Klasický sedmidenní poznávací zájezd podle nejedné z našich cestovních kanceláří vypadá tak, že (třeba) v úterý v 18:00 vyrazí autokar na jih a v pondělí v 01:00 se vrátí do Brna. Spánek v hotelu 3 noci. Zkušený cestovatel takový výlet oželí, mladý organismus si poradí, například tím, že po návratu upadne na dva dny do "limbu." Pak se těší na další, a to do doby, než se nasytí a dá přednost pohodlí (bude-li na něj mít). Vzpomínky však zůstanou a když se rozostří, pomohou fotografie (Řím 2, 5,7, 12, 13, 14, Vatikán 4,6, Florencie 1, 3, Neapol (Pompeje) 8, 9, 11, Benátky 10,15). No, nekupte to, když je vám 17!?

   1   2  3

4  5  6  7

8  9  1011

12131415

BBB  Břeclav, Bratislava, Budapešť  (VII. 2011)

Budapešť - budova parlamentu	Břeclav - nová dominanta (kostel sv. Václava)
Bratislava - panoráma od hradu (Nový most)	Budapešť - řetězový most (Lán híd)
Břeclav - "stará dominanta" (zámek)	Bratislavský hrad

J ižní Čechy s kolem a mobilem (2011)

M ilovice historie a proměny (2011)

Vojenský hřbitov, staré a rekonstruované obytné domy, vojenský prostor (hangáry, runway).

J ižní Morava (2011)

 

 

Rozklíčování (zleva doprava, shora dolů): Náměstí v Telči, minaret v Lednici, park u telčského zámku, Svatý kopeček nad Mikulovem, Valtice pod zámkem, náměstí v Retzi, skleník v lednickém parku, Kostel sv. Hyppolita, Rotunda ve Znojmě, Kostel sv. Mikuláše a kaple sv. Václava - pohled od hradu, Spálený mlýn - putyka na dně Gránického údolí, znovu Kostel sv. Mikuláše a kaple sv. Václava - pohled z Gránického údolí, kostelík sv. Antonína, panorama Znojma rozpůlené Dyjí - pohled z ochozu kaple sv. Václava.

H olandské kanály (2009)

Ne úplně všichni vědí, že Nizozemí je správně označení pro nízko položené území v okolí ústí řek Rýn, Mása a Šelda, 
což přibližně koresponduje s územím dnešních států Nizozemska, Belgie a Lucemburska. Správné označení Nizozemského 
království tudíž není Holandsko ani Nizozemí, nýbrž Nizozemsko. Hlavním městem Nizozemského království je 
Amsterdam, ale každá země patříci do tohoto království má své vlastní vlastní hlavní město, takže Nizozemsko má 
Haag, Nizozemské Antily mají Willemstad a ostrovní Aruba má Oranjestad. Docela pěkný guláš, který však zájemce o 
dále zmíněnou plavbu po kanálech nemusí moc vzrušovat.
Celkový počet obyvatel státu je zhruba 17 000 000 a úředním jazykem je nizozemština. Skoro polovinu těchto obyvatel 
zahrnuje území Randstad, kterou tvoří především čtyři velké aglomerace Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Státní 
zřízení je federativní konstituční monarchie, každý ze tří států má vlastní vládu a premiéra, ale hlava státu je pro 
všechny státy jedna - královna (Beatrix). Obyvatelé jsou nepochybně patrioti, nicméně hodně jim záleží i na samotném 
regionu z něhož pocházejí, nebo ve kterém žijí. 
Podnebí v Holandsku, protože jde o přímořský stát, je mírné, v létě nebývají zvlášťní parna, v zimě pak většinou 
nesněží, jen prší. My jsme měli - v druhé zářijové dekádě - počasí téměř příkladné, takže topení na lodi jsme využili jen výjimečně. 

Města Amsterdam a Den Haag nabízejí turistům rozsáhlé soubory historických památek. Jinak je 
Holandsko proslulé tulipány a květinovými výstavami vůbec, stejně jako výrobou vysoce kvalitních sýrů (zjm. Gouda, 
Eidam) a nelze zapomenout na obrovské množství vody, země je protkána úžasnou sítí kanálů dekorovaných spoustou 
malebných větrných mlýnů. Kanály jsou využívány pro dopravu surovin a zboží, ale v nemalé míře též jako turistická 
atrakce pro plavbu po nich. 
Není to složité, na internetu si vyberete vhodnou loď, zamluvíte, zaplatíte zálohu a v domluvený den si ji 
vyzvednete v půjčovně. Nemusíte mít žádný průkaz, absolvujete seznamovací plavbu pod dohledem instruktora a pak už 
děláte co umíte. Pohyb dopředu vypadá snadno, musíte jen znát pravidla provozu a umět číst mapu, nějaký čas ovšem 
trvá než se naučíte proplouvat pod úzkými mosty, o přistávání, couvání a dalších manévrech, zvlášť za větrného 
počasí, ani nemluvě. Význačným městem s přístavišti, kde lodě půjčují, je Sneek ve Frísku. 
Frísko je provincie na severu Nizozemska. Má více jak 600 000 obyvatel a řadí se tak, v jinak extrémě lidnatém 
státě, mezi méně osídlené regiony. Hlavním městem je Leeuwarden. Od 1. ledna 1997 bylo oficiální jméno provincie 
změněno z nizozemského názvu 'Friesland' na fríský název 'Fryslân'. V běžné řeči se však stále používá především 
nizozemský název 'Friesland'. Frísové jsou pyšní na svůj region, je to vydět z bezpočtu vlajek i znaků, vypadajících 
jako stylizované tulipány. 
Ve Frísku najdeme hodně vody, krávy a ovce druhý den nepřekvapí a na pár přečerpávacích větrných mlýnů si také 
rychle zvyknete. Kotvili jsme spíše v menších městečkách, a ta nám brzy přišla dost uniformní. Všude stejné domky z 
pálených cihel, perfektní tašky (často glazované) na střechách a tu a tam ještě pokryté šindelemi (tak perfektními, 
že pravděpodobně průmyslově vyráběnými a odborně pokládanými). 
Skutečností ovšem zůstává, že naše "rozmanitá" architektura se může jít zahrabat. Úpravné bylo prakticky všechno, 
uklizeno až nepříjemně. Co nám však připadalo poněkud výstřední, bylo dozdobování okolí bydliště úžasnými nesmysly. 
Frísané jsou zřejmě děsně spořiví a lpějí na naprosto zbytečných věcech, takže kolem domků není jen nádherná 
květena, keře a posečená tráva, ale i spousta blbostí z keramiky, staré konve na mléko, dřeváky, zrezivělé bicykly a 
bůhví co ještě, zpravidla naplněné hlínou a zasazenou kytkou. Pozoruhodná je častá absence záclon a běžný veget v 
domě pod dohledem kohokoli po celý den. V jejich stylu je vystavovat za oknem vždy dvojici týchž věcí (blbůstek), 
případně nějak vnitřně souvisejících. 
Vášnivé nákupčí z nás ovšem poněkud rozjitřilo, že obchodů je minimum, některé, byť poměrně velké obce, neměly vůbec 
žádný krámek s potravinami, natož s čímkoli jiným. Jinde stačil jeden supermarket. V toto ohledu se nám zdálo, že ač 
okna nezakrytá, tak žijí dost uzavřeně. Potraviny nejsou o moc dražší než u nás. Velký výběr sýrů, převažuje gouda 
(minimálně 48 % tuku), kilo tak za 6 Euro, označené jako mladé, zvlášť uleželé a staré. Plní je také různým kořením. 
K večeři byly také hlavně sýry a červené víno, dále pak sherry (lahev, bratru za 60 Kč). Restaurace jsou však na 
naše poměry poměrně drahé, jídlo pro jednoho běžně za 400 Kč, pivo za 70 korun. Dávali jsme si proto v bufítkách (za 
3 Euro) úžasnou pochoutku, obalované kousky ryb (v tenkém jemném těstíčku) s omáčkou, podobnou tatarské (kibelink). 
Pro jednoho tak akorát. Ceny průmyslového zboží odpovídají našim.
Dlužno však dodat, že plavba po kanálech zastínila všechno ostatní. Je to plovoucí hotel za přijatelné peníze, 
takový apartmán vybavený dvěma skromnými (podle typu plavidla) kajutami, ještě skromnějším sociálním zařízením (lépe 
je sprchovat se v dobře vybavených "marínách,") obývacím prostorem (tam se dá také spát) s kuchyňskou linkou a 
plynovým čtyřhořákovým vařičem. Na zádi je otevřený prostor pro kuřáky doutníků a dýmek.
Tolik stručná informace, kdo má zájem o vizualní sdělení, tak si může kliknout zde.

V elký prázdninový test místopisu (2009)

Jde o místa v Česku a většinou jeho nejbližším okolí, celkem 31 obrázků zachycujících více či méně známé lokality dostupné pohodlně autem nebo méně komfortně i na bicyklu. Jen dvě vyobrazení se této zásadě vymykají. Tajenka je umístěna pod grafikou - podle čísel v v pravém dolním růžku.

1   2

3   45   67   8

9    10

11   12

13   14

15    16

17    18

19    20

21    22

23    24

25  26  27

28     29

30     31

K aple svatého Kříže (2009)

Zříceninu Kaple svatého Kříže vidělo mnoho lidí, asi ale málo z nich ví, že se tak jmenuje. Zcela jistě ještě méně ji přímo navštívilo. 
Kde, že je k vidění?
Kdo jel či pravidelně cestuje po dálnici na Hradec Králové, nemohla mu zřícenina ujít. Přibližně v místě odbočky na Velenku, resp. před odbočkou na Český Brod se po levé straně z ničeho nic vztyčí v rovinaté krajině zalesněný kopec (Břístevská Hůra). Na vrcholu lze mezi stromy spatřit zbytky stavení, připomínající hrad. Jistě nejednoho cestovatele napadlo, že by nebylo od věci trosky, vzdálené co by kamenem dohodil, blíže prozkoumat. Na dálnici se však špatně parkuje. 
Pro ty, kteří se neodhodlají udělat si speciální výlet, přinášíme pár obrázků, včetně pohledu na inkriminované místo na dálnici od zříceniny. Vážní zájemci ovšem mohou odbočit na Velenku a poté pěšinou od koncové tabule s nápisem STARÝ VESTEC se během deseti minut vydrápat na zalesněný vrch. Protože ale takový výlet není na celý den, tak přítomnosti v kraji lze využít k návštěvě skanzenu v Přerově nad Labem, nebo navštívit Atelier Kuba v blízkém Kersku, případně se zastavit u hrobu Bohumila Hrabala na hradišťském hřbitově. To už je jenom kousek do Sadské, kde mohou ti zvídavější zjistit smysl věže rostoucí přímo z asfaltu, případně relaxovat u tamního vyhlášeného jezera. 

Pravčická brána (2009)

Pravčická brána je nejznámější a nejobdivovanější skalní útvar Českého Švýcarska, největší přírodní skalní brána v Evropě. V soutěži o sedm divů světa, v kategorii skalních útvarů, však bohužel s malými šancemi.*  Nachází se v Jetřichovických stěnách poblíž státní hranice s Německem. Vznikla v turonských kvádrových pískovcích milióny let trvajícím zvětráváním pískovcových zrn v méně odolné části masívu. Dno Pravčické brány leží v nadmořské výšce 415 m, její šířka u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, horní část oblouku je 21 m nade dnem, šířka oblouku 7-8 m a minimální tloušťka 3 m. Výstup na vlastní Pravčickou bránu je od r. 1980 uzavřen, protože skalní most byl mimořádným přívalem návštěvníků ohrožen. Aby nedocházelo k dalšímu poškozování této unikátní národní přírodní památky, byl pískovcový blok zpevněn speciální směsí s přísadou pryskyřice. Přístupné jsou však skalní vyhlídky v bezprostředním okolí brány, odkud je nádherný výhled na některé dominanty v české i saské části pískovcové oblasti. V některé ze skalních slují poblíž prý pobýval legendární poustevník Prebisch, podle něhož nazývají Němci tuto lokalitu Prebischtor. V roce 1826 tu byl vystavěn výčep, který roku 1881 nahradil odvážně umístěný výletní zámeček Sokolí hnízdo, doslova přilepený k pískovcové skále. Do skalního areálu je placený vstup (75 Kč). Dnes v něm můžeme najít Galerii s poněkud nesourodými exponáty včetně moderních olejů. V restauraci se můžete posilnit skromným menu za méně skromné peníze. Například půlitr desítky Budvar pořídíte za 35 Kč (červen 2009). V kiosku pod branou se ceny moc neliší. Cesta začíná kousek nad Hřenskem  na Rozcestí Tří pramenů při silnici z Hřenska k Mezní louce, kde červená turistická značka odbočuje ze silnice vlevo. Název je podle pramenů, které v okolí vyvěrají a jsou zachycovány k vodárenským účelům. Zhruba 500 m před cílem můžeme udělat malou odbočku k Jeskyni Českých bratří, vrstevní jeskyni, vzniklé hlubokým zvětráváním horniny podle vrstevnicových spár, na Cestě přátelství. V pobělohorských dobách byla údajně útočištěm exulantů. Výšlap není nijak zvlášť náročný, zvládnou ho i senioři, které navíc  na vstupu čeká příjemné překvapení v podobě výrazné slevy na vstupném.

* Přesto se dostala do semifinále, skepticismus nebyl na místě.

Sasko (2009)

Freiberg, svobodné horní město v Sasku v Německu, leží kousíček od Česka, v podhůří Krušných hor. Bylo založeno na počátku dvanáctého století a 
proslavilo se těžbou rud, zejména stříbra. Svojí polohou bylo vítaným místem českých nájezdů v době reálného socialismu. Dnes už z toho důvodu tolik neláká, 
ale "péče" NDR je ještě na mnoha místech hodně znát, takže pamětníci si mohou při návštěvě zavzpomínat, leč i srovnávat co se zlepšilo. Když jsme se tam byli letos podívat, právě se odehrávaly hrnčířské trhy.

ale napřed jsme si všimli ještě "staré zástavby"

 Dippoldiswalde je údajně nejmenší okresní město Německa a vzhlem ke své poloze je také nazýváno branou do Krušných hor. Podle legendy je jméno Dippoldiswalde odvozeno od poustevníka Dippolda, který v 10. století měl rozjímat v místních lesích.

P o středojižní Evropě (2008)

Když vzala za své ambiciózní představa o cestě autem napříč Evropou až do Portugalska, kemp od kempu, penzion od penzionu, i její podstatně skromnější varianta na Costa Bravu, nezbylo než vzít pro letošní dovolenou za vděk malým okruhem z Česka do Česka přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko. 

Změna představ nebyla provázena lítostí, neboť jsme si užili pohody a sluníčka bez kvaltování a mohli jsme vyzkoušet jak se jí a spí prakticky ve všech navštívených státech, vydat svědectví o tom kde co a kolik stojí.

Rakousko.

U našich jižních sousedů jsme se zastavili z praktických důvodů, nechtěli jsme zhltnout hned první den celou trasu k prvnímu většímu cíli putovaní, totiž k městu a jezeru Bled ležícímu v podstatě nedaleko, na severu Slovinska. Zastavili jsme totiž u rozlehlých vodních ploch (Rosental) nacházejících se pár kilometrů pod Klagenfurtem. Chtěli jsme se prostě jen vyspat. Napřed jsme zkusili malebný hotýlek. Když jsme se ptali na cenu dostali jsme úsměvnou odpověď: "Kolik dáte?" Protože hoteliér ale později nechtěl jít pod 120 €uro i s "frühstückem" (což na čtyřčlennou rodinu objektivně nebylo moc), rozhodli jsme se pro nedaleký kemp. Hořce jsme ale později našeho rozhodnutí litovali.

Ne, že by kemp byl neudržovaný či špinavý, naopak, vše v tomto směru korespondovalo s "německým" smyslem pro pořádek. WC kabinek i (oddělených) sprch byl dostatek. Nedostatek bylo ale míst pro malé stany. Areál je koncipován pro velké stany a karavany, jejichž majitelé přijedou, rozbijí "bejvák," přitáhnou elektriku a potom dny a týdny lenoší jako někde na chalupě. Správce nás  vykázal na jediný volný plácek na loučce kousek od vjezdu, kde se tlačil staneček ke stanečku. A pak to začalo! Čistí, vymydlení, s vypucovanými zuby jsme se uložili ke spánku. Ale jen uložili, protože téměř do rozednění nás německy mluvící návštěvníci nenechali zavřít oči. Nijak neřvali, jen se  upřímně bavili a často propukali ve velmi pobavený smích. Nějak jim prostě celou noc nedošlo, že nejsou na place sami.

Ráno, po asi hodinové procházce příjemným letoviskem, automat na kávu v menším dřevěném krámku u kempu nefungoval, tak jsme si ji dali za zhruba půlhodinku poté, před hraničním přechodem v kiosku, kde jsme za 35 €uro koupili ještě slovinskou vinětu (dálniční známku), takže na hranici ani za ní nebylo třeba zastavovat.

Slovinsko

Plán cesty přes Slovinsko, protože hlavní cíl představovala Pula v Chorvatsku, měl dílčí metu Bled. Přijeli jsme do něj v dopoledních hodinách, a přestože jsme prioritně počítali s kempem, tak čerstvá zkušenost z Rakouska nás mimovolně nasměrovala k prvnímu penzionu hned jak jsme zaregistrovali jeho poutač. Zvonili jsme, bušili – bez úspěchu. Záhy jsme ale zjistili, že penzionem je téměř každý dům v rajonu, takže jsme zkusili hned ten vedlejší. Po krátkém čekání nám přišel v ústrety starší muž, který nás záhy seznámil s majitelkou. Ta nám ukázala členitou místnost, rozdělenou neuzavřenou zdí na dvě nepravidelné části. V jedné byla manželská postel, ve druhé dvě oddělené válendy. V koupelně s WC umyvadlo a sprchový kout. Celkové vybavení standardní (nějaké skříně, komody, noční stolky), jen lednička původně určená pro auto, vcelku čisto, pouze veranda vykazovala ještě stopy po předchozích návštěvnících. O cenu jsme nesmlouvali, akceptovali jsme navržených 18 €uro za osobu a den, jen jsme odmítli snídani za další 4 €uro pro každého. (Měla ještě dvě dvoulůžkové místnosti se společnou koupelnou a odděleným záchodem přes chodbu, které hned následující den obsadily čtyři Číňanky baťůžkářky. Také docela hlučné a nespavé, ale zdivo bylo tentokrát dostatečným tlumičem zvuku.
Po zběžném vybalení a zapojení nabíječek do zásuvek jsme vyrazili na průzkum okolí. Hlavní dopravní tepna obce byla vzdálena asi 300 m. Po ní jsme se pustili směrem, kterým jsme tušili vyhlášené jezero. K němu jsme však nedošli, neboť nás přepadl hlad, první místní restaurace měla jako na potvoru zavírací den, nabídka další se nám nějak nezamlouvala, takže jsme ve třetí uvítali možnost srovnání jak se vaří ve Slovinsku po čínsku. Dlužno hned poznamenat, že nabídka se nijak nelišila (ostatně, neliší se nikde a pryč už jsou časy, kdy Asiaté – alespoň někde - skládali po vykostění maso do původního tvaru) a chuť jakbysmet. Jen ceny, na to, že bylo chvíli po poledni, o něco vyšší než u nás. Křupavá kachna za necelých 10 €, nudle za čtyři padesát, kuře kung-pao něco přes pět. Trochu nezvyklé bylo, že jsme mohli sedět venku na "zahrádce," pod obrovskou umělohmotnou plachtou. Této možnosti využil téměř každý návštěvník, takže na chodníku bylo docela pěkně „narváno.“ Malou vadu jsme však pocítili - poměrně velké množství neodbytných much sedalo na co se dalo. Nakonec jsme to přežili a 35 € i s tuzérem nebylo za dobrý oběd zase tak moc. 
Pravda, tato restaurace disponovala asi nejlevnějším jídelním listem. Naštěstí se však dalo dobře nakoupit v supermarketech (vypadalo to, že na Bledu má asi monopol „řetězec“ Mercator) a občas si něco uklohnit na plynovém vařiči na verandě. Této možnosti jsme ale využívali většinou jen při snídani. Při této příležitosti něco k pečivu: Převažuje bílý chléb („kruh“) stejně jako spíše sladší pekařské výrobky, na náš vkus i poněkud „nafouklejší.“ Lépe než v Bledu se nám nakupovalo v nepříliš vzdálené Bohinjské Bistrici v marketu LIPA - TUS. 
Samotný Bled je velmi hezké místo. Výraznou dominantou je hrad na skále nad jezerem, jehož silueta se nádherně odráží v úžasně čisté vodě plné ryb, kachen a labutí. 

Malebnost jezera dovršuje malý ostrov s kostelíkem v zeleni, na který vás plátnem zastřešenou kocábkou dovezou ke všemu ochotní převozníci. 

Lodní lístek pro jednoho výletníka přijde na 12 €, také jsme hned plavbu zahrnuli do našeho itineráře. Určitou nevýhodou je skutečnost, že na prohlídku ostrova máte všehovšudy půl hodiny a pak musíte šupajdit zpátky. Ono to sice na prohlídku stačí, ale už ne na příjemné vykoupání. Proto jsme později původní záměr opustili a k ostrovu se vydali na loďce. Vypůjčení pramice stojí 13 € první hodinu, každá započatá další jen sedm. Užili jsme si při tom i dobrodružství, protože při plavbě zpátky se nebe zatáhlo, vítr zvedl vlny a oblohu čas od času proťal blesk. Naštěstí bouřka brzy přešla a blesky se hladině vyhnuly.
Na zajímavosti města by stačily tak dva dny pobytu, na prozkoumání okolí je však i týden málo. Stihli jsme jen údolí Bohinjského jezera, vodopády Savica a „výstup“ na Vogel a blízké kopečky. 

Na vrchol Julských Alp, Triglav, už nedošlo (i když vysokohorské vybavení a pojištění jsme měli). Více než psané slovo ale určitě vyjádřuje pár obrázků.

Ještě pár praktických postřehů. Již při příjezdu k Bohinjskému jezeru vás uvítají šipky k parkovištím, my jsme zvolili to, které bylo umístěné poblíž cvičného „areálu pro horolezce.“ Nechali jsme v parkovacích hodinách 7 €uro, za každou hodinu jedno, a vydali jsme se pěšky k vodopádům Savica. Chyba! Cesta vedla 4 km podél silnice, po které neustále jezdila auta, takže žádný přínos pro zdraví. Lépe bylo dojet k lanovce pod Vogelem (1922/1535 m) a zaparkovat zdarma pod ní, nebo na dalším blízkém parkovišti a projít se 4 km již výfukovými plyny málo dotčenou přírodou. Pro největší „masňáky“ je však parádním řešením cesta autem až do parkoviště pod Savica waterfall, kam Vás na celý den vpustí za 3 €ura za osobák. K vodopádům (pozor, Niagara to určitě není) to už máte jen asi 20 minut cesty a za vstupné 2.4 € za osobu – to zaplatí beztak každý, kdo se až sem dostane a bude je chtít vidět. Jen si ve velké restauraci na této základně nedávejte točené pivo. Zkusili jsme to a dostali doslova vypláchlé trubky, které na první pohled vypadaly jako perfektně orosené kvasnicové (2.20 €). 
Když už jsme u pití, tak ještě zmínka o vínu. Ceny se dají srovnat s našimi, kvalita snad také, jen je zajímavé, že lahve do cca 4 € nejsou zpravidla zátkovaný ani umělým špuntem, většinou jsou opatřeny jen korunkovým uzávěrem. Jinak nás překvapilo, že zelenina a ovoce žádnou lácí nevynikají. Další přehled cen vybraných výrobků následuje.

Cesta do Chorvatska byla s problémy pouze na slovinské straně. Ale vcelku zanedbatelnými. Jen pár objížděk na dálnicích za 35 € na půl roku a potom menší kolona před hranicemi. Nešlo o nic iritujícího, protože jsme v podstatě nestáli, jen chvílemi se jelo krokem. Těsně před hraničním přejezdem Slovinci rozdávali pro osvěžení třídecovou balenou vodu v množství jedna láhev na auto. Chorvaté, hned za hranicí a ve frontě před mýtnou branou, dávali jednu láhev na osobu. Obojí bylo milé.

Chorvatsko

Po uhrazení poplatku jsme se chutě vydali na dálnici, abychom zjistili, že naše klasické dva pruhy oběma směry po pár stech metrech končí. Placená silnice však byla poměrně široká a dobře „uprašovala.“ To nicméně platilo pouze v našem směru, ti co se tudy v sobotu vraceli z dovolené to určitě viděli jinak. Asi by bylo přeháněním psát o desítkách kilometrů kolony, leč více jak deset jich bylo určitě. Protože jsme od Bledu vyjeli brzy ráno, byli jsme na hranici zřejmě včas, raději nemyslet jak to vypadalo odpoledne a k večeru. Každopádně jsme se zařekli, že zpátky se za týden v sobotu nebudeme vracet, a to ani do Maďarska, kam jsme měli namířeno, že vyrazíme až v neděli, i když bychom museli nocovat pod širákem.
Ubytování jsme měli zajištěné na jižním okraji Puly, v oblasti, která se jmenuje Valdebek. Trochu se to tam podobá pražskému Zahradnímu Městu v jeho nepanelákové části. Adresu jsme našli hned a bleskově se ubytovali. Apartmán v patře měl dvě místnosti a balkon se sloupkovým kamenným zábradlím a voněl novotou. Ve větší, klimatizované, místnosti byl nepřehlédnutelný, tedy více jak dvoulůžkový, gauč, solidní jídelní stůl, čtyři židle, skromná ale slušně vybavená kuchyňská linka, s ledničkou, ale bez mikrovlnky a pečící trouby, varná deska se třemi plynovými hořáky a jednou elektrickou plotýnkou. Sociální zařízení vskutku miniaturní, na ploše stěží 3 m2 WC, umyvadlo a sprchový kout. Satelitní televize s deseti programy v němčině.
Vedlejší místnost, podstatně menší, ale pohodlně se do ní vešla rozložitá manželská postel a prostorná šatní skříň. Dveře na terasu, na níž byl „příruční“ sušák na prádlo a černěný plechový stolek se dvěma kovovými židličkami, sedák z „umělohmotného ratanu.“

Pula, Valdebek apartmán.

Nelze tedy hovořit o luxusu, ale všechno nezbytné bylo k dispozici, zejména pak klimatizace nebývá všude standardem.
Pula smozřejmě leží na moři a z našeho apartmánu stačila krátká procházka, abychom se ocitli na jeho březích. Šlo ale spíše o "technické rajony" sloužící jako přístaviště, mola či doky. Podstatně zajímavější proto byla návštěva obchodního komplexu Billa, vzdáleného asi tři kilometry. Později jsme navštívili i jiné supermarkety včetně Lidla, ale tamní Billa v nás zanechala silný dojem. Pravda, ceny v supermarketu Konzum nalézajícím se u silnice na cestě do Premantury byly u mnohých komodit i více než poloviční, ale třeba podzemní parkoviště snad maximálně pro 30 vozů, takže Billa vítězila především komfrtem, příjemným prostředím a šíří nabídky. Výběr některých cen zboží uvádí opět tabulkový přehled v další části oddílu, takže se teď vydejme do Kamenjaku.

Kamenjak je národní park, zasahujícím svým okrajem do příjemného sídla Premantura (více jak 10 km od Puly). Přístup do něj je možný dvěma vjezdy. Zaplatíte 25 Kuna za den, dostanete igelitový pytel na odpadky a vyrazíte na příšerně prašné šotolinové silničky. Rychle se po nich, bez rizika oddělání podvozku, jet nedá, ale i jízda krokem stačí, aby během pár minut bylo Vaše autíčko jako sněhulák. To je nepřehlednutelný znak "pravidelného" návštěvníka, takže jestliže první den k igelitovému pytli vyfasujete ještě velkou stylizovanou mapu Kamenjaku, v další už nedoufejte, protože souvislá vrstva bílého prachu na karoserii prozradí, že nevjíždíte poprvé a plánek jste již obdrželi..
Mapa Vám prozradí, že pobřeží je "komerčně neobyčejně příznivě členité," několikakilometrový výběžek pevniny do Jaderského moře připomíná slepé, ale chcete-li i tlusté střevo. V místech zúžení vytváří malebné zátoky, které mají svá jména. U silnice také stojí množina prachem ojíněných směrovníků, které ukazují, ke které zátoce vede větvení cest. Je to paráda, neinformovaný návštěvník však potřebuje den či dva na aklimatizaci. My jsme například první den odbočili k náhodně vybrané zátoce a zaparkovali pod horkým jadranským sluncem vedle prvních aut, na která jsme narazili. Pak jsme z kufru vybrali vše co jsme unesli a odkráčeli několik set metrů k mořské hladině. Protože jsme přijeli v pravé poledne, jen velmi obtížně jsme hledali volné místo ve skrytu stromů.
Druhý den jsme vyjeli podstatně dříve, takže na místě jsme byli před desátou. Tentokrát jsme si už troufli zajet autem mimo včerejší parkoviště a umístit ho do "jeskyňky" tvořené korunami borovic. Náklad jsme ovšem museli odtransportovat opět jako soumaři. Protože jsme však během dne měli více času sledovat "cvrkot," napadlo nás před návratem zajet až k našemu "bivaku" a tam pohodlně naložit židličky, stolek, matrace, ledničku.. Další dny jsme proto už jezdili téměř až k moři a autíčko využívali jako součást našeho zázemí. Hlavy ve stínu, auto ve stínu, ledničku plnou... To je ta již zmíněná paráda! Trošku nepohodlné bylo jen vstávání, protože kdo přijede po desáté, už plac pod stromy na některých zátokách těžko sežene. Dospat se ovšem dá i za šumění přílivu, a to daleko zdravěji - bez insekticidů proti komárům.
Je to samozřejmě otázka stylu. Jsou tací, a není jich málo, kteří, přes varování lékařů, rozbijí svůj "stan bez stanu" na některé z mnoha ploten těsně u vody na plném slunci a smáčí se a pečou pořád dokola. Smáčení je neobyčejně příjemné, protože voda je opravdu čistá. Významný podíl na tom má kamenité dno, kterému však většina polo a celo naháčů přináší daň v podobě obuvi do vody. Když ne kvůli špičatým kamenům (ty jsou zpravidla až dál od břehu, pláže jsou většinou oblázkové), tak kvůli ježků, kterých jsou místy kolonie.

Do národního parku Kamenjak na Premantuře dojedete autem a zaparkujete ve stínu pod borovicemi, přijedete-li ovšem včas. Jídlo si ale raději vezměte s sebou (viz následující tabulka), protož to roznášené (pizza atp.) přeci jen na pár Euro přijde.

Poloostrov Istria samozřejmě kromě lenošení na slunečném pobřeží poskytne i mnohá další povyražení, ať již příjemné hospůdky, kouzelná tržiště, rozmanité nákupy, sport, jak částečně vyplývá z obrázků, tak i návštěvu zajímavých historických míst. Na tomto místě je třeba v první řadě uvést zejména amfiteátr v Pule s množstvím artefaktů v podzemních prostorách.

Pohled na Rovinj. 

Rybí trhy v Rovinji a Pule, níže pak večeře s rybami (a korýši) v Premantuře.

Maďarsko

Maďarsko jsme navštívili z nostalgických i praktických důvodů. Chtěli jsme si jednak připomenout minulou dovolenou, jednak masivně obnovit ztenčené zásoby Tokajského. Proto stačí odkaz (níže) na reportáž z té doby a pár nových obrázků. Tabulka s "nejdůležitějšími" cenami samozřejmě nechybí.

Festival v Zalakaros oplývá množstvím dobrého jídla a pití (mimo jiné).

Slovensko

Tato země je uvedena spíše jen pro pořádek, byla navýsost průjezdní, takže jen poznámka k průjezdu. Obrovský problém s ním měla navigace, která si nevěděla rady s příjezdem do Bratislavy, protože byl navolen program "bez dálnic" a žádnou takovou cestu nenašla. 

S asko (2008)

Drážďany (Dresden) , jsou hlavním a zároveň největším městem Saska, rozlohou pátým největším  velkoměstem Německa s počtem obyvatel vyšším jak půl milionu. Od Prahy jsou vzdáleny přibližně 160 km, takže si tam Češi mohou pohodlně udělat jednodenní výlet. Moc toho ale nestihnou, protože lákadel je příliš mnoho. Ve Spolkové republice Německo se dají v současné době dokonce velmi dobře pořídit i některé komodity, které jdou hluboko pod naše ceny. Nákupy v rozsáhle rekonstruovaném centru jsme spíše odbyli, protože hlavním cílem našeho výletu byla světoznámá obrazárna a nedaleký zámek Moritzburg (ilustrativní obrázky připojeny na konec textu). 

Zwinger vznikl původně jako výstavní palác saského kurfiřta Augusta Velikého, který chtěl konkurovat francouzskému panovníkovi Ludvíku XIV. sídlícímu tehdy ve Versailles. Návštěvníky Zwingeru zřejmě láká  nejvíce Galerie starých mistrů v níž mohou ve dvou patrech budovy obdivovat díla německých, italských, francouzských a holandských malířů. Jména jako Rembrandt, Rubens, Tizian nebo Tintoreto hovoří samy za sebe. Největším tahákem je určitě plátno od renesančního malíře Raffaela nazvané Sixtínská Madonna. Zaujme ovšem i řada dalších autorů, jako Canalleto, Murillo, Ribera...

Vedle galerie disponuje komplex i dalšími zajímavými prostory. Najdeme tu expozici porcelánu z nedaleké Míšně, Matematicko-fyzikální salón s vědeckými nástroji či sbírku rytířských zbraní a brnění. To jsme ale oželeli, protože i více jak tři hodiny strávené ve velkoryse uspořádané galerii nestačily ke konzumaci všech nabízených prožitků. Rodinné vstupné přišlo na 20 Euro, jinak jednotlivec platí 10 (senior 7.50) a kdo chce fotit, připlatí ještě 5 Euro. Následuje ochutnávka několika fragmentů v kvalitě korespondnující s možnostmi. 

Fragmenty (zleva doprava a dolů): Raffaelo Santi > Sixtinská Madona, Canalleto > Canal Grande v Benátkách, Bartolomé Esteban Murillo > Marie s dítětem, Carlo Maratta > Svatá noc, Bartolomé Esteban Murillo > Smrt sv. Kláry.

Moritzburg a nebližší okolí (pár obrázků):

Fotografováno zařízením Mio A701 (1.3 mpx) při "pozdněodpoledním" slunci. Na prvním obrázku jdou paprsky šikmo zleva, na druhém dopadají zpříma, na třetím šikmo zprava a na posledním je kotouč zakryt siluetou stromu (protisvětlo). Zejména první obrázek dokumentuje velkou tendenci k přebarvování.

M aďarsko (2007) 

Ne, že bychom Maďarsko považovali za málo známou, natož exotickou, zemi. Ani náhodou. V minulosti jsme tam byli více než párkrát. Kdo vidí poprvé Budapešť, tak teprve pochopí jak má vypadat (menší) velkoměsto, kdo zajde na typické maďarské trhy, tak zjistí kde Vietnamci opisovali a proč je jich tam dnes tak málo, ostatně stejně jako "čínských" restaurací. Novinkou pro nás ale byla výprava do lázeňského městečka, a to hned na celý týden, na dovolenou.

Cesta z Bratislavy na jihozápad celkem uprašovala po silnicích, které nám připadaly o chlup udržovanější než v Česku. Za celou dobu jsme neměli žádné dopravní problémy, aniž jsme potkali jediného dopravního policistu. Pravdou je, že Maďaři jezdí poměrně nekonformě, takže našinec se nemusí ani přizpůsobovat.

První "zklamání" po příjezdu představovalo zjištění, že Zalakaros je taková větší vesnice, kterou řidič projede za pár minut a v okolí silnice žádný obchod (Plus, Penny, Tesco, Interspar se běžně vyskytují), kromě jedné restaurace a jedné cukrárny. Druhé zklamání přišlo až později, ale bylo vcelku irelevantní, stejně jako se i první zjištění ukázalo mylné. Obchůdků bylo nakonec dost, jen nebyly od renomovaných řetězců, takže člověk znalý konfigurace a dislokace našich diskontů (všude v Evropě obdobné) nějakou chvíli tápal. Prostředí jinak velmi na úrovni, čisté, nechyběla ani banka. Kostely měli k dispozici věřící dva, jeden z nich ultramoderní, zhruba na úrovni zde jinde prezentovaného zařízení Matky Terezy na Jižním městě.

Samostatnou položku dojmů představuje oplocený mnohahektarový lázeňský areál s řadou atrakcí, bazénů stánků, krámků a hospůdek, různé procedurální služby nevyjímaje. Celodenní vstupné pro čtyřčlennou rodinu bylo necelých 4000 Huf.* Provoz velmi liberální, odpočívat lze kdekoli na trávnících, pod stromy, na lavičkách (chce to jen si přivstat), případně si půjčit skládací lehátko. Ceny odpoledne (lehátka), resp. na sklonku dne (vstup), se snižují. Oběd bylo lze pořídit kolem našich 100 Kč, pivo k němu od 30 Kč, kopeček zmrzliny přibližně za 15 Kč. Vařená kukuřice za necelou dvacku, základní langoš, tedy pouze s česnekovou vodou, lze pořídit do třech pětek, ale pozor - dáte-li si kečup a strouhaný sýr, vyjde to bezmála na dvakrát tolik. Samotná konzistence dost "buchtovitá," a ani ostatní jídlo vůbec nic moc, poněkud jednostranně pálivé. Nepovažujeme však obecně za zásadní problém, jíst se dá, poměrně fádní chuť však přesto překvapila. Možná jsme ale měli prostě smůlu.

Jedničku s hvězdičkou nepochybně zaslouží ubytování v apartmánu, samo o sobě komparativně nijak drahé. Prostě malý jednopodlažní dům s plně zařízeným obývacím pokojem spojeným s kuchyňskou linkou, sloužící zároveň jako vstupní hala. Dvě ložnice, komora, jeden samostatný WC, druhý v rozlehlé koupelně s bidetem. Veranda se stolem a čtyřmi židlemi, nikoli však s umělohmotnými, jinde běžnými zahradními seslemi. Parkování na zahradě s venkovním krbem. Kuchyň vybavená jako kdekoli u nás, varnou třífunkční konvicí počínaje, přes toastovač, až po plynový sporák s pečící troubou. Televize kabelová, žel bez českých nebo slovenských programů. Zato asi 10 německých, resp. rakouských, Eurosport i CNN. Prostě pohoda, že někdy se ani nechtělo do csárdy. Marně jsme pátrali v paměti, která dovolená měla tak dobře vybavené zázemí.

Takže, dojmy a zážitky vesměs příjemné a pozitivní, proto jsme se ani nevypravili na výlet do nedalekého Slovinska, což jsme měli původně v úmyslu. Totéž platí o Balatonu, tam stačilo osvěžit si vzpomínky na dřívější pobyty jen jednou. Jen nás poněkud rozladilo, že festival vína, který měl trvat týden, se smrsknul na pouhý víkend (což je ono vpředu avizované druhé "zklamání"). Jinak místního vína bylo samozřejmě všude dost - a dalo by se říci, že vlastně jediná potravinová komodita levnější než u nás, mnohé potraviny šly překvapivě až do dvojnásobku "české" ceny, obecně jsou však "pro nás" asi o 20 % dražší. Jak však řečeno, pro vína to neplatí. Bikavér se v diskontech dá pořídit do padesátikorun, tříputňový Tokaj přibližně za sto. V menších obchůdcích a stáncích se však ceny dost liší, nelze vyloučit, že i kvalita bude jiná (méně unifikovaná).

Další řeči jsou už asi zbytečné, proto následuje pár fotek.

Legrační tabulka umístěná poměrně daleko od břehu Balatonu, informující o tom, jaké se můžete nadít hloubky.		Most  vedoucí z pevniny na ostrov v Malém Balatonu.
Ostrov v Malém Balatonu.		Západní část zámku v Keszhtely, městečku ležícím na jihozápadním cípu jezera Balaton.
Apartmán, pronajímaný turistům v "Beverly" lázeňského městečka Zalakaros.		Vstup a jídelna s obývákem v pohledu od kuchyňské linky.
Koupelna se sprchovým koutem, bidetem a jedním ze dvou WC.		Postavy maďarské historie v jednom z četných minimuzeí, zřizovaných na "každém rohu." (Vlevo Košut.)
Buffalo rezervace za obcí Zalakomár nedaleko Malého Balatonu .		Vstup do lázeňského areálu (asi 7 bazénů) pro "běžnou" klientelu v Zalakaros.
Pár obrázků z mobilu uvnitř areálu (mobil se dá totiž uložit do vodotěsné krabičky nošené na krku, cena krabičky bratru 650 Huf.).
Pohled na tobogán od "vlnobití"	Vzpěračské venkovní šachy	Jeden z termálních  bazénů (36° C)	Detail tobogánu

Takže suma sumárum, návštěva tohoto místa v Maďarsku se dá v klidu zkusit. A myslíme si, že nikoli jen jednou.

  "Zalakaros Beverly - vstup"

* Místní kurz (cca): Za 10 korun 85 forintů. (U nás před odjezdem nejvýhodnější ve směnárně uvnitř OD Kotva, za 9.40.- Kč 100 Huf)

Doba dovolených 2007 začíná

Po zhruba dvou letech jsme se šli podívat jak pokročila rekonstrukce zříceniny bývalého hradu českých králů v Oybinu, v dnešní BRD. Zaznamenali jsme určitý pokrok, ale práce čeká na budovatele ještě dost. Přesto jde o hezký zážitek, který všem návštěvníkům Liberecka můžeme doporučit. Zřícenina je kousek od hranic, vedle Žitavy. Vyhradili jsme si na to celý den, takže jsme stihli ještě výstup na nedalekou rozhlednu a návštěvu supermarketu (diskontu). Při té příležitosti jsme si opět potvrdili, že vína v Německu jsou znatelně levnější než v chudším Česku. A to velmi slušná! 

	Zřícenina hradu Oybin, pohled ze strany příchodu k hlavní bráně.
	Zřícenina hradu Oybin, pohled do útrob (hradní kaple).
	Pohled z místa pod rozhlednou po krušné cestě přímým směrem skrz křoviska. Vstup 1.5 € za osobu, 128 schodů.

Š koláci v Jižní Anglii (včetně Londýna).

V dnešní době to není žádný velký problém, kromě možná finančního, aby si děti různých tříd základních škol zaskočily na týden do Anglie trochu procvičit jazyk. Drobný nedostatek představuje to, že výuka je půldenní, a to jednou za dva dny. Větším problémem jsou ohřáté párky podávané na zpáteční cestě, po kterých většina účastníků zájezdu měla vážné zdravotní potíže. Specializovaná agentura se ostatně nevyznamenala ani při samotné organizaci. (30.5.2004, fotky Jana)

Č arodějnice v Sadské

Takhle nějak to vypadá poslední dubnový den nad strání za hřbitovem. Tento veb si z náladové fotografie ostatně udělal image.

a podobný pohled, tentokrát z digifoťáku, zhruba po šesti letech.

J aro (2007)

	Pohled na Jižní Město od Milíčovského lesa.
	Jezero v Sadské o Velikonocích 2006.
	Mokřad u jezera v Sadské o Velikonocích 2006.

D alší (2006)

	Žilina     Slovensko     Na Dunajci
	Gerlachov   Slovensko   Gerlachov cintorín
	Amfiteátr Terchová   Slovensko   Diery
	Poděbrady   Čechy   Praha
	Písková Lhota   Čechy   Praha	(03)

T unisko (2006) 

                           Port El Kantaui Kartágo

* K tomu jsem se už nedostal, mobil se krátce po napsání článku odporoučel a na cenu opravy jsem se ani neptal. Mám nový a dražší od téže značky, na rozdíl od toho popisovaného má podstatně bohatší funkce, někdy však zapomene při opakovaném budíku zazvonit. Škoda.

Č echy Jižní (2005) 

C Thajsko

Neboli Siam. Stalo se v posledním desetiletí vyhledávanou a dostupnou exotikou. Má 60 milionů obyvatel, z toho hlavní město Bangkok skoro sedm.

Barvy téměř neuvěřitelné.

C Irsko

 = green countryside & Guinness

C Kupte si apartmán!

Nedávno u nás zazvonil telefon a z něj jsme se dozvěděli, že jsme vyhráli týdenní pobyt ve  Španělsku. (Nikoli cestu ani stravování.) Že se jen stačí dostavit  se ve dvou na nezávaznou prezentaci čehosi a tam dostaneme poukaz. Podmínkou byl měsíční příjem rodiny minimálně 30 000 Kč.

Nejsme už tak naivní, jako kdysi, ale přesto jsme si řekli, že se tam nezávazně mrkneme, aby jsme viděli jak to chodí (která bije). Kdo to zažil, nemusí číst dál, ostatní se mohou přiučit.

Přišlo pět rodin, každé se ujala jedna hosteska a nabídla decku džusu nebo vody (na více jak dvě hodiny - už se nedolévalo). Pak začala masáž, která se v mnoha variacích vracela. Stručně řečeno, dozvěděli jsme se rozdíl mezi cestovní kanceláří a cestovním klubem. Členové cestovního klubu si koupí někde ve světě, v nějakém hotelu "pěti hvězdičkový apartmán. Ten je "jako jejich," mohou tam jezdit podle svých možností, ale mohou pobyty požadovat (prostřednictvím "centra") také v jiných lokalitách, v apartmánech ostatních členů (několika milionového) klubu. Stačí, když to udělají s dostatečným časovým předstihem. Zaplatí jen apartmán (lze na splátky) a ročně cálují udržovací poplatek 10 000 Kč.

Aby si to mohli někteří osahat, dražil se jeden "poukaz" pro čtyři osoby. Před tím si hlavní speaker otestoval přítomné dražbou šampusu (Bohemia) a litránku červeného vína. Když zjistil, že nikdo nebyl ochoten dát víc jak stovku za obě flašky, nasadil "extrémně" nízkou vyvolávací cenu 22 000 za týdenní pobyt na "Kanárech". Bylo by to slušné, zejména, když k tomu byly další atrakce, v údajné hodnotě 14 000 Kč. Háček byl v tom,  že jídlo nebylo na celý den a letadlo si platili výherci také. U větších dětí by i to bylo docela přijatelné, asi tam ale takové rodiny nebyly. Nikdo prostě nezabral.

Asi Vás zajímají další cifry. Suma sumárum, apartmán si koupíte, i na splátky,  za cca 200 000 Kč (ve Španělsku, nepředpokládá se, že průměrní Češi by mohli mít zájem o jiné destinace, resp. dost financí), ale ceny jinde přesahují i půl milionu. Celý systém je možná dobrý pro "pracháče", průměrný turista se ale nechytá. Základní filozofie pro tuto sociální vrstvu je prostě vadná. Pěti hvězdičkový hotel s perfektní kuchyňkou, kde si vaříte, nemá logiku. Budeme-li si chtít vařit, stačí dvouvařič a ***** nepotřebujete, stejně jste celý den venku a večer (v noci) si schrupnete prakticky kdekoli, jak Vás bolí celej člověk. Chcete-li (a máte-li na) *****, tak se vším všudy!

A úplně nakonec. Myslíte si, že jsme dostali v úvodu avizovanou výhru? Budete se divit. Ano, jakousi přihlášku vyhotovenou na počítači. Jen zaplatíte 50 liber administrativní poplatek(12,50 ,- GBP na osobu) a 50 liber zálohu při sepsání této přihlášky, a pak už můžete vyrazit až ke Středozemí. Pořadatel si ovšem vyhrazuje právo akci zrušit.

PS: Ptali jsme se jak na nás přišli, prý náhodně ze Zlatých stránek - tam ovšem nejsme. Jediný opravdu využitelný efekt tak představovala bombonierka (Fernet Stock), tu dostali všichni.

Okres Praha západ - 1974, přeražená hruška za obcí Ořech  (Rallye Berounka).