce 1993 byly v kostele objeveny a následně restaurovány vzácné nástěnné malby ze 14. století. Na severní straně hřbitova se dochovala barokní kostnice z 18. století. V letech 1991-1993 byl objekt opraven za podpory německých krajanů.

Jistým překvapením na Mouřenci byl veřejnosti otevřený kostel. Pravda, s dohledem, ale i tak to bylo příjemné překvapení. Samotné místo je opředeno tajemstvím, a snad proto bylo v minulosti cílem bojových her návštěvníků dětského tábora v Opolenci, kterého se účastnila v dětství jedna členka naší výpravy. Podle pověstí se na místě, dnešního kostela, nacházela pohanská svatyně a s ní spojené pohřebiště. Psychotronik Pavel Kozák říká se, že skalní hřeben je místem záporné zemské síly, což dříve kdosi využil k magickým praktikám. Proto se i dnes na něm zdržuje démon a jistě je připraven neopatrným poutníkům škodit při sebemenší příležitosti.
Součástí hřbitova, který se kolem kostela rozprostírá, je i kostnice, postavená pravděpodobně v 18. století. V ní se mělo původně nacházet několik tisíc kosterních pozůstatků. Některé pověsti hovoří o tom, že jde o švédské vojáky, zabité v době třicetileté války, Pavel Kozák však volněji spekuluje: „V západní části hřbitova… je zbytková energie nějaké tragické události, jakoby hromadně násilné smrti většího počtu lidí, nejspíše ve středověku. 

Kostnice je dnes volně přístupná. vzbuzuje pocit marnosti, zmaru a smutek nad tím jak neuctivě je s lidskými ostatky nakládáno.

Město Kašperské Hory leží v v Plzeňském kraji v nadmořské výšce 730 m a žije zde téměř 1600 obyvatel. V administrativní správě se nalézají ještě vesničky a osady Červená, Dolní Dvorce, Kavrlík, Lídlovy Dvory, Opolenec, Podlesí, Tuškov, Žlíbek. Z Radešova se musí stoupat delším kopcem s mnoha zatáčkami po nově položeném živičném koberci. Naštěstí jsme tento úsek nemuseli absolvovat na bicyklu. Nejednoho nadšence na kole jsme však cestou minuli.

Minulost Kašperských Hor je spjata především s výskytem zlatého kovu v dané lokalitě. Již Keltům byla zřejmě známá zlatonosná oblast v okolí Otavy, Losenice a Zlatého potoka. Keltové však zlato spíše rýžovali z písčitých náplavů, než těžili přímo z horniny.

Historickému jádru města dominuje děkanský kostel sv. Markéty, vybudovaný v polovině 14. století a původně zasvěcený sv. Linhartovi.  Při poslední novogotické přestavbě v r. 1883 přibyla k západnímu průčelí 50 m vysoká věž. Interiér je prý většinou barokní, pocházející z 18. století, nicméně neměli jsme tu čest, neboť jsme opět narazili na zavřená vrata. Tak jsme vzali zavděk venkovní částí zdi za oltářem, kde je umístěn ze stříhaného plechu a kovaného železa Kohoutí kříž (Arma Christi) z Nicova u Stach (1890), jako doklad lidové zbožnosti a zároveň památka lidového kovářského umění se znázorněním nástrojů Umučení Páně. S vraty nejmladšího kašperskohorského kostela, chrámu Panny Marie Sněžné vystavěném v novorománském slohu v letech 1850 – 1867 to bylo stejné. Sousední kaple Panny Marie Klatovské z konce 17. století, zvaná Grantl, jak by smet. Ta stála u rodu slavných kašperskohorských poutí, ale postupem let již nedokázala pojmout stále rostoucí počty poutníků, kteří sem putovali každoročně na svátek Panny Marie Sněžné. V těsné blízkosti kaple byl údajně léčivý pramen, ten jsme našli bez potíží, avšak k léčení jsme nepřistoupili, protože  u něho byla tabulka nedoporučující konzumaci z kovové trubky vytékající vody. Nedaleko kapličky Panny Marie Klatovské se prý také nacházela  štola, ražená už před rokem 1762. Tu jsme však neobjevili.

Radnice byla původně renesanční dům, ve kterém bydlíval zástavní držitel hradu Kašperk, tajemník krále Ferdinanda I., královský rada a místokancléř českého království Jiří z Lokšan. Dům si v roce 1551 koupili měšťané a roku 1597 jej upravili na radnici. V průběhu doby docházelo k různým úpravám, největší asi spadá do 19. století, kdy vzniklo boční křídlo do Sušické ulice. Mezi cenné části budovy patří horní mazhaus, síň v patře s dřevěným malovaným stropem i jedinečné kobky městského vězení. V současné době zde je sídlo Městského kulturního a informačního střediska. V prostorách naproti němu přes chodbu můžete shlédnout Kašperskohorský betlém, případně dokumentaci událostí z nedávné minulosti, jejíž součástí jsou obrázky z návštěvy Václava Havla, které doplňuje tréfoto pořízené při jeho vzetí do vazby. Mazhauz ani kobky jsme nestihli.

Najít v nějaké obci muzeum není v dnešních dobách nic až tak mimořádného. Ničím mimořádným v tomto smyslu nejsou dokonce ani šumavská muzea jako taková, protože je najdeme i v jiných městech než v Kašperských Horách, například v  nedaleké Sušici. Nicméně Muzeum Šumavy v Kašperskách by si však jejich návštěvník neměl nechat ujít, což říkáme s plnou vážností, protože jsme si ho prošli a byli ohromeni množstvím a kvalitou exponátů. Je to takové národní muzeum tamního kraje, sice menší, přesto o kraji hodně vypovídající. Můžete navštívit tři podlaží plná gotických Madon, barokních plastik, šumavského skla, betlémů, maleb na sklo a další lidová umění, vybavení domácností a malých dílen, k vidění je také velké množství vycpaných zvířat, ptáků i hmyzích hnízd. Uvidíte též zvláštnost Šumavy, resp. Bavorského lesa, totiž umrlčí prkna (Totenbrett) o nichž mimochodem náš web pojednává v cestopisné sekci poměrně detailně. Vzhledem k množství exponátů jsme se tentokrát rozhodli vytvořit obsáhlejší samostatnou prezentaci, takže ten, kdo má třeba zájem posoudit rozdíly mezi krahujcem, vránou a havranem, ten si ji muže stáhnout zde.

Opolenec je částí obce Kašperské Hory. Leží na jižní stráni hory Borovina ve výšce 654 m nad mořem a ve vzdálenosti 5 km od centra Kašperek. Na hoře Borovina sídlili kdysi Keltové. Opolenec je obklopen hlubokými lesy a cesta k němu je poněkud tajemná, po úzkých cestách a silničkách s různým povrchem, kde se na některých místech dvě auta nevyhnou. Oprýskaná a zrezlá tabule na kraji obce evokuje romány Stephena Kinga. Po jiné krásné lesní cestě se po 5 km dostanete na místní dominantu - Hrad Kašperk. Po další dvoukilometrové km procházce jste u Otavy, kde se můžete vykoupat a slunit u průzračně čisté řeky, pokud ovšem není hladina téměř na úrovni dna.   Jinak na okraji Opolence, zapomenuté a Bohem chráněné vesničce, stojí vpravo u cesty kaplička s lidovými malbami z 30. let 19. st. Obytné a hospodářské budovy si ve značné míře zachovaly původní ráz. V domě čp. 4 se narodila badatelka a spisovatelka Marie Franková. Na návsi projděte kolem kaple Archanděla Michaela a pokračujte lesní cestou vzhůru. Otevře se vám výhled na údolí horní Otavy, nad nímž se zvedá vpravo Radkovský vrch a za ním hora Křemelná (1125 m n.m.), vlevo vrch Spálený, na horizontu za Srním vrch Oblík a Jezerní hřbet.   Dnes ryze rekreační vesnička měla kdysi bezmála 200 obyvatel, tehdy žila spolkem hasičů, vlastní kapelou, divadlem i církevními slavnostmi. Historicky je spojena se zemědělstvím (v pazderně se zpracovával zde vypěstovaný len), produkcí mléka, pradávným rýžováním zlata na Opoleneckém potoce. Obec je známá i rebelií sedláků proti zvyšování roboty na konci 17 století.   K tomuto místu před desítkami let jezdili někteří členové redakce na dětské tábory. Poněkud rezignovaně působí interiér kapličky na jejíž oltář a kolem něho kálejí vlaštovky. Bývalou frekventantku tábora to poněkud rozesmutnilo, objektivně však nebyla schopna posoudit, zda kdysi to bylo horší či lepší. Ono vůbec rozpoznání místa a okolí překážela mlha desetiletí.

Kašperk byl jako gotický hrad založen v roce 1356 Karlem IV, na severovýchodním výběžku hory Ždánov. Pro tento náš letní výjezd po šumavských hvozdech a památkách samozřejmě představoval zlatý hřeb. Byl původně vybudován k ochraně zemských hranic s Bavorskem, zlatých dolů a nově založené kašperskohorské větve Zlaté stezky. Dílo zorganizoval Vít Hedvábný. Existuje ale domněnka, že vlastním realizátorem stavby byl pod Vítovým organizačním vedením Michal Parléř, méně slavný bratr proslulého Petra Parléře. Ať už byl stavitelem kdokoliv, jedno je jisté, stavbu dokončil za pouhých pět let. Hrad Kašperk byl nazván na panovníkovu počest Karlsberg, ale neustále byl zastavován zástavním držitelům. Říká se, že samotný císař jej nikdy nenavštívil.  Pravděpodobně v 15. století byl pro lepší obranu hradu vystavěn na vrchu východně od Kašperku předsunutý Pustý hrádek, z něhož ze dochovaly pouze ruiny. Od konce 16. století ztrácel Kašperk svůj původní význam, na jeho údržbu se již nedostávalo prostředků, od roku 1584 rozprodával císař Rudolf II. velkou část kašperského panství a konečně roku 1616 celý hrad i se zbytkem panství koupilo město Reichenstein, odtud nazývané Kašperské Hory. Tehdy byl hrad již zchátralý, opuštěný a celkově ve špatném stavebním stavu. Po roce 1655, kdy byl vydán rozkaz k boření pevných hradů, přestali měšťané hrad udržovat úplně a navíc si jej začali plést s kamenolomem. Hrad chátral až do počátku 20. století, kdy se začal postupně zpřístupňovat veřejnosti. Nejvýraznější rekonstrukce probíhaly od počátku 70. let. V současné má hrad statut zříceniny, přičemž jsou nabízeny prohlídky prostřednictvím dvou okruhů, které se však hodně překrývají. Pro hendikepované a seniory s kloubními problémy to představuje docela problém, neboť stejná schodiště absolvují dvakrát, přičemž přidaná hodnota (rozdíl mezi okruhem stavebním a vnitřním vybavením) je zanedbatelná. Protože interiéry jsou poměrně chudé na artefakty, přistoupila správa hradu kreativně k oživení prostřednictvím animací.

Čeňkova Pila leží malý kousek od soutoku říčky Křemelné s řekou Vydrou 4 km od Rejštejna v nadmořské výšce 670 m. Na zmíněném soutoku je zajímavé, že žádná z řek si nepodrží jméno, nýbrž vzniká nová řeka - Otava. Panoramatické záběry i video z tohoto místa ještě nabídneme. 

Ale vraťme se do historie. Vodní knihy z let 1717 a 1723 zde zmiňují mlýn z vodním kolem, v roce 1856 zde při plavebním Vchynicko -Tetovském kanálu ústícím do Křemelné postavena velká pila. Majitelem dřevozpracujícího závodu byl pražský podnikatel Čeněk Bubeníček. Podle jeho jména byla pila a později osada pojmenována. Jako host Čeňka Bubeníčka zde pobýval v roce 1867 také Bedřich Smetana. Dle pověsti právě tady vznikl námět k jeho symfonické básni Vltava. Pověstí prý už není Smetanův smrk, který zde v uvedeném roce velký skladatel zasadil, aspoň to dosvědčuje tabulka na místě. Obrázek rovněž nabídneme, nicméně špatně se popisuje, protože v místě je shluk několika mohutných smrků, takže záměna je snadná. 
Po smrti Bubeníčka zakoupilo v roce 1892 objekt od jeho dědiců město Kašperské Hory a v roce 1912 byla pila přestavěna na vodní elektrárnu, která pomocí 8 km dlouhého vedení na dřevěných sloupech zásobovala elektřinou celé město Kašperské Hory. Elektrárna,vybavena Francisovou horizontální turbínou firmy J. M. Voith se spádem 9,3 m, je národní technickou památkou. Zařízení je dodnes v provozu (generátor Brown-Boveri) s tím rozdílem, že vyrobená energie je dnes předávána vodní elektrárně Vydra. Průměrná roční výroba je 500 MWh. V 50. letech patřil objekt lesní správě, v současnosti je majitelem Čeněk Šupáček, nar. 1.5.2009.
V roce 1937 se v místě začalo se stavbou nové vodní elektrárny Vydra, jež byla po dvou letech uvedena do provozu a dnes patří mezi naše nejvýznamnější technické památky. Vybudována byla za účelem využití vodního potenciálu Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, jehož význam spolu s omezením těžby dřeva klesal. Autorem technického řešení byl, stejně jako u elektrárny pod Černým jezerem, Ing. Karel Kosek. Voda z kanálu poblíž Mechova (Mosau) je přivedena podzemní štolou do akumulační nádrže u bývalé osady Sedlo a odtud putuje přes vyrovnávací komoru (tzv. vodní zámek) až k elektrárně na břehu Vydry. Tím je dosaženo celkového spádu 240 m a výkonu elektrárny 6,4 MW. Dnes je elektrárna Vydra stejně jako elektrárna Čeňkova Pila funkční technickou památkou. Akumulační nádrž o objemu 67000 kubických metrů je spolu s železobetonovou vyrovnávací komorou zvanou vodní zámek součástí "Srnského okruhu" - 9 km dlouhé vycházkové trasy. 
Ukázat všechno najednou by bylo víc než nepřehledné, nicméně tímto delším textem jsme si udělali "strýčka" pro futuro, kdy budeme slovy šetřit. Dnes to tedy bude jen elektrárna Čeňkova Pila. Obrázek snad ani není nutný, protože sama o sobě nijak zvlášť fotogenická není.

Trochu níž v menším to vypadá jednoduše, Vydra si zvesela teče, tak jí postavíme do cesty turbinu a hned tu máme laciné kilowaty. Jenomže stejně jako v Radešově nebo Čeňkově pile to je trochu složitější, přivést vodu na správné místo stojí trochu koumání a v tomto případě, krátce před soutokem Vydry s Křemelnou, to kolemjdoucího nutí smeknout. Všechno ale klape, protože dřevěný náhon střeží sám řeky pán, pan Hastrman. A dál už se blížíme k magickému místu, kde hned dvě řeky nadobro ztrácejí identitu. Cesta vede podél náhonu k elektrárně Vydra. Napravo od ní najdeme několik statných velikánů, kterým je téměř 150 roků, z nichž jeden je Smetanův smrk. Nabrat je do objektivu titěrného founu proto nebylo nic jednoduchého a podle toho obrázek v protisvětle také vypadál, takže jej nezařazujeme. 

Řeka Otava je po Vltavě a Lužnici třetí největší jihočeskou řekou. Otava byla zlatonosná řeka protékající západními a jižními Čechami. Je  levostranným přítokem Vltavy, délka jejího toku činí 111,7 km. Pokud jde o její název, přisuzuje se  předslovanskému původu. Řeka protéká městy Sušice, Horažďovice, Strakonice, Písek;  vlévají se do ní řeky Lomnice a Blanice; do Vltavy se pak vlévá pod hradem Zvíkov. Posledních 19 km řeky pod Zvíkovem je součástí Orlické přehrady, mezi Pískem a Zvíkovem se nachází 5 jezů, ovšem s pochybnou kvalitou. Od Písku, kde je přemostěna nejstarším dochovaným kamenným mostem v Česku, si na sever si cestu razí hlubokým údolím. Nejhlubší místo řeky se však nachází u Přeborovic na Strakonicku. Naměřená hloubka zde činila 7,5 m, to však v době naší letní návštěvy u soutoku zdaleka nemohlo platit, i když právě u Čeňkovy Pily ještě toky Vydry a Křemelné působily vcelku svěže. Lze to zkontrolovat na tomto panoramatickém záběru.

Město Sušice, původně slovanská rýžovnická osada, často též nazývané Brána Šumavy, čímž konkuruje mimo jiné Klatovům, leží v nadmořské výšce 465 m ve Svatoborské vrchovině. Bývalé královské město se rozprostírá po obou březích kdysi zlatonosné řeky Otavy a žije zde okolo 11500 obyvatel. Sušice leží v Plzeňském kraji a od r. 2003 je obcí s rozšířenou působností pro 30 obcí. Dříve bylo známé sirkárnou distribuující nebezpečný výrobek s 50 kousky v krabičce, v roce 2008 tahle výroba přestala místní bavit, a tak používáme hnusné papírové krabičky původem z Indie a širokého okolí, někdy i s 30 sirkami uvnitř. 

Město nabízí řadu možností kulturního, sportovního i rekreačního vyžití. Historické centrum je městskou památkovou zónou, s náměstím, uprostřed kterého stojí radnice. Na náměstí je taktéž jedna z budov Muzea Šumavy. Protože jsme dorazili v neděli odpoledne, kdy se začínala plně hlásit vlna vražedného horka léta 2015, které stále trvá, tak jsme muzeum, tentokrát pro změnu konkurující Kašperskému, oželeli a jen si obešli náměstí Svobody na kterém je již zmíněná radnice s 31 metrů vysokou věží, v rohu gotický Voprchovský dům a mnoho dalších zajímavostí. Velkoryse jsou řešena i místa pro parkování. V jedné z přilehlých uliček jménem V Brance jsme na rohu u nábřeží narazili na patrovou luxusní cukrárnu, jejíž horní podlaží je otevřenou, zastřešenou terasou, řešenou v arabském stylu s množstvím otomanů, divanů a gaučů zasypaných polštáři a poduškami. Prostor spíše symbolicky členěné závěsy a záclonami. Větrníky, přes veškerý luxus, neměli, jen banánek z odpalovaného těsta za luxusních 33 korun. Vypili jsme kávu, vykouřili doutník a vydali se proti proudu Otavy po nábřeží. 

Na území města se nachází 3 kostely, několik kaplí a kapliček a přímo uvnitř souvislé zástavby také boží muka. Nás však cestou zaujal Kostel svatého Václava, který se nachází v centrální části města, Obklopují ho ulice Příkopy, Kostelní a Bašta. Je největší církevní stavbou a nejstarším kostelem ve městě. Nic z toho jsme ovšem nevěděli, když jsme šli kolem. Spíše než kostel nás totiž zaujala postava stojící u jeho zadní části. Muž v nejlepších letech s prošedivělou, již ustupující, přesto rozevlátou hřívou. Na první pohled umělec - bohém. Slovo dalo slovo, a tak jsme se dozvěděli, že hlídá zadní vchod, aby nikdo nerušil zkoušející orchestr, s nímž bude za hodinku koncertovat. Způsobně jsme se tedy přesunuli k hlavnímu vchodu. Právě včas, abychom zachytili pár doznívajících tónů a pozdravili se s manželkou mistra, což dokazuje toto video.

Koncert jsme však museli oželet, neboť na nás ten den ještě čekala návštěva obce a hradu Rabí o pár kilometrů dál. Oželeli jsme i velké a lákavé koupaliště Na Fufernách, které si nelze splést s Otavou, jejíž skomírající tok živořil vedle.

Rabí je zřícenina hradu ležící ve stejnojmenné vesnici na vyvýšeném ostrohu nad řekou Otavou v nadmořské výšce 540 metrů, asi 8 kilometrů severovýchodně od Sušice, pokud ovšem při jízdě z tohoto města zvolíte tu optimální trasu a do cesty se vám nepřipletou objížďky. Tahle monumentální zřícenina je rozlohou (zhruba 1 ha) největší hrad v Česku. Je součástí Šumavského trojhradí - volného sdružení tří šumavských hradů Kašperku, Rabí a Velhartic. Jádro hradu vzniklo pravděpodobně na počátku 13. století jako strážní obytná věž (strážní věže obvykle nebývaly obytné). Úkolem bylo chránit obchodní cestu spojující města Sušice a Horažďovice. 

Hrad byl vypleněn během třicetileté války a v 18. století vyhořel. Částečně byl renovován od roku 1920. V roce 1954 byl hrad předán do rukou státu a roku 1978 vyhlášen Národní kulturní památkou. V současnosti je přístupný veřejnosti, v rekonstruovaných prostorách je umístěno malé muzeum. Neměli jsme tentokrát sílu absolvovat veškeré prohlídky, takže jsme obešli celé hradby a na nádvoří si dali "Šumavskou limču." Tak se stalo, že jsme se ani nedozvěděli jak to bylo s posledním okem Jana Žižky na kteroužto záhadu lákají všechny upoutávky, zvoucí k návštěvě.

Stejnojmenná vesnice na úpatí Rabí samozřejmě žije turistickým ruchem návštěvníků, ale nabízí další historické zajímavosti jako židovský hřbitov nebo typická stavení selského baroka na návsi. Nechybí asijský obchod, kde mimo jiné došla k uplatnění Coca.Cola.

Víkend v Benátkách (Venesia III. 2015)

Krušnohorské lyžování (předjaří 2015)

Loučná pod Klínovcem (Böhmisch Wiesenthal) je obec v Krušných horách , těsně sousedící s německým lázeňským městem a centrem zimních sportů Oberwiesenthal (vložené foto v druhé řadě). Loučná se nachází severně od Klínovce na svahu podél říčky Polava, která tvoří státní hranici s Německem. Od roku 1995 byl v obci hraniční přechod pro pěší. Dříve se obec jmenovala pouze Loučná, na základě místního referenda však byla od 1. ledna 2004 přejmenována na současný název. Od října 2006 byl obci vrácen status města, což je svým způsobem paradoxní, protože postrádá řadu obecně požadovaných parametrů, mimo jiné má druhý nejmenší počet obyvatel ze všech měst v Česku. Město bylo brutálně zasaženo poválečným vysídlením původních obyvatel, počet obyvatel od druhé světové války neustále klesá. Podle posledního údaje v roce 2011 jich bylo necelých osmdesát. Vzhledem ke krátkosti návštěvy jsme nestihli přesný počet zjistit. V Loučné jsme vyfotili i chatu, co bývala hospodou, momentálně ovšem nepoužitelnou. 

Oberwiesenthal je nejvýše položené město v Německu (914 m n. m.) leží na hranici s Českem v údolí mezi Fichtelbergem a českým Klínovcem. Hranice probíhá podél Bärensteinu a sleduje tok říčky Polavy. Fichtelberg je se svými 1 215 m nejvyšší horou východního Německa a v létě i v zimě nabízí ideální možnosti pro rekreaci i pro sportovce. My jsme se na město dívali z Loučné. Oberwiesenthal vznikl podobně jako další obce v Krušnohoří za účelem těžby stříbra. Z původně horního města se během 19. století stalo významné turistické středisko. Lidé sem přijížděli a stále přijíždějí především za zimními sporty a lázeňstvím.

Annaberg-Buchholz je správním centrem zemského okresu Krušné hory (Erzgebirgskreis), jde o historické hornické město vzdušnou čarou vzdálené 10 km severně od českých Vejprt. Rozkládá se na březích říčky Sehmy na úpatí hory Pöhlberg, vysoké 832 m. Počet obyvatel přesahuje 22 000 obyvatel. St. Annaberg byl založen na konci 15. století, kdy byly objeveny v kopcích nad údolím Sehmy zásoby stříbra. Stalo se tak roku 1496, ale nynější jméno získalo až později. S ústupem těžby v 17. století však začal Annaberg postupně ztrácet prestiž, oživení přineslo až zavedení svobody podnikání pro řemeslníky roku 1861 a vybudování železniční trati z Chemitzu v roce 1866.Již v roce 1913 existovaly pokusy o sjednocení se sousedním Bucholzem, nicméně městská rada Annabergu odmítla návrh Buchholzu na sloučení a v roce 1919 pro změnu vše ztroskotalo na podmínce Annabergu, který trval pouze na začlenění Buchholzu a odmítal rovnocenné sjednocení obou celků. Za druhé světové války zůstal Annaberg ušetřen, zatímco Buchholz utrpěl náletem v únoru 1945 v důsledku ztráty orientace spojeneckých letců, kdy se několik amerických letadel kvůli husté oblačnosti oddělilo od formace, jež směřovala na Chemnitz. V roce 1945 byly Annaberg a Buchholz na příkaz sovětské okupační moci sjednoceny v jeden městský celek.

Cestou zpátky z Annabergu (vlevo nahoře ještě obrázek tamní radnice) jsme projížděli Jöhstadttem, který je známý především úzkorozchodnou tratí stoupající z Wolkensteinu údolím Přísečnice (Preßnitz) do tohoto městečka v Krušných horách. My jsme však zachytili pouze náměstí (poslední obrázek) a už jsme spěchali dál přes "čáru", do Vejprt.

 Českoněmecké pomezí na podzim 2014 

Františkovy Lázně - kolonáda	Františkovy Lázně - Frantík (Chlapec s rybou)
Cheb (Eger) . Náměstí Jiřího z Poděbrad se souborem domů Špalíček	Cheb - Náměstí Jiřího z Poděbrad v noci
Schönberg - zámek (Sasko)	Schönberg - náves, s evangelickým kostelem v pozadí
Sasko - Plauen	Plauen - příprava na komerční vánoce
Oelznitz- centrální náměstí (Sasko)	Oelznitz - kostel sv. Jakuba

Festivaly světla na podzim 2014

S festivaly světla se v posledních letech roztrhl pytel. Někde jde o velkolepé show, jinde o animace na úrovni programování pravěkých Spekter a Atari. V každém případě se však jedná o rozptýlení a kulturní zábavu nadšených kreativců, jejíž výhodou je nezpoplatnění. My jsme se byli podívat v v Praze a Berlíně, o čemž svědčí záběry níže. Promítání na berlínský "činžák," Palác Kinských na Staroměstském náměstí a na Brandenburskou bránu)

   

Maďarsko na začátku podzimu 2014

Széchenyi uszoda (jedny z mnoha budapešťských termálních lázní)	Interiér chrámu sv. Matyáše v Budapešti
Bazilika sv. Štěpána v Budapešti	Budapešťská tržnice
Ostřihom, interier baziliky.	Ostřihom. Bazilika sv. Štěpána
Visegrád

Lhotecká cyklostezka

Kdyby si Bém nechal poradit od Cecilie Pajkrtové, starostky Sadské, neměl by takové problémy s ohlasem na vybudování pražské komunikace pro kolaře. Cyklostezka ze Sadské do Kostelní Lhoty také určitě nebyla levná, nicméně jde o účelné a zároveň přiměřeně poměrům efektně vybudované dílo. Rozhodně si zaslouží uznání svou filozofií a vysokým stupněm bezpečnosti, zejména srovnáme-li jí s "také" cyklostezkami vznikajícími malbou na asfalt, a tím uždibováním prostoru pro standardní dopravu.

Sadská část je další z etap většího projektu, stavebně ovšem nejnáročnější. Cílem bylo vyřešení bezpečnosti provozu cyklistů na frekventované silnici II/611 mezi Sadskou a Poděbrady. Vybudováním zcela nové oddělené a tudíž bezpečné komunikace by mělo přinést zvýšení podílu cyklistické dopravy na celkovém objemu dojížďky za každodenními aktivitami obyvatel regionu, jako jsou cesty do škol, za prací a za službami a využili tak perfektních podmínek rovinatého Polabí pro jízdu na kole. V rámci realizace projektu spolupracují město Sadská a obce Kostelní Lhota a Písková Lhota, přičemž hlavním garantem je Dobrovolné sdružení obcí Pečecký region. Jedním z dalších cílů je napojení na dálkovou trasu Greenways Labe a na ní existující cyklostezku Nymburk - Poděbrady. Lhotecká cyklostezka se stala vítězem soutěže Cena Víta Brandy. 

 

Východočeská anabáze (se středočeským průnikem a zánikem VIII. 2014)

Lom Borek	Golčův jeníkov
Show dravců Žleby	Hlinecký Betlém	Hlinsko v Čechách
Nasavrky	Keltové v Nasavrkách	Slatiňany
Zámecký park Slatiňany	Chrudim Resselovo náměstí	Bašta Prachárna Chrudim
Luže	Košumberk	Hamzův pomník v parku léčebny Luže
Chotěboř	Kolín

Čína (Peking VII. 2014)

Čína je dominantním územním celkem východní Asie a pod tímto názvem ji obecně vnímáme, z historického hlediska však jde spíše o Říši středu, multikulturní stát v němž nedominují Čínané (jak je budeme dále nazývat), nýbrž Chanové. Etnik je celá řadá, desítky, z dalších početnějších uveďme Čuangy, Mandžuy, Chueje, Mijae a Ujgury. Počet obyvatel nelze přesně uvést, velmi zhruba atakuje půldruhou miliardu. Pokud se však používá pojem Říše středu, tak nemělo jit o nějaké centrum světa, ale v minulosti vzniklé označení srdce teritoria, tedy státy seskupené v Centrální planině. Spokojme se tedy, jako svět, s Čínou, zaujímající rozlohu 9 632 940 km2, což ji řadí na třetí místo na světě. 

V současné době existují na území Číny dva státy, Čínská lidová republika (ČLR) a Čínská republika na Tchaj-wanu (v minulosti též používán název Formosa). Územní spory jsou notoricky známé, nicméně pevninská Čína se tváří jakoby neexistovaly. ČLR je státní útvar ovládající převážnou část kontinentální Číny, Hongkong a Macao. Byl vyhlášen v samém závěru již téměř vyhrané občanské války 1. října 1949, funkcionáři Komunistické strany Číny, která jej dodnes vede. Často, a to i v pejorativním významu, se používá obrat komunistická Čína. To je však velmi zavádějící, protože jde (na rozdíl třeba od Evropské unie) o téměř ryzí kapitalistický stát, kde drtivá část vlastnictví je v soukromých rukách. V čele země však stojí komunistické politbyro a prakticky ji řídí, ačkoli formálně ještě existují exekutivní i zastupitelské orgány. Velmi zajímavý, až pikantní, je pak výklad symbolů na čínském státním znaku. Čtyři menší hvězdy tam vyjadřují společenství dělníků, rolníků, pracující inteligence a - hádejte koho? Spolupracující buržoazie!

 Možná však, přeci jen na tomto místě neuškodí pro lepší pochopení souvislostí uvést stručný historický přehled do vzniku ČLR, byť jen podle internetových zdrojů. Formování čínské civilizace začalo ve 3-2 tis. př. n. l., původní osídlení na území Číny patří k nejstarším na světě. V polovině 2 tis. př. n. l. se už v rámci vyspělé doby bronzové odlévaly bronzy, které patří k nejvzácnějším pokladům čínského umění; v neolitu se začalo vyrábět hedvábí. V době dynastie Zhou dosáhla Čína v mnoha ohledech pozoruhodného rozvoje. Během 1. tisíciletí př. n. l. se velmi rozšířilo závlahové zemědělství, byla vybudována síť průplavů. Dařilo se obchodu, vznikla nová města. Politické sjednocení Číny za dynastie Čchin a Chan vedlo k vytvoření politicko-ekonomického a kulturního celku s výrazným vlivem od Sibiře po jihovýchodní Asii. Roku 1279 padla Čína do rukou Mongolů, kteří se zde udrželi do roku 1368 a jejich dynastie je známá pod jménem Yuan. Po nich nastupuje r. 1368 dynastie Ming. Říše se stává opět velmocí. Díky rozsáhlým námořním výpravám se rozšířil její vliv do Jihovýchodní Asie. Stavěly se manufaktury, loděnice, tavilo železo. Slavné jsou tehdejší výrobky z porcelánu, laky, email, řezby ze slonoviny, dřeva apod. Posléze si zemi podrobili Mandžuové, v r. 1644 založili dynastii Qing. Relativně dlouhé období míru nicméně vytvářelo příznivé podmínky pro hospodářský i sociální rozvoj, vznikly velké manufaktury, narůstala produkce uměleckých řemesel.. V letech 1839-1842 probíhala I. opiová válka, po níž následovaly další. Výsledkem byly vnucené nerovnoprávné smlouvy. Čína musela zaplatit vysokou válečnou náhradu. V průběhu let nespokojenost obyvatelstva rostla a revoluční vlna vyvrcholila 29. 12. 1911 byla vyhlášením Čínská republiky. Dinastie Qing abdikovala. Po vypuknutí I. Světové války se pro směnu stupňovala snaha Japonska o získání pozic v Číně. Vzniklo hnutí, do něhož se zapojila čínská inteligence, která souhlasila s předáním čínských území (původně zabraných Němci) Japoncům. V roce 1921 byla založena Komunistická strana Číny v čele s Sunjatsenem. Sjednotit celou Čínu pod svou vládou se však podařilo generálu Čankajškovi, komunisté se orientovali na venkov. Za II. světové války byla Čína na straně tzv. silné čtyřky. Po válce USA podpořily Kuomintang. Ten však udělal mnoho chyb v politické, vojenské i ekonomické oblasti. V následující občanské válce zvítězily komunistické oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády. Čankajšek se stáhl na Taiwan a s sebou odvezl i zlatý poklad a další cennosti. Čínská lidová republika byla vyhlášena na náměstí Tian'anmen. 

Je nesnadné specifikovat společenské poměry ve státě po krátkodobém pobytu a nelze stejně tak úplně zobecňovat některé údaje pochytané z neověřených zdrojů. Proto jen letem světem a bez ladu a skladu zmiňme pár takto získaných informací. Obyvatelstvo si velmi zakládá na kvalitě a pevnosti rodinných vztahů, a to v tom nejširším pojetí. Domovů důchodců proto najdete asi tolik, jako hub před deštěm. Z toho důvodu také sociální zabezpečení "evropského" typu přichází v úvahu jen u státních zaměstnanců. Cena práce se tím velmi snižuje a vezmeme-li k tomu do úvahy ještě velmi nízké daně, neplacenou základní zdravotní péči a zřetelně přijatelné ceny běžných potravin, netřeba se divit, že i s měsíční mzdou něco přes 1000 Juanů se vyžít dá. Byla však deklarována průměrná mzda okolo 4000 juanů, vysokoškolsky podmíněné profese, najmě lékaři jsou však několikanásobně vyšší. Zde důsledně platí kapitalistická pravidla pro státní i soukromý sektor. Díky ekonomickým reformám, které začal od roku 1976 prosazovat Teng Siao-pching, byl nastartován rychlý hospodářský růst, jenž trvá dodnes a rychle stimuluje všechny oblasti národního hospodářství. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou obrovské, což například platí i o populační, politice, neboť ve velkých aglomeracích si za další dítě musíte připlatit (za druhé cca našich 600000 Kč), na venkově však počet potomků není nijak omezen. 

V komunikaci, nebo chcete-li interakci, s tamním prostředím určitě narazíte na výrazné kulturní rozdíly, ale nejde zas o něco nepřekonatelného. Například v hotelu, kde jsme bydleli, byly čtyři zdviže, takže dopravit se kamkoli nebyl žádný časový problém, nicméně při nástupu do kabiny výtahu nám žádný asiat na pozdrav neodpověděl. V restauraci, když nezasviníte stůl a jeho okolí, tak si myslí, že vám nechutnalo. Ke kouření jsou tolerantní, dokonce si můžete v průběhu likvidace misky s rýží zašlukovat. Nelze říci, že by byli na štíru s čistotou, ale příliš na ní nelpí. V novějších stavbách se toalety neliší od toho na co jsme zvyklí, ale s tureckými záchody se setkáváte běžně, stejně jako s jejich sdílením oběma pohlavími. Specifická je verbální komunikace, neboť i když se angličtina údajně vyučuje od čtvrté třídy základní školy (uzákoněna bezplatná devítiletá docházka, platí se však školní pomůcky včetně uniforem, stejně tak se platí následné vzdělávání - učební poměry nevyjímaje), tak se s ní domluvíte jen velmi obtížně. Při nákupech, resp. placení, se tak ponejvíce uplatňuje displej kalkulaček. Řeč chanů je totiž tonální a "monotónní" angličtina není jejich šálek čaje (ten je mimochodem výborný), vyjadřují s ní i pocity ve čtyřech tóninách, takže to, co se Čechům může jevit jako hádka, tak prý ve skutečnosti je vyjádřením pozitivních emocí. V přímém kontaktu jsou však milí a v podstatě jsme se nesetkali s nevraživostí. Kriminalita je komparativně zanedbatelná, takže můžete v noci bloudit i nejužšími a zanedbanými uličkami bez mimořádného rizika (což úplně neplatí o infekčních nemocech).

 Chu-tchung zástavba.

Chutungy různé zdroje označují za tradiční čínskou zástavbu. Jedná se o nízké jednopodlažní domky šedivé barvy se skromnými atrii, lemované úzkými uličkami. Chutungů v Pekingu rapidně ubývá neboť ustupují moderním mrakodrapům, a ty zbývající jsou propagandisticky označovány za jakési muzeum minulých časů. A to specifické, neboť na rozdíl od skanzenů jsou stále obývány, dokonce existují domky přístupné do interiérů, které mají dokumentovat někdejší soukromý život obyvatel hlavního města Číny. Návštěvník zvenčí si nemůže být vždy jist, zda jde skutečně o muzeum do kterého obyvatelé docházejí každodenně za prací, nebo ještě autentické sídliště méně majetných. Pravda bude asi někde uprostřed, tedy ad hoc. V každém případě jde o určitý zdroj příjmů, neboť většina Číňanů jsou pracovití jedinci, kteří se pokoušejí zpeněžit co se dá. Takže bakšiš očekávají za umožnění návštěvy svého "vzorového" příbytku, kam vás dovezou na rikše. Ta projížďka trvá necelou půlhodinku, za ni cálujete základní sazbu 15 Juanů (Rmb). Když má takový "kuli" smůlu a k dámě vyfasuje manžela "docenta," tak se nelze divit, že se (před i po jízdě) netváří nadšeně.

Dokumentuje to jeden z obrázeků níže, kterému ještě předcházejí rázovité obrázky místa. Za jeho fotkou si pak můžete prohlédnout jak údajně vypadá(al) exteriér a interiér obydlí průměrného občana. Že si Číňané na pořádek zrovna nepotrpí je zřejmé, ale to už patří k tamní kultuře a rychle si na to zvyknete. Pro soukromé vlastníky předmětných staveb, a soukromými vlastníky jsou v podstatě všichni, jde ovšem o velký poklad, neboť jsou štědře vyvlastňovány, takže v okamžiku, kdy dojde k demolici bude celá velká rodina majitele zabezpečena až do smrti. 

  

        

Uhelný vrch 

Park Jingshan (Ťing-šan), známý též pod názvem Uhelný vrch (Mej-šan) leží severně od palácového komplexu Zakázaného města. Věhlas zakázaného města je samozřejmě mnohem větší, ale cestovky vás na něj obvykle nechají napřed podívat z tohoto pahorku, který je nejvyšším bodem  starého Pekingu. Zdůvodňuje se to tím, že když po desetihodinovém letu přiletíte ráno do města a necháte se ještě dalších deset hodin utahat, tak se rychleji aklimatizujete na šestihodinový časový posun směrem dopředu. Zakázané město přijde na řadu později. Jingshan byl vytvořen uměle ze zeminy vytěžené při stavbě vodních příkopů. Na vrcholu stojí Pavilon desetitisíce pramenů - Wan-čchun-tching. Číňané si vůbec libují v podobných lahodně romanticky znějících jménech, ať už jde o území, vodstvo, stavby, nebo pokrmy. 

Vedle úžasných staveb, vkusné parkové úpravy, bohaté palety cizokrajného rostlinstva a poněkud zamženého výhledu, nás zaujali, a to asi nejvíce, družní domorodci nefalšovaně se bavící zpěvem lidových i revolučních písní pod střechami pavilonů  a pod širým nebem.

   

Yonghegong (Jung-che-kung)

Jde o jeden z největších klášterů tibetského budhismu na celém světě. Aktuálně patří k nejvýznamnějším historickým památkám Pekingu, do něhož je plně integrována. Přístupná je mimo jiné totiž přímo od východu ze stanice metra.

Klášter, který je součástí areálu byl dostavěn nejpozději. Celá soustava staveb je orientována, pro Čínu typicky od severu k jihu. Na této ose se nachází pět staveb (síní) oddělených rozlehlými nádvořími na kterých nacházíme též kovové nádoby sloužící k zapálení a umístění (ne)vonných tyčinek (znalci vědí, že správný počet jsou 3), které vyfasujete po zaplacení vstupného. Nemusíte se modlit jen před nebo uvnitř pavilonů, ale i prostřednictvím mlýnků.

Vrcholem prohlídky je poslední stavba kláštera, která je největší a jmenuje se, jak jinak, Pavilón desetitisíců radostí. Uvnitř najdeme 9 (17?) metrů vysokou, pozlacenou, sochu stojícího Buddhy, zhotovenou z jediného kmene stromu, údajně santalu. Kdo to ví s jistotou, ten to nepsal.

   

Konfucius 

Konfucius žil v letech 552 - 479 p. n. l. a je v Číně známý jako Kchung-c'. Jeho skutečné jméno bylo Kchung Čchiou. Otec Konfuciovi zemřel, když mu byly tři roky. O patnáct let později se jeho matka stala konkubínou 66-letého úředníka, tedy v době kdy její syn už měl určitý rozhled. O konkubínách a eunuších bude ještě řeč, takže teď se budeme věnovat jemu.

Narodil se do šlechtické rodiny Kchung v městě Qufu v provincii Lu, dnes nazývané Šantungská. V jeho filosofii, vycházející z náboženské úcty, stála na prvním místě lidskost a blaho jedince i lidstva na prvním místě. Své žáky učil zásadám mravního chování a vážit si krásy a života vůbec. Konfuciánská filozofie je založena na hierarchii vztahů, podle nichž jsou všechny mezilidské vztahy obdobou některého z pěti základních vztahů: Vztah mezi otcem a synem, vztah staršího a mladšího bratra, vztah manžela a manželky, vztah panovníka a poddaného a jediný rovnoprávný vztah přítele s přítelem. Vzhledem k tomu, že čtyři z těchto vztahů se odehrávají v rodině, je zřejmé, že považoval rodinu za nejdůležitější součást společnosti.

Konfuciův chrám v severní části hlavního města je druhým největším konfuciánským chrámem v celé Číně. Globálně vzato symbolizuje způsob vzdělávání v místě. Celým jménem se nazývá " Konfuciův chrám a imperiální kolej."  Nalevo od vstupní brány stojí několik obrovských pískovcových bloků - tzv. stél. (Jde o jednu z největších sbírek stél v Číně. Často bývají umístěny na hřbetu želvy, která je symbolem dlouhověkosti a učenosti. Stély v Konfuciově chrámu v Pekingu jsou opatřeny jmény nejlepších císařských úředníků, kteří skvěle složili zkoušky a stali se součástí družiny císařských úředníků. V provinciích a ve městech byl dosazován úředník, který nahradil původní šlechtice a představoval moc výkonnou i soudní. Dlužno poznamenat, že učební proces byl důsledně postaven na memorování (což trvá dodnes). Zkoušky byly nesmírně rigidní. Kandidáty zavřeli na tři dny do tmavých kobek o rozměru 1,5 m² a při zkoušce jim zadání napsané na papíru jim podávaly a vypracované odebírali. V podstatě, kromě matematických disciplin, musel frekventant uvést přesně slovo od slova, a to třeba od přesně stanoveného místa učebního textu. V každém případě bylo zamezeno jakémukoli opisování, resp. podvodům. Traduje se, že nemálo žáků takovýto způsob zkoušení nepřežilo, nebo se ve zkušebních kójích zbláznili.

V impozantně působící kamenné knihovně, jak je vidět na obrázcích níže, si můžete přečíst na věky vytesaná moudra. 

 

     

 

Pekingský supermarket

Bude se trochu zevšeobecňovat, určitě ale nestřelíme úplně mimo. Byl to prostě supermarket ve čtvrti, kde se nacházel náš hotel. Hojně navštěvovaný domorodci a vybavený na srovnatelné úrovni s Českem. Dejme tomu, že standardní, protože poblíž jsme žádný další nezaznamenali. Ono to taky není nutné mít Lidl vedle Penny, přes ulici Tesco a Billu a za rohem Alberta, protože ceny pro prostý lid jsou všude stejné a výběr zboží jakbysmet. Přesto, hned po příchodu, na vás zavane cosi z osmdesátých let. O co jde, to (částečně) poznáte hned když vezmete do rukou nákupní vozík. Je bez mincovníku a na drátech zašlá špína. U vchodu do dvoupodlažní velké prodejny vás čeká zřízenec, kterému do úschovy odevzdáte všechno, co by mohlo působit problémy při placení (nic jsme neodevzdávali, nic nebylo vyžadováno). Regály nic zvláštního - běžné, mrazáky obdobně. V prvním podlaží je sortiment balených potravin vína a lihovin, dále drogerie, papír, drobnější spotřební zboží, včetně elektrických přístrojů do kuchyně. Po druhé vám vytanou na mysli osmdesátá léta, když sjedete o patro níž, kde jsou nabízeny potravin denní spotřeby, tedy mléčné výrobky, obilniny, ovoce, maso s rybami. Ta paralela s dobou minulou spočívá v tom, že sypké trvanlivější potraviny (rýže, fazole, ořechy, ale i mouka), jsou ve volně otevřených přihrádkách s lopatičkami (vyrobenými hlavně z hrdel pet lahví) k navážení. Co naložíte do igelitového sáčku, to si zvážíte a vyjede vám dobře známá nálepka s cenou. Pro cizince ovšem problém. Supermarket je pro domácí a na rozdíl od luxusnějších obchodů tak máte na tlačítkách názvy zboží jen ve formě sypaného čaje. Bez pomoci obsluhy se tudíž neobejdete.

Tolik snad v kostce, ilustrace níže, rozdíl sortimentu je poplatný teritoriu, pro nás tedy některé u nás běžně nenabízené výrobky a výpěstky. Zásadní rozdíl je ale v ceně zboží, o těch se nám může jen zdát, protože na nich zapracovala ta neviditelná ruka trhu. Kurzy, s nimiž operují cestovní kanceláře a finanční ústavy (cca 3.3 Kč za Jen) potom v praxi znamenají, že kilogram běžné rýže "vyjde" na 7 korun, černé rýže na 15 a plechovka piva na 7 - 21 korun, podle značky. Pro degerované kuřáky a další feťáky je ovšem Čína úplným rájem. Nejlevnější krabička cigaret stojí našich 15 Kč (Marlboro 45) a půl litru kořavky s volume 56 % jsme mohli dostat za 15. My jsme si ovšem dopřáli pravý a nefalšovaný Arak, tedy křížovkářům důvěrně známou lihovinu z rýže s obdobným obsahem alkoholu, za 8,50 Juanů! Za tohoto stavu se ovšem nemůžeme divit, že tam nemají problémy s metanolem. S melaninem ovšem v minulosti, jak známo, byly, což koresponduje právě s cenou, protože mléko je dražší než podřadnější alkohol. 

Na tomto místě se ovšem sluší dodat či upozornit, že ceny platí pro takovéto oficiální  prodejní místa. V soukromých krámcích (bude o nich ještě řeč) nebo u pouličních prodejců je to o něčem jiném, tam vám stejnou lahev araku nabídnou za 25 Juanů a záleží na vás co si dokážete usmlouvat. Nefalšované a ohromující čínské Rolexky můžete tak mít i za 3 dolary (cca 20 Juanů).

 Pekingská zoo.

Z čínských zápisků jde o vcelku nevýznamné intermezzo, pekingská zoologická zahrada by možná neobstála ani ve srovnání s libereckou. Jediným, a samozřejmě zásadním, tahákem jsou pandy (odborníci by pravděpodobně našli i jiné objekty vhodné zvláštního zájmu, my jen předáváme laický dojem). Roztomilá, leč dle našich zkušeností líná zvířátka. Povalovala se za sklem, takže s fotkama to není moc slavné. 

 Zakázané město

Zakázané město se nachází uprostřed Pekingu. Hlavní vstup je z jižní brány Nebeského klidu, byla postavena v roce 1417 za dynastie Ming a původně nesla název Brána Přijetí nebeského; před tím projdete kolem vodního kanálu a Sunjatsenova parku a přes Polední bránu. V areálu je zákaz kouření a proto budete na vstupu podrobeni osobní prohlídce, která pro muže není až tolik nepříjemná, protože ji důkladně provádějí mladé policistky. Pokud ovšem u vás najdou zápalky nebo zapalovač, nemilosrdně vám je zabaví. Za polední branou uvidíte Zlatý potok  přes který vede pět mramorových mostů. Následuje brána Nejvyšší harmonie a monumentální nádvoří s vyvýšenou trojicí síní Dokonalé harmonie, Zachování harmonie a Nejvyšší harmonie. Síň Nejvyšší harmonie je ze všech tří síní největší a nejstarší. Probíhaly v ní oslavy Nového roku, korunovace císařů i jejich narozenin. Stojí na třípodlažním mramorovém podstavci a vede k ní dvojice schodišť (viz též obrázek), které jsou oddělené kamennou deskou, nad kterou se kdysi vznášela císařská nosítka. Kamenná deska má délku 16,1 m, 3,2 šířku, 1,7 m tloušťku a váží 200 tun. Na reliéfech vidíme draky, hrající si s perlou. Návštěvníci mají hádat jak byl takový kolos dopraven na místo, správná odpověď je v zimě skluzem po ledu.  

Severním směrem  od síně Nejvyšší harmonie stojí brána Nebeské čistoty a palác Pozemského klidu. Na konci města je půvabná Císařská zahrada se skalnatou vyvýšeninou a pagodou.  Branou Božské udatnosti vyjdete ven a naproti vám spatříte již dříve zmíněný Uhelný kopec. Jedná se o největší palácový komplex na světě, má téměř kilometr na délku a 750m na šířku. Je obehnáno 12,5 m vysokou purpurovou zdí s obrannými věžemi v každém rohu a 52 m širokým vodním příkopem. Stavba budoucího sídla čínských císařů započala roku 1406 a trvala celých 14 let, údajně se jí zúčastnilo na milión dělníků.

Název Zakázané město  není úplně výstižný, neboť rigidně zakázaná byla část, kde byly komnaty císařovny a konkubín (obrázky lze pořídit jen přes sklo, i tak je zřejmé, že dnešníma očima nejde o mimořádný luxus) nepřístupné obyčejným smrtelníkům. Dovnitř smělo  pouze vybrané služebnictvo. Ve zbývajících částech komplexu bylo jakési týlové zabezpečení, kam sloužící přicházeli každodenně do služby ze svého bydliště. Týkalo se to i eunuchů, což byla profese o kterou byl velký zájem. Pokud mladý muž přežil zákrok, úmrtnost prý byla padesátiprocentní, tak byl až do smrti dobře zabezpečen. Dnes by se to dalo přirovnat k definitivě státního úředníka. Ještě jeden moment je v tomto kontextu zajímavý. O varlata přišel primárně z toho důvodu, aby nemohl oplodnit žádnou z císařových manželek, resp. konkubín. Protože však v Číně platilo, že do hrobu má jít tělo kompletní, tak po zákroku byla varlata usušena a jejich majitel je po celý život nosil s sebou v plátěném pytlíku u pasu.

Zakázané město bylo vybudováno tak, aby splňovalo principy Jing a Jang a symboliku tehdejší čínské kosmologie. Všechny sály mají vstup z jižní strany a jsou střeženy dvojicí lvů. Lev napravo má položenou tlapu na kouli, lvice nalevo kojí lvíče z drápu. Svůj význam mají barvy střech a zdí. Žlutá barva je barvou císařskou, všechny budovy proto mají žlutou střechu. Jen knihovna má střechu černou - barva symbolizující vodu, která chrání knihy ohněm. Modrá je barva nebe, zelená je barva budhistických chrámů a purpurová je barva ohně.Budovy jsou dřevěné chráněné před požárem omítkami a jsou vždy otevřené na jih, kde mají vstup. Po celém areálu jsou rozmístěny stojí ohromné nádoby na vodu pro případ požáru. Pod nimi jsou malá ohniště, aby voda přes zimu nezamrzla. V zimě nejsou v Pekingu výjimkou dvacetistupňové mrazy, my jsme v červenci zažili dvaačtyřicet ve stínu, naštěstí jen jeden den. Klimatizace je dnes už nezbytností a agregáty najdete pod každým oknem vysokých paneláků - a nejen tam.

Schodiště a podstavce síní a pavilonů  jsou z bílého mramoru. Každý detail ve městě nese vyobrazení draka - symbolu císařské moci a mužského principu. V Číně a Japonsku byl drak podobně jako lev považován za zvíře odhánějící démony. Proto před kdejakou bránou často stojí lví sochy v úlohách strážců. Někde detailně vypracované, jinde jen packy položené na naznačení kouli či lvíčeti. Dodejme ještě, že v čínské kultuře hraje významnou úlohu magického čísla devítka a stejné slovo znamená v čínštině dlouhý. Jako nejvyšší jednociferná lichá číslice má doslova božskou hodnotu. Proto se tato magie odráží též v Zakázaném městě, kde najdeme 9999 místností a v každém detailu se vyskytuje číslo devět nebo jeho násobek. Ať už jde o počet střešních hřebenáčů, které mimo jiné určují důležitost budovy, počet hřebů ve dveřích, nebo sloupů či střešních nosníků. jedinou výjimku představuje pouze síň nejvyšší harmonie, která smí na střeše znázorňovat číslo deset.

   

   

Park Beihai.

Park Pej-chaj se nalézá severozápadně od Zakázaného města, v minulosti byl jeho součástí jako císařské zahrady. Z velké části je tvořený jezerem na kterém se projíždí lodičky a kvetou nepřehlédnutelné plochy leknínovitých rostlin. Na severu jezera je několik budov, chrám, zeď s devíti draky, nezbytným čínským koloritem. Z jihu a z východu jezera, východní branou, vstupujeme na nejpoutavější část - ostrov, kterému kraluje bílá pagoda, jeskyně se sochou Budhy a chrám. Jezero je orámované zdobným zábradlím z bílého kamene, kolem kterého vedou chodníky s lavičkami zvoucí k poklidné procházce nebo lenošení. Jde o místo, kde se dá potáhnout z cigarety, zabafat z fajky nebo vychutnat doutníček, což u podobných objektů je spíše výjimkou. Pagoda je dobře viditelná i z jiných částí starého Pekingu. Ovšem i od ní se můžete kochat spousty panoramat, jak je vidět ze související grafiky. 

 

 

 

Náměstí nebeského klidu.

Náměstí Nebeského klidu  - Tchien-an-men Kuang-čchang  je - jak už to v Číně bývá - největší na světě.  Je 880 metrů dlouhé a  500 metrů široké, celková plocha 440 000 metrů čtverečních. Je pojmenované po bráně Nebeského klidu, která je na severní straně náměstí a odděluje jej od Zakázaného města. Má mimořádně velkou kulturně-historickou hodnotu, v našich médiích je však známo především kvůli studentským protestům v roce 1989, které ovšem byly původně především hlavně rolnické. V jejich podání měly  pokojný průběh, demonstrující se sjeli z celé Číny a na ploše několik dní, dalo by se říci, bivakovali za reformy. Teprve s příchodem studentů došlo k radikalizaci. K masakru došlo až v přilehlých ulicích.

Dominantou je 38 metrů vysoký Památník lidových hrdinů (všech dob), nedaleko od něho je Mauzoleum velkého kormidelníka Mao Ce-tunga. Na návštěvu sarkofágu jsme rezignovali, neboť had zájemců věštil několikahodinové čekání. To je částečně vidět na posledním obrázku ukazujícím současně bránu Správného světla na jižní straně. Podél západní strany vidíme Velkou síň lidu (první obrázek) s již dříve popsaným státním znakem, naproti potom stojí Národní muzeum čínské historie. 

Fotografie ukazují i momentky současného koloritu, jako největší obrazovky na světě, na kterých  promítají propagační, informační reklamní a edukační šoty; znaveného poutníka či bezdomovce odpočívajíciho u zábradlí v zátiší s prázdnými petkami a lahví Coca Coly; uklízeče, čistícího dlažbu od nalepených žvýkaček.

 

 

 

 

 

 

   

Chrám nebes v Pekingu.

Asi k nejkrásnější památka čínského hlavního města. Jde o soukromý dojem, nemusí to tak vidět každý. Tento komplex taoistických chrámů se v roce 1998  stal součástí světového dědictví. je dvakrát větší než celé Zakázané. Zeď, obklopující chrám z jihu, má čtverhranný tvar, což symbolizuje Zemi. Zeď na severu je půlkruhová, což symbolizuje nebe (nebe podle čínských představ bylo kulaté a země čtverhranná). Výstavba trvala celých čtrnáct let, a to od roku 1406 až do roku 1420.

Čínský císař, ač vládce mocné říše měl svůj život sešněrován mnoha pravidly, resp. povinnostmi. Jednou z nich byla i komunikace s bohy, kdy žádal o jejich přízeň. Každoročně v době slunovratu se tak vypravil na pouť ze Zakázaného města do Chrámu nebes, kde vzdal hold nadpozemským silám a modlil se za bohatou úrodu a dobré počasí. 

Dominující Síň modliteb za dobrou úrodu má charakteristický věžovitý tvar se třemi prstenci střech složených z modrých glazovaných tašek. Čtveřice podpěrných sloupů uvnitř chrámu symbolizují čtvero ročních období. Dvanáct sloupů, podpírajících první stříšku zase v souladu s tradičním čínským dělením dne na 12 dvouhodinových úseků symbolizuje těchto dvanáct částí dne. 12 sloupů ve střední části zase symbolizuje 12 měsíců. Sečteme-li sloupy, výsledné číslo 24 zase odpovídá 24 úsekům roku podle lunárního kalendáře. Ve spojích není použit ani jeden hřebík, a přesto svatyně svou pozlacenou špicí dosahuje úctyhodné výšky 37,5m. Převažujícím tónem v Chrámu Nebes je barva modrá. Modré glazované tašky pokrývají stříšku nad Zdí ozvěn, střechy Císařského příbytku Nebes, Chrámu motliteb za dobrou úrodu i střechy bočních paláců a dvorů. 

Jižně od Síně modliteb za dobrou úrodu leží podobná, ale menší síň nazývaná Císařská klenba nebes. Kolem ní se kruhovitě ovíjí Zeď ozvěn, nejjižnější stavbou areálu je Oltář nebes, který sloužil jako místo obětin při zimním slunovratu. Tomu věnujeme zvláštní kapitolku.

 

 

Oltář nebes 

Nejjižnější stavbou areálu Chrámu nebes  je Oltář nebes, který v dávných dobách sloužil jako místo obětin při zimním slunovratu. Tvoří ho třípatrový mramorový ochoz, terasy s balustrádami z masivních bílých, mramorových sloupů pravidelně umístěnými po celém obvodu velkého kuželovitého oltáře, uprostřed kterého je kulatý kámen tvořící základ pro prstence dalších kamenů umístěných v násobcích devíti - magickém číslu čínských císařů. V Pekingu není zase tolik míst, kde by se nevyskytoval chumel lidstva, na nejvyšším ochozu byl nicméně mumraj více než těsný. Na ústřední, trochu vyvýšený, kulatý kámen (ve skutečnosti malá část velké, zapuštěné koule) si totiž chce stoupnout každý návštěvník z Číny a nejraději se na něm nechá vyfotografovat. My jsme si do zástupu, disciplinovaně respektovaného (v Česku nepředstavitelné), nepostavili, protože to má nějaký smysl jen pro Číňany a dál jsme pokračovali k východu parkem Tiantan (Tchien-tchan), kterému se někdy říká také park Chrámu nebes.

 

Nedaleký park Tiantan je úžasný svojí ryzí společenskou atmosférou. Domorodci se v něm houfně a s gustem vyžívají, mají zahradu a dlouhé zastřešené korzo jako Park kultury a oddechu. Hrají zde karty, deskové hry, jen tak klábosí v hloučcích, sportují (vyměňují si mimo jiné míčky jakýmisi umělohmotnými lapačkami), nebo jen tak skupinově cvičí a tančí. Pro obyvatele města je vůbec typické, že s oblibou žijí a sdružují se na ulicích, k čemuž dochází zejména ve večerních a nočních hodinách. Částečně se to vysvětluje tím, že je to zvyk z doby, kdy převažovaly chutungy, po jejichž zbourání a přestěhování do paneláků je pociťován nedostatek společenského kontaktu face to face a pohybu na venkovním povětří vůbec. 

Hotel Rainbow 

Protože jsme absolvovali Malý okruh Čínou, trvající 9 dní včetně přesunů (bohatě na úroveň fyzičky stačilo), což v praxi znamenalo Peking a některá přilehlá místa, nemuseli jsme měnit místo ubytování. To byla nepochybně výhoda. Hotel ve kterém jsme bydleli se nachází několik desítek minut cesty autobusem od centra Starého Pekingu, a to ještě záleželo na tom kudy nás řidič partnerské agentury chtěl autobusem protáhnout. Umístění výhodné, rozhodně tedy nešlo o nějakou periferii. Jmenuje se Reinbow (Duha) a jeho stáří v době návštěvy bylo cca 10 let, tedy relativně nový.

Kategorizace někde mezi 3  a 4 hvězdičkami, 12 podlaží, podzemní garáže, 2 restaurace, 4 zdviže, plně klimatizovaný, sociální zařízení evropského typu. Dvoulůžkové pokoje byly vybaveny na dobré úrovni, mj. s telefonem (domácím i veřejným), lednicí a varnou konvicí. V ceně ubytování  byly 2 sáčky čaje a dvoudecovka balené vody na osobu a den. Ručníky a osušky měněny ve stejném intervalu. Kuřácký pokoj se poznal podle popelníku na stole.

 

Obrázky nahoře zachycují výřez pokoje a jídelnu, v níž se konzumovala snídaně podávaná švédským způsobem.

Zde se na chvíli zastavíme, i  když následující grafika dává možnost udělat si docela dobrou představu sama o sobě. Především je nutno zdůraznit, že všeho bylo dost a průběžně se doplňovalo. Teplé a studené jídlo a pití, ovoce, suché plody, tofu, ochucovadla, polévky, omáčky, dezerty. Samozřejmě tu a tam něco, co našinec nedokáže zařadit.

Jen si neodpustíme jeden postřeh: První den ohromení až oči přecházely, druhý zklidnění a zaměření na včera nepoznané chutě, třetí den občas rozmrzelost, že ve stále bohaté nabídce najednou chybí cosi, co se nám včera a předevčírem tolik zamlouvalo. Na konci již určitá monotónnost, neboť takový už člověk jest. Budiž řečeno, že takový dojem se týkal hlavně masových výrobku, neboť zpravidla šlo o dva druhy – smaženou slaninu, ta byla každodenně a obalované kousky masa nebo párky. Maso se ovšem objevovalo jako náplň v taštičkách z těsta a potom jako speciální pikantní fáš, nesmírně lahodná. Jinak studené uzeniny našeho typu se prakticky neobjevovaly. Vejce občas i kachní. Zeleninových jídel a ovoce bylo až, až, pečiva také, takže vegetariáni se museli cítit jako v ráji.

  Komerční zastávky 

Jak již zmíněno, ne všechno je zahrnuto v ceně zájezdu, fakultativní akce se platí zvlášť. Jejich cena se pohybuje od 200 do 350 RMB, ale platit musíte tvrdou měnou, nikoli v Juanech. To není žádné opatření státních orgánů, takhle si to zařídila cestovka s tamní partnerskou agenturou. Akce jsou docela atraktivní a většinu z nich jsme absolvovali. Vedle toho ovšem, a jaksi nadplán oficiálním propozicím, jsme činili zastávky na různých místech, kde jsme se seznamovali ad hoc s výrobky místního průmyslu, jednou též s tradičními postupy čínské medicíny. Nic proti tomu, vesměs to bylo zajímavé, následně ovšem záleželo na tom, na kolik se ten který účastník zájezdu nechal zblbnout. To bylo jasné už při akci první - ukázce čajového obřadu.

Přes několik větších sálů jsme doškobrtali (jednalo se o závěr prvního aktivního dne bez spánku) do "našeho" menšího, kde jsme se rozsadili okolo dlouhého stolu v jehož centru bylo titěrné porcelánové nádobí a různé serepetičky na přípravu čaje. Animátorka půvabně kejklila s konvicemi, šálky, sítky a jinými nádobami, dokonce ukázala, že umí říci hovno a také představila čůracího čajového chlapečka z keramiky. Do malých náprstků bylo postupně přilito asi pět druhů čajů, které jsme nezávazně hodnotili. Jednalo se např. o čaj jasmínový, zelený, puerh, z květů liči. Obrázek vpravo je lisovaný čaj, ten zastával pouze funkci dekorace. Nakonec jsme byli vybídnuti k návštěvě obchodní části, kde při zakoupení více libovolných balení byla poskytnuta sleva, od určité částky zdarma i chlapeček. Průvodce "nenápadně" agitoval, např tím, že jako "radil," aby se několik členů výpravy dohodlo na nákupu více balení, které se slevou realizuje jeden z nich. Že to prý prodávající nepoznají. Balení bylo v úhledných krabicích, stejný obsah téhož v supermarketu však za pouhou třetinu.

Shodou okolností hned následující den hned ráno jsme se zastavili v dílně na výrobu, resp. luxusním obchodu se sladkovodními perlami (obrázek vpravo nahoře).  V jedné perlorodce může být, na rozdíl od mořských, i několik desítek perel. Mají různou velikost a různý tvar.  Sladkovodní perly mají barvu růžovou, nebo nachovou. Bílé a růžové perly jsou údajně jen z Číny. Růžová znamená štěstí a nachová znamená romantiku. Perlorodka musí být více jak 10 let stará, aby perla dosáhla takové jakosti a krásy, aby se hodila na šperky. Drobné kousíčky z jedné perlorodky se dají vyřezat a vloží se do jiné kde z nich vznikají další perly. Zárodky perel jsou již v použité tkáni a perly se vytvoří samy. Na předměstí Pekingu jsou velká jezera, kde se perlorodky pěstují. Perly se však také používají v kosmetice, vyrábí se z nich denní a noční krém, po jehož aplikaci omládnete o deset let, nesmějí ho proto používat nezletilí. Opět se uplatňuje množstevní sleva a ingerence průvodce. Za jedno balení stopade, při zakoupení šesti po stovce.

Jadeit je monoklinický minerál, ze skupiny pyroxenů.  Později byl název zkrácen na jade, ze kterého vznikl jadeit. Příbuzný Nefrit je označován stejným názvem. Jadeit je a byl hojně využíván pro výrobu sošek a drobných estetických předmětů, jelikož je velmi snadno opracovatelný. Z kamene se vyráběly posmrtné masky, zbraně, klenoty a jadeitové perly, pecky a koule. Nejkvalitnějším jadeitem využívaným pro řezbářské práce je tzv. císařský jadeit, který pochází převážně z Barmy a který se začal dostávat do Číny v 18. století. Jadeit se sporadicky vyskytuje v nálezech z doby Chan, jeho sláva však začíná v 18. století, kdy začal nahrazovat kameny starého období, nefrity z Tchaj-wanu, pohoří Kchun-Lun a Sajan či Mongolska. Jadeit je zelený, růžový, sivomodrý, bílý, černý, žlutavý a oranžovohnědý, což je kůrka jadeitu. Císařský jadeit je velmi žádaný a ceněný kámen v oblasti čínské kultury, jehož cena se vyrovná nejlepším smaragdům, a barvou je dokonce předčí. V euro-americké oblasti se jadeit netěší takové pozornosti, nicméně v Číně je císařský jadeit také investičním kamenem.

Při vstupu do budovy projdete halou, kde po pravé ruce jsou kóje, ve kterých sedí několik mužů a žen jadeit opracovávajících. V dalších sálech pak najdeme expozice předmětů z tohoto nerostu, nejrůznějších velikostí a prodejnu těch drobnějších včetně šperků. O pořízení komodit v tomto případě byl zájem minimální, neboť ceny poněkud zaváněly drahotou. Ani průvodce se příliš neangažoval. Kupříkladu kulovitý předmět vlevo (skrývající v sobě ještě dva obdobné) vás přijde na 3600 Juanů, což je bratru více jak 11000 Kč. 

Tradiční medicína byla prezentována trochu dryáčnickým způsobem, nicméně co se dalo vyrozumět z překladu se od středoevropských poznatků zas tolik nelišilo. Spíše snůška banalit bez demonstrací aspoň proslulé akupunktury. Výklad lékaře, mimochodem sympaťáka a šoumena, se odehrával v sálku, ve kterém bylo připraveno potřebné množství škopíčků s bylinným roztokem (bylinky ukryté v čajovém sáčku) ve kterých jsme si v průběhu výkladu máčeli ošoupané nohy aby byly připraveny na následné ošetření profesionálními maséry, kterým zřejmě po koupeli přijatelně voněly (patrné z jejich rozzářených obličejů). To nebylo všechno, k dispozici bylo ještě hafo zdravotnického personálu, který se ochotně v početní přesile ujímal těch, kteří projevili zájem, nebo nedostatek odolnosti. Honorář za odkudsi vykouzlené medikamenty, přesně na vaše potíže, samozřejmě v Euro. 

Poslední "komerční zastávka" tohoto typu se týká návštěvy prostor producenta výrobků z hedvábí.

Edukace byla skutečně názorná, zajímavá, doprovázená učebními exponáty v lihu a formalinu, ukázkou strojů a jiných zařízení na exploataci výměšků bource morušového, avšak i zde se aktivita našeho průvodce ve výsledku ukázala jako málo efektivní. Přestože anoncoval, že hedvábnou náplň do peřin a polštářů na letišti tolerují jako další zavazadlo do kabiny, tak zájem byl nulový, dutá vlákna zřejmě většině vyhovují. Rozsáhlý obchod byl plný nejrůznějších výrobků z hedvábí, ale i roztodivných cetek, které se na trzích dají usmlouvat na mnohonásobně nižší hodnotu. Kdo by také chtěl dát za Knihu Maových citátů v miniaturním provedení 50 RMB, že? Přesto, abychom neurazili, jsme zakoupili 3D magnetku Velké čínské zdi s funkčním, málem neviditelným teploměrem. Na tržišti by byla za polovic, ale sichr je sichr, kdo ví zda se za tak nabitého programu na nějaké tržiště ještě vůbec dostaneme.

Voňavé hory

Výlet do Voňavých hor, cirka padesátikilometrový výjezd,  byl nejdražší fakultativní akcí, ujít si ji však nenechal nikdo z naší výpravy. Areál parku Voňavých hor se nalézá na severozápadním předměstí Pekingu nedaleko známého Letního paláce, o kterém bude ještě řeč. Park je součástí rozsáhlejší přírodní lokality zvané Západní hory – Xishan (Si-šan). Celá oblast je oblíbeným víkendovým cílem turistů z Pekingu, protože se jedná o nejbližší skutečný les v okolí města.  Řada z nich se nahoru vydrápe po svých, což jsme mohli pohodlně sledovat ze sedaček lanovky. Nemálo z nich to bere evidentně jako jogging. Název lokality prý odráží skutečnost, že zde rostou dřeviny a byliny vydávající omamnou vůni. To jsme sice nijak intenzivně nevnímali, ale hezky tam bylo a cikády k tomu zpívaly, některé i plakaly. Nejoblíbenějším místem Voňavých hor (575 m n. m.) je vrcholek Pálení kadidla (také se mu říká Vykuřovadlo), odkud je za dobrého počasí možno v dálce přehlédnout téměř celý Peking. Tohle štěstí jsme neměli, ale něco jsme přeci jen viděli. V areálu je mezi stromy rozeseto množství altánů, chrámů a pagod, z nichž nejznámější a nejpozoruhodnější je chrám Azurových obláčků, na jehož architektuře je patrný indický vliv o které si také ještě něco povíme (první obrázek dole). Chrám byl původně postaven r. 1366, a k jeho zajímavostem patří, že zde do r. 1925, než byla přesunuta do Nankingu,  byla umístěna rakev Dr. Sunjatsena – zakladatele Čínské republiky, prvního (prozatímního) prezidenta.

 

Oba obrázky v první řadě před tímto textem jsou z lanovky. Obelisk, hned pod nadpisem jistě neujde vaší pozornosti při východu ze strojovny. Na stromě napravo od něj vidíte, nebo spíš tušíte, červené cancourky, což jsou dopisy s přáním všeho možného; ty visí téměř všude. Jednou za čas je správa parku odstraní a jede se znovu. Poblíž skulptury najdete  prodejnu s občerstvením a toalety. Že přeci jen nějaký smog  existoval dokládá záběr vpravo.  

Smog nezapře ani další dvojice fotografií, zejména ta vpravo. Autorka v ní však zachytila primárně něco jiného, totiž lovce cikád. Číňané to vůbec s cikádami umí, chytají je do ruky a hrají si s nimi. Tento lovec však drží v ruce cikádolapku, na jejíž konec (zřejmě napuštěný feromonem) se hmyz přilepí, lovec jí sejme, utrhne nožičky a tělíčko uschová do sáčku. Bez nožiček cikáda nemůže vydávat (ne)luzné zvuky, takže jí zbudou jen oči pro pláč. Pravděpodobně nejde o žádného sadistu, nýbrž někoho, kdo si opatřuje potravu pro sebe nebo pouliční stánek. Stravování rozličné havěti je věnována samostatná kapitolka. Tuto ještě využijeme k prezentaci hlavní ulice v obci, vedoucí k lanovce, která (snad) ještě administrativně patří k Pekingu, ale zdaleka se přitom její ráz nepodobá typické vesnici v odlehlejších oblastech.

Obědy na Malém okruhu (organizované stravování) 

Každý den pobytu, mimo dny přeletů tam a zpět, jsme se stravovali podle programu zájezdu. V materiálech cestovky to bylo uvedeno větou typu: Oběd v typické čínské restauraci (jedna byla korejská se severokorejským personálem). Místo popisu bude muset stačit následujících pár obrázků, z nichž je patrné, že nabídka byla vždy bohatá, pestrá a prostředí na úrovni. V naprosté většině případů se jedlo po skupinách okolo velkého kulatého stolu s otočným skleněným tácem uprostřed. Jen při návštěvě Velké zdi a obchodního centra to byly k dispozici švédské stoly s nabídkou překračující nejsmělejší představy. Obligatorně obdržel vždy každý strávník sklenku nápoje podle místní nabídky, čaj v konvici byl k dispozici prakticky bez omezení. Hůlky byly k dispozici vždy, vidlička na požádání, případně u pultu. Jednou větou: Každý milovník čínské kuchyně si přišel na své. K tomu dodávám: Autentická čínská (pekingská) kuchyně je přeci jen něco jiného než servírovaná v českých restauracích. Lahodnější, vyváženější, méně agresivní.

Vpravo nahoře jedna z úprav obyčejného kapra, dole pak vlevo vepřová s knedlíkem; vpravo dokumentace jak vypadá závodní jídelna ( Hostel Plaza) největší domácí ocelářské společnosti.

 

Moderní Peking

K tomu těžko něco rozepisovat, nejsa odborníkem ani povolaným estétem. Jednoduše: Staví se brutálně, takže nabízíme jen pár snímků z míst na nichž jsme se řízením osudu ocitli, nebo co jsme stihli z autobusu (technická kvalita tomu odpovídá). Některé jsou pořízené i z čtyřiadvacátého patra, z okna kanceláře v Hostelu Plaza, s laskavým svolením jejího manažera. Z uvedených důvodů také chybí u grafiky, jakýkoli konkrétní popis.

   

 

Pekingská ulička.

Tahle kapitola představuje protipól předchozí. V hlavním městě Číny najdeme vedle bulvárů, tříd a ulic v našem slova smyslu samozřejmě i uličky malé a ještě menší. My jsme měli nedaleko hotelu jednu takovou malou ulici, která splňovala požadavky na autenticitu metropole. Tramvajové koleje by se do ní stěží vešly, jedno auto by se druhému vyhnulo jen tak tak, avšak nebyla zas tak titěrná, aby po obou jejích stranách nebyly rozsety obchody, krámky a stánky jeden vedle druhého. Pro stísněnost prostoru v ní pulsoval život ve dne v noci snad jak jinde ne. Protože jde opět o ilustraci, omezíme se jenom na ni, neboť slovy se atmosféra dá popsat stěží.

   

Krásných broskví hafo a víme jak na to. Plantáže překryté modrou sítí po celé ploše a ještě každá opatřená sáčkem!! Toto dvojité jištění podtrhovalo vzhled, z chuti jsme však přes to všechno unešení nebyli.

Pozoruhodné je, a zároveň signifikantní, že sochu lva, čínský symbol, jsme mohli najít i tady – a nejen to – nedaleko kamenného zvířete jsme narazili na živé - pejska s modrým jazykem(čau čau), pro změnu symbol pro kynology. A odpadky? Ty ležely všude.

 

   

Chrám Biyunsi

Chrám Biyunsi, neboli chrám Azurového oblaku je dobře vidět z lanovky při jízdě na/z Voňavých hor. Střeží ho hrozní strážci Heng a Ha v síní Horské brány. Upřímně řečeno, typické čínské stavby (zde ovšem s indickými vlivy) nejlépe vypadají na reklamních fotografiích, nasvícené, sejmuté ze správného úhlu a – bez lidí. Přímý kontakt i tak ohromí, ovšem jste-li konfrontování s památkami „inflačně,“ jedna za druhou pod tlakem, tak časem poněkud otupíte. Zejména interiéry svojí výbavou, byť autentické, na vás začnou působit trochu fádně. Tento pocit na mně doléhal zejména v Zakázaném městě, protože postupujete dál a dlouho, přičemž se v podstatě nic nemění, až by se s nadsázkou dalo říci, že nejlepší by bylo uchovat si úžas, který se vás zmocní hned za vstupní branou a – hned se otočit, aby nevyprchal.

Chrám Azurového oblaku byl však něčím nový, především obrovským množstvím pozlacených soch, zachycujících nejrůznější výrazy a gesta i profese (viz obrázky). K tomu ještě jednu poznámku na tomto místě: V nějaké internetové rubrice o návštěvě z roku 2006 jeden turista líčí špatné zkušenosti z kde čím. Akcentuje zejména rozdílný přístup k místním a cizincům, ať již jde o ceny nebo jednání. Mimo jiné si stýskal na to, že v předmětné hale Arhat nesměl fotografovat. My jsme nic podobného nezažili. Důvod můžeme hledat v časovém posunu osmi let, ale i v tom, že něco jiného je cestovat individuálně, nebo s výpravou. Náš čínský průvodce (říkali jsme mu Sam) vše zařizoval s předstihem, takže kamkoli jsme přišli, byly již vstupenky k dispozici a cesta volná.

V zadní části popisovaného komplexu je k vidění pagoda Diamantového trůnu vysoká 34 metrů . Navštívili jsme i muzeum, pamětní síň prezidenta Sunjatsena, zmíněného v předchozí "kapitole."

Snímek věřící na kolenou do jisté míry porušuje soukromí, jak lépe ale zanícení pro víru vyjádřit a zadokumentovat?

Obchůdky za dne

Svérázné prodejničky byly samozřejmě vidět na každém kroku, takže pokračujme stejným způsobem i za dne, tentokrát na různých místech Beijingu. Pro cizince je ovšem nakupování komplikovanější. Toho se prodavač vždycky stačí natáhnout, s místními to asi nefunguje, ti už vědí jak to chodí, takže pro ně jsou ceny zřejmě „stabilizované.“ Ostatně, konkurence je velká a další kšeft se stejnou komoditou je coby kamenem dohodil. V každém případě ceny nejsou komparativně vysoké tak jako tak. Nebát se a vytrvat. Nesmlouvá se u váženého zboží. Obrázek níže vpravo vypadá jakoby byl vystřižen z orientálních tržišť, které známe z blízkého východu, to ale žádná náhoda nebo výjimka není, i tak vypadá Peking.

Následuje obchod se "smíšeným zbožím,"  dále řeznictví s vystaveným porcovaným masem, nad kterým se otáčí pruh látky připevněný na větráku za účelem odhánění much. Poslední snímek je z klasické, byť zastřešené, lidové tržnice. Mopedem v uličce se nenechme mýlit, to je zřejmě také normální.

Fotografie, jak to vypadá ve velkých obchodních domech, nejsou a nebudou, protože se prakticky nijak neliší od toho co známe všude ve světě. Jedinou, tohoto typu, jsme umístili do části věnované modernímu Pekingu. Prostředí úpravné, kupujících sporadicky – ceny naléhavě připomínající drahotu.  

Hrobky mingských císařů

Od nepaměti naprostá většina civilizací projevovala úctu mrtvým, což bylo spojeno z rozmanitými obřady. To ostatně trvá dodnes. Samozřejmě, a zejména tam, kde posmrtný život je imanentní součástí kultury, se snažili ti nejbohatší zajistit si již za svého života maximální komfort „na druhém břehu.“  Podle průvodce jsou pyramidy v Egyptě jen slabým odvarem čínských  mnohakilometrových podzemních komplexů. Odkryto je však nepatrné množství, mimo jiné i proto, že dávno zemřelí panovníci chránili své soukromí na onom světě důmyslnými způsoby, takže mnohdy je otevření hrobky spojené s velkým rizikem, až ohrožením života průzkumníků. Jako příklad, zjištěný sondážemi, byly zmiňovány podzemní řeky a jezera rtuti.

Z třinácti hrobek, minských císařů (celkový počet 16), rozsetých na ploše 40 kilomentů čtverečných, jsme tak navštívili Dingling (Ting-Ling), hrobku nejdéle vládnoucího (1573 – 1620) minského císaře Wanliho. Jde o jedinou archeology prozkoumanou hrobku otevřenou veřejnosti. Komora obsahovala červeně nalakované sarkofágy císaře a jeho dvou manželek. V centrální komoře stojí tři mramorové trůny pro zesnulé. Po stranách centrální jsou i komory pro členy cisařova dvora, ty však nebyly nikdy využity. Návštěvníci se v obrovských prostorách doslova ztrácejí. Wanli byl marnotratný vládce, jeho rozhazovačnost zapříčinila pád dynastie Ming.

Jak vidno dále, tak samotná prohlídka není spojena s žádnými mimořádně efektními zážitky, vyjma monumentálnosti stavby. Na rozdíl od vznosných pagod, pitoreskních pavilonů, různobarevných glazovaných střech a pestrých ornamentů na stropech v exteriérech je zde ponuré šedivo a chlad. Určité „oživení“ představují jen hromady bankovek, které zde návštěvníci zanechávají. Při této příležitosti jistě neuškodí uvést informaci, která ještě nebyla poskytnuta. Kovové mince mají prakticky zanedbatelný význam a až do hodnoty 1 RMB jsou bankovky papírové, vždy s vyobrazením Velkého Maa. Trochu to připomíná přelom čtyřicátých a padesátých let v Československu.

Návštěvník pookřeje, až když vystoupá schodiště z hloubky 26 metrů a dostane se na povrch, aby pokračoval k obětní síni Zvláštní přízně s dvojitou střechou, stojící na třístupňové terase. Jde o jednu z nejúchvatnějších dochovaných architektonických památek z období Mingů.

Cesta duchů

Areál hrobek čínských císařů dynastie Ming ze 14.–17. století se nachází asi 50 km na sever od hlavního města.  Čínský název této památky je Shisanling – Třináct hrobek.  Jednotlivé stavby jsou dochovány v různém stavu, některé jsou polorozpadlé, některé v nedávné době zrekonstruované. V současné dnešní době jsou otevřeny pouze tři, podzemní prostory jen u jedné. Cestovní agetury za největší turistickou atrakcí areálu považují Cestu duší – sedm kilometrů dlouhou komunikaci, po které  se vstupovalo do údolí s císařskými hrobkami. Její nejznámější částí je úsek lemovaný kamennými sochami zvířat a lidí. Jsou situovány tak, že jedna a tatáž socha se na procházející, resp. na sebe,  dívá zleva i zprava. Takže  vždy míjíme dva lvy, dva slony, dva velbloudy, dvě mytologická zvířata, císařské generály, vojáky a úředníky. Zvířata jsou začasté znázorňována i ve více pozicích – jako stojící, klečící nebo ležící. Tento průvod měl doprovázet duše mrtvých panovníků na onen svět. Alej je stinná, protože stromy po stranách za sochami, jsou vzrostlé. Dýchá zde klid a mír.

 

Předchozí „zvířátko“ je kombinací bůhvíkolika živočišných druhů, což není nic neobvyklého (kombinují se zvířata reálná i bájná). Na menším obrázku (na protější straně) jsou v pozadí a vedle něho zavěšena všudypřítomná přání. 

Stravování v restauracích (soukromé)

Snídaně a obědy byly v hotelu Rainbow bohatě zajištěny, takže na nás zbylo jen svědomité dodržování pitného režimu. Něco se dalo zakousnout na ulicích, dávali jsme však přednost restauracím. Když totiž vidíte třeba srpečky toho či onoho melounu úhledně napíchnuté na špejli, láká vás to, avšak jenom dokud náhodou nezahlédnete přípravu nemytýma rukama na nevábné pracovní ploše. Takže spíše něco tepelně upraveného a pokud možno před vámi sejmuté z pánve, rožně nebo grilu. Na nějaké MC Donaldy narazíte, ale spíše sporadicky, hot dog jsme neviděli, jeho obdobu, párek na špejli ovšem často, griluje se na drátěném roštu ve skříňce nápadně připomínající mikrovlnku. Chuť ovšem typicky čínská, nasládlá - s kořením pěti vůní. Maso na sladko je zde ovšem standardem a nemálo kolegů si stýskalo po našem způsobu úpravy. To lze ovšem těžko pochopit – měli si raději zajet do Masných krámů v Budějicích nebo Kolkovny v Praze. Ceny tam jsou sice srovnatelně brutálnější, ale ušetřili by za letenku.

První restauraci za účelem povečeření jsme navštívili nedaleko hotelu. Vcelku obyčejný lokál, jenomže s jakousi recepcí a dáma za pultíkem nás nechtěla vpusti dovnitř s odůvodněním, že mají obsazeno. Naštěstí právě jeden pár vycházel, takže jsme nakonec  byli usazeni ke stolku pro čtyři. Ujala se nás usměvavá mladá servírka, když odešla pro „jídelní lístek,“ přišla další, a později ještě dvě. Velmi rychle jsem se přestal orientovat s kým a o čem jsme se rukama nohama domlouvali. U každého jídla byl obrázek, krátká transkripce do angličtiny a ceny za plnou a poloviční porci. Obsluhující se několikrát ujišťovaly, že rozumí co chceme. Napřed to bylo něco na způsob vepřových žebírek se zeleninovým salátem.

 

Výborné, samozřejmě karamelizované. Jako další chod byla mísa vepřových kousků s brambory, dlouhými tlustými rýžovými nudlemi a zeleninou v báječné omáčce. Opět pošušňáníčko. Celkem jsme vypili čtyři půllitrové lahve chlazeného piva (nic moc) a měli se k placení. Žádný účet nepřišel, jen malá klasická kalkulačka z kapsy zástěrky vytažená a na displeji číslice 171. Dávali jsme 10 RMB tuzéra s čím byl problém. Věděli jsme, že spropitné se dávat ani přijímat nemá, maximálně na začátku (aby se obsluha podnítila k lepším výkonům), ale zkusili jsme to. Nakonec bankovka zůstala na straně personálu, leč s jistými rozpaky.

Širokoúhlý obrázek představuje běžnou „jídelní knihu,“ jakou jsme dostali v každé hospůdce. Jen jednu pro dvě osoby, protože dvě by se na stůl nevešly. Čítá možná 60 stran křídového papíru, jak kde. Tahle je už z restaurace jiné, specializující se převážně na pokrmy z ryb. Zaujala nás, protože na většině stolů (tentokrát výhradně obdélníkových) stál přenosný gril na dřevěné uhlí a na něm poctivý pekáč s nějakou vodní potvorou, plovoucí v moři omáčky. Než jsme ale přežili martýrium výběru, poručili jsme si jako předkrm kousky uzené kachny, na obrázku v nabídce úhledně naplátkované. Na dalším obrázku je vidět co nám přinesli. Uzená kachna byla dobrá, jenomže jen tehdy, kdy se narazilo na kousek masa, kosti objemově bezesporu převažovaly. Doma bychom se určitě ohradili, tady jsme však pokus o podobnou akci předem odpískali. Dostalo by se nám vlídných, leč nechápavých úsměvů.

Těch se nám dostalo i při výběru ryby. V nabídce byly u každého druhu úpravy vždy tři stejné, od nejlevnějšího kapra, přes nějakou neznámou příslušnici vodní říše, až po stejně nerozpoznatelnou nejdražší. Pořád jsme pořádně nevěděli která bije, přes nezměrnou, ale spíše kontraproduktivní, snahu početného personálu. Až jedna z děvuch dostala spásný nápad. Odběhla z kuchyně a přinesla kbelík s víčkem. Když zvedla víko, rybka nadskočila přes okraj vědra, že jsem zařval překvapením, hosté ztichli a zpozorněli. To rozhodlo a přesvědčilo, výběr omáčky už jsme si nechali doporučit. Když nejlepší rybu, tak špičkový macerát! Jestli skutečně upravil kuchař tu, kterou servírka předvedla, nevíme, na stole byl pekáč i s ohřívačem během čtvrthodinky. V každém případě mana! Hafo nějakých černých bobků, snad fazolí, plavalo v báječném roztoku spolu s metrákem oloupaných stroužků česneku (že byl čínský, nevadilo) a ještě tisícem dalších ingrediencí včetně zeleniny.

Pochutnávali jsme si snad hodinu, až v pekáči zbyla jen trocha tekutiny. Pořád bublala, protože dřevěné uhlí svědomitě plnilo svoji funkci. Platilo se u maličkého barečku, tentokrát jsme dostali účet vyjetý z příruční pokladny, z něhož jsme rozuměli akorát výsledné sumě. Ta zněla na 278 a když jsem dal o dva Juany víc, tak mně účtující vracela tak opatrně, že i naprostý skrblík by pochopil, že tady se spropitného neštítí, přes všechna doporučení i zákazy.

 S domluvou je to v Pekingu opravdu složité, nejsilnější zážitek v tomto směru jsme měli poslední den pobytu, kdy jsme se rozhodli, že zajdeme do nějaké opravdu „echt“ hospody. Takovou jsme našli blizoučko vpředu zmíněné „uličce.“ Vybavení bylo viditelně skromnější ale uprostřed skleněný servírovací kruh nechyběl. Od něho se právě zvedala společnost opouštějící lokál. Ocitli jsme se v něm sami a vybrali si stolek pro dva, poblíž kuchyně. Přicupitala mlaďounká servírka a dala nám jídelní lístek-knihu. Moje žena se do ní zahloubala, když jsme si asi po minutě všimli, že holčička pořád stojí u stolu, opírajíc se o něj bříškem a v ruce drží notes s připravenou tužkou.

Naznačili jsme jí, že budeme nějaký čas vybírat. Zdvořile se culila, ale pozici neměnila. Neuplynuly snad další dvě minuty a na pomoc jí (nebo nám?) přišel takový agilní, možná dvacetiletý pikolík. Začal cosi vysvětlovat, nicméně jeho nářečí jsme nějak nerozuměli. Ani on naše posunky nechápal. Tak jsem se zvedl poodešel ke kuchyňským dveřím a oba pozval k sobě.  Když  přišli, naznačil jsem jim, že zůstaneme na místě. Nějak se mně je podařilo udržet. Nervózní číšník náhle osvícen vyndal iPhone a něco s ním kutil. Když ukázal obrazovku, zjistil jsem, že použil překladač z čínštiny do angličtiny. Věta zněla: „Cosi dáte k jídlu?“ Teprve později nás napadlo v čem nedorozumění spočívalo, že jde o knajpičku s domácí klientelou, a kdo přijde ví co chce, takže už od dveří si objednává. Na vybíravé bělochy zvyklí nebyli.

Roztomilá konverzace ovšem ještě neskončila. Když došlo na objednávku salátu z obrázku, maník nevěřícně zakroutil hlavou hned něco naťukal do founu a vypadla věta: „Salát z chladných horských hub?“ Když přece jen viděl souhlas, tak ještě zavolal z kuchyně kuchařku, která v ruce držela stonek řapíkatého celeru, aby se ujistila, že tohle nám vadit nebude. Prostě exoti v exotické zemi. Večeře pak už zdárně pokračovala i se čtyřmi vychlazenými lahváči, které byly za polovinu toho, co jsme platili v jiných restauračkách. Následující snímky dokumentují kromě prostředí a prostřeného stolu i tamní kulturu stravování. Čím větší nepořádek necháte před sebou a pod sebou, tím je personál spokojenější, protože dáváte najevo, že jste se cítili dobře a chutnalo vám. Snímek opuštěného stolu společnosti s níž jsme se míjeli ve dveřích je dostatečně výmluvný, škoda jen, že málo kvalitní.

Aby info bylo úplné, tak na závěr ještě dodejme, že jeden večer jsme navštívili i cukrárnu a dorazili se v MC Donaldu. Zákusky jako u nás, hranolky se lišily jen zanedbatelně. 

 

Co jsme zkoumali, ale neochutnali.

Povídání o jídle, zabírající významnou část cestopisku, pomalu končí, proto nesmíme zapomenout na pouliční stánky u hlavní třídy, pyšnící se věhlasem a tomu odpovídajícím zájmem. Zájem ovšem není všechno, musíte mít ještě odvahu. Najdete tady relativně běžné pokrmy, jako třeba prefabrikovanou pekingskou kachnu, ale i roztodivné hmyzí špízy. Že jde o čerstvý pokrm mají dokázat i pohybující se nožičky ještě živých a na špejlích napíchnutých škorpiónů, kobylek a jiné havěti. Dále již no comment, dívejte se na pár vzorků. 

   

 

Letní palác – Yiheyuan (I-che-jüan)

Letní palác je rozsáhlý park s komplexem chrámů a obytných budov ležící na úpatí Západních hor. Bezkonkurenčně nejromantičtější místo ze všech navštívených v průběhu zájezdu. Je proto trochu škoda, že bylo navštíveno až v závěru poměrně náročného dne. Za dnešní podobu vděčí Yiheyuan  poetické duši císařovny Cixi (Cch’-si), která vládla Číně prakticky celou 2. polovinu 19. století. Tato její vlastnost však měla z hlediska chodu státu svoji stinnou stránku. Na její hlavu dopadá zodpovědnost za to, že dvůr nebyl schopen rozpoznat nebezpečí plynoucí z agresivního zájmu západních mocností o čínské bohatství. Letní palác, zničený intervenční anglo-francouzskou armádou po 2. opiové válce, byl přebudován za peníze, jež byly původně určeny na stavbu moderního válečného loďstva. Císařovna totiž došla k závěru, že její říše nepotřebuje něco tak ošklivého a neužitečného, jako je válečné loďstvo, a jako symbol své filozofické vize nechala postavit mramorovou loď, která sice nikdy neplula, je z ní však krásný pohled na měsíc koupající se v jezeře Kunming.  Spodní část lodi je opravdu z mramoru, ale nástavba je z bílého natřeného dřeva, technikou připomínající mramor.

Ústřední budovy areálu se nacházejí na pahorku Dlouhověkosti. Symbolem celého parku a dominantní budovou, je síň Pálení kadidla Buddhovi. Pod pahorkem se nachází tzv. Suzhouská (su-čouská) ulička, kanál lemovaný množstvím krámků, ve kterých císařovna ráda nakupovala. My jsme si zde koupili cuc na špejli, takovou solidní klasiku bez čokolády. Osvěžil. K dalším turistickým zajímavostem Letního paláce patří, kromě mnoha různých altánů a pavilonů, zejména dřevěný, 728 m dlouhý krytý koridor, zdobený na stropě malbami v tradičním čínském stylu, s výjevy z každodenního života běžných zemědělců, ale i vysokých úředníků.

Již při příchodu do areálu nelze přehlédnout malebný mramorový most Sedmnácti oblouků.  Vedle něho je přístaviště dračích lodí. Jednou z nich jsme se dopravili napříč jezerem právě k té mramorové. „Bude  to jednodušší a rychlejší,“ navrhl průvodce v autobusu, „než pěší výlet okolo vody.“  Protože to však  nebylo v plánu, tak se plulo za vlastní. Tato manipulace by nestála za řeč, neboť vyjížďka to byla příjemná a výdaj zanedbatelný, jen trochu vadilo, že uspořený čas potom využil k verbální exhibici.

Jen pro komplexnost proto dodejme co jsme neviděli. Na sever od Letního paláce se nachází další ze starých císařských paláců, nazvaný Yuanming Juan, který si nechal vybudovat císař Qianlong za přispění jezuitů a evropských stavitelů a architektů. Kromě dřevěných pavilonů zde byly mramorové kašny a sloupy navozující představu evropských paláců. Během 2. opiové války (60. léta 19. století) sem vtrhli vojáci intervenčních evropských armád. Co mohli ukrást, ukradli, co nemohli ukrást, zničili a vypálili. Nádheru a mohutnost paláce obrovských rozměrů (délka 2,5 km) připomínají jen zbytky ohořelých zbořenišť, rozbitých kašen a zřícených mramorových portálů. 

   

Olympijský stadion v Pekingu

Ptačí hnízdo, jak, je nazýván nový Národní stadion v Pekingu, byl ve výstavbě od prosince 2003. Byl vyprojektován společností Herzog & de Meuron se sídlem v Basileji ve Švýcarsku. Architektonicky velmi pozoruhodný návrh stadionu byl vybrán z jedenácti finálních soutěžních návrhů. Snad si z pořízených fotografií bude možné udělat představu jak jsou kovové elementy důmyslně (pro)spojovány, aby bylo dosaženo kýženého efektu. Pro povrchovou úpravu vnějšího pláště byl použit materiál Caparol, speciálně vyvinutá červená barva Amphibolin má ztěžovat zašpinění interiérů. Zajímavé je, že pro úvodní ceremoniální potřeby samotných her  byla kapacita hlediště o 11000 diváků vyšší, současná - normální kapacita  je 80 tisíc míst k sezení. Hrubá rozloha stadionu je počítána na 258 tisíc metrů čtverečných, výška konstrukce téměř 70 metrů, dlouhý je 330 metrů a široký přibližně 220 metrů. Kdyby se rozvinula ocelová konstrukce, která stadion obaluje, dosáhla by délky 36 kilometrů.

Využití stadionu je problematické, zatím však zůstává turistickou atrakcí, na rozdíl od dalších sportovišť, která vesměs trpí malým zájmem. Na využívání si nestěžuje ani nedaleký plavecký stadion („kostka“), který je zčásti přetvořen na zábavní vodní park. V den návštěvy byla na ploše stadionu kovová konstrukce podia, připravovaná pro nějaké kulturní vystoupení, což trochu narušilo dojem i možnosti fotografování, resp. výběr celkových záběrů.

   

Taoistický chrám Dong Yue.

Taoismus se na rozdíl od konfuciánství soustřeďoval na vztah člověka k přírodě. Za základní princip bytí i chování je povazována „cesta,“ čínsky dao (tao).Taoismus ovlivnil čínské umění a literaturu, zvláště poezii, a měl velký význam pro prosté lidi, kterým poskytoval možnost úniku z všedního, neradostného bytí. Z laického hlediska by se možná toto učení dalo přirovnat k panteismu v naší kultuře a princip parafrázovat známým rčením cesta je cíl. Zakladatelem taoismu je Lao-c' (pro označení filosofů používáno přípony c', znamenající v původním smyslu Mistr).

Návštěva chrámu se odehrála poslední „poznávací“ den, zřejmě nadplán, protože v anoncovaném programu ji nenajdeme. Rozhodně to nebylo ke škodě, i když mnozí z účastníků už měli v hlavě návštěvu hedvábné tržnice (na první i druhý pohled Evropanovi uniká souvislost s názvem). Chrám Dong Yue je podle průvodce v rámci Pekingu unikátní, pro cizince ovšem zapadá do celkové atmosféry, která vás obklopuje při návštěvě téměř všech památek. Stavby, sochy, lucerničky, lampiony, mlýnky přání, mraky přacích dopisů a jiná cingrlátka, pálení tyčinek – to vše je podobné. Přesto v tomto případě máte pocit jakési větší pestrosti a malebností, soustředěné na relativně malé ploše. Už samo umístění vedle moderní zástavby tento pocit umocňuje. Ještě jeden moment tento chrám trochu favorizuje, totiž velké množství soch, umístěných v řadě síní, zobrazujících kde co, od nálad, přes vlastnosti, profese, až po zvířecí či mystickou symboliku. To až tak obvyklé není.

 

 

Velká čínská zeď.

Ve škole jsme se učili a po desítky let nám sdělovací prostředky valily do hlav názory a představy „vědců,“ že Dlouhá zeď - Changcheng (Čchang-čcheng), je jedinou stavbou na světě, která je vidět z vesmíru. To dokazuje jakou validitu mají mnohdy názory „odborníků,“ kteří většinou ani tuto impozantní stavbu neměli šanci spatřit na vlastní oči.

Náš průvodce, Hynek Šmehlík, mimochodem sice erudovaný, leč trochu víc než málo upovídaný, tvrdil, že když se vrátil z vesmírné mise první čínský taikonaut, tak byl pozván na politbyro a první z otázek, na kterou měl odpovědět, byla právě tato. Pravdou ovšem je, že v jeho případě si jeden pravdou nebyl vždy jistý. :-)  Každopádně je jisté, že i české dálnice by byly z vesmíru lépe rozpoznatelné. S rozpoznatelností použité fotografie to také není nijak slavné, přesto platí již řečené: Je naše! Počasí ideálně nepřálo, i když nepršelo a slunce občas vykouklo, zřejmě i smog ovlivnil viditelnost.

Budete-li pátrat po historických souvislostech, čeká vás, v závislosti na kvalitě a zaměření zdroje, v hlavě trochu guláš. Např. jeden český server zabývající se cestománií vás k návštěvě láká takto:

Po dlouhá staletí musely říše v údolích čínských řek čelit nebezpečí nájezdu kočovných a polokočovných kmenů ze severu. Proto již císař první centralizované čínské říše – Qin Shihuangdi (Čchin Š’-chuang-ti, 220 př.n.l.) propojil již existující obranné zdi jednotlivých státečků v mohutnou jednolitou zeď, která měla jeho říši před nájezdníky ochránit.


Zeď začíná na východě na pobřeží zálivu Bohai (Po-chaj), v místě nazvaném Shanhaiguan (Šan-chaj-guan) – průsmyk Mezi mořem a horami, a končí na západě v průsmyku Jiayuguan (Ťia-jü-guan) v poušti Gobi, důležitém místě na hedvábné cestě, kde se nacházela čínská celnice. Kromě hlavního tahu má Zeď několik odnoží, jež kopírovaly hranice některých samostatných států.

Zeď byla vybudována za cenu obrovských lidských obětí. Říká se, že jedním z materiálů, z nichž byla vybudována, jsou ostatky dělníků, kteří při její stavbě zahynuli.

Zdaleka ne celá Zeď se zachovala až do dnešních dnů. Z její různě uváděné délky – počínaje 6500 kilometry – se některé části nedochovaly vůbec, jiné pouze v rui­nách. To, co dnes obdivují turisté, je re­kon­strukce některých jejích úseků. Nejzná­mější jsou tři úseky v blízkosti Pekingu: Badalin (Pa-ta-lin), který byl rekonstruován jako první. Nachází se asi 70 km severozápadně od Pekingu a přístupný je od r. 1957. Zástupy turistů dychtících spatřit tento div světa byly v 80. letech tak husté, že vláda ČLR rozhodla zpřístupnit další úseky: Mutianyu (Mu-tchien-jü) – 90 km od Pekingu a Simatai (S’ma-tchai). Posledně jmenovaný 19 km dlouhý úsek je sice nejdál, 110 km od Pekingu, a není zrekonstruován do monumentální podoby části Badalin, ale zato se nachází v krásné krajině. Je to poměrně klidný úsek, kam zajíždějí většinou jen individuální turisté, a nejméně se podobá pouťové atrakci.

Po přečtení předchozích řádků se zdá být všechno transparentní, nesmíte ale narazit na text jednoho blogera:

Pokud jde o tzv. „čínskou“ zeď, pak mluvit o této stavbě jako o úspěchu starověké čínské civilizace není zcela správné. Zde se totiž potvrzuje správnost našeho výzkumu a v tomto pohledu lze uvést pouze jeden fakt. Střílny na podstatné délce stěny nesměřují směrem na sever, ale na jih!! Tento fakt je velmi dobře zřetelný nejen na nejstarších částech stěny před rekonstrukcí, ale i na posledních fotografiích a materiálech o designu této stavby. Na základě těchto skutečností můžeme konstatovat, že „čínská“ zeď ve skutečnosti sloužila na obranu proti Číňanům, kteří si toto dílo později uzurpovali pro sebe, místo aby přiznali, že tento monument je ve skutečnosti úspěchem zcela jiného typu civilizace.“ Po vydání výše uvedeného materiálu se spustila série reakcí, neboť článek vzbudil poměrně velký rozruch a rychle byl přetiskován v dalších a dalších médiích. Zaznamenání hodné je především vyjádření Ivana Koltsova, které bylo publikováno dne 22. listopadu 2006 v novinách ruského ministerstva obrany. Materiál vyšel pod titulkem „Historie vlasti. Rusko povstalo na Sibiři"…

Těžko říci zda tato konspirace má původ v roce 2006 nebo jindy, v každém případě je „problematika střílen“ na internetu poměrně frekventovaná. O tom svědčí další výňatek:

Oficiální historie nám říká (dnes už velké části zdi nejsou zachovány), že zeď měla délku až 13000 kilometrů, šířku průměrně 5 metrů a výšku 5-10 metrů. Na mnoha místech které jsou cílem cestovních ruchu, byla v moderní době zeď opravena – přestavěna.

Turistům je většinou ukazována část zdi ležící asi 60km severo-západně od Beijingu ležící v pohoří Badaling, která má délku asi 50 kilometrů.Když se však podíváme na jiné části zdi, které nejsou takto „turisticky propagovány“, zjistíme některé „podivnosti“. Například – střílny a „hradby“ nahoře na zdi jsou otočeny směrem na jih, do číny, nikoliv na sever! A “severní“ strana zdi (myšleno strana která je směrem ven z Číny, jelikož zeď často mění směr a nevede jen v linii západ-východ) , která měla údajně sloužit jako hradba proti nájezdům kočovníků, je (tam kde zeď nebyla v moderní době „opravena“), tak tato strana je vždy nižší a často jsou zde schody... zdálo by se, že pokud se člověk chce před někým ubránit, postaví hradby tak, aby „špičatou stranou“ mířili k nepříteli, a ne dovnitř.

Tímto ale podivnosti s čínskou zdí nekončí. Wikipedie poskytuje kompletní mapu zdi, s barevně označenými segmenty, které byly postaveny v různých dobách. Ukazuje se, že často „konstrukce“ zdi probíhala stovky kilometrů do hranic území, na kterých se čínský stát tehdy rozkládal... poněkud „zajímavá“ koncepce obrany hranic. Slovy A.A.Tujnajeva: „Sledovat postup budování zdi, podepřený údaji které poskytují čínští vědci, se ukazuje extrémně zajímavé. Ukazuje, že tito vědci, kteří nazývají zeď Čínskou, se vůbec nestarají o fakt, že Číňané se stavbou neměli nic společného: pokaždé když byl nějaký segment zdi stavěn, nacházel se čínský stát velmi daleko od daného místa..“

Další zajímavý fakt je, že významná část zdi byla postavena mezi roky 445 a 222 př.n.l. V této době se na sever od Číny žádní „Tataři“ (mogolské kmeny) nenacházeli. Navíc, první skutečné sjednocení číny do formy státu nastalo až v roce 221 př.n.l., počátkem dynastie Qin. Před ní existovala doba „Zhanghou“ (5-3 století př.n.l.) kdy bylo čínské území rozděleno mezi 8 států (a toto území bylo výrazně menší než uzemí na kterém se Čína rozkládá dnes.)

Jak se ukazuje, Velká čínská zeď  má s Čínou společné pouze to, že dnes nachází na jejím území, ale ve skutečnosti se jednalo o zeď, kterou postavili severní sousedé Číny na obranu před ní.... tudíž je zcela na místě výraz Velká proti-čínská zeď. O tom na jaké technické úrovni tato civilizace byla, si lze udělat obrázek prozkoumáním zachovaných částí stavby... myslím že komentáře není potřeba. Tyto „kamenná“ fakta jsou nevyvratitelnými důkazy potvrzují existenci Slovanské Védické říše, která se rozkládala na větší části Asie, a o níž podávají informaci staroslovanské Védy, plně tak potvrzující zamlčenou tisíciletou minulost Slovanů jakožto vyspělé civilizace v antických dobách. Tato říše měla v průběhu dob mnoho různých názvů, například Velká Tartarie, Rassenia / Russenia, Bělovodí a podobně…

Vzdělaný skeptik k podobným teoriím, ale i k oficiálním historickým textům, přistupuje ostražitě, s pochybnostmi. Dobře totiž ví, jak se zprávy šíří, upravují, manipulují, a to nejen politiky a medii. A kým byli takoví kronikáři z nichž dějepisci čerpají? Byli to odpůrci vládců nebo jejich apologeti? A co teprve kronikáři současní, s nimiž máme bohaté zkušenosti! Odpověď průvodce na předestřenou materii byla bez zaváhání zamítavá. Argumentoval logicky tím, že současná podoba zdi se totálně liší od té z druhého století, před naším letopočtem, kdy šlo především o valy s navršenou hlínou a o střílnách nemohla být prakticky řeč.

Tato trochu matoucí vsuvka budiž nahrazena další, tentokrát rozšiřující, informací; opět je pramenem internet. Nepřehlédnete, že lehce se dotýká i výše uvedených kontroverzních textů.

Dlouhá zeď - to je správný překlad z čínštiny - „Deset tisíc li dlouhá zeď“. Li je stará délková míra. Pojem 10tisíc v čínštině znamená pojem nekonečna. Volně se tedy dá název přeložit jako „nekonečně dlouhá zeď“. Skutečná délka Dlouhé zdi se pohybuje až do délky cca 6500m či 6700m. (Náš průvodce uváděl, že v současnosti číslo osciluje kolem osmi tisíc) To záleží, jak se to počítá, protože v některých úsecích je zeď zdvojená, v některých úsecích vybíhají ze zdi hlásky např. na vedlejší kopec ze strategických důvodů. Některé úseky dnes již neexistují. Zpočátku byly jen dílčí úseky, zejména kmeny na severu země budovali zeď k obranným účelům proti nájezdům Hunů. Svou gigantickou podobu získala zeď teprve za prvního císaře dynastie Qin, který sjednotil Čínu. Čchin Š'-chuang-ti (vl. 221 - 210 př.n.l.), po kterém se do dnešních dnů zachovali také terakotoví bojovníci, nechal spojit existující valy, vztyčit věže a vybudovat na opevnění strážné hlásky, aby bylo možné varovat hlavní město před útokem. Z čínských análů se ví o začátcích čínské zdi, ale další dokumenty chybí. Objevují se až v polovině 15. stol. Ke konci 15. stol., za dynastie Ming došlo k mohutným opravám Dlouhé zdi, které se dochovaly, zvláště v okolí Pekingu. Úseky, které nebyly opravovány, jsou zničeny, nebo v rozvalinách. Zvláště na západ, po vzniku Čínské republiky, byla zeď rozebírána jako stavební materiál. Začátek Dlouhé zdi je na začátku moře v místě zvaném „průsmyk mezi mořem a horami“ a táhne se až na západ Číny ke kansuskému koridoru. Dodnes je v těchto místech obrovská pevnost, ve které byla mohutná posádka. Zeď měla obranný charakter, ale nejsou doloženy její obranné účely. Velká bitva za Mingů se odehrála několik desítek km od Dlouhé zdi a nikoliv u ní. Byla to však pomyslná hranice vymezení Číny vůči severním kmenům Hunům, Mongolům a dalším. Poslední teorie uvádí, že Dlouhá zeď měla bránit obyvatelům Číny, aby se stěhovali ven. Vždy když Čína expandovala na sever, tak si podrobila nové obyvatelstvo a zeď byla posunuta. Číňané neustále rozšiřovali své území. Uvádí se, že na stavbě Dlouhé zdi pracovalo na konci 3 stol. až dva miliony dělníků. V té době měla Čína asi 50 milionů obyvatel, což je nepředstavitelné množství. Uvádí se, že při stavbě zemřelo asi 100tisíc lidí. Z 15. stol je zeď již z pálených cihel, dříve se stavěla z nepálených cihel. Nejdříve se stavěla obvodová zeď, poté se to uvnitř zasypalo, vytvořil se takový hliněný val a nahoře se to opět zastavělo. Dlouhá zeď měla také transportní a komunikační význam. Byla to zděná komunikace, po které se dalo celkem rychle přepravovat. V případě konfliktu se armáda mohla přesunovat, ale zeď byla využívána i při zásobování a obchodním ruchu. Některé úseky byly široké tak, že tam mohli projít vojáci v osmistupu a v dílčích úsecích se dalo jezdit i na koni. Některé úseky jsou však dosti strmé. Informační význam byl v tom, že informace se přenášely formou kouřových signálů a pomocí signálů prapory. Na zdi jsou vždy v určitých intervalech hlásky - strážní věže, ve kterých sídlila hlídka, a pak jsou tu větší pevnůstky, kde sídlila posádka, ze které se rekrutovali hlídači na hláskách. Tyto pevnůstky byly vždy v nějakém sedle z vnitřní strany Číny. Čingischán na konci 12. stol. prý prohlásil, že nedobytnost Dlouhé zdi je přímo úměrná odvaze vojáků, kteří ji bránili. Nejsou žádné písemné záznamy, že by Mongolové ve 13. stol., když přitáhli do Číny, svedli nějaké líté boje. Spíše to byly intriky.

Vcelku vylidněné komunikace na některých obrázcích jsou důsledkem náročnosti komunikace (větev od vchodu doleva) po které se srdnatě vydala autorka těchto fotografií a došla až k nejvyšší hlásce. Domorodci se tímto směrem vydávají neochotně.Úplně poslední obrázek (níže vpravo) je jakési nádvoří na kterém se nachází vchod na zeď, za kterým se cesta větví na náročnou (z níž se pořizují zajímavější záběry) a vlídnější. Která je která je naprosto jasné podle penetrace turistů.

 

Rozsouzení názorů na účelnost této monumentální stavby přinesl pravidelný průvodcův „autobusový výklad,“ shrnující mocný zážitek onoho dopoledne. Obranná funkce vzhledem k vedení po hřebenech hor se zdá být poněkud naivní, neboť přes průsmyky případní nájezdníci proniknou  určitě  snáz. Rovněž stavět takový kolos jen kvůli kouřovým signálům je dost nerentabilní, nehledě na to, že je snazší najít podplatitelného kouřetvůrce, než plýtvat životy na ztékání hradeb. Z toho vychází jako optimální využití snadnější přemisťování přeprava v hornatém terénu.

S jistotou však asi nikdo nemůže cokoli tvrdit, už jen proto, že vrtochy vládnoucích jsou mnohdy pro normálního smrtelníka těžko pochopitelné. Určitě však jde o dílo lidských rukou, které ohromí monumentalitou, zvlášť když si uvědomíme v jakých dobách a s jakými nástroji vznikalo. Rozhodně nesdílíme názor, že Velká zeď je jen vějička pro turisty a kdo ji nenavštíví o nic nepřijde.  

Pekingská kachna

Jako jsou lidé, kteří by se z Číny nevrátili, aniž viděli Velkou zeď, tak jsou gurmáni, kteří by si vyčítali, že v Pekingu neochutnali pekingskou kachnu (na trzích to není ono, tam mají bloky masa z kachních prsou už předpřipravené). Tento pokrm byl také přímo součástí nabídky cestovní kanceláře. Smutnou skutečností však bylo, že průvodce, hubený jako lunt (to z nás mluví závist), tuto část programu vytrvale shazoval slovy, že jde o malé ptáky bezmála velikosti holuba a dovolával se věhlasu české kachny se zelím. Kachnu českou ani pekingskou zřejmě v životě nejedl, o čemž svědčí následující text, opět převzatý ze stránek o cestování po Říši středu.

Historie „pekingské kachny“, nejznámější z čínských kulinářských specialit, sahá zpět do období dynastie Ming (1368–1644). Nejstarší specializovaná restaurace servírující tuto delikatesu byla otevřena v Pekingu již před 400 lety. Pro tuto lahůdku speciálně chované kachny dorůstají jateční váhy dvou kilogramů po asi 65 dnech, přičemž posledních 20 dní musí strávit vsedě, kdy jsou násilně krmeny speciálními krmnými směsmi.

 

Každá větší restaurace má svůj vlastní recept na přípravu pekingské kachny. Základní postup je ale vždy v zásadě stejný. Zabité a vykuchané kachně je pod kůži napumpován vzduch, aby se oddělila kůže od masa, poté je natřena omáčkou ze směsi cukru a černého rýžového octa a sojové omáčky, která dá později vzniknout hnědočervené křupavé kůrce. Poté je kachna na několik hodin zavěšena za krk do suchého a dobře větraného místa, aby dokonale oschla. Pak je do kachny nalito určité množství vroucí vody a je opět za krk zavěšena do pece. V té se při pravidelném otáčení po dobu asi 40 minut zevnitř dusí a z vnějšku peče, až se dosáhne křehkého masa a oné zmiňované křupavé kůrky. Poté se nakrájí tak, aby na každém jejím plátku bylo současně jak maso, tak kousek kůže.

 

Jako samostatný bod programu se kachna z nabídky zájezdu vytratila, nicméně byla připojena jako zvláštní bonus k jednomu z pravidelných obědů, ovšem za příplatek 80 RMB. Že šlo objektivně o správný krok, dokládal malý zájem. Jedna dvojice si dala talíř dohromady, jeden typický Pražák, co vypadal, že konzumuje dvě kachny denně, se dokonce holedbal, že na ni běžně chodí v Praze, a proto ne. O objednávce 24 hodin předem ovšem nic nevěděl. Bylo to celkem asi 8 porcí, my jsme nezaváhali.

 

 

Už servírování na speciálním oválném talíři s hlavou kachny svědčí o úctě Číňanů k této tradici. Jak dalece se dodržuje, si můžeme porovnat ještě z jedné ukázky, tentokrát velkého znalce tamních poměrů, Miroslava Strouhala. Příběh, který popisuje, se udál před více než šedesáti lety, den po úmrtí J. V. Stalina:

 

…Před opékáním se pečlivě oškubaná kachna o váze dvou až čtyř kilogramů pod kůží nafoukne a potře rozpuštěným karamelem, aby získala lesklou zlatohnědou křupavou kůrčičku. Nejdůležitější při pečení je síla ohně. Nesmí být příliš mírný, to se nevytvoří křupavá kůrka, ale také ne moc prudký, neboť pak se kůže spálí. Proto se říká, že nejvíce ceněnou odborností při přípravě pekingské kachny je „správce ohně". Sám šéfkuchař přišel, aby nám nabídl, zda se nechceme podívat, jak se naše kachna peče. To bývalo dříve zvykem a vytvářela se tak důvěrnější atmosféra mezi podnikem a hosty. O třicet let později jsem zavítal do stejné restaurace, ale po tomto sympatickém obyčeji ani památky. Ostatně podnik byl zmodernizován do naprostého neútulna, zcela odosobněn. Kachna byla stejně dobrá jako za studentských let, ale prostředí bylo komerčně studené. Kachna je upečena asi za půl hodiny, přičemž se musí často otáčet a to tak, aby se opékala na hřbetě po obou stranách, ne však na prsou.

 

Ještě si musíme říci, že pekingská kachna je zvláštní druh vyšlechtěný zhruba před 300 lety a vyznačuje se jemným, lahodným masem. Neřekl bych, že je to týž druh do hněda zbarvených ptáků, které se u nás vydávají za pekingské kachny. Měsíc se uměle krmí šiškami z kukuřičné mouky a sorghových (kaoliangových) otrub. Je dosti sádelnatá, ale její tuk je po upečení křehký a doslova se rozplyne na jazyku.

 

Pokud si vzpomínám, než přinesli na velkém tácu vonícího zlatohnědého ptáka, stačili jsme vypít ty konvice žlutého vína tři. Jednotlivé doušky jsme prokládali sousty do křehká opražené aromatické mořské trávy, jejíž název mi vypadl z paměti a také kousky pražených jatýrek z naší kachničky. Mezitím číšníci upravili náš stůl k hlavnímu chodu. Na bílý ubrus rozložili několik misek se zelenou cibulkou, misky se speciální nasládlou pastou ze sojových bobů a talíře s teplými, na sebe naskládanými tenkými ječným plackami.

 

Pak přišla ta slavnostní chvíle. Vešel číšník a na dřevěném tácu přinesl do zlatova upečenou kachnu. Obešel s ní stůl, aby se tou vonící krásou mohli všichni pokochat zblízka. Pak na menším stolku v rohu místnosti začal velkým ostrým nožem zručně okrajovat kousky masa a na talířích nám je nosil na stůl. Za malou chvíli zbyla pod jeho nožem jen holá kostra kachního těla. Ani ta nepřišla na zmar, uvařili nám z ní znamenitou polévku s čínským zelím, kterou jsme kachní hody zakončili.

Dana, která tuto restauraci již dříve navštívila se svými čínskými přáteli, nám ukázala, jak se pekingská kachna jí. Vezmete ječnou placku a rozprostřete si ji na dlaň. Položíte na ni několik kousků kachního masíčka, potřete pastou zvanou tchien-mien-ťiang a navrch přidáte zelenou cibulku. Potom placku svinete a ukusujete z ní. Je to krmě vpravdě božská, tu kdyby znali bohové na Olympu, zcela jistě by zavrhli ambrózii. Já prý jsem ze svinuté placky ukusoval tak náruživě, že mě tekl omastek po bradě. Dlouho mě naše děvčata při jakémkoli jídle, třeba jsem si loupal jenom banán, škádlila varováním, abych si utřel bradu, že mě po ní teče omastek.

 

Na pekingské kachně jsem byl potom ještě mnohokrát a v různých restauracích, ale v onom prvním březnovém týdnu roku 1953 to bylo poprvé a nejvíce se proto vrylo do paměti. Možná také proto, že to byl jakýsi kar za muže, jehož jsme tenkrát velice ctili a jeho skonu upřímně želeli. Názor na Stalina se postupem času radikálně změnil, ale vztah k pekingské kachně zůstal velmi vřelý…

Jak dokládají obrázky, i k nám přišel kuchař, aby předvedl, jak z kachny krájí plátky masa. Servírka nám potom názorně ukázala, jak se maso s ingrediencemi balí (obdobně jako Pita Gyros v Řecku). Použila ale rýžové placky, nikoli ječné a omáčka silně připomínala známou hoisin. Kdybych měl subjektivně hodnotit, jak mně to chutnalo, tak výborně, umocněné kouzlem chvíle. Maso je křehké a vláčné, kůžička lahodná, ale nikoli tak křupavá, jak se podává v čínských restauracích u nás. V Pekingu byla kůže přirozeně vypečená, bez penetrací moukou nebo obdobnou quasi strouhankou. Ten „plackový“ obal a další ingredience bych si však klidně odpustil a také jsem jimi šetřil. S pokmínovanou a popepřenou kachnou v Čechách se srovnání bráním, to je o něčem jiném.

 

Černychova vila

V České Skalici, poněkud bokem od centra narazíte na Černychovu vilu. Tu nechal postavit Ladislav Bartoň z Dobenína jako svatební dar pro svou neteř Marii, která se v roce 1924 provdala za tamního továrníka Jiřího Čerycha. Rodina Čerychova v objektu bydlela do roku 1948, kdy byla stavba zkonfiskována. Padesátá léta poznamenala vilu necitlivými zásahy v interiéru i v zahradě. 

Počátkem devadesátých let byla vrácena v restituci synům Marie Čerychové, Ladislavu a Jiřímu. Ti začali s procesem postupné obnovy vily i zahrady a v roce 2001 ji společně věnovali Nadaci rozvoje občanské společnosti. Postupný proces obnovy vily i zahrady pokračuje, při naší návštěvě momentálně budovu i rozlehlou zahradu okupovala mládež.

Stavbu uprostřed rozlehlé zeleně navrhl významný český architekt Otakar Novotný. Ta místy přechází v anglický park, resp. zahradu, kterou navrhl Josef Kumpán. Jde o ukázku dokonale a detailně promyšlené zahradní architektury s bazénem původně s bronzovými chrliči, altány, sochařskou výzdobou, pergolou s lavičkami. Něco z toho je vidět na dalších obrázcích.

   

 

Kudowa Zdrój - park hudby

 

     

Kdo by neznal hadraplán, potažmo splašené trubky

Invalidní vozítko, resp. lépe vozítko pro invalidy, Velorex, doprovází věhlas, jaký si nepochybně zaslouží.  Původně (a zejména) šlo o tříkolovou kreaci s trubkovým rámem potaženým koženkou. Jejími konstruktéry byli bratři František a Mojmír Stránští, kteří ji vyráběli v malých sériích. Po znárodnění byl Velorex produkován velodružstvem se sídlem v Solnice.  Celkem bylo vyrobeno přibližně  15000 kusů. Známe ho důvěrně, neb v rodině se vyskytovaly (postupně) dva, takže je nám mimo jiné víme, že jezdil stejně rychle dopředu jako dozadu.

Původní motorizace byla z Jawy 250, později byl vybaven motorem z třistapadiny.

Zámek v Novém městě nad Metují vás překvapí samostatnou výstavou těchto vehiklů. (IV. 2014)

 Dřevěná knihovna u Jánských lázní 2014

 

 

    

 Indočína leden 2014

Kola, motokola, motorky, podnikavost, kreativita, odvaha a neutuchající řev motorů...

  Latinská Amerika 2013

Ještě starší cestopísky